ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3255.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3255/2022-234
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. Milana Edelmanna , advokáta, se sídlem Praha, Petržílkova 2707/38, správce pozůstalosti M. T. zemřelého XY, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 377/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 C 377/2016-141, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalované vzniklého zaplacením kupní ceny žalobcem na základě absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne 3. 6. 1997 dle zákona č. 92/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 C 377/2016-141, zamítl žalobu o zaplacení 1 100 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 17. 11. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 372/2020-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 225 610 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud takto rozhodl poté, co rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3347/2019, jeho předcházející rozhodnutí (a předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) Nejvyšší soud zrušil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že (za řízení uplatněnou) pohledávku žalované k započtení lze považovat za neurčitou a nejistou, a tedy nezapočitatelnou proti pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení, neboť je sporná z hlediska jejího důvodu i výše, tj. zda tvrzená škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání žalobce, a zda mezi případným protiprávním jednáním žalobce a vznikem škody existuje příčinná souvislost. Žalovaná i přes poučení nebyla schopna nejen blíže popsat, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalobce, které vedlo ke vzniku tvrzené škody, ani kdy tvrzená škoda vznikla, natož aby tyto skutečnosti prokázala, když sama uvedla, že k těmto tvrzením žádné konkrétní důkazy nemá, kromě znaleckého posudku k prokázání výše škody. Odvolací soud kompenzabilitu pohledávky žalované posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se vzájemného započtení pohledávek uplatněných mezi žalobcem a žalovanou a nepostupoval v intencích závazného názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3347/2019.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
K tomu je třeba nejprve připomenout, že plní-li žalovaný žalobci na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v následném meritorním rozhodnutí soud dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci náleží a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno, je třeba žalovaného považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že odvolací (dovolací) soud toto rozhodnutí zruší; ustanovení §202 odst. 3, §236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (šlo by o ryze formalistický přístup). Opačný výklad by znamenal, že žalovaný, který splní povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu předtím, než je toto rozhodnutí zrušeno odvolacím (dovolacím) soudem, by již neměl možnost napadnout odvoláním (dovoláním) následné meritorní rozhodnutí soudu, v němž je, byť jen v odůvodnění, v jeho neprospěch řešeno, že žalobce měl žalobou uplatněný nárok (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019).
Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku, a žalobu zamítl jen proto, že tuto již uhradila na základě tehdy pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 138/2019-90, je žalovaná osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se v otázce výkladu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odstavec 2).
Ohledně výkladu §1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/2021, uvedl následující.
„ Smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. "Nejistou nebo neurčitou" ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž (zásadně, viz dále) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.). S ohledem na smysl a účel §1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Současně platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.
Při posuzování, zda je aktivní pohledávka "neurčitá či nejistá" ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není namístě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím §1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá" ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.
Jelikož vykládané ustanovení sleduje především ochranu věřitele pasivní pohledávky, je na něm, aby se případně dovolal neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž dlužník proti pasivní pohledávce započítává svoji (aktivní) pohledávku za věřitelem (§580 odst. 1, §586 o. z.); rozpor jednostranného započtení s §1987 odst. 2 o. z. tudíž zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017).
Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. §570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - §1982 odst. 2 in fine o. z.).
Ze shora popsaných závěrů se podává, že český zákonodárce upravil likviditu aktivní pohledávky jakožto hmotněprávní předpoklad započtení; není-li aktivní pohledávka "jistá a určitá", odporuje započtení zákonu a je zpravidla (relativně) neplatné. Dovolá-li se věřitel pasivní pohledávky vůči dlužníku relativní neplatnosti jeho právního jednání (jednostranného započtení), účinky započtení nenastanou (pasivní pohledávka nezanikne).
Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.
Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla namístě závěr, že započtení neodporuje §1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka "nejistá nebo neurčitá"). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením, či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku §1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).
Byla-li aktivní pohledávka v okamžiku jejího započtení "nejistá a neurčitá", a je-li započtení z tohoto důvodu neplatné, nic nebrání dlužníku pasivní pohledávky (věřiteli aktivní pohledávky), aby - změní-li se okolnosti a dojde-li v mezidobí k "vyjasnění" jeho (aktivní) pohledávky - započetl svoji (aktivní) pohledávku opětovně. “
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že vzhledem k (chybějícím) tvrzením a důkazům se žalované nepodařilo prokázat, kdy konkrétní škoda na předmětných nemovitostech vznikla a o jakou (škodu) se konkrétně jedná, a proto je třeba kompenzabilitu její pohledávky posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“). K tomu dovolací soud poznamenává, že má naopak za to, že z tvrzení žalované vyplývá, že žalobce tím, že žalované vrátil její věc poškozenou (oproti tomu, jak ji původně převzal), neoprávněně zasáhl do jejího vlastnického práva k věci (dotyčným nemovitostem), a že požaduje odstranění následku tohoto zásahu, nikoliv však uvedením do předešlého stavu. Je tak dostatečně zřejmé, že pohledávka, kterou po žalobci uplatňuje poté, co od něj dotyčné nemovitosti převzala, představuje škodu na věci, kterou měl žalobce v držení (na základě smlouvy o prodeji části podniku, která byla posléze shledána neplatnou). Obecně přitom platí, že škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971).
Odvolací soud shledal pohledávku žalované na zaplacení škody „nejistou a neurčitou“ proto, že jde pohledávkou spornou „z hlediska jejího důvodu a výše“, a to vzhledem k námitkám vůči této pohledávce ze strany žalobce, který odpovědnost za stav nemovitosti odmítl a trval na tom, že se nikdy nestal vlastníkem, a zpochybnil závěry znaleckého posudku o výši škody. Spornost „minimálně výše této pohledávky“ je podle odvolacího soudu dána i tím, že tvrzená škoda měla vznikat postupně od roku 1997, takže je otázkou, zda její část již nebyla promlčena, což odvolací soud zmínil pouze proto, že žalobce námitku promlčení totožné pohledávky uplatnil v jiném soudním řízení.
K tomuto závěru odvolací soud dospěl, aniž se zabýval tím, zda by se zřetelem na okolnosti daného případu nebylo spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání pasivní pohledávky (spočívající ve vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy), bylo posouzeno, zda je její věřitel (žalobce) povinen uhradit škodu na předaných nemovitostech, přestože jejich právní tituly nejsou zcela shodné. Podle výše citované judikatury navíc za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. Není najisto postaveno ani to, že by existence uplatněné pohledávky musela být předmětem nějakého složitějšího či obsáhlého dokazování, a že míra nejistoty ohledně ní je výrazně vyšší, než je tomu v případě pohledávky žalobce. Odvolací soud se uvedenými skutečnostmi nezabýval, jeho právní závěr o nezpůsobilosti pohledávky uplatněné žalovanou k započtení je tudíž přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu