ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2456.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2456/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem se sídlem Česká Lípa, U Synagogy 701/2 proti žalované AEROLUX, s.r.o. , se sídlem Noviny pod Ralskem 142, identifikační číslo osoby 25031945, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614/11, o 314 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 396/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 202/2021-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 954,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Sigmunda.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 51 C 396/2018-71, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 51 C 396/2018-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 96 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 19. 8. 2018 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalované ocelové sloupky HEA v počtu 21 ks, zamítl žalobu co do 217 800 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 19. 8.2018 do zaplacení a co do povinnosti žalobce vydat žalované panely (plexiskla) Aerolux v počtu 20 ks, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 202/2021-132, odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, eventuálně zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Žalobce dovoláním napadl výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v části, jíž bylo žalobci vyhověno. K podání dovolání proti této části výroku není žalobce (subjektivně) oprávněn. Tímto výrokem mu totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalobce proti výroku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil výrok, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobnímu nároku, je tudíž subjektivně nepřípustné.
Žalobce přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, zda předmětem kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou byla věc hromadná, či nikoli, resp. „ zda protihluková stěna, kterou si žalobce od žalované koupil, resp. systém komponentů protihlukové stěny, tvoří věc hromadnou ve smyslu zákona, nebo se jedná o samostatné věci “, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 33 Odo 447/2004. V důsledku nesprávného právního posouzení uvedené otázky odvolací soud nesprávně dovodil, že vytknutí vady pouze u jedné z komponent systému protihlukové stěny není důvodem pro odstoupení od smlouvy jako celku.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce poptával komponenty protihlukové stěny – a to nejprve pouze samotné výplně panelů, až posléze i panely osazené do hliníkových lakovaných rámů a sloupky. Žalovaná předložila cenovou nabídku dodání prvků protihlukové stěny v členění jednotlivých komponent, tedy ocelových sloupků HEA 140 s kotevní deskou v protikorozní úpravě ve stupni C4 za jednotkovou cenu 3 800 Kč, a transparentních výplní PMMA Plexiglas XT, tl. 15 mm, čiré s vybroušenými pruhy 20/100 mm, použitých a bez záruky, osazených do hliníkových rámů Aerolux PPA N3 – 86 vybavených systémovým těsněním za jednotkovou cenu 9 000 Kč. Žalobce objednal 15 kusů sloupků o délce 3 m, 6 kusů sloupků o délce 2 m (dodáno dne 11. 12. 2017) a 20 kusů panelů (dodáno dne 14. 12. 2017). Žalobce dodané prvky použil na vytvoření protihlukové stěny, vytkl jejich vady, jež žalovaná neuznala, a následně od smlouvy odstoupil. Podle odvolacího soudu žalobce od smlouvy odstoupil po právu pouze v části týkající se sloupků, u nichž shledal vadu spočívající v nedostatečné protikorozní úpravě.
Podle §501 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc.
K pojmu „hromadná věc“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, uvedl následující:
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. z.“), definuje hromadnou věc v §501 tak, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. V §1347 pak stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Z dikce citovaných ustanovení je zřejmé, že věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt, kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tvoří-li věc hromadnou věci v právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy - mohou být samostatným předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat; citovaný §1347 o. z. s takovou jejich vlastností výslovně počítá, řeší-li právní režim jednotlivých věcí, které byly od věci hromadné odloučeny.
Dobová judikatura (vztahující se k výkladu §302 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který byl zrušen ke dni 1. 1. 1951) dovodila, že účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný, pod číslem 4085, ročník 1924, podle něhož „význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní“].
Z téhož pojetí vychází též rozhodovací praxe soudů při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle §663 a násl. obč. zák. ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1263/2006, a ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 451/2012. V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, pak vysvětlil, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako "jediná věc"; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta.
Shodný názor zaujímala komentářová literatura, dovozující v rámci výkladu §118 obč. zák. (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Walters Kluwer, 2009, 346 s.), že věc hromadná je soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (obdobně srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 582 s.).
Ke stejným závěrům dochází – při výkladu předpisů nového občanského zákoníku – též recentní komentářová literatura. Tak např. v díle Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha : Wolters Kluwer, 2014) se dovozuje, že hromadná věc ve smyslu §501 o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednu věc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušení právního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde o věci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikož však tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno i jako s jednou jedinou věcí. Tentýž názor, pouze jinak vyjádřený, lze nalézt v díle Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, kde se zároveň konstatuje, že hromadná věc může být tvořena buď relativně stálou množinou složek, kdy je nepraktické, byť přípustné, aby bylo samostatně disponováno s jednotlivými složkami zvlášť, či se její obsah a rozsah může měnit v závislosti na čase a myslitelné jsou i dispozice s jejími jednotlivými prvky (např. skladové zásoby).
V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004, na který odkazuje i dovolatel (jehož závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současné právní úpravy) Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou toho, aby něco bylo možno považovat za soubor věcí je, že musí jít o souhrn několika jednotlivých věcí, a nikoliv o úhrn pouhých součástí; druhou podmínkou je, aby ony věci byly považovány všeobecně (nikoliv jednotlivcem) za věc jedinou; u těchto jednotlivých věcí půjde o vztah souřadnosti a nikoliv podřadnosti (příslušnosti k věci hlavní) jako je tomu u příslušenství věci. Za soubor věcí lze považovat jednotlivé kusy nábytku v takovém počtu, provedení a uspořádání, pokud tvoří účelový, stylový nebo architektonicky jednotný celek, určený k vybavení zvlášť určené místnosti nebo sloužící zvláštnímu účelu; jednotlivé kusy tohoto souboru nejsou odstranitelné bez toho, že by se nenarušil tento jednotný celek.
V rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, Nejvyšší soud vyložil, že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle §663 a násl. obč. zák. ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, vysvětlil, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí.
Věc hromadná je tedy zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Začlenění do hromadné věci nelze ztotožňovat se situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., například v důsledku zpracování (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod číslem 81/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Prosazuje-li dovolatel závěr, že zakoupené sloupky a panely jako předmět koupě tvořily věc hromadnou, z čehož dovozuje, že odstoupení od smlouvy pro vady věci se muselo nutně vztahovat k celé smlouvě, přehlíží, že zakoupené sloupky a panely ve svém souhrnu žádný univerzální soubor věcí (celek) netvořily, tudíž není splněna podmínka, aby tyto věci (jejich souhrn) byly považovány všeobecně za věc jedinou. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, vyplývá, že předmětem zájmu žalobce nebyla jediná věc - protihluková stěna, nýbrž žalobce poptával jednotlivé komponenty, z nichž zamýšlel teprve následně vytvořit protihlukovou stěnu. Jednotlivě zakoupené prvky tak žádný soubor věcí, jež bylo lze považovat jako celek za věc jedinou, netvořily. Obdobně jako například při nákupu plotového pletiva a plotových sloupků v určitém množství nejde o koupi věci hromadné (plotu), není jím ani nákup jednotlivých prvků za účelem jejich následného použití k vybudování protihlukové stěny.
Žalobce se proto mýlí, prosazuje-li, že předmětem koupě byla „ protihluková stěna, kterou si od žalované zakoupil “ jako věc hromadná, nikoliv jednotlivé prvky, jež jako samostatné věci žádný soubor věcí (slovy dovolatele „věc jedinou“) netvořily.
Argumentace dovolatele je navíc vnitřně rozporná, neboť na jedné straně podle jeho přesvědčení šlo o soubor jednotlivých (samostatných) věcí považovaný za jeden celek tvořící věc hromadnou (s odkazem na §501 o. z.), ale zároveň argumentuje tím, že šlo o protihlukovou stěnu jako věc jedinou s tím, že zakoupené komponenty jsou její součástí (a zde odkazuje na ust. §505 o. z.).
Odvolací soud se v závěru, že předmětem koupě nebyla věc hromadná, od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu