ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.206.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 206/2023-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem Praha 4, Chodov, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo osoby 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem Praha, Růžová 1416/17, za účasti Quadient Technologies Czech s.r.o. , se sídlem Nový Hradec Králové, Na Brně 1972, identifikační číslo osoby 25291939, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15/16, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 386/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 47 Co 121/2022-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit Quadient Technologies Czech s.r.o., se sídlem Nový Hradec Králové, Na Brně 1972, identifikační číslo osoby 25291939, na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Tomáše Matouška.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podle části páté občanského soudního řádu domáhala nahrazení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, kterým částečně vyhověl námitce Quadient Technologies Czech s.r.o. (dále jen „účastnice“) proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za službu elektronických komunikací, a to v rozsahu (4 496 096,42 Kč bez DPH) odpovídajícím reklamaci ceny volání na dalších 30 (záložních) kanálech, které žalobkyně s účastnicí ve smlouvě nesjednala. Ve zbývajícím rozsahu (1 859 937,72 Kč bez DPH) odpovídajícím volání na 10 kanálech, které byly součástí sjednané služby, námitku zamítl.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 13 C 386/2019-251, nahradil v žalobou napadené části rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 10. 2019, č. j. ČTÚ-40 262/2018-603/III.vyř., kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro východočeskou oblast, ze dne 30. 5. 2018, č. j. ČTÚ-7 040/2013-636/XXXIX.vyř. – VeM., tak, že námitce účastnice proti vyřízení reklamace za vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací za období od 1. 10. 2012 do 31. 10. 2012 podané podle §129 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích u poskytovatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací (žalobkyně) se nevyhovuje ani v části 4 496 096,42 Kč bez DPH (poté co nebylo námitce vyhověno již v části 1 859 937,72 Kč bez DPH), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 47 Co 121/2022-287, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nevyhovění námitce účastnice proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací za zúčtovací období od 1. 10. 2012 do 31. 10. 2012 v části 4 496 096,42 Kč bez DPH uplatněné u žalobkyně; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 6. 2011 účastnice uzavřely smlouvu o poskytování řešení T-Mobile ProfiNet, přičemž za pevnou hlasovou službu byly sjednány ceny v tarifu T-Mobile Direct s parametry: připojení zákaznické IP telefonie, 10 kanálů. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky žalobkyně pro podnikatele (dále jen „VP“). Obvyklá měsíční cena za poskytnuté služby se pohybovala kolem částky 10 000 Kč měsíčně, nárůst ceny vyúčtované za měsíc říjen 2012, která byla předmětem reklamace, byl způsoben hackerským útokem na telefonní ústřednu účastnice ve dnech 13. a 14. 10. 2012. Dále vyšel ze znaleckého posudku Českého vysokého učení technického a z výslechu informovaného zaměstnance znaleckého ústavu J. K., že útok třetí osoby na telefonní ústřednu účastnice byl úspěšný pro její nedostatečné zabezpečení a že probíhal současně na 40 kanálech (10 hlavních a 30 záložních) zpřístupněných žalobkyní a současně nastavených na pobočkové ústředně účastnice, přičemž výše částky vyúčtované za telefonní služby byla přímo úměrná počtu otevřených hovorových kanálů; počet otevřených hovorových kanálů umožňuje vést současně telefonní hovory (40 hovorových kanálů = možnost 40 současných telefonních hovorů, 10 hovorových kanálů = možnost 10 současných telefonních hovorů) s tím, že bylo technicky možné nastavit vztah mezi primárními a záložními kanály tak, aby bylo za všech okolností aktivních vždy pouze 10 kanálů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci nebylo rozhodné, kolik bylo při útoku na ústřednu účastnice otevřeno hovorových kanálů, neboť ústředna účastnice byla při útoku zcela v moci útočníka. Ze zjištění (z výpovědi J. K.), že na počet hovorových kanálů otevřených pro účastnici na straně žalobkyně neměl útočník žádný vliv, dovodil (a žalobkyně takový závěr nezpochybnila), že útočník mohl k hovorům použít právě jen tolik hovorových kanálů, kolik jich bylo ze strany žalobkyně pro účastnici zpřístupněno. Ve věci je rozhodné, že žalobkyně s účastnicí sjednala v předmětné smlouvě tarif T-Mobile Direct s připojením 10 hovorových kanálů. Žalobkyně však pro účastnici otevřela dalších 30 záložních hovorových kanálů, přičemž neprokázala, že účastnice přes ujednání o 10 (primárních) hovorových kanálech o způsobu fungování dalších 30 otevřených záložních kanálů, které bylo možné v případě hackerského útoku na ústřednu účastnice využít k uskutečnění dalších současně probíhajících 30 hovorů, věděla. Rovněž žalobkyně neprokázala, že by účastnici poučila o tom, že záložní hovorové kanály jsou otevřeny bez ohledu na funkčnost sjednaných 10 (primárních) hovorových kanálů. Podle odvolacího soudu bylo povinností žalobkyně poučit účastnici při sjednávání smlouvy o hrozbě útoků na pobočkovou ústřednu při jejím nedostatečném zabezpečení a o souvislosti počtu otevřených záložních hovorových kanálů nejen se zajištěním kapacity hovorů, ale i s rozsahem eventuálního hackerského útoku. Podle odvolacího soudu je účastnice povinna zaplatit cenu služby poskytnuté žalobkyní pouze za hovory probíhající na hovorových kanálech 1 – 10 (ve výši 2 250 525 Kč), nikoli za hovory probíhající na kanálech 11 – 40 (ve výši dalších 5 440 277 Kč). Ke shodnému závěru dospěl i správní orgán. Odvolací soud dodal, že i kdyby pohledávka žalobkyně na zaplacení částky 5 440 277 Kč byla posouzena jako pohledávka z náhrady škody způsobené účastnicí žalobkyni nedostatečným zabezpečením pobočkové ústředny účastnice proti útoku ze strany třetí osoby, účastnice by za takovou škodu neodpovídala podle §379 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „ obch. zák. “), neboť nebylo prokázáno, že účastnice mohla při sjednání smlouvy s žalobkyní předvídat, že při útoku třetí osoby v důsledku nedostatečného zabezpečení ústředny mohou hovory probíhat na více než smluvně sjednaných 10 hovorových kanálech.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neporušila povinnost stanovenou v čl. 7.4. VP. Dovodil, že ve zmíněném ujednání žalobkyně jednoznačně vyjádřila svůj závazek poskytnout ochranu účastnici pro dotyčný případ neobvyklého provozu. Ze samotného jazykového vyjádření ujednání vyplývá povinnost žalobkyně, přičemž je nerozhodné, jakou formou mohla žalobkyně garantovanou povinnost ochrany realizovat. Zásadní pro účastnici je závazek poskytnout ochranu, nikoli právo provoz přerušit. Výklad zmíněného ujednání v běžném obchodním styku odvolací soud dovodil z vyjádření Českého telekomunikačního úřadu (k žádosti Policie České republiky), který uvedl, že na základě na sebe navazujících článků 7.3., 7.4. a 7.5. VP a dalších dokumentů žalobkyně, může účastník nabýt oprávněného dojmu, že jeho ochrana před zneužitím služeb a proces přerušení poskytování služby je žalobkyní vždy uplatňován v souladu s čl. 7.4. VP. Vzhledem k tomu, že strany netvrdily zavedenou praxi ohledně řešení neobvyklého provozu, vyložil odvolací soud zmíněné ujednání k tíži žalobkyně (dle §266 odst. 4 obch. zák.) a přisvědčil výkladu účastnice, že pro případ neobvyklého provozu (voláním do exotických destinací a překročením dvojnásobku obvyklé ceny) žalobkyně telekomunikační provoz přeruší. Vzal v úvahu závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 172/2016, avšak zdůraznil, že v odkazované věci (oproti projednávané) k nárůstu hovorného došlo v roce 2008, nebyl prokázán hackerský útok (zákazník nadto v odkazovaném případě do zahraničí běžně telefonoval) a ve smlouvě nebyl sjednán závazek žalobkyně poskytnout pro případ neobvyklého provozu ochranu zákazníka. Odvolací soud dále dovodil, že účastnice (sice) dostatečně nezabezpečila svoji pobočkovou ústřednu proti hackerskému útoku (jak vyplynulo ze znaleckého posudku), avšak splnila jedinou smluvní podmínku použít pro připojení pouze zařízení schválená a homologovaná v České republice. Přes závazek žalobkyně chránit účastnici pro případ neobvyklého provozu a nárůstu účtované ceny přes dvojnásobek, narostla vyúčtovaná cena v důsledku neobvyklého provozu voláním do exotických destinací 760krát, než žalobkyně provoz přerušila, přičemž účastnice uhradí vyúčtovanou cenu 225krát vyšší, než činila cena obvykle účtovaná za přecházející období.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutí ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 172/2016) při řešení otázky „posouzení odpovědnosti za ochranu a zneužití pobočkové ústředny zřízené uživatelem služeb elektronických komunikací, resp. v otázce obecné prevenční povinnosti žalobkyně“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bylo její povinností při sjednávání smlouvy účastnici poučit o hrozbě útoků na pobočkovou ústřednu při jejím nedostatečném zabezpečení a o souvislosti počtu otevřených záložních hovorových kanálů nejen se zajištěním kapacity hovorů, ale i s rozsahem eventuálního hackerského útoku. Požadavek na takové poučení nepovažuje za spravedlivý ani přiměřený, neboť z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 172/2016 vyplývá, že hrozba „zneužití zařízení uživatelů prostřednictvím internetu / škodlivých programů“ byla všeobecně známa již v roce 2008. Prosazuje, že „ bez ohledu na to, jaký charakter měl počet hovorových kanálů ujednaný ve smlouvě, tj. zda představoval maximální počet kanálů, nebo nikoliv“ , byla to právě účastnice, popř. její subdodavatel, kdo byl „ povinen provést (zajistit) konfiguraci své pobočkové ústředny, a případně v ní nastavit omezený počet kanálů“ . Pokud účastnice nastavila na pobočkové ústředně vyšší počet kanálů než 10, nebo tento limit nenastavila vůbec, porušila tím své povinnosti a sama umožnila, aby útočník využil vyšší než smlouvou stanovený počet hlasových kanálů. Napadené rozhodnutí neobsahuje „žádnou konkrétní argumentaci“ k tomu, v čem je podstatný časový odstup 4 let od případu řešeného v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 172/2016; je tedy „fakticky“ nepřezkoumatelné.
Dále dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 664/2014, sp. zn. 32 Cdo 4307/2010, sp. zn. 32 Cdo 1165/2009 a sp. zn. 26 Odo 928/2005) při řešení otázky „ výkladu právního jednání“ , kterou odvolací soud vyřešil nesprávně, dovodil-li, že v čl. 7.4. VP žalobkyně jednoznačně vyjádřila svůj závazek poskytnout ochranu účastnici (pro případ neobvykle vysokého provozu, který přesáhne dvojnásobek průměrné výše vyúčtování, nebo k neobvyklému typu provozu, např. hovorů do exotických destinací). Namítá, že zmíněné ujednání zakládá pouze její právo, nikoliv povinnost, přerušit v takovém případě poskytování služeb. Neměla tedy zákonnou ani smluvní povinnost dotyčný provoz přerušit. V závěru dovolání shrnula, že z předmětné smlouvy i obchodních podmínek „jednoznačně vyplývá odpovědnost účastnice za ochranu (a tedy i zneužití)“ vlastní pobočkové ústředny.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v souvislosti s (první) předestřenou otázkou odpovědnosti za ochranu a zneužití pobočkové ústředny zřízené uživatelem služeb elektronických komunikací, resp. otázce obecné prevenční povinnosti žalobkyně , zdůrazňuje, že za zneužití pobočkové ústředny odpovídá účastnice, která porušila svou smluvní povinnost pobočkovou ústřednu zabezpečit, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že bylo její povinností při uzavření smlouvy poučovat účastnici o hrozbě útoků na pobočkovou ústřednu při jejím nedostatečném zabezpečení a o souvislosti počtu otevřených záložních hovorových kanálů nejen se zajištěním kapacity hovorů, ale i s rozsahem eventuálního hackerského útoku.
Nutno ovšem podotknout, že právní posouzení věci na zmíněném dovolatelkou zpochybněném názoru není založeno. To je založeno na právním závěru, že útok třetí osoby na telefonní ústřednu účastnice byl úspěšný pro její nedostatečné zabezpečení, a že účastnice (jako povinná strana) není povinna škodu nahradit, neboť při sjednávání smlouvy se žalobkyní nemohla předvídat, že při útoku třetí osoby v důsledku nedostatečného zabezpečení ústředny mohou hovory probíhat na více než 10 ve smlouvě sjednaných hovorových kanálech. Jinak řečeno majetkovou újmu převyšující škodu vzniklou na smluvně sjednaných (deseti) hovorových kanálech, účastnice v době vzniku závazkového vztahu nemohla jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídat (§379 obch. zák.).
Prosazuje-li proto dovolatelka, že účastnice měla ve své pobočkové ústředně „ případně nastavit omezený počet kanálů“, pomíjí, že účastnice o způsobu fungování dalších 30 otevřených (bez ohledu na funkčnost sjednaných 10 primárních hovorových kanálů) záložních hovorových kanálů, které bylo možné v případě hackerského útoku na pobočkovou ústřednu účastnice využít k uskutečnění dalších současně probíhajících 30 hovorů (jak bylo v řízení prokázáno), nevěděla. V této souvislosti je třeba připomenout, že bylo technicky možné nastavit vztah mezi primárními a záložními kanály tak, aby bylo za všech okolností aktivních vždy jen 10 kanálů (jak vyplynulo ze znaleckého posudku).
Za situace, kdy žalobkyně nad rámec sjednaného počtu hovorových kanálů otevřela větší počet kanálů, aniž by to bylo účastnici v době uzavření smlouvy známo, nelze považovat „za nespravedlivou a nepřiměřenou“ - jak míní dovolatelka - úvahu odvolacího soudu, že bylo povinností žalobkyně při sjednávání smlouvy o tom účastnici poučit.
Nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky obsahem přílohy označené Zápis o způsobu technické realizace a vymezení odpovědnosti smluvních stran. Ve zmíněné příloze, resp. v tabulce na její straně 2 citované v dovolání, není jakákoli zmínka o záložních hovorových kanálech. Naopak v rámci přesného určení koncového bodu služby poskytovaného dovolatelkou je uvedeno krom jiného 10 hovorových kanálů. Námitkou, že „pobočková ústředna účastnice (PABX) dle druhé řádky uvedené tabulky byla připojena ke koncovému bodu služby, přičemž odpovědnost za toto připojení měl smluvní partner, tj. účastnice“ , dovolatelka nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
K odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 172/2016, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, dovolací soud podotýká, že v něm se jednalo o jinou situaci, kdy – vedle odlišností zmíněných již odvolacím soudem – nedošlo k hackerskému útoku (nebyl prokázán) probíhajícímu na otevřených (aktivních) záložních hovorových kanálech, které nebyly sjednány ve smlouvě.
Co se týče (druhé) otázky týkající se výkladu ujednání smluvních podmínek, dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který z ujednání čl. 7.4 VP dovodil závazek žalobkyně poskytnout účastnici ochranu, a prosazuje, že zmíněné ujednání stanoví pouze její právo (nikoliv povinnost) přerušit (v konkrétních případech) provoz. Dovolatelce nelze přisvědčit, že odvolací soud předmětné ujednání nesprávně vyložil a že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou poukazovala.
Podle výkladových pravidel obsažených v §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).
K aplikaci §266 obch. zák. přijal Nejvyšší soud následující závěry:
1) Z ustanovení §266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). K tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2007.
Výklad právních úkonů v oblasti obchodních závazkových vztahů se neřídil pouze obchodním zákoníkem. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že §266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019).
V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Ústavní soud pak (z hlediska ústavně garantovaných základních práv) vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V článku 7.4. větě první až páté VP účastnice ujednaly následující: Žalobkyně se zavazuje chránit účastníka služeb poskytovaných v mobilní i pevné síti T-Mobile před možným zneužitím jeho SIM karet nebo služby poskytované prostřednictvím mobilní či pevné sítě (věta první). V případě, že na některé ze SIM karet nebo v rámci využívání některé ze služeb poskytovaných prostřednictvím mobilní či pevné sítě dojde k neobvykle vysokému provozu, který přesáhne v průběhu zúčtovacího období dvojnásobek průměrné výše vyúčtování, nebo k neobvyklému typu provozu (např. se objeví hovory do exotických destinací nebo na audiotextová čísla, ačkoli k takovým hovorům v minulosti v takovém objemu nedocházelo) [věta druhá]. V takových případech je žalobkyně oprávněna účastníkovi přerušit poskytování nabízených služeb (věta třetí). Žalobkyně informuje účastníka o tom, že tohoto svého práva využila SMS zprávou, případně jiným vhodným způsobem (věta čtvrtá). Omezení poskytování nabízených služeb se může vztahovat i na jiné SIM karty či poskytované služby účastníka než ty, u nichž se objevil neobvykle vysoký provoz či neobvyklý typ provozu (věta pátá) .
Odvolací soud provedl výklad citovaného ujednání, neboť mezi účastnicemi bylo sporné, jaká práva a povinnosti pro ně vyplývají. Žalobkyně měla za to, že z něho vyplývá pouze její právo za daných okolností přerušit provoz služeb, nikoli povinnost, účastnice je chápala jako povinnost žalobkyně poskytnout účastnici ochranu pro případ „neobvyklého“ provozu. Podle odvolacího soudu žalobkyně ve zmíněném ujednání jednoznačně vyjádřila svůj závazek poskytnout ochranu účastnici pro dotyčný případ neobvyklého provozu. Ze samotného jazykového vyjádření dotyčného ujednání plyne povinnost žalobkyně poskytnout ochranu („chránit“), přičemž je nerozhodné, jakou formou mohla žalobkyně garantovanou povinnost ochrany realizovat. Zásadní pro účastnici byl vyjádřený závazek poskytnout ochranu, nikoli právo provoz přerušit. Výklad zmíněného ujednání v běžném obchodním styku odvolací soud dovodil z vyjádření Českého telekomunikačního úřadu (k žádosti Policie České republiky), který uvedl, že na základě na sebe navazujících článků 7.3., 7.4. a 7.5. VP a dalších dokumentů žalobkyně, může účastník nabýt oprávněného dojmu, že jeho ochrana před zneužitím služeb a proces přerušení poskytování služby je žalobkyní vždy uplatňován v souladu s čl. 7.4. VP. Vzhledem k tomu, že strany netvrdily zavedenou praxi ohledně řešení neobvyklého provozu, vyložil odvolací soud správně zmíněné ujednání k tíži žalobkyně (§266 odst. 4 obch. zák.) a přisvědčil výkladu účastnice, že pro případ neobvyklého provozu (voláním do exotických destinací a překročením dvojnásobku obvyklé ceny) žalobkyně telekomunikační provoz přeruší.
Odvolací soud vyložil a aplikoval dotyčné ujednání všeobecných podmínek na zjištěný skutkový stav a dostatečně vyložil své úvahy, aniž se odchýlil od obecných pravidel pro výklad právního úkonu formulovaných zákonem (§266 obch. zák.) a reflektovaných v rozhodovací praxi (viz výše).
I Nejvyšší soud má za to, že názoru dovolatelky, že citované ujednání je třeba chápat pouze jako možnost (dovolenost) chovat se určitým dovoleným způsobem a že stanoví pouze její právo, nikoliv povinnost (závazek) přerušit ve vymezených případech poskytování služeb, přisvědčit nelze, neboť její argumentace vychází výlučně ze znění věty třetí zmíněného ujednání (obsahující termín oprávněn), přehlíží však větu první tohoto ujednání a nezohledňuje tak znění a kontext dotyčného ujednání jako celku.
K námitce, že odvolací soud si „ sám odporuje, když nejprve (v bodě 29) uvádí, že výklad čl. 7.4. obchodních podmínek je jednoznačný v tom směru, že jde o povinnost žalobce při naplnění stanovených podmínek přistoupit k určitému jednání, a následně svůj závěr (v bodech 31 a 32) fakticky popírá, když se zabývá výkladem ujednání v běžném obchodním styku, resp. odkazuje na výklad contra proferentem dle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák.“, je třeba uvést následující. Žalobkyně v podaném odvolání mj. namítala, že článek 7.4. VP obsahuje závazek žalobkyně, tento závazek je však konkretizován hned v následující třetí větě, která hovoří o tom, jaká opatření je žalobkyně „oprávněna“ učinit, a tedy že závazek žalobkyně přerušit poskytování služeb z citovaného ujednání dovodit nelze. V dovolání argumentuje tím, že dotyčné ujednání „ je skutečně jednoznačné, to však zcela v souladu s jazykovým vyjádřením/významem slova oprávněn “. Dovolatelkou zmiňovaná věta (resp. její část – viz bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku), že „v čl. 7.4 obchodních podmínek žalobkyně jednoznačně vyjádřila svůj závazek poskytnout ochranu účastnici pro případ neobvykle vysokého provozu…“, je přitom pouze částí komplexní právní úvahy odvolacího soudu týkající se výkladu zmíněného ujednání (srov. body 24 až 32 odůvodnění rozsudku), zahrnující (viz bod 31 rozsudku) i výklad ujednání, resp. výrazů v něm obsažených v běžném obchodním styku (srov. §266 odst. 2 obch. zák.). Vzhledem k tomu, že účastnice netvrdily zavedenou praxi ohledně řešení neobvyklého provozu, odvolací soud - majíce na zřeteli ochranu poctivého obchodního styku - užil výkladové pravidlo stanovené v §266 odst. 4 obch. zák. a dospěl k závěru, že účastnice po právu vyložila dotyčné ujednání tak, že pro případ neobvyklého provozu voláním do exotických destinací a při překročení dvojnásobné ceny žalobkyně telekomunikační provoz přeruší.
Ve vztahu k námitce, že článek 7.4. VP „ nelze vykládat izolovaně bez ohledu na další články obchodních podmínek, např. čl. 7.3.“ je namístě dodat, že odvolací soud přihlížel i k čl. 7.3. a 7.5. (v rámci výkladu ujednání v běžném obchodním styku), které na dotyčné ujednání bezprostředně navazují.
Lze uzavřít, že odvolací soud vyložil dotyčné ujednání v souladu s §266 obch. zák., §35 odst. 2 obč. zák. i s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a jeho závěry se neodchylují ani od dovolatelkou zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 664/2014, dovolací soud otázku výkladu projevu vůle neřešil (v odkazované věci odvolací soud nedospěl k závěru, že ujednání smluv by byla rozporuplná a byl nutný jejich výklad).
Poukaz žalobkyně na usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4307/2010, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý; k tomu lze dodat, že v projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by soud měl zjišťovat úmysl stran za pomoci výkladových pravidel dle §266 obch. zák. , aniž by byl v písemném právním úkonu projeven.
V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1165/2009, dovolací soud sice řešil i otázku aplikace §266 odst. 4 obch. zák., ovšem v odlišné situaci, kdy posuzovaná e-mailová zpráva neobsahovala žádný výraz připouštějící různý výklad, který by odůvodňoval aplikaci §266 odst. 4 obch. zák.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, přijal a odůvodnil závěr (zopakovaný např. v rozsudku ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 928/2005), že jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem. O takovou situaci se jedná i projednávané věci. Žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů takový výklad (např. právě pojmu „se zavazuje“ obsaženého v ujednání čl. 7.4. VP) prosazovala. Odvolací soud tedy na citovaný závěr poukázal přiléhavě (viz bod 28 napadeného rozsudku).
Výtkami, že nastavení limitu souběžně probíhajících hovorů v pobočkové ústředně účastnice je - dle obsahu dvou článků ze serveru www.itprofik.cz - odpovědností účastnice (nikoli žalobkyně), že z textu e-mailu ze dne 28. 6. 2011 „plyne, že žalobkyně informovala účastnici o tom, že služba bude zálohována“, že subdodavatel účastnice „ neprovedl konfiguraci ústředny řádně, o čemž mimo jiné svědčí i použití zastaralé ústředny v provedení, které již nebylo podporováno “, jimiž polemizuje s hodnocením důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem, a námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění (chybějící argumentace k tomu, v čem je podstatný časový odstup 4 let od případu řešeného v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 172/2016), dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění (chybějící argumentace k tomu, v čem je podstatný časový odstup 4 let od případu řešeného v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 172/2016), dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu