ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.959.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 959/2022-2089
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 8. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného RNDr. Miroslava Skácela , nar. 18. 8. 1942 v Olomouci, bytem Jurije Gagarina 1509/20, 736 01 Havířov-Podlesí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2022 č. j. 4 To 42/2022-2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 85/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. Miroslava Skácela odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního v Ostravě ze dne 13. 12. 2021 č. j. 5 T 85/2016-1946 byl obviněný RNDr. Miroslav Skácel (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsaná pod body 1 a 3 výroku o vině a dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsaná pod body 2 a 4 výroku o vině. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odstavec 1, odstavec 2 písmeno b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2018 č. j. 4 T 13/2017-501, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 26. 5. 2020 č. j. 3 To 586/2018-683, mu nalézací soud podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odstavec 2 tr. zákoníku, uložil jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odstavec 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce v oboru doprava na dobu třiceti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 4 T 13/2017-501, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 26. 5. 2020 č. j. 3 To 586/2018-683, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 4 To 42/2022-2023 shora uvedený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného znovu uznal vinným dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku (body ad 1/ a 3/ výroku o vině) a dvěma přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body 2/ a 4/ výroku o vině), a to na upřesněném skutkovém základě, podle nějž obviněný
1.
dne 28. 1. 2013 v XY, jako znalec zapsaný v seznamu znalců vedeném při Krajském soudu v Ostravě pro obor doprava, odvětví doprava silniční, vědom si skutečnosti, že jím zpracovávaný znalecký posudek bude sloužit pro účely trestního řízení, vědomě a v rozporu s vlastními zjištěními a poznatky z oboru, pro který znaleckou činnost vykonává, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti nebo alespoň zmírnit následky jím spáchané trestné činnosti, tedy v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, kterým je zavázán v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, a to, že znaleckou činnost bude konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a že bude plně využívat svých znalostí a v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, na základě kterého je povinen vykonávat znaleckou činnost řádně, na žádost obhájce, tehdy obžalovaného B. K., zhotovil pro potřeby trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 156/2012 znalecký posudek č. 1033-01/2013 a dne 3. 6. 2013 jeho doplněk č. 1056-25/2013 k analýze dopravní nehody ze dne 29. 1. 2012 mezi osobním motorovým vozidlem zn. VW Sharan, RZ: XY, řízeným B. K. a chodkyní M. B., v němž v rozporu s objektivně zjištěným stavem vědomě pracoval jen s mezní variantou ve prospěch obžalovaného, která vedla ke kategorickému závěru, že obžalovaný reagoval včas a nebyl schopen dopravní nehodě zabránit, přitom vycházel z procesně nepoužitelných podaných vysvětlení obžalovaného a svědků, i když v době vypracování posudku byly k dispozici výpovědi v procesně použitelné formě, dále mimo jiné uvedl, že obžalovaný, dříve než začal brzdit, strhl řízení mírně vlevo, což bylo vyloučeno jak záznamem z kamer, tak i znalcem Ing. Miroslavem Škanderou, MBA, dále, že chodkyně z pohledu řidiče přijíždějícího vozidla přebíhala vozovku zprava doleva, přičemž byla zachycena pravou přední částí včetně obliny vozidla, na které upadla čelně při otočení o cca 90° a v okamžiku střetu měla rychlost 6 km/hod., ačkoliv na str. 15 posudku je na obrázku chodkyně v okamžiku těsně před střetem k vozidlu přivrácena svým pravým bokem a je v pohybu směrem k pravému okraji vozovky, ještě svým "předpokladem" stanovil rychlost jízdy vozidla na 50 km/hod., aniž by tato byla objektivně vypočítána a konečně v písemném doplňku uvedl, že nelze stanovit rychlost jízdy vozidla od průjezdu křižovatkou do rozsvícení brzdových světel a vzdálenost místa, kde se brzdová světla rozsvítí od druhého přechodu,
2.
následně ve dnech 5. 4. 2013 v době mezi 9:50 - 11:45 hod. a 5. 6. 2013 v době mezi 8:30 - 14:20 hod. v XY na ul. XY u hlavního líčení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 156/2012, jako znalec v oboru doprava, odvětví doprava silniční, před soudem po poučení dle §106 trestního řádu, připomenutí znaleckého slibu a po poučení o trestních následcích dle §346 trestního zákoníku, vědomě a v rozporu s vlastními zjištěními a poznatky z oboru, pro který znaleckou činnost vykonává, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti nebo alespoň zmírnit následky jím spáchané trestné činnosti, tedy v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, kterým je zavázán v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, a to, že znaleckou činnost bude konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a že bude plně využívat svých znalostí a v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, na základě kterého je povinen vykonávat znaleckou činnost řádně, nejprve své závěry stvrdil a k dotazům odpovídal, že vycházel z toho, že chodkyně v okamžiku střetu byla jen v pohybu kolem své osy, přičemž tento závěr měl vycházet z výpovědi svědků, kteří však nic takového netvrdili, kdy po upozornění, že střetovou rychlost v rámci výpočtu zadal 6 km/hod. doplnil, že jde o "tah na vozidlo", když se odrazila, padala na vozidlo a tím získala uvedenou rychlost, z jeho výpočtu pak rezultuje, že v čase 0,3 sekundy se stihla otočit i odrazit, kdy teprve na opakovaný dotaz uvedl, že při svých výpočtech těžkou opilost chodkyně neřešil, připustil, že prokázaná poškození vozidla nemohla způsobit chodkyně pohybující se zprava doleva z pohledu řidiče, nepočítal s variantou, že by chodkyně neběžela, výpovědi osádky vozidla označil za technicky nepřijatelné a na rozdíl od písemného doplňku již byl schopen stanovit místo rozsvícení brzdových světel na cca 90 m před místem střetu, k důvodům stanovení rychlosti jízdy vozidla 50 km/hod. vypověděl, že v předloženém znaleckém posudku vycházel z objektivně zadokumentovaných stop, byť sám uváděl, že brzdné stopy vozidla zadokumentovány nebyly a k dispozici měl jen subjektivní výpovědi o rychlosti jízdy, k dotazu, jaké stopy má na mysli uvedl, že o konečné poloze vozidla a chodkyně, přitom ani jedna z těchto poloh objektivně zadokumentována nebyla, tvrdil, že z výpovědi dovodil, že na přechodu byl nějaký pohyb (jiný než chodkyně B.), na který řidič z rychlosti cca 99 km/hod. (jež na rozdíl od doplňku schopen stanovit byl), reagoval snížením rychlosti, sníženou rychlostí dojížděl k přechodu a reagoval znova, přitom žádná výpověď neobsahuje informaci o tom, že by obžalovaný reagoval v rozhodné době na něco jiného než na chodkyni Benešovou, k rozdílům v písemném posudku mezi obrázkem na straně 15 a závěrem na straně 21 ohledně směru pohybu chodkyně (viz předchozí odstavec) uvedl, že jsou v souladu, neboť poškozená se otočila a na vozidlo se vrhla z čehož vyplývá její rychlost v opačném směru, kdy se odrazila do opačného směru; prokázané poškození vozidla v přední části, zejména poškození přední masky a scházející RZ zahrnuje mezi nevysvětlitelné věci, se kterými se ve znalecké činnosti setkává, poté uváděl, že se poškozená v okamžiku střetu nacházela na úrovni poškození, tj. někde v úrovni znaku VW, což je nesporně jiná část, než v písemném posudku tvrzená pravá přední část včetně obliny, přestože v konečné fázi označil výpovědi obžalovaného a osádky vozidla jako technicky nepřijatelné, přiznal, že z těchto technicky nepřijatelných subjektivních tvrzení stanovil vstupní údaje pro své výpočty, které v mezní variantě všech hodnot prokazují, že obžalovaný z technického hlediska reagoval včas a nebyl tak schopen dopravní nehodě zabránit a další varianty neřešil, v podstatě setrval na svých v písemném posudku formulovaných závěrech, které však neodpovídají objektivně zjištěné realitě, a sice že chodkyně vozovku přecházela po vyznačeném přechodu pro chodce, z pohledu řidiče zprava doleva, v průběhu přecházení se zastavila, otočila se a po přechodu se vracela zpět, přitom byla vozidlem zachycena, prokázané v řízení před soudem, které vedlo k vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku obžalovaného B. K. pod sp. zn. 2 T 156/2012, a to dne 5. 6. 2013 s nabytím právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 313/2013 dne 12. 11. 2013, v němž byl znalecký posudek RNDr. Miroslava Skácela ve shora uvedeném kontextu hodnocen jako nejasný, neúplný a nesprávný, kdy byl obžalovaný B. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 trestního zákoníku,
3.
dne 30. 4. 2013 v XY, jako znalec zapsaný v seznamu znalců vedeném při Krajském soudu v Ostravě pro obor doprava, odvětví doprava silniční, vědom si skutečnosti, že jím zpracovávaný znalecký posudek bude sloužit pro účely trestního řízení, vědomě a v rozporu s vlastními zjištěními a poznatky z oboru, pro který znaleckou činnost vykonává, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti nebo alespoň zmírnit následky jím spáchané trestné činnosti, tedy v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, kterým je zavázán v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, a to, že znaleckou činnost bude konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a že bude plně využívat svých znalostí a v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, na základě kterého je povinen vykonávat znaleckou činnost řádně, na žádost obhájce, tehdy obžalovaného D. S., zhotovil pro potřeby trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 91/2011 znalecký posudek č. 1051-20/2013 k analýze dopravní nehody ze dne 28. 8. 2010 mezi osobním motorovým vozidlem zn. VW Passat, RZ: XY, řízeným D. S. a chodcem R. D., v němž v rozporu s objektivně zjištěným stavem vědomě použil technicky nepřípustné postupy, které opírá o simulace vícetělesovým systémem, jež jsou nekorektně provedeny a pohyb chodce nekoresponduje s poškozením vozidla, když zadal vyšší výšku postavy, nastavil nulovou úhlovou rychlost vozidla, přičemž ani dopad hlavy neodpovídá poškození čelního skla a je výrazně posunut k levému "A" sloupku o 10-16 cm, nastavil střetovou rychlost chodce 14 km/hod., která nekoresponduje s poškozením vozidla, ale i odpoutání chodce od vozidla je v rozporu se stopami na vozidle a s tvrzením řidiče; ač stanovil rychlost pohybu chodce 14 km/hod. zároveň dle stanovených intervalů pro dobu pohybu a dráhu připouští i rychlost jeho pohybu 7 km/hod.; konečně, vzhledem k nesprávně stanovené hodnotě rychlosti pohybu chodce byla určena i nepřesná vzdálenost auta od chodce a počátek reakce řidiče z čehož formuluje špatné závěry, že chodec vytvořil náhlou překážku a že by řidič zastavil z rychlosti 43-46 km/hod., tedy kategorický závěr, že příčinou dopravní nehody byl způsob přecházení chodce před vozidlem,
4.
následně dne 5. 11. 2013 v době mezi 08:30 - 12:50 hod. v XY na ul. XY u hlavního líčení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 91/2011, jako znalec v oboru doprava, odvětví doprava silniční, před soudem po poučení dle §106 trestního řádu, připomenutí znaleckého slibu a po poučení o trestních následcích dle §346 trestního zákoníku, vědomě a v rozporu s vlastními zjištěními a poznatky z oboru, pro který znaleckou činnost vykonává, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti nebo alespoň zmírnit následky jím spáchané trestné činnosti, tedy v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, kterým je zavázán v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, a to, že znaleckou činnost bude konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a že bude plně využívat svých znalostí a v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, na základě kterého je povinen vykonávat znaleckou činnost řádně, vypověděl, že v dané věci existují pouze dvě objektivní stopy, a to poškození vozidla a jeho konečná poloha, ke krevní stopě zadokumentované policií v písemné části posudku připouští, že nemusí být konečnou polohou těla chodce, aby v závěru hlavního líčení uvedl, že krevní stopa je skutečnou polohou, kam chodec dopadl, přičemž konečnou polohu chodce považuje za velmi důležitou pro analýzu nehodového děje a stanovení rychlosti pohybu chodce, dále uvedl, že hlavním kritériem ve výpočtech je náraz hlavy do čelního skla s upozorněním, že chodec, když běží, tak je předkloněn, ve svých výpočtech však s předklonem nepočítá, připouští ale, že mu toto hlavní kritérium ve výpočtech nevyšlo a dopad hlavy o 10-16 cm mimo ohnisko poškození čelního skla nepovažuje za fatální, rozvedl jedinou verzi nehodového děje, která byla jen jeho vlastní, nemajíc oporu v prokázaných skutečnostech ani tvrzeních obžalovaného, svědka L. a poškozeného, žádné jiné varianty nekonkretizoval, přestože tvrdil, že jich mnoho spočítal a že mu nevyšly, nevycházel z jiného předpokladu než, že krevní stopa je poloha chodce po nehodě, tento však ani neověřil, tvrdil, že do vícetělesového systému zadal chůzi chodce, výpočet mu ale nevyšel, proto jej neprezentoval, ale výpočet při nastaveném běhu chodce, který mu také nevyšel, v posudku i u hlavního líčení prezentoval, obhajoval a považoval ho za jediný možný a správný, přitom u hlavního líčení své závěry nevyjasnil a neobhájil, při zpracování posudku užil limitní hodnoty a selektivně vybíral, ale především jím prezentovaný průběh nehodového děje neodpovídal objektivně zjištěné realitě, a sice, že chodec neběžel, prokázané v řízení před soudem, na čemž nic nezměnil ani doplněk znaleckého posudku RNDr. Miroslava Skácela č. 1080-49/2013 ze dne 1. 12. 2013, který obhajoba založila do spisu dne 9. 12. 2013, a ve věci byl vydán odsuzující rozsudek obžalovaného D. S. pod sp. zn. 2 T 91/2011, a to dne 11. 12. 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 75/2015, jež nabyl právní moci dne 24. 6. 2015, ve kterém byl znalecký posudek RNDr. Miroslava Skácela ve shora uvedeném kontextu hodnocen jako nejasný, neúplný a nesprávný, kdy byl obž. D. S. uznán vinným přečinem těžké ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku .
Za to a za sbíhající se přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2018 č. j. 4 T 13/2017-501, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 26. 5. 2020 č. j. 3 To 586/2018-683, odvolací soud obviněného podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce v oboru doprava v trvání třiceti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 10. 2018 č. j. 4 T 13/2017-501, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 26. 5. 2020 č. j. 3 To 586/2018-683, a všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Na předmětný rozsudek Krajského soudu v Ostravě reagoval obviněný dovoláním založeným na důvodech zakotvených v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Úvodem vlastního odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je již třetím v pořadí, kdy ho Okresní soud v Ostravě nejprve dvakrát zprostil obžaloby, ovšem krajský soud oba tyto původní rozsudky na základě zcela neodůvodněného odvolání státního zástupce zrušil. Napotřetí ho tedy již nalézací soud „musel“ uznat vinným, neboť při vázanosti právním názorem nadřízené instance „neměl jinou možnost“. Onen názor přitom vycházel ze zcela mylných předpokladů, které nemají oporu v provedených důkazech a současně porušují zásadu in dubio pro reo. Dovolatel se nadto domnívá, že prozatím poslední a dovoláním napadený rozsudek krajského soudu vzešel z procesního postupu porušujícího zákaz reformationis in peius. Konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že navzdory absenci řádného opravného prostředku státního zástupce, jenž by byl podán v jeho neprospěch, přeformuloval popis skutku oproti rozsudku okresního soudu tak, že slovní spojení „měl spáchat“, „měl zhotovit“ nebo „měl provést“ nahradil pro něho nepříznivějšími výrazy „spáchal“, „zhotovil“ a „uvedl“. Ve vztahu k principu ultima ratio a zásadě in dubio pro reo obviněný zmínil, že v nynější trestní věci byl fakticky řešen názorový střet celé řady znalců z oboru dopravy, kteří protichůdně hodnotili odbornou úroveň a kvalitu posudků, jež se staly předmětem obžaloby. Negativně se k nim přitom vyjádřili pouze znalci Ing. Škandera, Ing. Schulmeister a znalci z Ústavu soudního inženýrství Brno, zatímco stanoviska Dopravní fakulty Univerzity Pardubice a Ústavu súdneho inžinierstva Žilinskej univerzity, resp. jejich čelních představitelů Doc. Mrázka a především prof. Kasanického (který bezesporu patří k nejuznávanějším špičkám v oboru) k nim vyzněla naopak kladně. Jestliže posledně jmenované instituce a odborníci konstatovali, že použité metody i úroveň inkriminovaných posudků jsou absolutně v pořádku, pak je podle mínění obviněného závěr o jeho vině přisouzenými trestnými činy v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti podotkl, že znaleckou praxi vykonává již 40 let a za tu dobu vyhotovil více než 1000 posudků. Nikdy dříve mu nikdo jejich nesprávnost či neúplnost nevytýkal. Jeho renomé bylo naopak velmi vysoké. Nikdy nespáchal žádný přestupek, natož pak trestný čin. Pochází z právnické rodiny (manželka je státní zástupkyní a syn soudní exekutor) a nikdy by se vědomě žádného protiprávního jednání nedopustil. Jeho morální hodnoty jsou vysoce nadprůměrné a už proto je nemyslitelné, že by úmyslně zpracoval posudek v rozporu se svými znalostmi a zkušenostmi. Konkrétně se ohradil proti tvrzení soudů, že v posudcích záměrně pracoval s mezními nebo limitními hodnotami ve prospěch obžalovaných řidičů. Trvá na tom, že tyto hodnoty byly podle znaleckých standardů stanoveny vždy v pásmu průměru, a nikoli na jejich horní či dolní hranici. Stejně tak není pravdou, že by jednotlivé podklady a vstupní údaje jakkoli selektoval. Koneckonců i sám Doc. Vémola, jako jeho názorový oponent, při výslechu před soudem připustil, že řešené posudky vycházely z dostatečného množství podkladů a jejich zpracovatel (dovolatel) nebyl povinen obstarávat si další materiály. To pak potvrdili i znalci z Dopravní fakulty Univerzity Pardubice a z Ústavu súdneho inžinierstva Žilinskej univerzity. Pokud je mu vytýkáno, že nevycházel z procesně použitelných výpovědí svědků dopravní nehody, pak upozornil na to, že tyto výpovědi v době zpracovávání posudků k dispozici sice měl, ovšem zároveň zjistil, že se obsahově naprosto shodují s výpověďmi učiněnými „na protokol o podání vysvětlení“. Neměl tedy důvod je v posudku zmiňovat v podstatě dvakrát. Kromě toho bylo prokázáno, že neexistuje žádný právní předpis, který by znalcům stanovil konkrétní soupis podkladů, z nichž mají bezpodmínečně při své činnosti vycházet. Jestliže je dále dovolateli kladeno za vinu, že chybně popsal pohyb chodkyně B. jako pohyb zprava doleva z pohledu řidiče K. (skutek 1/ a 2/), vysvětlil to tím, že poškozená byla ve značně podnapilém stavu a z nehodového děje si nic podstatného nepamatovala. Podnapilá byla zároveň i její kamarádka, která samotnou kolizi neviděla, od nehody utekla a poškozené ani neposkytla první pomoc. Teprve později vypověděla, že s poškozenou přecházely vozovku z levé strany. Tato „dodatečná výpověď“ však působila značně nevěrohodně. Manželé V. jako spolujezdci řidiče K. naopak svorně vypověděli, že poškozená vběhla před vozidlo z pravé strany a on jim jako znalec neměl důvod nevěřit. Zvláště, pokud jimi tvrzený průběh nehodového děje považoval za technicky přijatelný. Své výsledné závěry v předmětné kauze současně podložil crash testem provedeným u jiné, prakticky identické dopravní nehody, u jehož provádění byl osobně přítomen. Za lživý označil dovolatel také další dílčí závěr krajského soudu, podle nějž stanovil rychlost jízdy vozidla řidiče K. na 50 km/h pouze „svým předpokladem“, aniž by pracoval s kamerovým záznamem. S tímto záznamem totiž pracoval stejně jako Ing. Škandera. Oba přitom uvedli, že záznam měl velmi špatnou kvalitu, snímky byly pořízeny ve frekvenci 1 až 2 sekund a místo střetu na nich ani nelze vidět. Proto shodně vycházeli z výše zmíněné rychlosti vozidla, když jinou tehdy zkrátka stanovit nešlo. Poté soud oba znalce požádal o vypracování doplňků znaleckých posudků, což učinili znovu s prakticky stejnými závěry. Je-li mu dále vytýkáno, že při zpracování posudku nevycházel z objektivně zjištěné reality, dovolatel uvedl, že žádnou objektivně zjištěnou realitu v dané fázi řízení k dispozici neměl. Ve věci řidiče K.byly vypracovány pouze dva znalecké posudky a teprve až v řízení předcházejícím tomuto dovolání byl opatřen posudek od Dopravní fakulty Univerzity Pardubice, jehož zpracovatelé mu dali za pravdu a jeho původní posudek označili za úplný a správný. Podle dovolatele zároveň nelze pominout, že parametry jeho posudku byly takřka totožné s posudkem Ing. Škandery a jediný rozdíl mezi nimi spočíval v odlišném stanovení způsobu a rychlosti chůze chodkyně B. K těmto odlišnostem se pak přesvědčivě vyjádřil v hlavním líčení. Prokázán nebyl podle mínění dovolatele ani závěr, že v případě odsouzeného řidiče S. (skutky 3/ a 4/) použil při zpracování posudku nepřípustné metody a postupy. I tento posudek totiž znalci z Dopravní fakulty Univerzity Pardubice zpětně vyhodnotily jako úplný a korektní a v něm použité metody za standardní a vhodně zvolené. Ústav súdneho inžinierstva Žilinskej univerzity rovněž konstatoval, že řešený posudek měl vysokou úroveň a kvalitativně odpovídal současnému vědeckému poznání. Doc. Mrázek i Doc. Vémola rovněž u hlavního líčení připustili, že použití metody vícetělesového systému je v praxi běžné a výstupy z něj bývají relativně přesné. Také zde jsou tedy skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stejně tak není pravdou, že by záměrně zadal do posudku vyšší postavu poškozeného chodce R. D. Zde vysvětlil, že tuto výšku zadal ve fázi kroku (odšlapu) chodce, která je logicky jiná, než když člověk stojí na místě. Kromě toho slyšený znalec Doc. Vémola připustil, že ani případný rozdíl ve výškách by zde nemohl zkreslit výsledné vyznění celého posudku. Dopravní fakulta Univerzity Pardubice ani Ústav súdneho inžinierstva Žilinskej univerzity žádné nadsazení výšky chodce dokonce vůbec nezaznamenaly. Jako úplný extrém vnímá dovolatel i výtku odvolacího soudu, že nesprávně vycházel z konečné polohy chodce po nehodě. Byl to totiž právě Krajský soud v Ostravě, který svým závazným stanoviskem znalcům určil, že tato konečná poloha odpovídá místu nálezu krevní stopy. Dané stanovisko respektoval na rozdíl od Ing. Schulmeistera a Ing. Škandery a především Ústavu soudního inženýrství Brno, kteří nad ním z nepochopitelných důvodů začali polemizovat bez jakýchkoli relevantních podkladů. Provedené dokazování tak provázely jisté zmatky, které mohl svou výpovědí odstranit prof. Kasanický a významně přispět k objasnění celé věci. Tento důkaz však proveden nebyl. V souladu s provedenými důkazy konečně nebyla vyhodnocena ani subjektivní stránka trestných činů, které jsou dovolateli kladeny za vinu. Z nich minimálně nevyplývá jeho motiv k záměrnému podání nepravdivých nebo hrubě zkreslených posudků. Pokud bylo naopak prokázáno, že byl oprávněn dojít k jím stanoveným závěrům, které byly vyhodnoceny jako technicky přijatelné, pak závěr odvolacího soudu o existenci úmyslu v jeho jednání popírá základní zásady logiky a nemůže obstát. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušil a poté aby buď přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo ho sám zprostil obžaloby v plném rozsahu.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. uvedla následující. Námitkám obviněného, jež se týkaly vad důkazního řízení, podle jejího názoru přisvědčit nelze. Jedná se v podstatě o opakování jeho obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly odpovídajícím a věcně správným způsobem. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný v trestní věci řidiče K. (skutky 1/ a 2/) v rozporu s objektivně zjištěným stavem pracoval pouze s mezní variantou průběhu nehodového děje svědčící právě pro obžalovaného a na jejím základě dospěl k závěru, že ten nebyl schopen střetu s poškozenou chodkyní zabránit. Přitom vycházel z procesně nepoužitelných podaných vysvětlení a ani samotný průběh nehody neodpovídal zjištěnému směru a rychlosti pohybu sražené chodkyně a rychlosti vozidla v okamžiku jejich střetu. Následně dovolatel své závěry stvrdil i během hlavního líčení. Jiné, pro obžalovaného řidiče méně příznivé varianty nehodového děje, pak obviněný nikterak neřešil, resp. je cíleně zamlčel. Jím podaný znalecký posudek byl tedy minimálně neúplný, ne-li hrubě zkreslený. I ve věci sraženého chodce R. D. pak podle státní zástupkyně z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že obviněný jako znalec použil při zpracování posudku nekorektní technické postupy opřené o simulaci vícetělesovým systémem, do nějž zadal nepřesné údaje, konkrétně nadnesenou výšku postavy chodce, rychlost jeho chůze a nulovou úhlovou rychlost vozidla, přičemž ani dopad poškozeného na vozovku neodpovídal nálezu krevní stopy. Z těchto údajů pak vyvodil nesprávný závěr, že chodec vytvořil řidiči S. náhlou překážku a výlučnou příčinou dopravní nehody byl tedy jeho způsob přecházení vozovky. I tyto závěry neúplného či hrubě zkresleného posudku pak stejně jako v prvním řešeném případě ústně stvrdil i u hlavního líčení (skutky 3/ a 4/). Námitce obhajoby stran opomenutých důkazů státní zástupkyně oponovala tím, že odvolací soud přijatelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval výslech svědka prof. Kasanického za nadbytečný. Namítl-li dále dovolatel, že okresní soud ho nakonec po sérii kasačních rozhodnutí odvolacího soudu „musel“ odsoudit, zdůraznila, že krajský soud po nalézacím soudu nepožadoval jiné hodnocení důkazů a tedy odlišná skutková zjištění, nýbrž toliko jiné hmotněprávní posouzení, a to zcela v souladu s §264 odst. 1 tr. ř. Dovolateli nepřisvědčila ani v názoru, že by změnou popisu skutku došlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že v něm krajský soud vypustil modální slovesa a nahradil je odpovídajícími tvary v minulém čase. Pokud dovolatel namítl, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů v jeho jednání, nelze podle ní odhlédnout od skutečnosti, že znaleckou praxi vykonával desítky let, zpracoval okolo tisíce posudků, a tudíž musel být minimálně srozuměn s tím, že podá hrubě zkreslený nebo alespoň neúplný posudek. I tuto námitku proto státní zástupkyně hodnotila jako zjevně neopodstatněnou. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tímto způsobem podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce k dovolacímu soudu písemnou repliku . V ní se úvodem ohradil proti její kritické poznámce, že ve svém mimořádném opravném prostředku z větší části pouze zopakoval svoji obhajobu z dosavadního průběhu trestního řízení. Podotkl, že jde stále o jednu kauzu, ve které se konzistentně avšak zároveň marně snaží vyvracet nesmyslné argumenty obžaloby. To je zcela legitimní postup. Současně podotkl, že sama státní zástupkyně se uchýlila k prostému opakování neustále omílaných nepřiléhavých argumentů svých kolegů činných ve věci na nižších stupních. Stejně jako oni přitom ostentativně přehlíží odborné závěry dvou vysoce renomovaných institucí, podle kterých byly inkriminované posudky vypracovány s patřičnou odborností a erudicí. Sama mu pak nesmyslně vytýká například to, že nepracoval s vícero technicky přijatelnými variantami nehodových dějů, ačkoli taková povinnost znalcům z žádného konkrétního právního předpisu přímo nevyplývá. Požadavek na mnohost variant nehodového děje má spíše metodický charakter, aniž by bylo jasné, kdo vymezuje či rozhoduje o tom, že co to vlastně „všechny technicky přijatelné“ varianty jsou. Ostatně ani obžaloba dosud nevymezila, jaké že varianty to měly být. Problematika je zde o to složitější, že obsah znaleckého posudku je zpravidla specifikován jeho zadáním, které se může týkat třeba jen některého detailu (například zjištění rychlosti jen jednoho z vozidel apod.) jako určité okolnosti nehodového děje. Považuje-li proto státní zástupkyně za nestranný a řádný pouze znalecký posudek, který zohledňuje všechny stopy a varianty nehodového děje (pokud z technického hlediska přicházejí v úvahu), pak má obviněný zato, že tento požadavek respektoval. Ve věci obviněného B. K.a podle jeho odborného názoru přicházela v úvahu pouze jediná varianta průběhu dopravní nehody. Jestliže si z ní poškozená chodkyně nic nepamatovala a její kamarádka ji neviděla, a naproti tomu zde stály tři vzájemně souladné a konzistentní výpovědi řidiče a jeho spolujezdců, pak by jakákoliv odlišná varianta skutkového děje byla smyšlená. Jinou věcí by bylo, pokud by ve výpovědích aktérů dopravní nehody existovaly rozpory. Pak by bylo namístě v posudku rozebrat různé varianty. Konkrétnější výpovědi poškozené a její kamarádky byly ovšem k dispozici až po zpracování posudku, takže obviněnému nelze vytýkat, že při jeho vyhotovení vycházel pouze s výše zmíněných výpovědí členů posádky motorového vozidla. Obviněný zároveň podotkl, že i znalec Ing. Škandera ve svém posudku k dopravní nehodě vypracoval pouze jednu variantu, nadto zcela smyšlenou a odporující zásadám mechaniky, a pouze „na okraj“ se zmínil, že existuje i jiná varianta pohybu chodkyně, kterou nerozpracoval. Přitom šlo právě o tu variantu, s níž pracoval obviněný. Zajímavé je však zejména to, že u Ing. Škandery takový postup nikomu nevadil. Dovolatel trvá na tom, že vyhotovením posudku ve shora zmíněné trestní věci a jeho stvrzením u hlavního líčení vůbec nenaplnil objektivní stránku přisouzených trestných činů a logicky tak nelze dovodit ani naplnění jejich subjektivní stránky v jeho jednání. Tu nelze paušálně dovozovat toliko s poukazem na jeho letitou praxi ani odůvodnit tvrzením, že si musel být vědom toho, že tento posudek budou přezkoumávat jiní znalci. Dané úvahy jsou přímo zcestné, jestliže tato dosud bezúhonná praxe čítala 40 let a podaný posudek byl dvěma renomovanými institucemi hodnocen jako správný. Totéž pak platí i pro posudek vypracovaný v trestní věci řidiče S. Dovolatel se neztotožnil se státní zástupkyní ani v hodnocení jeho námitky opomenutí důkazu navrhovaným výslechem svědka prof. Kasanického. I nadále je přesvědčen, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu soudy bylo nezákonné za situace, kdy proti sobě stály rozdílné závěry Ústavu soudního inženýrství v Brně na straně jedné a závěry Dopravní fakulty Univerzity Pardubice a Ústavu súdneho inžinierstva Žilinskej univerzity na straně druhé, které zavdávají důvodné pochybnosti o tom, zda se skutečně dopustil skutků zakládajících trestněprávní odpovědnost. Provedení navrhovaného důkazu bylo podle něj přitom snadno realizovatelné a určitě by při osm let trvajícím procesu neznamenalo zásadní prodloužení trestního řízení. O jeho nadbytečnosti tak nemůže být řeč. Závěrem dovolatel shrnul, že jednotlivá tvrzení státní zástupkyně prezentovaná v jejím vyjádření jsou zcela mylná a kromě toho představují pouze povrchní opakování nesprávných a nelogických závěrů jiných orgánů činných v předcházejících fázích trestního řízení.
6. Obviněný RNDr. Miroslav Skácel je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
7. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
8. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že odkaz obviněného na předmětné zákonné ustanovení postrádal právní relevanci . Krajský soud totiž jeho odvolání nezamítl ani neodmítl, nýbrž z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a poté sám znovu vyslovil vinu a rozhodl o trestu. Prostý fakt, že jeho pravomocný rozsudek neodpovídal představám a očekáváním obviněného, neznamená, že se jednalo o rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jemuž lze vytýkat některou z vad předvídaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, který explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatelem použité zákonné ustanovení tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z jeho dikce vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Podle názoru dovolacího senátu je však zároveň třeba i nadále vykládat stále relativně novou úpravu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž naplnění dovolacích důvodů nelze posuzovat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Protože a ni rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ignorovat požadavek na zabezpečení ochrany základních práv jednotlivce, bude i do budoucna nutno při dovolacím přezkumu věnovat pozornost také dalším procesním vadám, které svou závažností mohou založit neústavnost pravomocného soudního rozhodnutí. Mezi ně lze jistě zařadit i obviněným namítané porušení zákazu reformationis in peius v odvolacím řízení. I do budoucna však nadále platí, že v každé konkrétní věci bude třeba současně vyhodnotit, zda vytýkané procesní pochybení mělo nebo alespoň mohlo mít podstatný význam pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku) a tím i konečné postavení obviněného. Jedině tehdy bude možno připustit, že skutkové námitky odůvodňují mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí.
11. Při respektu k výše rozvedeným interpretační pravidlům hodnotil dovolací senát také jednotlivé procesní námitky obviněného RNDr. Miroslava Skácela a přitom dospěl k závěru, že nemají potřebné opodstatnění .
12. Dovolateli předně nebylo možno přisvědčit potud, že v řízení došlo k opomenutí navrhovaného důkazu, jestliže před soudy nebyl k požadavku obhajoby vyslechnut svědek Prof. Kasanický u ÚSI Žilina. K dané problematice se sluší úvodem připomenout, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Je třeba mít na paměti, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru dovolacího senátu v posuzované trestní věci naplněn byl. V obecně rovině není sporu o tom, že soud při rozhodování o důkazních návrzích procesních stran nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je i právo účastníka navrhnout takové důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné k prokázání svých tvrzení. Toto oprávnění se na straně druhé odráží v povinnosti soudu o navržených důkazech rozhodnout. Pokud jim soud nevyhoví, je současně povinen vyložit důvody svého odmítavého postoje minimálně v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tedy v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Jinými slovy lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
13. Výše rozvedené postuláty „fair procesu“, byť s drobnou výhradou, byly v nynějším řízení respektovány. Z předloženého procesního spisu lze vyčíst, že okresní soud o reklamovaném důkazním návrhu rozhodl přímo v hlavním líčení dne 13. 12. 2021, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Pokud mu lze něco důvodně vytýkat, pak je to absence bližšího zdůvodnění jeho odmítavého stanoviska v písemném vyhotovení rozsudku. Dané pochybení Krajský soud v Ostravě při rozhodování o odvolání obviněného nezopakoval, naopak lze konstatovat, že je v podstatě odstranil. Opětovný návrh obviněného na výslech Prof. Kasanického totiž nejen zamítl přímo ve veřejném zasedání (č. l. 2019 spisu), ale současně ve svém rozsudku náležitě a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč mu nevyhověl (viz bod 11). Celkově tedy nelze konstatovat, že dosavadní řízení před soudy v namítaném směru významně vybočilo z kruciálních zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
14. Naprosto nepřípadně vytýkal obviněný krajskému soudu také porušení zákazu reformationis in peius, k němuž mělo dojít prostým uvedením skutkové věty do souladu se zjištěným skutkovým stavem věci. Zde je třeba připomenout, že uvedený zákaz se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho konečný výsledek. Tvrzené zhoršené postavení obviněného při současné absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, jak má na mysli §259 odst. 4 tr. ř., je třeba hodnotit v celém rozsahu změněného rozsudku a jeho následků. Jinak řečeno, posuzuje se eventuální změna celkového postavení obviněného po reklamovaném zásahu soudu druhého stupně. Zákaz reformationis in peius tedy není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nebylo možno například upřesnit popis rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině, které charakterizují znaky skutkového podstaty přisouzeného trestného činu a které dosud ve výroku o vině nebyly náležitě vyjádřeny, ale současně byly obsaženy alespoň v odůvodnění původního rozsudku, kdy soud prvního stupně je vzal za prokázané a evidentně z nich vycházel i při svém rozhodování. Takové doplnění nebo upřesnění totiž samo o sobě postavení obviněného nijak nezhoršuje, jestliže se jím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, a nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest.
15. Jsou-li výše naznačená výkladová pravidla aplikována na nyní projednávanou věc, lze dovodit, že Krajský soud v Ostravě upřesněním popisu skutku oproti výroku o vině ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně zákaz „změny postavení obviněného k horšímu“ neporušil. Toliko napravil nedůslednost soudu prvního stupně, který do svého v pořadí třetího rozsudku ve věci bezděčně převzal formulace ze svých dřívějších zprošťujících rozhodnutí, ačkoli nakonec obviněného uznal vinným žalovanými trestnými činy. Tato korekce však zároveň neznamenala změnu, resp. zpřísnění právní kvalifikace stíhaných skutků, a nevyústila ani v přísnější postih dovolatele. Pravidlo zakotvené v §259 odst. 4 tr. ř. tedy zásahem odvolacího soudu porušeno nebylo.
16. Podle názoru Nejvyššího soudu zároveň nelze mít ani za to, že zpochybňované skutkové závěry soudů obou stupňů jsou projevem neobjektivního nebo deformativního hodnocení provedených důkazů. Pokud obviněný na mnoha místech svého dovolání vyslovil tezi o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, prakticky pokaždé ji spojil s urputnou snahou přesvědčit dovolací senát o tom, že v řešené věci nejde o víc než o názorový střet dvou skupin znalců o vysoce odborných otázkách stran povinných náležitostí znaleckých posudků z oboru dopravy a ohledně správného postupu a metodiky při jejich zpracovávání. V návaznosti na tom pak soudům vytýkal, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházely při hodnocení důkazů převážně z těch revizních znaleckých posudků či odborných vyjádření, které vyznívaly v jeho neprospěch, zatímco závěry jiných renomovaných institucí, které naopak svědčily pro jeho nevinu, zcela upozadily. Výtky ke svým posudkům zároveň označil za „naprosté marginálie“, které měl krajský soud „vyzdvihnout vysoko nad všechny důkazy a argumenty svědčící jednoznačně ve prospěch obžalovaného“ a tím zavdat příčinu k podání dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový argumentační půdorys nejenže nelze vnímat jako kvalifikované námitky ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení, ale zároveň vykazuje zřetelné rysy účelové tendence obviněného odvést pozornost od samé podstaty vlastního deliktního jednání a celý problém posunout do polohy vysoce odborné diskuse, v níž se soud může jen obtížně zorientovat, natož aby mohl jeho počínání zodpovědně posoudit po stránce právní. Zcela přitom opomíjí, že otázka viny je otázkou právní (a nikoli otázkou znaleckou) a k jejímu zodpovězení je příslušný výhradně soud. Pokud se dovolatel ohrazuje proti dílčím skutkovým závěrům, které mu nevyhovují (např. o tom, že do posudku vědomě zadal jinou než skutečnou výšku postavy chodce D., výrazně nadsadil rychlost jeho chůze až na úroveň běhu, stanovil nepřesnou vzdálenost mezi ním a vozidlem řidiče S. v momentě, kdy vstupoval do vozovky, či záměrně určil nesprávný směr pohybu sražené chodkyně B. apod.), činí tak de facto s paušálním konstatováním, že jde o „lži“ ze strany soudů, které v průběhu trestního řízení opakovaně vyvrátil. Pokud vůbec připouští, že do posudků zadal i vstupní údaje, které odporovaly realitě, zarputile svůj postup obhajuje dobrou vírou ve správnost vlastního počínání, anebo se své „drobné omyly“ snaží zpětně bagatelizovat s tím, že dotčený vstupní údaj, byť se posléze ukázal být zkresleným, nepřesným či vysloveně chybným, neměl na celkovou správnost jeho znaleckých závěrů žádný vliv. S touto jeho obhajobou byl přitom opakovaně konfrontován již odvolací soud, který se s ní v napadeném rozsudku vypořádal dostatečně podrobně, a to strukturovanými úvahami, jimž z hlediska formální logiky není co vytknout a není třeba k nim ani cokoli dalšího dodávat. Souborně lze k této části uzavřít, že obviněný ve skutečnosti nepředložil takové námitky, na nichž by konkrétně demonstroval, který že z důkazů soudy vyhodnotily v příkrém rozporu s jeho obsahem a skutečným vyzněním. Jeho dovolání lze spíše charakterizovat jako prostý nesouhlas s výsledkem dokazování, pokus o prosazení vlastní verze skutkového děje a obecnou výtku směřovanou primárně krajskému soudu, že při rekonstrukci skutkového stavu neupřednostnil nebo „nepracoval“ především s tou skupinou důkazů, které vyznívaly v jeho prospěch (jeho slovy „Krajský soud v Ostravě …selektoval ojedinělé dílčí části důkazů a zcela přehlížel naprosto převažující pozitiva ve prospěch obžalovaného…“). Takové skutkové výhrady však kvalifikovaným důvodem pro dovolací přezkum a pro eventuální mimořádný průlom do právní moci napadeného rozhodnutí nejsou.
17. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací soud je zde při svém přezkumu vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, která jsou východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkat též tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí vadné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Na tomto místě Nejvyšší soud úvodem podotýká, že samotný text předloženého dovolání se vyznačoval určitou chaotičností, když z něj nebylo jasně patrné, které z uplatněných námitek vlastně obviněný vůbec zamýšlel podřadit právě pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod. Obviněný nadto výslovně uvedl, že za stěžejní pro nyní posuzovanou věc považuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což spíše ještě umocňuje dojem, že odkaz na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. použil spíše jen formálně, takříkajíc „pro jistotu“, anebo proto, aby svým veskrze skutkovým námitkám dodal na větším efektu a vzbudil zdání mnohem širšího spektra pochybení zejména krajského soudu při rozhodování o jeho odvolání, než jaká mu ve skutečnosti vytýkal. Z množiny jeho četných výhrad k napadenému rozsudku tak musel dovolací senát vygenerovat ty, které mají alespoň obecnou vazbu na otázku správnosti či nesprávnosti aplikace hmotněprávních norem na zjištěný skutkový stav věci a k nim uvádí následující.
19. Předně se nebylo možno ztotožnit s názorem obviněného, že z pohledu právní kvalifikace jeho jednání označeného ve výroku o vině pod bodem 1/ (dopravní nehoda řidiče K.) nemá žádný relevantní význam ta část popisu skutku, v níž je mu kladeno za vinu, že při zhotovení posudku „… vycházel z procesně nepoužitelných podaných vysvětlení obžalovaného a svědků, i když v době vypracování posudku byly k dispozici výpovědi v procesně použitelné formě“. V této části založil svou obhajobu na třech klíčových argumentech, a sice že žádný právní předpis jednoznačně a dostatečně určitě nestanoví, z jakých podkladů musí znalec při zpracování posudku vycházet, dále že poškozená chodkyně B. si pro svou opilost z nehodového děje nic nepamatovala a mezi jejím procesně nepoužitelným vysvětlením na úřední záznam a následnou výpovědí u hlavního líčení fakticky nebyl žádný rozdíl, a konečně že je na znalci, kterou z výpovědí aktérů dopravní nehody si pro účely vypracování posudku sám vyhodnotí jako věrohodnou, a proto ani nebyl povinen k výpovědím poškozené, bez ohledu na jejich obsah, jakkoli přihlížet. První z těchto námitek lze oponovat odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné trestní věci dovolatele, konkrétně usnesení ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 7 Tdo 934/2019 a usnesení ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 7 Tdo 182/2021, v nichž byl jasně formulován právní názor, že za úplný znalecký posudek nelze považovat takový, který znalec vypracoval na podkladě selektivně vybraných podkladů, aniž by v danou chvíli vycházel z veškeré dostupné spisové dokumentace. Druhé z označených rozhodnutí, které následně jako správné aproboval i Ústavní soud (viz jeho usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1483/21) kromě toho obsahuje i závěr, že uloženou povinnost postupovat při vypracování znaleckého posudku svědomitě, odborně a nestranně splní soudní znalce jen tehdy, jestliže podá posudek s úplným posouzením nehodového děje, včetně všech v úvahu přicházejících variant řešení. Posledně uvedené dovolací senát zvýraznil také s ohledem na další námitku obviněného, že povinností znalce není nabízet dvě či více různých variant průběhu nehodového děje, i když se nabízejí jako možné, a pakliže tak neučiní, nelze s tím spojovat jeho trestní odpovědnost za neúplný nebo hrubě zkreslený posudek ve smyslu §346 odst. 1 tr. zákoníku. Pro nyní řešenou věc je specificky významné, že v době, kdy se „na objednávku“ tehdejšího obhájce řidiče K. ze dne 28. 1. 2013 jal zpracovávat „oponentní posudek“ k posudku znalce Ing. Miroslava Škandery (přibraného opatřením policejního orgánu), nabízela se mu z procesního spisu mimo jiné i informace o (mírně řečeno) nestandardním kroku obhajoby obviněného řidiče, která se chodkyni B. ještě před zahájením hlavního líčení pokoušela vnutit k podpisu dokument označený jako „Prohlášení“, podle kterého si poškozená „po rozhovoru s několika lidmi, zejména pak s obžalovaným B. K.“ dodatečně vzpomněla na „pár věcí“ k průběhu a okolnostem nehodového děje, zejména pak na to, že v opilosti dělala s kamarády hlouposti, stáli na chodníku poblíž přechodu, najednou (ani neví proč) ji napadlo vběhnout do silnice, tím zřejmě vytvořila náhlou překážku v provozu na pozemní komunikaci a obviněnému tak znemožnila střetu s ní zabránit. Pokud měl, jak tvrdí, k dispozici i výpověď poškozené z hlavního líčení, pak současně nemohl přehlédnout, že předložený dokument odmítla podepsat a poté byla před soudem poměrně obsáhle dotazována k okolnostem jeho zpracování, k jeho autorství i k časovým souvislostem, za kterých jí obhajoba dokument předložila. Stejně tak mohl v protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 11. 2012 zaznamenat žádost státního zástupce o založení fotokopie inkriminovaného Prohlášení do spisu pro podezření z trestného činu. Tyto údaje ze spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 2 T 156/2012 zmiňuje dovolací senát s ohledem na obranu obviněného založenou na „odvážné“ tezi, podle níž je znalec orgánem činným v trestním řízení sui generis, který je pro účely vypracování posudku oprávněn sám hodnotit důkazy, v daném případě věrohodnost výpovědi toho kterého účastníka dopravní nehody, a své subjektivní přesvědčení a výběr pak použít jako jeden ze vstupních údajů či parametrů pro odbornou a technicky přijatelnou rekonstrukci nehodového děje. Jestliže dovolatel za daných nestandardních okolností trestního řízení vzal za jedinou technicky přijatelnou verzi průběhu a příčin nehody tu, kterou ve svých výpovědích popisovali obviněný řidič a jeho spolujezdci, a svůj navazující postup při vypracování posudku „na objednávku“ procesní strany (i s použitím dalších realitě odporujících vstupních údajů a limitních hodnot ve prospěch řidiče) cíleně směřoval ke kategorickému závěru, že výlučným viníkem nehody byla podnapilá a neukázněná chodkyně, a jiné varianty záměrně neřešil, pak je mu vypracování hrubě zkresleného posudku v kvalitě předpokládané v ustanovení §346 odst. 1 tr. zákoníku vytýkáno důvodně. V takto nastíněném jednání, které mimochodem výstižně popsal již krajský soud v bodě 37. odůvodnění napadeného rozsudku, lze bezpečně vyčíst i jeho jasný motiv vyhovět představám zadavatele o tom, jak má objednaný posudek celkově vyznít.
20. Dovolatel zpochybnil rovněž právní závěr krajského soudu o naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů v jeho počínání. Tuto údajnou vadu hmotněprávního posouzení skutků však kromě zpochybnění rozhodných skutkových zjištění reklamoval i s pomocí naprosto irelevantních poukazů na svou dosavadní právní zachovalost, své rodinné zázemí, působení manželky a syna v právnických profesích, svůj vysoký věk a letité zkušenosti v oboru, „vysoké“ renomé ve znalecké praxi a s poněkud samolibě působícím, objektivně neměřitelným a exaktně neověřitelným sebehodnocením jako člověka, jehož „morální hodnoty jsou vysoko nad pásmem průměru v populaci“. Výčet těchto proměnných pak podle jeho mínění sám o sobě vylučoval i jen úvahy nad tím, že by mohl spáchat úmyslný přestupek, natož trestný čin, a vědomě zpracovat znalecký posudek v rozporu se svými znalostmi a zkušenostmi v oboru. Takto koncipované námitky zjevně pod hmotněprávní důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Stále platí, že na zavinění pachatele a jeho formu (zvláště při absenci jeho doznání) lze usuzovat z konkrétních okolností, za kterých byl spáchán posuzovaný trestný čin , a to při respektu k zásadě volného hodnocení důkazů. Té se přitom obecné soudy v řešené věci nikterak nezpronevěřily.
21. Z formálního hlediska měla charakter hmotněprávní námitky i výtka obviněného stran porušení principu ultima ratio, jestliže soudy v jeho případě nakonec dovodily trestněprávní odpovědnost za vytýkaná jednání. I zde je však nutno opakovat již jednou zmíněné, a sice že dovolání bylo z valné části vystavěno na popření významných skutkových závěrů soudů, které dovolatel buď označuje za nepochopení složité problematiky sofistikované znalecké činnosti či přímo za lži, anebo se je pokouší degradovat na pouhý názorový střet dvou skupin znalců, eventuálně nepodstatné marginálie, které závažnost činu spíše bagatelizují až na úroveň mizivé společenské škodlivosti. Jinými slovy, i tato námitka měla procesní a nikoli ryze hmotněprávní základ a ani ona nebyla sama o sobě způsobilá založit dovolací přezkum na podkladě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že obviněný RNDr. Miroslav Skácel odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále výhradami, které z pohledu uplatněných důvodů dovolání neměly žádné opodstatnění. Proto bylo rozhodnuto tak, že se jeho dovolání odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu