ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.629.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 629/2023-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BP Integralis Limited , se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované M. L. , bytem XY, o 87.178,62 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 216 C 19/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2022, č. j. 75 Co 417/2021-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 9. 4. 2018 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 8,05 % úroků z prodlení z částky 542.040 Kč za dobu od 1. 4. 2016 do 31. 3. 2018, tj. celkem 87.178,62 Kč.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 14. 7. 2021, č. j. 216 C 19/2018-164, kterým Okresní soud v Šumperku žalobu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ujednání článku IV bodu 2 smlouvy z 22. 11. 2007, kterou kvalifikoval jako (spotřebitelskou) smlouvu o úvěru (§497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“), je podle odvolacího soudu neplatné (§55 odst. 1, 2, §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“). Protože dlužníci (J. L., J. L. a žalovaná) zaplatili věřitelce z titulu poskytnutého úvěru částku 861.182 Kč, která převyšuje celkově sjednanou částku 718.800 Kč, je navíc požadavek žalobkyně na úhradu úroků z prodlení ve výši 87.178,62 Kč v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jako otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny označila: 1) posouzení kapitalizace úroků (přirůstání k jistině) v případě spotřebitelského vztahu a 2) posouzení situace, kdy „celková dlužná částka je vyšší než celková dlužná částka v případě řádného splácení“ , z hlediska dobrých mravů. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně – 1. faktorská s. r. o., se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3 – poskytla manželům J. L. a J. L. a žalované na základě smlouvy č. 1F 100400/2007 z 22. 11. 2007 částku 210.000 Kč, kterou se zavázali spolu s příslušenstvím splácet od 22. 12. 2007 do 22. 11. 2017 v měsíčních splátkách 5.990 Kč. Podle článku IV bodu 2 smlouvy se úroky „počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky půjčky. Nebude-li úrok z půjčky uhrazen v den splatnosti, hledí se na něj jako na novou půjčku …, která se k témuž dni slučuje s dosavadní půjčkou, tj. připočítává se k jistině dosavadní půjčky a stává se její součástí“ . Tento úvěr pak sleduje veškeré podmínky, které náležejí dosavadnímu úvěru. Jelikož dlužníci neplatili řádně a včas, stal se úvěr 9. 12. 2010 splatným. Dodatkem ke smlouvě z 30. 3. 2011 strany sjednaly odklad splatnosti dluhu.
Celkem měli solidárně zavázaní dlužníci věřitelce vrátit ve splátkách 718.800 Kč (z toho 508.800 Kč byly smluvené úroky). Za dobu od 20. 12. 2007 do 13. 5. 2020 uhradili žalobkyni 861.182 Kč. V insolvenčním řízení proti rodičům žalované byla žalobkyně uspokojena částkou 243.668 Kč (28. 4. 2020), částkou 243.668 Kč (29. 4. 2020) a částkou 197.088 Kč (13. 5. 2020).
Z judikatury dovolacího soudu vztahující se k aplikované právní úpravě vyplývá, že úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Zánikem hlavního závazku zaniká také závazek akcesorický; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, dostává se dlužník do prodlení s placením příslušenství, nikoli do prodlení s placením vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (např. úroky z prodlení ze smluvených úroků) věřitel nemá, jelikož mu to nepřiznává občanský ani obchodní zákoník. Tím však není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že sjednané úroky se stanou součástí jistiny, tj. že k ní budou přičítány coby civilní plody ( fructus civiles ). V tom případě pak má věřitel právo požadovat, aby dlužník, který se dostane do prodlení s placením takto zvýšené jistiny, platil také úroky z prodlení (srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2006).
Uvedené platí i pro vztahy spotřebitelské (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4615/2007, a ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 29 ICdo 88/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1125/2018), u nichž je však třeba poměřovat přiměřenost smluvních ujednání tak, aby nedocházelo k významné nerovnováze v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 382/2018). Přesně těmito závěry se odvolací soud v právě projednávané věci řídil. Neplatnost posuzovaného ujednání odůvodnil tím, že „konstrukce ʻpřirůstáníʼ postrádá rozumný hospodářsky smysl a jediným důvodem je zisk žalobkyně … bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty“ . Úročení takto nově vzniklé jistiny je v rozporu s požadavkem dobré víry (poctivosti) a k újmě žalované (spotřebitelky) nastoluje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§55 odst. 2, §56 odst. 1 obč. zák.).
Protože závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání článku IV bodu 2 smlouvy podle §55 odst. 2 a §56 odst. 1 obč. zák. byl shledán konformním s ustálenou soudní praxí, je nadbytečné zabývat se druhou otázkou vymezenou v dovolání (případná důvodnost námitek žalobkyně by na rozhodnutí dovolacího soudu neměla vliv).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu