ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.970.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 970/2023-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněné A. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022 č. j. 3 To 156/2022-277, v trestní věci vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 135/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 5. 2022 č. j. 3 T 135/2021-236 byla obviněná A. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v období od 21. 7. 2017 do 18. 3. 2019 v XY si ponechala finanční hotovost ve výši nejméně 3.042.614 Kč, a to z částky 3.250.000 Kč, kterou jí za účelem spravování peněz zaslal poškozený G. K., nar. XY, a to dne 19. 11. 2014 z účtu číslo XY vedeného u Sberbank CZ, a. s., na účet č. XY, kdy dle dohody měla obžalovaná v případě potřeby poškozenému peníze vybírat a tyto mu předávat v hotovosti, když poškozený žijící v Rakouské republice nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu výběru peněz v České republice sám schopný, následně obžalovaná poškozenému na jeho žádost vybrala a předala celkem 207.386 Kč, po předání poslední částky v červenci 2017 obžalovaná přestala s poškozeným komunikovat a zbylé peníze poškozenému odmítla vrátit, s tím, že se jednalo o dar, což se nezakládá na pravdě, čímž poškozenému G. K., nar. XY, způsobila škodu ve výši nejméně 3.042.614 Kč.
2. Za to jí byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst.1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. K., nar. XY, bytem XY částku 3.042.614 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený G. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání obviněná do všech jeho výroků a poškozený do adhezního výroku podle §229 odst. 2 tr. ř., jímž byl odkázán na civilní řízení. Krajský soud v Brně rozhodl o těchto odvoláních rozsudkem ze dne 9. 11. 2022 č. j. 3 To 156/2022-277 tak, že výrokem ad I. zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody a výrokem ad II pak podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil povinnost uhradit poškozenému G. K. majetkovou škodu ve výši 3.042.614 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 2. 2022 do zaplacení a se zbytkem jeho nároku jej podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem ad III pak podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné s tím, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn (výrok ad IV.).
4. Tento rozsudek Krajského soudu v Brně napadla obviněná A. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním. Konkrétně jej zaměřila do výroku ad II. rozsudku z důvodu nesprávného právního hodnocení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a do výroku ad III. a IV. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k těmto důkazům nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň napadené výroky spočívají v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a následně důvody, pro které napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, aktivní věcná legitimace poškozeného a promlčení předmětné pohledávky. K prvně uvedenému důvodu předestřela historii původu peněz, které byly předmětem trestné činnosti a s tím související (podle jejího názoru nepravdivá) tvrzení, a jež poškozený uvedl při svém výslechu. Obviněná je přesvědčená, že tím, že předmětná částka nebyla projednána v dědickém řízení, nebylo postaveno na jisto, zda se jejich vlastníkem stal poškozený a tedy, zda mohl být osobou poškozenou, které bylo adhezním výrokem přiznáno právo na náhradu škody. Zároveň má za to, že se poškozený dopustil ve vztahu k bance, která spravovala účet, z nějž nyní projednávané finanční prostředky odešly, protiprávního jednání trestného charakteru. V této souvislosti bylo proto povinností soudů obou stupňů doplnit dokazování rozhodnutím v dědickém řízení po zemřelé manželce poškozeného, aby bylo prokázáno, že tomu ve skutečnosti postavení poškozeného nenáleží. Připomněla, že předmětný účet nebyl v dědickém řízení řešen a současně se domnívá, že není pravomocí českých soudů určit okruh dědiců k této části majetku, přičemž toto nelze nahradit ani souhlasným prohlášením jejich nejbližších příbuzných (manžela a dcery) o tom, že se dcera zemřelé všech dědických práv vzdala ve prospěch otce, tedy poškozeného, jak učinily soudy nižších stupňů. K otázce promlčení škodního nároku uvedla, že tuto námitku již vznesla v rámci svého odvolání, avšak odvolací soud ji pravděpodobně nepochopil, nebo se s ní přinejmenším nevypořádal. Ohradila se vůči závěrům odvolacího soudu, který pracoval pouze s verzí, že předmětné peníze byly půjčkou, avšak obviněná vznesla tuto námitku i pro případ, že by se jednalo o dar nebo peníze svěřené jí ke spravování. Zároveň předložila vysvětlení, proč se poškozený obrátil na orgány činné v trestním řízení (poškozený si uvědomil, že nárok je promlčený a v civilním řízení by neuspěl), k čemuž opětovně poukázala na nevěrohodnost poškozeného a jeho nepravdivé výpovědi. Připomněla, že podle §1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li si strany čas plnění, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Ve všech jí modelovaných situacích (půjčka, dar a svěření peněz) nebyla ujednána doba plnění a je tedy třeba za počátek běhu promlčecí lhůty považovat den předání peněz dne 19. 11. 2014. Vzhledem k tříleté promlčecí době se tak nárok bez ohledu na titul promlčel dne 19. 11. 2017. K tomu pak na doplnění uvedla důvody, které její závěr podporují (peníze jsou věcí druhově určenou, finanční prostředky na běžném bankovním účtu nejsou ve vlastnictví jeho majitele ale banky a majitel účtu má za bankou pohledávku v odpovídající výši, povinnost plnit dluh bez zbytečného odkladu neujednají-li strany čas plnění). K tomuto okruhu námitek tedy shrnula, že nárok poškozeného se promlčel dne 19. 11. 2017, avšak poškozený se poprvé se svým nárokem přihlásil až dne 13. 11. 2018. Další část svého dovolání pak obviněná zaměřila do výroků ad II. a IV. rozsudku odvolacího soudu, kterým vytýká nesprávnou právní kvalifikaci, neboť skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí nenaplňuje znaky zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Na tomto místě obviněná zopakovala povahu závazku mezi bankou a majitelem účtu a kategorizaci peněz jako věci v právním smyslu, k čemuž dovodila, že ani kdyby jí byly finanční prostředky svěřeny, neměla povinnost ponechat je na jednom účtu, ale pouze je vrátit. Připomněla, že pohyby na jejím účtu byly zkoumány a konkrétně zmínila částku 1.522.099,23 Kč, kterou označila za vrácenou investici a nemohla ji tedy zpronevěřit. Dále obviněná prohlásila, že pokud by se jednalo o svěření finanční částky, musela by o tom vědět a reagovala by zcela jinak. Poškozený ji totiž nikdy nevyzval k vrácení peněz, které jí byly jen svěřeny, a i kdyby tak učinil, byl by tento nárok promlčený. Z pouhého odmítnutí vrátit peníze není možné dovodit zpronevěru. Obviněná konstatovala, že se necítí být povinna cokoliv poškozenému vracet. V další části pak dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval věrohodností údajného poškozeného, ačkoliv bylo evidentní, že v mnoha věcech lhal, měnil důvody, které jej vedly k převodu peněz obviněné. Z toho je tedy zřejmé, že se jedná o zneužití trestního oznámení k vymožení údajného nároku, který by nebyl úspěšný v civilním řízení. K tomu pak zopakovala anabázi celé kauzy z pohledu uzavřené smlouvy o půjčce. Další rozpor pak spatřuje v tom, že ve skutkové větě je uvedeno, že z důvodu svého zdravotního stavu nebyl schopen výběru peněz v České republice, což ovšem nedává smysl, protože sem jezdil s autem na opravu, přezouvat pneumatiky, nakupovat nebo na návštěvu. Toto vysvětlení, proč poškozený převedl peníze na účet poškozené tedy v kontextu jeho cest nedává logicky smysl. Obviněná pak připomněla i to, že poškozený si nepamatuje, že by obviněnou požádal o ruku, což ovšem nelze zapomenout, spíše se nechce upřímně přiznat, že k ní cítil více než přátelství. Zároveň ani nesedí výpověď jeho a jeho nynější přítelkyně o časovém zařazení počátku jejich vztahu. Na podporu těchto svých tvrzení, jakož i svého oprávnění k volnému nakládání s penězi, pak zdůraznila výpověď Z. H. a M. M. S. Soudům proto vytkla, že v tomto směru nedoplnily dokazování výslechem jejích dětí, policisty A. Z., kteří by mohli vypovídat o povaze jejího vztahu s poškozeným. Odvolací soud se při odůvodnění zamítnutí těchto návrhů omezil na nesmyslné konstatování o tom, že nikdo nebyl přítomen domluvě stran nakládání s těmito penězi. Následně tedy obviněná shrnula své výtky – odvolací soud se nevypořádal s nevěrohodností poškozeného, čímž nastala situace, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a další byly nedůvodně zamítnuty; z odůvodnění rozsudku pak není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení výpovědi poškozeného řídil, což je v rozporu s §125 tr. ř.; pokud by soudy hodnotily všechny důkazy řádně podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. mohla obstát pouze verze předložená obviněnou, tedy, že poškozený v zamilovanosti umožnil obviněné použít převedené prostředky pro svojí potřebu a svojí rodiny, což potvrzuje i výpověď shora uvedených svědkyň; naopak výpověď J. R. je nevěrohodná a obsahuje významné vnitřní rozpory, kterými se soudy nezabývaly a zůstaly tak nevysvětleny, a to zejména z časového hlediska (kdy se s otcem o převodu bavili, kdy mu řekla, aby obviněnou vyhledal, kdy ji navštívili, kdy se uskutečnil telefonát, ze kterého získala obavy o psychické zdraví obviněné, počátek vztahu otce a nynější přítelkyně). S ohledem na shora uvedené tak obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. výrok ad II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022 č. j. 3 To 156/2022-277, a aby z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. výroky ad III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 3 To 156/2022-277, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 5. 2022 č. j. 3 T 135/2021-236 ve výrocích o vině a trestu, a věc podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení a dovolacích námitek obviněné uvedl obecná východiska dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu shrnul, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu obviněná brojí především proti výroku o náhradě škody, přičemž fakticky se však domáhá jiného hodnocení důkazů, na jehož podkladě soudy přiznaly poškozenému jeho procesní postavení. K výhradám vůči posouzení a způsobu, jakým dospěly soudy k závěru o aktivní legitimaci poškozeného připomněl, že poškozený se stal jediným dědicem po zemřelé J. K. a nebylo tudíž nutné dokazování doplňovat o rozhodnutí v dědickém řízení, neboť o takovém skutkovém zjištění nebylo pochyb. Tato dovolací argumentace tedy spíše vykazuje atributy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jako taková ovšem není opodstatněná. K námitce stran nesprávného hodnocení otázky promlčení pak připomněl základní teze pro posouzení promlčení a jím odpovídající ustanovení občanského zákoníku. Úvahy obviněné ovšem podle jeho názoru vychází z jiných, a to chybných, rozhodných skutečností pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty. Obviněná jej totiž váže k okamžiku předání peněz. Naopak státní zástupce považuje za počátek běhu promlčecí doby stanovené ve prospěch obviněné nejzazším možným termínem, datum 21. 7. 2017. Objektivní promlčecí lhůta pro škodní jednání způsobené úmyslným činem činí 15 let a uplyne 21. 7. 2032. K subjektivní promlčecí lhůtě pak uvedl obecná východiska, přičemž je toho názoru, že v nyní posuzovaném případě byly podmínky pro počátek jejího běhu splněny v návaznosti na komunikaci z března 2019. Poškozený pak požadoval náhradu škody i s úroky z prodlení již v prosinci 2021, nejpozději však u hlavního líčení dne 21. 2. 2022 a tříletá subjektivní lhůta tak neuplynula. Co se týče námitek vůči výroku o vině připomněl, že zpronevěra se může týkat jak věcí individuálně, tak druhově určených a stručně pak zmínil i základní znaky této skutkové podstaty. Zdůraznil, že obviněné není kladeno za vinu, že finanční prostředky neměla na jednom účtu, ale to, s jakým záměrem s nimi nakládala. Zároveň bylo prokázáno, že jednala s úmyslem si je přisvojit. Co se pak týče dalších námitek, označil je státní zástupce za prostý nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, který ovšem nevykazuje potřebné charakteristiky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak v provedených důkazech neshledal zjevný rozpor, který obviněná shledává na podkladě jednotlivých nepřesností a tendenčně, zejména ve vztahu k poškozenému bez zohlednění například jeho vysokého věku. Stanovisko odvolacího soudu k takovýmto námitkám (bod 13 rozsudku) pak označil za správné. Ze všech shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
7. Obviněná A. P. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž bylo odvolání obviněné zamítnuto.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové větě.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněné zamítl, avšak tato setrvala na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
12. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že se bude zabývat námitkami obviněné v rámci logických celků, a nikoliv tak, jak je vytkla v rámci svého mimořádného opravného prostředku, neboť jí zvolená specifikace dovolacích důvodů vůči napadeným rozhodnutím a jejich rozsahu je poněkud nepřehledná až zmatečná (odhlížeje od nepatřičných invektiv), což dokládá i konečný návrh ve věci.
13. Ponejprv se obviněná ohradila vůči přiznání postavení poškozeného panu G. K., přičemž ačkoliv deklarovala nesprávné právní posouzení, podstata jejích výtek tkvěla toliko v nesouhlasu se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím, potažmo odvolacím soudem. Sama předestřela na podporu svého tvrzení řadu hypotéz ohledně toho, jakým způsobem bylo nakládáno s účtem paní J. K., z nějž byly nyní řešené peněžní prostředky původně převedeny na účet obviněné, přičemž žádná ovšem nebyla potencionálně způsobilá jakkoliv ovlivnit skutková zjištění učiněná soudy, a již vůbec nebyla rozhodná pro posouzení jednání obviněné. Podstata odsouzení obviněné spočívá lapidárně řečeno v tom, že jí byly panem G. K.svěřeny peněžní prostředky, se kterými ovšem nakládala v rozporu se svěřeným účelem tak, že si je přisvojila, respektive s nimi nakládala jako s vlastními a používala je pro vlastní potřebu. O tom, že předmětné finance svěřil obviněné právě G. K., nebylo pochyb. Stejně tak nevznikly pochybnosti o tom, ačkoliv se je obviněná snaží do celé věci odkazy na rakouskou právní úpravu a zdůrazňováním poněkud nejasného jednání poškozeného vnést, že jediným dědicem po zemřelé J. K. je právě její manžel, tedy poškozený. Tomu odpovídá jak výpověď jeho samotného, tak i jeho dcery jako druhé potenciální zákonné dědičky. Ani obviněná sama koneckonců netvrdí, že by měl být dědicem či dokonce přímo vlastníkem těchto finančních prostředků někdo jiný. Tuto námitku tedy nelze jinak než odmítnout, neboť jejím prostřednictvím se obviněná snaží dosáhnout revize skutkových zjištění, se kterými nesouhlasí, avšak činí tak neúčinnými prostředky. Obdobný závěr je nutno přijmout ve vztahu k výhradám ohledně právního titulu převodu peněz na účet obviněné. Obviněná v rámci své argumentace pracuje s několika možnostmi, přičemž někdy tak činí poněkud spekulativně. Dovolací senát nechce opakováním či vyvracením jednotlivých úvah znepřehlednit celou kauzu, a proto pouze obecně uzavírá, že takovéto námitky jsou pouze vytrvalou snahou obviněné vnést do jinak ustálených a jednoznačných skutkových zjištění pochybnosti ve svůj prospěch. Z provedeného dokazování zcela explicitně vyplynulo (opět zjednodušeně vyjádřeno), že obviněná obdržela na svůj účet peníze poškozeného za účelem jejich spravování podle jeho pokynu (motivace poškozeného, proč tak činil, je ve světle projednávané kauzy marginální), což zpočátku i činila, kdy mu na jeho výzvu předávala požadované sumy. Spekulace o půjčce a daru a s tím více či méně související další požadavky na doplnění dokazování (vztah obviněné a poškozeného či motivace poškozeného k převodu) jsou zcela obsolentní. Soudy v rámci předcházejícího řízení dostatečně ozřejmily, proč těmto verzím neuvěřily, z čeho vycházely a proč spatřují další dokazování na toto téma za nadbytečné, přičemž s nimi lze zcela souhlasit (bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Okresní soud provedl dokazování v rozsahu a kvalitě odpovídající požadavkům §2 odst. 5 tr. ř., tedy takovém, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Takto provedené důkazy pak hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich souhrnu, z čehož vyplynula skutková zjištění formulovaná ve výroku skutkové věty rozsudku. Zároveň neopomněl zohlednit ani obhajobu obviněné a vysvětlit, proč nebylo možné této uvěřit, včetně označení důkazů, které jí vyvracely, byť lze v tomto směru připustit, že tak učinil poněkud obecně. Nápravu v tomto ohledu ovšem zjednal odvolací soud, který se obhajobou obviněné a rozvedením důvodů, které vedly k jejímu vyvrácení a zamítnutí dalších důkazních návrhů, pečlivě věnoval, což patřičně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (body 13 až 21). Dovolací soud tak konstatuje, že veškeré výhrady dovolatelky vůči procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu zůstaly toliko v rovině prostého nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů předchozími soudy a v předestření vlastní verze skutkového děje, což ovšem nelze pokládat za naplnění kteréhokoli z namítaných dovolacích důvodů.
14. Za jedinou právně relevantní námitku lze považovat výtky ve vztahu k promlčení nároku na náhradu škody. Zároveň je ovšem již na tomto místě možné předeslat, že již z její formulace je zřejmé, že ji obviněná vznáší na základě vlastních spekulativních závěrů, a nikoliv na podkladě ustálených skutkových zjištění vzešlých z procesu dokazování a formulovaných nalézacím soudem. Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Obviněná totiž svoji výtku založila na tezi, že počátečním dnem běhu promlčecí lhůty je den, kdy jí byly peníze svěřeny, tedy převedeny na její účet. Na podporu tohoto názoru připomněla §1958 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého není-li čas plnění dluhu ujednán, může věřitel požadovat plnění okamžitě a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. Obviněná ovšem takto opětovně argumentuje na podkladě teze, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, a že vztah mezi ní a poškozeným zůstal v rovině civilněprávní. Pouze na okraj si Nejvyšší soud dovoluje připomenout, že ani v tom případě by nebyla konstrukce obhajoby správnou a promlčecí lhůta by počala běžet až okamžikem výzvy poškozeného jako věřitele k navrácení peněžních prostředků, avšak to je v tomto případě pouze hypotetická otázka, kterou není nutno rozvíjet a blíže odůvodňovat. Jak již bylo shora uvedeno, jednání, které je obviněné kladeno za vinu, bylo v předchozím trestním řízení nade vší pochybnost prokázáno. Ze skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že obviněná svým konáním způsobila na majetku poškozeného škodu odpovídající neoprávněně odčerpaným finančním prostředkům v celkové výši 3.042.614 Kč. V trestním řízení bylo prokázáno, že toto protiprávní jednání mělo charakter úmyslného činu a objektivní promlčecí lhůta podle §636 odst. 2 občanského zákoníku tak činí patnáct let. Právě s ohledem na tuto délku je zcela zřejmé, že tato doposud neuběhla. Současně bylo nutno zkoumat i běh subjektivní promlčecí lhůty. Tato počne podle §620 odst. 1 občanského zákoníku běžet ode dne, kdy se oprávněný dozví o škodě a osobě povinné k její náhradě. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený se o tom, že mu byla způsobena obviněnou škoda, dozvěděl nejdříve v průběhu března 2019. S ohledem na níže uvedené se nejeví na tomto místě jako nezbytné určit přesný den, byť by to pro precizaci odůvodnění adhezního nároku bylo vhodné. V tomto ohledu se ale Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že pokud běh subjektivní promlčecí lhůty mohl započít nejdříve v březnu 2019 a současně je z dalších okolností a úkonů poškozeného patrno, že ten svůj nárok u orgánů veřejné moci uplatnil nejpozději dne 15. 12. 2021 (v závěru přípravného řízení, přičemž tohoto dne pak byla k soudu podána obžaloba) a stvrdil jej dne 21. 2. 2022 u hlavního líčení, ta nemůže být pochyb o tom, že tak učinil ještě před uplynutím i subjektivní promlčecí lhůty. Tudíž ani námitce promlčení škodního nároku nebylo možné přisvědčit.
15. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněné A. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť zčásti nenaplnilo žádný z uplatněných dovolacích důvodů a ve zbytku je shledal zjevně neopodstatněným. Toto své rozhodnutí pak Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu