ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2560.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2560/2023-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně TOS – MET slévárna a.s. , se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 1687 (identifikační číslo osoby: 287 93 099), zastoupené JUDr. Ing. Jindřichem Kalíškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 866/71, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o zaplacení 227 909,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 110 C 15/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 2. 2023, č. j. 29 Co 52/2022-262, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 6. 2023, č. j. 29 Co 52/2022-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 519 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Jindřicha Kalíška, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 110 C 15/2019-208, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 327 479,24 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 29 Co 52/2022-262, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 6. 2023, č. j. 29 Co 52/2022-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky 83 702 Kč, 83 248 Kč, 49 852 Kč a 11 107,80 Kč – každou z nich spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení; co do částky 99 569,44 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť má za to, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem posouzena jinak “. V dovolání pak formuluje jedinou otázku „ zda je možné, aby jednáním učiněným zaměstnancem podnikatele – OSVČ na pozici sekretářky, který k takovému jednání nebyl zmocněn a jehož zmocnění nelze dovodit ani z toho, že by se jednalo o osobu pověřenou při provozu závodu určitou činností ve smyslu §430 ObčZ formou e-mailové zprávy, došlo k uzavření takové rámcové smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo odlévání slitin do pískových forem v režimu tzv. experimentální výroby, která u následně jednotlivě uzavíraných smluv o dílo vyloučila aplikaci ustanovení občanského zákoníku ohledně odpovědnosti za vady díla (§2615 - §2619 ObčZ), jakož i ustanovení ohledně upozornění na nevhodnou povahu věci či nevhodné příkazy nebo použití zjevně nevhodné věci ( §2594 - §2595 ObčZ) “; má za to, že „ nebyla dosud řešena v judikatuře Nejvyššího soudu nebo ji odvolací soud řešil v rozporu s touto judikaturou “. Při podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o tzv. experimentální výrobě, která kromě ujednání o tom, že odlévání bude probíhat do 3D forem dodávaných žalovaným, že místem dodání výrobků bude závod žalobkyně a že za dodané výrobky bude fakturována jednotková cena, především výslovně vyloučila jakoukoli odpovědnost žalobkyně za vadu vyhotovených odlitků, vyjma manipulace s nimi. Je přesvědčen, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud jako zjevně nepřípustné odmítl. Žalovaný především nevyhověl požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, popř. jim vyhověl toliko formálně. Nadto na otázce, kterou v dovolání formuloval, že za něho jednala neoprávněná osoba, není napadené rozhodnutí založeno, a žalovaný nevyložil, jak by se její případně odlišné posouzení mělo projevit na výsledku řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (dovolacím soudem již dříve vyřešená) má být nyní dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání ; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Žalovaný shora uvedeným požadavkům nedostál. K jediné otázce, kterou v dovolání formuloval, vymezil přípustnost dovolání tak, že „ doposud nebyla řešena v judikatuře Nejvyššího soudu “, a současně uvedl, že ji odvolací soud „ řešil v rozporu s touto judikaturou “. Taková formulace není řádným vymezením přípustnosti dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř., neboť vymezení bylo (nepřípustně) provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Nadto nelze přehlédnout, že na dovolatelem formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a to logicky proto, že v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení žalovaný netvrdil, že smlouvu s žalobkyní za něho uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněná.
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Podstatu dovolání přitom tvoří výtky, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah smlouvy o experimentální povaze výroby (odlévání slitin do pískových forem), což nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Odvolacímu soudu proto nezbylo než dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu