ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.873.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 873/2023-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 To 115/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 170/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě za dne 30. 3. 2023, sp. zn. 13 T 170/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 6. 6. 2021 kolem 18:30 hodin jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia combi, RZ XY, při jízdě po silnici č. XY ve směru na XY v km 1,912 v katastru obce XYe, okres XY, vjel v pravotočivé zatáčce do protisměru, tedy porušil zejména ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., v důsledku čehož se střetl s protijedoucím motocyklem zn. Harley Davidson, RZ 9A 7261, řízeným M. K. a náležejícím společnosti M. s.r.o., se sídlem XY, a způsobil tak M. K. zlomeninu kosti holenní vlevo, dvojitou zlomeninu kosti lýtkové vlevo, tržně zhmožděné rány levého bérce s nekrózou kůže, rány znečištěné kovovými odštěpky, zlomeninu I. a dislokovanou zlomeninu III. kosti nártní, s léčením nejméně do 18. 1. 2023, a jeho spolujezdkyni P. F. zlomeninu kotníku levé nohy a zlomeninu tří zánártních kůstek v levé noze, s léčením do 24. 3. 2022 .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému trest odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal taktéž obviněného k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, majetkovou škodu ve výši 176 988,37 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 To 115/2023, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 To 115/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v „§256b“ odst. 1 písm. h), písm. i) tr. ř. [byť v podání opakovaně uvádí §256b, patrně má na mysli §265b tr. ř.], přitom své dovolací námitky rozčlenil na dva základní okruhy.
5. V prvním okruhu rozporuje, že nalézací soud považoval jeho nabídku doznání v případě podmíněného zastavení jeho trestního stíhání jako za přitěžující okolnost oproti veškerým explicitně uvedeným polehčujícím okolnostem, které soudy přehlížely. Namítá, že využíval pouze svých procesních práv, nezpůsobil tím obstrukce v řízení a toto nemůže jít nikdy k jeho tíži, a to ani ve výroku o vině [patrně o trestu], jak činí soud prvního stupně. Podle jeho názoru soud prvního stupně neodůvodnil uložený trest a tímto se nezabýval ani soud odvolací. Odůvodnění zpřísnění trestu v rozsudku oproti trestnímu příkazu nepovažuje za řádné, spravedlivé, potažmo i zákonné. Je přesvědčen, že soudy nižších stupňů opomíjí povinnost odůvodnění výše uložené sankce, co se týče nejen její výměry, ale i druhu. Domnívá se, že došlo k narušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivou a řádně odůvodněnou výši trestu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, a na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 11 Tdo 696/2020, či usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019. Namítá proporcionalitu mezi spáchaným skutkem a trestem, racionalitu trestu a nutnost náležitého odůvodnění rozhodnutí jako ospravedlnění zásahu státu do svobody jedince, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Dovolatel má za to, že přiměřenost trestu lze namítat jak v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. i), tak i podle písm. h) tr. ř. Taktéž se domnívá, že stanovený trest je přísnější, než je v obdobných případech běžné.
6. V druhém okruhu námitek dovolatel namítá, že soudy nevěnovaly odpovídající pozornost subjektivní stránce trestného činu v otázce obsahu a míry zavinění a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011. Zdůrazňuje, že motorové vozidlo poškozeného nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, jelikož nemělo platnou technickou kontrolu. Tuto skutečnost soudy vůbec nehodnotily. Z uvedeného tak dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což podporuje i další argumentací. Akcentuje, že ze znaleckého posudku plyne, že nebyly nalezeny brzdné stopy motocyklu a brzdění je tak jen předpokládáno. Je taktéž pouze předpokládán nehodový děj, když znalec přistupuje k tvrzením poškozeného nekriticky a tyto zcela přejímá, ačkoliv z charakteru a poškození vozidel je zcela zjevné, že nehodový děj nemohl proběhnout tak, jak jej poškozený interpretuje a současně tak, jak je též soudem, jež znalecký posudek plně přejímá, interpretováno. Namítá, že při prokazování nehodového děje nebylo znalcem ani soudy vůbec zkoumáno jeho tvrzení, že motocykl, který původně jen [patrně asi „jel“] v jeho části vozovky (obviněného), tedy mimo svůj jízdní pruh, zapříčinil škodnou událost, když při spatření jeho vozidla ve snaze navrátit se do svého jízdního pruhu narazil do jeho vozidla, neboť k takovému manévru neměl s ohledem na způsob své jízdy dostatek bočního odstupu od vozidla dovolatele. Nebylo tak postaveno na jisto, že se motocykl před střetem nenacházel v jeho jízdním pruhu, nebylo ani zjištěno , jakým způsobem se řidič motocyklu snažil nehodu odvrátit, a tedy ani míra zavinění této osoby na nehodovém ději. Nebylo ani prokázáno, že by řidič motocyklu před střetem brzdil. Namítá, že poškozený je navíc osobou nedůvěryhodnou, když se snažil uvést v omyl pojišťovnu uvedením jiného typu motocyklu, a to s ohledem na to, že motocykl neměl platnou technickou kontrolu. I tyto nevyhovující technické podmínky nebyly soudy dostatečně interpretovány. Ve světle zásady in dubio pro reo není možné uzavřít, že se nehodový děj nemohl odehrát tak, jak jej interpretuje on, například ve svém odvolání. Namítá nezohlednění zásady presumpce neviny v návaznosti na §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Domnívá se, že došlo k porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
7. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2023 s č. j. 5 To 115/2023-258 a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 734/2023, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody. Ohledně námitek směřujících do nepřiměřenosti, resp. zpřísnění trestu uvádí, že nesouhlas obviněného s odůvodněním rozhodnutí či zpochybnění kvality odůvodnění nemůže naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nadto z §265a odst. 4 tr. ř. vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Je dále toho názoru, že pokud soud uložil rozsudkem trest přísnější, než který byl dovolateli uložen trestním příkazem, nelze toto samo vnímat jako nějaké pochybení. Neaplikuje se zde totiž zákaz reformace in peius . Zpřísnění uložených trestů je nadto opodstatněno absencí sebereflexe a odmítáním viny, jež svědčí o nedostatečném výchovném účinku samotného trestního řízení. Státní zástupce upozorňuje na skutečnost, že se obviněný mýlí, pokud dovozuje, že mu v očích soudu uškodilo uplatnění procesních práv. Ve skutečnosti je to nedostatek jeho náhledu na vlastní protiprávní jednání, co mu soudy vytkly, nikoliv využití jeho procesních práv. Uložený trest nepovažuje za nepřiměřeně přísný a už vůbec ne za extrémně přísný, když byl vyměřen lehce nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, nadto byl podmíněně odložen jeho výkon, přičemž trest zákazu činnosti byl vyměřen okolo třetiny přípustné sazby. Současně nemá pochybnosti o přípustnosti trestu či jeho uložení ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., když ostatně ani sám obviněný fakticky neuvádí v této souvislosti žádné nedostatky. Námitky do výroku o trestu tak hodnotí jako věcně neopodstatněné a nelze je přiřadit pod obviněným označené dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné.
9. Ohledně námitek směřujících do výroku o vině státní zástupce uvádí, že obviněný kritizuje hodnocení důkazů ze strany soudů a soudy učiněná skutková zjištění, polemizuje se soudy, provádí vlastní hodnocení důkazů a na základě toho vlastního hodnocení prosazuje vlastní skutková zjištění, podle kterých nemohl nehodový děj proběhnout tak, jak tvrdí soudy. Obviněný předkládá tedy svou vlastní verzi skutkového stavu, která nebyla podle jeho názoru s jistotou vyvrácena a tudíž dovozuje, že subjektivní stránka činu nebyla dána. Státní zástupce uvádí, že pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by bylo možné podřadit snad jen výtku, podle které soudy nepřihlédly k porušení povinnosti poškozeným v podobě jízdy bez platné technické kontroly. Danou výhradu však seznává jako zjevně neopodstatněnou, přičemž toto již dostatečně vysvětlily soudy nižších stupňů. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nemá tento moment vůbec žádný význam pro naplnění skutkové podstaty deliktu, a to pro absenci příčinné souvislosti.
10. Státní zástupce ani neseznal přítomnost žádné ze závažných vad dokazování či skutkových zjištění přiřaditelných pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v dovolání obviněný ani neuplatnil, byť má do této oblasti v dovolání výhrady. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů (který ani obviněný nenamítá) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž rozhodnutí splňují požadavky stanovené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Státní zástupce tak neseznal ani namítané porušení zásady presumpce neviny, resp. principu in dubio pro reo .
11. Státní zástupce závěrem navrhuje odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. i) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
19. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje některé námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
20. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Jeho námitky lze rozdělit, jak již bylo konstatováno, do dvou základních okruhů. V prvním okruhu dovolatel rozporuje jednak odůvodnění uloženého trestu, ale i trest samotný. Užitou argumentaci ovšem nelze podřadit pod dovolatelem zvolené dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné. V druhé části námitek dovolatel namítá nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, když ovšem jeho argumentace je založena na předkládání vlastních skutkových závěrů, odlišných od skutkových závěrů soudu nižšího stupně. Za jedinou námitku, kterou je možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze teoreticky (a to pouze s určitou vyšší mírou tolerance) považovat tvrzení, že motocykl poškozeného neměl platnou technickou kontrolu, byť užitá argumentace je velmi strohá.
21. I přes výše uvedené závěry stran možnosti podřaditelnosti námitek týkajících se uloženého trestu pod zvolené dovolací důvody se Nejvyšší soud k argumentaci obviněného stručně vyjádří. Nejvyšší soud zprvu považuje za vhodné poukázat na to, že dovolatel ve své podstatě napadá odůvodnění uloženého trestu, které považuje za nedostatečné. Zde lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Obecně přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že k otázce možnosti uložení přísnějšího trestu po podání odporu obviněným proti trestnímu příkazu se již v minulosti vyjádřil Ústavní soud, a to zejména ve svém nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, v němž konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Podle Ústavního soudu má trestní příkaz charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter „odměny“ za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení a tím spíše nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, pouhou sankcí za to, že obviněný využil svého práva podat odpor. Platí, že tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti, jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit. V nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, pak k dané problematice Ústavní soud dále uvedl, že z hlediska požadavků transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí je nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku následujícího po předchozím trestním příkaze bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicitně konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Pokud se tak nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně zdůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení. Podle Ústavního soudu není ani vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu, resp. odpovídající kritériím pro ukládání trestu, a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu. Obviněný, který je takto s úvahami soudu transparentně seznámen, má plně zachovalou možnost napadnout vyměřený trest a domáhat se jeho přezkumu v druhé instanci (srov. body 13–15 nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2399/22).
22. Předně je třeba akcentovat, že v předkládané trestní věci nalézací soud v bodech 19 a násl. vyložil, na základě jakých skutečností vyměřil obviněnému uložený trest. Přitom explicitně uvedl, proč se od původního trestu uloženého v trestním příkaze ze dne 20. 12. 2021, č. j. 13 T 170/2021-116, odchýlil. V trestním příkaze okresní soud ukládal obviněnému trest odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na 24 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 24 měsíců. Nalézací soud předpokládal, že obviněný bude schopen svou vinu akceptovat, když o tom svědčil jeho postoj v rámci přípravného řízení, kde (byť stručně) uvedl, že s tím, co je mu kladeno za vinu, obecně souhlasí. Následně ovšem v řízení před soudem obviněný prostřednictvím obhajoby své stanovisko postavil víceméně tak, že se dozná, bude-li trestní stíhání podmíněně zastaveno. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že obviněný není schopen sebereflexe, když nebýt tohoto postoje, jevil by se nalézacímu soudu jako dostatečný původní trest z uvedeného trestního příkazu. Nalézací soud tedy po provedeném dokazování v hlavním líčení dospěl k závěru, že je na obviněného potřeba působit důraznějším trestem, a to pro účel jeho nápravy. Soud prvního stupně v důsledku této skutečnosti sice stále považoval trest odnětí svobody na 12 měsíců za přiměřený, nicméně prodloužil zkušební dobu na 36 měsíců a na shodný počet měsíců prodloužil rovněž trest zákazu činnosti. Tento trest považoval za spravedlivý i soud odvolací (srov. bod 7 usnesení odvolacího soudu).
23. Lze mít za to, že nalézací soud dostál veškerým svým povinnostem při určení druhu a výměry trestu, přitom ke zpřísnění trestu nedošlo, jak namítá obviněný, z důvodu uplatnění jeho procesních práv, ale právě z důvodu jeho nulové sebereflexe, což je nepochybně relevantní okolnost promítající se do uloženého trestu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že změna postoje obviněného k spáchané trestné činnosti v rámci hlavního líčení vedla k tomu, že mu již oproti přípravnému řízení nesvědčila významná polehčující okolnost a to, že se k trestné činnosti doznal [viz §41 písm. l) tr. zákoníku]. Proto Nejvyšší soud neseznal pochybení v postupu soudů nižších stupňů v případě uložených trestů. Nadto je nutné opětovně upozornit, že tyto námitky nelze podřadit ani pod obviněným zvolené dovolací důvody. Jak již bylo totiž konstatováno, námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona [nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.] a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Je možno připustit, že určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Nejvyšší soud však neshledal, že by nalézací soud uložil dovolateli extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, když skutečně nelze pominout, že obviněný způsobil těžkou újmu dvěma osobám, přičemž i doba léčení u obou poškozených výrazně překročila dobu potřebnou pro naplnění znaku delší doby trvající poruchy na zdraví [viz §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]. Námitky dovolatele směřující do uloženého trestu Nejvyšší soud proto musel odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
25. Další námitky dovolatele směrující do výroku o vině jsou pouhou (jak správně uvedl státní zástupce) kritikou obviněného do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z tohoto hodnocení důkazů učiněných skutkových zjištění. Dovolatel fakticky provádí vlastní hodnocení důkazů a na tomto základě prosazuje vlastní skutková zjištění, podle kterých nemohl údajně nehodový děj proběhnout tak, jak tvrdí soudy. Tyto námitky však nelze pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Tato argumentace by měla nejblíže k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však ani obviněný ve svém dovolání neuplatňuje. Nicméně ani z pohledu tohoto výslovně neuplatněného dovolacího důvodu nejsou námitky přípustné, když představují pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud neseznal, že by ve věci existoval zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný předně rozporuje dovození subjektivní stránky, a to zejména z údajné nesprávnosti znaleckého posudku, který rozsáhle napadal jak v hlavním líčení před okresním soudem, tak ale i prostřednictvím svého odvolání. Zde je nutné odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, ve kterém se s námitkami obviněného dostatečně vypořádal (body 8–14 rozhodnutí nalézacího soudu), s čímž se ztotožnil opět i soud odvolací (srov. bod 6 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nemá pochyb o vině dovolatele v této věci, a tedy ani o správnosti závěrů soudů nižších stupňů. Proto na jejich rozhodnutí, zejména na uvedené body, plně odkazuje. Ostatně i námitka dovolatele, že motocykl neměl platnou technickou kontrolu, je zcela neopodstatněná, když tato skutečnost neměla na předmětný nehodový děj žádného vlivu (srov. zejm. body 8.8 a 8.9 rozhodnutí nalézacího soudu a bod 6 rozhodnutí soudu druhého stupně). Lze tak sice souhlasit se státním zástupcem, že tuto námitku by bylo možné teoreticky podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem není pochyb o tom, že tato skutečnost neměla na nehodový děj sebemenšího vlivu, jak již bylo dostatečně odůvodněno soudy nižších stupňů. Nakonec ani sám obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní skutečnost neuvádí, když z jeho strany se jedná o pouhé konstatování, že tuto skutečnost nevzaly soudy nižších stupňů v úvahu. Proto i tyto námitky Nejvyšší soud odmítl jako zcela zjevně neopodstatněné.
26. Pokud dovolatel argumentuje zásadou in dubio pro reo , tak je vhodné uvést, že se jedná o procesní zásadu, která nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., jelikož z těchto vina dovolatele jednoznačně vyplývá a nemá o ní pochyb ani Nejvyšší soud.
27. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
28. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze skutečně jen s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu