ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.775.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 775/2023-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 9 To 424/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 66/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 3 T 66/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný prap. P. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 14. 7. 2021 v 21:15 hodin, v době mimo službu, v honitbě Mysliveckého spolku XY, v části tzv. XY v lokalitě XY, okr. XY, pomocí legálně držené palné zbraně - kulovnice opakovací, vzor CZ 527 LUX, výrobce ČZ Uherský Brod, ráže 223 Rem., ačkoliv jako aktivní myslivec a dlouholetý řádný člen Mysliveckého spolku XY byl řádně seznámen s obsahem rozhodnutí odboru životního prostředí a územního plánování Městského úřadu Veselí nad Moravou ze dne 18. 5. 2021, č. j.: MVNM/22386/2021, kterým byl povolen v honitbě mimořádný odlov spárkaté zvěře jelení, a to výslovně 1 kus jelena I. věkové třídy, 1 kus laně a 1 kus koloucha s platností do 31. 3. 2022, poté, co mu k posedu přišli dva jeleni evropští - desateráci, nejprve oprávněně lovil jednoho jelena evropského, který po první ráně klesl k zemi, čímž jej bylo nutné považovat za uloveného, načež bezprostředně poté, s vědomím toho, že již loví nad rámec vydaného povolení, ze stejného místa, v rozporu s ustanovením §46 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, neoprávněně ulovil zastřelením druhého jelena evropského - nerovného desateráka, na pravé straně korunového, na levé straně pouze tzv. "klepeto", o výkupní hmotnosti 82 kg, který po první ráně klesl k zemi, následně poté, co viděl prvně loveného jelena z místa odcházet, dokončil jeho ulovení dalšími třemi ranami, čímž způsobil Mysliveckému spolku XY, okr. XY, škodu ve výši 29.300 Kč .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §304 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku nalézací soud obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti, a to konkrétně zákazu výkonu myslivosti na dobu 2 (dvou) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a uložených trestech. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 9 To 424/2022, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 9 To 424/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro neprávnost výroků rozsudku, která vyplývají jak z vad skutkových, tak i z vad hmotněprávních spočívajících v nesprávném použití trestního zákona, kdy byl uznán vinným uvedeným přečinem, ač zjištěný skutek nevykazuje znaky tohoto ani jiného trestného činu.
5. Obviněný konkrétně namítá, že úmyslně nestřílel na dva jeleny, a proto nemohl spáchat daný trestný čin. Jeho úmysl k tomuto trestnému činu nebyl provedenými důkazy prokázán. Argumentuje, že proti sobě stojí dvě varianty výpovědi, a to jednak jeho výpověď, proti níž stojí zejména výpověď svědků B. a R. S., kteří nebyli přímými svědky popisovaného skutku. Rozporuje věrohodnost jejich výpovědi, jestliže jeho vyjádření mělo být přítomno 12-15 lidí, avšak skutečnost, že měl prohlásit, že se neudržel, dokládají pouze tito dva zmínění svědci. Současně poukazuje na ne zrovna dobrý vztah svědků k němu a jeho otci. Zdůrazňuje, že veškeré informace mají tito svědci jen z doslechu a z jeho údajného sdělení, když nikdo jiný zastřelení zvěře přítomen nebyl. Namítá, že soudy pracovaly s výpověďmi svědků, které v sobě skrývají jejich domněnky, tyto však podle obviněného nejsou podloženy dalšími důkazy. Uvádí, že svědecké výpovědi připouštějí více variant hodnocení skutkového děje, avšak je z nich vyvozena varianta pro něho nejnepříznivější. Je přesvědčen, že byla porušena zásada in dubio pro reo .
6. Podle obviněného soud zvýrazňuje subjektivní stránku trestného činu, a to jeho přímý úmysl lovit nad rámec vydaného povolení, však tento závěr podle obviněného není beze všech pochybností prokázán provedenými důkazy, stejně jako závěr soudu, že pokud jelen po první ráně klesl k zemi, bylo nutné jej považovat za uloveného, a tím pádem dále nelovit.
7. Obviněný rozporuje také společenskou škodlivost daného jednání. Má za to, že vzhledem k okolnostem, za kterých měl být čin spáchán, způsobem jeho provedení, neexistencí motivu či pohnutky, způsobeným následkem, kdy i střelenou zvěř spolku odevzdal, nelze spatřovat stupeň společenské škodlivosti tak vysoký, aby bylo možno v jeho jednání spatřovat naplnění všech znaků trestného činu, a nejedná se tak o trestný čin, i když by jinak vykazovalo jeho jednání jeho znaky.
8. Obviněný se domnívá, že byl porušen zákon v §2 odst. 5, 6 tr. ř. v jeho neprospěch, kdy soud neakceptoval obhajobou předložené důkazy o jeho nevině.
9. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265m odst. 1 tr. ř. a rozhodl ve věci sám rozsudkem tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 1 NZO 510/2023, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci dovolatele. Upozorňuje, že obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění před 1. 1. 2022, ovšem hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Taktéž se domnívá, že obviněný patrně chtěl napadnout usnesení odvolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
11. Státní zástupce poukazuje na to, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přitom část dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Proto státní zástupce v tomto směru odkazuje na body 13–16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 5–8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jelikož s argumentací soudů se plně ztotožňuje.
12. I přesto, že dovolatel ve svém dovolání nenamítá, že by snad v jeho věci nastala některá z okolností uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění, tak státní zástupce konstatuje, že ani tyto vady v napadených rozhodnutích nezjistil. Zdůrazňuje, že dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním pouze za pomoci odkazů na zásadu in dubio pro reo a současně podává výklad o přístupu Nejvyššího soudu k přezkumu této zásady v dovolacím řízení. Akcentuje, že námitky argumentující porušením této zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod a současně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. 888/14). Je toho názoru, že pokud dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, pak jeho námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají.
13. Podle státního zástupce obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá až námitka, že v jeho věci měl být pro malou škodlivost činu uplatněn princip ultima ratio . Z možných okolností pro uplatnění takového principu uvádí dovolatel ovšem pouze to, že střelenou zvěř spolku odevzdal. Státní zástupce k tomuto stručně zrekapituloval judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k §12 odst. 2 tr. zákoníku a poukazuje na to, že čin dovolatele žádné výjimečné znaky pro aplikaci předmětného ustanovení nemá. Zdůrazňuje, že trestný čin pytláctví spočívá v ulovení zvěře. To, že si neoprávněně ulovenou zvěř dovolatel neponechal, má trestněprávní význam pouze v tom směru, že jeho jednání nebylo posouzeno také jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, když jednočinný souběh tohoto přečinu s přečinem pytláctvím je možný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1437/2016). Akcentuje přitom, že hodnota ulovené zvěře dovolatelem dosahovala téměř trojnásobku hodnoty nikoli nepatrné.
14. Státní zástupce je proto toho názoru, že od běžného pytláctví se daná trestní věc odlišuje pouze postavením dovolatele, který je policistou, což ovšem škodlivost spíše zvyšuje. Je toho názoru, že soudy ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku správně neužily a v této části hodnotí dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
15. Státní zástupce shrnuje, že námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Taktéž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovuje státní zástupce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm označuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem vzhledem k slovnímu vyjádření nepochybně ve znění před 1. 1. 2022. Tomuto dovolacímu důvodu v současnosti odpovídá dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto vyhodnotil, že obviněný materiálně uplatňuje dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvod vyplývá. Ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít stejně tak jako předejít podání dovolání podle staré úpravy dovolacích důvodů.
24. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
25. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části totožné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
26. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaného dovolání. Předně je třeba poukázat na to, že námitkami, které obviněný předestírá v dovolání, se již zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud. Je tak nutno opětovně akcentovat, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí. Argumentace stěžovatele se z velké části zcela zjevně rozchází se zákonodárcem vymezenými dovolacími důvody. Dovolatel předně v dovolání rozporuje hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a předestírá jiný (pro něj příznivější) průběh události. Jeho argumentace však nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů a jako taková není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, zejména pak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedinou výjimku tvoří argumentace dovolatele stran subjektivní stránky a aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Námitku stran subjektivní stránky obviněný ovšem opírá zejména o přesvědčení, že se jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení a soudy měly postupovat ve světle zásady in dubio pro reo, a tedy vycházet z jeho obhajoby. Obecně lze uvést, že námitky stran subjektivní stránky a aplikace zásady subsidiarity trestní represe lze pod dovolatelem zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit pouze formálně, když po obsahové stránce je musel Nejvyšší soud vyhodnotit jako neopodstatněné, jak bude ostatně dále blíže rozvedeno.
27. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci obviněného stručně vyjádří. Stran dovolatelových námitek, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo v situaci tvrzení proti tvrzení, kdy tedy podle obviněného nebyla dostatečně prokázána jeho subjektivní stránka, lze uvést následující. Nejvyšší soud musí předně odmítnout přesvědčení dovolatele, že se ve věci jedná o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, neboť výpovědi svědků M. B. a R. S. podporují i další skutečnosti, na které poukazují soudy nižších stupňů. Zde je třeba akcentovat, že i samotné výpovědi těchto svědků podrobil nalézací soud detailnímu zkoumání, když vzal v úvahu i jejich vztahy k obviněnému a jeho otci, tedy nepominul je. V tomto ohledu se Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje a pro jistou stručnost na ně zcela odkazuje, zejména na body 14–16 rozsudku nalézacího soudu a bod 8 usnesení odvolacího soudu. Lze tedy uzavřít, že soud zkoumal výpovědi těchto svědků v kontextu s dalšími důkazy, kdy vyhodnotil tyto jako věrohodné, přičemž i podle Nejvyššího soudu jejich výpověď zapadá do celkové mozaiky případu. Současně je nezbytné akcentovat, že soud druhého stupně i sám doplnil dokazování, když svědka M. B. vyslechnul v rámci odvolacího řízení, čímž si jednak učinil bezprostřední úsudek ohledně výpovědi tohoto svědka (viz zásada ústnosti – §2 odst. 11 tr. ř.) a zároveň poskytl možnost obhajobě na výpověď svědka reagovat (v řízení před soudem prvního stupně byly výpovědi těchto svědků za souhlasu stran čteny, obviněný netrval na jejich výslechu).
28. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zejména poukázat na nevěrohodnost výpovědi samotného obviněného, který v hlavním líčení uvedl, že „[ j ] elen po ráně padl, já jsem počal přebíjet zbraň. Zbraň jsem zlomil, náboj jsem nahmatal v kapse, toto mi určitou dobu trvalo. Vytáhl jsem prázdnou nábojnici, zasunul jsem náboj, zavřel zbraň, zvednu, podívám se na místo, jelen stojí. Jelen jevil známky postřelení, tudíž jsem se rozhodl, ho dostřelit “ (viz č. l. 223–verte). Z toho je patrné, že přebití obviněným tvrzeného kulobroku muselo trvat několik sekund. Jak správně poznamenal odvolací soud, lze jen stěží uvěřit tomu, že by druhý jelen nereagoval na hluk z prvního výstřelu a na místě setrvával přinejmenším několik sekund, které potřeboval podle vlastního tvrzení obviněný k přebití a z místa by neutekl. Tedy, je vysoce nepravděpodobné, že by se mohl jevit jako zasažený jelen, který se následně po zásahu střelou zvednul. Nejvyšší soud také souhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že ke dvěma výstřelům krátce po sobě musel obviněný užít opakovací kulovnici, tedy jinou zbraň, než kterou popisuje ve své výpovědi. Ve světle všech zjištěných skutečností se tak obhajoba dovolatele zjevně jeví jako čistě účelová a nelze danou důkazní situaci označit jako tzv. tvrzení proti tvrzení, kde by připadala v úvahu aplikace zásady in dubio pro reo . Nejvyšší soud nemá pochybnosti, že skutek se stal tak, jak je popsán ve výroku nalézacího soudu a taktéž, že není pochyb o vině dovolatele, která byla soudy nižších stupňů zjištěna nade vši pochybnost.
29. Navíc pokud dovolatel argumentuje zásadou in dubio pro reo , tak je vhodné uvést, že se jedná o procesní zásadu, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., jelikož z těchto vina dovolatele jednoznačně vyplývá a nemá o ní pochyb ani Nejvyšší soud.
30. Lze tedy uzavřít, že pokud soudy nižších stupňů vycházely při formulování skutkových zjištění ze všech provedených důkazů, zejména z výpovědi svědků M. B. a R. S., tak je nepochybné, že byla naplněna i subjektivní stránka jednání obviněného, tedy jeho úmysl neoprávněně ulovit zvěř. Pro jistou stručnost lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 17) a rozhodnutí soudu druhého stupně (bod 8), se kterým se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.
31. Dovolatel taktéž jistým způsobem namítá, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když zdůraznil, že nezákonně zastřeleného jelena spolku odevzdal. Předně musí Nejvyšší soud souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že skutečnost, že si obviněný neoprávněně ulovenou zvěř neponechal, má právní význam pouze v tom, že jeho jednání nebylo posouzené také jako přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku, když jednočinný souběh tohoto přečinu s přečinem pytláctvím je možný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1437/2016). Spáchání trestného činu pytláctví totiž nevyžaduje, aby si pachatel neoprávněně ulovenou zvěř ponechal (srov. §304 odst. 1 tr. zákoníku). Nadto je vhodné zdůraznit, že hodnota neoprávněně uloveného jelena byla stanovena na 29 300 Kč (bod 18 rozsudku nalézacího soudu), tedy téměř trojnásobek hodnoty nikoli nepatrné, která je znakem skutkové podstaty trestného činu pytláctví §304 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc skutečně nelze pominout, že obviněný je policistou, na jehož chování a dodržování zákonů jsou kladeny jistým způsobem zvýšené nároky a z jeho strany se jednalo nepochybně o projev nezdrženlivosti (viz výpověď svědka M. B.). Jednání obviněného se tedy rozhodně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud připomíná, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozených (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ). Taktéž lze poukázat na absenci jakékoliv sebereflexe obviněného ohledně spáchaného trestného činu. Nejvyšší soud tak i tuto námitku obviněného hodnotí jako neopodstatněnou, když neseznal žádných výjimečných okolností opravňující postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Přitom pokud nedošlo k naplnění zmíněného dovolacího důvodu, nemohlo dojít ani k naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu