ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1951.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1951/2022-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo 47115971, o zaplacení 97.965 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 51/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 12 Co 264/2021-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 12 Co 264/2021-140 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2021, č. j. 11 C 51/2017-118, zamítající žalobu o zaplacení částky 97.965 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout právní předchůdkyni žalované společnosti Wüstenrot – stavební spořitelně a. s. (dále jen „stavební spořitelna“) tím, že v rozporu se smlouvou o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřenou dne 8. 2. 2012 dcerou žalobce D. K. (dále jen „pojištěnou“), v jejímž rámci bylo sjednáno skupinové pojištění u Wüstenrot, životní pojišťovny a.s. (dále jen „pojišťovna“), nebylo po smrti pojištěné dne 17. 4. 2013 poskytnuto pojistné plnění a dluh z úvěru byl nucen žalobce jako dědic uhradit sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spojuje s řešením právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda může soud při utváření svých skutkových závěrů vycházet i z nálezové části znaleckého posudku, tj. z popisu skutečností, z nichž znalec vycházel při vyhotovování znaleckého posudku, nebo může vycházet jen z jeho posudkové části, tzn. z výčtu otázek, na které měl znalec odpovědět a z odpovědí na tyto otázky. Dovolatel připouští, že pro řešení tohoto sporu bylo určující, zda zduření uzlin K. v září 2009 bylo recidivou (relapsem) onemocnění T-lymfomem, a zda příčinou její smrti bylo onemocnění T-lymfomem. Podle dovolatele posudková část znaleckého posudku neobsahuje závěr, že incident nateklých uzlin z období září 2010 byl recidivou (relapsem) původního onemocnění T-lymfomem. Není srozuměn se závěrem, že K. byla kontinuálně nemocná, její nemoc nikdy nevymizela (nedošlo k remisi – tzn. k přechodnému vymizení příznaků nemoci), a proto v období 12 měsíců před uzavřením pojistné smlouvy trpěla onemocněním T-lymfomu. Soudům vytýká, že přijaly skutkový závěr na podkladě nálezové části znaleckého posudku, a nikoliv jen na základě jeho posudkové části. Podle jeho přesvědčení je pro rozhodnutí soudu určující posudková část znaleckého posudku, jelikož obsahuje odpovědi na otázky položené znalci; nálezová část shrnuje to, z jakých skutečností a podkladů znalec při vypracování odpovědí na položené otázky vycházel a jaké postupy zvolil. Odvolací soud učinil skutkové závěry, které nemají oporu v posudkové části znaleckého posudku. S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 12 Co 264/2021-140, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2021, č. j. 11 C 51/2017-118, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení, navíc popř. nařídil, aby věc u soudu prvního stupně projednal jiný samosoudce.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Výhrada žalobce směřuje vůči způsobu, jakým odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dospěl ke skutkovému závěru, že v okamžiku přistoupení D. K. ke skupinovému pojištění (tj. dne 10. 11. 2011) u ní přetrvávalo onemocnění periferního T-lymfomu, které se až do její smrti rozvíjelo a (přes krátkodobou částečnou remisi) vedlo k jejímu úmrtí, směřuje ke zpochybnění skutkového stavu, na němž odvolací soud založil své meritorní rozhodnutí. Dovolatel nesprávné právní posouzení věci zpochybňuje procesně nepřípustným způsobem, a dovolání tak nemůže být z této příčiny přípustné.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na závěry ustálené rozhodovací praxe, podle níž „ustanovení §132 o.s.ř. vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, neboť ukládá soudu, aby hodnotil určitý důkaz sám podle vlastní úvahy. To ovšem neznamená, že jde o libovůli, že soud může vyslovovat jenom své domněnky, nedostatečně podložené výsledky řízení, a své ryze subjektivní názory. I při tomto volném hodnocení je třeba odůvodnit výsledky, k nimž soud došel při hodnocení jednotlivých důkazů. Ustanovení §132 o.s.ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem; přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR bylo uvedeno, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, že však tam, kde se chce při hodnocení výsledků řízení odchýlit od výsledku tohoto důkazu, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit … Při hodnocení důkazů znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 47/1955 Sbírky rozhodnutí čs. soudů bylo zdůrazněno, „že k tomu, aby soud mohl odpovědně hodnotit znalecký posudek, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru (tedy posudku v užším slova smyslu), nýbrž soud musí mít možnost z posudku poznat, ze kterých zjištění znalec vycházel a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (tedy znalecký posudek musí obsahovat i nález)“. Toto rozhodnutí bylo sice vydáno před 1. 4. 1964, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, avšak zásada v něm obsažená je nadále použitelná. V citovaném rozhodnutí bylo zdůrazněno, že „soudy si mnohdy neuvědomují význam nálezové části znaleckého posudku a nezabývají se tím, zda znalec bral v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a zda posudek spočívá na úplných pokladech …“.
Soud tedy hodnotí znalecký posudek v souladu s principy zakotvenými v §132 o. s. ř. jako celek, a to zejména se zřetelem k tomu, zda jeho závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu se zjištěními z ostatních důkazů.
Z výše uvedeného rezultuje závěr, podle něhož skutková zjištění, která plynou z nálezové části znaleckého posudku, nejsou-li v rozporu se zbývajícími důkazy, může soud převzít za svá, při formulování závěru o skutkovém stavu věci.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu