ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2272.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2272/2023-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalovaným 1) M. P. , a 2) K. P. , zastoupeným Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 560/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 84 Co 2/2023-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Kazdy, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že spolu s K. K., jsou spoluvlastníky – každý v rozsahu ideální poloviny – domu čp. XY nacházejícím se na pozemku č. XY, zapsaném LV č. XY, a domu čp. XY nacházejícím se na pozemku č. XY v katastrálním území XY, tj. nemovitostí, které jsou zapsány na LV XY, pro obec XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též jen „Nemovitosti“). Dále se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku č. XY – zahrada, v katastrálním území XY, zapsaného na LV č. XY, pro obec XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 84 Co 2/2023-274, potvrdil rozsudek ze dne 3. 11. 2022, č. j. 7 C 560/2021-229, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 69.112,39 Kč; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 12. 5. 2003 uzavřeli žalobkyně a její manžel K. K. zástavní smlouvu s Hypoteční bankou a. s., v níž se zavázali zajistit svými nemovitostmi zaplacení pohledávky plynoucí ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo 3300/050910-01/03/01-001/00/R, kterou uzavřeli 16. 4. 2003. Dne 1. 6. 2012 darovala žalobkyně matce svého manžela M. K. pozemek č. XY (zahradu) v katastrálním území XY a téhož dne jí společně s manželem K. K. darovali rovněž Nemovitosti, které patřily do jejich společného jmění manželů. Cílem dárců bylo vyloučit Nemovitosti a pozemek č. XY (zahradu) z hrozícího insolvenčního řízení. Dne 2. 10. 2012 byl zjištěn úpadek žalobkyně a jejího manžela a bylo jim povoleno oddlužení splátkovým kalendářem. Dne 28. 7. 2016 byl z důvodu nesplácení hypotečního úvěru nařízen soudní prodej zástavy – Nemovitostí. Dne 11. 10. 2017 bylo manželství žalobkyně a K. K. rozvedeno; rozsudek nabyl právní moci 2. 11. 2017. Nemovitosti byly (navzdory excindační žalobě, kterou žalobkyně podala a posléze vzala zpět) vydraženy v dražbě. Novým nabyvatelem domu čp. XY postaveném na pozemku č. XY se na základě příklepu stal F. V., který ho prodal R. H. a ta ho dále prodala žalované. Novým nabyvatelem domu čp. XY postaveném na pozemku č. XY se na základě příklepu stal žalovaný; ten pak na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s M. K., nabyl do svého vlastnictví i pozemek č.XY – zahradu.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), na určení, že žalobkyně a K. K. jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitostí (každý v rozsahu jedné ideální poloviny), jestliže K. K., který je podle tvrzení žalobkyně vlastníkem jejich ideální poloviny, nebyl účastníkem tohoto řízení, vydané rozhodnutí by ho tudíž nezavazovalo (§159a odst. 1 o. s. ř.) a požadovaným určením by nemohlo dojít k eliminaci stavu ohrožení práva či právní nejistoty v právním vztahu. Připomněl, že ustanovení §1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), na které žalobkyně poukazovala, vymezuje oprávnění každého ze spoluvlastníků užívat celou věc s tím, že toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka, nevyplývá však z něho právo žalobkyně domáhat se určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu pro třetí osobu, ani naléhavý právní zájem na takovém určení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, vysvětlil, že má-li určovací žaloba místo pouze tam, kde bude její pomocí odstraněn nebo eliminován stav ohrožení práva nebo právní jistoty v právním vztahu, nelze při úvaze o této funkci určovací žaloby (korespondující s podmínkou naléhavého právního zájmu) ponechat stranou ani to, proti komu určovací žaloba směřuje (kdo je ve věci pasivně legitimován). Protože F. V. a žalovaný nabyli vlastnické právo k Nemovitostem v nedobrovolné dražbě, tedy originárním způsobem, je právně nevýznamné, kdo byl vlastníkem před provedením dražby, resp. před nabytím právní moci usnesení o příklepu. Konstatoval, že ustanovení §984 odst. 1 o. z. vymezující nabytí věcného práva zapsaného do veřejného seznamu dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka nelze v případě originálního způsobu nabytí vlastnického práva (jak se stalo v souzené věci) použít, ustanovení §1109 písm. a) o. z. se na nabytí Nemovitostí nevztahuje. Existenci naléhavého právního zájmu na určení, že žalobkyně je (výlučnou) vlastnicí pozemku č. XY – zahrady, odvolací soud, (stejně jako soud prvního stupně) s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010, dovodil. Konstatoval, že soud prvního stupně ve vztahu k tomuto určení správně předběžně řešil otázku, zda je platná darovací smlouva, kterou žalobkyně dne 1. 6. 2012 uzavřela s M. K. (a zda tudíž žalobkyně pozbyla vlastnické právo k pozemku č. XY); jeho závěry v tomto směru shledal správnými. Obě darovací smlouvy uzavřené dne 1. 6. 2012 poměřoval zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a shledal je platnými. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že neplatnost smluv je dána tím, že její vůle darovat Nemovitosti a zahradu nebyla vážná (§37 obč. zák.). Konstatoval, že projev vůle žalobkyně v darovacích smlouvách je náležitě vyjádřen, je zcela určitý i srozumitelný a směřuje k bezúplatnému převodu vlastnického práva. Osobní pohnutka dárců k darování (zájem znemožnit, aby majetek byl použit k uspokojení jejich věřitelů) je z hlediska vážnosti vůle právně bezvýznamná, neboť nebyla v darovacích smlouvách vyjádřena. Na žalobkyní namítaný nedostatek svobodné vůle nelze usuzovat z toho, že ji tehdejší manžel K. K. přesvědčoval, že pokud k darování nedojde, budou Nemovitosti a zahrada prodány za účelem uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení; akcentoval, že sama žalobkyně připustila, že jednala na základě právní rady H. S. V řízení nevyšlo najevo nic, co by vedlo k závěru, že obdarovaná M. K. jednala (stejně jako žalobkyně a její manžel) v úmyslu zkrátit věřitele dárců v insolvenčním řízení, tedy v rozporu se zákonem nebo ve snaze zákon obejít. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že darovací smlouvy jsou (absolutně) neplatné podle §39 obč. zák. Tvrzení, že se M. K. zavázala k vrácení darů, žalobkyně neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud „ neřídil judikatorními závěry Nejvyššího soudu týkajícími se procesní přípustnosti žalob podle §985 o. z. o naléhavém určení vlastnického práva v případech, kdy reálný právní stav není v souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí (stavem tzv. knihovním) “, resp. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 63/2001, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2021, nebo usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5557/2017), uzavřel-li, že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k Nemovitostem, neúčastnil-li se řízení spoluvlastník K. K. Respektován podle ní nebyl ani právní závěr dovozený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1826/2006, podle něhož „…je-li smlouva neplatná (absolutně) nebo odstoupil-li prodávající účinně od smlouvy o převodu nemovitosti, čímž došlo ke zrušení smlouvy od počátku (s účinky ex tunc), postačuje k existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce k nemovitosti ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán“. Soudy se „ neřídily touto judikaturou, když odmítly žalobu pro nedostatečnou aktivní legitimaci “. Za doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené, označila dovolatelka tyto jí formulované otázky hmotného práva:
1. „zda je přípustná (ve smyslu své úspěšnosti) žaloba o určení vlastnictví k nemovitosti podle §985 o. z., jestliže je k ní v příslušném veřejném seznamu zapsána poznámka spornosti zapsaného (knihovního) vlastníka a jestliže nemovitost bude následně vydražena v exekučním řízení třetí osobou (a v souladu s nesprávným právním názorem odvolacího soudu tak nabyde tzv. originární vlastnictví), je-li v žalobě tvrzeno, že povinný z exekuce byl do veřejného seznamu jako vlastník zapsán na základě neplatného právního titulu“,
2. „otázka ibidem, jen s tím dovětkem, že vydražitel o poznámce spornosti věděl a nebyl by tak v dobré víře ve smyslu §984 odst. 1. o. z.“,
3. „otázka ibidem jen s tím rozdílem, že vydražitel převede své vlastnictví k v dražbě nabyté nemovitosti na další osobu řádnou kupní smlouvou a tento nový vlastník bude v době uzavření kupní smlouvy o poznámce spornosti vědět a nebyl by tak v dobré víře ve smyslu §984 odst. 1. o. z.“,
4. „zda je přípustná (ve smyslu své úspěšnosti) žaloba o určení vlastnictví k nemovitosti v případech, kdy je nemovitost vydražena v exekučním řízení třetí osobou (a v souladu s nesprávným právním názorem odvolacího soudu tak nabyde tzv. originární vlastnictví) i přes existenci tzv. excisní žaloby podle §267 o. s. ř., soudní exekutor v intencích §336i odst. 1, resp. §336m odst. 4 o. s. ř., neodročí dražební jednání do doby rozhodnutí o excisní žalobě a v katastru nemovitostí je u dražené nemovitosti zapsaná poznámka spornosti podle §985 o. z. a vydražitel o ní ví, je-li zároveň v žalobě tvrzeno, že povinný z exekuce byl do veřejného seznamu jako vlastník zapsán na základě neplatného právního titulu“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu. Připomněli, že Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 775/2017, vysvětlil, že aby existoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pak soudní rozhodnutí musí odstranit nejistotu v právních poměrech a vytvořit pevný podklad pro vyjasnění právních poměrů mezi všemi osobami tvrdícími své vlastnické právo. Z pohledu věcné legitimace považují za podstatné jak originární způsob nabytí vlastnictví, tak fakt, že žalobkyně se snaží těžit z vlastní nepoctivosti, neboť to byla ona, kdo chtěl uzavřením darovacích smluv zkrátit věřitele (nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu). Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není /určovací žaloby podle §80 o. s. ř., po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž objektivně v již existujícím právním vztahu musí být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Ve vztahu k požadovanému určení, že žalobkyně je spolu s bývalým manželem K. K. spoluvlastnicí (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) domu čp. XY postaveném na pozemku č. XY a domu čp. XY postaveném na pozemku č. XY v katastrálním území XY (dále opět jen „Nemovitosti“) odvolací soud ve skutečnosti neshledal ani jeden z těchto předpokladů. Především přisvědčil soudu prvního stupně, že na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, a dále jako obiter dictum dovodil, že i v případě opaku by žaloba nemohla být úspěšná, neboť účastníci nemají věcnou legitimaci pro takové určení; žalovaní nabyli vlastnické právo k Nemovitostem v nedobrovolné dražbě, tedy originárním způsobem (nejsou tudíž ve věci pasivně legitimováni) a žalobkyně nemá věcnou legitimaci požadovat toto určení, neboť spolu s tehdejším manželem K. K. Nemovitosti patřící do jejich společného jmění platně darovala M. K.
Závěr odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobkyně a K. K. jsou - každý v rozsahu ideální poloviny - spoluvlastníky Nemovitostí, neboť neúčastnil-li se řízení rovněž K. K. (a rozhodnutí pro něho tak není závazné), neodstranilo by soudní rozhodnutí nejistotu v právních poměrech a nevytvořilo pevný podklad pro vyjasnění právních poměrů mezi všemi osobami, jejichž vlastnické právo je tvrzeno (jinak řečeno, požadovaným určením by nemohlo dojít k eliminaci stavu ohrožení práva či právní nejistoty v právním vztahu), je obsahově v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009, nebo jeho rozsudky ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3875/2016) i s komentářovou literaturou, která předpokládá, že účastníky řízení o určení právního poměru nebo práva musí být všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v řízení jde (Dvořák in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 330). Nemůže proto založit přípustnost dovolání. Žalobkyně se mýlí, viní-li odvolací soud z toho, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1826/2006, nedovodil-li existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k Nemovitostem již z rozporu mezi jí tvrzeným vlastnickým právem a zápisem v katastru nemovitostí. Odkaz na tento rozsudek (jehož závěry dovolatelka nadto neinterpretuje správně) je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz; v odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy převodní smlouva je (absolutně) neplatná, popř. odstoupil-li nabyvatel účinně od smlouvy o převodu nemovitosti, čímž došlo k jejímu zrušení od počátku (s účinky ex tunc) a žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. V nyní souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že darovací smlouvy uzavřené 1. 6. 2012, na jejichž základě pozbyla žalobkyně vlastnické právo, jsou platnými právními úkony. Tento závěr, jak bude níže vyloženo, nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn.
Pokud jde o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku č. XY (zahrady), odvolací soud sice žalobkyni přiznal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dovodil však, že účastníci nemají věcnou legitimaci pro takové určení; žalobkyně není nositelkou oprávnění požadovat určení, že je vlastnice zahrady, jestliže své vlastnické právo platně převedla smlouvou uzavřenou 1. 6. 2012 bezúplatně (darem) na M. K. (a k vrácení daru nedošlo), žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť žalovaný nabyl vlastnické právo k zahradě příklepem v nucené dražbě a žalovaná zahradu koupila od právního nástupce osoby, která nabyla vlastnické právo příklepem v nucené dražbě.
Zpochybnila-li žalobkyně v dovolání právní závěr dovozující nedostatek její aktivní věcné legitimace, učinila tak procesně neregulérním způsobem – skutkovými námitkami, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že její vůle nesměřovala k darování, resp. že ji k darování přiměl (přinutil) její tehdejší manžel přesvědčováním, že pokud Nemovitosti a zahradu nedaruje, budou prodány za účelem uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Vytýká-li nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřily její verzi, že neměla vážnou a svobodnou vůli Nemovitosti a zahradu M. K. darovat, musely by nutně odlišně vyřešit prejudiciální právní otázku platnosti darovacích smluv a poté uzavřít, že na jejich základě vlastnické právo nepozbyla a je nositelkou oprávnění požadovat určení, že je vlastnicí zahrady a spoluvlastnicí Nemovitostí. Platí, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. V souzené věci nejde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Obstojí-li právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá věcnou legitimaci k požadovanému určení, je již nadbytečné zabývat se věcnou legitimací žalovaných, tedy závěrem odvolacího soudu, že nabyli-li žalovaný a právní předchůdce žalované vlastnické právo k Nemovitostem na základě usnesení o příklepu v nedobrovolné dražbě (tedy originárním způsobem), stali se jejich vlastníky bez ohledu na to, kdo je do té doby vlastnil (a nejsou tudíž pasivně legitimováni ve věci požadovaného určení). Je-li dovoláním zpochybněné rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k zamítnutí žaloby, pak obstojí-li jedno z nich, přezkum druhé dovoláním zpochybněné právní otázky již nemůže výsledek dovolacího řízení ovlivnit.
Na právních otázkách směřujících k charakteru a možnostem nabytí vlastnického práva v dražbě, které žalobkyně předestřela k dovolacímu přezkumu jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání. Je-li totiž přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, nebo ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výtky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se náležitě nevypořádal s některými jejími námitkami. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu