ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1054.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1054/2023-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného M. R. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 4 To 84/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 120/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 8 T 120/2022, byl obviněný M. R. uznán vinným jednak pokračujícím přečinem maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku (body 1. a 2. rozsudku) jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku (ad 3. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. dne 10. 1. 2020 od 11.00 hodin do 12.00 hodin, v Českých Budějovicích na služebně Policie ČR, Obvodního oddělení Suché Vrbné, v přízemí ve výslechové místnosti, v trestním řízení vedeném policejním orgánem OOP Suché Vrbné v rámci prověřování přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku pod sp. zn. KRPC-144890/TČ-2019-020112 jako podezřelý předložil, se záměrem užít jej jako pravý, listinný důkazní prostředek, konkrétně pokladní doklad ze dne 4. 10. 2019 znějící na částku 4 900 Kč, kterým se snažil prokázat úhradu dlužného výživného, ačkoliv si byl vědom, že tato listina je opatřena padělaným podpisem A. S., kdy tento byl vytvořen primitivním způsobem, a to obkreslením vždy téhož vzoru s následným gumováním, kdy takto jednal v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku,
2. dne 30. 6. 2020 od 12.15 hodin do 12.45 hodin, v Českých Budějovicích v budově Krajského soudu v Českých Budějovicích na adrese Zátkovo nábř. 2, v jednací místnosti č. 12 v přízemí, v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku pod sp. zn. 7 T 6/2020, jako obžalovaný předložil při hlavním líčení, se záměrem užít je jako pravé, listinné důkazní prostředky, konkrétně pokladní doklad ze dne 4. 10. 2019 znějící na částku 4 900 Kč, pokladní doklad ze dne 4. 2. 2020 znějící na částku 12 000 Kč a pokladní doklad ze dne 1. 5. 2020 znějící na částku 10 000 Kč, kterými se snažil prokázat úhradu dlužného výživného, ačkoliv si byl vědom, že tyto listiny jsou opatřeny padělaným podpisem A. S., kdy tento byl vytvořen primitivním způsobem, a to obkreslením vždy téhož vzoru s následným gumováním, kdy takto jednal v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku a dosáhnout zprošťujícího rozhodnutí,
3. od 10. 12. 2021 do 2. 6. 2022 v Českých Budějovicích, případně jinde, jednaje se záměrem mařit výkon rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2018, č.j. 29 P 74/2015-268 s nabytím právní moci dne 20. 2. 2019, kterým byl jeho nezletilý syn AAAAA (pseudonym) svěřen do péče matky A. S., ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2019, č.j. 29 P 74/2015-390 s nabytím právní moci dne 27. 2. 2020 v rozporu s určeným rozsahem styku řádně a včas nevrátil nezletilého syna AAAAA matce A. S., a to ani poté, co mu byla Okresním soudem v Českých Budějovicích zaslána písemná výzva ve smyslu §501 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, pod č.j. 29 P 74/2015 ze dne 18. 6. 2021, doručená mu dne 21. 6. 2021, ve které byl důrazně upozorněn a vyzván na nutnost dodržování pravomocného vykonatelného rozsudku, a ani poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021, č.j. 29 P 74/2015 – 625 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, č.j. 6 Co 1074/2021-679 s nabytím právní moci dne 10. 12. 2021, nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty M. R. ve výši 20 000 Kč.
2. Za pokračující přečin maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku uvedený pod body ad 1.–2. rozsudku soudu prvního stupně a dále za sbíhající se dva přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 7 T 6/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 4 To 334/2021, s datem právní moci dne 26. 10. 2021, byl obviněný odsouzen podle §347a odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 7 T 6/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 4 To 334/2021, s datem právní moci dne 26. 10. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku uvedený pod bodem ad 3. rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 4 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za užití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 700 Kč, tedy k peněžitému trestu v celkové výši 28 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku obviněnému bylo povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách, a to vždy ve výši 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději k 15. dni v daném kalendářním měsíci počínaje právní mocí tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, pokud obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 8 T 120/2022, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 4 To 84/2023, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 4 To 84/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že soudy obou stupňů neposoudily otázku správnosti a opodstatněnosti uložení pokuty jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., což je podle dovolatele v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014. Soudy obou stupňů podle dovolatele přistoupily k posouzení jeho jednání ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku formalisticky, když se vůbec nezabývaly skutkovými okolnostmi, které vedly obviněného k tomu, že dne 26. 4. 2021 nevrátil nezletilého do péče matky A. S. Soudy podle dovolatele ignorovaly jím předložené důkazy. Dále uvedl, že využití opatření v občanskoprávním řízení je znakem skutkové podstaty stíhaného trestného činu a že oprávněnost jejich využití je otázkou viny, takže trestní soud je povinen samostatně posoudit, zda bylo opatření vůči pachateli použito důvodně. Dále dovolatel ze svého hlediska rozebíral důvody, proč nezletilého dne 26. 4. 2021 nevrátil do péče matky. Za nepodložený označil závěr soudů, že pokud by dne 26. 4. 2021 vrátil nezletilého do péče matky, nenastala by situace, kdy nezletilý návrat k matce odmítá. Dovolatel vyjádřil názor, že pokud by soudy v opatrovnickém řízení neporušily jeho ústavní práva a práva jeho nezletilého syna, mohl být syn nejpozději v prosinci 2021 svěřen do jeho péče a obviněný by nemohl být odsouzen za maření rozhodnutí opatrovnického soudu. Ve věci mělo být podle názoru dovolatele postupováno ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke složitosti celé situace ohledně péče o nezletilého AAAAA měla být věc řešena jen opatrovnickými soudy bez zásahu soudu trestního. V další části dovolání označené jako „odpovědnost za konání či opomenutí“ dovolatel opět dovodil, že vrácení dítěte matce nebylo objektivně možné, protože nezletilý návrat k matce zcela odmítal a násilné jednání by mohlo vést k poškození dítěte.
6. Ve vztahu k přečinu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. ř. dovolatel tvrdil, že zjištění rozhodná pro naplnění jeho znaků jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když nebylo prokázáno, že by věděl, že předkládá padělané doklady. V této souvislosti trval na pravdivosti v jeho prospěch svědčícího čestného prohlášení P. Ch. a zpochybnil věrohodnost výpovědi A. S. jako jediného důkazu svědčícího v jeho neprospěch. Vytkl, že nebyl proveden podstatný důkaz, za který označuje policejní spis týkající se jeho trestního oznámení na A. S. pro neplacení výživného, když v tomto spise se podle dovolatele nacházejí padělané doklady předložené A. S. V návaznosti na tyto námitky pak dovolatel uvedl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Závěrem poukazuje na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám znovu rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ve vztahu k pokračujícímu přečinu maření spravedlnosti podle §347a odst. 1 tr. zákoníku podatel vznesl výlučně námitky skutkového charakteru. Tyto námitky však svým obsahem nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť dovolatel v úvodu dovolání vytkl existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy a existenci tzv. opomenutých důkazů. Předložil pouze vlastní skutkovou verzi, podle které částky dlužného výživného A. S. skutečně zaplatil a doklady opatřené jejími falešnými podpisy obdržel od ní. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. O tzv. opomenuté důkazy se jedná v případě, že soud některý stranami řízení navrhovaný důkaz bez adekvátního zdůvodnění neprovedl nebo důkaz sice provedl, při hodnocení důkazů však k němu nezaujal žádné stanovisko. Musí se ovšem jednat o důkaz týkající se zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, přičemž uváděný důkaz spisem Policie ČR, Obvodního oddělení České Budějovice, týkající se trestního oznámení dovolatele na A. S. pro neplacení výživného, takovýmto důkazem není.
9. Ve vztahu k výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku se podstatná část jeho námitek se týkala skutečnosti, že soudy neřešily jako otázku správnosti rozhodnutí opatrovnického soudu jako otázku předběžnou. Lze připustit, že soudy poněkud zjednodušeně vycházely z toho, že jim absolutně nepřísluší řešit jako předběžnou otázku správnost rozhodnutí učiněných v opatrovnickém řízení. Podle názoru státního zástupce soud v řízení o trestném činu podle §337 odst. 4 tr. zákoníku může řešit jako předběžnou otázku nanejvýše otázku správnosti rozhodnutí o použití opatření v občanskoprávním řízení směřujících k výkonu rozhodnutí, nikoli správnost a zákonnost soudního rozhodnutí, jehož výkon je mařen, např. rozhodnutí, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů nebo naopak návrh rodiče na svěření dítěte do výchovy zamítnut, upraven styk rodiče s dítětem apod. Námitky dovolatele týkající se neřešení předběžné otázky soudy považuje za bezpředmětné. Rovněž důkazy, jejichž neprovedení dovolatel vytýká, se netýkaly skutečností rozhodných pro naplnění znaků trestného činu podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, ale údajného negativního vztahu AAAAA k matce, navíc se zčásti týkaly doby několika let před spácháním trestného činu. Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o opomenuté důkazy zakládající vadu důkazního řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za námitku relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat tu, kterou se dovolatel ve vztahu k trestnému činu podle §337 odst. 4 tr. zákoníku domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Samotná souvislost stíhané trestné činnosti s probíhajícím opatrovnickým řízením nemůže být důvodem pro neuplatnění trestní represe, když ustanovení §337 odst. 4 alinea první tr. zákoníku takovouto souvislost přímo předpokládá. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že bezvýsledně použité opatření v občanskoprávním řízení by muselo být nejpřísnějším opatřením, které v daném případě přicházelo v úvahu; uložení pokuty ve výši 20.000 Kč však považuje za opatření dostatečně citelné, aby z jeho bezvýslednosti bylo možno dovodit, že uplatnění prostředků práva občanského v daném případě nebylo způsobilé k odstranění protiprávního stavu.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ovšem jím zvolené námitky týkající se přečinu maření spravedlnosti směřují k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolatel uplatnil zejména námitky týkající se tzv. extrémního nesouladu a námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud neseznal žádný (natož extrémní) nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. Obviněný pouze rozporoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem, přičemž lze mít za to, že jeho námitky svým obsahem nepřesahují pouhou polemiku se závěry těchto soudů. Jinak vyjádřeno, uplatněné námitky jsou předně založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel fakticky požaduje, aby dovolací soud hodnotil jinak důkazy než soudy nižších stupňů a uvěřil jeho verzi události. Takto formulované dovolací námitky nelze podřadit nejen pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jehož uplatnění námitky obviněného fakticky směřují, ale ani pod žádný jiný.
15. Dovolatel sice ve svém dovolání argumentuje tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu maření spravedlnosti, toto však zakládá na tvrzeních výlučně skutkové povahy, tj. že soudy nesprávně vyhodnotily jednotlivé důkazy. Námitky dovolatele, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi svědkyně A. S. a čestného prohlášení P. Ch.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný v této části námitek napadl skutková zjištění soudu prvního stupně, a to částečně odlišným, pro sebe příznivějším způsobem, a vyvozuje ze skutkových zjištění vlastní právní závěry a jaké skutečnosti podle něj z provedeného dokazování vyplývají, když podává i vlastní vysvětlení některých závěrů soudu prvního stupně. Následně na základě vlastního hodnocení důkazů představuje vlastní skutkovou verzi pro něj příznivější. Lze tedy uzavřít, že jeho argumentace nepřekračuje pouhou polemiku se závěry těchto soudů nižších stupňů. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že nebyla naplněna skutková podstata mu přisouzeného přečinu po subjektivní stránce. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný v této části neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obecně je třeba ještě uvést, že jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, příp. dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
16. Nejvyšší soud se ani neztotožnil s námitkou dovolatele týkající se tzv. opomenutých důkazů, i když lze připustit, že formálně lze tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel je však opětovně uplatnil tím způsobem, že těmito chce podpořit pouze svou verzi hodnocení důkazů v situaci, když se soudy nižších stupňů s těmito důkazními návrhy dostatečně vypořádaly a označily je zejména jako nadbytečné, s čímž Nejvyšší soud plně souhlasí.
17. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na námitku obviněného blíže reagovat. Ohledně opomenutých důkazů je třeba uvést, že tyto jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). V souvislosti s dovolatelem navrhovaným důkazem spisem Policie ČR, Obvodního oddělení České Budějovice, týkajícím se trestního oznámení dovolatele na A. S. pro neplacení výživného, je třeba poukázat na bod 33. rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém soud detailně odůvodňuje, proč takový návrh považoval za nadbytečný.
18. Vzhledem k výše uvedenému lze uvést, že dovolání obviněného bylo v této části podáno z důvodů, které sice lze částečně podřadit pod fakticky uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
19. Prostřednictvím dovolacích námitek obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž podstatná část jeho námitek se týká skutečnosti, že soudy neřešily otázku správnosti rozhodnutí opatrovnického soudu jako otázku předběžnou. Dále uvedl, že jeho jednání nedosahovalo ani míry společenské škodlivosti požadované §12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož se domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když tuto námitku lze považovat z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za relevantně uplatněnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. K dovolacím argumentům lze uvést následující.
20. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody. Citované zákonné ustanovení chrání výkon soudních rozhodnutí nebo soudem schválených dohod o výchově nezletilých dětí, přičemž rozhodnutí soudu o styku rodičů s dětmi je rozhodnutím o výchově nezletilých dětí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 2. 1972, sp. zn. 11 Tz 108/71, publikované pod č. 4/1973 Sb. rozh. tr.). Opatřením v občanském soudním řízení se rozumí mírnější způsoby donucení, které lze použít k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí. Taková opatření jsou uvedena v §501 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“) a jsou jimi zejména výzva ke splnění povinnosti, nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty nebo odnětím dítěte a další opatření uvedená v §503 odst. 1 citovaného zákona. Podle §501 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních soud před nařízením výkonu rozhodnutí vyzve toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, shledá-li pro to zvláštní důvody, nebo nebyl-li ten, kdo neplní soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě a o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, v rozhodnutí nebo dohodě poučen o následcích neplnění stanovených povinností, aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Jestliže je výzva bezvýsledná, podle §502 odst. 1 daného zákona nařídí soud výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Podle §502 odst. 2 zákona je-li to účelné, lze výkon rozhodnutí uložením pokuty nařídit opětovně; výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč. Druhou formou výkonu rozhodnutí (upravenou v §504 zákona) je (zůstane-li postup soudu podle §502 a §503 zákona bezvýsledný nebo je-li po zahájení řízení z okolností případu zřejmé, že by tento postup zjevně nevedl ke splnění povinnosti) odnětí dítěte tomu, u koho podle rozhodnutí nebo dohody nemá být, a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí nebo dohody svěřeno nebo komu má být navráceno, anebo tomu, komu rozhodnutí nebo dohoda přiznávají právo na styk s dítětem po omezenou dobu. Mařit výkon rozhodnutí nebo dohody o výchově nezletilých dětí znamená nepodrobit se výkonu takového rozhodnutí nebo dohody, aktivně nebo pasivně naplnění rozhodnutí nebo dohody bránit (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3197 a 3198).
21. Jak vyplývá z ustálené judikatury, jestliže je výzva učiněná soudem před nařízením výkonu rozhodnutí bezvýsledná, ukládá předseda senátu tomu, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí nebo neplní soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi, postupně pokuty. Tato opatření lze považovat za použitá bezvýsledně, jestliže i poté, co byla uložena pokuta, pachatel maří výkon rozhodnutí nebo neplní dohodu; z hlediska trestní odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. 9 To 236/95, publikované pod č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba zdůraznit, že k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu se vyžaduje, aby vůči pachateli došlo v občanském soudním řízení alespoň dvakrát k bezvýslednému použití některého z opatření uvedených v §501 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž takovým opatřením je též výzva učiněná podle §501 odst. 1 citovaného zákona; za bezvýsledné použití opatření ve smyslu zákonného znaku předmětného trestného činu lze proto pokládat též doručení dvou těchto výzev (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1582/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 28/2006 pod č. T 923.).
22. Při aplikaci výše uvedených teoretických východisek na případ obviněného Nejvyšší soud neshledal jeho námitky opodstatněné.
23. Je třeba připomenout, že v dané věci byly poměry k nezletilému dítěti upraveny rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 29 P 74/2015, když byl nezletilý AAAAA s účinností od 1. 9. 2018 svěřen do péče jeho matky a obviněnému bylo stanoveno výživné. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 P 74/2015, byl upraven styk obviněného s nezletilým v přesně vymezených časových obdobích a nad jeho výchovou byl stanoven dohled.
24. Výzvou Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015, byl obviněný vyzván k plnění povinností vyplývajících mu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 P 74/2015, současně byl poučen o následcích neplnění povinností z něj vyplývajících. Ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí bylo konečně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 25 Nc 374/2013-1969, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 21 Co 283/2019-2185, jenž ohledně úpravy styku s dětmi (v jeho bodu IV) nabyl právní moci dne 10. 2. 2020. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015, bylo výrokem I rozhodnuto, že návrh obviněného na změnu úpravy poměrů k nezletilému AAAAA se zamítá, dále výrokem II byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty obviněnému ve výši 20 000 Kč, a to podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 29 P 74/2015, k vynucení realizace svěření nezletilého do péče matky, za nedodržení předání nezletilého AAAAA obviněným po ukončení styku matce v termínu od 26. 4. 2021, přičemž k předání nezletilého AAAAA k matce dosud nedošlo. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 6 Co 1074/2021 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015, ve výroku II. Z upomínky vyplývá, že obviněný byl vyzván k úhradě pokuty ve výši 20 000 Kč uložené mu výše uvedeným opatrovnickým rozsudkem ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015 (ve výroku II).
25. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že proti obviněnému byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o úpravě styku s dítětem, přičemž znak předmětného přečinu záležející v takové podmínce byl naplněn i z toho hlediska, že se tak stalo alespoň dvakrát, neboť v jeho případě byly použitými opatřeními jednak výzva Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015 (tedy opatření ve smyslu §501 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních) a dále nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty (tedy opatření ve smyslu §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Lze tedy uvést, že obviněný poté, co byl vyzván k plnění rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte a úpravě styku s ním, a byl nařízen i výkon tohoto rozhodnutí uložením pokuty, přesto rozhodnutí soudu o úpravě styku s dítětem nerespektoval, přestože mu v tom nebránily žádné objektivní důvody.
26. Ohledně další námitky, že soudy neřešily otázku správnosti rozhodnutí opatrovnického soudu jako otázku předběžnou, lze uvést následující. Je nutné podotknout, že předchozí využití opatření v občanskoprávním řízení je znakem skutkové podstaty podle §337 odst. 4 alinea první, což znamená, že oprávněnost využití těchto opatření je otázkou viny. Trestní soud je proto v každém případě povinen samostatně posoudit, zda bylo opatření v občanském soudním řízení proti pachateli využito důvodně a podle zákona, přičemž rozhodnutími soudů v tomto občanskoprávním řízením není vázán. Rozhodovací praxe jde tak daleko, že tuto nevázanost trestního soudu vztahuje i k situacím, v nichž bylo rozhodnutí o takovém opatření v občanském soudním řízení na podkladě opravného prostředku v tomto občanskoprávním řízení zrušeno, a tedy trestní soud v takové situaci může dospět k závěru, že použití opatření v občanském soudním řízení bylo důvodné a trestní odpovědnost pachatele vyvodit (ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 286). Lze se ztotožnit s názorem státního zástupce uvedeném v jeho vyjádření, že dovolatel spíše než to, zda bylo opatření v občanském soudním řízení proti němu využito důvodně, zpochybňoval průběh celého opatrovnického řízení, když dovodil, že nejpozději v prosinci 2021 měl být nezletilý AAAAA svěřen do jeho péče. Jak je uvedeno výše, soud v řízení o trestném činu podle §337 odst. 4 tr. zákoníku může řešit jako předběžnou otázku pouze otázku správnosti rozhodnutí o použití opatření v občanskoprávním řízení směřující k výkonu rozhodnutí, nikoli správnost a zákonnost soudního rozhodnutí, jehož výkon je mařen, např. rozhodnutí, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů nebo naopak návrh rodiče na svěření dítěte do výchovy zamítnut, upraven styk rodiče s dítětem apod. Námitka dovolatele týkající se neřešení předběžné otázky soudy tedy není důvodná. Pokud dovolatel namítl rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014, tato námitka není přiléhavá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že skutkovou a právní opodstatněnost opatření učiněných v občanskoprávním řízení posoudí orgán činný v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. Tento závěr ovšem dopadá zejména na případy, kdy rozhodnutí o použití opatření v občanskoprávním řízení dosud není v právní moci. Nejvyšší soud totiž současně vyslovil, že právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o uložení pokuty podle §273 odst. 1 občanského soudního řádu v řízení o výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí nejsou nezbytnými předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. Takováto situace v trestní věci obviněného R. nenastala, neboť počátek páchání trestné činnosti byl časově vymezen právě až nabytím právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.
27. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou dovolatele týkající se tzv. opomenutých důkazů u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. Přestože formálně lze tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že se odvolací soud s těmito důkazními návrhy dostatečně vypořádal a vysvětlil důvod, proč důkaz zamítl, když pro stručnost lze na argumentaci odvolacího soudu odkázat (bod 10. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
28. Pro úplnost zbývá dodat, že zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 412/2022, nebyla konstatována neústavnost původních rozhodnutí z let 2018–2019 o svěření dítěte do péče matky a že tímto nálezem nebylo zrušeno ani rozhodnutí o uložení pokuty.
29. Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin, neboť nedosahuje míry společenské škodlivosti požadované §12 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
30. Nejprve je třeba konstatovat, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
31. Tato zásada zajišťuje, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
32. Těmto kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe však jednání obviněného neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obou soudů nižších stupňů, že posuzované jednání obviněného vyžadovalo uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávního důsledku s ní spojeného (bod 56. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť v dané věci opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o úpravě styku s dětmi byla proti obviněnému použita opakovaně bezvýsledně (nejprve bezvýsledná výzva ze dne 24. 1. 2017, poté bezvýsledné nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 29 P 74/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 6 Co 1074/2021, a to za nedodržení předání nezletilého syna obviněným po ukončení styku matce). Obviněný ani poté nerespektoval rozhodnutí soudu o úpravě styku s dítětem, a jeho výkon tudíž mařil, když po 26. 4. 2021 nepředal nezletilého syna matce. Takové jednání obviněného nelze v žádném případě bagatelizovat, neboť se evidentně nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti. Pokud obviněný v této souvislosti zpochybňuje škodlivost svého jednání, nelze s ním v žádném případě souhlasit. Nelze přehlédnout, že v daném případě byly (a jsou) vzájemné vztahy v rodině značně problematické. K této situaci, která zcela jistě není v zájmu nezletilého dítěte obviněný jednoznačně přispěl nerespektováním soudních rozhodnutí, neboť nevrácením syna matce a udržováním tohoto protiprávního stavu došlo k tomu, že čím déle je syn v péči obviněného, aniž má styk s matkou, tím (dle tvrzení obviněného) více odmítá se s matkou kontaktovat a k ní vrátit. Nastalou situaci je nutné považovat za celospolečensky škodlivou.
33. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná.
34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům podáno z jiného než zákonného důvodu nebo ve vztahu k nim bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
35. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu