ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.836.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 836/2023-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 1332/23, proti žalovanému I. K. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, o zaplacení 1 400 800 Kč a 1 532 475 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 145/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 12 Co 286/2022-651, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 393,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Rostislava Sochora.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částek 1 350 800 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky a 1 532 475 Kč z titulu smluvní pokuty, s tvrzením, že dne 29. 5. 2015 uzavřel se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které mu přenechal částku 1 350 800 Kč, kterou mu předal v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný ve smlouvě stvrdil úředně ověřeným podpisem. Protože žalovaný je v prodlení s jejím vrácením, požaduje žalobce kromě vrácení peněžité částky se sjednanými úroky i smluvní pokutu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 12 Co 286/2022-651, potvrdil rozsudek ze dne 29. 4. 2022 č. j. 21 C 145/2020-546, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2022, č. j. 21 C 145/2020-579, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 1 400 800 Kč a 1 532 475 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc právně posoudil podle §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4312/2008 zdůraznil, že podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce je prokázání, že došlo k přenechání – v případě peněžité zápůjčky – peněžních prostředků. Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalovaný vyvrátil tvrzení žalobce o uzavření smlouvy o zápůjčce a předání (přenechání) dotyčných peněžních prostředků a prokázal, že důvodem podpisu smlouvy o zápůjčce byla „pojistka“ (či „určitá záruka“) plánované investice syna žalobce D. S. do obchodu s peletami provozovaného žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku sp. zn 33 Cdo 2547/2011) při řešení otázky „prokazování rozhodných skutečností při uzavírání smlouvy o půjčce“. Prosazuje, „ že o žádném údajném obchodu s peletami neví, nikdy o ničem takovém s žalovaným nejednal. Poskytl žalovanému finanční částku, o které žalovaný ve smlouvě o zápůjčce prohlásil, že ji převzal“. Odvolací soud se nesprávného právního posouzení „ dopustil při posouzení hned několika právních otázek, a to:
a) otázky výkladu zdánlivého právního jednání;
b) otázky rozporu vůle jednající osoby s jejím projevem zachyceným v písemné smlouvě o zápůjčce, kterou odvolací soud posoudil jako neexistující jednání;
c) otázky, že pokud smlouva obsahuje výslovné prohlášení dlužníka o převzetí finančních prostředků, je i přes toto prohlášení věřitel povinen prokázat předání finanční prostředků;
d) otázky, že fyzickým zničením (zánikem) smlouvy dojde k zániku závazku, který smlouva obsahuje, a tudíž není nutné od smlouvy odstoupit či se domáhat zrušení závazku;
e) otázky, že pokud dlužník prokáže, že finanční prostředky k původně deklarovanému účelu nepotřeboval, prokáže tím také své tvrzení, že peněžní prostředky od věřitele nepřevzal a není tedy povinen je vrátit, neboť neměl důvod smlouvu o zápůjčce uzavřít. “
Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2178/2016) při řešení otázky „ výkladu právního jednání“ , kterou vyřešil v rozporu s §556 o. z. a „tam obsaženou“ soukromoprávní zásadou verba ita sunt intelligenda ur res magis valeat quam pereat . S poukazem na §574 o. z. a zásadu in favorem negotii namítá, že na dotyčné právní jednání je třeba hledět spíš jako na platné než jako na neplatné. Z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by on či jeho syn „chtěli smlouvou o zápůjčce zastřít jiné své právní jednání“.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je ustálena v závěru, že smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky (nyní zápůjčky) dlužníku (k tomu srovnej např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/2015 Sb.). Na tuto judikaturu navázala (vyšla z ní jako z použitelné) i judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení §2390 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 565/2021).
V rozsudku ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil - přenechal mu je (k uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019).
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr soudů obou stupňů, že žalobce dotyčné peněžní prostředky žalovanému nepředal (nepřenechal). Oproti tomu dovolatel prosazuje, že „poskytl žalovanému finanční částku, o které žalovaný ve smlouvě o zápůjčce prohlásil, že ji převzal“. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatel uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení nastolené právní otázky (výkladu právního jednání) zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že strany (žalobce jako zapůjčitel a žalovaný jako vydlužitel) smlouvu o zápůjčce uzavřely. Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Prostřednictvím otázky „prokazování rozhodných skutečností při uzavírání smlouvy o půjčce“ a výtkami, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, a že odvolací soud řízení zatížil vadou, neboť „zcela ignoroval argumentaci žalobce týkající se závažných pochybení v procesu dokazování“ , dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že peněžní prostředky v celkové výši 1 350 800 Kč žalovanému nepředal (nepřenechal); není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci nešlo ze strany žalovaného o pouhé popření (bez dalšího), že předmět zápůjčky od žalobce nepřevzal.
Ohledně námitky, že odvolací soud nereflektoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, tím, že nevysvětlil, co mělo být obsahem disimulovaného jednání, lze odkázat na odstavec 32 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s odstavcem 67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je zcela bez pochybností zřejmé, že nešlo o případ disimulace právního jednání mezi účastníky sporu, ale o disimulaci zajištění budoucího obchodu mezi žalovaným a synem žalobce, k němuž nedošlo. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že by pro svůj právní závěr o tom, že v případě smlouvy podepsané žalobcem a žalovaným šlo o simulované právní jednání, soudy neměly dostatek skutkových zjištění. Nadto vyplynulo-li z provedeného dokazování, že k faktickému předání peněz (zápůjčky) nedošlo, pak samo zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy o zápůjčce nedošlo, by k úspěchu žalobce nevedlo.
V části, v níž žalobce předkládá k přezkumu otázky označené pod písm. a) až e), dovolání nevyhovuje požadavku na řádné vymezení předpokladů přípustnosti.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Žalobce ve vztahu k otázkám označeným pod písm. a) až e) nevymezil přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., když neuvedl, které z tam uvedených kritérií přípustnosti má ve vztahu k těmto otázkám za splněné (měl-li např. ve vztahu k některé této otázce dovolání za přípustné pro odchýlení se odvolacím soudem od rozhodovací praxe dovolacího soudu, byl povinen uvést, od jakého rozhodnutí dovolacího soudu a v čem se odvolací soud odchýlil); o tuto náležitost již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také v rozsahu nákladových výroků napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu