ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.987.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 987/2023-3814
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovoláních obviněných 1. M. N. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a 2. A. Š. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. N. a A. Š. odmítají .
Odůvodnění:
1. V řešené trestní věci byli obvinění M. N. a A. Š. (dále také jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452 uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) na skutkovém základě, že „dne 23. listopadu 2008 v době od 01:45 hodin do 03:20 hodin, po předchozí vzájemné dohodě, M. N. v době svého služebního volna spolu s A. Š. a další dosud neustanovenou osobou, po předchozím fyzickém napadení poškozeného T. P., nar. XY v XY, v ulici XY před domem č. XY a jeho následném převezení na odlehlé místo nacházející se na účelové komunikaci vedoucí z obce XY k přehradě XY, v katastru obce XY, okres XY, jej znovu fyzicky napadli a poté v prostoru odbočky na hráz přehrady XY, a to v době, kdy se poškozený v důsledku zlomeniny stehenní kosti levé dolní končetiny způsobené předchozím útokem a v důsledku výrazného ovlivnění alkoholem nacházel ve stavu, ve kterém nebyl schopen útěku ani obrany, a s vědomím, že tím poškozenému způsobí smrt, s čímž byli srozuměni, upoutali poškozeného prostřednictvím lana či obdobného předmětu, uchyceného za opasek u kalhot, za přesně neustanovené osobní motorové vozidlo, které řídil A. Š., a tímto způsobem jej následně za jedoucím vozidlem vlekli a smýkali po povrchu účelové komunikace v délce nejméně 1630 metrů směrem k pozemní komunikaci č. XY, vedoucí od obce XY do obce XY, na kterou odbočili, a po této silnici jej vlekli a smýkali dalších 500 metrů ve směru na obec XY, což poškozenému způsobovalo značné utrpení, neboť nejméně zpočátku byl při vědomí, a poté tělo poškozeného, které v této době neslo rozsáhlé známky poranění v důsledku fyzického napadení a následného vlečení a smýkání po drsném povrchu komunikace, zanechali ležet u krajnice u vjezdu do areálu bývalé textilní továrny XY, kdy tímto jednáním, tedy fyzickým napadením a následným vlečením a smýkáním těla po drsném povrchu komunikace, poškozenému způsobili rozsáhlá devastující zranění neslučitelná se životem, a to rozsáhlou ránu se ztrátou části měkkých pokrývek lebních a kosti v levé temenně-týlní krajině s „obroušením“ kosti na okraji defektu, oděrky a tržné rány či krevní výrony na obou ušních boltcích, na čele, na nose, na obličeji, na krku, na obou horních končetinách, na hrudníku vpravo i vlevo, na břiše, v kyčelní krajině vpravo i vlevo, na zádech, na obou hýždích, na obou dolních končetinách včetně rozsáhlé ztráty tkáně na zevní straně bérce vlevo a v krajině levého i pravého nártu, otok mozku s drobnými ložisky pohmoždění, nevelký krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, krevní výron pod měkké pleny mozkové, krvácení do postranních mozkových komor, zlomeninu dolní čelisti vpravo, zlomeninu horní čelisti a lícní kosti vlevo, krevní výron na rozhraní zadní a zevní plochy levého stehna, kapsovité odtržení kůže od svalstva na zadní a zevní ploše levého stehna, zlomeninu těla stehenní kosti vlevo, pohmoždění plic a vdechnutí krve do plic s akutní plicní rozedmou, krevní výron v pouzdru pravé ledviny, krevní výron pod pouzdrem jater a krevní výron v okolí žlučníku, na následky kterých poškozený dne 23. 11. 2008 v době od cca 03:00 hodin do cca 04:00 hodin zemřel, kdy bezprostřední příčinnou smrti poškozeného bylo pohmoždění mozku s otokem při úrazovém šoku v důsledku mnohočetných úrazových změn a ze soudně lékařského hlediska se jednalo o smrt násilnou v důsledku utrpěných poranění“. Za to byli oba obvinění podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen „tr. zákoník“) zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Následná odvolání obou obviněných proti uvedenému rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadli obvinění dovoláními , v nichž oba uplatnili důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. N. pak navíc i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
4. Obviněný M. N. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, který hned několikrát doplnil, předně namítl, že dokazování v jeho trestní věci nebylo provedeno v dostatečném rozsahu a pokud soudy celou řadu jeho důkazních návrhů z nejrůznějších důvodů zamítly, založily svůj postup vadou spočívající v jejich opomenutí ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále odmítl závěr vrchního soudu prezentovaný v bodě 54 odůvodnění jeho usnesení, podle nějž soud prvního stupně před vydáním odsuzujícího rozsudku hodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Sám se domnívá, že tímto zákonným způsobem postupoval krajský soud pouze před vydáním rozsudku dne 19. 8. 2020, kdy oba obviněné obžaloby zprostil. Po následném kasačním zásahu odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2021 se již pouze držel jeho pokynů a „v jeho vleku“ své původní skutkové závěry zcela otočil. Nad oběma obviněnými vyhlásil odsuzující rozsudek, přestože další doplnění dokazování vyznělo znovu spíše v jejich prospěch. Dovolatel trvá na tom, že byl odsouzen pouze na základě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi svědka R. Podpůrný důkaz metodou pachové identifikace totiž mohl vést nanejvýš k zjištění, že byl s poškozeným P. v blíže neurčené době a na blíže neurčeném místě v tělesném kontaktu, ale nikoli k závěru, že poškozeného usmrtil způsobem pospaným ve výroku rozsudku. Oba zmíněné důkazy pak rozhodně netvořily „ucelený řetězec“, jak tvrdí odvolací soud. Pokud jde o důkazy ostatní, ty byly způsobilé toliko vyvrátit jeho alibi, že byl v rozhodné době na jiném konkrétním místě. I kdyby tomu tak bylo, nutně by to ještě neznamenalo, že se dopustil žalovaného trestného činu. V podrobnostech se poté dovolatel zaměřil na vlastní hodnocení výpovědi svědka R. Poukázal na jeho trestní minulost i celou řadu dílčích nesrovnalostí v jeho tvrzeních, které ho stavěly do pozice obecně i specificky nevěrohodné osoby. Soudy přesto jeho svědectví nepochopitelně favorizovaly před jinými důkazy, které je minimálně zpochybňovaly či dokonce zcela vyvracely. Bezdůvodně odmítly provést další důkazy, tak aby její pravdivost a přesnost odpovídajícím způsobem verifikovaly. Dovolatel připouští, že svědek na místě byl a skutečně mohl míjet nějaké vozidlo vlekoucí poškozeného. Vzhledem k panujícím povětrnostním a světelným podmínkám i minimálnímu časovému prostoru však podle jeho přesvědčení nemohl jednoznačně identifikovat posádku vozu, a tedy i pachatele útoku. Ve věci sice byl k takovému zjištění proveden vyšetřovací pokus, ale ten byl následně hodnocen zcela nekriticky. Obdobně soudy přistoupily i k posouzení způsobu provedení důkazu metodou pachové identifikace, který byl podle mínění dovolatele z technického hlediska zastaralý a zároveň byl znehodnocen již tím, že psovod věděl, které vzorky patří právě k němu jako k podezřelému. Obviněný zároveň odmítl úvahový postup soudů, když jeho přirozenou a ospravedlnitelnou snahu potvrdit vlastní alibi na rozhodnou dobu uchopily jako další důkaz potvrzující jeho vinu. Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení skutku pak namítl, že ve světle skutkových zjištění nemůže obstát závěr o naplnění kvalifikačního znaku podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. v jednání pachatelů. Podotkl, že na těle poškozeného nebyla zjištěna žádná „obranná poranění“, která by svědčila pro eventualitu, že v době tažení za vozidlem byl tzv. při smyslech a snažil se chránit si alespoň hlavu, nebo nejméně instinktivně reagoval na prožívanou bolest. Je tedy více než pravděpodobné, že po celou dobu tažení za automobilem poškozený nebyl při vědomí a šlo v zásadě o totožnou situaci, jakou řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1188/2018. V něm byl vysloven právní názor, že pokud poškozená osoba byla již při počáteční fázi útoku zjevně v bezvědomí, nemohla být při použití dalšího vražedného mechanismu vystavena takovým fyzickým či duševním útrapám, jež by bylo možno označit za zvlášť trýznivé a které by zakládaly naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (dříve §219 odst. 2 písm. b/ tr. zák.). Prvotní zranění poškozeného v podobě zlomeniny stehenní kosti sice mohlo být bolestivé, ovšem nemělo příčinnou souvislost s jeho smrtí. Poškozený byl nadto podle rozboru krve a moči v silně podnapilém stavu a jeho vnímání bolesti tak muselo být podstatně sníženo. A právě subjektivní vnímání bolesti obětí trestného činu vraždy je z pohledu použití přisouzené skutkové podstaty klíčové. Soudy však dané pravidlo nectily. Přestože výslechy příslušných znalců nepřinesly jasnou odpověď na řešenou otázku, v rozporu se zásadou in dubio pro reo dospěly k závěru, že T. P. před svým skonem musel prožívat trýznivou bolest.
5. Obviněný své dovolání doplnil dalšími třemi podáními. V prvním z nich se obsáhle vrátil k důkazu metodou pachové identifikace. Poukázal na to, že jeho provedení proběhlo v době, kdy pro ni platil Závazný pokyn policejního prezidenta č. 52/2007, který byl ovšem v následujících letech opakovaně nahrazován dalšími obecně závaznými pokyny, které postup při provádění tohoto důkazu stále více zpřísňovaly. Dělo se tak i v návaznosti na rozhodovací činnost Ústavního soudu, která zvýšila nároky zejména na správné zachycení (zdokumentování) průběhu provádění pachové identifikace pro pozdější doložitelnost. Těmto požadavkům v nynější trestní věci orgán činný v trestním řízení nevyhověl, a to zejména proto, že při samotném provádění důkazu byl od samého počátku celému úkonu, včetně manipulace psovoda se vzorky, přítomen služební pes. Ten se tak dostal do kontaktu s pachovou konzervou dovolatele ještě předtím, než došlo k samotnému ztotožňování pachů. Stalo se tak již v okamžiku, kdy psovod konzervu otevírá a přenáší ji před kameru, kterou se dokumentuje průběh úkonu. V tom momentě pes ke konzervě, kterou měl následně identifikovat, přičichl. Zároveň není pravdou, že by pes nebyl při výběru konzervy jakkoli ovlivněn. V uvedené souvislosti totiž nelze pominout, že pes byl při provedení prvé identifikace chválen zvukovým signálem klikru a následně odměněn pamlskem. Jednalo se tedy o klasickou pozitivní motivaci při provádění úkonu a je třeba se ptát, nakolik si zvíře po této první identifikaci v důsledku pochvaly pach té „správné“ konzervy nezapamatovalo. Dovolatel tak zásadně nesouhlasí s tvrzením soudu, že tehdejší zkoumání probíhalo v souladu s platným předpisem, který se od dalších závazných pokynů v podstatném nelišil. Podle jeho mínění bylo namístě přezkoumat správnost provedení metody pachové identifikace znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. Tento posudek však v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. proveden nebyl. Dovolatel se rovněž vrátil k problému věrohodnosti svědka R. Ta měla být podle jeho mínění nazírána i optikou chování a sdělení jmenovaného ještě před zahájením trestního stíhání. V té době vylíčil svědek na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 29. 11. 2017 pod utajenou identitou významné okolnosti případu podstatně jinak než později ve svých procesně využitelných výpovědích. Tvrdil, že vozidlo pachatelů potkal hned dvakrát, a to poprvé již v obci XY. Odlišně popsal i důvod, pro který znovu nasedl do svého vozu a jel směrem k přehradě XY. Vozidlo pachatelů mu mělo opakovaně svítit dálkovými světly do okna, mělo dokonce zastavit a měli z něj vystoupit muž a pes. Zcela jinak pak bylo líčeno i samotné vozidlo, a to nikoli jako vůz zelené, ale vínově červené barvy. Mělo mít oko na vlečení, ovšem závěsného zařízení na přívěs si svědek nepovšiml. Obě vozidla se pak původně neměla minout u domu svědka Volka, nýbrž u nyní již nestojící stodoly. Prostor tedy neměl být osvětlen halogenem, nýbrž jen pouličním osvětlením. Zásadní rozdíl je i v tom, že podle původního tvrzení svědka za sebou vozidlo pachatelů nic netáhlo, alespoň svědek údajně nic takového nezpozoroval. Jak mohl následně uvádět, že vleklo poškozeného, kterému navíc plandala zlomená levá noha, tak není jasné. Podle obhajoby se nelze ubránit dojmu, že svědek byl postupně seznamován s trestním spisem a svou výpověď přizpůsoboval novým poznatkům z vyšetřování. Na úřední záznam se nezmínil ani o svém údajném anonymním telefonickém oznámení na policii, když pouze uvedl, že se až za čas seznámil s bývalým policistou, kterému se svěřil a ten mu měl poradit, na koho se obrátit. Nečetl žádný článek v médiích a neviděl ani žádnou reportáž v televizi. Vše měl zjistit pouze z komunikace se sousedy. Porovnání těchto tvrzení s následnými výpověďmi svědka tak jen potvrzují přesvědčení dovolatele, že jde o osobu zcela nevěrohodnou a soudy k němu takto měly přistoupit. Ve třetím doplnění dovolání se obviněný nejprve zaměřil na právní kvalifikaci stíhaného skutku. Své výhrady vůči ní podpořil předložením znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, vypracovaného doc. Ing. Zdeňkem Horákem, Ph.D., podle nějž poškozený „od počátku“ nebyl při vědomí, bolest nevnímal, a tudíž se nemohlo jednat o zvlášť trýznivý způsob vraždy. Poté se znovu vrátil k problému procesní použitelnosti pachové identifikace, když namítl, že při ní bylo postupováno i v rozporu s tehdy platným Pokynem policejního prezidenta ze dne 25. 4. 2007, č. 52/2007. Psovod totiž při obou prováděných identifikacích před začátkem srovnávání pachů neprovedl kontroly „náhodné zajímavosti“ pachové konzervy ani kontrolní výkony. Teprve po nich ovšem bylo možno přistoupit ke třetímu srovnávání pachů. Své výhrady dovolatel doplnil i k hodnocení výpovědí řady svědků na úřední záznam, kteří potvrdili jeho alibi na kritickou dobu. Znovu vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy tyto svědky odmítly vyslechnout v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání o odvolání.
6. K této části lze tedy shrnout, že obviněný M. N. vytkl soudům jednak opomenutí mnoha důkazů, dále nezákonnost a procesní nepoužitelnost důkazu metodou pachové identifikace, chybná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů provedených, a konečně nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný A. Š. v dovolání stejně jako spoluobviněný N. setrval na tom, že jako jeden z pachatelů brutální vraždy poškozeného P. byl ztotožněn naprosto nesprávně. I on namítl, že jeho odsouzení vychází prakticky pouze z jediného důkazu, a tím je výpověď svědka R., kterou soud prvního stupně nejprve nepokládal za dostatečně věrohodný důkaz k jeho usvědčení, ovšem následně po zrušení svého původního zprošťujícího rozsudku k ní přistoupil zcela opačně a nadto se zavádějícím zdůvodněním, že nestojí osamocena, ale je podporována i dalšími důkazy. Těmi měly být osobnostní charakteristika dovolatele, absence jeho alibi na rozhodnou dobu, jeho dřívější odsouzení pro násilnou trestnou činnost a záznam telefonního hovoru s M. N. ze dne 1. 12. 2008. Krajský soud však tyto „důkazy“ podle obhajoby dotvořil „jaksi uměle“, čímž v podstatě přiznal, že se sám ocitl v tzv. důkazní nouzi. Dovolatel tedy jak odsuzujícímu rozsudku, tak i usnesení odvolacího soudu vytkl zjevný rozpor výsledných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. V další části podání se podrobněji zaměřil právě na analýzu pravdivosti a důkazní validity usvědčující výpovědi svědka R. Připomněl, že dotyčný ho měl ztotožnit jako jednoho z pachatelů při míjení vozidel na účelové komunikaci, a to v místě, které bylo bezprostředně po vraždě v brzkých ranních hodinách ohledáno zasahujícími příslušníky Policie ČR. Z fotodokumentace pořízené při tomto úkonu je patrné pokrytí předmětné cesty čerstvě napadeným sněhovým popraškem. Cesta je přitom prohrnuta a lemují ji sněhové mantinely, mezi nimiž je šířka komunikace menší než tři a půl metru. Pokud by tedy svědek skutečně v tomto úseku míjel automobil vlekoucí poškozeného, jak tvrdí, pak by na sněhových bariérách nutně musela obě auta či alespoň jedno z nich zanechat stopy pneumatik. Ty ale nalezeny ani zadokumentovány nebyly. Jinými slovy, již protokol o hledání místa činu výpověď svědka vyvrátil. Důvodná pochybnost o autenticitě a serióznosti jeho tvrzení pak nebyla zhojena ani vyšetřovacím pokusem provedeným s odstupem cca jedenácti let a za výrazně odlišných podmínek. Jinými slovy, zásadní část skutkového děje, zahrnující identifikaci pachatelů, se nemohla odehrát tak, jak ji vylíčil zmíněný svědek. Pokud soudy tuto skutečnost ignorovaly, samy se dopustily nepřípustného „ohýbání“ důkazu. Obhajoba trvá na tom, že svědek objektivně nemohl identifikovat ani osoby sedící v protijedoucím autě a stejně tak nemohl ve zpětných zrcátkách pozorovat ani lidské tělo smýkané za vozidlem pachatelů. Neúčast dovolatele na páchání řešené vraždy pak podle něho vyplývá i z dalších důkazů, konkrétně ze záznamu o telekomunikačním provozu a časové osy skutkového děje. Tak předně není sporu o tom, že svůj mobilní telefon aktivně užil dne 23. 11. 2008 v čase 2:43 hod., kdy odeslal SMS zprávu svědkyni Š. a tehdy byl jeho přístroj lokalizován buňkou na ulici XY v XY, tedy v blízkosti jeho bydliště. Jestliže poměrně vrstevnatý skutkový děj od prvotního napadení poškozeného na ul. XY až po jeho usmrcení a ponechání jeho těla před továrnou XY byl ve výroku odsuzujícího rozsudku vymezen od 1:45 hod. do 3:20 hod. téhož dne, pak je evidentní, že se v místech, kde měl být poškozený vláčen za autem, nacházet nemohl. Tento nezvratný a vyviňující fakt však soudy opět bagatelizovaly tím, že dobu páchání skutku stanovily odhadem, tak aby cíleně odmítly dovolatelovo prokázané alibi nejméně na dobu od 1:45 hod. do 2:44 hod. Pokud by navíc vyslechly svědky B. a L., kteří na přehradě XY údajně byli v době páchání skutku, musely by nakonec časové rozmezí páchání vraždy zkrátit do cca 3:00 hod. To by ovšem znamenalo, že dovolatel se během 16 minut podílel na prvotním fyzickém napadení T. P., jeho naložení do vozidla, odvozu na přehradu, opětovném fyzickém napadení poškozeného, jeho připoutání k vozidlu, vláčení a následném vyložení u továrny. To objektivně stihnout nemohl. V závěrečné části podání se obviněný ve stručnosti zmínil i o (z jeho pohledu) nesrovnalostech v postupu policejních orgánů. Podivuje se nad tím, že ačkoli policie po nálezu těla poškozeného zajistila rozsáhlý důkazní materiál a dospěla i k vymezení okruhu podezřelých osob, mezi kterými ovšem on sám nebyl, neposunula zprvu prověřování tak závažného násilného trestného činu do fáze vyšetřování. K pokračování trestního řízení došlo až po cca deseti letech, kdy měl policejní orgán získat nový důkaz v podobě výpovědi svědka R., tehdy vystupujícího pod utajenou identitou. Dotyčný přitom svoji výpověď učinil až v době, kdy ho začala „dohánět“ jeho vlastní trestní minulost, a poměrně překvapivě si s každou svou další výpovědí vzpomínal na víc a víc detailů. Spíše to působí tak, že svá vyjádření průběžně měnil s ohledem na vývoj dalšího dokazování. Pokud podle názoru odvolacího soudu mělo k věrohodnosti svědka přispět jeho anonymní oznámení ze dne 3. 5. 2010 (cca 2 roky po činu), jedná se přinejmenším o zkreslující tvrzení. Není známo, co svědek (pokud se vůbec na policii obrátil), hodlal konkrétně oznámit. Nadto je naprosto zcestná argumentace soudu špatně opsaným telefonním číslem policistou, v jehož důsledku nebylo možno na oznámení dále reagovat. Jestliže se svědek obrátil na policii běžnou cestou, tj. zavoláním na tísňovou linku, šlo by o hovor evidovaný po řadu dalších let, včetně jeho zachyceného obsahu. Nebyl by tedy žádný problém jej zpětně dohledat a není vůbec jasné, proč takto policejní orgán nepostupoval. Dovolatel pak znovu shrnul, že vedle pochybnosti vzbuzujících výpovědí svědka R. o jeho spoluúčasti na vraždě T. P. neexistuje žádný jiný, a to ani podpůrný doplňující důkaz. Jeho osobnostní charakteristika, předchozí odsouzení, absence alibi ani následný telefonický rozhovor s odsouzeným N. nemají v tomto ohledu potřebnou vypovídací hodnotu. Současně dovodil, že v řízení bylo významně zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, když mu bylo zejména upřeno se náležitě hájit a úspěšně předkládat důkazy svědčící pro jeho nevinu.
8. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452 zrušil, dále zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. jednak přikázal krajskému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí a podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby. Součástí dovolacího návrhu učinil obviněný i podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu až do doby, než bude rozhodnuto o podaném mimořádném opravném prostředku.
9. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovoláním v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. označil námitky obviněných za zjevně neopodstatněné. Podotkl, že oba dovolatelé prezentovali toliko svůj nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpovědi svědka R. a s nimi korespondující pachové stopy i další důkazy, na základě kterých byla jejich vina bez důvodných pochybností prokázána. Pokud reklamovali extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů, nelze jim přisvědčit. Podle názoru státního zástupce z řádných odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly plně v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění v provedených důkazech oporu mají. Není tedy dán žádný rozumný důvod do nich v rámci dovolacího přezkumu jakkoli zasahovat. K obviněnými naznačené vadě spočívající v opomenutí důkazů pak připomněl, že soudy se jednotlivými důkazními návrhy obhajoby zabývaly, neignorovaly je a pokud jim nevyhověly, odpovídajícím a zákonným způsobem to zdůvodnily. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí s výhradou obviněných stran neupotřebitelnosti důkazu metodou pachové identifikace. Míní, že proces jeho získání nevykazuje žádné nedostatky. K námitce, že vrchní soud překročil v předcházející fázi řízení své pravomoci, když ve svém prvním kasačním rozhodnutí ukládal nalézacímu soudu nepřípustné pokyny, konstatoval, že ji ani nelze formálně podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a kromě toho je zcela nesmyslná. Ve zmíněném rozhodnutí totiž byla krajskému soudu důvodně vytýkána neúplnost provedeného dokazování, doprovázená i nelogickým a neobjektivním hodnocením důkazů. Pakliže mu vrchní soud uložil, aby v dalším řízení tyto vady odstranil, jeho postup nikterak zákonu neodporoval. Obvinění navíc neuvedli žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o tom, že daný postup vybočil z mezí odvolacího přezkumu. Prakticky jen vyslovili nesouhlas s tím, že vrchní soud v rámci odvolacího řízení rozhodl způsobem, který jim neprospíval. Státní zástupce se konečně ohradil i proti námitce obviněného M. N. ohledně absence zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. v jeho jednání, a sice zvlášť trýznivého způsobu usmrcení poškozeného. Ten je v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku vyjádřen zcela jasně.
10. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložená dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Obvinění M. N. a A. Š. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovala proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
12. Nejvyšší soud dále zjistil, že obě dovolání (jako celek) byla podána včas, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.). Uvedené konstatování se netýká toliko podání obviněného M. N. ze dne 6. 10. 2023, označeného jako „Doplnění dovolání č. 3“, které bylo zjevně učiněno až po uplynutí zákonné lhůty. K tomu je namístě připomenout ustanovení §265e odst. 2 tr. ř., podle nějž doručuje-li se rozhodnutí soudu druhého stupně jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V řešené věci byl tím obhájcem, kterého dovolatel ve smyslu §37 odst. 3 tr. ř. určil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, advokát Mgr. et Mgr. Ladislav Hrubý (č. l. 154 spisu), jemuž bylo napadené usnesení vrchního soudu doručeno dne 26. 6. 2023. Dovolatel si pak opis téhož rozhodnutí převzal dne 10. 7. 2023 (č. l. 3661 verte spisu), z čehož plyne, že konec lhůty pro podání dovolání v jeho případě připadl na den 11. 9. 2023 (pondělí). Následný přípis spolu s přílohami, které prostřednictvím svého dalšího obhájce Mgr. Vovsíka zaslal soudu prvního stupně až počátkem měsíce října 2023, tak bylo nutno hodnotit jako opožděné podání, k němuž v dovolacím řízení nelze přihlížet. Platí totiž, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit pouze po dobu trvání lhůty k jeho podání (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tdo 1399/2019 či sp. zn. 4 Tdo 645/2021 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 692/20).
13. Dále bylo zapotřebí zkoumat, zda včas uplatněné námitky obviněných lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Úvodem k této části Nejvyšší soud podotýká, že vzhledem k existující procesní situaci měli obvinění vůči usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., anebo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak obvinění formálně namítli.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly výsledné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. To tedy zároveň znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
16. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek hodnotil Nejvyšší soud také argumentaci obviněných M. N. a A. Š., jelikož se jejich výhrady v řadě ohledů vzájemně překrývají.
17. V prvé řadě se zaměřil na jejich tvrzení, že soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí řady důkazů, které mohly mít zcela zásadní dopad na rekonstrukci skutkového stavu věci. Seznámil se podrobně s předloženým spisovým materiálem a konstatuje, že tato námitka postrádá věcné opodstatnění.
18. Obviněným lze v obecné rovině přisvědčit toliko potud, že ústavně garantovanému právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces odpovídají mimo jiné povinnost soudu umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy – a pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování soud nevyhoví – také povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody svého odmítavého postoje alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dané postuláty „fair procesu“ ovšem soudy obou stupňů činné v nynější trestní věci bezvýhradně dodržely, a to nejen po stránce formální, ale i z hlediska materiálního. Vyjma toho, že o případném zamítnutí důkazních návrhů obviněných rozhodly vždy přímo při jednáních (tj. v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání), je namístě vyzdvihnout, že důvody svých odmítavých postojů k nim naprosto přesvědčivě vysvětlily právě v písemných odůvodněních napadených meritorních rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 98 odsuzujícího rozsudku a soud odvolací velmi obsáhle a podrobně v příslušných pasážích svého usnesení na str. 11 až 24. Oba soudy se přitom ve všech případech opřely o skutečnosti, pro něž lze akceptovat odmítnutí důkazního návrhu, ať už se jednalo o jeho nadbytečnost, o absenci jeho vypovídací hodnoty či o absenci jeho relevantní souvislosti s předmětem řízení. Jinými slovy, k opomenutí některého z důkazů v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v posuzované trestní věci evidentně nedošlo. Nejvyšší soud k tomu návdavkem doplňuje, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci tudíž naplněn byl.
19. Zároveň nelze mít za to, že by obviněnými zpochybňované skutkové závěry byly projevem neobjektivního, selektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Pro jejich obhajobu je příznačná sveřepá snaha vzájemně se doplňující důkazy od sebe izolovat, poté nabídnout vlastní hodnocení procesní validity či vypovídací hodnoty každého z nich zvlášť a tímto eliminačním postupem prosadit závěr, podle kterého ve věci nebyl opatřen byť jen jediný důkaz (natož pak skupina důkazů), který by představoval adekvátní podklad pro závěr o jejich vině stíhaným trestným činem. V návaznosti na námitku nezákonnosti a procesní neupotřebitelnosti provedeného důkazu metodou pachové identifikace brojí především proti finálnímu hodnocení obecné věrohodnosti očitého svědka celé události J. R. i specifické věrohodnosti jeho usvědčujících výpovědí, relativizují informace plynoucí z pořízených záznamů o odposleších v návštěvní místnosti ve vazební věznici či ze záznamu o odposlechu telefonního čísla svědkyně V., bagatelizují vnitřní nesrovnalosti ve svých vlastních výpovědích i patrné vnější rozpory mezi nimi navzájem, ignorují poznatky soudů k možné motivaci jednání pachatelů vraždy, relativizují vlastní trestní minulost (obviněný Š.) a konečně devalvují důkazní hodnotu vyšetřovacího pokusu (označují jej za frašku), který provedl policejní orgán k ověření místních světelných podmínek a výhledových poměrů jmenovaného svědka tak, aby verifikovaly jeho možnosti reálně zaznamenat jednak fakt, že jím míjený automobil za sebou vlekl připoutanou lidskou bytost, a současně bezpečně identifikovat alespoň některé členy posádky tohoto vozidla. Byť lze tuto typickou a v praxi hojně používanou „defenzivní“ taktiku obhajoby mít ve své podstatě za legitimní, není důvod ji bez dalšího zároveň přiznávat charakter relevantního argumentačního východiska pro dovolací přezkum z titulu tvrzeného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
20. Posuzovaná trestní věc je specifická tím, že krajský soud svým prvním rozsudkem ze dne 19. 8. 2019 č. j. 5 T 4/2019-3187 oba obviněné podle §226 písm. c) tr. ř. podané obžaloby zprostil, když po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tyto neskýtají potřebnou oporu pro závěr, že se stíhaného skutku dopustili právě oni. Takový výsledek řízení dovolatelé přirozeně uvítali a úvahy obsažené v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí od té doby označují za zákonné a jediné možné. Vrchnímu soudu v Praze, který následně k odvolání státního zástupce zmíněný rozsudek usnesením ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. 7 To 109/2020 zrušil, pak tendenčně přisuzují pozici orgánu, který do tohoto bezvadného hodnocení důkazů nesmyslně a nepřípustně zasáhl, sám suploval činnost, která je „doménou a privilegiem“ nalézacího soudu, a tím vybočil z mezí svých zákonem limitovaných přezkumných oprávnění. Další postup krajského soudu v novém hlavním líčení a na něj navazující nové přehodnocení nashromážděného důkazního materiálu pak dovolatelé svorně prezentují jako logice odporující „názorový obrat o 180°“, vynucený právě nadřízenou soudní instancí. Takový pohled obhajoby na průběh a zákonnost dosavadního řízení však Nejvyšší soud nesdílí.
21. Dovolatelé patrně záměrně přehlížejí systematiku úpravy odvolacího řízení v trestním řádu, z níž zřetelně vyplývá oprávnění soudu druhého stupně reagovat mimo jiné i na vady napadeného rozsudku spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a dále na situace, kdy se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, anebo neprovedl dostatečné penzum nabízejících se důkazů potřebných k objasnění věci (k tomu viz §258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř.). Jakkoli těžiště dokazování vskutku spočívá na hlavním líčení, není zároveň vyloučeno, aby zjevné nedostatky tohoto procesu odvolací soud nejen detekoval, ale svým zásahem inicioval také jejich nápravu. Pokud by tuto možnost neměl, pak by základní vymezení rozsahu odvolacího přezkumu podle §254 odst. 1 tr. ř. na „zákonnost a odůvodněnost výroků“, proti nimž byl řádný opravný prostředek podán, bylo jen formální a v praxi nerealizovatelnou proklamací. I proto trestní řád jako efektivní prostředek k naplňování principu dvojinstančnosti soudního řízení upravuje v §264 odst. 1 institut vázanosti soudu prvního stupně, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, právním názorem odvolacího soudu a jeho pokyny k provedení úkonů, které v kasačním rozhodnutí nařídil. Odvolací soud tedy může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, a to tím, že uděluje pokyny k jejich doplnění. Jde o situace, kdy dosavadní řízení shledal neúplným a dospěl k přesvědčení, že je třeba, aby soud prvního stupně provedl další úkony či případně znovu zopakoval důkazy již provedené, které v kasačním rozhodnutí zároveň blíže konkretizuje.
22. Tato základní pravidla a limity přezkumné činnosti Vrchní soud v Praze plně respektoval, resp. z nich nijak nevybočil. Z usnesení ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. 7 To 109/2020 lze seznat jeho výhrady především vůči rozsahu doposud provedeného dokazování a vůči jeho hodnocení soudem prvního stupně, v němž postrádal pečlivé uvážení všech okolností případu v jejich souhrnu, tedy nejen jednotlivě. Tím dal krajskému soudu zřetelně najevo, že jeho první rozsudek nevzešel z řízení, v němž by byly dostatečně naplněny základní procesní zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a poté široce a podrobně vysvětlil, v čem tyto deficity přesně spočívají. Neomezil se jen na samoúčelnou kritiku napadeného rozsudku, ale krajskému soudu udělil jasné pokyny, které další úkony je třeba provést v zájmu zjištění skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti. Současně reagoval i na klíčový argument nalézacího soudu, který vedl k prvotnímu zprošťujícímu verdiktu, a sice že eventuální odsuzující rozsudek nemůže být postaven zcela či převážně na výpovědi utajeného svědka jako dominantním usvědčujícím důkazu, který by byl „pouze velmi slabě“ podpořen odborným vyjádřením z oboru pachové identifikace, a to ještě jen ve vztahu k jednomu z obviněných. Krajskému soudu totiž mimo jiné uložil, aby důsledně zvážil, zda jsou ve věci i nadále splněny podmínky pro využití institutu dle §55 odst. 2 tr. ř., či zda spíše není dán důvod k tomu, aby bylo přistoupeno k „odtajnění“ totožnosti svědka R. (dosud vedeného ve spise pod příjmením Nový) a k jeho dalšímu výslechu v hlavním líčení mimo do té doby uplatňovaný režim. Z odůvodnění kasačního rozhodnutí naopak rozhodně nelze vyčíst snahu vrchního soudu diktovat soudu nižší instance, jakým způsobem měl důkazy hodnotit a k jakým skutkovým závěrům měl nebo napříště má dojít. Potud je třeba poměrně agresivní vyjádření obhajoby odmítnout, neboť odporuje realitě.
23. Fakt, že v řízení následujícím po zrušení svého původního rozsudku nalézací soud postupoval podle §264 odst. 1 tr. ř., když se zachoval v souladu s pokyny vrchního soudu a posléze znovu hodnotil provedené důkazy tentokrát s odlišnými závěry, oproti svému dřívějšímu rozhodnutí, rovněž neznamená, že si počínal oportunisticky a „pro vlastní klid“ pouze vyhověl vnuceným představám nadřízené instance o jediném v úvahu přicházejícím výsledku řízení (a sice odsouzení obviněných), jak se snaží prezentovat oba dovolatelé. Naopak, při prostém srovnání odůvodnění obou jeho rozhodnutí je evidentní, že v pořadí druhý (odsuzující) rozsudek vycházel nejen z širší množiny důkazů (obohacené mimo jiné i o další výslech svědka R. za přítomnosti obviněných i jejich obhájců, nyní již vystupujícího pod svou skutečnou identitou), ale především z podrobnější a mnohem důslednější analýzy jejich obsahu nejen jednotlivě, ale tentokrát už i v jejich souhrnu. Na jeho strukturované a přesvědčivé úvahy obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, jež bezesporu splňuje kritéria uvedená §125 odst. 1 tr. ř., lze v plném rozsahu odkázat a není nezbytné k nim cokoli dalšího dodávat. Totéž lze vztáhnout i na následné usnesení odvolacího soudu, který rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil, proč měl skutkové námitky obviněných, jež se v zásadě opakovaly i v nyní projednávaných mimořádných opravných prostředcích, za nedůvodné. Nejvyšší soud žádné znaky nepřípustné soudní libovůle při rekonstrukci skutkového stavu neshledal. Z prosté skutečnosti, že shromážděné důkazy byly nakonec vyhodnoceny v rozporu s požadavky a představami obviněných, automaticky nelze dovozovat, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou by bylo nutno zhojit v dovolacím řízení.
24. K další opakující se námitce obviněného M. N. stran nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazu metodou pachové identifikace, opírající se zejména o poukaz na aktuální neúčinnost (resp. zastaralost) předpisu, podle kterého policejní orgán na jaře roku 2009 daný úkon prováděl a jímž byl „Závazný pokyn“ policejního prezidenta č. 52/2007, Nejvyšší soud poukazuje na úvahy a závěry vrchního soudu obsažené v bodě 47 odůvodnění jeho kasačního usnesení ze dne 10. 3. 2021 a dále v bodech 73 a 74 dovoláním napadeného usnesení ze dne 23. 5. 2023, s nimiž souhlasí. V této souvislosti podotýká, že předmětné výhrady obsažené v dovolání pokládá za veskrze účelové, vedené úpornou snahou najít v důkazním postupu orgánů činných v trestním řízení jakoukoli zpochybňující vadu. Těžko si lze totiž jinak vysvětlit snahu obhajoby, zpochybnit informace plynoucí ze srovnání pachových stop, i když nejde o zásadní usvědčující důkaz, pokud i sám obviněný se od počátku řízení alternativně hájil tím, že jeho pach se v kritický večer na tělo silně podnapilého poškozeného musel přenést v momentě, kdy mu pomáhal v baru Piccolo vstát z podlahy po jeho pádu z barové stoličky. Ohledně širších úvah na toto téma pak lze rovněž odkázat na odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 23. 5. 2023, konkrétně na jeho body 75 a 76. K této problematice je též třeba podotknout, že Nejvyšší soud si je vědom existující judikatury týkající se metody pachové identifikace, která zapovídá vystavět rozhodnutí o vině obviněné osoby výhradně na důkazu pocházejícím z této vyšetřovací metody. Avšak v posuzovaném případě se nejednalo o takový a zároveň ojedinělý důkaz. Byly zde totiž opatřeny i důkazy další, jež byly podrobeny důkladnému zkoumání a hodnocení soudních orgánů a výsledky pachové identifikace zde sloužily pouze jako důkaz podpůrný. Čili ani výhrady vznesené vůči této části provedeného dokazování a z něj vzešlých skutkových závěrů neměly potřebnou míru relevance opravňující dovolací soud k provedení kasačního zásahu.
25. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který samostatně uplatnil pouze obviněný M. N., lze brojit jen proti h motněprávním vadám soudního rozhodnutí ve věci samé. Tento důvod neslouží k revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci, jímž je zde Nejvyšší soud vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda jednání obviněného, vyjádřené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění, či jiná okolnost skutkové povahy, byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, povinností dovolacího soudu je zde zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to pro nenaplnění znaku zvlášť trýznivého způsobu usmrcení poškozeného, ovšem na podporu této obecně hmotněprávní námitky fakticky vznesl další výtku ryze procesní povahy, tentokrát vůči hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpovědi jeho zpracovatele MUDr. Alexandra Pilina, CSc., z hlavního líčení ze dne 31. 7. 2019. Jmenovaný znalec ve svém posudku jednoznačně uzavřel, že zjištěné úrazové změny na těle poškozeného vykazovaly nejen známky vitální reakce (tj. že vznikly ještě za života poškozeného), ale zároveň šlo o poranění, která bývají provázena značnou bolestí a způsobují vážné poruchy nejen tělesného, ale i duševního zdraví. Z hlediska soudně lékařského je pak kvalifikoval dokonce jako „mučivé útrapy“ (viz č. l. 1575 a násl. spisu). Na těchto kruciálních závěrech poté setrval i při své výpovědi před soudem, kdy především odmítl hypotézu, podle níž mohl poškozený definitivně ztratit vědomí a nevnímat další fyzickou bolest již v důsledku utrpěné fraktury stehenní kosti, tedy ještě dříve, než byl vůbec připoután k vozidlu a vlečen. S tím se ovšem dovolatel nehodlal smířit a dílčí skutkový závěr krajského soudu vyjádřený ve výrokové části rozsudku, od nějž se odvíjí použitá právní kvalifikace a podle nějž jednání obviněných spočívající ve smýkání a vlečení těla T. P. za automobilem „… poškozenému způsobovalo značné utrpení, neboť nejméně zpočátku byl při vědomí…“ , označuje za pouhou domněnku, která atakuje procesní zásadu in dubio pro reo. Dané argumentační východisko, podpořené navíc vlastní spekulativní úvahou o účincích požitého alkoholu na míru subjektivního vnímání bolesti poškozeným, za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku zajisté považovat nelze. Z hlediska §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak dovolání obviněného N., odůvodněné i poukazem na hmotněprávní závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, nemělo právní relevanci.
27. Pouze v rovině akademické, vědom si faktu, že nerozhoduje o dovolání podaném v neprospěch obviněných (srov. §265p odst. 1 tr. ř.), vyjadřuje dovolací senát určitý podiv nad tím, že soudy nižších stupňů vražednému počínání pachatelů nepřisoudily i povahu „zvlášť surového způsobu“ úmyslného usmrcení poškozeného, tj. další v úvahu přicházející alternativu jimi dovozené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. Není totiž pochyb o tom, že projednávaný vražedný útok na T. P. vykázal extrémně vysokou míru intenzity až brutality, která se podstatně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činu tohoto druhu, a která je právě charakteristickým prvkem pro zmíněné právní posouzení, které se přímo nabízelo. Ostatně sám odvolací soud v bodě 117 napadeného usnesení lakonicky konstatoval, že s „… s tak mimořádně brutálním způsobem usmrcení se ve své praxi snad ještě nesetkal,“ což si jistě musel uvědomovat již v době vydání svého předchozího kasačního rozhodnutí učiněného na podkladě odvolání státního zástupce. V této fázi trestního řízení takovou nápravu již zjednat možné není. V každém případě ale skutkový děj vyjádřený v popisné části výroku odsuzujícího rozsudku a jeho následné právní posouzení vedle sebe obstát mohou, když nalézacím soudem použitá právní kvalifikace je adekvátním výrazem počínání dovolatelů, tak jak bylo zjištěno provedeným dokazováním a dostatečně vyjádřeno v rozhodnutích soudů obou nižších stupňů.
28. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje , že obvinění M. N. a A. Š. odůvodnili předložené mimořádné opravné prostředky jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., eventuálně výhradami, které z pohledu uplatněných dovolacích důvodů neměly žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak učinil za splnění podmínek obsažených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K takovému postupu pak nebylo zapotřebí předchozího souhlasu stran řízení.
29. Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného A. Š. k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., tak předseda dovolacího senátu v jeho případě důvody k tomuto fakultativnímu postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu