ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.574.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 574/2023-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Bc. Josefem Benešem, advokátem se sídlem v Chomutově, Na Bělidle 848/2, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 169/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 68 Co 252/2022-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 5. 5. 2022, č. j. 14 C 169/2021-68, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví „parc. č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, jejíž součástí je stavba garáže, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obci XY.“ (nemovitých věcí), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutečnosti, pro které žalobce odstoupil od darovací smlouvy pro nevděk, nepředstavují podle odvolacího soudu chování zjevně porušující dobré mravy, jímž žalovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížil žalobci (§2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Přestože v žalobě netvrdil, že po darování upadl do nouze, má žalobce jako důchodce ze souběhu starobního a vdoveckého důchodu prostředky nezbytné na nutnou výživu (§2068 odst. 1 o. z.).
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Darovací smlouvou z 22. 1. 2020 – sepsanou formou notářského zápisu – převedl žalobce na žalovaného (obdarovaného) vlastnické právo k nemovitým věcem. Ve prospěch dárce zřídil žalovaný věcné břemeno - služebnost (právo doživotního bezplatného užívání nemovitých věcí). V článku VII smlouvy se žalovaný zavázal uhradit náklady související se sepsáním smlouvy včetně správního poplatku za zápis do katastru nemovitostí.
Dopisem z 4. 2. 2021 žalobce (zastoupen Mgr. Janem Švarcem, advokátem) „odvolal dar pro nouzi a nevděk“ . Žalovanému vyčetl, že nesplnil závazek uhradit náklady související se sepsáním smlouvy, včetně správního poplatku za zápis do katastru nemovitostí, že porušil ústní dohodu předcházející darování, podle níž se měl „po předání“ daru nastěhovat do domu, který je v dezolátním stavu, zajistit nutné opravy včetně jeho údržby, pečovat o žalobce, jehož zdravotní stav je neuspokojivý, a že na něho vyvíjí psychický nátlak a jedná s ním neuctivě ( „došlo i ke křiku ze strany obdarovaného“ ). Tvrdil, že se ocitl v nouzi, nemá ani na nutnou výživu a nemůže si dovolit zajištění potřebné zdravotní péče.
Z dalších listin a z výpovědí svědků J. Č., O. P., R. B., J. Š. (syna žalobce), M. A., D. P. (manželky žalovaného) a M. P (nevlastní dcery žalovaného), soud zjistil, že žalobce – i když trpí zdravotními obtížemi – je stále schopen se v základním rozsahu o sebe postarat, s nákupy, dopravou k lékařům a s péčí o dům mu – kromě žalovaného – pomáhají sousedé a jeho syn. Celodenní péči od žalovaného nevyžaduje a na nutnou výživu má peněžní prostředky. Žalovaný neztratil o žalobce (strýce) zájem, navštěvuje ho, z důvodu epidemie Covidu-19 a i v důsledku vypjatých vztahů se však četnost návštěv od jara 2020 snížila. Po darování není žalovaný objektivně schopen do nemovitých věcí investovat vyšší finanční částku, přesto podle přání žalobce s údržbou domu pomáhá. Ústní dohodu, resp. slib, že se bezprostředně po darování nastěhuje do domu a bude o dárce osobně pečovat, žalobce neprokázal. Náklady za sepis darovací smlouvy a za zápis vlastnictví do katastru nemovitostí (13.068 Kč, 2.000 Kč) žalovaný žalobci vrátil.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně nastiňuje jinou verzi skutku [ „žalovaný zištně motivovaným neupřímným jednáním vyvolal v žalobci pocit, že on je tou pravou osobou, které by měl darovat svůj rodinný dům a přilehlý pozemek tak, aby se o něj postaral a pomohl mu ve stáří a četných … nemocech“ , současně věděl, že darování žalobce podmiňoval „přestěhováním obdarovaného 'ráz na ráz' za tímto účelem“ ], nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že jde o složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti získaných zpráv, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. V řízení provedeným a následně zhodnoceným důkazům odpovídají skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud a které vylučují dopad hypotézy ustanovení §2072 o. z.
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu