ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.972.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 972/2023-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovolání obviněného M. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 5 To 58/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 45/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 7. 2. 2022 okolo 19:07 hodin ve dvoře mezi panelovým domem na ulici XY a ulicí XY v Ostravě Zábřehu, přišel po chodníku ve směru od domu na ulici XY k poškozené nezl. AAAAA (pseudonym), která v tu dobu ve dvoře mezi domy venčila svého psa, kymácel se, takže se zdálo, že je pod vlivem alkoholu či návykových látek, přistoupil k ní na vzdálenost 4 až 5 kroků, sáhnul do kapsy mikiny, kterou měl oblečenou na sobě, vytáhnul kuchyňský nůž o délce asi 30 cm, který držel ve své ruce svěšený podél těla a poškozené řekl „máš nějaké drogy, nebo peníze?", čehož se lekla a z důvodu obavy z fyzického napadení utekla do vchodu domu, zavřela vchodové dveře, vyběhla po schodech skoro až nahoru, podívala se z okna ven, viděla, že se ten muž zastavil u vzdálenějšího vchodu předmětného domu, kde se nezletilá schovala, a vykřikoval, že mu nikdo nebude lhát a že ty drogy dostane, a poté z místa odešel .
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, č. j. 13 T 2/2022-283, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 48 (čtyřicet osm) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2022, č. j. 13 T 2/2022-283, který vůči němu nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením dne 20. 6.2023, sp. zn. 5 To 58/2023 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soud v Ostravě ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 5 To 58/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů, což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a zásada presumpce neviny. Dovolatel je přesvědčen, že dokazování před soudem prvního stupně, jehož výsledky nekriticky bez výhrad převzal soud odvolací, nebylo provedeno v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Má za to, že odvolací soud respektoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo aby provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení (např. výslech rodičů svědkyně P. – viz níže). Obviněný poukazuje na skutečnost, že ve skutkové větě rozsudku nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Má za to, že prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí bagatelizoval zjevné rozpory se skutečností ve výpovědi poškozené, AAAAAA, její matky, L. Z. a svědka K. K. Cituje jednotlivá tvrzení ve výpovědi poškozené. Poškozená ho podle jeho názoru nemohla slyšet, jak na ni křičí v patře domu, pokud z patra domu viděla (dle jejího tvrzení) pachatele, ztotožněného jako svědka K., jak se baví se svědkyní K. Akcentuje, že sám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvádí, že pachatel nemohl na poškozenou vykřikovat až poté, co vyběhla po schodech skoro nahoru a podívala se u okna. Tento jeho správný závěr je ovšem v rozporu se zněním skutkové věty, v níž je uvedeno, „že poškozená vyběhla po schodech skoro až nahoru, podívala se z okna ven, viděla, že ten muž zastavil u vzdálenějšího vchodu předmětného domu, kde se nezletilá schovala, a vykřikoval, že mu nebude nikdo lhát a že ty drogy dostane, a poté z místa odešel“. Současně poukazuje na výpověď matky poškozené, kamerové záznamy z prodejny Billa, výpověď svědkyně Z. Dovolatel tvrdí, že soud prvního stupně sám uzavírá, že naopak z kamerového záznamu je patrné, že v době, kdy svědkyně Z. telefonovala na tísňovou linku, tedy v době od 19:12 hodin, přičemž hovor trval minutu a deset vteřin, se žádná osoba uvedeného popisu nepohybovala na chodníku za domy na ulici XY směrem do dvora. Až v čase 19:15:09 hodin se před vchodem domu č. 115 na ulici Výškovická objevil opět svědek K., který šel rychlým krokem ze směru od prodejny Billa, kdy se před tímto vchodem rychle otočí a jde zpět. Cituje i výpověď svědka K., jehož výpověď byla rozporná a nepřesná. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že matka poškozené, svědkyně Z., z okna viděla někoho jiného než pachatele, tedy svědka K. , a stejně tak svědkyně K. mluvila s někým jiným (svědkem K.), přičemž ze strany poškozené došlo ke smísení dvou osob, svědka K. a obviněného, a to s ohledem na okolnosti, za kterých poškozená vnímala obě osoby, ve tmě, ve velmi silném rozrušení a strachu, když si pravděpodobně události následující po skutku různě pospojovala a časově nesprávně zařadila. Obviněný zdůrazňuje rovněž skutečnost, že matka poškozené při telefonickém hovoru uvedla, že ten muž byl Rom, což ovšem on není. Dále poukazuje na výpověď svědkyně P., přítelkyně obviněného, kterou soud prvního stupně označil jako nevěrohodnou. Obviněný zdůrazňuje, že z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo , dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
5. Dovolatel dále namítá, že u soudu prvního stupně navrhoval výslech rodičů své přítelkyně, R. B. a R. P. k prokázání své obhajoby, konkrétně toho, kdy jeho přítelkyně odešla z domu. Soud tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný, když dospěl k závěru, že nelze reálně očekávat, že by si svědci pamatovali tento údaj na minutu přesně. Má za to, že důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení, přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017). Soud prvního stupně tak byl povinen provést jím navržený důkaz výslechem rodičů svědkyně P. Tvrdí, že odvolací soud rovněž nedůvodně neprovedl jím navržený důkaz znaleckým zkoumáním kamerových záznamů z ulice XY. Jak důkazní návrh – výslechem rodičů svědkyně P., tak důkazní návrh – znalecké zkoumání kamerových záznamů považuje obviněný za podstatné ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mající vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže. Ze shora uvedených důvodů považuje dovolatel za zřejmé, že rozhodná skutková zjištění, tj. zejména, že pachatelem skutku je dovolatel, jsou ve zřejmém (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů. Zdůrazňuje, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 218/2019). Obviněný tak má za to, že soudy prvního a druhého stupně nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., když své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně nevysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy podle jeho názoru není adekvátní obsahový vztah, což vede k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Podle dovolatele tak soudy obou stupňů spolehlivě nevyvrátily provedeným dokazováním jeho obhajobu, že v době, kdy se stal skutek, byl ve vchodu domu své přítelkyně na ulici.
6. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2023, č. j. 5 To 58/2023-427, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2022, č. j. 13 T 45/2022-337, jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 664/2023, k podanému dovolání nejprve shrnul průběh trestního řízení, trestnou činnost dovolatele, jeho argumentaci a uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce předně uvádí, že mimořádný opravný prostředek obviněný směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je obsažen výrok o zamítnutí odvolání obviněného. V dovolání ovšem obviněný výslovně nezmínil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který odpovídá této procesní situaci. Následně rozvádí předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu, když se domnívá, že obviněný uplatňuje tento dovolací důvod v prvé řadě v jeho první variantě.
8. Státní zástupce má za to, že se v rozhodných skutkových zjištěních, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů nedopustily nějakého rozporného posouzení těch dílčích skutkových zjištění, na něž obviněný v dovolání poukazuje, a to v poměru ke skutečnému obsahu provedených důkazů, který by z jejich strany nebyl logickým způsobem vysvětlen, natožpak aby bylo možno hovořit o rozporu zjevném. Akcentuje, že naopak prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně popsal pohyb jednotlivých, do skutkového děje v inkriminované době zapojených osob. Kromě obviněného a poškozené se to týkalo také svědka K., svědkyně K., a přítelkyně obviněného, okrajově i svědka H. Stalo se tak zcela v souladu s tím, co mohl soud zaznamenat z provedených důkazů. Kromě sdělení svědků, a to těch, jejichž výpovědi se prolínaly a vzájemně podporovaly, což nebylo možno tvrdit v případě svědectví P., přitom správně vycházel především z pořízených kamerových záznamů, přičemž soud tak jednotlivé osoby jednoznačně identifikoval. Vysvětlil i určité nejasnosti ve výpovědi poškozené, nepochybně zapříčiněné spolupůsobením rozrušení poškozené, krátké doby, po kterou incident probíhal a po níž mohla pachatele vůbec vnímat, zhoršených vizuálních podmínek vyplývajících z večerní doby, kdy ke skutku došlo a dalších okolností provázejících předmětný skutek. Poukazuje i na logické zdůvodnění záměny osoby obviněného za svědka K. v okamžiku, kdy se poškozená vrátila domů a pod vlivem událostí podávala zprávu své matce; vysvětlení prvotního označení osoby pachatele za „Roma“ a odlišného popisu použitého nože ze strany poškozené a svědka K.
9. Ve vztahu k nesouladu znění závěru skutkové věty výroku o vině o pohybu a projevu obviněného poté, co před ním poškozená utekla do vchodu domu, s nakonec prvoinstančním soudem přijatým skutkovým vysvětlením výpovědi poškozené oponuje, že uvedené dílčí skutkové zjištění o počínání obviněného po dokonání činu není z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle jeho názoru směrodatné, dokonce by se ve skutkové větě vůbec nemuselo objevovat.
10. Stran existence nedůvodně neprovedených důkazů, státní zástupce oponuje, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů. Podle jeho názoru je na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, jež má význam pro zjištění skutkového stavu. Soud v každé fázi řízení, tedy včetně řízení odvolacího, zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence především nalézacího soudu. Účelem dokazování v trestním řízení je přitom zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Má za to, že neúplnost provedeného dokazování nelze tudíž vždy ztotožnit s případem, kdy soud účastníkem řízení navržený důkaz neprovede. Soud není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, musí se však důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Podle státního zástupce v projednávané trestní věci soudy nižších stupňů svým povinnostem při dokazování a při odůvodnění svého postupu dostály. Prvoinstanční soud rozhodl o důkazním návrhu obviněného na výslech rodičů své přítelkyně v průběhu veřejného zasedání (pozn. NS – správně hlavního líčení) dne 22. 11. 2022, a to procesním usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce předestírá zároveň skutečnost, že při předchozích hlavních líčeních ve dnech 2. 6., 3. 8., 18. 10. 2022 tento důkazní návrh ze strany obviněného vznesen přitom nebyl, z čehož lze usuzovat, že ani obviněný výslech těchto svědků nepovažoval za stěžejní a k jeho potřebnosti dospěl až dodatečně pod tíhou jiných vzájemně se doplňujících důkazů, jež minimalizovaly důvěryhodnost výpovědi jeho přítelkyně. V odůvodnění svého rozsudku prvoinstanční soud rovněž dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné výslech navržených svědků provést. I odvolací soud pak zcela logicky objasnil důvody, které jej vedly k nevyhovění návrhu obviněného na znalecké zkoumání kamerových záznamů. Státní zástupce dodává, že obviněný v dovolání ani k potřebě tohoto znaleckého zkoumání nepodává žádné zdůvodnění, proč by tento důkaz měl být neproveden nedůvodně, z jakého důvodu jej považuje za podstatný a ke zjištění jaké rozhodné okolnosti by mělo toto zkoumání vést.
11. Uzavírá, že v posuzované věci se o případ tzv. extrémního nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, jak byly přijaty ve věci činnými soudy, a skutečným obsahem ve věci provedených důkazů jednoznačně nejedná. Soud prvního stupně se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posouzených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jakož i při vypořádání se s obhajobou obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně v jejích podstatných aspektech zcela správně ztotožnil a adekvátně se vypořádal i s podstatou odvolacích námitek obviněného. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Dokazování proto považuje za úplné ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
12. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována , přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil explicitně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a implicitně písm. m) téhož ustanovení.
18. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
19. S ohledem na uplatněnou argumentaci a způsob rozhodnutí odvolacího soudu pak měl nepochybně dovolatel uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
20. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
21. Bez ohledu na shora uvedený závěr Nejvyšší soud přistoupil k věcnému posouzení podaného dovolání.
22. Obviněný primárně namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, zejména ve vztahu k rozporuplnosti výpovědi poškozené. Dále se dovolává také existence tzv. opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces. Předně je nutno uvést, že námitky stran extrémního nesouladu je možno, byť s velkou dávkou tolerance, podřadit pod zvolený dovolací důvod. Rovněž argumentace ohledně neprovedení všech navrhovaných důkazů je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Jak již bylo konstatováno, obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze ovšem mít za to, že tato argumentace obsahově nepřekračuje pouhou polemiku obviněného se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Obsahově totiž těžiště námitek obviněného je fakticky založeno toliko na pouhém nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů (vyhodnocení výpovědi poškozené, kamerových záznamů, svědeckých výpovědí apod.) soudy nižších stupňů, přičemž obviněný sám jen předkládá pro něho příznivější verzi, kterou však soudy nižších stupňů posoudily za vyvrácenou provedenými důkazy.
24. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud předně akcentovat, že v projednávané věci neshledal tvrzený rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, natož extrémní. Zde se sluší především poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Tento požadavek soudy nižších stupňů dodržely.
25. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné z pohledu námitek obviněného, skutečně toliko na podporu závěru, že v případě dovolatele nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním a Nejvyšším soudem za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto provedené důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Současně je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů. V tomto směru lze poukázat na zcela přesvědčivé a precizní a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně), když nelze skutečně pominout, že v předmětné věci se jednalo o souhrn důkazů (svědecké výpovědi poškozené, svědka K., listinné důkazy, svědecké výpovědi matky poškozené, hovoru na tísňovou linku, svědecké výpovědi CH. apod.), které na sebe logicky navazovaly a doplňovaly se. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně nevycházel toliko z výpovědi poškozené, byť není pochyb o tom, že její výpověď byla pro formulování skutkového stavu věci rozhodující, nýbrž i z dalších provedených důkazů. Soud prvního stupně se v bodě 16 rozsudku podrobně zabýval i určitými rozpory ve výpovědi poškozené; zejména skutečností, zda si poškozená mohla splést obviněného se svědkem Kováčem, rozpory týkající se detailu ohledně použitého nože apod. Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se s tímto hodnocením určitých rozporů ve výpovědi poškozené z hlavního líčení ztotožnil, když skutečně bylo nezbytné přihlížet k šoku poškozené a dále i k odstupu času od spáchání trestného činu, neboť logicky osoba poškozené(ho) zpravidla v důsledku prožitého traumatu některé skutečnosti vytěsní anebo zcela logicky na ně zapomene. Při posuzování věrohodnosti poškozené je také nutno poukázat na skutečnost, že poškozená je nezletilá (v době činu jí bylo 11 let) a celá situace musela být pro ni velmi stresující, takže je zcela logické, že si určitých skutečností nevšimla (např. nápis na mikině pachatele). V tomto směru je nutno uvést, že o věrohodnosti nezletilé svědkyně svědčí nepochybně skutečnost, že od samého počátku trestního řízení ve vztahu k osobě pachatele popsala určité výrazné markanty jeho oblečení (mikině s tzv. klokánkou), což odpovídalo oblečení obviněného v době jeho zadržení. Zde je třeba akcentovat skutečnost, že podle obhajoby obviněného se s poškozenou uvedeného dne nesetkal, a přesto poškozená dokázala popsat určité výrazné prvky jeho oblečení, což by nemohla, pokud by se skutečně uvedeného večera nesetkali. Stejně tak soud prvního stupně nepominul i další určité rozpory mezi provedenými důkazy, tedy tyto neopominul, když se těmito rozpory zabýval, a to včetně posouzení věrohodnosti výpovědi svědka K. Skutkovým zjištěním pak odpovídá i skutková věta, která oproti obžalobě naznala určitých dílčích změn, které vyplynuly z dokazování před nalézacím soudem. Současně je třeba uvést z pohledu námitek obviněného vztahujících se k určitému tvrzenému rozporu ohledně toho, v kterém okamžiku měl vykřikovat „že mu nikdo lhát nebude a že drogy dostane“ a kdy tuto vyslovenou větu poškozená zaregistrovala, že sám soud prvního stupně uzavřel, že obviněný nejprve vykřikoval shora uvedenou větu a že teprve poté vyběhla poškozená nahoru do domu a že z okna domu viděla muže, o kterém se jen domnívala, že je pachatel (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně). Lze připustit, že skutková věta je v této části poněkud nepřesná, ovšem tato nepřesnost nemá vliv na správnost skutkových závěru ohledně naplnění všech znaků trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když tato část ve skutkových zjištěních nemusela být vůbec uvedena. Je tomu tak proto, že z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty byl skutek dokonán již v okamžiku vytažení nože a vyslovení pohrůžky „máš nějaké peníze nebo drogy“. Proto i tuto námitku lze považovat za bezpředmětnou z hlediska tvrzené existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Stejně tak lze považovat za lichou námitku stran tvrzeného rozporu mezi výpovědí matky poškozené a zajištěným kamerovým záznamem z obchodu Billa, kdy matka poškozené měla uvést, že viděla pachatele v době telefonického oznámení události jít směrem k obchodnímu domu Billa (hovor byl ukončen v 19:12:37), přičemž obviněný byl podle kamerového záznamu již od 19:11:04 v Bille. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že soud prvního stupně uzavřel, že poškozená po spáchání trestného činu loupeže poté, co vyběhla do domu a vyhlédla z okna, zaměnila osobu pachatele s osobou svědka K., kterého viděla z okna chodby domu. Tedy pokud matce poškozená označila z okna bytu pachatele, tak není pochyb o tom, že se ve skutečnosti jednalo o svědka K., který skutečně do Billy šel v době telefonického hovoru matky poškozené s obecní policií. Takže i tato námitka je bezpředmětná. Navíc je třeba uvést, že časové údaje získané z obchodu Billa je třeba posuzovat jistým způsobem velmi obezřetně, neboť ze zprávy tohoto obchodu (viz č. l. 299 spisu soudu prvního stupně), je zřejmé, že nemohou garantovat časovou přesnost jimi poskytnutých údajů z kamerového záznamu vzhledem k zjištěné časové odchylce.
26. Současně lze konstatovat, že na obhajobu obviněného reagoval dostatečně i soud druhého stupně (viz body 8–15 usnesení soudu druhého stupně), byť poněkud stručněji, včetně toho, zda mohlo dojít k záměně osoby pachatele, tedy že by pachatelem byl svědek Kováč . Nejvyšší soud proto pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec těchto úvah je nutno akcentovat, že na rozdíl od obviněného soudy provedené důkazy posuzovaly komplexně, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný v rámci podaného dovolání, který pouze prosazuje svoji verzi skutkového stavu a veškerá svoje skutková zjištění staví na své verzi skutkového děje. V rozhodnutí obou soudů je zřejmé a řádně odůvodněno, proč neuvěřily verzi obviněného (viz zejména bod 16 rozsudku prvoinstančního soudu). Na tomto místě je nutné dále zdůraznit, že Nejvyšší soud nemá důvod se od závěrů soudů nižšího stupně odlišovat, proto na tyto závěry soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
27. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Proto nebylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
28. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., byť v případě odvolacího soudu je poněkud stručnější. Nejvyšší soud tak musí akcentovat, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům nebyla porušena nejen zásada presumpce neviny, nýbrž ani zásada volného hodnocení důkazů a zásada vyhledávací.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněného. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
30. Jak již bylo naznačeno, dovolatel ve vztahu k procesu dokazování rozporoval rovněž zamítnutí jeho důkazních návrhů pro tvrzenou nadbytečnost. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.
31. Současně je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
32. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že soud prvního stupně provedení dalších navrhovaných důkazu zamítl (viz bod 19), když v odůvodnění svého rozsudku se podrobně zabýval vysvětlením, proč navrhované důkazy, včetně výslechů rodičů jeho přítelkyně, v hlavním líčení neprovedl. Zdůraznil, že důkazy provedenými v hlavním líčení byl prokázán skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu nebytném pro soudní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a další dokazování by pak podle jeho závěrů bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení a Nejvyšší soud proto pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Rovněž soud druhého stupně v bodě 14 svého rozhodnutí zcela jasně odůvodnil, proč návrhy na znalecké zkoumání kamerových záznamů zamítl jako nadbytečné. Pro stručnost Nejvyšší soud pouze připomíná závěry odvolacího soudu, který přiléhavě konstatoval, že přední vstup a zadní vstup se vyznačují nepřerušovanou časovou osou, přičemž pokud jsou rozděleny, je zřejmé, že byly nastaveny tak, aby zaznamenaly určitý časový úsek. Nejvyšší soud pak poukazuje na závěry odvolacího soudu týkající se toho, že pokud záznamy byly pořízeny v rozdílných světelných podmínkách, je zcela logické, že záznamy předního vstupu jsou mnohem kvalitnější, přičemž akcentoval, že ze zajištěného kamerového záznamu byly pořízeny fotografie. Odvolací soud zároveň uzavřel, že ve věci žádné pochybnosti o jejich pravosti shledány rozhodně nebyly, a tak nebyl důvod je znalecky přezkoumávat, s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že ani dovolatel v tomto směru nějakou bližší argumentaci neuvádí. Proto lze mít za to, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
33. Není tedy pochyb o tom, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
34. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
35. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
38. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání přes vyslovený nesouhlas obviněného s takovým postupem, neboť takový postup je možný podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a takové rozhodnutí není vázáno na souhlas stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu