ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.453.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 453/2023-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 6 To 475/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 85/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 7 T 85/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný T. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1.
dne 30. 7. 2021 v době kolem 22.57 hod. v XY řídil v levém jízdním pruhu pozemní komunikace ul. XY ve směru od křižovatky s ul. XY a XY k ul. XY osobní automobil BMW 640D, RZ XY, vlastněný J. K., nevěnoval přitom náležitou pozornost situaci v silničním provozu a za neustálého zrychlování přijížděl nepřiměřenou a velmi výrazně vyšší než dovolenou rychlostí k řádně vyznačenému přechodu pro chodce nacházejícímu se v těsné blízkosti tramvajové zastávky MHD XY "XY", po kterém přecházel vozovku ul. XY z pravé na levou stranu ve směru jeho jízdy chodec J. Š., nar. XY, na uvedeného chodce pak nijak nereagoval a rychlostí cca 125 km/h. do něj v pravé polovině levého jízdního pruhu na levém okraji přechodu pro chodce narazil pravou přední částí vozidla a srazil ho na vozovku, v důsledku čehož poškozený J. Š. utrpěl komplex úrazových změn zahrnující mj. zlomeniny levé horní končetiny, zlomeniny kostí pánevního kruhu, vícečetné zlomeniny skeletu hrudního koše, roztržení srdce a zhmoždění a trhliny dalších orgánů dutiny hrudní i břišní se zakrvácením do tělních dutin, kterýmžto poraněním neslučitelným se životem na místě události podlehl, přičemž obžalovaný T. K. uvedeným jednáním porušil ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů a způsobem porušení těchto velmi významných povinností, majících zásadní význam pro bezpečnost dopravy, naplnil znak „hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy“ ve smyslu trestního zákoníku,
2.
dne 30. 7. 2021 v době kolem 22.57 hod. v XY na ul. XY, jako řidič osobního automobilu BMW 640D, RZ XY, po dopravní nehodě, při níž uvedeným vozidlem na přechodu pro chodce srazil na vozovku chodce J. Š., nar. XY, který při této nehodě utrpěl komplex úrazových změn zahrnující mj. zlomeniny levé horní končetiny, zlomeniny kostí pánevního kruhu, vícečetné zlomeniny skeletu hrudního koše, roztržení srdce a zhmoždění a trhliny dalších orgánů dutiny hrudní i břišní se zakrvácením do tělních dutin, kterýmžto poraněním neslučitelným se životem na místě události podlehl, tak ačkoliv si střetu s poškozeným musel být mj. s ohledem na reálný průběh nehodového děje a poškození vozidla vědom, přesto se vůbec nepřesvědčil, zda jmenovaný chodec utrpěl nějaké poranění, neposkytl mu žádnou pomoc potřebnou k ochraně jeho života a zdraví a z místa nehody ujel .
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 (pěti) let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 Praha 3, částku 7 859 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, které směřoval proti výroku o trestu. Odvolání podal také obviněný, který jej směřoval taktéž proti výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 6 To 475/2022, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 (pěti) let. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. pak zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 6 To 475/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. i), h) a m) tr. ř. Namítá, že soudy nižších stupňů mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že jeho odvolání bylo zamítnuto přesto, že byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že procesním porušením bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Konkrétně rozporuje, že v obžalobě státní zástupce navrhl v případě jeho prohlášení viny uložit trest odnětí svobody v trvání maximálně 36 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu maximálně 4 roky. Uvádí, že následně prohlásil vinu a projevil zájem uzavřít dohodu o vině a trestu. Akcentuje, že nad rámec plnění pojišťovny poskytl každému z poškozených po částce 80 000 Kč, poškozeným se upřímně a opakovaně omluvil. Státní zástupce přes uvedené modifikoval původně navržený trest, když prohlásil, že i přes prohlášení viny je třeba mu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici.
7. Dovolatel zdůrazňuje, že měl kritický náhled na jím spáchané trestné činy, a lze se tak domnívat, že jeho nápravy je možné dosáhnout trestem podmíněně odloženým. Akcentuje svůj přístup k trestnímu řízení – zejména zmiňuje uzavření dohody o narovnání s poškozenými, opakovanou omluvu, vyslovení souhlasu s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a v obžalobě navrženým testem a považování všech obžalobou tvrzených skutečností za nesporné.
8. Následně argumentuje tím, že napadeným rozhodnutím byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, resp. právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Zdůrazňuje, že dopad návrhu státního zástupce na uložení nepodmíněného trestu oproti obžalobě byl pro něho zásadní, když zároveň namítá, že důvody této změny nejsou přitom z návrhu státního zástupce zřetelné. Rozporuje takový postup, když státní zástupce nezdůvodnil rozdílnost návrhů trestů. Takový postup pak není v souladu se zásadami pro ukládání trestu – zejména se zásadami přiměřenosti, humanity, individualizace aplikované sankce a její personality. Akcentuje svou bezúhonnou minulost a další aspekty dokladující vedení řádného života před předmětným skutkem. Cituje prohlášení zmocněnce poškozeného, kterému se jednání státního zástupce nezdálo fér. Namítá, že v souladu se subsidiaritou trestní represe a přiměřeností trestních sankcí, má být nepodmíněný trest odnětí svobody ultima ratio . Poukazuje na negativní dopad takového trestu na jeho osobu a že tento trest povede k jeho negativnímu postoji k spravedlnosti.
9. Vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadami pro ukládání trestu a nedostál tak své přezkumné činnosti. Uložený trest vnímá jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tedy v rozporu s proporcionalitou zásahu státu do jeho základních práv. Rozporuje odůvodnění soudu druhého stupně a namítá rozpor s §39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, což dále blíže rozvádí včetně neadekvátnosti uloženého trestu.
10. Dovolatel v závěru dovolání navrhuje , aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 475/2022 ze dne 17. 1. 2023 zrušil ve výroku o trestu a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále předsedovi senátu Nejvyššího soudu obviněný navrhuje, aby po prostudování dovolání a předloženého spisového materiálu zjistil, zdali jsou dány důvody pro přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
11. Závěrem dovolatel opětovně akcentuje, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantním hledisky, je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. K otázkám možné právní korekce takového trestu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 To 410/2013, nebo ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020, eventuálně také nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve vyjádření ze dne 15. 5. 20233, sp. zn. 1 NZO 308/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Poté zdůraznila, že státní zástupce není vázán svým návrhem na uložení trestu v rámci podané obžaloby, má právo změnit svůj názor na otázku viny i trestu. Zákon mu takový postup umožňuje, a proto takový postup není nezákonný. Současně poukázala na skutečnost, že ani soud není vázán návrhem státního zástupce ohledně druhu a výše trestu, stejně tak není vázán ani prohlášením viny obviněného či dohodou o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem s tím, že tuto dohodu soud ani nemusí přijmout. Proto odmítá názor obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dodává, že státní zástupce ihned po přednesení obžaloby navrhl rovněž nově uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a obviněný měl možnost na změnu této situace reagovat a sdělit, zda prohlášení viny, které učinil písemnou formou za jiných podmínek ztvrzuje a trvá na něm, či nikoliv a svoji vinu neprohlásit. Pokud i přesto tímto způsobem obviněný postupoval a okresní soud prohlášení viny přijal, musel obviněný počítat i s druhem trestu a rozhodnutím okresního soudu tak, jak jej navrhoval státní zástupce, a proto toto rozhodnutí prvoinstančního soudu pro něj nemohlo být překvapivé.
13. Ohledně přiměřenosti uloženého trestu má státní zástupkyně za to, že soud prvého stupně správně vyhodnotil vysokou škodlivost jednání obviněného vzhledem k tomu, že hrubým způsobem porušil pravidla silniční dopravy, což následně detailně rozvádí, včetně důrazu na skutečnost, že obviněný z místa nehody ujel. Rekapituluje spáchané trestné činy [byť místo §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku uvádí §147 odst. 1, 3 tr. zákoníku (čehož se v jedné části rozhodnutí dopustil i odvolací soud)]. Ohledně uloženého trestu odnětí svobody uvádí, že obviněný se nacházel v trestní sazbě trestu odnětí svobody od dvou do osmi let, přičemž bylo nutno vyhodnotit přitěžující okolnost podle §42 písm. n) tr. zákoníku, kdy obviněný spáchal více trestných činů a polehčující okolnosti, že obviněný svého jednání litoval. Přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu, neboť dobrovolně nahradil způsobenou škodu, k trestné činnosti se doznal, prohlásil svoji vinu. Přes tyto polehčující okolnosti však podle státní zástupkyně správně druhoinstanční soud dospěl k závěru, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl nepřiměřeně mírný, vzhledem k okolnostem obou spáchaných skutků, neodčinitelnému následku a předchozí řidičské nekázni obviněného. Trest uložený obviněnému je přesto trestem při dolní hranici zákonné trestní sazby a je tak trestem zcela přiměřeným všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu.
14. Státní zástupkyně následně připomíná, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je navíc naplněn podle ustálené judikatury jen tehdy, když je uložený trest extrémně nepřiměřeně přísný, což v daném případě splněno nabylo.
15. Podle státní zástupkyně deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjadřuje ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
23. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolací soud musí zdůraznit, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil žádnou právní argumentaci stran nesprávného právního posouzení skutku a fakticky ani nemohl, když schválení prohlášení viny zásadně omezilo rozsah možných opravných prostředků obviněného, ale i současně rozsah přezkumu, ke kterému byl oprávněn odvolací soud [viz §206c odst. 7 tr. ř., §246 odst. 1 písm. b) tr. ř]. Za takové situace může být předmětem dovolacího řízení jen výrok, které mohl obviněný napadnout v rámci odvolacího řízení (výrok o trestu). Proto nemohl dovolatel ani v rámci podaného dovolání naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat. Zde se pro jistou přesnost sluší uvést, že ani státní zástupce nesměřoval své podané odvolání do výroku o vině, nýbrž toliko do výroku o uložených trestech, takže i z podnětu tohoto odvolání přezkoumával odvolací soud toliko výrok o trestu.
26. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., když fakticky zpochybňuje uložený trest odnětí svobody. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že argumentace obviněného je pouhou polemikou s uloženým druhem a výši uloženého trestu. Obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně svou argumentací se zjevně míjí s účelem tohoto dovolacího důvodu, když tento cílí na situaci, kdy je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměre mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Případně mu byl uložen trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Taková situace v předmětné věci nenastala.
27. Bez ohledu na shora uvedené lze konstatovat, že obviněný ve svém dovolání předně opakuje námitky, které uplatnil ve svém odvolání. Na tyto přitom odvolací soud ve svém rozsudku dostatečně reagoval v bodech 8 a násl. a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Zde zejména akcentoval skutečnost, že soud není vázán návrhem státního zástupce, co se týče druhu a výše trestu, kdy není ani vázán prohlášením viny či dohodou o vině a trestu mezi obžalovaným a státním zástupcem, neboť je soud nemusí přijmout.
28. Protože ovšem obviněný zpochybňuje postup státního zástupce a tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, považoval Nejvyššího soudu za vhodné a nutné zdůraznit některé aspekty dané věci. Není pochyb o tom, že státní zástupce v podané obžalobě pro případ, že obviněný prohlásí vinu navrhoval obviněnému uložení podmíněného trestu a trestu zákazu činnosti. Následně ovšem v hlavním líčení po přednesu obžaloby svůj návrh na trest modifikoval a navrhl i v případě prohlášení viny podle §206c odst. 2 tr. ř. uložení nepodmíněného trestu a trestu zákazu činnosti. Zde je vhodné odkázat na protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2022, kde předseda senátu nalézacího soudu před přijetím prohlášení viny obviněného výslovně upozornil „[a]le i přes samozřejmě ten návrh trestu, pan státní zástupce dneska uváděl jiný, samozřejmě v případě prohlášení viny obecně soud není tím návrhem státního zástupce vázán, to Vás informuji, ale i tedy se pro úplnost zeptám, i přes tady ten změněný návrh trestu pana státního zástupce, který dnes učinil, tedy na tom svém prohlášení viny trváte?“ (viz č. l. 493 – verte). Není tedy pochyb o tom, že obviněný tak měl možnost na změnu navrhovaných trestů reagovat, když je také třeba akcentovat, že obviněný měl obhájce a byla mu dána možnost svůj postoj s obhájcem projednat. Pokud i přes upozornění a poučení soudu setrval na svém prohlášení viny a okresní soud toto přijal podle §206c odst. 4 tr. ř., učinil tak obviněný za situace, kdy si byl vědom i změny postoje státního zástupce k navrženým trestům. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné navíc akcentovat, že lze skutečně souhlasit s tím, že státní zástupce není původně uvedeným návrhem ohledně navrhovaných trestů v obžalobě vázán, svůj návrh může v průběhu řízení změnit, a to právě z pohledu výsledku realizovaného dokazování. Bez ohledu na tento závěr ovšem považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že skutečnost, že státní zástupce v rámci podané obžaloby navrhne určitý druh a výše trestu není pro soud závazná, soud se od tohoto návrhu může odchýlit. Je tomu tak proto, že státní zástupce, ale i obhajoba mají v řízení před soudem postavení strany, když jedině soud rozhoduje o trestu (viz čl. 40 odst. 1 Listiny). Proto lze mít za to, že změna názoru státního zástupce ohledně navrhovaného druhu a výše trestu, ale ani skutečnost, že soud uloží odlišný trest, než který navrhne státní zástupce v případě prohlášení viny v obžalobě, není zásahem do práva na spravedlivý proces. Nad to je třeba připomenout, že takové námitky ani nespadají pod obviněným uplatněné dovolací důvody §265b odst. 1 písm. h) či i) tr. ř., proto také Nejvyšší soud tyto námitky odmítl.
29. Byť to obviněný přímo nenamítá, lze mít za to, že postup státního zástupce nelze chápat tak, že by chtěl tzv. získat prohlášení viny pod „vidinou obviněného, že mu bude uložen podmíněný trest“. Zde je třeba uvést, že v dané věci sice obviněný písemně sdělil soudu, že chce učinit prohlášení viny, ovšem toto je právně závazné se všemi důsledky, které prohlášení viny přináší až poté, co soud prohlášení viny přijme, když soud také prohlášení viny nemusí přijmout. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že soud prvního stupně po přednesu obžaloby dal obviněnému možnost na změnu postoje státního zástupce reagovat (blíže viz bod 28 tohoto rozhodnutí).
30. V další části argumentace dovolatel zejména rozporuje přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Trest vnímá jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tedy v rozporu s proporcionalitou zásahu státu do jeho základních práv. Zde je nutno připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod uplatněné, ale ani jiné, dovolací důvody podřadit nelze. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze skrze tento dovolací důvod uplatnit pouze v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona [nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.] a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v této věci nejedná.
31. Je možno připustit, že jistý průlom do shora naznačeného závěru může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
32. Nejvyšší soud však neshledal, že by odvolací soud uložil dovolateli extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest. Především odvolací soud rozsáhle odůvodnil, proč se mu jevil trest uložený nalézacím soudem jako nepřiměřeně mírný. Přitom zejména odkázal (bod 12 rozsudku odvolacího soudu) na okolnosti obou spáchaných skutků, skutečnost, že obviněný spáchal více trestných činů, neodčinitelný následek a předchozí řidičskou nekázeň obviněného. Zdůraznil, že škodlivost jednání obviněného s ohledem na hrubé porušení pravidel silničního provozu a způsobení smrtelného následku je natolik vysoká, že nepodmíněný trest odnětí svobody je zcela standardní a běžně ukládaný za typově shodné případy. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 213/2020, či 7 Tdo 94/2022. Nad to akcentoval, že neposkytnutí pomoci člověku, který utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě, na níž měl pachatel účast, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Zdůraznil, že obviněný měl 4 záznamy v evidenční kartě řidiče, přičemž tyto jsou spojené vždy s překročením povolené rychlosti, což bylo i hlavní příčinou předmětné dopravní nehody včetně způsobení nejtěžšího následku, a to smrti poškozeného. Proto změnil původně uložený trest nalézacím soudem a na podkladě odvolání státního zástupce uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Ovšem i tento trest je uložen při dolní hranici trestní sazby, která se pohybuje u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku od 2 do 8 let. Odvolací soud při ukládání trestu zároveň neopomněl přihlédnout i k polehčujícím okolnostem, tedy, že obviněný svého jednání litoval, přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu, neboť dobrovolně nahradil způsobenou škodu a k trestnému činu se doznal. Přihlédl také k tomu, že obviněný prohlásil svoji vinu.
33. Nejvyšší soud neshledal vzhledem k okolnostem případu odvolacím soudem uložený trest jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu ve světle porušení základních práv obviněného. Nejvyšší soud musí souhlasit s odvolacím soudem, že v typově obdobných případech je nepodmíněný trest odnětí svobody běžnou sankcí, přičemž v případě dovolatele byl uložen při spodní hranici zákonné trestní sazby. V předmětné trestní věci, tedy v případě dopravní nehody, od které nad to i řidič ujede, neposkytne zraněné osobě první pomoc, a i přes zjevnou spolupráci obviněného a jeho snahu poskytnout za zaviněnou smrt osoby alespoň nějaké zadostiučinění ve formě finanční částky a omluvy, souhlasí Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu, že i přes tyto skutečnosti by byl podmíněný trest odnětí svobody v rozporu nejen s individuální, ale především s generální prevencí. V tomto směru skutečně nelze pominout ani předchozí opakovanou řidičskou nekázeň obviněného, která byla vždy spojena s porušováním předpisů o povolené rychlosti v obci, což svědčí o jeho systematickém porušování dopravních předpisů. Nad to je nutno zopakovat, že pouhá polemika dovolatele ohledně přísnosti trestu, jestliže tento není extrémně nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Proto i tyto námitky Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
34. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
35. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
36. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku odvolacího soudu. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu