ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3011.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3011/2022-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M. Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované Statky Hostivař a. s. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, identifikační číslo 08376921, zastoupené Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 156/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 6. 2022, č. j. 30 Co 194/2021-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 12 C 156/2021-112, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště v XY (dále jen „sporný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 6. 6. 2022, č. j. 30 Co 194/2021-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutečností:
1) Dne 15. 6. 2020 nabyl právní moci rozsudek ze dne 5. 5. 2020, č. j. 29 Co 290/2019-513, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2019, č. j. 15 C 232/2018-376, nahrazující projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu, uzavřít s H. B. smlouvu o bezúplatném převodu pozemků; jedním ze sporných pozemků byl pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaný na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště v XY,
2) H. B. byla zapsána jako vlastnice sporného pozemku do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 2. 9. 2020,
3) dne 1. 10. 2020 uzavřela H. B. kupní smlouvu, jíž prodala sporný pozemek žalované, a ta byla jako vlastnice zapsána do katastru nemovitostí ke dni 8. 10. 2020,
4) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020, byl zrušen (mimo jiné) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 5. 2020, č. j. 29 Co 290/2019-513, v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2019, č. j. 15 C 232/2018-376, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 15 C 232/2018-383, ze dne 6. 11. 2019, č. j. 15 C 232/2018-386, a ze dne 10. 2. 2020, č. j. 15 C 232/2018-441, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem svědkyně H. B. a Ing. Vladimíra Pavlíčka (statutárního zástupce žalované), uzavřel, že okolnosti uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2020 nesledovaly nemravné cíle, kontraktační jednání nevykazovalo charakter, jenž by se zjevně příčil dobrým mravům, navíc v situaci, kdy obě smluvní strany věděly o podaném dovolání v původním řízení (15 C 232/2018).
Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, a usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, neboť se „řádně nevypořádal“ s její námitkou nedostatku dobré víry žalované při nabývání sporné nemovitosti. Podle těchto rozhodnutí dovolacího soudu lze ochranu nabyvateli od nevlastníka přiznat pouze tehdy, získal-li nabyvatel věc od prodávajícího platně. To se podle přesvědčení dovolatelky v nyní souzené věci nestalo, jelikož kupní smlouva je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná. Za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou má právní otázku „zda je vytvoření systému mezi restituentem a třetí osobou (…) která de facto disponuje s restitučním nárokem restituenta, sama si vybírá náhradní pozemky, které jménem restituenta nárokuje v soudních řízeních a následně od restituenta vykupuje za nepřiměřeně nízkou cenu (a tím profituje), zneužitím restitučních předpisů“. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, a jeho usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, neboť rozsudek odvolacího soudu je souladný s jejich závěrem, podle něhož „právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím ve věci, ve které bylo pravomocné rozhodnutí dříve zrušeno v dovolacím řízení, dotčeny bez ohledu na skutečnost, že dotčená osoba věděla o tom, že proti rozhodnutí na jehož základě bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání. To vyplývá jak z textu zákona, který neváže ochranu třetích osob na vědomost o podaném dovolání ani na vědomost o vadách rozhodnutí, které by mohly vést k jeho zrušení v dovolacím řízení, tak i z pojetí dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání nemá vliv na právní účinky napadeného rozhodnutí.“ Nejvyšší soud se otázkou ochrany práv třetích osob podle §243d odst. 2 o. s. ř. (dnes podle §243g odst. 2 o. s. ř.), a to třetí osoby, na kterou oprávněná osoba převedla věc, která jí byla vydána na základě pravomocného restitučního rozsudku a který byl posléze dovolacím soudem zrušen, zabýval již v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, publikovaném pod C 944/svazek 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Jestliže dovolatelka prosazuje, že uvedená právní ochrana nedopadá na nyní souzenou věc, pak svou dovolací argumentaci staví na vlastním závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, což odporuje závěru odvolacího soudu, jenž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v jednání žalované nelze spatřovat okolnosti rozporné s dobrými mravy.
Nelze pominout, že podle §243g odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dříve podle §243d odst. 2 o. s. ř.) právní poměry (vztahy) někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Závěr, že pro účely aplikace této citované zásady není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře, že věc kupuje od vlastníka, ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka (tedy, že ochrana práv třetích osob podle §243g odst. 2 o. s. ř. nevyžaduje, aby třetí osoba nabyla vlastnické právo od nevlastníka v dobré víře), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014). Jinými slovy, stanoví-li zákon, že právní vztahy třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, znamená to, že při posuzování právních poměrů (vztahů) někoho jiného než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, zdůraznil, že nabyla-li třetí osoba (i před 1. 1. 2014) na základě smlouvy, která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému svědčilo v té době pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabyla originárním způsobem a na jeho existenci nemůže mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno.
K otázce „dobré víry“ se pak Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „[P]ro účely aplikace §243d odst. 2 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) není podstatná okolnost, zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od nevlastníka).“
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka existence vztahu mezi restituentem a třetí osobou, která de facto disponuje s restitučním nárokem restituenta; pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s její odvolací argumentací a nepřihlédl ke všem okolnostem případu, pak těmito námitkami neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu