ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2613.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2613/2023-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. , se sídlem Teplice, Přítkovská 1689/14, identifikační číslo osoby 49099451, proti žalované PEUKER Strojírna, s.r.o. , se sídlem Jablonec nad Nisou, Proseč nad Nisou, Prosečská 141, identifikační číslo osoby 25404997, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, Vysoká 149/4, o zaplacení 383 074,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 153/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2023, č. j. 29 Co 259/2022-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, č. j. 5 C 153/2021-185, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 383 074,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 319,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 29 Co 259/2022-311, změnou zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 383 074,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
S poukazem na §15 odst. 1 a §16 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), odvolací soud (odlišně od soudu prvního stupně) dovodil, že žalobkyně splnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dodávce vody (č. 6200810155 ze dne 2. 12. 2008) uzavřené mezi účastnicemi dodáním vody do přípojky a vnitřního vodovodu žalované, jejíž množství bylo změřeno vodoměrem. Předáním dodávky upravené pitné vody do vnitřního vodovodu žalované přešlo na žalovanou vlastnictví i nebezpečí škody na dodávce. Únik vody z vnitřního vodovodu je škodou na majetku žalované (výhrada vlastnictví ve smyslu §601 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ujednána nebyla). Její požadavek na náhradu škody neshledal důvodným, neboť ani po zopakování a doplnění dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalobkyně (která prováděla opravu veřejné části vodovodu) a vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na vnitřním vodovodu žalované. Neshledal ani pochybení žalobkyně z hlediska jejího řádného hospodaření s vodou jako nenahraditelnou komoditou při poskytování služby pro veřejnou potřebu tím, že by se podílela na nevčasném zjištění úniku vody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1373/2005 a sp. zn. 28 Cdo 3442/2008) při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. S poukazem na zákonnou úpravu (§8 odst. 13 zákona o vodovodech a kanalizacích), podle níž právo na úplatu za dodávku pitné vody přísluší pouze vlastníkovi vodohospodářské infrastruktury, prosazuje, že smlouva o dodávce vody žalobkyni jako provozovatelce právo na vodné nezakládá, neboť k důkazu nepředložila smlouvu o provozování vodovodů a kanalizací uzavřenou s vlastníkem vodohospodářské infrastruktury (§8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) a její obsah není z veřejně dostupných zdrojů zjistitelný, přičemž její platnost „pravděpodobně skončila již ke dni 31. 12. 2020“ a práva a povinnosti ze smlouvy o dodávce vody tedy dle jejího čl. X odst. 7 přešla zpět na vlastníka vodohospodářské infrastruktury. Má tudíž za to, že žalobkyně „ v době podání žaloby “ nebyla ve věci aktivně legitimována.
Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách dosud neřešených: „ způsobu určení množství odebrané vody “ a „ jaké právní následky se pojí s demontáží vodoměru, tj. zejména, zda po demontáži vodoměru, jehož stav žalobkyně nezaznamenala, a vodoměr ani nezaplombovala, zůstala zachována způsobilost předmětného vodoměru být i nadále smluvním měřidlem ve smyslu čl. I. smlouvy o dodávce vody “. Argumentuje, že odpojením vodovodní přípojky od veřejného vodovodu a demontáži vodoměru došlo ke dni 24. 7. 2019 k zániku smlouvy ve smyslu §16 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích a čl. X odst. 3 smlouvy o dodávce vody. Současně demontáží vodoměru bez předchozího vyrozumění žalované a bez zaznamenání stavu vodoměru, jakož i „ bez ponechání vodoměru bez zaplombování “ přestal být smluvním měřidlem.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že „se spokojil s pouhým tvrzením žalobkyně o tom, že opravy byly prováděny bezvýkopovou metodou, aniž by se blíže zabýval pravou podstatou této použité technologie“ , tedy za daných okolností „neměl k dispozici dostatečné množství relevantních informací“ pro závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi činností žalobkyně a vznikem praskliny na vodovodní přípojce žalované, ač „ byl povinen znalci uložit doplnění znaleckého posudku, případně si vyžádat od žalobkyně další relevantní důkazy k průběhu stavebních prací a použité technologii“ , a znalecké závěry „de facto“ nahradil vlastními úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se tak podle dovolatelky při hodnocení důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Současně má za to, že žalobkyně jí uloženou vysvětlovací povinnost nesplnila a že „informace o použité technologii v řízení zcela úmyslně zatajila“ . Konečně dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
Žalobkyně ve vyjádření (podaném substitutem zaměstnankyně pověřené k zastupování) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá, neboť v dovolání uplatněnou argumentací založenou na tvrzení, že platnost smlouvy o provozování vodovodu nebo kanalizace (ve smyslu §8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) uzavřené mezi Severočeskou vodárenskou společnosti, a.s. (jako vlastníkem) a žalobkyní (jako provozovatelem) „pravděpodobně skončila již ke dni 31. 12. 2020“, dovolatelka v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. uplatnila novou skutečnost.
Obdobně je novou skutečností uplatněnou v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. dovolatelčina argumentace založená na tvrzení, že odpojením vodovodní přípojky žalované od veřejného vodovodu a demontáži vodoměru došlo k zániku smlouvy, a že okamžikem demontáže vodoměru - bez předchozího vyrozumění žalované, bez zaznamenání stavu vodoměru, „jakož i bez ponechání vodoměru bez zaplombování“ - pozbyl vodoměr způsobilost být smluvním měřidlem. V řízení účastníci shodně tvrdili, že ke dni 2. 9. 2019 činil odběr vody 2 569,8 m 3 (žalovaná tak učinila ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2021 a žalobkyně u jednání dne 2. 11. 2021). Žalovaná v řízení netvrdila, natož prokazovala, že by v důsledku manipulace s jejím měřidlem (vodoměrem) měl být zaznamenáván větší odběr, než naměřený. Jinak řečeno ve způsobu manipulace s vodoměrem žalovaná neshledávala důvod vyššího naměřeného odběru ani nenamítala (nereklamovala) nesprávnost naměřených údajů. Bez významu jsou proto předkládané otázky „ způsobu určení množství odebrané vody “ a „ jaké právní následky se pojí s demontáží vodoměru, tj. zejména, zda po demontáži vodoměru, jehož stav žalobkyně nezaznamenala, a vodoměr ani nezaplombovala, zůstala zachována způsobilost předmětného vodoměru být i nadále smluvním měřidlem ve smyslu čl. I. smlouvy o dodávce vody “.
Výtkami, že odvolací soud „se spokojil s pouhým tvrzením žalobkyně o tom, že opravy byly prováděny bezvýkopovou metodou, aniž by se blíže zabýval pravou podstatou této použité technologie“ , že odvolací soud za daných okolností „neměl k dispozici dostatečné množství relevantních informací“ pro závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi činností žalobkyně a vznikem praskliny na vodovodní přípojce žalované, a že nahradil znalecké závěry vlastními úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování, a že žalobkyně nesplnila jí uloženou vysvětlovací povinnost, jimiž polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Nehledě k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o skutkovém stavu i právním posouzení.
Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Nedůvodná je námitka, že by odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl k odlišným zjištěním než soud prvního stupně, aniž by odpovídajícím způsobem doplnil dokazování. Takový závěr z obsahu spisu ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za prokázán vznik škody na uniklé vodě v důsledku praskliny potrubí jejího vnitřního vodovodu, ve vztahu k příčinné souvislosti shledal soudem prvního stupně učiněná zjištění neúplnými, proto shledal závěr soudu prvního stupně o naplnění odpovědnosti žalobkyně nedostatečně podloženým. K tomu zopakoval a doplnil dokazování.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by odvolací soud přezkoumával či nahrazoval „věcnou správnost odborných závěrů znalce“. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl osvětlen konkrétní mechanizmus působení vedoucí ke vzniku trhliny na vnitřním vodovodu žalované, odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce, který dotyčný mechanizmus působení přesvědčivě vysvětlil (že při vzniku dotyčné praskliny muselo jít o působení práce vytvářené strojním hydraulickým zařízením s působením sil větších jak 1 tuna, např. malým bagrem). Z těchto skutkových zjištění odvolací soud následně vycházel při posouzení příčinné souvislosti provozní činnosti žalobkyně (oprava veřejného vodovodu) se vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na (vnitřním) vodovodu žalované. Dovolatelka stran své výtky sice odkazuje na několikero rozhodnutí dovolacího soudu, jež se vyjadřovaly k různým otázkám týkajícím se dokazování či dokazování znaleckým posudkem, ale neuvádí, v čem konkrétně se odvolací soud měl od této judikatury odchýlit; jinak řečeno k této námitce nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Námitky vůči správnosti rozhodnutí či postupu soudu bez řádného vymezení přípustnosti dovolání přípustnost dovolání nezakládají.
Napadá-li žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, tak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.].
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že byť by úspěšné žalobkyni příslušela jejich náhrada, žádné účelně vynaložené náklady jí nevznikly; za tyto nelze považovat náklady spojené s tím, že pracovnice zmocněná k zastupování žalobkyně v řízení zmocnila k podání vyjádření (pouze za svou osobu) advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu