ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.878.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 878/2023-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 50 To 115/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 159/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 3 T 159/2022, byl obviněný J. Č. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 8. 9. 2022 v době od 14:12 hodin do 14:29 hodin v XY, okres XY, v šestém patře panelového domu číslo popisné XY zaklepal na vstupní dveře bytové jednotky číslo XY užívané poškozenou P. F., nar. XY, když mu poškozená otevřela, tak předstíral zájem o práci a poškozenou požádal o telefonní číslo na jejího manžela, čemuž poškozená vyhověla a odešla do kuchyně, aby zde číslo na svého manžela napsala, načež obviněný se souhlasem poškozené vstoupil do předsíně bytové jednotky, poškozená se k němu po chvilce vrátila a předala mu lístek s telefonním číslem, kdy obviněný v tento okamžik uchopil sportovní tašku zn. Tommy Hilfiger modro-bílo-červené barvy v hodnotě 300 Kč odloženou v předsíni bytové jednotky na zemi, obsahující dámské sportovní tenisky zn. Nike velikost 38 v hodnotě 350 Kč, dámské teplákové kalhoty zn. Nike černé barvy v hodnotě 500 Kč, dámské sportovní triko červené barvy velikost 42 v hodnotě 100 Kč, ručník o rozměrech 100x40 cm černé barvy v hodnotě 50 Kč a dále peněženku zn. Guess hnědé barvy v hodnotě 200 Kč s finanční hotovostí 130 000 Kč, přičemž poškozená P. F. tašku rovněž uchopila a s obviněným se o ni začala přetahovat, obviněný se přitom snažil poškozenou odstrčit a z bytu utéct, takto se oba dostali až na chodbu domu a obviněný poté poškozenou, která tašku stále držela, táhl za sebou po schodech až do mezipatra mezi pátým a šestým patrem domu, kde poškozená upadla na zem avšak tašku nepustila, obviněný ji pak takto dále za tašku táhl po schodech dolů, přičemž poškozená na obviněného křičela, aby jí tašku vrátil, a současně křičela o pomoc, po chvíli již poškozená tašku neudržela, pustila ji a obviněný s taškou utekl z domu, venku nasedl do vozidla tov. zn. Škoda Octavia červené barvy, ve kterém na něho na místě řidiče čekal J. M., nar. XY, a z místa odjel, kdy uvedeným jednáním byla poškozené P. F. způsobena majetková škoda ve výši celkem 131 500 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný J. Č. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedm (7) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené P. F., nar. XY, bytem XY, finanční částku ve výši 131 500 Kč jako náhradu škody způsobenou trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 3 T 159/2023, podal obviněný J. Č. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 50 T 115/2023, tak, že k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 3 T 159/2022 ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Č., odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného J. Č. proti témuž rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 50 To 115/2023, podal následně obviněný J. Č. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že důkazní řízení zůstalo neúplné, a to z důvodu zamítnutí návrhu na výslech policistů, kteří prováděli výslech obviněného ve vazbě ohledně drogové trestné činnosti ze strany poškozené. Pro úplnost důkazního řízení měl být vyslechnut také navržený svědek D. K., jehož výslech byl rovněž zamítnut. Ve věci nebyla dále slyšena důležitá svědkyně – sousedka poškozené P.. Soud prvního stupně však především vydal napadený rozsudek na základě neúplně zjištěného důkazního řízení, když zamítl provedení výslechu poškozené F. k písemnostem ohledně jejího zaměstnání. Od zahájení trestního řízení obviněný nezpochybňuje, že odcizil z bytu poškozené v nestřeženém okamžiku sportovní tašku, kterou uchopil a se kterou utekl. Teprve poté, co utíkal s taškou po schodech, byl pronásledován poškozenou, která však na schodech upadla, a to aniž by tašku držela. Poškozená naopak tvrdí, že se o předmětnou tašku začala s obviněným přetahovat již v bytě. Existují tak dvě verze, které mají zásadní význam pro trestněprávní kvalifikaci jednání obviněného. V žádném případě dle něj nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, kterým by proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z jednání by bylo možno dovodit nanejvýš spáchání trestného činu krádeže dle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z uvedených důvodu proto žádá, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 50 To 115/2023, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy; především výpověď poškozené, která je klíčovým usvědčujícím důkazem. Nesouhlasí s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti, a to včetně uplatnění síly vůči poškozené. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí poškozené jako s rozhodným usvědčujícím důkazem. Věrohodnost této výpovědi byla soudy náležitým způsobem vyhodnocena, současně soudy přiléhavě zdůraznily, že se nejedná o důkaz stojící osamoceně, a tak není důvod verzi poškozené nevěřit. A to tím spíše, že výpověď samotného obviněného trpí rozpory, nedostatky a ve svém celku není věrohodná. Výpověď poškozené nestojí izolovaně a umožňuje učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Kromě toho platí, že ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na námitky obhajoby a vyvrátily je, vypořádaly se s nimi, a to včetně toho, že vysvětlily, proč uvěřily verzi poškozené. Státní zástupce má rovněž za to, že vedle zjevných rozporů nelze shledat ani obviněným naznačenou vadu opomenutých důkazů. Z přezkoumávaných rozhodnutí totiž vyplývá, že ve věci činné soudy plně v souladu s panující judikaturou reagovaly na učiněné důkazní návrhy, nepřehlédly je, ani je svévolně neignorovaly, naopak dostatečným a logickým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu neakceptovaly obviněným učiněné důkazní návrhy. Vzhledem k řádnému postupu soudů stran důkazních návrhů se tedy o opomenuté důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednat nemůže. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. Č. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. Č.
Nejvyšší soud dále shledal, že výhrady obviněného primárně nesměřují vůči právnímu posouzení skutku či vůči jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž míří do procesní oblasti dokazování a skutkových zjištění. Formálně je tedy vhodnější přiřadit je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen právě k odstranění vad toho typu. Obviněný namítl, že soudy bezdůvodně neakceptovaly jeho návrh na výslech policistů k jeho trestnímu oznámení proti poškozené ohledně údajné distribuce drog, neprovedly výslech svědka D. K., svědkyně P. a doplňující výslech poškozené F. k písemnostem ohledně jejího zaměstnání. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Okresní soud v Sokolově pro nadbytečnost tyto důkazy zamítl. Taktéž odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými a shledal je ve shodě se soudem prvního stupně za nadbytečné.
Nejvyšší soud také dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené P. F.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (například tvrzení soudů obou stupňů, že se obviněný s poškozenou o tašku přetahovali), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. především zpochybnil verzi skutkového děje zjištěnou soudy, dle které se s poškozenou přetahoval o tašku s penězi. Prosazuje naopak svou vlastní verzi, dle které tašku v nestřeženém okamžiku uzmul a utíkal s ní po schodech pryč, přičemž poškozená upadla při jeho pronásledování, a to aniž by v nějakém okamžiku tašku držela. Nebylo tak dle něj prokázáno, že by se dopustil jednání, kterým by proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilí nebo jeho pohrůžka jsou tedy prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí tedy samotnému zmocnění se cizí věci předcházet. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Trestný čin loupeže je dokonán již použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není třeba, aby byl tento úmysl fakticky uskutečněn, tedy aby se pachatel cizí věci skutečně zmocnil.
Nejvyšší soud uvádí, že nelze přisvědčit obviněnému, který zpochybnil naplnění znaku užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a to především z důvodu, že úmysl, vyžadovaný ustanovením §173 odst. 1 tr. zákoníku, byl v posuzované trestní věci dostatečně prokázán věrohodnou výpovědí poškozené P. F., a to v návaznosti na další důkazy, zejména pak záběry z domovní kamery. Z těchto důkazů je zcela zřejmé, že obviněný s poškozenou ve stejný okamžik uchopili tašku, jejímuž odcizení se poškozená bránila jejím pevným držením a hlasitým voláním o pomoc. Oba takto tašku drželi a přetahovali se o ni na chodbě domu a na schodech. Poškozená tašku pustila teprve v momentě, kdy upadla na schodech a zranila se. Poté se tašky definitivně zmocnil obviněný a z místa činu utekl. Věrohodnost výpovědi poškozené je podporována i výpovědí svědka O. S., jemuž obviněný popsal, že tašku sebral ze země a utíkal, přičemž poškozená utíkala za ním, chytila ho a tašku si chtěla vzít zpátky. Výpověď poškozené, která byla od počátku neměnná, tedy nestojí izolovaně, naopak ve spojení s dalšími důkazy vytváří důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a umožňuje tak učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do uplatnění fyzické síly ze strany obviněného. Současně verze prezentovaná obviněným, dle které k násilí nedošlo, a tedy může jít z jeho strany nejvýše o krádež, je nevěrohodná. Obviněný proti poškozené jednoznačně použil násilí, a to v úmyslu zmocnit se cizího majetku, čímž naplnil skutkovou podstatu posuzovaného zvlášť závažného zločinu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu