ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.722.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 722/2023-1191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY, Ukrajina, k trvalému pobytu přihlášen na adrese XY, XY, Ukrajina, v České republice naposledy se zdržující na adrese ubytovny XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023 č. j. 7 To 12/2023-1115, v trestní věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 2 T 8/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2022 č. j. 2 T 8/2022-936 byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 24. prosince 2021 v přesně nezjištěném čase mezi 17:00 hodin až 17:30 hodin na ubytovně na adrese XY č. XY, XY, XY, v kuchyni s jídelním prostorem, v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři uchopil na stole svůj ležící kuchyňský nůž o celkové délce 33,5 cm a délce čepele 20,5 cm a se záměrem usmrtit jím bodl velkou intenzitou do levé prsní krajiny poškozeného A. C., narozeného XY, čímž mu způsobil bodnou ránu v levé prsní krajině o velikosti cca 45 mm, kdy bodný kanál pronikl stěnou hrudníku do levé pohrudniční dutiny, v průběhu bodného kanálu došlo k přetětí 6. žebra vlevo a k částečnému přetětí 5. žebra vlevo v úseku mezi střední klíčkovou čarou a čarou přední pažní, dále došlo k bodnému poranění osrdečníkového vaku a k bodnému poranění levé komory srdeční a bodné poranění srdce a osrdečníkového vaku vedlo k prudké a masivní krevní ztrátě do levé pohrudniční dutiny, které bylo příčinou smrti poškozeného A. C., který na místě zemřel.
2. Za to byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b), 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci – kuchyňského nože s nápisem Vivess na čepeli o celkové délce 33,5 cm zajištěného při ohledání místa činu jako věcná stopa č. 13.
3. Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu odvolání, a to do všech jeho výroků. O tomto opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2023 č. j. 7 To 12/2023-1115 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ a dále, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení a konstatoval splnění podmínek přípustnosti dovolání. V rámci samotné argumentace nejprve vytknul stěžejní body – nebylo prokázáno, že skutek spáchal on, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, porušení zásady in dubio pro reo, extrémní nesoulad skutkových zjištění a obsahu důkazů, nepřesvědčivé a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Za porušení svých práv označil jednostranné a nesprávní hodnocení důkazů, nevypořádání se s námitkami a obhajobou samou a odmítnutí návrhů na doplnění dokazování. Ačkoliv si je vědom, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutková zjištění, v dané věci se tato nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Svoji dovolací argumentaci vystavěl na výhradě vůči výpovědi svědka S., neboť má za to, že tato je nevěrohodná a další důkazy jí byly nekriticky přizpůsobeny. Současně vytkl nalézacímu soudu, že se žádným způsobem nezabývaly alternativou skutkového děje, kterou nabídla obhajoba, a to bez náležitého vysvětlení. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že by svoji verzi upravoval podle dostupných důkazů, naopak poukazuje na to, že na své výpovědi celou dobu setrval, k čemuž doložil citace svých výpovědí bezprostředně po činu s důrazem na to, že v nich nepřiznal svoji vinu nebo účast na projednávaném skutku. Dále poukázal na nesprávnost závěru nalézacího soudu o tom, že se na inkriminovaném místě nacházely toliko tři osoby, neboť na ubytovně byly přítomny další tři lidé, jejichž možnou účast na protiprávním jednání soud náležitě nevyloučil. V další části pak připomněl výpověď svědka M. Y., který uvedl, že u poškozeného ležícího na zemi viděl osobu v černém oblečení, kterou ale neměl být svědek S., přičemž dovolatel měl na sobě v tu dobu zářivě žlutou reflexní vestu a červené tričko. Tuto výpověď však nalézací soud označil za nevěrohodnou a zcela absurdně nesmyslnou. Naopak nereálný popis událostí uvedený svědkem S. vzal za věrohodný. Dále pak nalézacímu soudu, potažmo soudu odvolacímu vyčetl, že se nezabýval námitkami obhajoby stran agresivity svědka S. pod vlivem alkoholu, přičemž výpovědi svědků k této okolnosti bagatelizoval s odkazem na znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný na obviněného. A to za situace, kdy z výpovědi svědků vyplynulo, že svědek S. vyhrožoval svědkovi K. právě zaříznutím nožem. Zcela tendenčně a v neprospěch dovolatele pak soud hodnotil hovory obviněného na tísňovou linku, ačkoliv byl upozorňován na nesoulad v chování dovolatele (v panice, snaží se situaci řešit) a svědka S. (v ledovém klidu, nezaskočen událostmi). Další nesoulad spatřuje v tom, že obviněný předával telefon, aby vše vysvětlil svědek S. (proč by to dělal, pokud by poškozeného usmrtil sám) a že se svědek domníval, že má obviněný strach (myslel si, že nemá s poraněním poškozeného nic společného). Stejně tak se již v tomto hovoru obviněný zcela zřejmě zřekl svého podílu na tomto incidentu. Obviněný dále nesouhlasil ani se závěrem o tom, že svědek S. podal dvě verze svědectví, neboť je přesvědčen, že se jednalo o čtyři varianty, což už samo o sobě činí svědka značně nevěrohodným. Totožný závěr je nutno přijmout i ve vztahu k výpovědi O. S., která byla manželkou svědka, měla k dispozici fotografie dopisů svědka líčící události a měla veškeré informace zprostředkované právě od manžela, a tudíž nemůže být objektivní. Nalézací soud z těchto výpovědí přesto vycházel, aniž by je podrobil kritickému přezkumu. K rozporům výpovědi svědka S. s důkazy poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že mechanismus zranění neodpovídá jeho popisu událostí. Právě k prokázání způsobu vzniku zranění požadoval obviněný rekonstrukci, kterémuž návrhu nebylo vyhověno. Dovolatel taktéž poukázal na nesrovnalost s krevními stopami, které byly nalezeny na vnitřní straně bundy pouze u vnitřní kapsy (což vysvětlil hledáním mobilního telefonu rukama od krve) a není proto možné dovodit, že by obviněný utíral do této bundu nůž, jak nepravdivě vylíčil svědek S. Dále vznesl výhrady vůči důkazu daktyloskopické stopy – otisku jeho prstu – na noži, když tento mu náležel, vozil jej v autě a používal, proto žádný takový důkaz nemůže být vykládán v jeho neprospěch. Obdobně nesouhlasil ani se závěrem, že stopy po potyčce nalezené inkriminovaný den na jeho těle svědčí o incidentu se svědkem S., když tyto naopak korespondují s popisem konfliktu s poškozeným. V další části svého dovolání se pak obviněný zabýval motivací svědka S. k sebevraždě. Vyjádřil nesouhlas s variantou předestřenou soudem, tedy, že svědka tížilo špatné svědomí z nepravdivé výpovědi učiněné před policií ve prospěch obviněného. K tomu uvedl, že svědek byl otcem dvou dětí a manžel, silná osobnost a mohl následně vypovědět pravdu. Pravým motivem bylo podle dovolatelova názoru svědomí, které svědka tížilo právě proto, že projednávaný trestný čin spáchal. Opětovně pak konstatoval, že jeho vina nebyla spolehlivě zjištěna, výrok o vině vycházel z deformovaných důkazu a nesprávné aplikace zásady volného hodnocení a taktéž z neprovedení podstatných důkazů. Svědectví V. S. a O. S. označil za nevěrohodná, dále vytknul nezohlednění svědectví M. Y., P. L., I. R. a J. K. a ohradil se vůči podle něj nekritickému a izolovanému hodnocení znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného na jeho osobu. Totožné stanovisko pak zaujal i k hodnocení tísňových volání a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ke vzniku poranění, neboť tyto byly hodnoceny v jeho neprospěch a skutková zjištění z nich učiněná jsou s nimi v extrémním rozporu. Připomněl svůj návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechanika, který by jednoznačně vyvrátil verzi předestřenou svědkem S. V rámci celého odvolání poukazoval hojně na rozhodovací praxi Ústavního soudu. V souvislosti se shora uvedeným pak připomněl zásadu in dubio pro reo, která byla postupem nalézacího a odvolacího soudu zcela zjevně porušena a uzavřel, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v jeho případě dán. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud plně vyhověl předloženému dovolání a aby v souladu s §265k odst. 1 zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023 č. j. 7 To 12/2023-1115 v celém rozsahu a zároveň aby podle §265k odst. 2 zrušil i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2022 č. j. 2 T 8/2022-936. Dále navrhnul, aby dovolací soud v souladu s §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby, případně aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství - §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a stěžejních dovolatelových námitek konstatovala, že tyto jsou totožné s jeho obhajobou prakticky od počátku trestního řízení a s argumentací v řádném opravném prostředku a soudy se jimi náležitě zabývaly. Zároveň odmítla, že by mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy měl být dán nesoulad a uvedla, že veškeré námitky vznesené obviněným kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s hodnocením důkazů učiněným soudy. Vyjádřila souhlas s odvolacím soudem stran skutkových zjištění i hodnocení důvodů sebevraždy svědka S. a vlivu na hodnocení jeho výpovědí. Zdůraznila, že výpověď svědka S. není jediným důkazem pro závěr o vině obviněného a poukázala například na výpověď zasahujícího policisty H. Provedení jakýchkoliv dalších důkazů by bylo nadbytečné. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a správně kvalifikováno. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby dovolací soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a v případě jiného, než navrhovaného rozhodnutí vyjádřila s tímto způsobem rozhodnutí výslovný souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Z argumentace obviněného V. S. vyplynulo, že jeho výtky směřovaly především vůči závěrům Krajského soudu v Plzni, jakožto nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by správně měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou, běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních, jíž lze označit za formální, nikoli zabraňující v rozhodovacím procesu Nejvyššího soudu.
12. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami vznesenými v odvolacím řízení (jak ostatně sám připouští a zdůrazňuje), je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
13. Povšechně je z dovolání obviněného zřetelný jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl nalézací soud a aproboval je ve svém rozhodnutí i soud odvolací a také jeho snaha tyto rozložit v rámci poukazování na některé dílčí rozpory. Obviněný tak ovšem činí zcela izolovaně ve vztahu k jednotlivým skutkovým zjištěním či dokonce konkrétním důkazům, často pak na základě jejich vlastního hodnocení, kdy přisuzuje výraznější vypovídací hodnotu jiným informacím. V naprosté většině případů tak činí bez ohledu na kontext všech provedených důkazů a z nich učiněných závěrů. Takovémuto postupu ovšem nelze přiznat relevanci. Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů k závěru, že jim naopak z pozice vyslovených námitek dovolatele nelze nic zásadního vytýkat. Nalézací soud totiž provedl dokazování, kterému nelze co do rozsahu či kvality ničeho vytknout. Potřebné důkazy náležitě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil z nich skutkové závěry v souladu se zásadami vyjádřenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nedopustil se tudíž jakéhokoliv vybočení z mezí logického úsudku, a své úvahy a myšlenkové postupy náležitě vyložil v rámci odůvodnění rozsudku. Z takto provedeného dokazování vzešla skutková zjištění, o nichž není žádných pochybností a která plně podporují jedinou verzi, tak jak je vtělena do skutkové věty rozsudku. Námitkám obviněného reflektujícím místy poněkud urputnou snahu rozmělnit tato skutková zjištění poukazem na marginálie či vlastní výklad dílčích důkazů, tak nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
14. Po shora uvedeném zjištění dospěl Nejvyšší soud k názoru, že zde není nutno obšírně polemizovat s jednotlivými dílčími námitkami obviněného, neboť to již před ním učinily soudy předcházejících stupňů, na jejichž odůvodnění přijatých rozhodnutí lze plně odkázat. Již odvolací soud totiž zcela precizně vystihl podstatu věci, a to konkrétně v bodě 16, kde se s problematikou pachatelství obviněného náležitě vypořádal. Závěrem tohoto bodu zcela pregnantně uzavřel, že ačkoliv svědek S. svoji výpověď o předmětném incidentu modifikoval, vždy z ní vyplýval závěr, že poškozený zemřel rukou obviněného. Z jeho procesně použitelné výpovědi vyvstal nezpochybnitelný závěr o tom, že to byl obviněný, kdo poškozeného bodl. Rozdíl obou jeho výpovědí tkví pouze v tom, kdo z obou aktérů byl agresivní, kdy první z výpovědí (obsahující rozpory, které byly svědkovi policejním orgánem předestírány a které se zjevně snažil korigovat mezerami v paměti ve prospěch obviněného) uvedl, že to byl poškozený, a naopak v dopise, který zanechal, uvedl, že ke konci diskuze to byl právě obviněný V. S. Tuto verzi navíc podporují i úřední záznamy popisující chování obviněného bezprostředně po činu, výpověď zasahujícího policisty H. a protokoly o lékařském vyšetření. V podstatných bodech se pak obě verze výpovědi svědka shodují, a i ve spojitosti s dalšími důkazy utvářejí popis událostí, který nevzbuzuje nejmenší pochybnosti. Totéž ovšem nelze říct o verzi předestřené obviněným, která doznává hned několik logických mezer, a naopak vzbuzuje více otázek, které dovolatel nedokázal patřičně vysvětlit. Namátkou lze poukázat na jediný otisk na noži (ačkoliv jej denně používal), absenci otisků dalších osob, telefonát na tísňovou linku i výpovědi obviněného těsně po činu, kdy zdůrazňoval, že byl napaden (sice neuvedl, že by způsobil smrtelná zranění, současně ovšem nelze odhlédnout ani od toho, že se od nich na rozdíl od pozdějších výpovědí, kde uvedl, že nebyl vůbec přítomen, nikterak nedistancoval, jak se nyní snaží poněkud kostrbatě vyložit). V tomto je možné v podrobnostech odkázat na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou zcela přesvědčivě a logicky odůvodněna učiněná skutková zjištění včetně vypořádání se s námitkami obhajoby. Další výtky lze označit za účelové poukazy na marginální nesrovnalosti či dokonce poněkud deformovaná a zavádějící tvrzení. Opět namátkou lze poukázat na výtku obviněného, kterou vznesl proti závěru soudu, že na inkriminovaném místě byly tři osoby, ačkoliv z dokazování vyplynulo, že na ubytovně byly další tři osoby. To je sice pravdou, ovšem z žádného důkazu nevyplynulo, že by tyto další tři osoby byly přítomny incidentu, či o něm cokoliv věděly. Stejně tak výhrady vůči závěrům o tom, jak k bodnutí došlo jsou zcela zavádějící, neboť obviněný ani svědek S. nikdy přesný průběh bodnutí nepopsali. V této souvislosti Nejvyšší soud zcela souhlasí s nalézacím soudem, že rekonstrukci nebylo možno provést, neboť všichni aktéři vyjma obviněného jsou po smrti. Obviněný svoji účast na celé potyčce navíc popírá a uvádí, že neví, co se stalo a našel až poškozeného na chodbě. Konečně je ovšem nutno konstatovat, že ačkoliv z důkazů nevyplynulo přesné postavení obviněného a poškozeného v okamžiku bodnutí a v důsledku toho ani přesný pohyb, nezakládá toto automaticky pochybnost o tom, že se tak stalo, neboť veškeré ostatní důkazy, jak bylo již uvedeno, tvoří nenarušený a navazující řetězec, jenž vyústil v jednoznačný závěr o vině dovolatele. Jeho námitky poukazující na rozpory mezi důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními tak jsou zjevně neopodstatněné.
15. Totožný závěr je nutno přijmout i ve vztahu k námitce opomenutých důkazů. Nalézací soud se zabýval všemi důkazními návrhy stran řízení. Pokud provedení některých z nich zamítl, pak toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil v bodě 20 svého rozsudku a Nejvyšší soud nemá, co by k tomu doplnil. Ani tato námitka tak není způsobilá založit meritorní dovolací přezkum.
16. Pokud se dovolatel domáhá aplikace zásady in dubio pro reo, sluší se připomenout její obecná východiska, neboť z dovolací argumentace obviněného je patrno, že s ní zachází poněkud svévolně a účelově. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V posuzované věci je však tato zásada obviněným akcentována vždy až na základě zpochybnění dílčího hodnocení důkazu a zůstává pouze vyjádřením nesouhlasu s konkrétním a výsledným hodnocením důkazů. Ani této námitce tak nebylo možné přiznat jakékoliv opodstatnění.
17. Obviněný také hojně kritizoval odůvodnění závěrů, ke kterým soudy obou stupňů dospěly, což však Nejvyšší soud nemohl akceptovat již s ohledem na limity dovolacího řízení vyjádřenými v §265a odst. 4 tr. ř. Zároveň ale dovolací senát neshledal v odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů nedostatků, jež by bylo možné označit za rozporné s ustanoveními podle §125 odst. 1 tr. ř. či podle §134 odst. 2 tr. ř.
18. Konečně je pak nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný formálně vymezil dovolací přezkum dvěma dovolacími důvody /podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř./ jím uvedené argumenty lze podřadit toliko pod první z nich. Veškeré jeho výtky totiž směřovaly vůči důkaznímu postupu a skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem a potvrzeným soudem odvolacím. S ohledem na tuto okolnost se pak Nejvyšší soud výslovně nemohl zabývat otázkou právního posouzení skutku, když v tomto ohledu nebyly dovolatelem vzneseny žádné výhrady a on sám v rámci svého posouzení žádné pochybení nezjistil.
19. Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu