ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.683.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 683/2023- 197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného R. C., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 509/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 Nt 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 5 Nt 1/2021, bylo obviněnému R. C. podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní.
Proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 5 Nt 1/2021 podal obviněný R. C. stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 509/2021, tak, že podle 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl.
Proti usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31 To 509/2021, podal následně obviněný R. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání, spojené s návrhem na odložení a přerušení výkonu rozhodnutí, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve vztahu k výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického ústavního obviněný namítl nesprávné hodnocení znaleckého posudku znalce MUDr. Jaroslava Tržického, který je ve skutečnosti jediným důkazem, o který bylo rozhodnutí opřeno, avšak soud prvního stupně zcela evidentně pochybil, když uvedený znalecký posudek neprověřil po procesní stránce použitelnosti tohoto znaleckého posudku jako důkazu, neboť tento trpí neodstranitelnými vadami. Dále namítá vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Posledně zmínil extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. K posudku namítá, že obsahuje toliko vytržené informace z výpovědi obviněného bez toho, aby byly identifikovány zdroje, což je postup, který porušuje presumpci neviny a zanáší předsudky vůči obviněnému, jakožto subjektu zkoumání. Odkazuje na zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích a uvádí, že posudek znalce MUDr. Jaroslava Tržického ze dne 1. 5. 2021 náležitosti požadované zákonem objektivně neobsahuje, tudíž se dle názoru obviněného nejedná o znalecký posudek. Problém znaleckého posudku nastal podle obviněného v okamžiku, kdy mu nebyly poskytnuty „protokoly o výsleších svědků, údajných poškozených“, jakož i další objektivní zjištění policejního orgánu, když tyto jako zdroje informací znalec neuvedl, zejména když by tyto osoby po řádném poučení byly povinny vypovídat pravdu. Za takového stavu znalec vycházel pouze z informací, které nebyly ověřeny, a které ani nebyly ve skutečnosti procesně použitelné. Znalecký posudek ze dne 1. 5. 2021 neobsahuje ani odkaz na použitou metodu a jeho závěry se v něm objevují zcela neočekávaně, evidentně předsudečně, bez hodnocení širších souvislostí. Uvádí, že podmínka nebezpečnosti pachatelova pobytu na svobodě musí být splněna v době, kdy soud o ochranném léčení rozhoduje. Nestačí tudíž její naplnění v okamžiku, když již bylo trestní stíhání zastaveno z toho důvodu, že obviněný nebyl v době spáchání činu v důsledku své nepříčetnosti trestně odpovědný. Nebezpečí musí být dostatečně konkrétní a aktuálně hrozící. Pokud by nebezpečí naopak nebylo reálné a mělo jen všeobecný a neurčitý charakter, jednalo by se v případě uložení ochranného léčení o nepřiměřený zásah do sféry soukromého života pachatele. S odkazem na zásadu proporcionality upozorňuje obviněný na skutečnost, že zde zjevně došlo k nenaplnění těchto podmínek, neboť znalecký posudek byl vypracován před 10 měsíci a k žádnému avízovanému útoku na zájmy chráněné zákonem nedošlo. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 31To 509/2021 i usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 5 Nt 1/2021 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d zachována. odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný R. C. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný zřejmě nereflektuje novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a měl patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zároveň uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť uvedl, že bylo rozhodnuto o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud dodává, že i zde měl obviněný patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022.
Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení a jak Okresní soud v České Lípě, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. C.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a to znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jaroslava Tržického) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (posouzení nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že neshledal ani žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného o existenci tzv. extrémního rozporu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku předně nesouhlasí se závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Miroslava Tržnického.
Podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností sodu uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Na základě znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Tržnického a jeho výslechu bylo na základě klinického vyšetření prokázáno, že obviněný trpí a i v době, kdy se měl dopouštět trestné činnosti, trpěl duševní chorobou, tedy konkrétně poruchou s bludy. Jelikož se obviněný dopustil násilného jednání, které bylo kvalifikováno jako tři přečiny, a to přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečné pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, bylo vzhledem k jeho duševnímu stavu rozhodnuto tak, že pro nepříčetnost není za toto jednání odpovědný. Jak uvedl i znalec, ovládací a rozpoznávací schopnosti v době, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnost, byly vlivem duševní nemoci vymizelé. Znalec dále uvedl, že obviněný je pro společnost nebezpečný a doporučil proto uložení ochranného opatření a to ochranného léčení ústavní formou. Nejvyšší soud proto uvádí, že vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem, kdy obviněný trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je dle tvrzení znalce i dle listinných důkazů nebezpečný, je uložení ochranného léčení ústavního zcela na místě.
Obviněný R. C. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud konstatuje, že procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byly splněny. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dospěl ke shodnému závěru jako Okresní soud v České Lípě, tedy že současný zdravotní stav obviněného R. C. vyžaduje odbornou lékařskou péči, a to v ústavní formě a zároveň bylo zjištěno, že v důsledku své choroby může být nebezpečný pro společnost, tedy i z tohoto pohledu uvedl, že uložení ochranného léčení je namístě. Na základě provedeného dokazování okresním soudem, jako soudem prvního stupně, a zjištění znalce proto dospěl i krajský soud k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro postup podle ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku, a proto stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud v rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě o uložení ochranného léčení R. C. i způsobu výkonu ochranného léčení v ústavní formě neshledal žádní pochybení, a proto z výše uvedených důvodů uvedl, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného R. C., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu