ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2981.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2981/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně N. D. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovaným 1) R. D. , 2) UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1 (identifikační číslo osoby 649 48 242), zastoupené Mgr. Milenou Noskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, a 3) Forderungen a.s., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1465/7 (identifikační číslo osoby 033 88 697), zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, na určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 89/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 39 Co 98/2023-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Mileny Noskové, advokátky.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Pilaře, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 39 Co 98/2023-133, potvrdil rozsudek ze dne 19. 10. 2022, č .j. 25 C 89/2020-112, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení, že ručitelské prohlášení R. D. ze dne 31. 5. 2012 za včasné a řádné uspokojení pohledávek UniCredit Bank Czech Republik and Slovakia a.s., IČ 64948242, sídlem Praha 4, Michle, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92 za společností EUROMILLS-TRADE a. s., IČ 25544179, sídlem Pařížská 68/9, Josefov, 110 00 Praha 1, postoupené společnosti Forderungen a. s., IČ: 033388697 na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2019, které vznikly na základě smlouvy o úvěru č. GK2/06/06/020 ze dne 30. 6. 2006, je vůči žalobkyni právně neúčinné. Ve výroku o nákladech řízení ho změnil jen co do jejich vyčíslení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že „ vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nebylo dovolacím soudem doposud řešeno nebo má být posouzeno jinak“. Nesouhlasí se závěrem, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „je postiženo vadou“ spočívající v tom, že se soudy řádně nevypořádaly s její argumentací, že nebude-li pohledávka věřitele za jejím manželem (žalovaným ad l) v insolvenčním řízení uspokojena, bude na ni po skončení insolvenčního řízení pohlíženo jako na pohledávku vykonatelnou, neboť byla insolvenčním správcem zjištěna, a bude možné vést výkon rozhodnutí i na majetek ve společném jmění manželů, přičemž ona nebude moci z důvodu uplynutí promlčecí lhůty využít námitku, kterou uplatnila v předmětném řízení . Nebyla jí tudíž poskytnuta dostatečná právní ochrana před věřiteli.
Žalované 2 a 3) zaujaly stanovisko koherentní se závěrem odvolacího soudu a navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto, příp. odmítnuto; žalovaný 1) s dovoláním i s uplatněným nárokem žalobkyně souhlasí.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (dovolacím soudem již dříve vyřešená) má být nyní dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání ; splnění jednoho kritéria přípustnosti totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jenž má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Žalobkyně shora uvedeným požadavkům nedostála. Použitou formulací, že „ vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nebylo dovolacím soudem doposud řešeno nebo má být posouzeno jinak,“, není přípustnost dovolání řádně v intencích ustanovení §237 o. s. ř. vymezena, jestliže dovolatelka současně neformuluje konkrétní právní otázku, jíž požaduje vyřešit odlišně od toho, jak ji dovolací soud řešil doposud, ani neuvádí konkrétní právní otázku, kterou má za dosud dovolacím soudem neřešenou. Nadto podle obsahu dovolání nelze spolehlivě vyloučit, že použité vymezení (nepřípustně) spojuje s jednou a toutéž právní otázkou nebo že ve skutečnosti nepožaduje, aby dovolací soud revidoval svou dosavadní judikaturu ve vztahu k nějaké otázce hmotného nebo procesního práva, nýbrž že žádá, aby věc právně posoudil jinak než odvolací soud, což významově neodpovídá kritériím uvedeným v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Absence správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu