Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.08.2023, sp. zn. 4 Tdo 616/2023 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.616.2023.1

sp. zn. 4 Tdo 616/2023- 1252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 8 To 353/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 24/2022, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 9 T 24/2022, byl obviněný J. D. uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem I rozsudku), pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem II rozsudku) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem III rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): 1) dne 1. 9. 2017 v Praze 9, XY, se vydával za zprostředkovatele nájmu a prodeje bytu na této adrese a s poškozenou K. V., nar. XY uzavřel smlouvu o rezervaci, jejímž předmětem byl pronájem a následný odkup předmětného bytu, jehož vlastníkem byla Česká pošta s.p. IČ: 471 14 983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, navzdory tomu, že si byl vědom, že nebyl nijak oprávněn či zmocněn k jejich inzerci a zprostředkování, poškozená, aniž by si byla této skutečnosti vědoma, na základě smlouvy o rezervaci zaplatila ve dvou hotovostních splátkách rezervační zálohu, konkrétně dne 1. 9. 2017 částku 140 000 Kč a dne 4. 9. 2017 částku 60 000 Kč, avšak k realizaci nájmu a odkupu bytu nedošlo, čímž poškozené K. V., nar. XY, bytem XY, způsobil škodu ve výši 200 000 Kč, 2) dne 25. 9. 2017 v Praze 8, XY, se v prostorách poškozené společnosti K. F., IČ: XY, vydával za zprostředkovatele nájmu komerčních prostor na adrese XY, a s jednatelem poškozené společnosti J. K., nar. XY, uzavřel smlouvu o zprostředkování č. 19/2017, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu uvedených komerčních prostor, jejichž vlastníkem bylo Hlavní město Praha, IČ: 000 64 581, navzdory tomu, že si byl vědom, že nebyl nijak oprávněn či zmocněn k jejich inzerci a zprostředkování, poškozená, aniž by si byla této skutečnosti vědoma, na základě uzavřené smlouvy zaplatila rezervační poplatek ve výši 125 000 Kč, avšak k realizaci smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti K. F., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 125 000 Kč, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 325 000 Kč, II. v období od 14. 1. 2019 do 23. 5. 2019 na různých místech v Praze uzavřel s níže uvedenými poškozenými smlouvy o zprostředkování nájmu zájmových nebytových prostor navzdory tomu, že si byl vědom, že nebyl nijak oprávněn či zmocněn k jejich inzerci a zprostředkování, poškození aniž by si byli této skutečnosti vědomi, obžalovanému na základě uzavřených smluv zaplatili požadované rezervační poplatky v domnění, že je obžalovaný skutečným zprostředkovatelem nájmů předmětných prostor a tedy dostojí svým závazkům a učiní všechny kroky potřebné k uzavření zájmových nájemních smluv, k čemuž dojít nemohlo, a to konkrétně: 1) dne 14. 1. 2019 na blíže neupřesněném místě v Praze uzavřel s M. Z., nar. XY, jednatelem poškozené společnosti T. p. (dříve do 21. 2. 2022 byla firma poškozené M. C.), IČ: XY, smlouvu o zprostředkování č. 01/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu prostor na adrese XY, jejichž vlastníkem byla společnost V5 Praha, IČ: 038 24 101, přičemž na základě této smlouvy poškozená společnost zaplatila téhož dne rezervační zálohu ve výši 250 000 Kč, avšak k realizaci smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti T. p. (dříve M. C.), IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 250 000 Kč, 2) dne 28. 3. 2019 v Praze 8, XY, na pobočce Komerční banky, uzavřel s E. S. H., nar. XY, zástupkyní poškozené společnosti E. T., IČ: XY, smlouvu o zprostředkování č. 09/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu komerčních prostor na adrese XY, jejichž vlastníkem byl M. J., nar. XY, přičemž na základě smlouvy o zprostředkování poškozená společnost zaplatila téhož dne rezervační zálohu ve výši 250 000 Kč, avšak k realizaci nájemní smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti E. T., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 250 000 Kč, 3) dne 29. 3. 2019 v Praze 8, XY, v restauraci XY, uzavřel s Y. Z., nar. XY, zastupujícím poškozenou společnost C. A. c., IČ XY, smlouvu o zprostředkování č. 8/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu komerčních prostor na adrese XY, přičemž na základě smlouvy o zprostředkování poškozená společnost zaplatila téhož dne rezervační zálohu ve výši 150 000 Kč, avšak k realizaci nájemní smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti C. A. c., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 150 000 Kč, 4) dne 5. 4. 2019 v Praze 1, XY, v sídle poškozené společnosti G. T., IČ: XY, uzavřel s D. Ch., zástupcem poškozené společnosti, smlouvu o zprostředkování č. 10/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu komerčních prostor na adrese XY, jejichž vlastníkem byl Magistrát hl. m. Prahy, IČ: 000 64 581, přičemž na základě smlouvy o zprostředkování mu poškozená společnost zaplatila téhož dne rezervační zálohu ve výši 250 000 Kč, avšak k realizaci nájemní smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti G. T., IČ: XY, XY, způsobil škodu ve výši 250 000 Kč, 5) dne 8. 4. 2019 v Praze 1, v blíže neupřesněné kavárně na Staroměstském náměstí, uzavřel s poškozeným C. M. N., nar. XY smlouvu o zprostředkování č. 11/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu komerčních prostor na adrese XY, jejichž vlastníky byli M. K. a manželé L. a V. K., přičemž na základě smlouvy poškozený téhož dne zaplatil rezervační zálohu ve výši 150 000 Kč, avšak k realizaci smlouvy nedošlo, čímž poškozenému C. M. N., nar. XY, bytem XY, způsobil škodu ve výši 150 000 Kč, 6) dne 23. 5. 2019 v Praze 9, XY, v sídle poškozené společnosti W. T., IČ: XY, uzavřel s J. E., zástupkyní poškozené společnosti, smlouvu o zprostředkování č. 15/2019, jejímž předmětem bylo zprostředkování nájmu komerčních prostor na adrese XY, ve vlastnictví Ministerstva pro místní rozvoj, IČ: 660 02 222, přičemž na základě smlouvy o zprostředkování poškozená společnost téhož dne zaplatila rezervační poplatek 7 968,54 EUR (odpovídající dle kurzu ČNB ke dni 23. 5. 2019 částce 200 000 Kč), avšak k realizaci smlouvy nedošlo, čímž poškozené společnosti W. T., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 200 000 Kč, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 1 250 000 Kč, III. dne 7. 1. 2020 v Praze 1, XY, v restauraci XY, se vydával za zprostředkovatele nájmu a zástupce společnosti K. K., IČ: XY, a s poškozeným T. F., uzavřel smlouvu o dělbě práce, upravenou Dodatkem číslo 1 ke smlouvě o dělbě práce ze dne 30. 11. 2020, jejímž předmětem byl pronájem vnějších prostor před restaurací K. K., jejichž vlastníkem bylo Hlavní město Praha, IČ: 000 64 581, navzdory tomu, že si byl vědom, že nebyl nijak oprávněn či zmocněn k jejich inzerci a zprostředkování, poškozený, aniž by si byl této skutečnosti vědom na základě smlouvy o zprostředkování zaplatil rezervační poplatek ve výši 40 000 Kč při podpisu každé ze zmíněných smluv, tedy celkem 80 000 Kč, avšak k realizaci smlouvy nedošlo, čímž poškozenému T. F., bytem XY, způsobil škodu ve výši 80 000 Kč . Za uvedené jednání byl obviněný J. D. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným osobám: - K. V., nar. XY, částku ve výši 200 000 Kč, - obchodní společnost E. T., IČ: XY, částku ve výši 205 000 Kč, - obchodní společnost C. a. c., IČ: XY, částku ve výši 150 000 Kč, - obchodní společnost G. T., IČ: XY, částku ve výši 150 000 Kč, - obchodní společnost W. T., IČ: XY, částku ve výši 7 968,54 EUR, - T. F., nar. XY, částku ve výši 80 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. F., IČ: XY, T. p. (dříve M. C.), IČ: XY, a N. C. M., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost C. a. c., IČ: XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 9 T 24/2022, podali obviněný J. D. a poškozená společnost G. T. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 8 To 353/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnost G. T. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z napadeného rozsudku a při nezměněném výroku o náhradě škody z téhož rozsudku ve vztahu k poškozeným: - K. V., nar. XY, - obchodní společnosti E. T., IČ: XY, - obchodní společnosti C. a. c., IČ: XY, - obchodní společnosti W. T., IČ: XY, - T. F., nar. XY, - obchodní společnosti K. F., IČ: XY, - obchodní společnosti T. p. (dříve M. C.), IČ: XY, - N. C. M., nar. XY, byl obviněný J. D. odsouzen za shora uvedenou trestnou činnost a sbíhající se přečiny: - podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 9 T 136/2019, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením MS Praha ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 93/2020, - podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 3 T 47/2020, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením MS Praha ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 8 To 232/2021, - podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 15 T 55/2021, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2022, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků: - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 9 T 136/2019, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením MS Praha ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 93/2020, - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 3 T 47/2020, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením MS Praha ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 8 To 232/2021, - Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 15 T 55/2021, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené spol. G. T., IČ: XY, částku ve výši 250 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 8 To 353/2022, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. Obviněný J. D. ve svém dovolání namítl ohledně soudu prvního stupně podjatost, extrémní rozpor v dokazování, opomenuté důkazy a nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Odvolací soud podle jeho názoru nedostál své přezkumné povinnosti. Obviněný uvedl, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, a to předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Lukáš Svrček, jenž měl mít vůči dovolateli vyhraněně nepřátelský vztah, což dokládá seznamem příkladů takového nepřátelského chování. Dále dovolatel v tomto kontextu soudu prvního stupně vytkl liknavost při předložení spisu stížnostnímu soudu při rozhodování o jeho vazbě, procesní vady týkající se výslechu (respektive znovuzahájení výslechu během vyjádření obviněného podle §214 tr. ř.). Dovolatel dále namítl, že se odvolací soud dostatečným způsobem nezabýval hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, v jehož skutkových závěrech shledává extrémní rozpor v dokazování. V této souvislosti ve vztahu k dílčímu útoku uvedenému ad I. 1) rozporoval skutkové závěry učiněné na základě výpovědi poškozené K. V., jež považuje za dezinterpretaci. Vylučuje tak závěr soudu prvního stupně, že vystupoval za Českou poštu. Dále namítl, že deklarace soudu prvního stupně, podle níž dovolatel předstíral, že může zajistit, aby poškozená mohla v bytě bydlet, tedy aby s ní byla uzavřena nájemní smlouva, nebyla obsažena ani ve smlouvě o rezervaci, ani ve svědecké výpovědi poškozené K. V. Pokud se jedná o dílčí útok uvedený ad I. 2), dovolatel uvedl, že informace o tom, že je nemovitost ve vlastnictví Hlavního města Prahy, byla obsažena již ve smlouvě o zprostředkování a poukázal na to, že obsah této smlouvy obsahuje proklamaci, že se poškozená bude ucházet o nájem ve výběrovém řízení. Dále dodává, že to byla sama poškozená, kvůli níž nedošlo k výslednému uzavření smlouvy, a to s ohledem na její pochybení. Jedná-li se o skutek uvedený ad III., dovolatel namítl, že byl jako zaměstnanec (provozní) obchodní společnosti K. K. oprávněn uzavírat smlouvy se stánkaři. Použil-li soud prvního stupně formulaci „nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný měl právo uzavírat se zájemci smlouvy o pronájem …“, spatřoval v ní porušení pravila in dubio pro reo. Dovolatel vznesl i námitku opomenutých důkazů, a to neprovedený výslech L. J. [dílčí útok ad II. 1)], jenž měl prokázat, že dovolatel byl pověřen najít za něho náhradu, dále výslech P. M. [dílčí útok ad II. 6)], jenž by se měl vyjádřit k převodu podílu a úřední záznamy o podaných vysvětleních na č. l. 331, 334 a 946, jež by měly osvětlit dovolatelem úspěšně uskutečněné obchody. V intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel shledal pochybení soudu prvního stupně ohledně jeho právního posouzení možnosti zprostředkovat pronájem obchodních prostor. V této souvislosti poukázal na to, že (zjednodušeně řečeno) se v případě uzavíraných smluv o zprostředkování jednalo o smlouvy o snaze, nikoli o výsledku. Nebylo tak dle dovolatele potřeba, aby byl v přímém kontaktu s majitelem, přičemž poukazuje i na realitní zprostředkování, jak je upraveno zákonem č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování (tento zákon však nabyl účinnosti až po spáchání souzeného jednání). Pokud se jedná o dílčí útok ad II. 6), dovolatel rozporoval, že se v případě tohoto jednání nejednalo o zprostředkování nájmu komerčních prostor, jak uvádí skutková věta, nýbrž o převod obchodního podílu. Za irelevantní tak považuje závěry soudů obou stupňů, že bez souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj nikdy nemohlo dojít k převodu nájmu. Poukazuje sice i na smluvní ustanovení hovořící o „prodeji společnosti“, jenž by měl být podmíněn přechozím souhlasem Ministerstva pro místní rozvoj, to však považuje za netradiční, a pokud je tím míněn i převod obchodního podílu, tak k tomu uvádí, že by převod obchodního podílu bez souhlasu pronajímatele nebyl ani neplatný ani neúčinný, což považuje za triviální pravidlo korporátního práva. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytkl právní názor týkající se provádění listinných důkazů předložením stranám ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že tyto listinné důkazy se provádějí tak, že jsou konstatovány jejich názvy spolu s číslem listu, přičemž listina se přečte jen tehdy, navrhne-li to některá ze stran podle §213 odst. 2 tr. ř. Pokud se jedná o samotný průběh řízení před soudem prvního stupně, dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně pochopil jeho námitku uplatněnou v odvolání, a sice, že mu listiny ani přes jeho žádost nebyly dány. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 9 T 24/2022 a aby přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí s tím, že ji projedná a rozhodne v jiném složení senátu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud se jedná o námitku podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu, v prvé řadě se sluší uvést, že se k ní vyjadřoval soud prvního stupně, stížnostní soud i Ústavní soud. Stížnostní soud se přitom ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2022 sp. zn. 61 To 274/2022 námitkami dovolatele pregnantně zabýval, pročež lze poukázat zejména na body 7. až 9. citovaného usnesení. Na citovaná rozhodnutí přitom navazuje usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1904/22. Ústavní soud dospěl k závěru, že v napadeném usnesení stížnostního soudu není extrémní rozpor, pro nějž by bylo možné je zrušit. S tímto závěrem se státní zástupce zcela ztotožňuje a považuje tak námitky obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. za zjevně neopodstatněné. Dovolatel rozporoval výsledek důkazního řízení u dílčích útoků uvedených pod body ad I. 1), 2), pod body ad II. 2), 6), a také u skutku uvedeného pod bodem ad III. Ze samotného odůvodnění mimořádného opravného prostředku však nebylo možné přehlédnout, že dovolatel prostřednictvím svých dovolacích námitek především opakuje svou obhajobu z předchozích fází trestního řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Pokud se jedná o dílčí útok pod bodem ad I. 1), lze poukázat na body 43. a 44. napadeného usnesení odvolacího soudu. Rozbor věrohodnosti svědkyně V., svědka R. a celkové posouzení dovolatelovy obhajoby lze považovat za akceptovatelné. Jedná-li se o dílčí útok pod bodem ad I. 2), poukazuje státní zástupce na body 45. a 46. napadeného usnesení odvolacího soudu. Na tomto místě odvolací soud přesvědčivým způsobem vysvětluje, jakým způsobem dovolatel poškozenou obchodní společnost uváděl v omyl. Pokud dovolatel namítal, že plnění nevrátil, neboť si započetl svoji pohledávku, s tímto tvrzením se odvolací soud dostatečně vypořádal v bodě 46. napadeného usnesení odvolacího soudu. V případě dílčího útoku uvedeného pod bodem ad II. 6) lze poukázat na body 56. až 59. napadeného usnesení odvolacího soudu. Podvodný úmysl se pak podává i z toho, že se dovolatel vydával za zaměstnance Ministerstva pro místní rozvoj, k čemuž mu při jednáních sloužily i autentické desky toho ministerstva. Jeví se příznačným, že ani v tomto případě nedošlo ze strany dovolatele k vrácení rezervačního poplatku. Pokud se jedná o námitku dovolatele, že se jednalo o převod obchodního podílu, nikoli zprostředkování nájmu, poukazuje státní zástupce na čl. I. 1. uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, z něhož je zřejmé, že dovolatel zamýšlel zajistit převod obchodního podílu, ale také vytvořit možnost, aby poškozené obchodní společnosti svědčilo právo nájmu, byť skrze obchodní společnost, s níž má Ministerstvo pro místní rozvoj uzavřenou nájemní smlouvu. Pokud dovolatel poukazuje na „triviální poučku korporátního práva“, podle níž není převod obchodního podílu v rozporu s nájemní smlouvou neplatný či neúčinný, přehlíží, že soudy obou stupňů nic takového ani nenaznačovaly. Body 50. a 51. napadeného usnesení odvolacího soudu pak osvětlují skutek uvedený pod bodem ad III. Dovolatel budil zdání, že za obchodní společnost K. K. může vystupovat, a to i poté, kdy v ní přestal působit. Není překvapivé, že dovolatel ani poškozenému T. F. rezervační zálohu nevrátil. Pokud se poté jedná o dovolatelem uplatněnou námitku opomenutých důkazů, i ta postrádá své opodstatnění. Nalézací soud se těmito důkazními návrhy zcela přijatelným způsobem zabýval, a pokud dospěl k závěru, že jsou nadbytečné, nelze mu v této souvislosti nic vytknout (viz bod 136. rozsudku nalézacího soudu). Pokud se jedná o dovolatelovu námitku, že mu listiny nebyly ani přes jeho žádost dány k nahlédnutí, není zřejmé, co tím přesně myslí, neboť již po konstatování listinných důkazů v hlavním líčení, a i v jeho dalším průběhu, dovolatel a jeho obhájce podle §213 odst. 2 trestního řádu navrhli ke čtení celou řadu listinných důkazů, k nimž měl dovolatel možnost se obšírně vyjádřit. I tyto námitky je tak nutné shledat jako zjevně neopodstatněné. Jedná-li se o dovolatelem deklarované hmotně právní námitky uvedené sub 5., nelze než konstatovat, že se jedná o námitky rozporující zjištěný skutkový stav, nikoli o námitky, jejichž jádro by spočívalo v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky skutkového charakteru přitom byly vypořádány již výše. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je nejprve nucen podanému dovolání vytknout, že obviněný v něm uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tř. ř., přičemž je tyto důvody nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svou argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovanými skutky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) . Nejvyšší soud k této vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravují ustanovení §30 až 31a tr. ř. Institut vyloučení je v citovaných ustanoveních konstruován tak, že se jedná o vyloučení soudce nebo přísedícího pro jejich poměr k věci, k stranám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení (§30 odst. 1 tr. ř.) nebo z důvodu předcházejícího rozhodování ve věci (§30 odst. 2, 3, 4 tr. ř.). Námitku obviněného, který uvedl, že v jeho věci rozhodl podjatý soudce, je sice možno pokládat za formálně naplňující uplatněný důvod dovolání, nelze jí nicméně přiznat právní relevanci. Je třeba zdůraznit, že se námitkou podjatosti se důkladně zabývaly nejen soud prvního stupně a následně stížnostní soud, ale rovněž i Ústavní soud. O stížnosti proti zamítnutí námitky podjatosti rozhodl stížnostní soud usnesením dne 26. 5. 2022, sp. zn. 61 To 274/2022, tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší soud uvádí, že se stížnostní soud námitkami obviněného dostatečně zabýval (viz body 7. až 9. citovaného usnesení). Na uvedená rozhodnutí pak navazuje usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1904/22. Zde je nutné uvést, že obviněný v rámci dovolání tvrdil, že Ústavní soud, kterému byl seznam projevů předsedy senátu předložen, jej zhodnotil následovně – Pakliže by stěžovatel tvrdil pravdu, šlo by ze strany soudce i městského soudu o porušení přinejmenším etických pravidel výkonu soudcovské funkce. Opomněl ovšem uvést větu, která následuje, a to V napadeném rozhodnutí však není extrémní rozpor, který by jediný v tomto případě mohl vést ke zrušení napadeného usnesení (viz výše bod 6). Proto Ústavní soud odkazuje na ústavně souladné odůvodnění usnesení městského soudu . Ústavní soud tedy jednoznačně dospěl k závěru, že dovolatel výše citované rozhodnutí stížnostního soudu napadal s poukazem na zcela opačná zjištění, než ke kterým na základě zvukového záznamu z hlavního líčení stížnostní soud dospěl, a jeho opakované námitky byly soudem prvního stupně i stížnostním soudem vyvráceny. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, když při těchto zjištěních není možno uplatněnou dovolací námitku (stejně jako obsahově shodnou námitku odvolací) pokládat za věcně opodstatněnou. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Obviněný namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to u dílčích útoků uvedených pod body ad I. 1), 2), pod body ad II. 2), 6) a rovněž u skutku uvedeného pod bodem ad III. Dále je zapotřebí upozornit, že obviněný tím, že v podaném dovolání uplatnil shora uvedené okruhy námitek proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, v zásadě toliko pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se zejména odvolací soud dostatečně a správně vypořádal. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V případě skutku ad I. 1) obviněný namítl nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně V., jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by obviněný vystupoval vůči poškozené V. jako ten, kdo může zajistit, aby poškozená mohla v bytě bydlet, tedy aby s ní byla uzavřena nájemní smlouva k bytu ve vlastnictví České pošty. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích poškozené V., dále ve svědecké výpovědi R. a listinných důkazech (smlouvě o rezervaci – č. l. 79-81, sdělení České pošty – č. l. 89-99). Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně (které jsou blíže rozvedeny na str. 13-4 a 35-36 písemného vyhotovení jeho rozsudku), jakož i odvolacího soudu (viz body 43. a 44. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud plně odkazuje na pregnantní odůvodnění soudů nižších stupňů, s nímž souhlasí, nadto jen konstatuje, že rozbor věrohodnosti svědkyně V., svědka R. a celkové posouzení dovolatelovy obhajoby lze považovat za akceptovatelné, přičemž lze poukázat na to, že dovolatel rezervační zálohu nevrátil, ačkoli k tomu byl podle čl. III. 3 rezervační smlouvy povinen. Jednání obviněného je nutno posuzovat v celém kontextu. K bodu ad I. 2) obviněný namítl nesprávné hodnocení výpovědi svědka K., jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že obviněný ́ú čelově poškozenou od počátku neinformoval o všech podstatných skutečnostech týkajících se nemovitosti a informace poskytoval a měnil postupně se záměrem utvrdit poškozenou v tom, že jí může reálně pomoci se získáním nájmu předmětné nemovitosti, ač si byl vědom, že toho dosáhnout nemůže, neboť nemovitost je ve vlastnictví hlavního města Prahy a on není nijak zmocněn vlastníka zastupovat. I zde Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně (které jsou rozvedeny na str. 14-15 a 34-37 písemného vyhotovení jeho rozsudku), a rovněž i odvolacího soudu (viz body 45. a 46. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění soudů nižších stupňů, s nímž se ztotožňuje, když odvolací soud přesvědčivým způsobem vysvětluje, jakým způsobem dovolatel poškozenou obchodní společnost uváděl v omyl. Je nutné uvést, že ani v tomto případě dovolatel rezervační poplatek nevrátil, ačkoli k tomu byl povinen s ohledem na to, že poškozená obchodní společnost nebyla vybrána ve výběrovém řízení. Pokud dovolatel namítal, že plnění nevrátil, neboť si započetl svoji pohledávku, s tímto tvrzením se odvolací soud dostatečně vypořádal v bodě 46. napadeného rozsudku odvolacího soudu. V případě dílčího útoku uvedeného pod bodem ad II. 6) obviněný namítl nesprávné hodnocení listinného důkazu – vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj, a dále, že dokazováním nebylo prokázáno, že bez souhlasu ministerstva, jakožto vlastníka předmětné nemovitosti, nemohlo nikdy dojít k převodu nájmu, resp. poškozená společnost se bez souhlasu nemohla stát novým nájemcem. Lze se ztotožnit se závěry soudu prvního stupně (které jsou rozvedeny na str. 23-24 a str. 34-35 a písemného vyhotovení jeho rozsudku), a rovněž i odvolacího soudu (viz body 56. až 59. odůvodnění jeho rozsudku). Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, podvodný úmysl se podává i z toho, že se dovolatel vydával za zaměstnance Ministerstva pro místní rozvoj, k čemuž mu při jednáních sloužily i autentické desky toho ministerstva. Jeví se příznačným, že ani v tomto případě nedošlo ze strany dovolatele k vrácení rezervačního poplatku. Pokud se jedná o námitku dovolatele, že se jednalo o převod obchodního podílu, a nikoli zprostředkování nájmu, poukazuje státní zástupce na čl. I. 1. uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, z něhož je zřejmé, že dovolatel zamýšlel zajistit převod obchodního podílu, ale také vytvořit možnost, aby poškozené obchodní společnosti svědčilo právo nájmu, byť skrze obchodní společnost, s níž má Ministerstvo pro místní rozvoj uzavřenou nájemní smlouvu. Pokud dovolatel poukazuje na „triviální poučku korporátního práva“, podle níž není převod obchodního podílu v rozporu s nájemní smlouvou neplatný či neúčinný, přehlíží, že soudy obou stupňů nic takového ani nenaznačovaly. Není neobvyklé, aby smluvní strana, zvláště pokud se jedná o orgán veřejné moci při užívání jeho majetku při podnikatelské činnosti cizího subjektu, mohl smluvním ujednáním reagovat na změnu v kontrole takového subjektu, přičemž projednávaná věc je právě takovým případem. Nejedná se tedy o otázku případné platnosti převodu obchodního podílu, nýbrž o otázku možnosti obchodní korporace, jejíž obchodní podíl je převáděn, setrvat v nájemním vztahu s Ministerstvem pro místní rozvoj. Z nájemní smlouvy vyplývá, že „prodej společnosti“, v jehož jádru pojmu je nepochybně i převod obchodního podílu, a s tím i změna kontroly podnikatelského subjektu, je podmíněn předchozím souhlasem Ministerstva pro místní rozvoj, a to se všemi civilněprávními důsledky z toho plynoucími, neboť by se nepochybně jednalo o porušení smlouvy. K bodu ad III. obviněný opět namítl nesprávné hodnocení výpovědi svědka K., jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že obviněný ́m ěl právo uzavírat se zájemci smlouvy o pronájem stánků před restaurací K. K. a inkasovat za to od nich finanční prostředky. Také zde lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně (které jsou rozvedeny na str. 24-25 a str. 34-35 a 40 písemného vyhotovení jeho rozsudku), a rovněž i odvolacího soudu (viz body 50. a 51. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění soudů nižších stupňů. Jak správně uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, dovolatel budil zdání, že za obchodní společnost K. K. může vystupovat, a to i poté, kdy v ní přestal působit. Dovolatel ani poškozenému T. F. rezervační zálohu nevrátil. Pro úplnost lze dodat, že veškeré jednání dovolatele vykazuje stejný modus operandi, proto i v některých případech (jež by se mohly zdát na první pohled hraničními) lze podvodný úmysl dovolatele při realitním zprostředkování shledat, především tehdy, pokud se ve všech případech uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně realitní zprostředkování nezdařilo a poškozeným ani nebylo vráceno jejich plnění. Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Jak již výše uvedeno, soud prvního stupně provedl detailní dokazování ke všem žalovaným skutkům, věnoval se podrobně rozboru všech provedených důkazů a uvedl důvody, proč považuje verzi předkládanou obviněným za vyvrácenou. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil a nad rámec své povinnosti se k tomuto dále vyjádřil. Soudy prvního i druhého stupně tak plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny a judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Obviněný dále namítl, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, konkrétně výslech svědků L. J. [dílčí útok ad II. 1)], P. M. [dílčí útok ad II. 6)] a úřední záznamy o podaných vysvětleních na č. l. 331, 334 a 946, a proto se jedná o opomenuté důkazy. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož navrhoval provedení důkazů, které soud neprovedl. K tomuto je třeba uvést, že soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které strany navrhnou, avšak svůj postup musí řádně odůvodnit. Soud prvního stupně v dané věci nijak nepochybil, poněvadž v bodu 136 odůvodnění svého rozsudku logicky a dostatečně zdůvodnil, proč považoval další dokazování za nadbytečné. Nejvyšší soud na tuto část odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 odkazuje. Pokud se týká námitky obviněného ohledně provádění listinných důkazů, je třeba vycházet z ustanovení §213 odst. 1 tr. zákoníku podle kterého posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. V §213 odst. 2 tr. zákoníku je pak uvedeno, že pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Pokud soud prvního stupně postupoval tak, že listinné důkazy předložil stranám k nahlédnutí konstatováním jejich označení spolu s číslem listu, nelze dospět k závěru, že by právo dovolatele na obhajobu bylo zkráceno. Pokud se jedná o námitku dovolatele, že mu listiny nebyly ani přes jeho žádost dány k nahlédnutí, není konkretizováno, kdy, případně jak k takovému pochybení mělo dojít, neboť po konstatování listinných důkazů v hlavním líčení, a i v jeho dalším průběhu, dovolatel a jeho obhájce podle §213 odst. 2 tr. ř. navrhli ke čtení celou řadu listinných důkazů (viz např. str. 5, 11-12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 11. 2022), k nimž měl dovolatel možnost se vyjádřit. Námitky jsou tedy zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný pod body 16. až 25. dovolání namítal nesprávné právní posouzení skutku, vychází tyto jeho námitky z odlišného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů, a tudíž se s hmotně právním dovolacím důvodem míjí. V této části dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutky uvedené ve výroku o vině nenaplňovaly znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem I rozsudku), pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem II rozsudku) a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů a námitky navazovaly na obhajobu obviněného, která byla založena na jeho tvrzení, že se jednání uvedených ve výroku o vině nedopustil. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění. Tyto skutkové námitky byly navíc řešeny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. D. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 8. 2023 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu