ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.867.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 867/2023-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně K. V. , zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/2a, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, Náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o 136.464,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 36 C 287/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 26 Co 115/2022-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.808,80 Kč Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jakuba Drábka, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 36 C 287/2021-63, Okresní soud Praha - západ uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 61.464,21 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 22. 12. 2020 do zaplacení, v rozsahu 75.000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 22. 12. 2020 žalobu zamítl a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 2.477,52 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 26 Co 115/2022-109, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dalších 64.000 Kč s 8,25 % úroky z prodlení od 22. 10. 2020 do zaplacení, ve zbytku věci samé je potvrdil; současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47.236 Kč, resp. 24.128 Kč. Podle odvolacího soudu ve vztahu mezi věřitelkou (Endless Success, s. r. o., identifikační číslo 015 16 841) a oběma účastníky zakládá solidaritu – deklarovanou rozhodnutími ve sporu vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 36 C 221/2019 – ustanovení §1127 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně má právo na náhradu poloviny z toho, co zaplatila věřitelce na jistinu pohledávky z titulu peněžité jistoty s příslušenstvím. Který ze solidárních dlužníků a v jakém rozsahu s peněžními prostředky (kaucí), „jejichž poskytnutí založilo solidární dluh“ , fakticky disponoval, není – argumentuje odvolací soud – podstatné. Právně významné je jen to, že žalobkyně plněním nad rámec svého podílu zbavila žalovaného povinnosti plnit věřitelce, a proto má regresní nárok (§1876 odst. 2 o. z.). Námitce žalovaného, podle níž žalobkyně nemá právo na náhradu poloviny z toho, co zaplatila věřitelce na nákladech řízení vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 36 C 221/2019, odvolací soud nepřisvědčil; povinnost vrátit kauci měli oba účastníci, takže i žalovaný mohl soudnímu sporu předejít tím, že povinnost splní. Právo regresu podle §1876 odst. 2 o. z. nezakládá úhrada poloviny nákladů odvolacího řízení za žalovaného ve sporu vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 147/2020, neboť povinnost zaplatit tyto náklady byla uložena bez vyslovení pasivní solidarity účastníků. Vzhledem k tomu, že žalobkyně plnila, ač si musela být při běžné opatrnosti ( „běžné právní znalosti“ ) vědoma toho, že k tomu není povinna, nelze jí vůči žalovanému přiznat právo na zaplacení této částky ani z titulu vrácení bezdůvodného obohacení (§2997 odst. 1 věta druhá o. z.).
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný označil za dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, zda lze při aplikaci §1876 odst. 2 o. z. zohlednit, kdo ze solidárních dlužníků a v jakém rozsahu s finančními prostředky – peněžitou jistinou poskytnutou nájemkyní podle §2254 o. z. – disponoval. Náklady, které Okresní soud Praha - západ v řízení vedeném pod sp. zn. 36 C 221/2019 přiznal věřitelce, vznikly proto, že spor zapříčinila žalobkyně; z toho důvodu přiznání práva na náhradu podle §1876 odst. 2 o. z. vylučuje ustanovení §2 odst. 3 o. z. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků (§1872 odst. 1 o. z.).
Uplatnil-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (§1876 odst. 1 o. z.).
Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (§1876 odst. 2 o. z.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 36 C 221/2019-78, uložil účastníkům – ve sporu žalovaným – rukou společnou a nerozdílnou zaplatit Endless Success, s. r. o. (věřitelce), 150.000 Kč s 9,75 % úroky z prodlení od 1. 1. 2019 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 72.600 Kč s tím, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost zbylého žalovaného“ . Rozhodl tak po zjištění, že žalobkyně převzala od věřitelky (nájemkyně) uvedenou částku jako kauci, kterou jsou po skončení nájemního vztahu účastníci – rovnodílní spoluvlastníci a pronajímatelé souboru nemovitých věcí – povinni vrátit věřitelce. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 26 Co 147/2020-118, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni a žalovanému – bez vyjádření solidarity – zaplatit věřitelce na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.000 Kč. Žalobkyně na základě uvedených exekučních titulů zaplatila věřitelce 8. 12. 2020 částku 136.464,21 Kč a 17. 12. 2020 částku 136.464,21 Kč. O tom, jakým způsobem s peněžními prostředky (kaucí) naloží, kdo z nich a v jakém rozsahu je po skončení nájmu věřitelce vrátí, se účastníci – spoludlužníci – nedohodli.
Obsahem následného regresu podle §1876 odst. 2 o. z. je právo solidárního dlužníka, který uspokojil věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho vnitřnímu podílu, aby mu ostatní podle svých podílů poskytli náhradu. Pohledávka regresního věřitele se rozvrhne mezi jednotlivé regresní dlužníky podle velikosti jejich podílů vyplývajících z jejich vnitřního vzájemného vztahu (LAVICKÝ, Petr. §1876 [Notifikace; regres]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 707, marg. č. 12.).
Nejvyšší soud se otázkou následného regresu mezi solidárními dlužníky v podmínkách vypořádání mezi účastníky zaniklého sdružení zabýval v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007. V něm s odkazem na §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na nějž současné znění §1876 odst. 2 o. z. navazuje, uzavřel, že splní-li jeden z dlužníků věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), kteří se na splnění takové povinnosti podílejí stejným dílem, vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl (srov. také rozsudky ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 31/2016).
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, v němž dovodil, že solidární závazek založený smlouvou o spotřebitelském úvěru má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Platí přitom, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle §511 odst. 3 obč. zák. „Ze způsobu, jakým bylo naloženo s penězi získanými smlouvou o spotřebitelském úvěru (pořízení motorového vozidla žalobcem) a jakým byl úvěr splácen (splátky úvěru platil výlučně žalobce), nelze než dovodit, že se získanými finančními prostředky bylo naloženo na základě souhlasu (vzájemné dohody) obou dlužníků (žalobce a žalované). Tento konsensus (vnitřní dohoda dlužníků) by bránil pak tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný dluh účastníků (avšak za prostředky získané na základě tohoto závazkového vztahu pořídil nikoli společnou věc dlužníků, ale věc v jeho výlučném vlastnictví), mohl za základě §511 odst. 3 obč. zák. uspět s žalobou na zaplacení částky … představující polovinu nákladů na splacení spotřebitelského úvěru“ . Samotný závazkový vztah solidárních dlužníků (dohoda o tom, jak naloží s peněžními prostředky získanými z úvěru, kdo jej bude splácet, co za něj bude zakoupeno, zda půjde o věc společnou nebo o věc výlučně patřící jednomu ze spoludlužníků) v dané věci bránil ve vyhovění žalobě vycházející z §511 odst. 3 obč. zák., protože majetkovou výhodu úvěru získal jen ten z nich, který úvěr také splácel.
V rozsudku ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 77/2003, Nejvyšší soud uzavřel: „Jestliže dlužník (žalovaný) nevyužije možnosti podílet se na právech spoludlužníka, nemůže tato skutečnost omezit nebo úplně vyloučit plnění jeho povinnosti jakožto spoludlužníka plynoucí ze závazkového vztahu solidárních dlužníků, v daném případě vůči žalobci. Dlužníku (žalobci), který dluh sám splnil, by tak bylo neprávem odepřeno právo regresu ve smyslu §511 odst. 3 obč. zák.“ . „Uplatnil-li následně spoludlužník své zákonné právo na náhradu podílu na dluhu po spoludlužníku ve smyslu §511 odst. 3 obč. zák. za situace, že tento své právo na čerpání půjčky neuplatnil, nemůže tato skutečnost vést k závěru, že by přiznání nároku (uplatnění regresu) bylo v rozporu s dobrými mravy“ .
Následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění, anebo jestliže jej vylučuje vnitřní spoludlužnický právní poměr založený dohodou spoludlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 1 VSPH 2026/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 123/2018).
Dovolání proti té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 50.464 Kč s příslušenstvím (náklady přiznané věřitelce v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 36 C 221/2019), neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.). O tyto obligatorní náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o.s.ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. §241a odst. 1, 3 o. s. ř.).
Dovolatelem předložená otázka (viz výše) se – logicky – váže jen k vnitřnímu vztahu solidárních dlužníků po splnění povinnosti vrátit peněžitou jistotu věřitelce. Výhrady žalovaného ostatně spočívají jen ve skutkových námitkách (že spor zapříčinila žalobkyně, kdežto on byl „pasivním účastníkem“ , který „se v něm bránil pouze v důsledku rozmaru či kalkulu žalobkyně“ ).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i výrok, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně žalobu o zaplacení 11.000 Kč s příslušenstvím zamítl. V tomto rozsahu je však dovolání subjektivně nepřípustné (§218 písm. b/, §243c odst. 3 věta první o. s. ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Potvrdil-li odvolací soud zamítnutí žaloby co do 11.000 Kč, nezpůsobil tím žalovanému žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byl úspěšný.
Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že není podle §237 o. s. ř. přípustné (při řešení otázky vnitřního vztahu solidárních dlužníků se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je podala neoprávněná osoba (§218 písm. b/, §243c odst. 3 o. s. ř.) a že trpí vadami, jež již nelze odstranit (§243c odst. 1 o. s. ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu