ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.456.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 456/2022-477
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) JUDr. Jany Blažkové , správkyně svěřenského fondu ELVE svěřenský fond, a b) J. B. , zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 656/2, proti žalované SAPIO.CZ s. r. o., se sídlem v Křenovicích, Bratří Mrázků 571, identifikační číslo 28362713, zastoupené Mgr. Janem Hladkým, LL. M., advokátem se sídlem v Brně, Orlí 483/1, o 203.869 Kč s příslušenstvím a 19.471,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 C 72/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu žalobkyně o zaplacení částky 65.594,- Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, a žalobu žalobce o zaplacení částky 19.471,45 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu žalobkyně o zaplacení částky 65.594,- Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, a žalobu žalobce o zaplacení částky 19.471,45 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, včetně výroků o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.J. B
III. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu žalobkyně o zaplacení částky 138.275,- Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 21. 5. 2018 se žalobkyně jako správkyně ELVE svěřenského fondu domáhala vůči žalované zaplacení (vrácení) částky 138.275,- Kč představující kupní cenu krbových kamen Skantherm Elements namontovaných v domě, který je zahrnut v majetku svěřenského fondu a v němž bydlí žalobce se svou rodinou, poté, co od kupní smlouvy pro vady předmětu plnění (nestandardní zápach kamen při topení) odstoupila. Tvrdila, že veškerá jednání o obsahu kupní smlouvy probíhala mezi žalobcem, který měl vystupovat v pozici zástupce žalobkyně jako správkyně svěřenského fondu, a žalovanou, a prosazuje verzi, že žalobce nebyl nikdy smluvní stranou kupní smlouvy. Podle tvrzení žalobkyně bylo dohodnuto, že kupujícím nebude žalobce, nýbrž ona. Po dodání krbu žalobkyně uhradila vystavené faktury. Mimo uvedenou částku se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 65.594,- Kč představující náklady na pořízení ozonizátoru a náklady na měření škodlivin (benzenu a formaldehydu) v ovzduší domu, v němž byla instalována sporná krbová kamna, neboť žalovaná porušila svou smluvní povinnost dodat předmět koupě (a namontovat jej) bez vad. Žalobce požadoval zaplacení částky 19.471,45 Kč představující škodu spočívající ve vynaložení nákladů na pořízení čističky vzduchu včetně jejího příslušenství (11.404,45 Kč) a v nákladech na ubytování po dobu měření hodnot znečištění vzduchu (tj. po dobu 24 hodin) ve výši 8.067,- Kč.
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, žalobu zamítl. Vyšel z toho, že dne 26. 10. 2017 předložila žalovaná žalobci cenovou nabídku na dodávku krbových kamen. Ten ji akceptoval a dohodl se s žalovanou na dodávce krbových kamen do domu, který se svou rodinou užívá. Žalobce požádal, aby faktura byla vystavena na svěřenský fond ELVE (dále jen „svěřenský fond“). V důsledku tohoto požadavku žalovaná vystavila fakturu a daňový doklad za dodávku nikoli na žalobce, ale právě na svěřenský fond. Krbová kamna byla nainstalována na adrese XY a podle předávacího protokolu ze dne 19. 12. 2017, který žalobce podepsal, mu byla předána. Dne 26. 12. 2017 žalobce e-mailem reklamoval vady krbových kamen. Žalované byla dne 6. 4. 2018 doručena listina, ve které advokát v zastoupení svěřenského fondu odstoupil od kupní smlouvy. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouvu s žalovanou neuzavřela žalobkyně jako správkyně svěřenského fondu, ale byl to žalobce, který se s ní dohodl na podstatných náležitost kupní smlouvy. Žalobce nikdy žalovanou neinformoval o tom, že jedná v zastoupení žalobkyně. Žalobkyně prostřednictvím svého advokáta neučinila žádné právní jednání, které by mohlo být považováno za její odstoupení od kupní smlouvy. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalované, ačkoliv mohl a měl uplatnit nárok z odpovědnosti za vady prodané věci.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Cituje §1724 odst. 1 a §1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že kupní smlouvu na podzim roku 2017 uzavřel žalobce s žalovanou, a nikoliv žalobkyně jako správkyně svěřenského fondu ELVE. Souhlasil se závěrem, že faktura není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky, přičemž je potřeba zkoumat skutečnou vůli účastníků směřující k uzavření (vzniku) kupní smlouvy. Žalobce se s žalovanou, jednající jednatelem Ondřejem Hladkým, který po celou dobu jednal pouze se žalobcem, dohodl na předmětu plnění podle kupní smlouvy. Žalobce nikdy žalovanou neupozornil ani jí nesdělil, že jedná jako zástupce žalobkyně a že ve skutečnosti kupní smlouvu uzavírá žalobkyně jako správkyně svěřeneckého fondu. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prostřednictvím svého advokáta neučinila žádné právní jednání, které by mohlo být spojováno s jejím odstoupením od smlouvy. Přitakal přitom závěru o nedostatku právní osobnosti a svéprávnosti svěřenského fondu, jakož i závěru o nedůvodnosti nároku na náhradu škody uplatněného žalobcem, jelikož jej měl uplatnit z titulu práva z odpovědnosti za vady a nikoliv jako škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost spojují se zněním §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázek doposud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešených. Nejvyššímu soudu předkládají šest právních otázek:
1. zda vyjde-li v řízení o vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy najevo, že smlouva nebyla žalobkyní uzavřena, může být žalobě vyhověno z titulu bezdůvodného obohacení při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010,
2. zda právo na náhradu škody z porušení povinnosti poskytnout bezvadné plnění, může uplatňovat i osoba, která nebyla stranou smluvního vztahu (kupní smlouvy), v němž došlo k porušení povinnosti poskytnout plnění bez vad, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1417/2006, přičemž v poměrech po 1. 1. 2014 tato otázka výslovně řešena dosud nebyla,
3. zda lze formulaci „svěřenský fond, zastoupený svěřenským správcem“ vyložit tak, že právní jednání činí svěřenský správce v rámci správy majetku svěřenského fondu, a pokud nikoli, zda lze aplikovat §17 odst. 2 o. z.; soudům dovolatelé vytýkají, že toto právní jednání nevyložily, čímž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019 nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. 1336/2018. Pokud by takový výklad nebyl možný, měly soudy aplikovat §17 odst. 2 o. z. v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. II. 560/15,
4. zda vyjde-li v řízení o vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy najevo, že smlouva nebyla žalobkyní uzavřena, je povinností soudu zabývat se otázkou vrácení uhrazené kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení; nezvolily-li soudy takový postup, dostala se jejich rozhodnutí do rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005,
5. zda je odvolací soud povinen se v odůvodnění svého rozsudku vypořádat se všemi námitkami odvolatele, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé,
6. zda se při výpočtu náhrady nákladů úspěšného účastníka proti více neúspěšným účastníkům se samostatnými nároky použije ustanovení §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zda je na místě aplikovat §150 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Je nezbytné poukázat na to, že žalobou se žalobkyně domáhá po žalované práva z odstoupení od kupní smlouvy (vrácení částky 138.275,- Kč) a náhrady škody ve výši 65.594,- Kč (31.702,- Kč a 33.892,- Kč) způsobené porušením smluvní povinnosti dodat bezvadný předmět plnění, přičemž žalobce uplatňuje právo na zaplacení částky 27 538,45 Kč (19.471,45 Kč a 8.067,- Kč) za vzniklou škodu způsobenou vadným plněním.
Dovolání žalobců v části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné [dovoláním vymezená otázka sub 6)].
Přípustnost dovolání nezakládá řešení dovoláním vymezených otázek ad 1) a ad 4). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, že smlouvu uzavřel žalobce a nikoliv žalobkyně, což znamená, že věcně-právně je legitimován k uplatňování práv z odpovědnosti za vady (včetně práva od smlouvy odstoupit) pouze on; jen žalobce je oprávněn domáhat se vydání plnění z právního důvodu, který odpadl, popř. z plnění bez právního důvodu, na kterémžto právním poměru byl účasten. Žalobkyně řešení uvedených právních otázek zakládá na závěru, že smlouvu uzavřela ona, a proto se může jen ona domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení, ať již jde o plnění bez právního důvodu (smlouva nevznikla) nebo o plnění z právního důvodu, který odpadl (odstoupení od smlouvy). Není zde proto rozpor mezi rozsudkem odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla již v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustálena v názoru, podle něhož závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby (zda se v souvislosti s plněním z takové smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného), a že vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy a že věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto plnění z neplatné, popřípadě zrušené (zaniklé) smlouvy lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, jež Ústavní soud odmítl nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněné pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2084/2010, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v rozsudku ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019.
Řešení dovoláním vymezené otázky ad 3) rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle §555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace (v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou). Ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. přitom uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.
Odvolací soud vyložil obsah plné moci ze dne 12. 2. 2018 znějící „[J]á níže podepsaný ELVE svěřenský fond, DIČ: CZ 684072888, zastoupený svěřenským správcem JUDr. Janou Blažkovou, se sídlem Terezy Novákové 2180/91a, 62100 Brno-Řečkovice , zmocňuji JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta, Lidická 710/57, 60200 Brno, (…) aby mne zastupoval ve všech právních věcech (…)“ v souladu se závěrem soudu prvního stupně tak, že právní jednání učiněná na jejím základě jsou zdánlivým právním jednáním, neboť plnou moc k zastupování udělil non subjekt . Uvedený výklad odvolacího soudu neodporuje závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019, v němž byla řešena otázka výkladu procesního a nikoliv hmotněprávního úkonu účastníka řízení, ani nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/2018, vyjadřujícímu se k otázce výkladu smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné. V řízení totiž byla určující otázka, zda zmocněný advokát mohl činit s právní závazností jednání v situaci, kdy mu plnou moc udělil někdo, kdo neměl právní osobnost ani svéprávnost (§15 o. z.). Nešlo tedy o otázku výkladu právního jednání.
Výhradou, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi námitkami, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, nenapadají dovolatelé žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Dovolací soud shledává dovolání přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda může osoba, která nebyla stranou smlouvy, uplatňovat právo na náhradu škody z porušení smluvní povinnosti poskytnout bezvadné plnění (zda je aktivně legitimována). Při jejím řešení se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006, přičemž v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“), tato otázka nebyla výslovně Nejvyšším soudem řešena.
Nejvyšší soud již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), přijal a odůvodnil závěr, že vadné plnění „je předpokladem jak odpovědnosti za vady, tak odpovědnosti za škodu. Zatímco nároky z odpovědnosti za vady mohou být uplatňovány jen ve vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem (mutatis mutandis – mezi prodávajícím a kupujícím) , neboť jde o práva, která mají základ v závazkovém právním vztahu, jenž vznikl z jejich smluvního ujednání, předpokladem vzniku nároku na náhradu škody podle §420 obč. zák. není závazkový právní vztah mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu způsobil. Jde o mimozávazkovou odpovědnost za porušení právní povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006) ... Ostatně již dříve soudní praxe dovodila, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2004). V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky odpovědnosti za vady díla vysvětlil, že „ odpovědnost za vady sleduje, aby se objednateli dostalo od zhotovitele plnění bez jakýchkoliv vad, a že nároků na náhradu nákladů potřebných k odstranění vady (…) se nelze domáhat z titulu náhrady škody.“ V rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, Nejvyšší soud zdůraznil, že „[O]dpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti. V souvislosti s poskytnutím vadného plnění, které bylo příčinou vzniku škody, přichází v úvahu vznik odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák. Škodou je přitom újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tj. majetková újma, spočívající nikoliv ve vadnosti samotného předmětu koupě a prodeje, nýbrž ve znehodnocení této či jiné věci v důsledku vadného plnění; pouze škoda, která z vady vznikla, je odškodnitelná v rámci náhrady škody.“
Žalobci žalobou (mimo jiné) požadovali náhradu majetkové újmy, způsobené vadným plněním žalované (vadami dodaného krbu). Jde o újmu, kterou vada plnění vyvolala navenek (vznikla jako její kauzální následek), tzn. nejde o náklady na odstranění vady předmětu plnění (nejde o reparaci újmy uvedením do bezvadného stavu předmětu plnění podle smlouvy), nýbrž o nápravu důsledků vadného plnění, projevujících se v jejich majetkové sféře jak předvídá ustanovení §1925 o. z. Nelze akceptovat závěr soudu prvního stupně a na něj navazující rozhodnutí odvolacího soudu, že nebyla-li žalobkyně stranou smlouvy, nemůže uplatňovat náhradu škody vzniklé v důsledku vadného plnění, stejně tak jako žalobce, který neuplatnil práva z odpovědnosti za vady, a proto nemůže žádat náhradu škody za zbytečně vynaložené náklady, které zaplatil v souvislosti s vadným plněním podle smlouvy.
Shora uvedené závěry dřívější judikatury Nejvyššího soudu se prosadí i za právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb.
Lze uzavřít, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) posoudil spornou otázku hmotného práva, pro niž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno výše.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu