ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.895.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 895/2023-4105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněné I. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 101/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 48/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 2 T 48/2019, byla obviněná I. W. uznána vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat dle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná I. W. odsouzena podle §302 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to částky 95 300 Kč získané prodejem zajištěných psů.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 2 T 48/2019, podaly obviněná I. W., B. N. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 101/2023, tak, že k odvolání obviněné I. W. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 2 T48/2019 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná byla uznána vinnou ze spáchání přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v přesně nezjištěné době nejméně od 13. 9. 2017 do 13. 7. 2018, v XY v bytě č. XY na adrese XY, a dále v rodinném domě a přilehlých jiných prostorách a zahradě na adrese XY, XY– XY, postupně chovala, a to ve zcela nevyhovujících životních a hygienických podmínkách, různé počty psů v řádu desítek, kdy
nutila zvířata k výkonům, které neodpovídaly jejich fyzickému stavu a biologickým schopnostem, a to zejména na poli reprodukce, nedostatečným způsobem zajišťovala výživu psů včetně jejich napájení z jiných než zdravotních problémů, neboť psi neměli dostatek potravy, poskytnuté granule byly kontaminované výkaly a močí, stejně tak byla kontaminovaná voda, omezovala bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro psy, a toto omezování způsobilo utrpení zvířete, když držela trvale v přepravních boxech či klecích, které mají sloužit pouze pro přechodné a krátkodobé umístění zvířat, větší počet jedinců v jednom takovém zařízení, přičemž klece ještě stály na sobě, takže psi umístění v horních klecích vyměšovali na psy v dolních klecích, množstvím a chovem různých věkových kategorií omezovala odpočinek zvířat, malý prostor vedl k agresivitě, k boji o dominanci, nebylo možné regulovat rozmnožování, byla rizika příbuzenské plemenitby, častého zabřednutí fen, porodů a vysílení zvířete, psi byli chováni v prostorách znečištěných neodklízeným trusem a močí, kde byl intenzivně cítit čpavek, což způsobovalo u zvířat stres, záněty víček a horních cest dýchacích, nezajistila potřebnou veterinární péči nemocným psům, a to psovi se zlomeným penisem, psům trpícím onemocněním očí, a to silným slzotokem, zánětem spojivek, vředovými změnami na rohovce, onemocněním kůže ušních boltců, vyhublostí, neodstraňovala přerostlé drápky, obžalovaná podávala zvířeti bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky s výjimkou těch, které jsou volně v prodeji, prováděla infuze, aniž by byla osobou odborně způsobilou, vyvolávala bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální a chemické povahy, obžalovanou vyvolané nevhodné zoohygienické podmínky vedly k šíření parvovirózy způsobující bolestivé stavy a dehydrataci, k výskytu škrkavek,
když v důsledku takového zacházení se u některých psů projevil špatný výživný stav a další zdravotní obtíže, zejména slzotok, záněty spojivek, výhřez třetích víček, špatná kvalita srsti, alopecie, přerostlé drápy na končetinách, poškození hlasivek, parvoviróza, škrkavčitost, apatie, ustrašenost, úzkostné chování, část psů utrpěla tímto jednáním trvalé následky, zejména psychické poruchy, zhoršení zraku, nejméně pět psů, jejichž kadávery byly nalezeny v nemovitosti v XY zemřeli v důsledku promořenosti chovu parvovirózou, další pes zemřel v důsledku dilatace žaludku s oběhověpulmonálním selháním, u jedné feny po zajištění byla provedena euthanázie, neboť trpěla silnou epilepsií a neléčenými četnými podkožními nádory,
přičemž ke dni 11. 7. 2018 se na adrese XY, XY, nacházelo ve zcela nevyhovujících podmínkách celkem 18 psů, kteří jevili příznaky poruch celkového zdravotního stavu a dále ke dni 12. 7. 2018 se na adrese XY, XY, v bytě č. XY nacházelo celkem 84 psů, včetně štěňat, a dále 2 psi ve vozidle před domem,
čímž obžalovaná dlouhodobě působila zvířatům výraznou bolest a utrpení, přičemž v důsledku předešlých úhynů psů a špatného zdravotního i psychického stavu žijících psů věděla, že dochází ke strádání zvířat a jejich úhynům a věděla, že k těmto následkům nezbytně dojde.“ .
Za uvedené jednání byla obviněná I. W. odsouzena podle §302 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 200 (dvěstě) denních sazeb, kdy denní sazba činí 500 (pětset) Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to částky 95 300 Kč získané prodejem zajištěných psů.
Odvolání B. N., nar. XY, proti výše uvedenému rozsudku bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 101/2023, podala následně obviněná I. W. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř. Obviněná předně namítla nesprávnost hmotněprávního posouzení, když podle jejího názoru nedošlo k naplnění znaku základní skutkové podstaty odst. 1, tj. týrání zvířete „zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem“, dále pak kvalifikovaných skutkových podstat podle odst. 2. „způsobení trvalých následků na zdraví nebo smrt“ a podle odst. 3. „spácháni zvlášť surového nebo trýznivého způsobu na větším počtu zvířat“. Jak odvolací, tak nalézací soud vycházely především z listinných důkazů, a to protokolů o kontrolách Krajské veterinární správy. Obviněná ve vztahu k těmto listinným důkazům v řízení mimo jiné namítala, že obsah těchto protokolů neodpovídá skutečnosti a zjištěnému stavu na místě. Skutkové závěry nalézacího i odvolacího soudu, že obviněná měla držet psy v přepravních boxech či klecích, přičemž klece měly stát na sobě tak, že psi umístěni v horních klecích měli vyměšovat na psy v dolních klecích, je v přímém rozporu s provedenými důkazy. Jak vyplývá z protokolu o kontrole ze dne 12. 7. 2018, tak z videozáznamu o provedené kontrole z téhož dne, je zřejmé, že psi byli přechodně umístěni v klecích s pevnou podlážkou. Rozhodně také nebylo zjištěno, že by měli vodu či granule kontaminovány nebo že by neměli potravu a vodu zajištěnu. Obviněná opakovaně namítla, že nelze paušálně bez konkretizace či individualizace vztáhnout naplnění kritérií zvlášť trýznivého týrání na celý chov bez opory v provedených důkazech. Takové závěry nejsou podloženy žádnými v řízení provedenými důkazy. Učiněná skutková zjištění soudů jsou proto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněná v řízení také opakovaně poukazovala na absenci trvalých následků u zajištěných psů, resp. absenci příčinné souvislosti se zjištěnou poruchou zdraví a jednáním obviněné. Nalézací i odvolací soud vyšly při svých úvahách výlučně z popisu zdravotního stavu psů ze strany inspektorů v rámci kontrol, které však závěry o týrání psů ve smyslu trestního zákoníku nezakládají. Žádné další důkazy ve vztahu ke zdravotnímu stavu zajištěných a odebraných psů nebyly provedeny. Obviněná namítá, že nebylo v řízení prokázáno, že by jejím úmyslným jednáním byly způsobeny trvalé následky nebo smrt a toto nemůže být obviněné kladeno za vinu. Co se týká závěru soudu o promoření chovu parvovirózou, obviněná namítá, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by kterýkoli jedinec ze všech živých zajištěných psů v době zajištění trpěl tímto onemocněním. Odvolací soud dále konstatuje, že skutečnost, že psům nebyla poskytována řádná veterinární péče, vyplývá ze skutečnosti, že u jednoho zemřelého psa byla zjištěna škrkavčitost. Obviněná se však s tímto odůvodněním odvolacího soudu, že neposkytla psům řádnou veterinární péči, neztotožňuje, kdy za tímto účelem navrhovala provést celou řadu důkazů, zejména vyžádáním si zpráv ošetřujících veterinárních lékařů a jejich výslechy, jejichž provedení však soud zamítl. Dle názoru obviněné se odvolací soud také dostatečně nevypořádal s námitkami zpochybňujícími její vlastnictví ke všem zajištěným psům. Obviněná po celou dobu v průběhu řízení uváděla, že někteří psi zajištěni při prohlídkách, nebyli v jejím vlastnictví. Nemovitost v XY užívala i svědkyně P., která měla své psy v nemovitosti umístěné. To samé platí ve vztahu k vlastnictví některých psů zajištěných v bytě v XY. a svědkyně N.
Obviněná v průběhu řízení dále namítla procesní pochybení a nezákonnost postupu PČR, Městské policie a veterinární správy, kteří dne 11. 7. 2018 bez její přítomnosti a vědomí vstoupili do objektu RD v XY – XY. Vzhledem k výše uvedeným procesním pochybením Policie ČR ve vztahu ke vstupu do objektu, odchytu psů a průběhu domovní prohlídky je nutné konstatovat, že tato procesní vada nemůže být následně zhojena, proto nelze k daným úkonům, jakož i k důkazům, které na výsledky domovních prohlídek věcně a obsahově navazují, přihlížet, tyto úkony a důkazy lze označit za neúčinné a nezákonné, a nemohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině obviněné. Obviněná dále vznesla námitky ve vztahu ke skutkovému zjištění, že měla psům podávat bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky, a že měla aplikovat intravenózní léčbu. Obviněná má dále za to, že v kontextu s dalšími uloženými tresty došlo k celkovému zhoršení jejího postavení a tím došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Domnívá se, že pro uložení peněžitého trestu nebyly splněny všechny zákonné podmínky. V kontextu všech druhů trestů, které byly obviněné uloženy, poté uvádí, že je zřejmé, že byly uloženy tresty zcela nepřiměřené v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe. Závěrem uvedla, že již v rámci podaného odvolání namítala absenci výroku rozsudku ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obžaloby, tedy přečinu neoprávněného podnikání podle ust. §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dodává, že absencí zprošťující části výroku rozsudku dochází k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Na základě výše uvedeného proto navrhla, aby dovolací soud v rozsahu uvedeném v ustanovení §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a s využitím ustanovení §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby tento soud věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že těžiště námitek směřuje zejména do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka sice namítá absenci prakticky všech zákonných znaků přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, nepostupuje však tak, že by prováděla komparaci těchto zákonných znaků a skutkových zjištění učiněných soudy. Dovolatelka totiž soudy učiněná skutková zjištění rozhodná pro závěr o vině odmítá, přičemž formálně vytýká jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy. O takovýto zjevný (dle dřívější judikaturou používané terminologie extrémní) rozpor se jedná v případě, že skutková zjištění učiněná soudy nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení, popř. jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu však dovolatelka nevytýká, když soudy učiněný skutkový stav zpochybňuje na základě vlastního hodnocení důkazů, popř. obecných tvrzení, že o určité skutečnosti nebyl proveden žádný důkaz. Tak např. zpochybňuje, že by protokoly o kontrolách provedených KVS odpovídaly skutečnému stavu věci a současně vlastním hodnocením dovozuje, že při nich nebylo zjištěno týrání zvířat, ale nanejvýše chov psů v nevyhovujících podmínkách. Obdobně vede skutkovou polemiku o tom, zda smrt psů uvedených v tzv. skutkových větách byla v příčinné souvislosti s jejím jednáním, popř. dokonce naznačuje, že mohla být těla mrtvých psů do objektu ve Starém Plzenci „podstrčena“ jinými osobami. Vlastní hodnocení důkazů provádí též ohledně některých dílčích skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách, např. na základě vlastního hodnocení výsledků kontrol zpochybňuje, že by její jednání bylo dlouhodobé, zpochybňuje zjištění o neodborném provádění intravenózní léčby nebo o umístění psů v přepravních boxech či klecích. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněné o správném způsobu hodnocení důkazů. Státní zástupce dodává, že hodnotící úvahy obsažené zejména na str. 22 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu a v bodě 21 soudu odvolacího jsou přiléhavé a logické a že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o důkazy procesně nepoužitelné, namítá dovolatelka nezákonnost důkazů získaných při domovní prohlídce rodinného domu ve XY– XY. V daném případě však k vytýkaným vadám vůbec nedošlo, jelikož bylo postupováno v souladu s ustanovením §40 odst. 2 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., podle kterého oprávnění ke vstupu do obydlí bez souhlasu uživatele má policista též tehdy, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře. K dalším námitkám dovolatelky, týkajícím se neprovedení navrhovaných důkazů poté státní zástupce uvádí, že nalézací soud na str. 26–27 svého rozhodnutí a odvolací soud v bodě 17 odůvodnění svého rozhodnutí dosti podrobně vyložily, proč považovaly provedení všech obhajobou navrhovaných důkazů za nadbytečné, s argumentací tam uvedenou se lze plně ztotožnit. Skutkové námitky uplatněné dovolatelkou jsou tak z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedůvodné.
Kvalifikované hmotněprávní námitky týkající se nesouladu soudy učiněných skutkových zjištění se zákonnými znaky přečinu podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dovolatelka téměř nevznáší. S jistou dávkou tolerance lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitky týkající se absence znaku způsobení trvalých následků na zdraví zvířatům. Tyto námitky však nemohou mít dopad na právní kvalifikaci skutku, když alternativním znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 bylo způsobení trvalých následků na zdraví nebo smrti týranému zvířeti, přičemž smrt hned několika psů byla jednáním obviněné způsobena zcela nepochybně. K závažným trvalým následkům na zdraví došlo minimálně u feny, která musela být vzhledem k epilepsii a četným nádorům utracena; k naplnění uvedeného zákonného znaku při tom postačuje způsobení trvalých následků na zdraví jedinému zvířeti. Pokud se týká právní kvalifikace skutku, odkazuje státní zástupce na argumentaci na str. 27–28 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodává, že samotná skutečnost, že v bytě v XY v bytě č. XY na adrese XY se nacházelo celkem 84 psů, svědčí o tom, že psi byli chováni v podmínkách vskutku extrémních, které svědkyně M. B., inspektorka veterinární správy, označila za podmínky odpovídající chovu slepic nebo králíků v klecových technologiích.
Pod další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze při poněkud rozšiřujícím výkladu podřadit námitky týkající se uložení peněžitého trestu. Uplatněné námitky však nepovažuje státní zástupce za důvodné. Pokud jde o peněžitý trest, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se dobytnosti tohoto trestu. Námitky dovolatelky ovšem jsou v tomto směru poněkud rozporné, neboť dovolatelka fakticky připouští, že „formální“ podmínky §68 odst. 6 tr. ř. splněny byly. Státní zástupce dodává, že peněžitý trest ve výši 100.000 Kč, který nelze považovat za extrémní, tedy nepochybně dobytný je a ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku jeho uložení nevylučuje. Další námitky týkající se nerespektování hledisek §39 tr. zákoníku již deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitky týkající se přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu v důsledku nerespektování hledisek §39 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a uložený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu.
Posledně dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Uplatněné námitky tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, ani tyto námitky však nepovažuje státní zástupce za důvodné. V rámci vymezení neoprávněné podnikatelské činnosti obviněné v bodě 2) obžaloby bylo mj. uvedeno, že obviněná za účelem snížení nákladů na chov a maximalizace zisku psy držela a rozmnožovala ve zcela nevyhovujících životních podmínkách, bez řádné péče a veterinárního ošetření. Časově se jednání popsaná v bodech 1) a 2) obžaloby částečně překrývala a byla alespoň zčásti shodná. Bez ohledu na to, jaký „technický postup“ volil státní zástupce při slovním popisu skutku, se body 1) a 2) obžaloby fakticky týkaly skutku jediného. Výrok o zproštění obžaloby, který by vytvořil překážku rei iudicatae pro celý skutek, tedy podle státního zástupce v soudním rozhodnutí nechybí.
Uzavírá proto, že dovolací námitky uplatněné v rámci jednotlivých dovolacích důvodů jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná I. W. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Obviněná předně namítla, že nelze paušálně bez konkretizace či individualizace vztáhnout naplnění kritérií zvlášť trýznivého týrání na celý chov bez opory v provedených důkazech. Dodala, že takové závěry nejsou podloženy žádnými v řízení provedenými důkazy. Učiněná skutková zjištění soudů jsou proto podle jejího názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnou namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to zejména z protokolů o domovních prohlídkách a protokolů o veterinárních kontrolách včetně fotografií a videozáznamů. Tyto domovní prohlídky byly provedeny na základě soudem vydaných příkazů, výsledky byly zachyceny v protokolech, byly pořízeny fotodokumentace a videozáznamy. Domovním prohlídkám předcházely veterinární kontroly, kterým byli přítomni pracovníci veterinární správy a policisté. Z protokolů o domovních prohlídkách a protokolů o veterinárních kontrolách ze dne 11. 7. a 12. 7. 2018 včetně fotodokumentace vyplývá, kolik zvířat bylo zajištěno, v jakém klinickém stavu byla a v jakých podmínkách žila. Dále soudy vycházely z výpovědi svědkyně J. N., inspektorky veterinární správy a svědkyně M. B., která uvedla, že stav nalezených psů byl žalostný a že podmínky chovu se postupně zhoršovaly, dále ze znaleckého posudku z oboru zemědělství, odvětví veterinářství MVDr. Ivana Nágla a MVDr. Jiřího Douska. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
Nejvyšší soud dále k námitce obviněné, která se neztotožnila odůvodněním odvolacího soudu, že neposkytla psům řádnou veterinární péči, když za tímto účelem navrhovala provést celou řadu důkazů, zejména vyžádání si zpráv ošetřujících veterinárních lékařů a jejich výslechy, jejichž provedení však soud zamítl, ve stručnosti dodává, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud na straně 26–27 svého rozhodnutí uvádí, proč nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování. Stejně tak odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrhy na doplnění dokazování důvodnými a proč se ztotožňuje právě s argumentací soudu nalézacího, který provedení všech obhajobou navrhovaných důkazů považoval za nadbytečné. K námitkám týkajícím se neprovedení navrhovaných důkazů je nutno připomenout, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a že není povinností soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což v řadě svých rozhodnutí konstatoval i Ústavní soud (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). O tzv. opomenutý důkaz jde pouze v případě, že soud neprovedení navrhovaného důkazu adekvátním způsobem neodůvodnil, popř. o důkazním návrhu vůbec nerozhodl, nebo důkaz sice provedl, při hodnocení důkazů však k němu nezaujal žádné stanovisko. Takovou vadou důkazní řízení v předmětné trestní věci netrpí.
Pokud jde dále o důkazy procesně nepoužitelné, namítla obviněná procesní pochybení a nezákonnost postupu PČR, Městské policie a veterinární správy, kteří dne 11. 7. 2018 bez její přítomnosti a vědomí vstoupili do objektu RD v XY – XY. Nevytýká však při tom porušení žádného ustanovení trestního řádu, které se týká nařízení domovní prohlídky a jejího provádění. Nezákonnost prohlídky dovozuje z údajně nezákonného postupu Policie ČR a dalších orgánů při vstupu do tohoto objektu dne 11. 7. 2018. Také i tyto námitky shledal Nejvyšší soud zcela nedůvodné, neboť z protokolu o domovní prohlídce vyplývá, že vstup do objektu dne 11. 7. 2018 ze strany pracovníků Krajské veterinární správy za součinnosti příslušníků PČR byl plně odůvodněn podle ustanovení §40 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky. Vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek podle §40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, není úkonem trestního řízení, a i kdyby při něm došlo k nějakému pochybení, nezakládalo by to nezákonnost následně provedené domovní prohlídky. V daném případě však k vytýkaným vadám vůbec nedošlo. Pokud se týká údajného nezajištění objektu po provedeném vstupu a možnosti vstupu třetích osob do objektu, pak ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že před provedením prohlídky byly objekty uzavřeny (str. 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud obviněná vytýká, že policisté do objektu vnikli bez její přítomnosti a vědomí, pak pomíjí výše zmíněné ustanovení §40 odst. 2 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., podle kterého oprávnění ke vstupu do obydlí bez souhlasu uživatele má policista též tehdy, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře. Také těmto námitkám obviněné proto nelze přisvědčit.
Obviněná I. W. ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné I. W.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněná I. W. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (např. skutečnost, že soudy vycházely především z listinných důkazů, a to protokolů o kontrolách Krajské veterinární správy, jejichž obsah neodpovídá skutečnosti a zjištěnému stavu na místě) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. skutečnost, že někteří psi, zajištěni při prohlídkách, nebyli v jejím vlastnictví, že měla psům podávat bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky, a že měla aplikovat intravenózní léčbu nebo okolnosti promoření chovu pravovirózou), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Obviněná pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro ni příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud pro úplnost k tvrzení obviněné ohledně vlastnictví psů ze strany svědkyně N. a P. dodává, že toto je zcela účelové, vedené snahou snížit počet psů zajištěných v rámci provedených kontrol a domovních prohlídek. Tyto skutečnosti nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu, když otázka vlastnictví zvířat je irelevantní z hlediska zákonných znaků přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. I s těmito námitkami se však soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly (str. 22 rozhodnutí nalézacího soudu, bod 20 odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem lze podřadit námitku obviněné, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu týrání zvířat dle ust. §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku z hlediska objektivní ani subjektivní stránky.
Nejvyšší soud připomíná, že §4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání stanoví, že za týrání se mimo jiné považuje nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly, z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak, omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete, podávat zvířeti bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky s výjimkou těch, co jsou volně v prodeji, provádět krvavé zákroky, pokud nejsou prováděny osobou odborně způsobilou, vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy, chovat, zejména rozmnožovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení.
Za zvlášť trýznivý způsob týrání je poté třeba považovat takové jednání, které se výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete. Zvlášť trýznivý způsob týrání může odůvodňovat vysoká intenzita týrání, jeho delší doba, opakované jednání charakterizované jako týrání, použití více různých způsobů týrání uvedených v §4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., týrání většího počtu zvířat apod.
Provedeným dokazováním, zejména při kontrolách Krajské veterinární správy, bylo u obviněné zjištěno, že chovala psy v naprosto nevyhovujících podmínkách. Psi neměli v některých přepravkách a klecích vzhledem k malým rozměrům těchto prostor vodu ani krmivo. Jak vyplynulo ze zprávy o kontrole Krajské veterinární správy ze dne 6. 4. 2018, podmínky chovu se navíc u obviněné postupně zhoršovaly, kdy bylo zjištěno porušení ustanovení §4 odst. 1 písm. a), b), k), odst. 3 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání a rovněž i porušení ustanovení §10 odst. 2 zákona o kontrole. Z kontrol Krajské veterinární správy rovněž vyplynulo, že obviněná mimo jiné nutila zvířata k výkonům neodpovídající jejich biologickým schopnostem na poli reprodukce. Jak vyplývá z výpovědí slyšených svědků, chov obviněné byl motivován zcela zištně, kdy obviněná psy rozmnožovala a následně prodávala. Dále bylo prokázáno, že obviněná nemocným psům nezajistila potřebnou lékařskou péči, přičemž u většiny z nich lze usuzovat na delší dobu trvající zdravotní komplikace (např. vyhublost, zlomený penis, vředové změny na rohovce, výhřez třetích víček). U některých onemocnění či stavů lze konstatovat, že vznikly v souvislosti s nevhodnými podmínkami chovu (např. slzotok, zánět spojivek, apatie, ustrašenost, znečištěná srst). Ze znaleckého posudku MVDr. Jiřího Douska dále vyplynulo, že obviněná prováděla na psech intravenózní léčbu, tedy podávala zvířeti bez souhlasu veterinárního lékaře veterinární léčiva a přípravky, prováděla infuze, aniž by byla osobou odborně způsobilou. Ač obviněná opakovaně namítala, že psům nezpůsobila žádné zdravotní či jiné trvalé následky, a že rozhodně nebylo prokázáno týrání psů, případně jejich smrt, která by byla v příčinné souvislosti s jejím jednáním, Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Z procesně použitelných důkazů, zejména ze svědecké výpovědi inspektorky veterinární správy M. B. a ze závěrů znaleckých posudků, a to jednak znaleckého posudku z oboru zemědělství odvětví veterinářství MVDr. Jiřího Douska a ze znaleckých posudků Státního veterinárního ústavu Praha zpracovatele MVDr. Ivana Nágla jednoznačně vyplývá, že obviněná týrala psy zvlášť trýznivým způsobem, způsobila týraným psům trvalé následky na zdraví a smrt a spáchala toto jednání na větším počtu zvířat (kdy judikatura vymezila pojem větší počet zvířat tak, že tento počet představuje nejméně sedm jedinců, což s ohledem na zjištěný počet zvířat u obviněné byl judikaturou požadovaný počet zvířat překročen více než třináctkrát). K závažným trvalým následkům na zdraví došlo minimálně u feny, která musela být vzhledem k epilepsii a četným nádorům utracena. Závěry těchto znaleckých posudků tak jednoznačně vyvracejí obhajobu obviněné, kdy je zcela zřejmé, že zdravotní stav psů a smrt psů nastala v příčinné souvislosti právě s jednáním obviněné.
Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, v němž je detailně popsáno, proč jednání obviněné považuje za zvlášť trýznivý způsob týrání zvířat a rovněž zdůvodnil příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné spočívající ve zvlášť trýznivém týrání zvířete a následkem, který byl některým týraným zvířatům způsoben, tedy trvalým následkem na zdraví zvířat a smrti zvířat. Obviněná se týrání dopouštěla tím, že nutila zvířata k výkonům na poli reprodukci, což neodpovídalo jejich fyzickému stavu (vyhublost, alopecie). Obviněná nezajistila psům dostatek potravy a vody (popř. granule a voda byly kontaminovány), omezovala jejich pohyb umístěním v přepravních boxech či klecích, které měly sloužit pouze pro přechodné či krátkodobé umístění či pro umístění menších hlodavců, a to i po více jednotlivcích, aplikovala veterinární přípravky, které může aplikovat pouze odborně způsobilá osoba, současně nezajistila dostatečnou péči o nemocná zvířata. Psi byli chováni v podmínkách, které na ně působily stresově (znečistěné prostřední, neodklízený trus a moč, intenzivní amoniakový zápach, nedostatek prostoru k odpočinku, velké množství zvířat na malém prostoru), navíc nevhodné zoohygienické podmínky byly příčinou některých dalších onemocnění. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že obviněná svým jednáním po subjektivní i objektivní stránce naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu týrání zvířat dle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020, neboť týrala zvíře zvlášť trýznivým způsobem, způsobila mu takovým činem trvalé následky na zdraví a smrt, a spáchala takový čin na větším počtu zvířat.
Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Má za to, že pro uložení peněžitého trestu nebyly splněny všechny zákonné podmínky. V kontextu všech druhů trestů, které byly obviněné uloženy, poté uvádí, že je zřejmé, že byly uloženy tresty zcela nepřiměřené.
Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku obviněné, že tresty jí uložené jsou zcela nepřiměřené, proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, je trestem výrazně mírnějším nežli nepodmíněný trest odnětí svobody, a to i v případě, že bude uložen na poněkud delší dobu, než na jakou byl uložen původní trest nepodmíněný. Přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je pouze takový trest, který v době uložení zhoršuje postavení obviněného a není namístě přihlížet k důsledkům možné budoucí přeměny trestu. Jestliže byl trest odnětí svobody výrazně zmírněn, pak není postavení obviněného zhoršeno ani uložením dalšího vedlejšího trestu, v daném případě trestu peněžitého. Tresty uložené odvolacím soudem tedy nejsou ve svém souhrnu přísnější nežli trest uložený soudem prvního stupně.
Peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč byl poté uložen s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, kdy výše jedné denní sazby peněžitého trestu plně respektuje majetkové poměry obviněné, která v době rozhodování o trestu disponovala prostředky v částce 102.777,12 Kč na bankovním účtu a bylo prokázáno, že je též vlastníkem nemovitostí, ohledně kterých bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 2 T 48/2019 rozhodnuto o zrušení zajištění. Peněžitý trest ve výši 100.000 Kč, tak rozhodně nelze považovat za extrémní.
Obviněná posledně namítla absenci výroku rozsudku ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obžaloby, tedy přečinu neoprávněného podnikání podle ust. §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tuto námitku podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud uvádí, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Skutek z hlediska procesního je charakterizován jednáním a následkem. Totožnost skutku je zachována, je-li dána alespoň částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následku. Nejvyšší soud konstatuje, že k této námitce se vyjádřil již soud nalézací, který uvedl, že nerozhodl o zastavení trestního stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání podle ust. §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, u kterého došlo k promlčení, neboť má za to, že jednání uvedené pod bodem 1 a 2 obžaloby tvoří jeden skutek, proto zmíněnou právní kvalifikaci pouze pominul. Krajský soud poté shodně uvedl, že vzhledem k tomu, že skutková věta u jednání pod bodem 2) podané obžaloby je částečně totožná se skutkovou větou napadeného rozsudku včetně časového vymezení, což by v případě zastavení trestního stíhání pro promlčení vedlo jednoznačně k závěru, že tvoří překážku věci rozsouzené. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a dodává, že v tomto směru jsou námitky obviněné zcela nedůvodné, jelikož v rámci vymezení neoprávněné podnikatelské činnosti obviněné v bodě 2) obžaloby bylo mj. uvedeno, že obviněná za účelem snížení nákladů na chov a maximalizace zisku psy držela a rozmnožovala ve zcela nevyhovujících životních podmínkách, bez řádné péče a veterinárního ošetření. Časově se při tom jednání popsaná v bodech 1) a 2) obžaloby částečně překrývala. Je tedy zřejmé, že jednání popsaná v bodech 1) a 2) obžaloby byla alespoň zčásti shodná, resp. chov zvířat v nevyhovujících podmínkách byl součástí jednání směřujícího k dosažení zisku. Body 1) a 2) obžaloby se tak fakticky týkaly skutku jediného a procesní postup soudů byl správný.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná I. W. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné I. W. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu