ECLI:CZ:NS:2023:33.ICDO.93.2022.1
KSPL 52 INS 7439/1019
52 ICm 1426/2020
sp. zn. 33 ICdo 93/2022-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně CLEAR BALANCE, SE se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného 942/11, identifikační číslo 24811718, zastoupené JUDr. Radkou Kubešovou, advokátkou se sídlem v Lázních Toušeň, Ve Dvoře 70, proti žalovanému JUDr. Janu Barákovi , se sídlem v Praze 6, Papírenská 114/5, identifikační číslo 03165086, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 52 ICm 1426/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. K. , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS 7439/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2022, č. j. 52 ICm 1426/2020, 104 VSPH 922/2021-387 (KSPL 52 INS 7439/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 52 ICm 1426/2020-339, určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vůči dlužníkovi P. K. P30 je po právu co do pravosti a výše v celkové částce 1.020.132 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že po provedeném dokazování vzal za prokázané, že smluvní vztah vznikl mezi dvěma podnikateli. Neuvěřil skutkové verzi žalovaného, podle níž pokud by žalovaný neuvedl své IČO a nepodepsal závazek, že poskytnuté finanční prostředky použije k podnikání, by úvěr nezískal.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 52 ICm 1426/2020, 104 VSPH 922/2021-387 (KSPL 52 INS 7439/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. dlužník a jeho matka R. K. (jako vedlejší účastník a ručitel) s právním předchůdcem žalobkyně společností CREDIT ALLIANCE, SE, uzavřeli dne 13. 7. 2017 smlouvu o úvěru č. CA 100665/2017 (dále jen „smlouva“). Dlužník byl ve smlouvě identifikován rodným číslem, identifikačním číslem, bytem a místem podnikání. V čl. 1.1. smlouvy je uvedeno, že CREDIT START je ve smyslu Všeobecných úvěrových podmínek (dále jen „VÚP“) obchodní název Podnikatelského úvěru jednorázového. Dlužník se zavázal poskytnuté peněžité prostředky použít pro účely podnikání. V „Prohlášení“ ze dne 13. 7. 2017 uvedl, že úvěr použije k realizaci podnikatelského záměru, a to k nákupu a prodeji zboží a dále k vybavení provozovny,
2. úvěr byl poskytnut ve výši 860.000 Kč, přičemž dlužník se dostal do prodlení s úhradou splátky splatné dne 7. 1. 2018; úvěr byl zesplatněn ke dni 6. 3. 2018,
3. žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka (P. K.) [přihláškou P30 ze dne 12. 11. 2019, doručenou insolvenčnímu soudu dne 14. 11. 2019] nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 1.020.132 Kč,
4. insolvenční správce popřel pohledávku žalobkyně co do důvodu a výše, s odůvodněním, že smlouva o úvěru představuje zastřené, resp. disimulované právní jednání. Ačkoli formálně byla uzavřena mezi dlužníkem a věřitelem jako podnikateli, ve skutečnosti se jedná o spotřebitelskou smlouvu, neboť věřitel využil nepříznivou situaci dlužníka, neprověřil jeho úvěruschopnost a sjednaný úrok považuje za nepřiměřený a nemravný,
5. usnesením ze dne 18. 10. 2019, č. j. KSPL 52 INS 7439/2019-A-30, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smluvní vztah právní předchůdkyně žalobkyně a dlužníka není vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Skutečný úmysl dlužníka (žalovaného), jak hodlá naložit s poskytnutým úvěrem (v rozporu se závazkem ze smlouvy), stejně jako to, že v době rozhodné pro žádost o úvěr nepodnikal, ale disponoval živnostenským oprávněním, který dokládal k žádosti o úvěr, nemůže nic změnit na tom, že deklaroval použití úvěrovaných peněz pro účely podnikání (nákup zboží a vybavení provozovny).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně:
1) zda naplněním tzv. jevové stránky věci je i situace, kdy jediným způsobem, jakým věřitel ověřuje podnikání dlužníka je pouhá existence identifikačního čísla, konkrétně, zda věřitel není povinen při sjednání úvěrové dokumentace zjišťovat další informace o podnikání dlužníka např. podnikatelskou historii, obrat za předchozí účetní období, opětovně několik let zpětně, obor, v němž podnikatel podniká apod., čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015;
2) zda je sjednaný úrok několikanásobně převyšující jistinu nemravný, ačkoli tuto jistinu již obdržel z prodeje zástavy, kteroužto právní otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007;
3) zda ochrana dlužníka jako slabší strany (§433 o. z.) mu náleží i při adhezní kontraktaci podle §1800 a násl. o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Dovoláním vymezená otázka ad 1) přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení zpochybňuje dovolatel procesně neregulérním způsobem. Závěr o tom, zda při sjednávání smlouvy o úvěru vystupoval dlužník jako podnikatel (zda se hlásil k určitému povolání nebo stavu - §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), je závěrem skutkovým a nikoliv právním.
Na řešení otázky mravnosti dohodnutého úroku z úvěru [dovoláním vymezená otázka ad 2)] není rozhodnutí založeno, a pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky (ne)mravnosti dohodnutého úroku z úvěru. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15, odmítl).
Řešení v pořadí třetí otázky přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť její řešení staví dovolatel na tom, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník byl v právním poměru slabší smluvní stranou (§433 o. z.). Takový závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nepřijal.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), když dovolání bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu