ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.913.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 913/2023-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 3 To 9/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 8/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 48 T 8/2022, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 23. 8. 2021 v době od 09:00 hodin do 12:00 hodin ve XY, na ulici XY č. XY, v bytě ve svém tehdejším bydlišti, v době, kdy u něj byla na návštěvě dcera jeho sestry poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY, v úmyslu svého vlastního sexuálního uspokojení, využívaje jednak svého autoritativního postavení strýce poškozené, kterému byla v té době svěřena, aby o ni pečoval, jednak jejího nízkého věku, její neznalosti v oblasti sexuální a s tím spojenou neschopnost racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, nejprve po poškozené požadoval, aby jej v obývacím pokoji masírovala mimo jiné v oblasti stehen a rozkroku, poté šli do koupelny, kde se vysvlékl a opakovaně vkládal penis do úst poškozené až do svého vyvrcholení do úst poškozené, načež požadoval po poškozené, aby se svlékla, což tato odmítla, kdy krátce svého jednání zanechal v důsledku příchodu své matky do bytu, avšak po jejím odchodu v jednání pokračoval a opakovaně znovu vkládal penis do úst poškozené až do svého vyvrcholení, a tohoto jednání se dopustil s vědomím si věku poškozené nezletilé AAAAA a možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj poškozené, zejména v oblasti sexuální.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šest) let a 3 (tři) měsíce. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, XY, nemajetkovou újmu v penězích, způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky 250 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 48 T 8/2022, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 3 To 9/2023, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 3 To 9/2023, podal následně obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný se v dané věci snažil dosáhnout opakovaného výslechu poškozené AAAAA, během kterého by prostřednictvím svého obhájce, resp. prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení, mohl poškozené klást otázky a zeptat se na podstatné okolnosti daného skutku. Tento opakovaný výslech však nebyl v řízení proveden a nebyl proveden ani v odvolacím řízení. Obviněný se tedy snažil opatřit alespoň jiné důkazy, které by se zabývaly obsahem výslechu poškozené a způsobem jeho provedení. Předložil tedy soudu jako důkaz odborné vyjádření ze dne 21. 3. 2023, zpracované Mgr. Zuzanou Bouškovou, soudní znalkyní z odvětví psychologie, specializace psychologie dětí a dospívajících, vztahová problematika rodiny. Uvedené odborné vyjádření bylo předloženo a navrhnuto jako důkaz na veřejném zasedání před odvolacím soudem. Soud II. stupně však tento navrhovaný důkaz zamítl. Obviněný proto konstatuje, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uvádí, že u výslechu nebyly splněny podmínky pro provedení výslechu jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. Poškozená se k předmětnému traumatickému zážitku opětovně vyjadřovala, a to v rámci zpracovávání znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie znalců MUDr. Černekové a PhDr. Štěpaníka. Pokud se poškozená opětovně vyjadřovala k předmětnému traumatickému zážitku, tak takové vyjádření mohlo být provedeno ve formě opakovaného výslechu poškozené. Dodává, že v rámci trestního řízení bylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, a to tím, že neměl v průběhu trestního řízení po vznesení obvinění možnost být přítomný u výslechu poškozené a klást ji otázky a vyjádřit se následně k její výpovědi. Obviněný má dále za to, že celá řada důkazů provedených v trestním řízení nepotvrzuje výpověď poškozené a jsou v rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními uvedenými v napadaných rozhodnutích. V prvé řadě poukazuje na výpověď své matky, paní Z. P., které poškozená bezprostředně sdělila jako vůbec první osobě zcela jinou verzi událostí, než kterou později sdělila jiným osobám. Taktéž poukazuje na výpovědi svědků M. P., E. V. a bývalé přítelkyně obviněného, kteří mu věří a myslí si, že poškozená lže.
V další části dovolání namítá nesprávnému právní posouzení skutku, a to posouzení tvrzeného jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení §201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odmítá, že by svým jednáním naplnil obligatorní znak trestného činu znásilnění a poškozenou by donutil k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží při zneužití její bezbrannosti. Uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá úmysl tvrzený v popise skutku, tedy že by jednal dne z důvodu „vlastního sexuálního uspokojení“. Uvedená subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu znásilnění není prokázána. Z provedeného dokazování rovněž nevyplývá, že by naplnil obligatorní znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle ustanovení §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Především je uvedené vyloučeno láskyplným vztahem, který byl mezi nimi, což je doloženo výpověďmi svědků a výsledky odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat.
Obviněný také namítl nepřiměřenost uloženého trestu co do druhu trestu a jeho výměry. Má za to, že soudy hodnotily při ukládání trestu kritéria upravená v ustanovení §38–39 tr. zákoníku povšechně, a to pouhým formálním odkazem na uvedená ustanovení bez akcentace soudní individualizace trestu. Soudy při ukládání trestu nezohlednily osobní a rodinné poměry obviněného, jakož i jeho individuální prognózu vést řádný život v budoucnu, ačkoliv v bodě 58 napadeného rozsudku formálně soud I. stupně odkazuje na osobní, rodinné, majetkové poměry a dosavadní způsob života, ke kterým při ukládání trestu měl přihlédnout. V odůvodnění napadených rozhodnutí ovšem chybí jakékoliv úvahy soudu ohledně uvedených kritérií. Soudy tak nezohlednily stabilní rodinné zázemí obviněného, oporu jeho rodičů, jakož i bývalé přítelkyně, a také pevnost sociálních vazeb, jak v průběhu uvedeného trestního řízení, tak i v každodenních situacích. Soudy v napadených rozhodnutích zcela nedostatečně zohlednily při ukládání druhu trestu a jeho výměry také přitěžující a polehčující okolnosti.
Posledně obviněný namítl nesprávnost a nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozsudku o povinnosti nahradit poškozené nemajetkovou újmu z důvodu, že pro přiznání uvedené náhrady ve výši 250.000 Kč nejsou splněny základní podmínky vymezené v trestních i mimotrestních předpisech. Je toho názoru, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán ani vznik nemajetkové újmy u poškozené a ani příčinná souvislost mezi jeho tvrzeným jednáním popsaným ve výroku o vině a vznikem uvedeného následku u poškozené, který by bylo možné odčinit v adhezním řízení. Kromě uvedeného soud prvního stupně výrok, kterým byla přiznána poškozené náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 250.000 Kč, řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnil, v důsledku čehož je nepřezkoumatelný. Postupoval tak v rozporu s konstantní rozhodovací činností Ústavního soudu. Dodává, že výše náhrady nemajetkové újmy je stanovována na základě znaleckých posudků vypracovaných znalci z oboru stanovení nemateriální újmy, přičemž tito znalci obecně postupují dle metodiky Nejvyššího soudu ČR pro stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žádný takový znalecký posudek však nebyl v dané věci vypracován. Pokud zmocněnec poškozené nesplnil uvedenou zákonnou povinnost, soud prvého stupně měl postupovat podle ustanovení §229 tr. ř. a odkázat poškozenou s celým jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy při rozhodování taktéž neposoudily další okolnosti pro snížení nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. V napadaném usnesení odvolací soud pouze obecně konstatuje, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy je adekvátní možnostem obviněného, aniž by ovšem nějak podrobněji posoudil právě možnosti obviněného uhradit poškozené částku ve výši 250.000 Kč. Soud prvního stupně tak při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy postupoval v rozporu s principem proporcionality, požadavky na řádné a vyčerpávající odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a nezkoumal podklady a judikatorní praxi prokazující výši náhrady nemajetkové újmy, jako i osobní a majetkové poměry obviněného.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto jeho dovolání rozhodl podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 8/2022 ze dne 13. 12. 2022 a napadané usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 9/2023 ze dne 22. 3. 2023 a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčují tohoto obviněného opatřené a provedené důkazy. Jak přitom mimo jiné vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, obviněný v době, kdy u něj byla na návštěvě jeho nezletilá neteř, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení po poškozené mimo jiné požadoval masáž v oblasti rozkroku. Poté šel s nezletilou do koupelny, kde opakovaně vkládal penis do úst poškozené až do svého vyvrcholení, kdy tohoto jednání zanechal v důsledku příchodu své matky do bytu. Po jejím odchodu však v jednání pokračoval a opakovaně znovu vkládal penis do úst poškozené až do svého vyvrcholení. K tomuto skutkovému závěru dospěly soudy obou stupňů na základě svědeckých výpovědí nezletilé poškozené, svědků J. M., T. S. M., E. V., K. H., jakož i znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, resp. odvětví školství, kultura, psychologie. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. V posuzované věci tak nevznikly pochybnosti o vině obviněného. Za správný a odpovídající zákonu lze také považovat postup soudů obou stupňů, pakliže neakceptovaly alternativní verzi průběhu skutkového děje, kterou obviněný předložil v dovolání a kterou ostatně zastával v průběhu dosavadního řízení. Ve světle provedených důkazů není tato verze totiž způsobilá založit důvodné pochybnosti o jeho vině, neboť vychází z nevěrohodné výpovědi obviněného o průběhu skutkového děje. V napadených rozhodnutích státní zástupce neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich úvahy o tom, proč neuvěřily tvrzení obviněného o jiné verzi skutkového děje, jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného, kterými vytkl, že soudy vycházely z procesně nepoužitelného výslechu poškozené. Z popsaných časových a věcných souvislostí je zřejmé, že výslech poškozené jako svědkyně byl proveden v době, kdy ještě nemohlo být zahájeno trestní stíhání, protože výslechem dotyčné svědkyně bylo třeba ověřit skutečnosti, které byly způsobilé dostatečně odůvodnit závěr o spáchání trestného činu. V daný okamžik totiž orgány činné v trestním řízení disponovaly pouze takovými skutečnostmi, které se dozvěděly od oznamovatelky (matky poškozené) a které bylo třeba ještě ověřit výslechem poškozené. Současně zde hrozilo, že dojde ke zmaření důkazu, což by ohrozilo náležité zjištění trestného činu. Po provedení výslechu poškozené byl obviněný následně zadržen. Skutečnost, že v bezprostřední časové návaznosti po provedeném výslechu poškozené došlo k zahájení trestního stíhání bez dalšího, nezpochybňuje zákonnost provedení zmiňovaného úkonu. Výslech nezletilé poškozené byl v souladu s §158a tr. ř. také z toho hlediska, že na zákonnost tohoto úkonu dohlížel soudce Okresního soudu v Novém Jičíně, přítomna byla i sociální pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně. Důvodné pochybnosti podle státního zástupce nevznikají ani o neopakovatelnosti provedeného úkonu. S odkazem na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.1498–1507) uvádí, že právě charakter činu, kterého se dopustil obviněný vůči poškozené, její nízký věk i příbuzenský vztah mezi poškozenou a obviněným jsou okolnosti, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj nezletilé. Soudy navíc podrobně vyložily, proč považovaly svědectví poškozené za hodnověrné, a to i se zřetelem k ostatním důkazům. S tímto závěrem soudů nižších stupňů se státní zástupce ztotožňuje, neboť o hodnověrnosti výpovědi poškozené nevznikají v této věci důvodné pochybnosti. V návaznosti na posouzení otázky, zda bylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, státní zástupce uvádí, že vina obviněného nebyla v celém rozsahu založena téměř výlučně na výpovědi nezletilé poškozené. Závěr o jeho vině totiž soudy založily i na dalších důkazních prostředcích (zejména na výpovědích rodičů poškozené), které byly provedeny v souladu se zásadou kontradiktornosti. Takto provedené důkazy, které podporují výpověď nezletilé poškozené, lze považovat za dostatečné vyvažující faktory ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, které rovněž kompenzovaly neprovedení opakovaného výslechu poškozené jako důkazu proti obviněnému. Proto lze konstatovat, že trestní řízení vedené proti obviněnému bylo jako celek spravedlivé. Námitky obviněného, kterými v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil procesní nepoužitelnost důkazů, na kterých soudy založily rozhodná skutková zjištění, jsou tak neopodstatněné. Nelze se ani ztotožnit s námitkami obviněného, totiž že odvolací soud nedůvodně neprovedl důkazní prostředky navržené obhajobou. Tato námitka sice podle státního zástupce také formálně odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak není opodstatněná. Jak přitom vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 8, odstavec 24, s. 9, odstavec 29), označený soud dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Popsaný postup soudu je tak zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného. Ke shora uvedeným námitkám obviněného státní zástupce konstatuje, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a v předcházejícím řízení nedošlo ani k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Námitky, v nichž obviněný tvrdil opak, jsou proto neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil obviněný na námitkách, ve kterých s odkazem na provedené dokazování uvedl, že nebyly naplněny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a brojil jimi také proti výměře uloženého trestu za tyto trestné činy. Dále obviněný takovými námitkami zpochybnil zákonné podmínky pro přiznání nemajetkové újmy poškozené ve výši 250.000 Kč. Státní zástupce uvádí, že tyto námitky sice zčásti formálně odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně nejsou opodstatněné. Přitom na tyto námitky již reagoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí a náležitě svůj závěr odůvodnil (viz s. 10 až 12, odstavec 32. až 38. usnesení odvolacího soudu). S jeho závěry se státní zástupce ztotožňuje. Z napadených rozhodnutí soudů činných dříve ve věci dostatečně vyplývá závěr o naplnění všech zákonných znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, takže nemohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jak namítl obviněný v podaném dovolání. K námitkám obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy státní zástupce uvádí, že je taktéž nepovažuje za opodstatněné. Soud prvního stupně na podkladě skutkových závěrů konstatoval, že obviněný úmyslným jednáním zasáhl do osobnostních práv poškozené a toto jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Soudy nižších stupňů měly v rámci svého rozhodování o nároku poškozené dostatečné podklady pro částečné přiznání tohoto nároku, který posoudily také z hlediska povahy, intenzity, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku. Státní zástupce dále uvedl, že soud prvního stupně rozhodoval v tomto řízení toliko o uplatněném nároku poškozené na náhradu újmy na jejích přirozených právech. Z formulace adhezního výroku označeného soudu je tedy zřejmé, jakého charakteru je přiznaný nárok. Současně je v tomto výroku uvedena i výše plnění, ke kterému byl zavázán obviněný. V této souvislosti lze rovněž uvést, že odvolací soud se zabýval také otázkou, zda výše nemajetkové újmy nebude pro obviněného po majetkové stránce likvidační. Ostatně takový postup je v souladu s dosavadní judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019 uveřejněné pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.), podle které nejsou majetkové poměry obviněného samostatným rozhodným kritériem pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, nicméně musí být zohledněna shora uvedená otázka. S ohledem na charakter uplatněného nároku nebylo pro určení jeho výše namístě vypracovat znalecký posudek, jak namítl obviněný ve svém dovolání. Při určení výše nemajetkové újmy se totiž uplatní postup, kdy soud určí tuto výši podle své úvahy. Jejím základem je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013). Naproti tomu státní zástupce uvádí, že námitky obviněného, kterými brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody, nenaplňují uplatněný důvod dovolání, ale ani jiný důvod uvedený v §265b tr. ř.
Státní zástupce se dále zabýval důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. o který obviněný rovněž opřel své dovolání a uvedl, že odvolání bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Obviněný M. P. ovšem shledával v předcházejícím řízení také existenci důvodů dovolání obsažených v již zmiňovaných ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K těmto důvodům se státní zástupce vyjádřil již výše, přičemž shledal jeho námitky jako neopodstatněné.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněného M. P. je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhl učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zjevný rozpor (první alternativa důvodu dovolání) mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními může nastat jen tehdy, když obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, případně když obsah provedených důvodů nemůže být podkladem pro skutková zjištění soudů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, který vzešel z těchto skutkových zjištění. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkaz, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. O neprovedení podstatného důkazu (třetí alternativa důvodu dovolání) se jedná v případě, že soudy opomněly provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazu nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Uvedenému důvodu dovolání (resp. jeho první alternativě) odpovídají takové námitky, jimiž poukazuje na nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a dále na procesní nepoužitelnost výslechu poškozené (druhá alternativa důvodu dovolání), jakož i na to, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy podstatné pro zjištění skutkového stavu věci, pokud jde o odborné vyjádření Mgr. Zuzany Bouškové, znalkyně z odvětví psychologie a opakování výslechu poškozené v řízení před soudem (třetí alternativa důvodu dovolání), když obviněný konkrétně namítl, že mu nebyla poskytnuta žádná relevantní kompenzace, která by vyvážila neprovedení opakovaného výslechu poškozené.
K první alternativě, tedy k namítanému nesouladu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů zejména z výpovědi poškozené, svědků J. M., T. S. M., E. V., K. H. Odmítavé stanovisko obviněného k intimnímu styku s jeho neteří, poškozenou, je jednoznačně vyvráceno uzavřeným, logickým okruhem důkazů listinných, svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, oproti kterým stojí jeho výpověď zcela osamoceně, bez podpory důkazů jiných. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry, pro které soudy hodnotily výpověď obviněného jako nevěrohodnou a naopak výpověď poškozené nezletilé jako věrohodnou, přičemž je interpretovaly zejména v kontextu závěrů znaleckého posudku MUDr. Černekové a PhDr. Štěpaníka, kteří jak písemně, tak i poté osobně u hlavního líčení formulovali jednoznačný závěr, že popis skutkového děje poškozenou odpovídá popisu skutečně prožitého. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný M. P. donutil k pohlavnímu styku, provedenému způsobem srovnatelným se souloží, nezletilou poškozenou ve věku 8 let, přičemž k takovému činu zneužil její bezbrannosti a současně úmyslně a ze zavrženíhodné pohnutky ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj poškozené, kterou sváděl k nemravnému životu a závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat. Na existenci zjevného či extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
K námitce týkající se nezopakování výslechu poškozené v řízení před soudem, když obviněný konkrétně namítl, že mu nebyla poskytnuta žádná relevantní kompenzace, která by vyvážila neprovedení opakovaného výslechu poškozené, Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 65/2016 uvádí, že ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. ř. a výslech takové osoby je zpravidla prováděn již v přípravném řízení. Výslech poškozené v přípravném řízení měl všechny náležitosti neopakovatelného i neodkladného úkonu, což je v něm podrobně odůvodněno a až dle jeho výsledku mohlo být rozhodnuto, jestli bude trestní stíhání zahájeno. Poškozené byly položeny všechny zásadní otázky k objasnění jednání obviněného, zákonnost i odborná stránka provedení výslechu byly zajištěny přítomností soudce a sociální pracovnice. Právě přítomností soudce u tohoto úkonu došlo ke kompenzaci omezení práva na obhajobu vyplývající z dané procesní situace, když v době výslechu poškozené osoby ještě nebylo důvodně zahájeno trestní stíhání (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 5 Tdo 1241/2013). Nad to znalci byli seznámeni s kompletním obsahem spisu a opakovaně uvedli, že další výslech poškozené nedoporučují, což PhDr. Štěpaník doplnil tak, že sekundární viktimizace není sám o sobě opakovaný výslech, ale to, že někdo znovu zpochybňuje oběť v roli oběti. U dětí sekundární viktimizace spočívá specificky v tom, že nemají dostatečné obranné mechanismy, soud je pro ně velmi nepřátelské prostředí, mají strach, dotazy se stále opakují, pak ani výslech nic nepřinese a vede k další psychotraumatizaci. Nepochybně by další výpovědí poškozené u soudu došlo k její další traumatizaci a znalec proto takovýto postup nedoporučoval, stejně tak znalkyně MUDr. Černeková. Lze tedy shrnout, že další výslech by poškozenou jen citově zasáhl, poškodil, přivodil by jí znovuprožívání již přetrpěných situací a mohl by ohrozit i její nynější sociální adaptaci. Nad to z dikce ust. §102 odst. 2 tr. ř. plyne, že k opakování výslechu osoby mladší 18 let má dojít jen v nutných případech, což není případ projednávané věci, když podrobnosti její výpovědi byly znalecky podrobně a uspokojivě vysvětleny a uvedeny do širšího kontextu, což velmi dobře zapadá do komplexu dalších důkazů. Riziko traumatizace poškozené je proto neúměrné možnému zisku dalších informací, kterých ani s ohledem na již opatřené důkazy není potřeba.
V posuzované věci nelze akceptovat ani námitky obviněného, kterými vytkl, že soudy vycházely z procesně nepoužitelného výslechu poškozené. Podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl považován úkon za neodkladný nebo neopakovatelný. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 25. 8. 2021 obsahoval odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti navrhovaného úkonu podle §158a tr. ř. spočívajícího ve výslechu nezletilé. Rovněž v protokolu policejního orgánu o výslechu svědka–osoby mladší 18 let ze dne 25. 8. 2021 je řádně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost označeného úkonu. Pokud jde o neopakovatelnost úkonu, policejní orgán jasně uvedl, že svědkyně je osobou nezletilou, výrazně mladší 15 let a současně opakování výslechu nezletilé nemusí být jednak vhodné pro její duševní vývoj, jednak vzhledem k předpokládané délce šetření, by mohla být ovlivněna její schopnost později si vybavit důležité skutečnosti. Ani těmto námitkám proto nelze přisvědčit.
Obviněný dále uvedl, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy podstatné pro zjištění skutkového stavu věci, a to odborné vyjádření Mgr. Zuzany Bouškové, znalkyně z odvětví psychologie. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud se s odborným vyjádřením Mgr. Zuzany Bouškové seznámil a v bodu 16 odůvodnění svého rozhodnutí tento důkazní návrh vyhodnotil jako nadbytečný.
Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené AAAAA a svědkyně Z. P.) a zjištěný skutkový stav věci (např. skutečnost, že nebyla zjištěna přítomnost spermatu na oblečení poškozené), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že věrohodnost výpovědi poškozené soudy v kontextu provedených důkazů jako sníženou neshledaly, což plně koresponduje se závěry znaleckých posudků MUDr. Černekové a PhDr. Štěpaníka v tom, že její líčení prožitého je autentickým, je reprodukcí prožitého, nikoli popisem pasivně shlédnutého. Výpověď poškozené není ani v rozporu s výpověďmi svědků a důkazy listinnými, naopak se vzájemně podporují a doplňují. Zcela jiná je však situace u matky obviněného Z. P., která opakovaně neváhá neustále připomínat, že je jednoznačně přesvědčena, že se její syn vytýkaného jednání nedopustil.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. především namítl, že soudy nesprávně posoudily skutek jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Je také přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplývají ani zákonné znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých Nejvyšší soud vychází, obviněný úmyslně, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení využil situaci, kdy mu byla poškozená, která zdaleka nedosáhla věku 15 let, svěřena do péče, tuto vyzval k masáži a když mu vyhověla, své požadavky stupňoval tak, aby jej masírovala i na přirození. Když mu i v tomto vyhověla, přiměl ji k odchodu do koupelny, kde ji vsunul penis do úst a postupně ejakuloval, kdy tohoto jednání zanechal v důsledku příchodu své matky do bytu. Po jejím odchodu však v jednání pokračoval a opakovaně znovu vkládal penis do úst poškozené až do svého vyvrcholení. Obviněný tak donutil poškozenou k pohlavnímu styku vykonanému jinak než souloží, za který je považována jakákoli forma ukájení sexuálního pudu na těle jiné osoby zasahující sexuální integritu s tím, že pohlavní styk byl proveden způsobem srovnatelným se souloží. Ačkoli se nejednalo o soulož, mělo výše uvedené jednání na sexuální sféru oběti obdobně citelný dopad při vyvolání srovnatelného traumatu. Ač nepoužil násilí či výhružky, zneužil stavu psychické bezbrannosti poškozené, když obviněný byl pro poškozenou v autoritativním postavení dospělého, kterému byla často svěřována, který byl uznáván její rodinou a na kterého nahlížela tak, že je třeba jej poslechnout a jeho vůli se neprotivit. Navíc za situace, kdy mu byla poškozená do opatrování nikoli jen na zcela přechodnou dobu svěřena, a zároveň za situace, kdy věděl, že s ohledem na svůj nízký věk se o sebe není schopna sama postarat, mu vznikla povinnost o ni pečovat, tedy zajistit její bezpečí a mravně či fyzicky ji neohrozit, v čemž selhal. Jednal tak rovněž ze zavrženíhodné pohnutky v úmyslu toliko vlastního sexuálního uspokojení na dítěti svěřeném mu do péče. Z výše uvedených skutkových zjištění, zejména z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, je tak zcela zřejmé, že soudy správně posoudily skutek jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o právní kvalifikaci ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zde považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jde o delikt ohrožovací, při němž není nutné, aby nastal následek v podobě defektního vývoje dítěte, ale postačí, že v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí negativního rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. V projednávaném případě obviněný svým jednáním nepochybně porušil zájem společnosti na posílení ochrany zdravého rozumového, citového a mravního vývoje dítěte před škodlivými vlivy spojenými s vedením nemravného života. V projednávané věci šlo jak o ohrožení závažné, tak i intenzivní, přičemž možné negativní následky ve vývoji poškozené byly popsány ve znaleckém posudku znalkyně MUDr. Černekové. Uvedená právní kvalifikace proto byla rovněž aplikována důvodně.
Obviněný soudům nižších stupňů vytýká i to, že mu uložily nepřiměřený trest, neboť nesprávně hodnotily ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku. Nesouhlasí ani s hodnocením polehčujících a přitěžujících okolností. Nejvyšší soud zde uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to tehdy, pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V intencích obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné považovat i jiné vady tohoto výroku, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Takovými vadami mohou být např. pochybení soudu v rámci právního závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, event. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 342/2019). Takové námitky však obviněný neuplatnil. Je namístě dodat, že obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soud prvního stupně své rozhodnutí v tomto směru velmi podrobně odůvodnil, přičemž se zabýval zejména osobou obviněného, jeho poměry a možnostmi nápravy, rovněž způsobem provedení činu, společenskou škodlivostí protiprávního jednání obviněného a okolnostmi, za kterých byl čin spáchán. Při ukládání trestu shledal jako okolnost polehčující ve smyslu ust. §41 písm. p) tr. zákoníku, že před spácháním vytýkaného jednání vedl řádný život, naopak mu ve smyslu ust. §42 písm. a) tr. zákoníku přitěžuje, že jednal s rozmyslem a po předchozím uvážení, když jeho jednání nebylo impulzivní, ale cíleně pro něj vytvářel podmínky a odstraňoval překážky. Ve smyslu ust. §42 písm. b), d), tr. zákoníku mu dále nepřitěžuje, že trestný čin páchal ze zavrženíhodné pohnutky a využívaje závislosti nebo bezbrannosti jiného, když toto je však součástí použité právní kvalifikace, přitěžuje mu však dle §42 písm. n) tr. zákoníku, že naplnil skutkovou podstatu více trestných činů. Lze uzavřít, že soudy zohlednily veškeré polehčující a přitěžujícími okolnosti a uložený trest odnětí svobody ve výměře šesti let a tří měsíců proto lze považovat za adekvátně zohledňující všechny relevantní skutečnosti.
Obviněný dále brojí i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Soudem prvního stupně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody soud poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud zde konstatuje, že tato námitka je podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze totiž dovolání podat i proti adheznímu výroku, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o jiné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak jde o posouzení nemajetkové újmy a určení její náhrady, je namístě připomenout, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.).
Za nemajetkovou újmu (která je zde předmětem řízení o dovolání) se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené zejména v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2 a dalších ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“). Povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá i §2956 NOZ, přičemž podle tohoto ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Obecné ustanovení §2956 NOZ tak dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví.
Je zcela nesporné, že se obviněný ve vztahu k poškozené dopustil protiprávního jednání, které se na její osobě podepsalo a rozhodně se nejednalo o jednání obvyklé, které by byla povinna snášet. Soud prvního stupně sice pochybil, pokud se nezabýval právním hodnocením uplatněného nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy, když explicitně neaplikoval normu občanského práva, třebaže jinak dospěl ke správným skutkovým závěrům. Toto pochybení ovšem napravil soud druhého stupně, který se podrobně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení (viz odstavce 35 až 37) příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě újmy na přirozených právech nezletilé poškozené. Tyto úvahy považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu. Odvolací soud důvodně aplikoval zejména ust. §2951 odst. 2, §2956 a §2957 NOZ a vyšel ze správných kritérií pro stanovení výše náhrady. Vzal v úvahu povahu, intenzitu, okolnosti a především vysokou závažnost jednání obviněného, který využil důvěry, bezbrannosti, nízkého věku, jakož i neznalosti poškozené v oblasti sexuální. Vzal v úvahu také negativní následky na psychice poškozené, jelikož je nepochybné, že si zážitky získané v důsledku protiprávního jednání ponese po zbytek života a lze vysoce předpokládat, že ji tyto zážitky budou v budoucím životě negativně ovlivňovat a začnou se více projevovat při dospívání a navazování partnerských vztahů. Soudy rovněž přihlédly k tzv. sekundární viktimizaci pramenící z nutnosti podstoupit lékařská vyšetření, znalecké zkoumání a úkony trestního řízení. Jelikož samotné uložení trestu nemůže být pro poškozenou postačující satisfakcí, povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč lze akceptovat jako v zásadě odpovídající judikaturou uznávaným kritériím. I když je obviněný toho názoru, že v průběhu trestního řízení nebyl prokázán vznik nemajetkové újmy u poškozené, ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním popsaným ve výroku o vině a vznikem uvedeného následku u poškozené, Nejvyšší soud s názorem obviněného nesouhlasí a uvádí, že bylo jednoznačně prokázáno, že protiprávním jednáním obviněného došlo k zásahu do intimní sféry poškozené, tedy k zásahu do jejích osobnostních práv, přičemž toto jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem.
Obviněný dále namítl, že výše náhrady nemajetkové újmy je běžně stanovována na základě znaleckých posudků znalců z oboru stanovení nemateriální újmy, přičemž v dané věci žádný takový znalecký posudek vypracován nebyl.
V souladu s §2951 odst. 2 NOZ se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §2957 NOZ musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013 , je zapotřebí uvést, že při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup, kdy soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy soudy v projednávaném případě nevybočily z hledisek, která vyplývají z výše uvedené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Soudy dostatečně prokázaly existenci jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozené, které bylo protiprávní a v příčinné souvislosti se vzniklou nemajetkovou újmou. K částce ve výši 250.000 Kč dospěly zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, opakovanost zásahu do práv nezletilé poškozené, její nízký věk a vysokou společenskou škodlivost u zvlášť závažného zločinu znásilnění dítěte mladšího patnácti let. Přihlédly také k možným negativním důsledkům na zdárný vývoj poškozené, ačkoli u ní není diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Rovněž zohlednily i skutečnost, že obviněný se stíhaného jednání na poškozené dopustil z pozice její blízké osoby. Přihlédnuly i ke způsobu provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé a sekundární viktimizaci poškozené. Pokud tedy obviněný namítá neprovedení znaleckého posudku z oboru stanovení nemateriální újmy, lze k této námitce ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že předmětem výroku byla náhrada újmy na přirozených právech poškozené podle §2956 NOZ, tedy morální újma a duševní útrapy prožité zejména během útoku, popřípadě přetrvávající i po činu. Podle tohoto ustanovení se přitom nevyžaduje, aby v důsledku duševních útrap vznikla škoda na psychickém zdraví např. v podobě posttraumatické stresové poruchy. Rozsah újmy tak nelze zjistit znaleckým posudkem, ale vyplývá ze skutkových okolností vztahujících se k samotnému průběhu činu. Výši finanční náhrady pak určí soud s ohledem na tyto skutkové okolnosti a ve srovnání s obdobnými v judikatuře řešenými případy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 72019, sp. zn. 7 Tdo 640/201). Lze uzavřít, že přiznaná výše nemajetkové újmy v částce 250 000 Kč je zcela adekvátní jak výše uvedeným zákonným požadavkům, tak ji lze považovat za přiměřenou prožitým útrapám poškozené, navíc odpovídá i judikaturou uznávaným kritériím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016).
Obviněný posledně namítl, že odvolací soud v napadeném usnesení pouze obecně konstatuje, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy je adekvátní možnostem obviněného, aniž by ovšem nějak podrobněji posoudil právě možnosti obviněného uhradit poškozené částku ve výši 250.000 Kč. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka se týká pouze doplňkového kritéria, a to dopadu do majetkové sféry obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, že majetkové poměry obviněného nejsou nějakým samostatným kritériem a zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Důležité je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Jinak řečeno, rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality do adhezního řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Zjištěné osobní a majetkové poměry obviněného tak nemohly výši náhrady nijak ovlivnit v tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Za této situace tak Nejvyšší soud neshledal důvod, ze kterého by nemohl obstát zmiňovaný adhezní výrok. V posuzovaném případě Nejvyšší soud na podkladě všech výše uvedených skutečností konstatuje, že námitky obviněného, vztahující se k uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. P. konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu