ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.581.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 581/2023-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně BETA SPEDICE s. r. o. , se sídlem v Lipníku nad Bečvou, Zahradní 1127/25 (identifikační číslo osoby 278 15 536), zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalované CZO TRADE s. r. o. , se sídlem v Zášové 100 (identifikační číslo osoby 278 01 349), zastoupené Mgr. Martinem Sedlákem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2923/18, o zaplacení 227 565 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované o zaplacení 469 265 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 103/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 Co 353/2019-528, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 455 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Pospíšila, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 12 C 103/2015-442, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 224 319 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení dalších 3 246 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Co se týče vzájemné žaloby žalované, uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit žalované 41 280 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a v části, jíž se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení dalších 427 985 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že v říjnu 2011 si žalovaná, za kterou jednal stavbyvedoucí Roman Růžička, u žalobkyně objednala odvoz, likvidaci a uložení zeminy a betonu ze stavby v Čelechovicích na Hané. Následně účastnice uzavřely několik smluv o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejichž předmětem byly práce objednané v říjnu 2011 (tj. odvoz, likvidace a uložení zeminy a betonu ze stavby v Čelechovicích na Hané). Provedené práce žalobkyně žalované vyfakturovala celkem částkou 227 565 Kč; faktury byly žalované doručeny, ona je však nezaplatila. Podáním ze dne 14. 10. 2016 žalovaná uplatnila vzájemný návrh, kterým po žalobkyni požadovala zaplacení 469 265 Kč s příslušenstvím. Vzájemnou žalobu odůvodnila tím, že se společností CZO Morava s. r. o. uzavřela dne 6. 12. 2012 (v dalším podání je uvedeno datum 6. 12. 2013) smlouvu o postoupení pohledávek v celkové výši 696 830 Kč. Žalobkyně si u CZO Morava s. r. o. objednala odvoz materiálu ze staveb Kostelec na Hané a Zlín-Štípa. Žalobkyně tyto práce dále přefakturovávala společnosti ALPINE Bau CZ s. r. o.; ta zjistila, že byly vykazovány a účtovány práce ve větším rozsahu, než byly skutečně provedeny. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 T 117/2014-1034, byli Roman Adámek (mistr společnosti ALPINE Bau CZ s. r. o.) a Jaroslav Kubeša (jednatel společnosti CZO Morava s. r. o.) uznáni vinnými za zločin podvodu v souvislosti s pracemi pro společnost ALPINE Bau CZ s. r. o. Ke stanovení ceny za odvoz materiálu nechal vypracovat znalecký posudek. Na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný a po právu co do 224 319 Kč. Pohledávky, které žalovaná započetla na nároky uplatněné žalobkyní v žalobě, nejsou určité; proti souboru pohledávek žalobkyně v celkové výši 227 565 Kč žalovaná započetla soubor svých pohledávek v celkové výši 696 830 Kč, aniž specifikovala pohledávky, které mají započtením zaniknout. Co se týče částky 469 265 Kč uplatněné žalovanou vůči žalobkyni vzájemnou žalobou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že CZO Morava s. r. o. neprovedla práce v takovém rozsahu, v jakém je vykázala a vyúčtovala. Byly provedeny pouze práce v hodnotě 298 560 Kč (z původně tvrzených 696 830 Kč). Právo na zaplacení ceny skutečně provedených prací (tj. částky 298 560 Kč) je zčásti promlčeno, neboť splatnost některých faktur, které byly za tyto práce vystaveny, nastala před více než čtyřmi lety před uplatněním nároku u soudu. Po ztotožnění faktur vystavených mezi žalovanou, žalobkyní a ALPINE Bau CZ s. r. o. soud shledal důvodnými nároky žalované v celkové výši 41 280 Kč; ostatní nároky jsou nedůvodné proto, že buď zanikly již před postoupením pohledávky, nebo se jedná o nároky již promlčené.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 15 Co 353/2019-528, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 224 319 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a ve výroku, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 41 280 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; v zamítavých výrocích změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované dalších 23 040 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, ve zbývajícím rozsahu je potvrdil. Dále změnil výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl o nákladech státu, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně dokazování sám doplnil. Protože mezi stranami byla dohodnuta cena za odvoz materiálu, nebylo nutné vyhotovení znaleckého posudku; proto z něj nevycházel. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku pohledávek žalobkyně v důsledku jednostranného započtení vzájemných pohledávek žalovanou nedošlo. Jednalo se o neurčitý zápočet, neboť částka 696 830 Kč není tvořena jedinou pohledávkou, nýbrž se jedná o souhrn několika pohledávek, přičemž žalovaná nespecifikovala, které své pohledávky a do jaké jejich výše započítává proti pohledávkám žalobkyně. Pro posouzení námitky promlčení, kterou vznesla žalobkyně, shledal odvolací soud klíčovým datum doručení vzájemné žaloby soudu (14. 10. 2016). Promlčeným shledal pouze právo žalované na zaplacení částky 27 185 Kč z faktury, jejíž splatnost nastala 9. 10. 2012. Důvodnost zbylých nároků žalované odvolací soud poměřoval v prvé řadě zjištěními ze stavebních deníků jednotlivých staveb. Po vyhodnocení zápisů ze stavebních deníků a výpovědí svědků, dospěl k závěru, že oprávněné jsou nároky žalované v celkové výši 64 320 Kč; ostatní nároky žalované posoudil jako nedůvodné, když vzal za prokázané, že na stavbě se nenacházely stroje, jimiž měly být vyúčtované práce provedeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v otázkách „ hmotného a procesního práva, na kterých napadené rozhodnutí závisí, které už byly dovolacím soudem vyřešené, ale mají být podle jejího názoru posouzeny jinak, popřípadě které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny “. Jinak, než v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2013, rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 4421/2006, nebo usneseními ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05), požaduje vyřešit otázku, „ zda kompenzační námitka, kterou uplatnila 6. 1. 2016, je dostatečně určitá, aby vyvolala následek zániku započítávaných pohledávek, a to s ohledem na skutečnost, že součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoli“ . Není totiž srozuměna s názorem dovolacího soudu vyjádřeným v označených rozhodnutích, že pro neurčitost je neplatný právní úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících ve svém souhrnu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. Připomíná, že k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v novější judikatuře reprezentované např. rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, popř. usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, že o neurčitosti právního jednání započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv, což se neuplatní v případě, kdy součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný; neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou. Důvodem pro odlišné řešení je především použití zásady ve prospěch platnosti právního jednání a fakt, že za použití analogie ustanovení o splnění (§330 obch. zák.) lze dospět k závěru, které pohledávky po vzájemném započtení zanikly a v jaké výši. Dovolatelka v této souvislosti připomíná, že z jejího podání z 6. 1. 2016 bylo zřejmé, čeho se domáhá, a že všechny pohledávky uplatněné žalobkyní v žalobě v důsledku započtení zanikly. Změněna by podle názoru dovolatelky měla být civilistická teorie, podle níž soudy nerozlišují mezi kompenzačním projevem uplatněným v rámci námitky započtení v procesu a mimo něj, kdy je vyžadováno, aby kompenzační projev v procesu i mimo něj splňoval náležitosti, které vyžaduje hmotné právo. Prosazuje, že je nutné na kompenzační projev uplatněný v průběhu soudního řízení pohlížet jako na procesní úkon mající zvláštní povahu v tom, že s sebou nese i hmotněprávní účinky. Nepovažuje za odůvodnitelné, aby kompenzační námitka uplatněná v řízení a vzájemná žaloba s sebou nesly odlišné procesní řešení ve vztahu k odstranění jejich případných vad. Učinila-li neurčité započtení pohledávek písemným podáním, měla být soudem vyzvána k odstranění vady podání pro jeho neurčitost dle §43 odst. 1 o. s. ř., a pokud tak soud neučinil, dopustil se tím procesního pochybení, které mělo za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces. Mimo to dovolatelka vymezuje jako „ samostatný dovolací důvod i porušení jejího práva na spravedlivý proces“, kdy odvolacímu soudu vytýká, že „se nevypořádal s jí uplatněnou námitkou promlčení nároku ve výši 51 840 Kč za práce poskytnuté žalobkyní dne 4. 10. 2021 a vyúčtované fakturou č. 110101317“. Namítá přitom, že v řízení nebylo prokázáno, že si účastnice sjednaly splatnost tak, jak byla uvedena ve faktuře. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolací argumentaci žalované, její námitky považuje za nedůvodné. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované dalších 23 040 Kč s příslušenstvím, nemohla jí být tímto rozhodnutím způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jde ve vztahu k ní o příznivé rozhodnutí. Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatelky, tak podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, a Nejvyšší soud je v této části odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Požadavek řešit otázku určitosti právního úkonu (nyní právního jednání) započtení vzájemných pohledávek jinak, než jak byla dovolacím soudem dosud řešena v celé řadě jeho rozhodnutí (mnohé z nich jsou v dovolání zmíněna), dovolatelka odůvodnila nepřesvědčivě. Zatímco podrobně reprodukuje závěry, které v ustálené judikatuře přijal a odůvodnil dovolací soud, sama se omezuje pouze na sdělení důvodů, které ji k požadavku vedou („ použití zásady ve prospěch platnost právního jednání a použití analogie ustanovení o splnění – viz §330 obch. zák. “), aniž tyto důvody podpořila náležitou argumentací. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozující mimo jiné, že o neurčitosti právního úkonu (právního jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv, což se neuplatní pouze v případě, kdy součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, koresponduje s právní literaturou a je soudy nižších stupňů konstantně akceptována. Není tudíž důvodu se od ní odchylovat. Nadto žalovaná v dovolání primárně prosazuje názor, že z její kompenzační námitky bylo seznatelné, které své pohledávky započetla na pohledávku žalobkyně.
Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka žalované, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, jestliže ji podle §43 odst. 1 o. s. ř. nevyzval k odstranění vady neurčitého podání, ani výtka, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí náležitě nevypořádal s její námitkou promlčení práva žalobkyně na zaplacení 51 840 Kč za práce, které žalované poskytla 4. 10. 2011 a fakturovala fakturou č. 110101317 (dovolatelka nadále oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že si účastnice sjednaly splatnost této částky). Žalovaná prostřednictvím uvedených námitek nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení, jsou-li skutečně dány, však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Ačkoli žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovala; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu