ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.863.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 863/2023-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání obviněného G. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 67 To 114/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 154/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 2 T 154/2022, byl obviněný G. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 29. 10. 2021 kolem 11:59 hodin, v Praze 5, po ulici XY, v levém jízdním pruhu ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, registrační značky 5SC 3566, ve vlastnictví společnosti ŠkoFIN, s.r.o., IČO 45805369, se sídlem Pekařská 6, 155 00 Praha 5, přičemž na úrovni křížení se sjezdem ze XY tunelu začal s vozidlem přejíždět do pravého jízdního pruhu, čímž najel do jízdní dráhy autobusu MHD, tovární značky SOR, typ NB 12, linky číslo 123, pořadí 3, evidenční číslo 3627, registrační značky 2AD 9515, ve vlastnictví Dopravního podniku hlavního města. Prahy a.s., IČO 00005886, se sídlem Sokolovská 42/217, 190 00 Praha 9, který řídil ve stejném směru jízdy J. Š., narozený XY, který ve snaze zabránit střetu obou vozidel začal intenzivně brzdit až do zastavení, přesto v závěru jeho brzdné dráhy došlo k nárazu levé přední části autobusu do pravé zadní části vozidla Škoda Superb, v důsledku intenzivního brzdění pak byla poškozená M. T., narozená XY, sedící v přední části autobusu na prvním sedadle vpravo po směru jízdy, vymrštěna ze sedala a po nárazu do kabiny řidiče upadla na podlahu autobusu, obžalovaný tak svým jednáním porušil důležitou povinnost řidiče uloženou mu ustanovením §12 odstavec 5 zákona číslo 361/2000 Sbírky, o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, a způsobil kromě hmotné škody na obou vozidlech i zranění poškozené M. T., která utrpěla prolomení horní krycí plotny bederního obratle s dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 8 týdnů.
Za uvedené jednání byl obviněný G. F. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, škodu ve výši 4 248 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, škodu ve výši 13 438 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 2 T 154/2022, podal obviněný G. F. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 67 To 114/2023, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 67 To 114/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů spočívala na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání ohledně skutku, kterým byl uznán vinným, uvedl, že se tvrzeného jednání nedopustil a žádné dopravní nehody se neúčastnil. Pokud by byl účastníkem dopravní nehody, na místě by zastavil a učinil příslušná opatření, a to poskytnutí první pomoci či zadokumentování případně způsobené škody a přivolání záchranných složek. Namítl tedy, že uvedené jednání podle něj žádnými důkazy prokázáno nebylo. Dále uvedl, že žádný z provedených důkazů, zejména pak kamerové záznamy č. 500217, neprokazují, že právě vozidlo dovolatele se v době nehody nacházelo na místě nehody, není čitelná RZ ani SPZ vozidel projíždějících ulicí XY x XY. Rovněž uvedl, že panují pochybnosti o tom, který automobil, resp. řidič vůbec nehodu způsobil – podíl řidičů nacházejících se v inkriminovanou dobu v místě nehody na jejím vzniku je dle obviněného jiný, než uzavřely soudy. Soudy vyhodnotily nesprávně i otázku závažnosti poranění poškozené, kdy ve skutečnosti se nejednalo o podstatnou zdravotní újmu. Rozhodnutí soudů obou stupňů pak v konečném důsledku odporují zásadě in dubio pro reo, vykazují extrémní vnitřní rozpory, jsou nepřezkoumatelná. S ohledem na vady skutkových zjištění pak dle názoru obviněného neobstojí ani právní kvalifikace. Nemůže se jednat o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale s ohledem na nezávažnou újmu na těle poškozené nejvýše o ublížení na zdraví dle ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítl i vadu opomenutých důkazů, neboť nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Dovolatel dále uvedl, že pokud mu soud prvního stupně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, je uložený trest pro dovolatele nepřiměřeně přísný, neboť udělený trest v této výši je s ohledem na závažnost dopravní nehody a jeho následku nepřiměřeně vysoký.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby sám znovu rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že je zřejmé, že námitky dovolatele primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého nebyl řidičem vozidla, které způsobilo předmětnou dopravní nehodu, resp. nebylo to prokázáno bez důvodné pochybnosti. Z hlediska těchto námitek brojících vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním s ohledem na jejich opakovanost odkázal především na str. 2 a násl. usnesení městského soudu či na str. 6 a násl. rozsudku obvodního soudu. Se stanoviskem soudů se ztotožnil a odkázal na ně. V daném případě nelze shledat vadu zjevných rozporů a je nutno z hlediska ověření právní kvalifikace zaujaté soudy vyjít ze skutkových zjištění učiněných soudy. Tato rozhodná skutková zjištění přitom vykazují veškeré vnější i vnitřní znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to včetně obviněným zvlášť zpochybněné těžké újmy na zdraví, protože z důkazů vyplývá bez důvodné pochybnosti, že z medicínského hlediska bylo zranění poškozené natolik vážné, že vykazovalo znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Ohledně námitky opomenutých důkazů uvedl, že v situaci, kdy byla vina dle názoru soudů prokázána bez důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Pokud jde o výhrady obviněného týkající se tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu, mám za to, že tuto argumentaci nelze přiřadit pod žádný dovolací důvod. V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů dobře vyplývají důvody, pro které uložený trest jako adekvátní obstojí.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2023, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je nutné uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený (dříve zakotvený pouze judikatorně) dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zákona zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).
Pokud obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obsahově námitky dovolatele směřují k novému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud tak vyhodnotil z obsahu dovolání obviněného, že materiálně namítl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., nikoliv nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z pohledu těchto závěrů je ovšem zároveň třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu v rámci dovolacího řízení reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba připomenout, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, nelze právně relevantně založit toliko na zpochybňování hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nýbrž je nutno uvést konkrétní argumentaci, dokládající a odpovídající tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017).
Nejvyšší soud podotýká, že obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být proto správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájkyně uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvod vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané, by měla právě takovýmto situacím předejít.
Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů. Nesouhlasil zejména s hodnocením kamerového záznamu, výpovědí poškozené M. T. a svědků J. Š. a K. S. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie Doc. MUDr. Tomáše Krče, přičemž uvedené důkazy interpretoval a hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Takto formulované námitky by bylo možné do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle §2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Spolehlivou oporou skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je svědecká výpověď svědka J. Š., který podrobně, bez jakýchkoli rozporů a celkově přesvědčivě popsal svou jízdu, jízdu obviněného a situaci, kdy byl nucen zabrzdit, aby zabránil případnému střetu. Svědecká výpověď koresponduje s tím, co vyplývá z protokolu o nehodě v silničním provozu, a dále byla podporována svědeckou výpovědí K. S. a především kamerovým záznamem z doby a místa dopravní nehody a GPS souřadnicemi předmětného vozidla, na základě kterých bylo vozidlo obviněného identifikováno.
K uvedené problematice je třeba rovněž zdůraznit, že soud je ve smyslu §125 tr. ř. povinen uvést, co kterým důkazem bylo zjištěno a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy soud uvěřil jen některým nebo proč vzal za základ svých skutkových zjištění jen část informací z jednotlivého důkazu. Tomuto pak soud prvního stupně beze zbytku dostál. Oba soudy činné dříve ve věci v odůvodnění svých rozhodnutích posuzované jednání také rozváděly, k čemuž ho lze odkázat zejména na body 21. až 23. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 9. až 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nelze tedy dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz).
Pokud obviněný dále naznačil porušení zásady in dubio pro reo, je třeba uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
Rovněž je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně) a to nadbytečností těchto důkazů (další fotodokumentace vnitřku autobusu z pohledu od řidiče na místo, kde seděla poškozená a svědkyně nehody, dotaz na dopravní podnik ohledně případného omezení sezení na sedačce, kde seděla poškozená a na osazení autobusu kamerovým systémem). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se v případě obhajobou požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení. Lze uzavřít, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soud prvního stupně přesvědčivě vyargumentoval, proč by další dokazování nemohlo do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřel, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění tohoto soudu odkazuje.
Nejvyšší soud konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Rovněž námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je třeba připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod jím uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným [jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
Obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Jde o přípustný druh trestu, který byl uložen za trestný čin spáchaný řízením motorového vozidla, a to trest uložený ve výměře v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §73 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od jednoho roku do deseti let. Námitky, které obviněný uplatnil, nejsou dovolacím důvodem, takže nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud do výroku o trestu zákazu činnosti jakkoli zasahoval. Učinit by tak mohl jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to znamenalo porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě by zásah Nejvyššího soudu měl podklad v ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, a v ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (tím spíše, jde-li o základní ústavně zaručená práva). O nic takového, co by odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu zákazu činnosti, se v dané věci nejedná. Trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen ve výměře hluboko ve spodní polovině zákonné trestní sazby, spíše jen nepatrně nad její dolní hranicí. Tím bylo přijatelně vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit ve prospěch obviněného. Výměra uloženého trestu zákazu činnosti nepředstavuje žádný exces z mezí proporcionality trestní represe ani z mezí spravedlivosti procesu a jeho výsledku.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného G. F. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu