ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3028.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3028/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. V. , zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované GoodRemont, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo 03789128, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 466.649,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 238/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021, č. j. 35 Co 259/2018-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.680,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Alexandra Petra, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 15 C 238/2016-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 466.649,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že mezi společností Agentura Acco Reality s. r. o. a M. P. byla dne 31. 10. 2014 uzavřena smlouva o složení blokovacího depozita v souvislosti se zprostředkováním prodeje pozemků p. č. XY a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p./ č. ev. – technická vybavenost (částečně stojící na parcele p. č. XY a p. č. XY) v k. ú. XY. Dne 20. 7. 2015, resp. 22. 7. 2015 žalovaná uzavřela s žalobkyní kupní smlouvu ohledně těchto nemovitostí. Kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč byla uhrazena P. P. před podpisem kupní smlouvy na bankovní účet příjemce úschovy JUDr. Girgleho. Podle smlouvy o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny ze dne 12. 12. 2014 a jejího dodatku č. 3 ze dne 22. 7. 2015 (dále též „smlouva o úschově“) uzavřené mezi žalobkyní jako oprávněnou složitelkou č. 1, žalovanou jako povinnou složitelkou č. 2 (původně M. P.) a JUDr. Girglem jako příjemcem úschovy bylo dohodnuto, že „[P]oté, co budou oprávněnou složitelkou č. 1 předloženy příjemci úschovy dokumenty, ze kterých se podává, že budova bez č. p./ č. ev. technické vybavení, uvedená v čl. 1 odst. 1 této smlouvy je postavená a existuje v její současné podobě v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, je povinen příjemce úschovy vyplatit oprávněné složitelce č. 1 paní L. E. D. (nyní V.) do tří pracovních dnů formou bezhotovostního převodu na účet (…) částku 466.649,- Kč (…) Lhůta pro splnění podmínek vydání úschovy dle pokynů složitelů končí dnem 31. 12. 2015. Po marném uplynutí lhůty, tzn. nebudou-li v uvedené lhůtě splněny podmínky pro vydání úschovy uvedené shora v čl. IV. odst. 2), 4), 5) této smlouvy, budou příjemcem úschovy uschované finanční prostředky ve výši, tj. v částce 1.526.649,- Kč převedeny bez dalšího na stejný účet, ze kterého byly finanční prostředky poukázány na účet příjemce úschovy.“ Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky pro výplatu částky 466.649,- Kč z úschovy (nebyly včas předloženy požadované dokumenty), byla částka vrácena žalované. Jelikož výplata zbývající (sporné) části kupní ceny nebyla vázána na předložení kolaudačního souhlasu o využití budovy jako restauračního zařízení s restauračním provozem a ubytovacími prostory na základě provozování hostinské činnosti a na zápis budovy bez č. p./č. ev. technické vybavení do katastru nemovitostí jako objekt s číslem popisným/evidenčním pro provádění podnikatelské činnosti – provozování restaurace, je žalovaná povinna doplatit žalobkyni částku 466.649,- Kč.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 466.649,- Kč s příslušenstvím zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 33 Cdo 2208/2019-140, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 35 Co 259/2018-114, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že kupní smlouva byla (jen) co do způsobu úhrady dohodnuté kupní ceny bytostně svázaná (po dobu do 31. 12. 2015) se smlouvou o úschově kupní ceny ze dne 12. 12. 2014 včetně jejích dodatků. Po uplynutí sjednaného časového úseku měl příjemce úschovy povinnost peníze vrátit při nesplnění dohodnutých podmínek pro jejich výplatu kupující žalované jako povinné složitelce č. 2. Podmínky výplaty kupní ceny neupravovala samotná kupní smlouva ze dne 20. 7. 2015, neboť výslovně odkazovala na související svěřeneckou smlouvu ze 12. 12. 2014. Jestliže svěřenecká smlouva pozbyla účinnosti uplynutím času a výplatou „zbytku“ svěřené částky povinné složitelce č. 2 (žalované), nemohla mít tato okolnost vliv na smluvní ujednání o dohodnuté kupní ceně; nadále totiž byla kupující povinna zaplatit prodávající kupní cenu podle čl. II. odst. 1 kupní smlouvy. Pozbylo-li účinnosti ujednání smlouvy (svěřenecké) o podmínkách výplaty sjednané kupní ceny, nastala stejná situace, jako kdyby k dohodě o okamžiku splatnosti a způsobu úhrady kupní ceny nedošlo, tzn., že kupní cena či její část se staly splatnými na základě výzvy věřitele.
Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 35 Co 259/2018-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 466.649,- Kč spolu s úrokem z prodlení, co do úroku z prodlení za dobu od1. 1. 2016 do 31. 8. 2016 jej změnil tak, že žalobu zamítl, a ohledně úroku z prodlení za dobu od 23. 7. 2015 do 31. 12. 2015 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu uzavřel, že závazek žalované doplatit žalobkyni kupní cenu nezanikl bez dalšího složením do úschovy, neboť kupní smlouva nevázala úhradu kupní ceny na předložení kolaudačního souhlasu s využitím budovy jako restauračního zařízení s restauračním provozem a ubytovacími prostory na základě provozování hostinské činnosti, ani na předložení zápisu budovy do katastru nemovitostí jako objektu s číslem popisným/evidenčním pro provádění podnikatelské činnosti – provozování restaurace. Pozbyla-li svěřenecká smlouva účinnosti uplynutím času a došlo-li ke vrácením svěřené částky povinné složitelce č. 2 (žalované), nemůže mít tato skutečnost vliv na smluvní ujednání o dohodnuté kupní ceně. Kupující je totiž nadále povinna doplatit prodávající kupní cenu podle čl . II. odst. 1 kupní smlouvy.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že:
- se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami a omezil se pouze na odkaz na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
- v rozporu se závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1685/2019, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 802/2017, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, a jeho usneseních ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1309/2017, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2008, chybně vyložil projevy vůle účastníků řízení.
S tímto odůvodněním navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout, neboť má za to, že dovolání je pouhou polemikou se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2208/2019.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující (rozhodující) otázka výkladu projevu vůle smluvních stran. Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami a omezil se pouze na odkaz na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak tím nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), o které se však v souzené věci nejedná. Sluší se poznamenat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu