ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.710.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 710/2023-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného M. E. A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 9 To 7/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 118/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 4 T 118/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. E. A. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 30. 6. 2022 kolem 19:00 hodin v XY, poté, co ho J. K., narozený XY, po zaklepání na vstupní dveře bytu upozornil na to, že má přede dveřmi bytu odpadky a celkově velký nepořádek, otevřel dveře a před J. K. začal úmyslně máchat zoubkovaným kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm, který držel v ruce, kdy při tomto poškozeného J. K. nožem zasáhl do ruky a způsobil mu povrchovou řeznou ránu malíku pravé ruky přibližně 1,5 centimetru, načež když na místo přiběhla manželka poškozeného J. K., narozená XY, a začala manžela bránit, tak ji také zasáhl nožem a způsobil jí povrchové řezné rány vnitřní strany pravého předloktí, dále vzal kovovou obouvací lžíci na boty pověšenou na chodbě u schodiště a touto udeřil J. K. dvakrát do hlavy a J. K. do obličeje, čímž poškozeným J. K. a J. K. způsobil lehké zhmoždění hlavy, kdy zranění poškozených J. K. a J. K. si vyžádalo lékařské ošetření a dobu léčení přibližně 10 dnů, bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku mu současně uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, IČO 46354182, částku ve výši 3 809 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 9 To 7/2023, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 9 To 7/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Je přesvědčen o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. A současně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Ohledně rozporu rozhodných skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů dovolatel konkrétně namítá následující. Předně je toho názoru, že z provedeného dokazování před soudem prvního stupně nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak objektivní stránku, tak i subjektivní stránku přisouzeného trestného činu. Má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Konkrétně rozporuje výpověď poškozených, protože tito mají významný právní zájem na výsledku řízení, jelikož jeho pravomocným odsouzením vzniká zákonný důvod výpovědi nájmu ze strany pronajímatele. Namítá rozpory v jejich výpovědích, a to zejména ohledně obouvací lžíce. Jakým způsobem a zejména kým byla použita je zásadní skutková okolnost, která však nebyla provedenými důkazy dostatečně prokázána. Namítá taktéž, že to byl právě poškozený K., který inicioval setkání s ním, snažil se vstoupit k němu do bytu a konfrontoval jej s nepořádkem na chodbě, přičemž poškozený držel v ruce zmíněnou obouvací lžíci. Akcentuje, že poškozený K. uvedl, že v okamžiku, kdy se dveře otevřely, tak obouvací lžíci vůbec nepostřehl. Podle výpovědi poškozeného K. měl po něm údajně házet odpadky a současně máchat i nožem. Namítá, že si lze jen stěží představit, že by u toho mohl ještě držet obouvací lžíci. Také poukazuje na to, že podle výpovědi poškozeného, i když viděl krev, měl s nožem sekal dál, a že se poškozený musel celou dobu bránit. Na druhou stranu poškozený uvádí, že si přikládal na ránu papírový ubrousek a následně utekl na dvůr, ze kterého volal policii. Z toho dovolatel dovozuje, že tvrzený útok nemohl být tak intenzivní, jak tvrdil poškozený, když se poškozený od něho vzdálil, a on svého jednání okamžitě zanechal, tedy poškozeného rozhodně nepronásledoval.
8. Ve vztahu k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů je obviněný přesvědčen o tom, že nalézací soud zcela nedůvodně odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z odvětví daktyloskopie, kterým mělo být prokázáno, že otisky prstů na nalezené lžíci se shodují s otisky prstů poškozeného. Nalézací soud tomuto návrhu nepřisvědčil pro nadbytečnost , přičemž odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Dovolatel je toho názoru, že uvedený návrh byl podstatným důkazem, který měl být proveden. Domnívá se tak, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku dovolatel uvádí, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nespadají tam například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, Pls 5/65, ze dne 2. 7. 1965 . Zdůrazňuje, že nikoli krátkou dobou ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku se podle praxe rozumí zpravidla doba alespoň 7 dnů. Je přesvědčen, že zranění, která byla nalezena na těle poškozených v žádném případě nedosahují intenzity ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Poškozenému K. mohl být způsoben pouze škrábanec na malíčku pravé ruky a na vnitřní straně předloktí. Poškozené K. pak oděrka na vnitřní straně dlaně a zápěstní a malinký škrábanec na hlavě, který podle lékařské zprávy vůbec nevyžadoval ošetření. Oba poškození přitom výslovně uvedli, že jejich zranění je nijak neomezilo na běžném způsobu života. Ve světle výše uvedeného akcentuje, že úmysl pachatele pokusu musí směřovat k bezprostřednímu dokonání trestného činu.
10. Dále zdůrazňuje , že má s poškozeným K. velmi vyostřené vztahy. Pokud se poškozený snažil dostat do jeho bytu s dlouhou obouvací lžící v ruce, přičemž mu nadával z důvodu, že se v chodbě domu nachází odpadky, měl důvodnou obavu z útoku na svoji osobu, obával se o své zdraví a důvodně mohl mít potřebu se bránit. Jestliže tedy vzal do ruky větší zoubkovaný nůž na pečivo s tupou špičkou, a to stále výrazně menší velikosti než zmiňované obouvátko, a snažil se tupou stranou nože vyrazit poškozenému obouvátko z ruky, tak jeho úmysl v žádném případě nesměřoval k ublížení na zdraví poškozených, naopak jeho úmyslem bylo, aby k žádnému poškození zdraví nedošlo. Nebyl tak jednoznačně prokázán jeho úmysl způsobit zákonem předpokládaný následek. Poukazuje v této souvislosti na zásadu in dubio pro reo .
11. Dovolatel také upozorňuje na to, že pokud by i přes jím uvedené námitky měly být naplněny znaky jednání popsaného v §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Dodává, že v případě naplnění znaků v nepatrné intenzitě je nutné zabývat se povahou a závažností trestného činu a zásadou subsidiarity trestní represe a taktéž zvážit, zda předmětný skutek není nutnou obranou ve smyslu §29 tr. zákoníku. S odkazem na související argumentaci nalézacího soudu obviněný namítá, že mu bylo známo, že nutná obrana musí být přiměřená a snažil se, aby tuto míru svým jednáním nepřekročil. Ohledně argumentace soudů, že na sobě neměl žádné zranění, tak upozorňuje, že fakt, že se dokázal útoku poškozeného úspěšně ubránit, mu nelze přičítat k tíži. Akcentuje, že je sám 83letý muž, stál proti dvěma osobám, a to věkově mladším, a tím spíše je pravděpodobné, že z nich měl strach a pociťoval potřebu se bránit. Obviněný je toho názoru, že jeho jednání mohlo být nanejvýše přestupkem.
12. Závěrem tak dovolatel navrhuje, aby „odvolací [patrně dovolací] soud napadený rozsudek včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a zároveň rozhodl o zproštění obžaloby“.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 407/2023, nejprve stručně shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci dovolatele. S tátní zástupkyně následně vyslovuje souhlas s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvoinstančním, který odmítl provést obviněným navrhované důkazy odborným zkoumáním či znaleckým posudkem z odvětví daktyloskopie (zkoumání lžíce na obouvání bot umístěné na chodbě domu) a připojením spisového materiálu 20 C 40/2022, týkajícího se sporu o vyklizení bytu. Podle státní zástupkyně je možné odmítnout tvrzení obviněného, že by měl ve věci existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, podle jejího názoru kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů.
14. Je toho názoru, že jednání obviněného je především prokázáno konstantní, tedy neměnnou, výpovědí obou poškozených. Jejich výpovědi byly nejen věrohodné a vzájemně souladné, ale především nevzbuzovaly pochybnosti o pravdivosti jimi líčeného skutkového stavu, když tyto výpovědi zcela korespondovaly s ostatními provedenými důkazy, a to fotografickým zadokumentováním místa činu, ohledáním místa činu, vyhodnocením prohlídek těl poškozených po útoku a v neposlední řadě také lékařskými zprávami o způsobených zraněních. K výhradám obviněného v souvislosti s předkládáním vlastní skutkové verze státní zástupkyně odkazuje na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Rovněž nesouhlasí s námitkou obviněného, že jeho jednání nedosahovalo takové závažnosti, aby nemohlo být posuzováno jako trestný čin, ale jako přestupek. Uvádí, že jednání obviněného svou intenzitou, jakož i způsobem použití obou nástrojů vůči poškozeným, z nichž jeden je typickou zbraní a druhý pro svou tvrdost a délku je jistě způsobilý učinit útok proti tělu důraznější, nepochybně přesahuje spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku tak nepřichází v úvahu.
15. Podle státní zástupkyně nelze ani přisvědčit verzi o obraně obviněného proti útoku poškozeného, když tomuto odporují především výpovědi samotných poškozených a rovněž tato konstrukce nedává smysl. Obviněný tvrdil, že se útoku poškozeného bránil, a to tupou stranou nože. K tomu ale současně dodal, že poškozeného nechtěl moc zranit, aby nešel do vězení. Tento myšlenkový pochod postrádá smysl, protože pokud by se obviněný skutečně pouze bránil, pak jeho obavy z uvěznění by nebyly rozhodně na místě. Daná verze nemůže být pravdivá taktéž z toho důvodu, že poškozený měl sice uvedenou lžící útočit na obviněného, ale obviněný žádné zranění v toto souvislosti neutrpěl. Měl pouze zraněné prsty na noze, přičemž toto zranění s tím souviset nemohlo. Naopak poškození prokazatelně zranění utrpěli a je těžko uvěřitelné, aby poškozený vedoucí útok na obviněného opakovaně místo něj udeřil sebe a svou manželku. O obraně ani rozhodně nesvědčí další jednání obviněného, který poté, co viditelně zranil poškozeného, svého jednání nezanechal, ale pokračoval v něm i vůči další osobě, a to manželce poškozeného, která se na místo dostavila ve snaze pomoci již v tu dobu zraněnému manželovi.
16. Státní zástupkyně v zásadní shodě souhlasí s názorem soudu druhého stupně. Má za to, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaného dovolání. Předně je třeba opětovně poukázat na to, že námitkami, které obviněný předestírá v dovolání, se již zabýval odvolací soud a je tak nutno akcentovat, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí. Argumentace stěžovatele se zcela zjevně rozchází se zákonodárcem vymezenými dovolacími důvody. Určitou výjimkou je pouze námitka tzv. opomenutého důkazu (znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie), kterou lze čistě formálně pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nicméně s touto námitkou se vypořádal jak nalézací, tak i odvolací soud, a to logickým a zcela dostatečným způsobem. Ostatní námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřekračují pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Přitom lze konstatovat, že zejména odvolací soud se s touto argumentací zcela dostačujícím způsobem vypořádal, takže tyto námitky nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Ohledně námitek uvedených obviněným pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (námitka aplikace zásady subsidiarity trestní represe, námitky rozporující naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky přisouzeného trestného činu a aplikace institutu nutné obrany), je nutno opět poukázat na to, že tyto lze pouze formálně podřadit pod jím zvolený dovolací důvod. Nicméně i těmito se zabývaly soudy nižších stupňů, které na ně opět reagovaly dostatečným způsobem. Nejvyšší soud tak veškeré námitky obviněného uvedené v dovolání odmítl jako neopodstatněné.
26. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci obviněného stručně vyjádří. Ohledně námitky tzv. opomenutého důkazu je na místě připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
27. Pokud dovolatel namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho návrhem na provedení odborného vyjádření či znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, kterým mělo být prokázáno, že otisky prstů nalezené na lžíci na obouvání bot se shodují s otisky prstů poškozeného, tak tímto důkazním návrhem se nalézací soud zabýval v bodě 10 odůvodnění rozsudku. Jeho závěrům nakonec přisvědčil i soud odvolací v bodě 13 odůvodnění jeho usnesení. Ostatně i obhájce obviněného v závěrečné řeči (č. l. 160 – verte ) uvedl, že rozumí tomu, že by na lžíci nepochybně byly otisky manželů K., když je to jejich majetek, takže i z tohoto pohledu se nepochybně jednalo o důkaz nadbytečný. Nejvyšší soud se s touto argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje a pro jistou stručnost zejména na uvedené body odkazuje. Navíc je třeba uvést, že z výpovědi všech zainteresovaných je zřejmé, že předmětná lžíce na obouvání byla volně přístupná na chodbě a že ji všichni mohli použít, takže logicky bylo možno i předpokládat, že se na ní mohou nacházet i otisky prstů poškozeného. Protože se soudy nižších stupňů, jak již bylo konstatováno tímto důkazním návrhem zabývaly, tak již z tohoto pohledu se nemůže jednat o opomenutý důkaz ve smyslu výše zmíněné judikatury Ústavního soudu. Tuto námitku tak Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněnou.
28. Stran námitek ohledně věrohodnosti výpovědí poškozených je třeba uvést, že tímto se taktéž soudy nižších stupňů zabývaly. Navíc je třeba uvést, že tato námitka směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je nutno konstatovat, že podle Nejvyššího soudu se soudy zabývaly vztahy poškozených a obviněného zcela odpovědně a hodnotily jejich výpovědi důsledně. Jestliže obviněný namítá, že důvěryhodnost poškozených je snížena, jelikož tito měli zájem na výsledku řízení, neboť jim pravomocným odsouzením vzniká zákonný důvod výpovědi nájmu u jeho osoby, pak je nutno odkázat na bod 16 rozsudku nalézacího soudu. Zde opět zcela logicky soud poukazuje na skutečnost, že obviněnému (byť nepravomocně) již vznikla povinnost obývaný byt vyklidit, když v dané době bylo o věci vedeno odvolací řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 140/2022. Poškození tak mohli vyčkat skončení civilního řízení, které do soužití v domě vnese jistotu. Současně jak nalézací (bod 13 odůvodnění rozsudku), tak i odvolací soud (bod 11 odůvodnění usnesení) odkazují na zcela přesvědčivé, logické a konstantní vyjádření poškozených a dávají ho do protikladu s proměnlivou výpovědí obviněného (bod 14 odůvodnění nalézacího soudu, body 11 a 12 usnesení odvolacího soudu). Navíc i Nejvyšší soud při posuzování věrohodnosti tvrzení obviněného považuje stejně jako soudy nižších stupňů za významnou skutečnost, že již v minulosti dovolatel poškozeného nepravdivě obvinil z toho, že jej měl nezjištěným předmětem udeřit do zápěstí levé ruky, čímž mu měl způsobit podlitinu u kloubu palce, přičemž následně bylo v rámci přestupkového řízení zjištěno, že se v čase předmětné události poškozený nacházel v Praze (viz bod 9 odůvodnění nalézacího soudu).
29. Pokud obviněný namítá, že si lze jen stěží představit, že měl po poškozených házet odpadky a měl současně máchat i nožem a současně držet obouvací lžíci, pak je vhodné uvést následující. Z výpovědi poškozeného K. vyplývá, že při otevření dveří obviněný vyšel s nožem, přitom si myslí, že v té době už vyšel i s obouvací lžící, ale v okamžiku, kdy se dveře otevřely, tak lžíci nepostřehl (viz bod 3 rozsudku nalézacího soudu). Obdobně se vyjádřila i poškozená K. č. l. 158 a 158 - verte . Z výpovědi poškozených není tedy zřejmé, zda obviněný již vyšel s oběma zbraněmi v ruce, nebo po obouvací lžíci sáhl až následně. Rozhodně se však nejedná o nějakou významnou nejednoznačnost na základě, které by veškeré další důkazy, jasně ukazující na zcela nepochybnou vinu dovolatele, ztrácely na významu. Tuto námitku tak Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněnou.
30. Stejně tak se obviněný dopouští jisté deformace výpovědi poškozeného K. ve vztahu k tvrzení, že poškozený uvádí, že se musel celou dobu bránit, nicméně taktéž uvádí, že si přikládal na ránu papírový ubrousek a následně že utekl na dvůr, ze kterého volal policii, z čehož dovozuje, že daný útok nemohl být tolik intenzivní. Je nutno poukázat na skutečnost, že z výpovědi poškozeného ovšem není zcela zřejmé, kdy si přiložil na ránu papírový kapesník. To nakonec nevyplývá ani z výpovědi poškozené K. nebo dokonce ze samotné výpovědi obviněného. Navíc tato skutečnost pro naplnění předmětného přečinu byla zcela bezpředmětná.
31. Námitka týkající se subjektivní stránky je pouze obecného charakteru, bez nějaké bližší konkretizace. Proto je možno zcela stručně odkázat na úvahy odvolacího soudu obsažené v bodě 17 jeho usnesení. I Nejvyšší soud má za to, že pokud obviněný máchal nožem o délce 20 cm a kovovou obouvací lžící před horní částí těla poškozeného, musel být přinejmenším srozuměn se skutečností, že jej může oběma předměty zasáhnout, resp. zranit (jakož i poškozenou), a porušit tak zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je lidské zdraví. Proto jak nalézací soud (bod 19 rozsudku) tak soud odvolací (bod 17 usnesení) seznal naplnění nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku u obviněného. Nejvyšší soud nemá k tomuto výhrad, a proto zejména na zmíněné body rozhodnutí soudů nižších stupňů pro stručnost plně odkazuje.
32. Dovolatel taktéž namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně namítá, že nedošlo k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto se však nalézací soud podrobně zabýval v bodě 18 odůvodnění rozsudku a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, když nalézací soud správně poukázal na to, že zdravotní stav obou poškozených sice nedosáhl intenzity ublížení na zdraví ve smyslu zmíněného ustanovení, nicméně neměl pochybnosti, že útok nožem a obouvací lžící proti poškozeným, tedy charakter útoku a způsob vedení útoku byl jednoznačně schopen u obou poškozených následek (minimálně) v podobě ublížení na zdraví způsobit. Proto nalézací soud jednání dovolatele hodnotil jako pokus, ne jako dokonaný trestný čin. Nejvyššímu soudu není zcela zjevné, čeho chtěl touto námitkou dovolatel docílit, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu, nikoliv jako dokonaný trestný čin. Proto předmětnou námitku odmítl jako neopodstatněnou. Nadto je zřejmé, že útok nožem či kovovou lžící na obouvání proti tělu poškozených jednoznačně mohl takový následek spočívající v újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku způsobit.
33. Obviněný dále uplatnil námitku stran nutné obrany. Zde je na místě ovšem zdůraznit, že tato argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a které měly za prokázána na základě provedeného dokazování. Taková námitka pak není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když při posuzovaní důvodnosti zvolené argumentace ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je nutno vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění vyjádřených především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé. Navíc je třeba akcentovat, že námitkou obviněného týkající se případné aplikace institutu nutné obrany se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval v bodech 12 a 13 svého rozhodnutí.
34. Ohledně námitky dovolatele směřující do aplikace zásady subsidiarity trestní represe je nutno zdůraznit, že jednání obviněného se rozhodně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ). Navíc je také vhodné uvést, že shodnou námitkou se již dostatečně zabýval i odvolací soud v bodě 16 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud tak i tuto námitku obviněného hodnotí jako neopodstatněnou.
35. Obecně lze uzavřít, že obviněný se v rámci zvolené dovolací argumentace toliko snaží předestřít jiný pro něj příznivější průběh události, přičemž zejména vypichuje nevýznamné jednotlivosti, které při hodnocení všech důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, nemají na závěr o vině dovolatele většího významu. Nejvyšší soud neshledal, že by postup soudů nižších stupňů byl v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud dovolatel argumentuje zásadou in dubio pro reo , tak je vhodné uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř., jelikož z těchto vina dovolatele jednoznačně vyplývá a nemá o ní pochyb ani Nejvyšší soud.
36. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu