ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1017.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1017/2023-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2023 o dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 149/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 2 T 149/2022, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 2 T 149/2022 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v blíže nezjištěné době od 18:00 hodin dne 23. 6. 2022 do 08:00 hodin dne 9. 7. 2022, v obci XY, okres XY, vnikl na volně přístupný (částečně oplocený) pozemek parcelní č. XY v katastrálním území obce XY, kde v úmyslu získat majetkový prospěch a za použití nezjištěného nástroje, ze zde zaparkovaných osobních automobilů postupně odřezal z výfukového potrubí katalyzátory, které následně odcizil, a to u osobního automobilu Kia Sportage, registrační značky XY, Fiat Punto, registrační značky XY, Volvo S 40, bez registrační značky (rok výroby 1996), vše ve vlastnictví společnosti D. C. T., s. r. o., IČO: XY, se sídlem XY, a dále u automobilu Fiat Brava, registrační značky XY, Renault Laguna, registrační značky XY, Škoda Octavia, registrační značky XY, Seat Ibiza, bez registrační značky (rok výroby 2009), Mazda Premacy, bez registrační značky (rok výroby 2001), Škoda Fabia, bez registrační značky (rok výroby 2006) a Opel Vectra, bez registrační značky (rok výroby 1996), vše ve vlastnictví D. H., čímž poškozené společnosti D. C T., s. r. o., způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 15.911 Kč a poškozenému D. H. způsobil odcizením celkovou škodu ve výši 39.942 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 2019 č. j. 3 T 118/2018-1298, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce pěti let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §205 odst. 2, §62 odst. 1, §63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 (tři sta) hodin.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným D. H. částku 39 942 Kč a společnosti D. C. T., s. r. o., částku 15 911 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozené D. H. a D. C. T., s. r. o., odkázal se zbytky jejich uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání jak obviněný, tak i oba poškození. Obviněný směřoval podané odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Poškození pak podali odvolání do výroků o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, tak, že odvolání obviněného a poškozených podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. To konkretizuje dále tak, že jeho vina byla konstatována pouze na základě jediného relevantního nepřímého důkazu, tedy soud učinil skutkové zjištění o spáchání trestného činu, kdy pro toto zjištění nebyla opora v procesním spise. Dále obviněný seznává naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento dovolací důvod pak dovolatel podřazuje námitku, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení spočívající v nerespektování principu „in dubio pro reo“.
6. Dovolatel uvádí, že k jeho odsouzení došlo pouze na základě zjištění genetické stopy DNA. Z tohoto jediného nepřímého důkazu dokázal soud prvního stupně dovodit celou řadu skutkových zjištění, pro které ovšem neměl oporu ve spisu. Soudem vytvořený skutkový stav je sice logický, avšak absolutně vyfabulovaný. Akcentuje, že stopa DNA byla zjištěna pouze na movitých vnesených věcech – na nedopalku cigarety a heveru, které byly volně přístupné na neoploceném pozemku, kde byl zcela bezproblémový přístup pro pěší od obce XY. Konstatuje, že z této genetické stopy dokázal soud dovodit, že odcizil v delším časovém intervalu celkem deset katalyzátorů z deseti osobních vozidel. Z otisku na heveru vyvozovaly soudy stěžejní argument pro konstatování viny. Namítá, že z heveru však ani nelze prokázat, že byl použit pro zvedání aut – lze se to pouze domnívat. Zdůrazňuje, že v situaci, kdy existuje jediný nepřímý důkaz, na který nejde navázat uceleným relevantním řetězcem jiných nepřímých důkazů či důkazem přímým, musí být aplikován princip in dubio pro reo . Krajský soud však každou nejasnost vyhodnotil v jeho neprospěch.
7. Obviněný připouští, že zcela rozdílná situace by nastala, pokud by DNA shoda byla zjištěna na samotných autech. U malých movitých věcí je však situace jiná, když se mohl těchto věcí dotknout kdekoli, nikoli v místě spáchání trestného činu. V tomto ohledu je podle obviněného nerelevantní argumentace krajského soudu přes usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 278/2021, když malá movitá věc mohla být do místa pohozena, aby odvedla pozornost k jiné osobě. Přitom poukazuje na výpověď svědka H., který uváděl, že v místě číhal na určité osoby, které následně sledoval, a měl podezření na osobu jinou, kterou pojmenoval jako „K.“.
8. Zprávu Policie ČR – OO Čimelice nepovažuje za nový relevantní nepřímý důkaz. Nepochopil ani nepřímý důkaz v podobě plánovače tras www.mapy.cz , přitom soud z něj ani nic nedovozuje, resp. jej nevysvětluje. Jde o uměle vyvolaný důkaz, ze kterého se soud druhého stupně snažil dovodit určitý řetěz nepřímých důkazů. Je přesvědčen, že za nepřímý důkaz může sloužit důkaz relevantní, nikoli důkaz, který s věcí souvisí jen nepřímo.
9. Dále namítá, že období, kdy k páchání trestné činnosti mělo docházet, bylo dlouhé 23. 6.–9. 7. 2022, kdy dokonce svědek H. uvedl, že se katalyzátory ztrácely postupně. Na druhou stranu poukazuje na to, že výpověď svědka je jistým způsobem rozporuplná. Zcela jinak vypovídal na úřední záznam ze dne 11. 7. 2022 a zcela jinak při hlavním líčení v březnu 2023, přičemž rozdíly jsou extrémní. Doplňuje, že s ohledem na procesní charakter úředního záznamu se svědka nešlo při hlavním líčení dotázat na rozpory ve výpovědích, avšak s ohledem na tyto rozpory lze konstatovat, že jeho výpověď byla naprosto nevěrohodná. Současně uvádí, že i kdyby na místě byl, nelze dovodit, že všechny katalyzátory odcizil právě on. Odkazuje tak na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/2023, které řeší právě otázku in dubio pro reo . K nepřímým důkazům pak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1099/2020.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadený „rozsudek Krajského soudu v Č. Budějovicích č.j. 14 To 98/2023-151“, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 2 T 149/2022-124 z napadených dovolacích důvodů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 756/2023, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení a následně obviněným uplatněné dovolací důvody. Je toho názoru, že argumentaci dovolatele nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze pod uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto směru ji považuje za důvodnou. Podle státního zástupce nemohou rozhodnutí soudů, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným, obstát. Míra či relevance soudy akcentovaných důkazů je pro odsuzující rozhodnutí nedostatečná, přičemž soudy vyzdvihované dvě stopy DNA společně s trestní historií dovolatele a zjištěním, že bydlí zhruba 40 km od místa činu, netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů, jenž by ho bez důvodných pochybností usvědčoval.
12. Státní zástupce dodává, že nebylo postaveno najisto ani to, zda k uvedeným krádežím došlo právě za pomoci na místě nalezeného heveru. Jedná se pouze o předpoklad soudů. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, nelze vyloučit, že stopa dovolatelovy DNA se na hever mohla dostat v souvislosti s jiným, byť kupříkladu protiprávním jednáním. A i kdyby byla správná úvaha soudů, že za využití heveru se obviněný na místě činu nějakého protiprávního jednání dopustil, nebylo nijak prokázáno, že tak učinil u všech vozidel popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Toto by mělo zásadní vliv na výrok o vině, právní kvalifikaci, jakož i výroky o trestu a náhradě škody. Žádný důkaz přitom neprokazuje, že ke krádežím všech katalyzátorů došlo v jednom krátkém časovém období. Nelze tudíž vyloučit, že na krádežích katalyzátorů či přinejmenším jejich části se v jinou dobu podílela osoba odlišná od obviněného. Nikterak přesvědčivě nevyznívá ani tvrzení odvolacího soudu o tom, že vzdálenost mezi bydlištěm dovolatele a místem činu není nijak velká. Ve skutečnosti je jednalo o cca 40 km, což není rozhodně ekvivalentem krátké vzdálenosti a snadné dostupnosti.
13. Podle státního zástupce jediné dva nepřímé důkazy v podobě stop DNA zajištěných na heveru a nedopalku cigarety pro spolehlivý závěr o vině obviněného nepostačují. Přinejmenším tedy ne v rozsahu jednání tak, jak bylo vymezeno ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Písku.
14. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, tak i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 2 T 149/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele směřující do zjevného rozporu lze obecně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tyto námitky Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněné, jak bude rozvedeno dále. Námitku porušení principu in dubio pro reo však nelze pod dovolatelem označený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, byť danou argumentaci shledal Nejvyšší soud taktéž jako důvodnou, avšak v rámci již zmíněného zjevného rozporu spadajícího pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž třeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.
23. Vzhledem k dovolací argumentaci obviněného považoval Nejvyšší soud za vhodné zrekapitulovat, na základě jakých důkazů nalézací soud dovodil vinu dovolatele. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí především akcentoval skutečnost, že na místě činu byl zajištěn při jeho ohledání nedopalek cigarety a hever, přičemž na těchto věcech byly zajištěny genetické stopy. Tyto zajištěné stopy se shodovaly s genetickým profilem obviněného. Předmětný hever byl přitom zajištěn pod zaparkovaným vozidlem, kdy tento byl částečně rozevřený, tedy v pracovní pozici při zvedání automobilu. Nalézací soud ještě doplnil v bodě 7 rozsudku, že obviněný má celkem 7 záznamů v rejstříku trestů, kdy v poslední věci (rozsudek ze dne 5. 12. 2019) byl odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody.
24. Následně nalézací soud (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně) uvedl, že obhajobu obviněného, že zajištěné předměty mohl na místo činu někdo donést, považoval za ryze účelovou. Soud seznal jako vyloučené, aby se na místě činu objevily dva předměty obsahující genetickou stopu obviněného, navíc hever byl nalezen rozevřený v pracovní pozici pod jedním ze zaparkovaných vozidel. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že na předmětnou věc nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1099/2020, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že genetická stopa zajištěná na místě činu nemůže sama o sobě svědčit pro závěr, že konkrétní osoba se měla tohoto trestného činu dopustit. Akcentoval totiž, že v nyní projednávané věci byla genetická stopa obviněného zajištěná na předmětu, který byl prokazatelně používán ke spáchání trestného činu, bez využití tohoto předmětu by ke krádeži dojít nemohlo a považoval za vyloučené, aby se tohoto předmětu dotýkal někdo jiný než právě pachatel žalovaného skutku. Za této situace uzavřel, že považuje za zcela jednoznačně prokázáno, že právě s ohledem na nález genetické stopy na heveru, který sloužil jako nástroj k páchání trestné činnosti, byl pachatelem trestného činu právě obviněný.
25. Se závěrem nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací, který doplnil dokazování o listinné důkazy, když prověřil vzdálenosti mezi bydlištěm obviněného a místem činu, přičemž zdůraznil, že tuto trasu je možné ujet za cca 39 minut. Provedl i jako listinný důkaz úřední záznam PČR KŘP JčK, Územní odbor Písek, Obvodní oddělení Čimelice ze dne 1. 8. 2022, č. j. KRPC-97926-20/TČ-2022-020513, ze kterého vyplynulo, že šetřením ve dnech 15. 7. 2022 a 5. 8. 2022 nebyla zjištěna existence jiných případů, v nichž by se shodoval modus operandi trestné činnosti. Odvolací soud současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 278/2021, kdy ve světle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že v projednávané věci byly taktéž zajištěny biologické stopy obsahující DNA obviněného, které byly nalezeny na místech a věcech svědčící nikoli o náhodném zanechání na místě činu, ale o jejich zanechání právě pachatelem při samotném páchání trestné činnosti. Současně poukázal i na to, že na základě doplněného dokazování je zřejmé, že vzdálenost mezi bydlištěm obviněného a místem činu není nijak velká. Odkázal rovněž na to, že obviněný pak byl již v minulosti opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a doplnil, že katalyzátory byly odcizeny stejným způsobem, přitom akcentoval, že v okolí nebyly zjištěny další případy takové trestné činnosti. Proto krajský soud souhlasil se závěry nalézacího soudu, že katalyzátory byly odcizeny jedním pachatelem, kterým byl právě obviněný.
26. Nejvyšší soud se ovšem se závěry soudů nižších stupňů neztotožnil a musí je považovat přinejmenším za předčasné. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že soudy svůj závěr o vině dovolatele založily zejména na genetické shodě vzorku DNA s genetickým profilem obviněného, přičemž tento genetický materiál byl nalezen na nedopalku cigarety a heveru z místa činu. Zprvu je třeba upřesnit, že na místě činu byly zajištěny dva stěry z heveru. Jeden z kličky (stopa č. 8) a jeden z těla heveru (stopa č. 9). Přitom upotřebitelná stopa byla pouze stopa č. 9. Tedy shoda profilu DNA obviněného byla nalezena „pouze“ na těle heveru, ne na části, která jej uvádí do provozu. U stopy č. 6 (nedopalek) byla v rámci odborného vyjádření taktéž nalezena shoda s genetickým profilem obviněného. K oběma shodám zpracovatel odborného vyjádření dodává, že „Pravděpodobnost náhodné shody je mnohem nižší než limit stanovený jako hranice individuální identifikace.“. Nejvyššímu soudu není zcela zřejmé, jaký vztah má tato informace k porovnání vzorku DNA s DNA profilem obviněného. Pravděpodobně má dané vyjádření informovat, že náhodná shoda je v případě porovnání vzorku DNA minimální. Toto však Nejvyšší soud pouze dovozuje. Nicméně individuální identifikace obviněného prokazuje pouze skutečnost, že na místě činu se nacházely předměty, na kterých byl nalezen profil DNA obviněného. Dané stopy dokonce ani najisto nestaví to, že obviněný na místě skutečně byl a že tyto předměty nebyly na místo pouze doneseny jinou osobou, jak uvádí obviněný, byť se toto může zdát jakkoli nepravděpodobné, tak v řízení nebyla tato možnost vyloučena. Nebylo ani vyloučeno, že by obviněný na místo činu dorazil, a to např. skutečně s úmyslem páchat nějakou trestnou činnost, avšak byl vyrušen, věci na místě zanechal a již se pro ně nevrátil, přičemž krádež provedl jiný pachatel. Nebylo ani zjištěno, že byl daný hever skutečně použit při páchání předmětné trestné činnosti, byť se nacházel na místě činu. Místo činu rozhodně nelze ani hodnotit jako místo „v blízké/těsné lokalitě bydliště odsouzeného“. Z fotodokumentace z místa činu je sice zřetelné, že katalyzátory byly odcizeny obdobným způsobem, ovšem podle Nejvyššího soudu nelze pouze na základě této informace nade vší pochybnost uzavřít, že tak musel činit jeden pachatel, byť se může takový závěr jevit jako pravděpodobný. Soudy nebylo ani zjištěno, že by v minulosti obviněný užil shodného modu operandi v jiné věci. Navíc byť odvolací soud poukazuje na to, že nebyly zjištěny v okolí další případy takové trestné činnosti, tak svědek H. uvádí, že „Byl jsem si vědom, že ta vozidla je třeba zabezpečit, uzamknout způsobem, aby právě nedošlo odřezání a vyjmutí katalyzátorů, neboť v minulosti už s tím máme také jako poškození zkušenost.“ (č. l. 119– verte ).
27. Nejvyšší soud taktéž nesouhlasí s aplikací již zmíněného usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 278/2021, v dané věci, když ve věci se skutečně jednalo o odlišnou situaci, neboť genetická stopa se nacházela na předmětu, kterého se musel dotýkat pachatel, aby zakryl viditelně rozlomený zámek spínací skříňky. Tedy jednalo se o jisté specifické místo v rámci odcizeného vozidla, když současně bylo odcizené vozidlo nalezeno v těsné blízkosti jeho bydliště – v lokalitě bydliště odsouzeného. Tak tomu však v současné věci nebylo.
28. Nejvyšší soud připouští, že ze souhrnu všech provedených důkazů v řízení před soudem prvního, ale i druhého stupně, vyplývá vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se obviněný mohl dopustit předmětné trestné činnosti, avšak nelze prozatím hovořit o stupni jistoty, který požaduje závěr o spáchání trestného činu konkrétní osobou, a proto měly soudy postupovat v intencích zásady in dubio pro reo . Zde je vhodné připomenout, jak již konstatoval několikrát také Ústavní soud, že nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzení, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, a ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20). Jinými slovy, jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit podklad pro odsouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, obdobně také HUSSEINI, Faisal. Listina základních práv a svobod: komentář . Str. 1249). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny totiž nemá náležitou morální váhu a není společností hodnocen jako akt spravedlnosti, což je v oblasti trestního práva, užívající nejtvrdší zásahy do základních práv a svobod, naprosto zásadní (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16).
29. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za současné důkazní situace nemohly soudy nižších stupňů učinit spolehlivý závěr o vině dovolatele. Jinými slovy ve věci existuje tzv. zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Proto, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 14 To 98/2023, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 2 T 149/2022. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. Věc se tak vrátí do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu