ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.620.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 620/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce JUDr. Petra Wildta, Ph. D., insolvenčního správce dlužnice KC GROUP s.r.o., se sídlem Na Kovárně 95/6 (identifikační číslo osoby 276 70 155), se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, zastoupeného Mgr. Nikolou Runštukovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, proti žalované EUROCAPITAL INVESTMENT a. s. , se sídlem v Brně, Na Kovárně 95/6 (identifikační číslo osoby 283 36 810), o 2 103 455 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 37/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 74 Co 160/2021-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení 2 103 455 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, č. j. KSBR 52 INS 14028/2017-A-11, byl zjištěn úpadek dlužnice, společnosti KC GROUP s.r.o., se sídlem v Brně, Na Kovárně 95/6, a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem dlužnice; usnesení nabylo právní moci dne 21. 11. 2017. Dlužnice měla pohledávku ve výši 3 117 701 Kč za J. F. D., kterou vymáhala v rámci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 103 Ex 65938/12. V rámci tohoto exekučního řízení byl nařízen prodej nemovitostí povinné a dlužnice prodejem získala částku 2 103 455 Kč. Protože dlužnice sama dlužila věřiteli P. K., byl zmíněný výtěžek z exekuce zajištěn exekučním příkazem č. j. 185 EX 194/14-14 ve prospěch K.. Poté, co byla získána částka 2 103 455 Kč, jednatel dlužnice Martin Růža dal 5. 2. 2014 písemný pokyn, aby finanční prostředky získané v rámci exekuce proti povinné J. F. D. byly zaslány na bankovní účet žalované (tj. obchodní společnosti, za níž byl Martin Růža rovněž oprávněn jednat, a jejímž jediným akcionářem byla KC GROUP s.r.o.). Žalobce se tak domáhá vydání do majetkové podstaty dlužnice plnění získané z neúčinného právního úkonu. Neúčinným právním úkonem shledává smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 20. 11. 2013 uzavřenou mezi dlužnicí jakožto postupitelkou a M. P. jako postupnicí. Žaloba byla původně podána 23. 10. 2018 ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, č. j. 74 ICm 3033/2018-45 (KSBR 52 INS 14028/2017), rozhodl v části požadující určení, že smlouva o postoupení pohledávek z 20. 11. 2013 je neúčinná (dovodil, že na originále listiny byl podpis M. P. zfalšován, k čemuž dospěl i Městský soud v Brně v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 158/2017 proti Martinu Růžovi, jednateli KC GROUP s.r.o.), v části požadující vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 103 455 Kč byla věc vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 74 ICm 2256/2019. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 74 ICm 2256/2019, 11 VSOL 1221/2019-22 (KSBR 52 INS 14028/2017), rozhodl, že ve věci vydání bezdůvodného obohacení je k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 33 C 37/2020-86, žalobu o zaplacení 2 103 455 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že KC GROUP s.r.o. měla pohledávky za J. F. D. v celkové výši 3 117 701 Kč, které vymáhala v exekučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 103 EXE 970/2013; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána se sídlem Exekutorského úřadu v Přerově. V exekučním řízení byl nařízen prodej nemovitých věcí povinné J. F. D. a oprávněná KC GROUP s.r.o. získala (podle pravomocného usnesení ze dne 3. 1. 2014, č. j. 103 Ex 65938/12-14, o rozdělení podstaty dražby) finanční částku 2 103 455 Kč, která byla dle pokynu (samostatně jednajícího) jednatele KC GROUP s.r.o. Martina Růži poukázána dne 10. 2. 2014 na bankovní účet žalované. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 4. 2014 postoupila KC GROUP s.r.o. (jako postupitelka) pohledávky za J. F. D. ve výši 295 000 Kč, 479 000 Kč a 334 356 Kč postupnici HSB-PETROL s.r.o. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 20 Co 24/2015, připustil vstup HSB-PETROL s.r.o. na místo oprávněné KC GROUP s.r.o. Zároveň v jiném exekučním řízení soudní exekutor Mgr. Svatopluk Šůstek, se sídlem Exekutorského úřadu v Olomouci, vydal dne 4. 11. 2014 exekuční příkaz ve věci oprávněného P. K. proti povinné KC GROUP s.r.o., kterým postihl pohledávku povinné – výtěžek z exekuce vedené JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorským úřadem Přerov pod sp. zn. 103 EX 65938/12. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť za situace, kdy v řízení netvrdil ani neprokázal, že se dovolal neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 9. 4. 2014 mezi KC GROUP s.r.o. a HSB – PETROL s.r.o., může požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze HSB-PETROL s.r.o.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 74 Co 160/2021-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože žalovaná v řízení před soudem prvního stupně uplatnila námitku promlčení, zabýval se v první řadě tím, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta k vydání bezdůvodného obohacení začala běžet dne 10. 2. 2014 (kdy byla předmětná částka připsána na účet žalované), neboť počátek běhu subjektivní promlčecí doby je vázán na okamžik, kdy se KC GROUP s.r.o. (prostřednictvím svého jednatele Martina Růži, jež byl současně členem představenstva žalované) dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Poslední den subjektivní promlčecí lhůty podle §629 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) připadl na pátek 10. 2. 2017 a žaloba podaná k soudu insolvenčním správcem žalobkyně dne 23. 10. 2018 tak byla podána po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud připomněl, že v rozsudku ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení nezačíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na jejího insolvenčního správce; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Insolvenční správce je správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka, přičemž k takovým patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka. I v případech, kdy osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, je pro posouzení námitky promlčení vznesené touto osobou ve sporu, v němž po ní insolvenční správce vymáhá plnění na dlužníkovu pohledávku (pro počátek běhu promlčecí lhůty), určující, kdy pohledávku mohl poprvé vymáhat dlužník. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že uplatnění námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, protože KC GROUP s.r.o. a žalovaná byly do 4. 11. 2014 majetkově propojeny a do 2. 3. 2015 za obě jednal Martin Růža, který vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor KC GROUP s.r.o. zavinil. S podporou závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a sp. zn. 21 Cdo 992/99 dovodil, že v posuzovaném případě byla „natolik výjimečná intenzita okolností odůvodňujících tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, časově omezena do 2. 3. 2015, do kdy Martin Růža jednal za žalovanou; od 3. 3. 2015 společnost KC GROUP s.r.o. již žalovanou neovládala a Martin Růža za žalovanou nejednal“. Odvolací soud tak „nemohl při nedostatku jakýchkoliv tvrzení v tomto směru počínaje dnem 3. 3. 2015 odepřít žalované právo uplatnit námitku promlčení“. I kdyby promlčecí lhůta začala běžet až od 3. 3. 2015, nezměnilo by to nic na závěru, že žaloba byla podána po skončení tříleté subjektivní promlčecí lhůty, a proto žalobci nelze promlčené právo přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že právní otázka „ kdy začala plynout lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy se až později (v průběhu trestního řízení vedeného proti Martinu Růžovi pod p. zn. 4 T 158/2017) ukázalo, že důvod pro poukázání částky 2 103 455 Kč neexistoval, neboť se jednalo o falza, a tedy se až později ukázalo (dnem podání obžaloby), že bylo plněno bez právního důvodu, to vše v situaci úzké majetkové propojenosti úpadce a žalované“ , nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že se mohl dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty až okamžikem doručení odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma ze dne 19. 10. 2016, doručené PČR dne 3. 11. 2016. Odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, podle jeho názoru na projednávanou věc nedopadá pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že žalované neodepřel právo na uplatnění námitky promlčení, přestože získala bezdůvodné obohacení v důsledku trestného činu svého bývalého člena statutárního orgánu. V poslední řadě pak namítá, že absence dostatečného a přesvědčivého odůvodnění zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, což způsobilo jeho protiústavnost pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v postupu soudu spatřuje rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve prospěch účtu majetkové podstaty dlužnice KC Group s. r. o. částku 2 103 455 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §638 odst. 1 a 2 o. z. ve spojení s §2991 odst. 1 o. z. vzniká bezdůvodné obohacení při plnění bez právního důvodu již okamžikem přijetí plnění a v tomtéž časovém bodě rovněž započíná běh objektivní promlčecí lhůty. Stejně tak v případech plnění na základě absolutně neplatného nebo zdánlivého právního jednání objektivní promlčecí lhůta počíná plynout již dnem přijetí plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 831/2015, nebo usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
Dovolatel sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tohoto práva, učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze. Oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že vědomost žalobce, resp. dlužnice KC GROUP s. r. o., o tom, že došlo na jeho úkor, resp. na úkor dlužnice, k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, je spjata s pokynem tehdejšího jednatele dlužnice k výplatě prostředků na bankovní účet žalované, prosazuje, že takovou vědomost nabyl (resp. dlužnice nabyla) až v průběhu trestního řízení vedeném proti jednateli Martinu Růžovi. Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu.
Nad rámec uvedeného se sluší jen pro úplnost připomenout, že k právní otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty „ve vztahu k specifické skutkové situaci případu“, kterou má žalobce za dosud neřešenou, se Nejvyšší soud vyjádřil nejenom v rozhodnutích, na které přiléhavě odkázal již odvolací soud (který pomocí logického řetězce rozhodnutí vysvětlil, že ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení nezačíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na jejího insolvenčního správce - viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 nebo usnesení ze dne 30. 9. 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017), ale v obecnějších konturách i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019, ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3987/2019). Odvolací soud se od zde přijatých závěrů v dané věci neodchýlil.
Ve vztahu k druhé formulované otázce, zda je možné žalované odepřít právo na uplatnění námitky promlčení „bylo-li bezdůvodné obohacení získáno v důsledku trestného činu třetí osoby (bývalého člena statutárního orgánu žalované), který byl činěn úmyslně ve prospěch žalované (žalovaná získala bezdůvodné obohacení v důsledku trestného činu)“, dovolatel sice neuvedl, které z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §273 o. s. ř. má za naplněné, z obsahu dovolání je však možné dovodit, že i tuto otázku považuje (a to mylně) za dovolacím soudem dosud neřešenou.
Výkon práva vznést námitku promlčení nesmí být v rozporu s principy zakotvenými v §6 a 8 o. z.; to znamená, že soud musí posoudit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, pokud na to účastník poukazuje, ale i bez návrhu účastníka, pokud takový závěr rozumně plyne z dokazování (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09). Soud musí zkoumat, zda je právo promlčeno, a až pak posuzovat, zda je námitka promlčení v rozporu s §6 nebo 8 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1151/2017).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li dlužník promlčení práva požadovaného věřitelem, neboť promlčení je zákonným a legitimním institutem poskytujícím ochranu principu právní jistoty v soukromoprávních vztazích. Pokud dlužník uplatní námitku promlčení, dostane se do rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných případech, kdy by byla námitka promlčení podle okolností případu výrazem zneužití práva nebo důvěry na úkor účastníka – věřitele, který byl např. slabší stranou smlouvy, marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a ve vztahu ke kterému by byl za takového stavu zánik nároku na plnění neproporcionálně tvrdým postihem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11, v komentářové literatuře viz BODEČKOVÁ, Jana. Komentář k §610. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12–14.). Aplikováno na skutkové okolnosti posuzované věci, jak rozvedl odvolací soud, nelze od 3. 3. 2015, odkdy za žalovanou již nejednal Martin Růža, odůvodnit odepření práva žalované uplatnit námitku promlčení. Na tom nic nemění ani námitka žalobce, že zdánlivým jednáním, kterým byla bezdůvodně obohacena žalovaná, byli v konečném důsledku poškozeni věřitelé dlužníka (úpadce). K ochraně práv věřitelů koncipuje právní úprava celou řadu institutů, které mohli věřitelé k ochraně svých práv včas využít (ať jde o odpůrčí žalobu podle obecných ustanovení občanského zákoníku, možnost exekučního vymáhání pohledávek, případně legitimace podat věřitelský insolvenční návrh v případě platební neschopnosti dlužníka apod.). Úvahu odvolacího soudu při poměření výkonu práva žalované vznést námitku promlčení korektivem dobrých mravů nelze mít za nepřiměřenou.
Kritizuje-li žalobce kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. namítá-li, že je nepřesvědčivé a nedostatečné (tudíž nepřezkoumatelné) a znamená tudíž porušení jeho práva na spravedlivý proces, nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu, na němž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že výhrady dovolatele k náležitostem odůvodnění napadeného rozhodnutí nesdílí. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že „ měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele “. V posuzované věci je již z obsahu dovolání zřejmé, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli nijak nebránily v tom, aby vymezil dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. Z §157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud České republiky (srov. odůvodnění jeho nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, proti nákladovým výrokům žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu