ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.908.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 908/2023-2549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2023 o dovolání obviněného Lukáše Brady , nar. 24. 2. 1975 v Jablonci nad Nisou, bytem Ještědská 56/109, Liberec, t. č. Na Výsluní 2711/2, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 44 To 89/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 7/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2022, sp. zn. 3 T 7/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Lukáš Brada (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Společně s ním byli odsouzeni za předmětný zločin i spoluobvinění Vladimír Polák a Filip Štifter a obviněná spol. autasgaranci.cz, s.r.o., která byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Spoluobviněný M. S. byl uznán vinným pomocí ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
„ Obžalovaná spol. autasgaranci.cz, s.r.o., vedle obžalovaného Lukáše Brady, a spolu s nimi obžalovaní Vladimír Polák a Filip Štifter, za přispění obžalovaného M. S.,
za účelem snížení prodejní ceny vozidla Ferrari 458 Spider F 142, VIN XY, červené barvy, prodávaného na počátku roku 2014 již odsouzenou spol. Scuderia Praha, a.s., IČO: 25107640, za cenu 5 127 464,29 Kč (187 613 EUR) bez DPH, o nějž v autosalonu odsouzené projevili zájem manželé E. a M. O., a jehož nákup na svou spol. D. C., s.r.o., vyjednávali s již odsouzeným prodejcem odsouzené, P. K., nar. 13. 5. 1979, avšak dožadovali se nižší ceny, obžalovaná a za ní jednající obžalovaný Lukáš Brada spolu s obžalovaným Filip Štifterem cíleně, a s obžalovaným Vladimírem Polákem, který jednal přinejmenším s vědomím a srozuměn s tím, že se může podílet na daňovém úniku páchaném prostřednictvím tohoto vozidla, se zapojili do fiktivního řetězce obchodníků, jehož prostřednictvím bylo vozidlo účelově fiktivně přeprodáváno dne 19. 2. 2014 tak, že nejprve jej měla spol. Lena Best Promotion, s.r.o., IČ: 24739367, prodat na základě faktury č. 142014 za částku 4 685 950 Kč s DPH 984 049,50 Kč, tj. celkem 5 670 000 Kč spol. CROSS TRADE, s.r.o., za níž jednal jako jednatel obžalovaný Vladimír Polák, jenž se při vedení jejích podnikatelských aktivit a rovněž při realizaci tohoto fiktivního obchodu řídil pokyny dalších osob, poté jej tato společnost měla prodat na základě faktury č. 140100001 za částku 4 710 743,80 Kč s DPH 989 256,20 Kč, tj. celkem 5 700 000 Kč spol. Bohemia Gold Praha, s.r.o., za níž jednal jako jednatel obžalovaný Filip Štifter, a následně jej tato společnost měla prodat na základě faktury č. 140100005 za částku 174 532 Euro s DPH 36 651,72 Euro, tj. celkem 211 183 Euro, obžalované, za níž jednal a jejímž jediným společníkem byl obžalovaný Lukáš Brada, kdy ještě tentýž den jej obžalovaná jednající obžalovaným Lukášem Bradou za částku 177 190 Euro s DPH 37 209,90 Euro, tj. celkem 214 400 Euro, do níž se promítlo snížení DPH, prodala leasingové spol. Mercedes-Benz Financial Services Česká republika, s.r.o., IČO:63997240, která již před tím dne 12. 4. 2014 sjednala za asistence obžalovaného Lukáše Brady na vozidlo Smlouvu o finančním leasingu s právem odkupu číslo L-159873 se spol. DOMINIK Company, s.r.o. s tím, že kupní cena vozidla byla připsána obžalované na účet dne 24. 2. 2014,
kdy tímto fiktivním řetězcem měl být zastřen původ vozidla a jeho získání pro obžalovanou bez DPH, která z kupní ceny vozidla činila 1 076 766,29 Kč, aby jej obžalovaná mohla prodat spol. DOMINIK Company, s.r.o., se slevou požadovanou manželi O., kdy účelový odpočet DPH z kupní ceny vozidla byl zařízen fiktivním vývozem vozidla na Slovensko fiktivnímu kupci, slovenské spol. Tornolo, s.r.o., IČO:47246341, na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2014 č. 3/2014 za částku 187 613 Euro, kterou připravil již odsouzený P. K. a kterou za již odsouzenou spol. Scuderia Praha, a.s., spolupodepsal již odsouzený člen představenstva, Ing. Jan Fechtner, kdy tento prodej byl podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, osvobozen o DPH, s tím, že vozidlo mělo být vyvezeno dne 25. 2. 2022 obžalovaným M. S., který se na realizaci tohoto fiktivního vývozu vědomě podílel tím, že na základě fiktivní plné moci udělené spol. Tornolo, s.r.o., dne 24. 2. 2014 na pobočce Expobank CZ a.s. v Praze 5, Vítězná 126/1, složil částku ve výši 91 613 Euro a dne 25. 2. 2014 na stejné pobočce částku 86 000 Euro na účet č. 5342550013/4000 odsouzené spol. Scuderia Praha, a.s., na základě zálohové faktury č. 214990019 ze dne 17. 2. 2014, vystavené odsouzeným P. K. na prodej vozidla za kupní cenu ve výši celkem 187 643 Euro bez DPH, a zároveň namísto exportu vozidla dne 25. 2. 2014 pověřil svého známého, Josefa Janáčka, nar. 16. 5. 1955, jeho převozem z autosalonu odsouzené spol. Scuderia Praha, a.s., nacházejícího se na Evropské třídě, v Praze 6, k STK Motol na ulici Plzeňská, v Praze 5, tj. na místo v bezprostřední blízkosti garáží Greyhound Park Motol, v nichž dne 24. 2. 2014 obžalovaný Lukáš Brada rezervoval pro vozidlo garážové stání a kam bylo také vozidlo vzápětí převezeno, a kde si jej také 25. 2. 2014 vyzvedli manželé O.,
a obžalovaná vedle obžalovaného Lukáše Brady, spolu s obžalovanými Vladimírem Polákem a Filipem Štifterem s již odsouzenými Ing. Janem Fechtnerem a P. K. tak způsobili, že již odsouzená spol. Scuderia Praha, a.s., nepřiznala za zdaňovací období únor 2014 ke škodě České republiky ze svých tržeb DPH ve výši 1 076 766,29 Kč, čemuž obžalovaný M. S. svým jednáním napomohl“ .
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest o výměře 300 denních sazeb po 300 Kč, tj. celkem 90 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku povolil zaplacení peněžitého trestu v dvaceti měsíčních splátkách po 4 500 Kč, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně bylo rozhodnuto o trestech u spoluobviněných, včetně spoluobviněné právnické osoby.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i spoluobvinění Štifter a společnost autasgaranci.cz, s. r. o., odvolání. Obviněný a společnost autasgaranci.cz, s. r. o., směřovali podaná odvolání do všech výroků. Spoluobviněný Štifter podal odvolání do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem dne 26. 4. 2023, sp. zn. 44 To 89/2023 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně spoluobviněného Štiftera toliko ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině tomuto spoluobviněnému uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 2,5 (dva a půl) roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok I.). Odvolání obviněného a spoluobviněné spol. autasgaranci.cz. s.r.o., pak podle §256 tr. ř. soud druhého stupně zamítl (výrok II.).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 44 To 89/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu, který se týká výroku pod bodem II. Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Obviněný následně namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ Soud“) ve věci Mucha v. Slovenská republika (ze dne 25.11.2021) zabývající se otázkou presumpce neviny a požadavkem na nestranný soud v samostatném řízení stěžovatele, a to v návaznosti na předchozí odsouzení spolupachatelů stěžovatele stejným senátem, kdy odsuzující rozsudky coby výsledky vyjednávání dohod o vině a trestu tvořily věcnou a celistvou součást jeho vlastní trestní věci. Dovolatel uvádí, že předmětný rozsudek Soudu je pro českou právní praxi významný zejména s ohledem na rostoucí význam dohod o vině a trestu v trestněprávním procesu, a to i s ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. Namítá, že z předmětné věci plynou maxima, na která musí vnitrostátní soudy pamatovat, rozhodují-li o vině obviněného v samostatném řízení na podkladě již uzavřených a schválených dohod o vině a trestu s dalšími osobami, když v rámci schvalování dohody o vině a trestu se neprovádí dokazování. Bez provedeného dokazování nelze spolehlivě dovozovat vinu další konkrétní osoby, vůči které je vedeno pro totožné jednání samostatné řízení, a proto je nezbytné se vyvarovat jejího označení jako jednoznačného dalšího pachatele v popisu skutkového děje v dohodě o vině a trestu. V opačném případě může vzniknout pochybnost o nestrannosti rozhodujícího senátu, pokud již v dohodě o vině a trestu v popisu skutkového děje de facto konstatuje podíl i další konkrétní osoby na projednávaném skutku.
6. Obviněný konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně explicitně vychází ze skutečnosti, že obvinění Ing. Fechtner, P. K. a obviněná Scuderia Praha, a. s., doznali vinu k podílu na spáchání projednávaného daňového úniku tím, že uzavřeli dohodu se státním zástupcem o jejich vině, kterou soud prvního stupně rozsudkem schválil. Takový přístup soudu prvního stupně je však nepřijatelný a odvolací soud pochybil, když jej svým rozhodnutím de facto aproboval. Zdůrazňuje, že dohoda o vině obviněných Ing. Fechtnera, P. K. a obviněné společnosti Scuderia Praha a.s. byla schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. listopadu 2022 [správně ze dne 25. listopadu 2021], sp. zn. 3 T 51/2021, který vynesl senát ve složení Mgr. Roman Podlešák, Jan Fischer a Ing. Jiří Pátik. V popisu skutku je opakovaně, celkem 5x, uvedena jeho osoba, když má být spolupachatelem již odsouzených Ing. Fechtnera, P. K. a společnosti Scuderia Praha, a. s.
7. Další námitka dovolatele směřuje proti závěrům obou soudů nižších stupňů o jeho zavinění. Je přesvědčen, že skutečnosti spočívající ve zhodnocení subjektivní stránky, z provedeného dokazování nevyplynuly. Konkrétně není zřejmé, z čeho soudy nižších stupňů vycházely při formulování závěru, že v inkriminovanou dobu věděl, že se společnost Scuderia Praha, a. s., respektive její zástupci, rozhodli zkrátit daň z přidané hodnoty a že tak učiní prostřednictvím fingovaného vývozu předmětného vozidla na Slovensko. Stejně tak není zřejmé, z jakého důkazu tyto soudy dovodily, že měl vědět, že je zapojen do fiktivních obchodů s předmětným vozidlem a že tyto fiktivní obchody ve svém důsledku povedou ke zkrácení daně u daňového subjektu Scuderia Praha, a. s.
8. Ve vztahu k námitce podjatosti dvou členů senátu soudu prvního stupně namítá, že soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo překlenuly celou řadu skutkových nejasností tak, že určité skutečnosti pouze předpokládaly a z nich pak dovodily závěry k jeho tíži. Považuje za nepochybné, že soud prvního stupně dovodil rozhodné skutečnosti nikoli z výsledků provedeného dokazování, nýbrž z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 51/2021, ve kterém se obvinění Ing. Fechtner a K. doznali k podílu na spáchání projednávaného daňového úniku tím, že uzavřeli dohodu se státním zástupcem o vině, kterou uvedený soud rozsudkem schválil. Takový postup je nepřípustný. V tomto směru odkazuje na §9 odst. 1 tr. zákoníku (správně §9 odst. 1 tr. ř.), který upravuje předběžné otázky a za jakých předpokladů je soud pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu vázán (nesmí jít o posouzení viny). Obviněný uvádí, že pokud by tedy připustil, že v daném případě je skutečnost, že svědci Ing. Fechtner a K. byli pravomocně odsouzeni za jednání, kterým se podíleli na předmětné trestné činnosti, předběžnou otázkou, pak i přesto byl soud prvního stupně povinen s ohledem na fakt, že jde o posouzení viny, posoudit takovou předběžnou otázku samostatně. Pakliže se však o předběžnou otázku nejedná, pak měl nalézací soud doznání odsouzených svědků Ing. Fechtnera a K. v řízení sp. zn. 3 T 51/2021 posoudit stejně jako všechny jiné skutečnosti, které v řízení vyjdou najevo a mohou přispět k objasnění věci, tzn. dle pravidel stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takto měl postupoval nalézací soud zvláště za situace, kdy svědek Ing. Fechtner v předmětné věci vypověděl jinak, než by odpovídalo jeho doznání v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 51/2021, a svědek K. vypovídat odmítl. Obviněný tak má za to, že rozsudek soudu prvního stupně jednoznačně vychází ze skutečnosti, že Ing. Fechtner, P. K. a obviněná Scuderia Praha, a. s., doznali vinu k podílu na spáchání projednávaného daňového úniku tím, že uzavřeli dohodu se státním zástupcem o jejich vině a trestu, která byla schválena. Opětovně zdůrazňuje, že dohoda o vině a trestu ohledně těchto spoluobviněných byla schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. listopadu 2022 [správně ze dne 25. listopadu 2021], sp. zn. 3 T 51/2021, který vynesl senát ve složení Mgr. Roman Podlešák, Jan Fischer a Ing. Jiří Pátik. Současně ve vztahu ke své osobě odkazuje na znění skutku v dohodě o vině a trestu. Dovolatel tedy vyslovuje závěr, že soud druhého stupně nerespektoval závěry z rozsudku Soudu ve věci Mucha v. Slovenská republika. V důsledku tohoto se domnívá, že byla dána podjatost dvou členů senátu 3 T Obvodního soudu pro Prahu Odvolací soud pak podle jeho názoru pochybil, když zamítl jeho návrh na doplnění dokazování čtením autorského komentáře předsedy Nejvyššího soudu k rozhodnutí Soudu ve věci „Mucha pro Slovensku“. V projednávaném případě se závěry a argumentace uvedená v autorském komentáři bezprostředně dotýkaly jeho odvolacích námitek. Pakliže by měl platit závěr odvolacího soudu, že čtení tohoto důkazu bylo nadbytečné vzhledem ke zmíněné zásadě iura novit curia , ve svém důsledku by již samotné vydání takového autorského komentáře bylo nadbytečné.
9. Za nepřesvědčivý považuje rovněž závěr odvolacího soudu uvedený v napadeném rozsudku, že „výsledek samostatného řízení proti K. a Fechtnerovi se v podstatě na důkazní situaci nepodílí, a pokud obvodní soud toto řízení zmiňuje v odůvodnění napadaného rozsudku, činí tak v podstatě nadbytečně, aby tak nechtěně dal prostor pro iniciativu obhajoby napadat správné závěry rozsudku soudu stupně.“. I pokud by připustil, že soud prvního stupně dospěl ke správným závěrům, je zapotřebí „i tak“ z hlediska požadavků kladených na zachování spravedlivého procesu vždy zkoumat, zda tyto „správné“ závěry byly přijaty nepodjatým soudcem.
10. Ve třetí části dovolání obviněný tvrdí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají oporu v provedeném dokazování. V projednávané věci nebyl podle jeho názoru opatřen/proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že měl v inkriminovanou dobu vědět, že se společnost Scuderia Praha, a. s., respektive její zástupci, rozhodli zkrátit daň z přidané hodnoty a že tak učiní prostřednictvím fingovaného vývozu předmětného vozidla na Slovensko. O zmíněném záměru nevěděl. Nevěděl ani o tom, že vozidlo mělo být vyvezeno do zahraničí. V tomto směru proti němu nesvědčí žádný přímý důkaz. Akcentuje, že neexistuje ani řada důkazů nepřímých, které by tvořily ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, jež by ve svém důsledku vylučovaly jakoukoliv pochybnost o jeho vině a zcela by jej usvědčovaly. Má za to, že se nepodařilo prokázat, že by věděl, že je zapojen do fiktivních obchodů s předmětným vozidlem a že tyto fiktivní obchody ve svém důsledku povedou ke zkrácení daně u daňového subjektu Scuderia Praha, a. s. Závěry soudu prvního stupně, které byly promítnuty do napadeného rozsudku, jsou proto nesprávné a nepodložené.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 44 To 89/2023-2473, zrušil, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 641/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení, trestnou činnost dovolatele, jeho argumentaci a uplatněné dovolací důvody. Dovolací námitky týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle jeho názoru nemohou obstát již z toho důvodu, že dovolatel ani nespecifikuje, kterých dvou členů senátu soudu prvního stupně se mají jeho námitky týkat. Lze se pouze domýšlet, že se má jednat o předsedu senátu Mgr. Romana Podlešáka a přísedícího Jana Fischera, kteří byli činní při rozhodování ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 51/2021, jejichž údajnou podjatost dovolatel namítal v doplňku svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
13. Státní zástupce dále akcentuje, že dovolatel taktéž nespecifikuje, o který z důvodů vyloučení uvedených v §30 tr. ř. se má jednat. Taktéž lze pouze dovozovat, že podjatost soudce a přísedícího je dovozována z jejich účasti na rozhodování ve výše uvedené věci Obvodního soudu pro Prahu 7 vedené pod sp. zn. 3 T51/2021, kde byla ohledně části obviněných schválena dohoda o vině a trestu. Státní zástupce konstatuje, že Nejvyššímu soudu ani státnímu zástupci nepřísluší si domýšlet a dotvářet dovolací námitky obviněného. Konstatuje nicméně, že důvody, pro které je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení proto, že byl v projednávané věci již dříve činný, jsou uvedeny v §30 odst. 2–5 tr. ř., přičemž v úvahu v dané věci přichází pouze ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., které je výčtem taxativním. Procesní situace, kdy soudce nebo přísedící se v minulosti v jiném samostatně vedeném řízení týkajícím se téhož skutku jako projednávaná trestní věc účastnil na rozhodování o schválení dohody o vině a trestu ohledně obviněného, který se na spáchání skutku podílel jako spolupachatel nebo účastník, v něm uvedena není. Ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. tedy na danou trestní věc podle státního zástupce nedopadá.
14. Pro úplnost ovšem státní zástupce dodává, že v dohodě o vině a trestu, kde je skutek ve vztahu k obviněným, kterých se dohoda o vině a trestu týká, vymezen tak podrobně, že to vede až k určité nepřehlednosti, je úloha obviněného zmíněna spíše okrajově a zejména zde nejsou uvedeny skutečnosti, ze kterých by vyplývala existence obviněným zpochybňované subjektivní stránky trestného činu. Důvody vyloučení uvedeného soudce a přísedícího tedy nelze dovozovat ani z dovolatelem citovaného rozhodnutí Soudu ve věci Mucha v. Slovenská republika, jehož automatická aplikace by v podstatě znamenala rozšíření důvodů vyloučení soudce nad rámec citovaného ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. V tomto směru státní zástupce odkazuje na závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 10 na str. 7 odůvodnění jeho rozhodnutí. Jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit nějaký konkrétní osobní poměr soudců a přísedících k projednávané věci nebo k osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř., dovolatel nezmiňuje ani okrajově, a takové skutečnosti nezmiňoval ani v původním řízení. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy státní zástupce nepovažuje za důvodné ani v případě, že budou považovány za relevantně uplatněné.
15. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolatel nespecifikuje, kterého dovolacího důvodu se mají jednotlivé části jeho argumentace týkat, a některé námitky v textu dovolání vícenásobně opakuje. Není mu tudíž zcela jasné, zda námitkami, podle kterých soudy neučinily skutková zjištění na podkladě dokazování, ale vycházely z dohody o vině a trestu uzavřené v jiném řízení, má být naplněn též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Sám dovolatel uplatňuje tuto námitku v části dovolání označené „Pochybnosti o podjatosti dvou členů senátu soudu prvního stupně“, což svědčí spíše pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Navíc lze takovouto námitku stěží podřadit pod některou z vad důkazního řízení v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedených. Státní zástupce tak konstatuje pouze tolik, že skutkové závěry v řízení vedeném proti dovolateli u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 7/2022 byly učiněny na základě rozsáhlého dokazování v této věci provedeného a obsáhle hodnoceného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že v jiném řízení se již odsouzení Ing. Fechtner a K. k trestné činnosti doznali a uzavřeli dohodu o vině a trestu, nalézací soud zmínil pouze v souvislosti s hodnocením jejich výpovědí, které učinili ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 7/2022 v pozici svědků. (Ing. Fechtner svoji účast na trestné činnosti bagatelizoval, K. odmítl vypovídat.) Takovýto postup při hodnocení důkazů samozřejmě nijak neodporoval dovolatelem citovaným ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za zcela mimoběžné považuje výklady dovolatele o předběžné otázce, když za rozhodnutí o předběžné otázce, kterým by byly ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. vázány, soudy rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 51/2021 nikdy nepovažovaly. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu je rovněž zcela irelevantní obecný nekonkrétní odkaz dovolatele na porušování zásady in dubio pro reo .
16. K obdobnému závěru státní zástupce dospěl u námitek týkajících se subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho názoru dovolatel pouze obecně tvrdí, že o jeho vědomosti o rozhodných skutečnostech nebyl opatřen žádný relevantní důkaz. Existenci zjevného rozporu těchto zjištění s obsahem nějakého konkrétního důkazu při tom ani náznakem nezmiňuje a argumentaci obsaženou např. v bodech 14 a násl., 22 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, popř. v bodě 11. rozhodnutí soudu odvolacího, v podstatě ignoruje. Státní zástupce tak má za to, že ze strany obviněného jde pouze o paušální a nekonkrétní vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů. Navíc námitky týkající se absence úmyslného zavinění by bylo namístě vznášet spíše v rámci dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, když k této vadě mělo dojít neprovedením důkazu čtením autorského komentáře předsedy Nejvyššího soudu k výše citovanému rozhodnutí Soudu. Nejde samozřejmě o „důkaz“, který by se týkal skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Státní zástupce následně zdůrazňuje, že předmětem dokazování jsou skutkové okolnosti, nikoli otázky právní. V tomto směru platí zásada „iura novit curia“. Předmětem dokazování tedy nemohou být nejen tuzemské právní předpisy, ale ani obsah judikaturních rozhodnutí, odborná literatura, „komentářové“ výklady apod. Na stanoviska a právní názory v takovýchto materiálech vyslovené samozřejmě může obhajoba poukázat ve svých přednesech, opravných prostředcích apod. Státní zástupce proto uzavírá, že uplatněné námitky, pokud je vůbec lze alespoň z části obsahově podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné.
17. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
23. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba uvést, že přestože dovolatel výslovně označil zvolené dovolací důvody, tak již jednotlivé námitky nepodřazuje výslovně pod jednotlivé zvolené dovolací důvody, když část argumentace i zdvojuje, tedy uplatňuje ji pod námitkou „ o podjatosti dvou členů senátu soudu prvního stupně“ a rovněž pod námitkou stran „způsobu řešení předběžné otázky a vzešlých skutkových zjištění“. Zároveň v případě dovolací argumentace týkající se nenaplnění subjektivní stránky lze mít za to, že tato námitka směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný ani neuplatil. Bez ohledu na tyto závěry se Nejvyšší soud uplatněnými námitkami blíže zabýval, když ovšem musel při posuzování jejich důvodnosti vycházet z obsahu uplatněné argumentace, neboť dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
26. Nejvyšší soud musí především ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu souhlasit se státním zástupcem, že obviněný ani výslovně nespecifikoval, kterých dvou členů senátu soudu prvního stupně se předmětná námitka týká. Lze se skutečně toliko domnívat, vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentaci, že dovolatel má na mysli předsedu senátu soudu prvního stupně Mgr. Romana Podlešáka a přísedícího Jana Fischera, kteří rozhodovali o schválení dohody o vině a trestu ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 T 51/2021. Za podstatnější z hlediska naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu a zvolené dovolací argumentace ovšem Nejvyšší soud považuje skutečnost, že obviněný ani náznakem neuvedl, který z důvodů vyloučení uvedených v §30 tr. ř. uplatňuje. Jinak vyjádřeno, dovolání neobsahuje konkrétní (alespoň obsahové) vymezení, který odstavec §30 tr. ř. měl být porušen. Zde je třeba opětovně akcentovat, že rozhodně není úkolem Nejvyššího soudu si v dovolacím řízení argumentaci obviněného domýšlet, dovytvářet nebo jakkoliv konstruovat. Nejvyšší soud se bez ohledu na tento závěr přesto alespoň obecně k uplatněné argumentaci vyjádří.
27. Jak již bylo naznačeno, vyloučení orgánu činných v trestním řízení tedy i soudců či přísedících upravuje ustanovení §30 tr. ř. Účelem tohoto ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z vykonávání orgánů trestního řízení ten orgán činným v trestním řízení (§12 odst. 1), u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných (Šamal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 372 s.).
28. Lze mít za to, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739–740).
29. Jak již bylo konstatováno, lze se toliko domnívat, že obviněný namítá podjatost Mgr. Romana Podlešáka, předsedy senátu soudu prvního stupně, a Jana Fischera, přísedícího tohoto soudu, neboť právě tito dva jmenování se podíleli jako členové senátu na rozhodování v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 51/2021, ve které došlo k odsouzení společnosti Scuderia a tehdy obviněných K. a Ing. Fechtnera, s nimiž státní zástupce uzavřel dohodu o vině a trestu. K tomuto závěru lze dospět i na základě protokolu o veřejném zasedání soudu druhého stupně, kde obviněný tuto námitku podjatosti vznesl v rámci odvolání, přičemž soud druhého stupně na tuto námitku reagoval, tedy v rámci odvolacího řízení se s ní vypořádal.
30. Současně vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace, když obviněný neoznačil odstavec §30 tr. ř., jehož porušení se dovolává, lze mít za to, že v dané věci přichází v úvahu pouze ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Předmětné ustanovení obsahuje taxativní výčet, který nelze rozšiřovat. Proto lze považovat předmětnou námitku za bezpředmětnou, když zákon explicitně ale ani implicitně neuvádí, že by paušálně byl z rozhodování trestní věci vyloučen soudce, který se dříve účastnil schvalování dohody o vině a trestu jiných osob podílejících se na spáchání stejné trestné činnosti.
31. Nejvyšší soud si je ovšem vědom rozsudku Soudu ve věci Mucha v. Slovensko, přičemž má za to, že ani tento rozsudek není v rozporu se závěrem soudu druhého stupně, že výše jmenovaní nebyli vyloučení z projednávaní věci před soudem prvního stupně (blíže viz bod 10 rozsudku soudu druhého stupně). Především je třeba akcentovat, že z rozhodnutí Soudu Mucha v. Slovensko vyplývá, že soudy nesmí svými úvahami přejímat vinu obviněného, nebo vyjadřovat svůj názor ještě předtím, než je o věci rozhodnuto. Soudy v případech uzavření dohody o vině a trestu u jiných spoluobviněných nesmí při závěrech o vině obviněného neuzavírajícího dohodu o vině a trestu primárně odkazovat právě na dohody o vině a trestu, jestliže neexistují jiné důkazy, které by vinu tohoto obviněného prokazovaly. Jestliže tedy proces dokazování probíhá „standardně“ a pokud je podklad pro rozhodnutí o vině obviněného, jenž neuzavřel dohodu o vině a trestu, dostatečně podložen provedenými důkazy, není důvod pro vyloučení soudců (senátu) ani pro porušení presumpce neviny. Jestliže soud ve svém předchozím rozhodnutí, ve kterém bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na trestné činnosti podíleli, identifikuje osobu spoluobviněného, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, popíše jeho úlohu na páchání trestné činnosti, obzvláště je-li jeho uvedení v takovém rozhodnutí nezbytné pro účely právní kvalifikace trestní odpovědnosti ostatních spoluobviněných, pokud je v takovém rozhodnutí současně jasným způsobem uvedeno, že taková osoba je stíhána v rámci samostatného řízení a její vina nebyla doposud zákonným způsobem prokázána, nejedná se rozhodně o porušení zásady presumpce neviny.
32. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná, neboť závěr o vině obviněného nebyl založen na skutečnosti, že část spoluobviněných uzavřela dohodu o vině a trestu (Fechtner, K., společnost Scuderia), nýbrž na důkazech, které byly provedeny před soudem prvního stupně, včetně výslechů původně spoluobviněných Fechtnera a K. (ten využil svého zákonného práva nevypovídat). Z pohledu tvrzení obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry potvrdil následně i soud odvolací, zmiňuje předchozí dohodu o vině a trestu týkající se osob K., Fechtnera a společnosti Scuderia jen okrajově, a to v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka Fechtnera (viz bod 20 rozsudku soudu prvního stupně), který ve věci obviněného vypovídal. Jinak řečeno, věrohodnost výpovědi tohoto svědka poměřuje z pohledu dalších důkazů, které v dané věci provedl a na které poukazuje, přičemž na uzavřenou dohodu o vině a trestu odkazuje při hodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka v trestní věci dovolatele spolu s dalšími provedenými důkazy, když toliko dospívá k závěru, že svědek se snaží v rámci svojí svědecké výpovědi svoji roli ve věci bagatelizovat. V tomto směru je třeba zdůraznit, že při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Fechtnera poukazuje soud prvního stupně na jeho úlohu při páchání trestné činnosti ve vztahu k spoluobviněnému K., nikoliv tedy obviněnému. Je tedy nepochybné, že vinu dovolatele dovozuje soud prvního stupně nikoliv na podkladě uzavřené dohody o vině a trestu ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 51/2021, nýbrž na základě jiných důkazů, které sám v řízení provedl a hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., tj. bez ohledu na obsah uzavřených dohod o vině a trestu K., Fechtnera a společnosti Scuderia.
33. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné poznamenat, že rozsudkem Soudu ve věci Mucha proti Slovensku se zabýval v rámci své rozhodovací praxe i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1340/22, v němž kategoricky vyloučil porušení zásady presumpce neviny u obviněných, s nimiž nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu vedle spoluobviněných, s nimž právě dohoda o vině a trestu uzavřena byla. Na rozdíl od většiny rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se rovněž obsáhle zabývala oblastí zachování presumpce neviny mezi formálně různými trestními řízeními (z podobné doby srov. např. rozsudek ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021 č. 1128/17), je jak ve stěžovatelově věci, tak v rozsudku Mucha proti Slovensku, shodnou klíčovou okolností to, že velká část obžalovaných (za trestné činy páchané ve větších skupinách) uzavřela s orgány veřejné žaloby dohodu o vině a trestu. Z podstaty tohoto institutu vyplývá, že tato část obžalovaných se musela k dané trestné činnosti doznat a tím popsat i činnost zbytku skupiny (ostatních obžalovaných), s níž při páchání trestných činů kooperovala (i sám Evropský soud pro lidská práva v bodě 58 rozsudku uznává, že bez toho by jen stěží bylo možné považovat doznání a odsouzení za řádné). Z rozsudku Mucha proti Slovensku lze podle Ústavního soudu dovodit jako obecný toliko ten závěr, že v takové situaci musí státní orgány (a především soudy) podle konkrétních okolností případu skloubit popsaný postup s maximálním možným zachováním presumpce neviny (bod 49 rozsudku). Přitom zároveň platí, že nikoliv každý neideální postup představuje porušení tohoto principu a tím nutnost revidovat celou soudní fázi dané trestní věci. Tedy i ve světle judikatury Ústavního soudu je zastáván názor, že je vždy třeba hodnotit konkrétní případ a konkrétní okolnosti a teprve poté s ohledem na zjištěné skutečnosti vyhodnotit uzavření dohod o vině a trestu spoluobviněných na posouzení viny obviněného.
34. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě zdůraznit, že z uzavřené dohody o vině a trestu, kterou schválil soud prvního stupně ve vztahu k osobám obviněných K., Fechtner a společnost Scuderia Praha a. s. ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 51/2021 nevyplývá žádný jeho předběžný úsudek o vině dovolatele v nyní projednávané trestní věci. Osoba obviněného je v této dohodě zmíněna okrajově, tento je tam zmíněn jako jednatel společnosti Carwelt, která vozidlo přeprodala firmě Mercedes-Benz Financial Services České republika, která následně vozidlo pronajala na základě smlouvy o finančním leasingu společnosti DOMINIK Company, s. r. o., přičemž tento skutkový závěr je v souladu i s obhajobou obviněného. Nadto je také třeba uvést, že bez uvedení těchto skutečností by nemohl být formulován skutek, který byl předmětem dohody o vině a trestu tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a kterým obvinění, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, naplnili všechny znaky zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Současně je nezbytné akcentovat, že ve skutku, který byl předmětem dohody o vině a trestu, nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které by se týkaly namítané subjektivní stránky obviněného a ze kterých by soud prvního stupně prezentoval v době uzavření dohody, že obviněný si byl vědom toho, že se má úmyslně podílet na páchání jakékoliv trestné činnosti. Proto lze uzavřít, že obviněný svou argumentací zjevně míjí situace, na které dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dopadá. Proto vyhodnotil Nejvyšší soud uplatnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zcela neodůvodněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu dovozuje dovolatel především opětovně z tvrzení, že soud prvního stupně vycházel z uzavřené dohody o vině a trestu u ostatních spoluobviněných, aniž by vzal v úvahu provedené důkazy, když současně předestírá vlastní skutkovou verzi události. Současně namítá neprovedení všech požadovaných důkazů (komentář k rozhodnutí ESLP) a porušení zásady in dubio pro reo .
36. Předně je třeba uvést, že námitky dovolatele, které se vztahují ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nepřekračují meze pouhé polemiky, jak je třeba který důkaz hodnotit, když obviněný jen prosazuje svoji vlastní verzi události odlišnou od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně. Zde je opětovně nutno zdůraznit, že námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, když jen za takové situace by bylo možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nesoulad, jak již bylo naznačeno, je založen zpravidla tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový nesoulad ovšem Nejvyšší soud v dovoláním napadené věci neseznal, jak níže podrobněji rozvede, když těžiště argumentace dovolatele je založeno , jak již bylo naznačeno, jen na prostém nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněným, pro něho příznivější.
37. Bez ohledu na shora uvedené musí Nejvyšší soud akcentovat, že v projednávané věci neshledal rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, natož extrémní. Zde se sluší především poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však vždy klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
38. Nejvyšší soud považuje za vhodné z pohledu námitek obviněného, skutečně toliko na podporu závěru, že v případě dovolatele skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Tyto následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů. V tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé, precizní a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 6–43 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž je nutno zdůraznit, že na obhajobu obviněného nakonec i velmi podrobně reagoval soud druhého stupně (viz body 10–11 rozsudku soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Jinak vyjádřeno, lze konstatovat, že nalézací soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a následky hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soud prvního stupně na rozdíl od obviněného totiž hodnotil provedené důkazy komplexně, tedy v rámci hodnocení důkazů přihlédl jednak k výpovědím svědků (např. manželů O., H. V., J. M., J. J., D. F., M. B., M. Ř.), jednak k listinným důkazům (např. zprávám Finančních úřadů z provedených daňových šetření, předloženým fakturám týkajícím se vozidla Ferrari, pokladním dokladům, zprávám slovenské finanční správy, protokolům o jednání s jednateli dotčených subjektů zapojených do fiktivního řetězce, objednávkám na vozidlo Ferrari ze dne 7. 2. 2014, dokladům týkajícím se registrace vozidla Ferrari, smlouvám o finančním leasingu na vozidlo Ferrari, výpisům z mýtných transakcí, prohlášením o vývozu vozidla Ferrari a s ním související plné moci, nákladovým listům a fotografiím vozidla Ferrari, smlouvě o nájmu garážového stání, e-mailové korespondence, listinám týkajícím se zajištění předmětného vozidla Ferrari k uhrazení dlužné daně odsouzenou Scuderia Praha, a. s., informacím získaným od ministerstva vnitra Slovenské republiky k sídlu společností Cross Trade, s. r. o., a Tornolo, s. r. o., informacím o předmětném vozidlu Ferrari). Dále vycházel i z výpovědi spoluobviněných Poláka, Štiftera a S., když následně hodnotil tyto důkazů z pohledu obhajoby obviněného. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou významu výpovědi původně spoluobviněných, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, pokud tito ve věci vypovídali. Lze tedy odmítnout tvrzení dovolatele, že soudy při formulování závěru o jeho vině vycházely z uzavřené dohody o vině a trestu, když je nutno zdůraznit, že zejména v bodech 14–22, 25–31, 39–40 rozsudku soud prvního stupně tento soud ozřejmil, proč obhajobě obviněného neuvěřil a má ji za vyvrácenou provedenými důkazy. Z pohledu tohoto závěru jsou pak zcela mimo výklady dovolatele týkající se předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., neboť za rozhodnutí o předběžné otázce, kterým by byly ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. vázány, soudy nižších stupňů rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 51/2021 nikdy nepovažovaly.
39. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Proto nebylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
40. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř., a dokonce je nadprůměrně odůvodněno.
41. Lze tedy konstatovat, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněného. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem libovůle. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
42. Dovolatel dále ve vztahu k procesu dokazování rozporuje rovněž zamítnutí jeho důkazního návrhu – čtení autorského komentáře předsedy Nejvyššího soudu k rozsudku ESLP ve věci Mucha v. Slovensko – pro tvrzenou nadbytečnost. Obviněný tak s ohledem na konkrétní námitky uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, když byť to výslovně neuvádí, namítá existenci tzv. opomenutých důkazů ve věci.
43. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
44. Současně je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
45. Předně je třeba uvést, že v případě nečtení autorského komentáře se nejedná o „důkaz“. Je tomu tak proto, že důkaz se musí týkat skutkových zjištění, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, předmětem dokazování v trestním řízení jsou skutkové okolnosti, nikoliv otázky právní. Je tomu tak proto, že platí zásada „iura novit curia“. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že soud druhého stupně zamítnutí provedení důkazu přečtením komentáře k soudnímu rozhodnutí řádně odůvodnil (viz bod 10), když jej odmítl jako nadbytečný ve smyslu zásady iura novit curia . Vyjádřený závěr považuje Nejvyšší soud za správný. Navíc je třeba uvést, že komentářová literatura není pramenem práva, soud jí není vázán. Není totiž výjimkou, že autoři komentářů nejsou ve vzájemné shodě a na věc mohou nabízet i odlišné pohledy. Proto lze mít za to, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
46. Není tedy pochyb o tom, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
47. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné na tuto argumentaci reagovat, byť skutečně velmi stručně, když obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky, což je ovšem námitka, která se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil. Předně je nutno akcentovat, že v případě obviněného se tato námitka ocitá na samé hraně přezkoumatelnosti, neboť se spíše jedná o námitku skutkovou, když závěr o neprokázání subjektivní stránky dovozuje dovolatel z vlastního hodnocení skutkového děje. Jinak vyjádřeno, obviněný ve své podstatě uplatňuje skutkové námitky, neboť vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, a provádí jejich vlastní hodnocení a na podkladě tohoto vlastního hodnocení důkazů uplatňuje pro sebe příznivější skutkovou verzi a na jejím podkladě namítá nesprávné právní posouzení skutku. Proto by bylo možno, i kdyby obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tuto argumentaci podřadit pod tento dovolací důvod jen s velkou dávkou tolerance.
48. Přes tento závěr lze obecně uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
49. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
50. Předně je třeba zdůraznit, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, tj. v základní skutkové podstatě tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky a který musí být pachateli prokázán. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná platba je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z charakteru a způsobu celého jednání pachatele a z okolností, za nichž k němu došlo, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ve vztahu ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
51. V projednávané věci se naplněním subjektivní stránky zabývaly již soudy nižších stupňů, které zavinění obviněného posoudily jako úmysl přímý (viz bod 44 rozsudku soudu prvního stupně, ale zejména bod 11 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud musí konstatovat, že se oba soudy se subjektivní stránkou obviněného velmi podrobně a precizně vypořádaly, a to právě z pohledu provedených důkazů, když logicky vysvětlily, proč obviněný musel o veškeré trestné činnosti dalších článků řetězce pachatelů vědět a jak konkrétně se na trestné činnosti sám dovolatel podílel. Nejvyšší soud nemá v tomto ohledu vůči závěrům a odůvodnění zavinění obviněného soudy nižších stupňů žádné výtky a na jejich úvahy plně odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje (zejména na úvahy soudu druhého stupně). Proto považuje Nejvyšší soud i tuto námitku, i pokud by byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za neopodstatněnou.
52. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
53. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
54. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu