ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.818.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 818/2023-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání obviněného T. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 2. 2023 č. j. 55 To 6/2023-436, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 155/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. V posuzované trestní věci byl původně obviněný T. B. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Okresního v Liberci ze dne 17. 4. 2019 č. j. 4 T 155/2017-226 uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že „dne 19. 4. 2017 kolem 21:50 hodin v Liberci , v blízkosti společnosti XY, svým osobním automobilem značky Ford Focus, registrační značky XY, VIN XY, předjel řidičku V. Č., rozenou B., narozenou XY, která v té době řídila osobní automobil značky Škoda Octavia, registrační značky XY, následně vozidlo zastavil, vyběhl z něj a začal poškozené V. Č., která taktéž vozidlo zastavila, vulgárně nadávat slovy „krávo“, „píčo“, „co na mě svítíš, píčo“, kdy poškozená se ze strachu z obžalovaného ve vozidle uzamkla, obžalovaný opakovaně tloukl pěstmi do zavřeného okénka, snažil se otevřít dveře řidiče a opakovaně bil a kopal nejméně do levých předních dveří vozidla a následně ve vzteku zatlačil levé přední zrcátko směrem k čelnímu sklu, čímž ho poškodil a způsobil škodu ve výši 8.300 Kč majiteli vozu V. Č., narozenému XY, a tímto agresivním chováním způsobil V. Č. posttraumatickou stresovou poruchu s poruchami přizpůsobení s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců“ . Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle „§146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců,“ který podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu zároveň soud uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestnými činy. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. Č. na náhradě nemajetkové újmy částku 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z uvedené částky, a to od 18. 7. 2018 do zaplacení, a poškozenému V. Č. na náhradě škody částku 8.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z uvedené částky, rovněž od 18. 7. 2018 do zaplacení. Poškozená V. Č. pak byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená V. Č. odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 55 To 418/2019-256 tak, že z podnětu odvolání V. Č. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k její osobě a obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy částku 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 19. 7. 2018 do zaplacení, a na náhradě škody částku 47.577 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 19. 7. 2018 do zaplacení. Ve zbývajících výrocích zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Odvolání obviněného pak bylo samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. K následnému dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 Tdo 766/2020 podle §265k odst. 1 tr. ř. předmětná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací senát dal tehdy obviněnému i vyjadřujícímu se státnímu zástupci zapravdu potud, že soudy zjištěný skutkový stav neskýtal dostatečný podklad pro závěr, že obviněný svým jednáním naplnil mimo jiné znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Z jeho zjevného záměru poškodit vozidlo, v němž seděla poškozená a do kterého se pokoušel dostat tím, že tloukl pěstmi do zavřeného okénka, snažil se otevřít přední dveře na straně řidiče a bil a kopal do předních dveří, automaticky nebylo možno dovozovat i jeho úmysl zaútočit na tělesnou integritu poškozené a způsobit jí tak újmu na zdraví v intenzitě předpokládané ustanovením §146 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézacímu soudu bylo důvodně vytýkáno, že jeho závěr o srozumění obviněného s takovým následkem nebyl dostatečně odůvodněn okolnostmi charakterizujícími úmyslné zavinění pachatele (typicky způsob útoku, jeho intenzita, užité prostředky apod.). Razance útoku obviněného, tak jak byl popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, podle názoru Nejvyššího soudu nepřesáhla míru obvyklou pro výtržnické jednání. Zároveň z něj vyplývala pouze jeho vůle ve vzteku poškodit automobil řízený V. Č. Dovolatel neužil natolik hrubého násilí ani prostředků, které by zaručovaly jeho proniknutí do interiéru vozu a v poškozené tak důvodně vyvolaly relevantní obavy o vlastní bezpečnost. Z rozhodnutí soudů zároveň nebylo možno vyčíst, že by své počínání cíleně doprovázel takovými verbálními projevy, které by u běžného člověka měly vyvolat zcela mimořádné pocity tísně až hrůzy. Dovolací senát zdůraznil, že pokud pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, nejedná se u něho o žádný volní vztah. Z obou napadených rozhodnutí pak nikterak přesvědčivě nevyplývalo, z čeho soudy vyvodily své závěry o prokázané složce vědění na straně obviněného, že fyzickým útokem proti vozidlu poškozené, za současného verbálního napadání, může poškozené vůbec přivodit psychickou újmu či dokonce těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy soudy nižších stupňů založily své výsledné právní závěry o prokázání úmyslného ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednání dovolatele na krajně nepřesvědčivém skutkovém i důkazním podkladě, a proto předčasně dovodily i jeho nedbalostní zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §146 odst. 3 tr. zákoníku. Další nedostatek v právní kvalifikaci skutku spatřoval Nejvyšší soud i v dovození následku jednání obviněného v podobě těžké újmy na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, konkrétně vzniku „posttraumatické stresové poruchy s poruchami přizpůsobení s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců“. V tomto směru okresnímu soudu vytkl, že bez bližší analýzy v odůvodnění rozsudku pouze paušálně konstatoval, že u poškozené došlo k této těžké újmě na zdraví, která ji významně limitovala v běžném způsobu života, aniž by tento kategorický závěr podrobněji rozvedl. V rozsudku absentovaly především nezbytné údaje o tom, jakým způsobem k tvrzenému významnému omezení poškozené v obvyklém způsobu života došlo a zda se ona posttraumatická stresová porucha s poruchami přizpůsobení po delší dobu svou intenzitou skutečně projevovala jako vážná porucha zdraví.
4. Okresní soud v Liberci při vázanosti shora rekapitulovaným právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) následně ve věci znovu provedl podstatné důkazy a rozsudkem ze dne 27. 9. 2022 č. j. 4 T 155/2017-405 obviněného Tomáše Bulíře na téměř totožném skutkovém základě jako ve svém prvním meritorním rozhodnutí uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 7. 2020 č. j. 1 T 105/2020-28, ho pak podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestnými činy. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest v počtu 130 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výměře 39.000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti osmi měsíců. Zároveň byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše zmíněného trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 7. 2020 č. j. 1 T 105/2020-28 , jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému znovu uložena také povinnost zaplatit poškozené V. Č. na náhradě nemajetkové újmy částku 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 18. 7. 2018 do zaplacení a na náhradě škody částku 47.577 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 18. 7. 2018 do zaplacení, a poškozenému V. Č. na náhradě škody částku 8.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z uvedené částky, rovněž od 18. 7. 2018 do zaplacení.
5. Rovněž v pořadí druhý odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 2. 2023 č. j. 55 To 6/2023-436 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na upraveném skutkovém základě, podle nějž obviněný „dne 19. 4. 2017 kolem 21:50 hodin v Liberci, v blízkosti společnosti XY, svým osobním automobilem značky Ford Focus, registrační značky XY, VIN XY, předjel řidičku V. B. (dříve Č.), narozenou XY, která v té době řídila osobní automobil značky Škoda Octavia, registrační značky XY, následně vozidlo zastavil, vyběhl z něj a začal poškozené V. B., která taktéž vozidlo zastavila, vulgárně nadávat slovem „píčo“, i jinak, kdy poškozená se ze strachu z obžalovaného ve vozidle uzamkla, obžalovaný opakovaně tloukl pěstmi do zavřeného okénka, snažil se otevřít dveře řidiče a opakovaně bil a kopal nejméně do okna, blatníku, nárazníku a kola a následně ve vzteku zatlačil levé přední zrcátko směrem k čelnímu sklu, a takto jednal, ačkoliv mu bylo zřejmé, že poškozená V. B. byla během útoku vyděšená, zamkla se v autě, prosila obžalovaného, aby přestal, třásla se, plakala, čímž na vozidle poškozením zrcátka způsobil škodu ve výši 8.300 Kč majiteli vozu V. Č., narozenému XY, a tímto agresivním chováním vůči poškozené V. B. způsobil posttraumatickou stresovou poruchu s poruchami přizpůsobení s citelným omezením v obvyklém způsobu života přesahující dobu více než dvou měsíců“ . Za to byl obviněnému podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, nově uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou těmito trestnými činy. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené V. Č. na náhradě nemajetkové újmy částku 60.696 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 18. 7. 2018 do zaplacení a na náhradě škody částku 47.577 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z uvedené částky od 18. 7. 2018 do zaplacení, a poškozenému V. Č. na náhradě škody částku 8.300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z uvedené částky, rovněž od 18. 7. 2018 do zaplacení.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný T. B. dovolání , v němž formálně odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Předně namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů, jež byla určující pro naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména pak s výpovědí samotné poškozené učiněné v hlavním líčení dne 1. 4. 2022. Dovolatel jednotlivé pasáže této výpovědi odcitoval a poukázal na to, že z ní nelze dovodit závěr o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním na straně jedné a nástupem posttraumatické stresové poruchy u poškozené a jejím potratem na straně druhé. Zároveň je přesvědčen, že nenaplnil ani subjektivní stránku přisouzeného trestného činu, když v řízení nebylo prokázáno, že by svým nedbalostním jednáním „chtěl“ poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví. V uvedené souvislosti zopakoval konstatování Nejvyššího soudu obsažené v odůvodnění jeho předcházejícího kasačního rozhodnutí ve věci, a sice že útok na vozidlo poškozené cíleně nevedl zjevně děsivým a zastrašujícím způsobem, vyvolávajícím u běžného člověka mimořádně intenzivní pocity hrůzy. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu současně nevyplývá, z čeho je dovozováno jeho vědomí, že svým útokem na automobil a verbálními projevy je schopen poškozené přivodit vážnou psychickou újmu. Popis skutku ve výroku o vině po výtce dovolatele neobsahuje ani zmínku o tom, že by na poškozenou útočil na veřejně přístupném místě. Neútočil totiž na ni ale pouze na její vozidlo, ve kterém byla uzamčena, a tudíž nemohl naplnit znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 2. 2022 č. j. 55 To 6/2023-436 zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo ve věci rozhodl sám postupem podle §265m tr. ř.
7. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 21. 6. 2023. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud příslušné vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by nejvyšší státní zástupce deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. To ovšem nebylo na překážku projednání předloženého opravného prostředku.
8. Obviněný T. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
11. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek hodnotil Nejvyšší soud také argumentaci obviněného T. B. a konstatuje, že v předloženém dovolání nenašel žádnou námitku, která by z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. měla potřebnou právní relevanci. Pokud obviněný poukázal na zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a závěrem soudů, že napadl poškozenou, ačkoli se do fyzického kontaktu s ní vůbec nedostal, jde spíše o projev kardinálního nepochopení hmotněprávních pojmů „výtržnosti“ a „napadení jiného“ ze strany obhajoby, jejichž výkladu bude věnován prostor níže. Opakované tvrzení dovolatele, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené, se pak opírá o tendenční a selektivní výklad obsahu výpovědi V. B. (dříve Č.) v hlavním líčení dne 1. 4. 2022, při současném záměrném opomíjení klíčových informací získaných ze závěrů psychiatrického znaleckého posudku MUDr. Lumíra Tauše, CSc., a výpovědi jeho zpracovatele před soudem. Obviněný namísto toho sám předkládá vlastní laickou hypotézu, která byla naopak provedenými důkazy vyloučena, a sice že závažné psychické problémy u poškozené odstartoval a eskaloval až později prodělaný potrat, se kterým ovšem jeho agresivní útok neměl nic společného. Jinými slovy, v dovolání ve skutečnosti nevznesl jedinou kvalifikovanou výhradu, na níž by demonstroval, jak soudy hodnotily provedené důkazy (resp. některý z nich) v příkrém rozporu s jejich vyzněním. Jeho stesk, že napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení, které navazovalo na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 4 Tdo 766/2020, jsou opět stiženy vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tentokrát již nemá oporu v realitě. Dovolací senát totiž nezjistil, že by výsledné skutkové závěry obecných soudů byly projevem nezákonného dokazování nebo neobjektivního hodnocení provedených důkazů. Nelze je charakterizovat ani jako produkt nepřípustné libovůle, která by atakovala principy spravedlivého procesu Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací soud je zde při svém přezkumu vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, která jsou východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat též tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí vadné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Právní kvalifikaci skutku jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odmítl dovolatel s tím, že nenapadl poškozenou, která seděla uzamčená v autě, ale zaútočil právě a jen na její vozidlo. Jak již bylo naznačeno výše, vychází tento argument z patrné neznalosti obecně respektované trestněprávní nauky (viz např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C.H. Beck, Praha 2012, str. 3322 a násl.) i soudní judikatury (viz např. R 44/1990, NS 6/2001-T 173 nebo NS 17/2002-T 417 aj.) Podle nich se „výtržností“ rozumí takové jednání pachatele, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Přitom může jít nejen o fyzické, ale také o psychické násilí, které zároveň nutně nemusí spočívat pouze v přímém útoku na tělesnou integritu jiné osoby, ale může být namířeno i proti věcem . Za „napadení jiného“ se pak považuje nejen fyzický útok proti tělu druhé osoby, ale i zvlášť hrubé a neuctivé vulgární slovní výpady na její adresu. V obecné rovině je nutno rovněž připomenout, že ustanovení §358 tr. zákoníku primárně neposkytuje ochranu osobním zájmům přímé oběti fyzické nebo slovní agrese či cizímu majetku, nýbrž poklidnému občanskému soužití jako celku.
14. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v řešené věci dal jasně najevo, že právní posouzení jednání obviněného podle ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku považuje za správné. K tomu dodává, že jakkoli se dovolateli nepodařilo vniknout do uzamčeného vozu a poškozenou inzultovat fyzicky, není pochyb o tom, že si počínal způsobem, kterým pravidla poklidné mezilidské koexistence narušil navýsost významně. Na veřejné pozemní komunikaci, kde jeho násilnický projev mohl postřehnout každý, kdo by se řízením soudu v danou chvíli ocitl poblíž místa činu, předvedl scénu, která bezpochyby mohla u nedobrovolných diváků vzbudit pocity úzkosti, strachu či zhnusení z toho, co sledují, anebo v nich dokonce vyvolat obavy o vlastní bezpečnost. Tím, že poškozenou z malicherných příčin častoval nejhrubšími nadávkami, pokoušel se k ní dostat do interiéru uzamčeného vozidla, a přitom cíleně útočil na různé části automobilu, které s větším či menším úspěchem poškozoval. Obviněný tak otevřeně demonstroval svůj neukázněný postoj či přímo aroganci k již zmíněným zásadám občanské morálky i obecně uznávaným vzorcům slušného a bezkonfliktního soužití mezi lidmi. Při úvahách o společenské škodlivosti činu pak dovolací senát nepřehlédl, že podobnou bezohlednost k jinému účastníkovi silničního provozu neprojevil poprvé (viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a v tomto ohledu jeho osobnost vykazuje patrné známky sociálního narušení. Nelze tedy hovořit o tom, že by zde byl nedůvodně penalizován jeho ojedinělý exces z jinak bezproblémového a standardního vystupování v rámci sociálních interakcí.
15. Vadu zakládající deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevykazuje ani právní kvalifikace posuzovaného skutku podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný sice v předloženém dovolání pečlivě odcitoval pasáže z odůvodnění předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, v nichž dovolací senát zpochybnil naplnění subjektivní stránky původně přisouzeného zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v jeho jednání, ovšem materiální význam obecných úvah, které zde byly prezentovány, i jejich přínos ke konečnému řešení věci, mu opět zjevně unikl. Jinak si totiž nelze vyložit jeho námitky, podle nichž „v řízení nebylo prokázáno, že by odsouzený svým jednáním z nedbalosti chtěl poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví“ , resp. že „z napadeného rozsudku nikterak přesvědčivě nevyplývá, z čeho krajský soud vyvodil své závěry o prokázané složce vědění i složce vůle u odsouzeného, že fyzickým útokem proti vozidlu poškozené, za současného jejího verbálního napadání, je schopen poškozené přivodit psychickou újmu na jejím zdraví a v konečném výsledku pak dokonce těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy“ .
16. K takové argumentaci lze předně podotknout, že již ze samotného slovního spojení „nedbalostním jednáním chtěl způsobit“ lze dovodit naprostý logický nonsens. Pokud totiž pachatel protiprávně jedná se záměrem porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (v daném případě půjde o lidské zdraví), tj. chce vyvolat následek předvídaný v tomto zákoně, pak je z povahy věci vznik tohoto následku pokryt tzv. přímým úmyslem (viz §15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku). Takovou formu zavinění ve vztahu k způsobené poruše zdraví u poškozené V. B. ovšem soud prvního stupně po kasaci svého původního rozsudku u dovolatele již nedovodil. Uznal jej totiž vinným toliko mírněji trestným nedbalostním přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, což následně zopakoval ve svém rozhodnutí i soud druhého stupně.
17. Trestní zákoník přitom vymezuje nedbalostní zavinění výhradně pomocí složky vědění, neboť složka volní v něm chybí. Právě v tom tkví kvalitativní rozdíl mezi úmyslem na straně jedné a nedbalostí na straně druhé, kde není přítomna vůle pachatele spáchat trestný čin. Nedbalost lze tedy stručně vymezit jako zanedbání povinné opatrnosti pachatele při svém počínání, jež vedlo k vzniku nezamýšleného trestně relevantního následku. Zákon pak rozlišuje dvě formy nedbalosti, a sice nedbalost vědomou (§16 odst. 1 písm. a/) a nedbalost nevědomou (§16 odst. 1 písm. b/), kterou v posuzovaném jednání dovolatele nakonec dovodil soud prvního stupně. Pokud by dovolatel oba rozsudky nižších soudů četl pozorněji, zjistil by, že mu nejen není kladeno za vinu to, že poškozené chtěl svým hysterickým a agresivním výstupem přivodit újmu na duševním zdraví, ale dokonce ani to, že věděl o riziku vzniku takového následku a přesto na V. B. (resp. na její vozidlo) útočil způsobem popsaným ve výroku o vině. Pokud je mu něco důvodně vytýkáno, pak to, že o takovém nebezpečí vzhledem k okolnostem a povaze útoku a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (viz bod 15 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Nalézací soud v uvedené souvislosti přiléhavě akcentoval skutečnost, že na osamělou poškozenou intenzivně zaútočil ve večerních hodinách po setmění, ta byla viditelně vyděšená a projevovala svůj strach, plakala a zároveň ho prosila, aby projevů své hrubosti zanechal a přestal ji děsit. K tomu lze dodat, že obviněný je zralý dospělý muž, u kterého lze předpokládat alespoň rámcové povědomí tom, že psychická odolnost se u každého člověka či u skupiny lidí liší (ať už v závislosti na jejich věku, pohlaví či osobnostním nastavení aj.) a ne každý je vůči podobným stresujícím zážitkům imunní nebo odolný natolik, aby je v řádu několika minut, hodin či nejdéle dnů bez dalšího takříkajíc „vypouštěl z hlavy“. Pokud se tedy rozhodl, že po svém způsobu „vychová“ či „potrestá“ V. B. za její předchozí způsob jízdy, která se mu nezamlouvala, a jeho odpudivé, násilnické představení přitom psychikou poškozené otřáslo natolik, že se u ní rozvinulo vážné psychické onemocnění, nemůže obstát jeho tvrzení, že ho za tento následek nelze činit trestně odpovědným pro absenci subjektivní stránky trestného činu.
18. Závěrem l ze tedy konstatovat, že obviněný T. B. odůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek (dovolání) jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále výhradami, které neměly v rámci jím uplatněných důvodů dovolání žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu