ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.287.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 287/2023-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022 č. j. 8 To 335/2022-407, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 39/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. V řešené trestní věci byl obviněný J. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Okresního v Jihlavě ze dne 3. 6. 2020 č. j. 1 T 39/2020-249 uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1/ výroku o vině a dále přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2/ výroku o vině. Za tyto trestné činy mu nalézací soud uložil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena též povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 4.388,71 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku 3.496 Kč.
2. O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Následné dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 4 Tdo 41/2021 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Dospěl totiž k závěru, že námitky dovolatele neodpovídaly obsahovému vymezení jím uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., v tehdy účinném znění.
4. Na předmětné rozhodnutí dovolacího soudu reagoval obviněný J. V. podáním ústavní stížnosti, z jejíhož podnětu Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1226/21 všechna výše zmíněná rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění kasačního rozhodnutí vyjádřil Ústavní soud přesvědčení, že skutková zjištění obecných soudů v případě skutku ad 1) prozatím nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech a v případě skutku ad 2) se dokonce ocitla v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Ve vztahu k trestnému činu znásilnění konstatoval, že soudy dovodily vinu stěžovatele pouze z poměření jeho obecné důvěryhodnosti na straně jedné a obecné důvěryhodnosti poškozené na straně druhé, přičemž závěr o naprosté nespolehlivosti stěžovatele a účelovosti jeho výpovědi opřely toliko o zdůraznění jeho trestní minulosti a dále o poukaz na fakt, že ke skutku ad 2) vypovídal odlišně od ostatních svědků. Takové hodnocení jeho obhajoby tak neslo prvek zjevné zaujatosti a předpojatosti soudu vůči jeho osobě. Ústavní soud zdůraznil, že dřívější konflikty stěžovatele se zákonem, spočívající nadto v deliktech podvodného, a nikoli násilného charakteru, neměly pro posouzení jeho specifické věrohodnosti potřebný význam. Jeho případná trestní minulost měla být eventuálně vzata v úvahu pouze při výměře uloženého trestu. Pokud jde o skutek ad 2), Ústavní soud podotkl, že svědci D. a Z. v procesně účinných výpovědích netvrdili, že by od stěžovatele inkasovali ránu uzavřenou pěstí, v důsledku, které by upadli na noční stolek, resp. na postel. Nic takového nepotvrdila ani bývalá manželka stěžovatele, která v hlavním líčení uvedla, že řešenou fyzickou potyčku neviděla. Nebylo tedy jasné, z čeho nalézací soud vlastně vycházel při rekonstrukci skutkového děje, pokud výrok o vině formuloval tak, že stěžovatel udeřil svědky D. a Z. do hlavy uzavřenou pěstí, v důsledku čehož dotyční upadli. Ústavní soud zde dokonce vyjádřil hypotézu, že soud prvního stupně automaticky převzal do výroku svého rozsudku znělku obžaloby, při jejíž formulaci státní zástupkyně patrně vycházela z procesně neúčinných záznamů o podaném vysvětlení oběma jmenovanými svědky. Nález žádné konkrétní požadavky na doplnění dosavadního dokazování ani jiné instrukce k dalšímu postupu neobsahoval. Ústavní soud dal v tomto směru obecným soudům naprostou volnost.
5. Okresní soud v Jihlavě poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 1 T 39/2020-388, jímž obviněného znovu uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 1) výroku o vině a dále přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 2) výroku o vině. Trestné činnosti se obviněný podle soudem částečně revidovaných (upřesněných) skutkových zjištění dopustil tím, že
„1/ dne 1. 6. 2019 v době okolo 18:30 hodin v bytě užívaném společně s bývalou manželkou P. V., narozenou XY, v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. XY, s cílem vlastního sexuálního uspokojení, poté, co P. V. vyšla z koupelny, ji se slovy „když můžeš šukat jinde, tak můžeš šukat i doma!“ v prostoru chodby uchopil za ruku a odtáhl ji do ložnice, zde ji povalil na postel a začal jí stahovat tepláky, čemuž se poškozená snažila aktivně bránit, kdy svírala nohy k sobě a rukama se ho snažila odstrčit, kdy jí však z důvodu větší fyzické převahy roztáhl nohy, stáhl jí tepláky a kalhotky a svým tělem zamezil tomu, aby poškozená sevřela nohy k sobě, následně vnikl prsty do pochvy poškozené, na což poškozená reagovala tím, že mu opakovaně říkala, ať ji nechá být, a poté, co zjistila, že její dosavadní snaha se bránit obžalovanému nezabránila v jeho počínání, a v důsledku vědomí, že kdyby se nadále aktivně bránila, tak by jí způsobil vlivem překonání jejího odporu podstatně závažnější a bolestivější zranění, upustila od své obrany, kdy následně obžalovaný zasunul svůj penis do pochvy poškozené a takto s ní souložil až do svého vyvrcholení, které provedl do pochvy poškozené, když poškozená už jen odevzdaně ležela, a
2/ dne 28. 6. 2019 kolem 22:00 hodin nejprve v kůlně, která slouží jako soukromá klubovna, nacházející se na zahradě u domu č. p. XY v obci XY, okr. XY, pod vlivem alkoholu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl také alkoholem ovlivněnou bývalou manželku P. V., narozenou XY, kterou nejprve na lavici chytil rukou z přední části za krk a tlačil ji do lavice, na které seděla, v důsledku čehož byla poškozená nucena si lehnout zády na podsedák této lavice, a zde ji po dobu několika sekund rdousil, kdy toto rdoušení poškozená pociťovala jako silné, neboť nemohla dýchat a volat o pomoc, přičemž se bránila mácháním obou rukou před sebou, v důsledku čehož obžalovanému způsobila drobná zranění v obličejové části a na pažích, kdy při rdoušení na P. V. křičel „podříznu tě jako svini“, kdy tato výhrůžka vzbudila u P. V. důvodnou obavu, že ji usmrtí či jí způsobí těžkou újmu na zdraví, poté, co přestal poškozenou rdousit, tak ji uchopil za její ruku a se slovy „potáhni domů“ ji bez jejího souhlasu a proti její vůli táhl silou přes zahradu do domu, což je několik desítek metrů, po dobu cca jedné minuty, kde ji v prvním patře domu strčil na schodiště vedoucí do druhého patra a zde po ní opakovaně požadoval, aby šla nahoru, přičemž poškozená říkala, že nikam nepůjde, čímž tak svým jednáním způsobil P. V., narozené XY, pohmoždění krku a blokaci krční páteře, se kterou byla ošetřena v Nemocnici Jihlava, přičemž zranění poškozenou omezila v běžném způsobu života nejméně tím, že nemohla otáčet hlavou a měla omezené možnosti spánku v důsledku nošení krčního límce, a to po dobu přesahující 7 dní, a následně u schodiště vedoucího do druhého patra zpočátku slovně a poté fyzicky napadl J. D., narozeného XY, a J. Z., narozeného XY, kteří se P. V. zastali, přičemž obžalovaný oba poškozené zatáhl díky své fyzické převaze do ložnice D. Z., kde odstrčil poškozeného J. Z. směrem na noční stolek, kdy poškozený v důsledku toho upadl, udeřil hlavou do nočního stolku a na chvíli ztratil vědomí, a společně s poškozeným J. D. obžalovaný padl na postel, kdy obžalovaný seděl na poškozeném a opakovaně jej tloukl pěstmi do hlavy, čemuž se poškozený bránil, a tímto svým jednáním způsobil J. Z., narozenému dne X, kontuzi obličeje, krční páteře, hrudníku, hematom na pravém oku a oděrky na obou loktech, pro kterážto zranění byl J. Z. ošetřen v Nemocnici Jihlava, kdy jeho zranění ho omezilo nejméně bolestivostí poraněných oblastí po dobu nepřesahující jeden týden, a J. D., narozenému XY, způsobil drobný hematom u vnějšího koutku pravého oka a bolestivost svalu z vnitřní strany levého lokte, kdy jeho zranění ho omezilo nejméně bolestivostí poraněných oblastí po dobu nepřesahující jeden týden, přičemž ale s ohledem na způsob a razanci útoku a s vědomím svojí fyzické převahy musel být nejméně srozuměn s tím, že může dojít k vážnějšímu zranění, které by poškozené podstatně omezovalo v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden týden, kdy ke vzniku tohoto následku nedošlo jen shodou okolností nezávislých na jeho vůli“.
Za výše uvedené trestné činy a dále za sbíhající se zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2020 č. j. 6 T 14/2020-632, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 44 To 222/2020, byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku okresní soud zrušil výrok o trestu ze zmíněného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému znovu uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 4.388,71 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku 3.496 Kč.
6. Také v pořadí druhý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2022 č. j. 8 To 335/2022-407 stejně jako v předcházejícím případě zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
7. I posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. dovoláním , v němž použil formální odkaz na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V úvodu jeho odůvodnění setrval na svém stanovisku, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům opětovně vytkl, že nesprávně vyhodnotily ve věci provedené důkazy, nesprávně zjistily skutkový stav a v důsledku toho celou věc chybně posoudily i po stránce hmotně právní. Řízení nadto zatížily i vadou spočívající v bezdůvodném zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování. K přečinu omezování osobní svobody dovolatel konkrétně uvedl, že mu nebyl žádným způsobem prokázán. Nebyla zjištěna ani intenzita útoku na poškozenou, jemuž nebyl přítomen žádný přímý svědek. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví pak znovu vylíčil vlastní náhled na průběh skutkového děje, podle nějž jeho konflikt se svědky (poškozenými) D. a Z. začal nevinnou strkanicí, při níž se všichni spíše „přetahovali“. Z výpovědi svědka D. vyplynulo, že sám celou situaci vnímal jako běžnou vzájemnou potyčku. V žádném případě ji nepopsal jako jednostranný útok ze strany dovolatele a stejně tak nepotvrdil, že by ho dovolatel udeřil. Svědkovi nebyl způsoben ani žádný následek jakožto znak objektivní stránky přisouzeného trestného činu. V případě úrazu svědka Z. nebylo prokázáno, že by se dovolatel vůči němu dopustil úmyslného jednání, kterým by chtěl takový následek vyvolat, nebo by s ním byl alespoň srozuměn. K zranění svědka došlo právě ve chvíli, kdy všichni tři vpadli do ložnice a on narazil hlavou o stolek. Obviněný přitom vůči němu nepoužil žádný úder nebo aktivní pohyb, jímž by ho na stolek odstrčil. V případě poškozené V. se pak její tvrzení o údajné újmě na zdraví zakládalo výhradně na její vlastní výpovědi. To, že následně dostala a nosila límec, se odvíjelo pouze od jejích subjektivních pocitů. Její zdravotní potíže nebyly objektivně zjištěny ani rentgenem ani žádným jiným exaktním způsobem. Obviněný k tomu doplnil, že poškozená nosila límec často, neboť měla dlouhodobé problémy s krční páteří. Kromě toho, že mu ublížení na zdraví (nebo pokus o ně) nebylo prokázáno, se soudy nezabývaly ani otázkou, zda jeho jednání, tak jak bylo nakonec popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nemělo být v duchu zásady subsidiarity trestní represe posouzeno nanejvýš jako přestupek. K údajnému nebezpečnému vyhrožování někteří svědci vypověděli, že výhrůžky obviněného nebrali vážně. Pravdou je, že „určitá upozornění“ z jeho strany zaznívala dlouhodobě, ovšem vždy se tak dělo v reakci na nevhodné chování a provokace poškozené. Vztah mezi nimi byl obecně turbulentní, jejich hádky byly na denním pořádku a bylo jednoznačně prokázáno, že jejich iniciátorem byla ve většině případů právě poškozená V., zejména pro pracovní důvody na straně obviněného. Osoby, které těmto hádkám bývaly přítomny, ho však nikdy nevykazovaly pryč z domu, nepřestaly se s ním stýkat a nikdy neměly obavy o své životy či zdraví ani o život nebo zdraví samotné poškozené. Obviněný například často vypomáhal její matce (své bývalé tchýni) s údržbou domu a dodnes jsou v pravidelném telefonickém kontaktu. Ten by s ním svědkyně Z. zcela jistě neudržovala, pokud by byla přesvědčena, že ublížil její dceři. Celkově je tedy podle dovolatele zřejmé, že rodinní příslušníci vnímali zmíněné hádky jako běžnou součást jejich soužití, a i když v nich občas padaly nevhodné výrazy, nenaplňovaly skutkovou podstatu trestného činu. Dovolatel rozhodně neměl v úmyslu jakékoli výhrůžky realizovat a je evidentní, že takové riziko nevnímalo ani jeho okolí. Stran skutku kvalifikovaného jako trestný čin znásilnění obviněný setrval na svém stanovisku, že obecná a zejména specifická věrohodnost obou aktérů incidentu měla být podrobena znaleckému zkoumání. Soudům opětovně vytkl, že jeho návrh na vypracování příslušných znaleckých posudků zamítly. Podle jeho přesvědčení ani nadále nelze bez dalšího konstatovat, že poškozená V. a její výpověď jsou zcela věrohodné, zatímco on je naopak osobou nevěrohodnou a vypovídal lživě a účelově. Dovolatel nevidí jediný důvod, proč v momentě, kdy absentuje jakýkoli objektivní důkaz o jeho vině a jeho odsouzení má být postaveno toliko na výpovědi údajné oběti, soudy odmítly doplnit dokazování v jím požadovaném směru, jakkoli se v obdobných případech jedná o běžnou praxi. Jejich postup by bylo možno ospravedlnit tehdy, když by poškozená například vše okamžitě nahlásila na policii, absolvovala by lékařskou prohlídku, nebo se ho alespoň stranila apod. Tak se ovšem nezachovala. Namísto toho s obviněným i nadále žila a jezdila s ním na nákupy, výlety nebo dovolené, kde s ním dokonce měla i podle svých vlastních slov dobrovolný pohlavní styk. Dovolatel je přesvědčen, že soudy při hodnocení jeho věrohodnosti v rozporu s názorem Ústavního soudu zůstaly i nadále ovlivněny jeho trestní minulostí, ačkoli ta sestávala pouze z deliktů majetkového a nikoli násilného charakteru. Znovu zopakoval, že výpověď poškozené o údajném znásilnění a fyzickém napadení vykazovala řadu nesrovnalostí a nelogičností. Za krajně nepřesvědčivé onačil zejména její vysvětlení, proč po údajně vynucené souloži nenavštívila lékaře a proč si nepočínala tak, aby do budoucna opakování podobného incidentu předešla. Dále podle něj zůstává s podivem, proč při samotném aktu nevolala o pomoc, ačkoli v domě byli přítomni i další rodinní příslušníci, kteří podle svých slov neslyšeli žádnou hádku, křik nebo nestandardní zvuky. Taková pasivita poškozené ostře kontrastuje s jejím vyjádřením, že rozhodného dne nechtěla přijet domů sama právě ze strachu z dovolatele, a proto čekala na další členy rodiny, až ji doprovodí. Dovolatel se ohradil i proti úvaze soudu, že svědkyně Z. a S., kterým se poškozená svěřila, její výpověď potvrdily a tu lze proto hodnotit jako věrohodnou. Obě svědkyně totiž mohly shodně zopakovat i historku, kterou si pro ně poškozená jednoduše vymyslela. Za podpůrný důkaz o jeho vině nemohlo posloužit ani zjištění, že poškozená měla načervenalá stehna. Takové zbarvení mohly její nohy získat i při prostém spánku. V hlavním líčení přitom bylo zjištěno, že svědkyni S. je ukazovala právě těsně poté, co se probudila. Navíc bylo prokázáno, že noc před údajným znásilněním měla poškozená pohlavní styk s jiným mužem. Pokud soudy přes výše uvedené nesrovnalosti a pochybnosti daly přednost její verzi o údajném znásilnění, pak v neprospěch dovolatele porušily zásadu in dubio pro reo. Jestliže vůbec nepřipustily, že by jeho tvrzení mohla být pravdivá, a zároveň odmítly vypracování navrhovaného znaleckého posudku, fakticky mu zcela znemožnily účinnou obhajobu. V uvedené souvislosti dovolatel vyslovil blíže neodůvodněné přesvědčení, že úkony trestního řízení v dané věci neměl vykonávat předseda senátu soudu prvního stupně. Závěrem pak poukázal na to, že trestní řízení jako celek trvá již poměrně dlouho, a i z tohoto pohledu považuje za nepřiměřeně přísný také uložený trest. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022 č. j. 8 To 335/2022-407 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2022 č. j. 1 T 39/2020-388 a poté ho podané obžaloby zprostil.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že soud prvního stupně při svém opětovném rozhodování ve věci plně respektoval pokyny Ústavního soudu. V navazujícím hlavním líčení znovu vyslechl poškozenou P. V. a svědky J. D., J. Z., B. S., D. Z. a M. Z. Procesním stranám předložil k nahlédnutí i listinné důkazy a návrh obviněného na opatření znaleckých posudků odmítl s přesvědčivým argumentem, že dokazování bylo provedeno v potřebné míře a jeho dalšího doplnění není třeba. Skutkový stav věci byl podle mínění státní zástupkyně zjištěn úplně a správně a soudy z něj vyvodily i odpovídající právní závěry. Jednání dovolatele bylo prokázáno věrohodnou výpovědí poškozené, která korespondovala s dalšími provedenými důkazy. Jestliže byla podporována výpověďmi výše zmíněných svědků a nebylo ji třeba verifikovat znaleckým zkoumáním, soud nepochybil, pokud příslušný důkazní návrh obhajoby zamítl. Nešlo o situaci, kdy by P. V. své výpovědi měnila tak, aby vznikala pochybnost o její schopnosti vnímat prožité události, zapamatovat si je a poté je adekvátně reprodukovat. Jedině tehdy by mělo znalecké prověření její věrohodnosti smysl. Ke skutku ad 2/ se státní zástupkyně omezila pouze na konstatování, že újma na zdraví u všech poškozených byla objektivizována rovněž lékařskými zprávami. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Zde považuje za nezbytné připomenout, že v průběhu soudního řízení v nyní řešené věci byl trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné tak, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k zásadním úpravám v systematice ustanovení §265b tr. ř. Z jazykového vyjádření jednotlivých dovolacích důvodů v předloženém mimořádném opravném prostředku je přitom zřejmé, že obhájce obviněného tyto podstatné legislativní změny dosud nezaznamenal a v důsledku toho nyní použil chybné formální odkazy na aplikovaná ustanovení zákona. Tuto nedůslednost ovšem dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého dovolání dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek.
11. Vzhledem k existující procesní situaci obviněný mohl a měl ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , v aktuálním znění, a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Jestliže zároveň soudům vytýkal, že svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající na nesprávném právním posouzení stíhaných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pak měl formálně odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v nyní účinném znění. Námitka neodůvodněného zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odpovídala ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , nikoli však ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz níže).
12. V rámci dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Zároveň je třeba připomenout, že zmíněný důvod zásadně neslouží k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, resp. k prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoliv hmotněprávních norem. Dovolací soud je zde při přezkumu vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a ta jsou pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat též tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Ačkoli obviněný ve svém v pořadí druhém dovolání ve věci poměrně výrazně rozšířil své argumentační portfolio o několik výhrad, které formálně vzato směřovaly vůči hmotněprávnímu posouzení stíhaných skutků, Nejvyšší soud ani nyní nepřehlédl, že těžiště této „obohacené“ dovolací argumentace vesměs nadále spočívá v prioritní reklamaci skutkových závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně a teprve od ní se odvíjí snaha dovolatele zpochybnit i dílčí právní závěry obou soudů o naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů v jeho jednání. Pak ovšem nezbývá než znovu konstatovat, že podobně koncipované námitky (jako celek) pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. V obdobných případech totiž fakticky nejde o kvalifikované výtky vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku , nýbrž o pokus dosáhnout primárně revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadovaných změn při jejich právní kvalifikaci. Právě tak lze z větší části charakterizovat i obsahové zaměření nyní posuzovaného podání.
14. Stále relativně nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
15. Žádnou z výše uvedených kardinálních procesních vad dovolací senát v řízení, jež následovalo po kasaci původních rozhodnutí obecných soudů z podnětu ústavní stížnosti obviněného, nezjistil. Předně znovu opakuje, že jejich odmítavé stanovisko k návrhu obhajoby na opatření znaleckých posudků k posouzení věrohodnosti výpovědí poškozené P. V. i dovolatele samotného neznamená, že soudy tento důkazní návrh opomněly, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové selhání v jejich postupu ostatně neshledal ani Ústavní soud, z jehož nálezu rozhodně nevyplývá žádný přímý pokyn nebo doporučení, aby tvrzení poškozené byla podrobena testu věrohodnosti formou znaleckého zkoumání. Ústavní soud dal naopak v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně najevo, že sám takové doplnění dosavadního důkazního stavu nepovažuje za nezbytné. I pro výsledek nynějšího dovolacího řízení tak zůstává podstatným, že obecné soudy svůj negativní náhled na nutnost dalšího doplnění dokazování (podle požadavků obhajoby) transparentně zdůvodnily jeho nadbytečností, tedy ústavně konformním způsobem (k tomu viz str. 4 rozsudku okresního soudu a str. 5/6 usnesení odvolacího soudu).
16. Stejně tak nelze dovodit, že by finální skutková zjištění soudu prvního stupně byla produktem deformativního hodnocení provedených důkazů a výrok o vině dovolatele se opíral o prosté fabulace, které v těchto důkazech neměly náležitou oporu, nebo se dokonce ocitly v příkrém rozporu s jejich obsahem. Takový extrémní nesoulad nelze v dovolání kvalifikovaně reklamovat jen soustavným popíráním trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje anebo spekulativními úvahami o následném chování oběti trestného činu (jak by mělo či nemělo vypadat), což dovolatel činil minimálně stran skutku popsaného v bodě ad 1/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku. K němu ve skutečnosti nevznesl jedinou námitku, na níž by demonstroval, jak soudy interpretovaly provedené důkazy (resp. některý z nich) v rozporu s jejich vyzněním. Namísto toho opakovaně vyzdvihuje, že poškozená měla v noci před řešenou událostí dobrovolný pohlavní styk s jiným mužem, dále že při znásilnění nevolala o pomoc, a konečně že jeho jednání ihned nenahlásila policejnímu orgánu nebo alespoň odbornému lékaři. Těmto skutečnostem pak tendenčně přičítá povahu jasných důkazů svědčících o jeho nevině, resp. o křivém a účelovém obvinění zosnovaném P. V., a současně sveřepě odmítá racionální hodnotící závěr okresního soudu, že poškozená své chování při činu i po něm a svůj váhavý postoj k jeho oznámení věrohodně vysvětlila subjektivními pocity hanby a studu. Takové psychické rozpoložení a s ním související reakce (často charakterizované snahou celou věc tiše přejít a postupně ji vytěsnit z paměti) přitom u obětí sexuálně motivovaných deliktů nebývají ničím výjimečným. Stejně tak není neobvyklé, že se například oběť nejrůznějších forem opakovaného domácího násilí odhodlá vypovídat k dříve neoznámeným deliktům pachatele (typicky osoby blízké) až poté, kdy při dalším obdobném incidentu zkrátka buď „přeteče“ míra její trpělivosti, anebo si konečně uvědomí nutnost začít celou věc řešit „oficiální cestou“ a účinněji tak ochránit svá subjektivní práva do budoucna. Obviněným zdůrazňovanou zásadu in dubio pro reo v žádném případě nelze interpretovat tak, že případná větší či menší časová prodleva mezi tvrzeným spácháním trestného činu a jeho oznámením orgánům veřejné moci sama o sobě zavdává pochybnosti o specifické věrohodnosti oběti a představuje tedy okolnost, která by měla být automaticky vykládána k prospěchu pachatele. Pro závěry nynějšího dovolacího řízení pokládá Nejvyšší soud za podstatné, že soud prvního stupně k celé věci znovu vyslechl jak obviněného, tak poškozenou P. V. a svědkyně M. Z. a B. S., a poté relativně detailně, přesvědčivě a s odkazem na konkrétní příklady vysvětlil, proč nepochyboval o pravdivosti konzistentních tvrzení poškozené a proč naopak obhajobu obviněného vnímal jako nápadně flexibilní, a tudíž i nepřesvědčivou. Z klíčové pasáže odůvodnění rozsudku na str. 2 je patrný naprostý respekt okresního soudu k závěrům vysloveným v kasačním nálezu Ústavního soudu a jeho důsledná snaha vyvarovat se vytýkané „předpojatosti“ k osobě obviněného a oprostit se od vědomí, že před ním stojí recidivista s relativně bohatou trestní minulostí, byť nezahrnující delikty násilného charakteru. Soustavně opakovaná mantra dovolatele, že jako několikrát trestaná osoba byl v nynější trestní věci „automaticky odsouzen“ i za znásilnění bývalé manželky, jehož se nedopustil, a jeho účinná obhajoba zde byla fakticky předem zmařena, tak pozbyla oporu v realitě. Souborně lze k této části shrnout, že skutková zjištění nalézacího soudu nelze označit za produkt nepřípustné libovůle, jímž by byly atakovány principy spravedlivého procesu.
17. Právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu omezování osobní svobody dovolatel odmítl s tvrzením, že se ničeho podobného vůči poškozené nedopustil. Konstatoval, že o tomto trestném činu neexistuje žádný „hmotný“ důkaz (např. v podobě videonahrávky), nebyl k němu vyslechnut ani žádný očitý svědek a prokázána nebyla ani nezbytná intenzita jeho údajného útoku na poškozenou. Touto argumentací, nenaplňující žádný z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů, se tedy znovu uchýlil k prosté snaze zpochybnit věrohodnost výpovědi P. V., která podrobně vylíčila jeho agresivní výpad vůči její tělesné integritě. Jestliže okresní soud po řádném zhodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, že dovolatel poškozenou nejprve po několik vteřin rdousil v zahradní kůlně, až nemohla dýchat ani volat o pomoc, tlakem na krk ji zároveň přinutil lehnout si zády na lavici, poté ji se slovy „potáhni domů“ i přes její verbálně a fyzicky projevovaný odpor vlekl za ruku do domu po trase čítající několik desítek metrů, kde ji dotlačil na schodiště vedoucí do druhého patra a opakovaně po ní požadoval, ať pokračuje dál „nahoru“, pak nelze mít žádných výhrad ani proti jeho právnímu závěru, že takové jednání v sobě zahrnuje veškeré formální znaky skutkové podstaty přečinu podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že dovolatel po určitou chvíli (která obecně nemusí být nikterak dlouhá) poškozené zcela vědomě bránil ve svobodném rozhodování o jejím pohybu. Přes její jasně deklarovaný nesouhlas ji neurvale vyvlekl z kůlny, odtáhl ji přes celou zahradu až do domu a tam se ji bez jakéhokoli oprávnění autoritativně pokoušel dostrkat do míst, kam v danou odejít nechtěla, tím méně pak v jeho „doprovodu“. Jeho pevné odhodlání diktovat její další pohyb narušili až svědci D. a Z., kteří vystoupili na obranu poškozené, a proto rozlícený dovolatel „přesměroval“ svou agresi právě na ně.
18. Jako zčásti irelevantní a zčásti věcně neopodstatněné vyhodnotil dovolací senát i námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku ad 2/ jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto směru obhajoba dovolatele vykázala charakteristickou tendenci rezolutně a bez validního argumentu odmítnout skutkové zjištění soudů, tentokrát stran povahy, bolestivosti a tudíž i závažnosti zranění, které svým surovým počínáním způsobil poškozené P. V. Jeho vlastní prezentace své bývalé manželky jako hypochondra, bagatelizace jejích následných zdravotních obtíží tvrzením, že krční límec ve skutečnosti nepotřebovala, a teprve na ně navazující snaha zpochybnit závěr soudů o vzniku trestně relevantního následku podle §122 odst. 1 tr. zákoníku v příčinné souvislosti s jeho jednáním, nebyla znovu ničím jiným než souborem spekulativních úvah, které za výhrady respektující obsahové zaměření jakéhokoli z dovolacích důvodů podle trestního řádu považovat nelze. Namítl-li dále dovolatel, že J. D. si z celé „šarvátky“ žádné zranění neodnesl, patrně zapomíná, že okresní soud jeho útok na tohoto svědka neposoudil jako dokonaný přečin ublížení na zdraví, nýbrž „jen“ jako pokus tohoto trestného činu. U tohoto nižšího vývojového stadia se přitom vznik zákonem předvídaného následku logicky nepředpokládá. Podstatné je zde zjištění, zda si pachatel počínal způsobem, který byl způsobilý tento následek vyvolat, jeho vědomí (složka intelektová) zahrnovalo i možnost, že k němu může dojít, a pro případ, že se tak stane, byl s danou eventualitou minimálně srozuměn (složka volní). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z intenzity a způsobu provedení útoku a prostředků, kterých při něm pachatel použil. V nynějším případě přitom nelze pochybovat o tom, že útok dovolatele na svědka D., tak jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, vykazoval míru razance a zaměření, které nezřídka vedou k závažnější újmě na zdraví u napadeného. I podprůměrně inteligentní dospělý člověk ví (a dovolatel zcela jistě není výjimkou), že opakované intenzivní údery pěstí do obličeje mohou druhému přivodit i závažnější zranění (typicky fraktury horní nebo dolní čelisti, poškození chrupu, zlomeniny nosních kůstek ale také například poškození oka), která se projevují výraznými otoky a bolestivostí, nezřídka vyžadují i nápravu chirurgickou cestou anebo rekonstrukční stomatologickou péči a zpravidla po nikoli krátkou dobu omezují oběť násilí při základních životních úkonech, jako je přijímání potravy a tekutin, mluvení, provádění ústní hygieny, četba apod. Nejméně nepřímý úmysl dovolatele k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit i v jeho počínání vůči svědkovi Z., kterého v rámci svého běsnění a v reakci na to, že se „opovážil“ zastat nejprve poškozené P. V. a poté i svědka D., díky své fyzické převaze prudce odstrčil a způsobil mu tak nekontrolovaný pád, při kterém se jmenovaný udeřil hlavou o noční stolek a na chvíli ztratil vědomí. Okresní soud tak ve skutkové větě výroku o vině přiléhavě konstatoval, že k vážnějším zraněním u některého z obou svědků nedošlo jen souhrou okolností nezávislých na vůli obviněného. Ten si totiž rozhodně nepočínal tak, aby bylo možné tvrdit, že svědky v danou chvíli „pacifikoval“ nějak kontrolovaně a se zvýšenou opatrností, aby jim snad neublížil. Fakt, že ani J. D. ani J. Z. nebyli vážněji zraněni, zároveň sám o sobě nesnižuje ani společenskou škodlivost posuzovaného skutku, minimálně ne na takovou úroveň, aby jej s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe bylo vhodné řešit pouze s použitím prostředků správního práva. Ani dovolací senát nespatřuje ve způsobu provedení útoku, který postupně směřoval hned proti třem osobám, ani v osobních poměrech obviněného takové výjimečné okolnosti, které by řešený skutek vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (resp. pokusů o ně) a odůvodňovaly tak závěr, že uplatnění trestněprávní represe jako prostředku ultima ratio v daném případě nebylo namístě.
19. Adekvátní vyjádření v použité právní kvalifikaci (zde jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku) našla také součást jednání obviněného, kdy na poškozenou P. V. křičel, že ji „podřízne jako svini“. Obviněný se tento verbální projev snažil bagatelizovat tím, že šlo o jeden z nespočtu nic neznamenajících a nikoliv vážně míněných výroků, jimiž se běžně vzájemně častovali s ostatními rodinnými příslušníky při takřka každodenních hádkách. Zpochybnil tedy, že by poškozená P. V. jeho výhrůžku mohla brát natolik vážně, aby v ní vůbec byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví. V obecné rovině lze obhajobě přisvědčit potud, že je vskutku třeba striktně odlišovat nebezpečné vyhrožování od projevů, při nichž sice bylo použito tzv. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nejde. Stejně tak ovšem platí, že při takovém posouzení se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale to je třeba vždy hodnotit ve spojení s dalšími průvodními jevy. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit u adresáta důvodnou obavu z usmrcení, z těžké újmy na zdraví anebo z jiné srovnatelné těžké újmy, tedy musí být výslednicí komplexního zhodnocení všech konkrétních okolností případu. Mezi ně patří i povahové vlastnosti a fyzické dispozice pachatele ve srovnání s charakterovými rysy a fyzickou konstitucí poškozeného, jeho doprovodné jednání při pronášení výhrůžného výroku a další okolnosti, za nichž svůj verbální útok uskutečnil. Závěr soudů o způsobilosti řešené výhrůžky vzbudit u poškozené P. V. tísnivý pocit resp. strach z toho, že jí bývalý manžel hodlá anebo minimálně může způsobit vážnější či dokonce život ohrožující zranění, byl v řešeném případě dostatečně odůvodněn zjištěním, že dovolatel výše citovaný výrok pronesl v momentě, kdy poškozenou bez přítomnosti dalších osob poměrně silně škrtil v zahradní kůlně, odkud ji poté násilím a přes její odpor odvlekl do domu a v něm ji na schodišti vykazoval do prostor, kde měli znovu zůstat sami dva a kam s ním nechtěla jít. Jeho celkový projev nepochybně mohl na poškozenou zapůsobit i tak, že rdoušením to takříkajíc „ještě neskončilo“ a že na ní přímo hodlá anebo v závislosti na dalším vývoji situace může vykonat další brachiální násilí. Z tohoto pohledu není rozhodné, zda se obávala přímo útoku dovolatele proti krku s použitím nože, jak deklaroval, a tedy ani to, zda dovolatel hodlal svoji výhrůžku realizovat právě tak, jak zazněla.
20. Námitka obviněného směřující do výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, znovu nerespektovala věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu u výroku o trestu považovat za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ jen specifické vady spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Žádnou z nich přitom dovolatel rozsudku nalézacího nevytkl. Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v aktuálním znění, který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad ovšem příslušný výrok rozsudku nalézacího soudu v předložené trestní věci netrpí. Dovolateli byl v souladu s §43 odst. 2 tr. zákoníku za sbíhající se různorodou trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody podle toho ustanovení, které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný. Tím byl právě řešený zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v sazbě od dvou do deseti let. Pokud mu tedy okresní soud uložil trest odnětí svobody ve výměře sedmi roků, evidentně se o nezákonnou sankci ani co do druhu nebo výměry nejednalo. Nejvyšší soud nesdílí ani názor obhajoby, že tento trest je svou povahou extrémně přísný, zjevně nepřiměřený a v širším slova smyslu tedy i nespravedlivý, porušující principy proporcionality a humánnosti trestních sankcí. I v tomto ohledu se naopak plně ztotožnil s úvahami soudů obou stupňů, vyjádřenými v bodě 4. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, resp. v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení, k nimž nemá potřebu cokoli dodávat. V uvedené souvislosti rovněž odmítá názor dovolatele, že ve výměře trestu měla být kompenzována délka trestního řízení. Tu rozhodně nehodnotí jako neúměrnou skutkové a právní složitosti věci a především v řízení nezjistil žádné neodůvodněné průtahy, jež by atakovaly právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě.
21. Mimo rámec zvolených dovolacích důvodů směřovala konečně i blíže neodůvodněná námitka či spíše subjektivní přesvědčení obviněného, že úkony trestního řízení v nynější věci neměl vykonávat předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Vladimír Sova. Této výhradě by nebylo možno přiznat žádnou právní relevanci ani tehdy, pokud by ji obviněný uplatnil s odkazem na k tomu určený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud totiž v průběhu řízení námitku podjatosti předsedy senátu neúspěšně reklamoval s poukazem na jeho postup při vedení hlavního líčení, resp. shromažďování a následném hodnocení důkazů, opřel ji o tvrzení, která bez dalšího důvodem k vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. nejsou. Procesní postup soudce a jeho právní názor za kvalifikovaný poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce, zmocněnce nebo poškozeného, jenž by odůvodňoval přijetí rozhodnutí podle §31 tr. ř., považovat nelze (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1339/2013).
22. Závěrem l ze tedy shrnout, že obviněný J. V. odůvodnil přeložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále námitkami, které z hlediska jím deklarovaných zákonných důvodů neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu