ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.832.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 832/2023-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Astone Management, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11 (identifikační číslo 02648628), zastoupené Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti žalovanému M. K. , zastoupenému Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení smluvní pokuty 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 C 140/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 27 Co 38/2022-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lukáše Máchala, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 13 C 140/2020-213, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 2 měsíců od právní moci rozsudku 1.000.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 2. 2020 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 169 772,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 27 Co 38/2022-249, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil pouze co do jejich vyčíslení (184 656 Kč). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně, žalovaný (spolu se svou tehdejší manželkou R. K.) v postavení investora a SINGS projekční ateliér, s.r.o., jako projektant uzavřeli dne 29. 11. 2018 „Smlouvu o vypracování dokumentace a zajištění inženýringu“ (dále jen „Smlouva“), která obsahovala mimo jiné ujednání stran o tom, že projektant zajistí, aby bylo vydáno rozhodnutí (stavební povolení), na jehož základě by žalobkyně mohla realizovat změny (přístavbu své již dříve povolené stavby), které nabude právní moci nejpozději do 30. 4. 2019. Pro případ, že v této době nebude předmětné povolení vydáno, resp. nenabude právní moci, zavázal se investor odstranit „černou“ stavbu zhotovenou na jeho pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který sousedí s pozemkem žalobkyně parc. č. XY, a to ve lhůtě 8 měsíců od marného uplynutí lhůty k zajištění předmětného povolení (tj. do 30. 12. 2019), a pro případ nesplnění tohoto závazku se zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč. Požadované stavební povolení nebylo do 30. 4. 2019 vydáno, resp. nenabylo právní moci (nebyla tak naplněna rozvazovací podmínka), a žalovaný smluvní povinnost odstranit stavbu do 30. 12. 2019 nesplnil. Nad rámec skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně nezmařila naplnění rozvazovací podmínky vztahující se k povinnosti žalovaného odstranit stavbu. Smlouvu odvolací soud posoudil jako nepojmenovanou (inominátní). Závazek žalovaného odstranit „černou“ stavbu na svém pozemku posoudil jako platný závazek spojený s rozvazovací podmínkou podle §548 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), která nebyla naplněna. Platným shledal rovněž smluvní ujednání, v němž se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu v případě, že nedostojí smluvní povinnosti odstranit „černou“ stavbu ve sjednaném termínu. Protože žalovaný smluvní povinnost utvrzenou smluvní pokutou nesplnil, přičemž žalobkyně nezmařila splnění rozvazovací podmínky (a nedošlo tak k naplnění předpokladů §549 odst. 2 o. z.), vznikl žalobkyni podle §2048 odst. 2 o. z. nárok na smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „(i) napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a (ii) dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť odvolací soud vychází z nesprávného právního názoru “. Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že se stejně jako soud prvního stupně odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 118/2019, v němž bylo dovozeno, že zaváže-li se soukromá osoba k něčemu, co patří do pravomoci státního orgánu (co může/smí pouze státní orgán), jde o závazek nesplnitelný, a zavázala-li se osoba k něčemu, co objektivně nemohla splnit, přičemž smluvní strany splnění tohoto závazku učinily podmínkou vzniku další povinnosti, jednalo se o podmínku nemožnou, k níž se nepřihlíží. Respektováno pak nebylo ani rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 128/2006, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že vydání kolaudačního rozhodnutí je aktem správního orgánu a jeho vydání nelze ztotožňovat, resp. zaměňovat se závazkem dokončit stavbu, takže byla-li smluvní pokuta sjednána pro případ, že nebude ve sjednané lhůtě vydáno kolaudační rozhodnutí, přičemž závazek k vydání takového rozhodnutí nevznikl (a ani vzniknout nemohl), nelze výkladem právního úkonu absenci závazku, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta, nahrazovat. Dovolávaje se závěrů přijatých v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu dovolatel prosazuje, že nevznikla-li platně povinnost projektanta zajistit pro žalobkyni správní rozhodnutí k realizaci její stavby, nemohla ani platně vzniknout jeho smluvní povinnost odstranit stavbu, ke které se zavázal pro případ, že správní rozhodnutí nebude zajištěno, a následně nemohlo platně vzniknout ani zajištění jeho povinnosti odstranit stavbu (nelze totiž platně zajistit neexistenční povinnost). Dovolatel je nadále přesvědčen, že žalobkyně svým chováním (tím, že nevyčkala vydání stavebního povolení) zmařila splnění rozvazovací podmínky, resp. došlo k naplnění negativní podmínky (nevydání správního rozhodnutí), přičemž obecně platí, že k negativní podmínce se nepřihlíží, způsobí-li její splnění účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění ku prospěchu. Z toho plyne, že pokud se ke splnění negativní podmínky nepřihlíží, povinnost dovolatele plnit (odstranit stavbu) nikdy nenastala a žalobkyni ani nemohlo vzniknout právo na smluvní pokutu.
Žalobkyně se podrobně vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16).
Žalovaný v dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (podstatou dovolání je prosazení názoru, že povinnost zaplatit smluvní pokutu mu nemohla vzniknout, jelikož souvisela s tím, zda bude či nebude vydáno správní rozhodnutí, tedy s okolností, kterou žalovaný nemohl ovlivnit). Pouze z odkazů dovolatele na dvě konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jejichž závěry ne zcela přesně interpretuje, lze usoudit na to, že přípustnost svého dovolání spojuje s v nich řešenou otázkou splnitelnosti (resp. možnosti) podmínky, pro niž je charakteristické, že se váže ke skutečnosti, u které není jisté, zda nastane. Dovolatel přehlíží, že na takové otázce však napadené rozhodnutí nespočívá. Je založeno na závěru, že žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu, neboť žalovaný nesplnil sankcí utvrzenou smluvní povinnost odstranit „černou“ stavbu na svém pozemku (to, že nebyla ze strany projektanta naplněna rozvazovací podmínka zajištění pravomocného stavebního povolení, žalovaný nezpochybňoval, resp. bylo nesporné). Nadto rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 118/2019, na jehož závěry dovolatel odkazuje, zrušil nálezem ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, Ústavní soud, který nepřisvědčil dovolacímu soudu, že podmínka, kterou si tamní účastníci ve smlouvě sjednali - ať již by byla posouzena jako odkládací (suspenzivní) či rozvazovací (rezolutivní) - nebyla nesplnitelná a obecné soudy tudíž pochybily, jestliže k ní nepřihlížely a upřely smluvnímu ujednání bez odpovídajícího důvodu právní účinky; akcentoval přitom, že veřejná moc musí při posuzování soukromoprávních jednání postupovat vždy v souladu s právem na svobodné jednání a se zásadou pacta sunt servanda , které je nutno respektovat i ve vztahu k jednotlivým smluvním ujednáním.
Formulace, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť odvolací soud vychází z nesprávného právního názoru“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak (žádnou takovou v dovolání ostatně neformuluje), nýbrž toho, aby dovolací soud věc posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že „ jím napadá rozsudek soudu II. stupně v plném rozsahu“, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci neuvedl, ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu