Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2023, sp. zn. 5 Tdo 1059/2022 [ usnesení / výz-C EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1059.2022.1

sp. zn. 5 Tdo 1059/2022- 8658 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných 1. B. G., 2. Z. M. a 3. M. E. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 6/2018, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, byli obvinění B. G., Z. M. a M. E. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. VZV 28/2016, pro skutek, v němž byl spatřován zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, neboť skutek označený v žalobním návrhu podle soudu není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch všech obviněných státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 2. Skutek, kterého se obvinění měli podle obžaloby dopustit, spočívá ve stručnosti v tom, že obvinění z pozice pověřených pracovníků Ministerstva průmyslu a obchodu (dále rovněž jen ve zkratce „MPO“), jejichž činnost byla stanovena organizačním řádem MPO a popisem pracovních činností, - konkrétně obviněný M. E. v období od 7. 3. 2007 do 17. 8. 2010 ve funkci ředitele sekce strukturálních fondů MPO, obviněný B. G. v období od roku 2007 do roku 2013 ve funkci ředitele odboru koordinace strukturálních fondů MPO a obviněná Z. M. v období od 15. 9. 2008 do roku 2013 ve funkci ředitelky odboru implementace strukturálních fondů MPO, ačkoliv si byli vědomi povinností týkajících se hospodárného používání svěřeného majetku a stanovených právními předpisy konkrétně specifikovanými v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, v rozporu s těmito povinnostmi - obvinění B. G. a M. E., kteří odpovídali za přípravu a konečné znění programu „Záruka“ v rámci operačního programu Podnikání a inovace (dále rovněž jen ve zkratce „OPPI“), jehož cílem bylo z prostředků strukturálních fondů Evropské unie (dále rovněž jen ve zkratce „EU“) pomocí zvýhodněných záruk a zvýhodněných záruk s finančním příspěvkem k zaručovanému úvěru usnadňovat realizaci podnikatelských projektů malých a středních podnikatelů, v průběhu roku 2007 dohodli se zástupci Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., (dále rovněž jen ve zkratce „ČMZRB“) znění dohody, kterou MPO pověřilo ČMZRB správou záručního fondu vytvořeného pro účely realizace programu „Záruka“, přičemž však nezajistili, aby ČMZRB předložila obchodní plán záručního fondu, ani nezajistili vypracování expertního posouzení předpokládané výše nákladů (resp. odměn) na řízení záručního fondu, - následně obvinění B. G. a M. E. prosadili a se souhlasným stanoviskem předložili k podpisu ministru průmyslu a obchodu Ing. Martinu Římanovi znění Dohody mezi MPO a ČMZRB o vytvoření a správě Záručního fondu E 2007 v rámci OPPI uzavřené ke dni 25. 6. 2007 (dále rovněž jen „Dohoda z roku 2007“), přičemž v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, zejména v rozporu s ustanovením čl. 28 uvedené směrnice, z něhož vyplývá, že taková smlouva by měla být předmětem řádného procesu zadávání veřejných zakázek, neboť jde o úplatnou smlouvu a poskytovatelé této služby by měli soutěžit o tuto zakázku nabízením lepších podmínek, obvinění bez výběrového řízení určili ČMZRB jako správce Záručního fondu E 2007, přičemž si byli od počátku vědomi, že v ČMZRB mají, vyjma státu, majetkový podíl i další soukromé banky, čímž poškodili další potencionální uchazeče o výkon správy Záručního fondu E 2007, kteří se nemohli přihlásit k výběrovému řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. - Dále obvinění B. G. a M. E. prosadili, aby mechanismy zakotvené ve výše uvedené dohodě umožnily čerpání odměn ČMZRB prostřednictvím tzv. příspěvku k ceně záruky za poskytované služby ve výši několikanásobně převyšující limity stanovené právní úpravou EU v nařízení Komise (ES) ze dne 8. 12. 2006, č. 1828/2006, kterým se stanovují prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, oddíl 8, Nástroje finančního inženýrství [konkrétně v čl. 43 uvedeného nařízení Komise (ES)], ačkoliv před podpisem Dohody z roku 2007 byli obvinění B. G. a M. E. na tyto skutečnosti ohledně povinnosti provést výběrové řízení upozorněni příslušnými úředníky Ministerstva financí J. G. a M. C. a po podpisu této dohody byli na stejné skutečnosti upozorněni zejména příslušnými úředníky MPO, a to J. R. a S. P., a dále jim byly tyto skutečnosti známy z právního rozboru Advokátní kanceláře Rowan Legal, s. r. o., (dále rovněž jen „AK Rowan Legal“) ze dne 27. 5. 2008 a jeho dodatku č. 1 ze dne 26. 6. 2008, v nichž se upozorňovalo na problematiku odměňování ČMZRB, - přitom souhlasné stanovisko k podpisu Dohody z roku 2007 zdůvodnili obvinění B. G. a M. E. na základě vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále rovněž jen ve zkratce „ÚOHS“) o souladu návrhu dohody s právní úpravou EU, když s ÚOHS komunikoval v rámci své pravomoci obviněný B. G. v záležitosti výběru a odměňování subjektu správce Záručního fondu E 2007, přičemž s požadavkem na vypracování stanoviska zaslal obviněný B. G. dne 9. 3. 2007 zástupci ÚOHS návrh Dohody z roku 2007, na základě které ÚOHS vypracoval dne 11. 5. 2007 své stanovisko, ačkoli obvinění si byli vědomi, že takto zaslaný návrh dohody se v zásadních bodech, které souvisely s odměňováním ČMZRB, neshodoval s konečnou verzí dohody, protože byl zejména zcela vypuštěn a nahrazen jiným ustanovením z předloženého návrhu dohody článek XVIII. „Odměna za správu Záručního fondu E 2007“, který v odstavci 1 uváděl, že výše odměny za správu Záručního fondu E 2007 se stanoví ve výši 2 % p. a. z denních zůstatků na stanovených účtech záručních schémat, avšak finální verze dohody toto ustanovení neobsahovala a způsob odměňování byl zcela účelově a skrytě nastaven ve prospěch ČMZRB tak, že tato banka získávala odměnu ve výši ceny záruky, která činila 3,1 % až 4,3 % p. a. z předpokládaného zůstatku záruky, když část ceny hradil příjemce podpory z vlastních finančních prostředků a zbytek 3 % až 4 % p. a. z příspěvku k ceně záruky, který mu byl vyplácen k datu poskytnutí záruky z prostředků Záručního fondu E 2007. Přitom od doby zaslání žádosti o vypracování stanoviska na ÚOHS do jeho vypracování byl dostatečný časový prostor k tomu, aby mohl obviněný B. G. informovat zpracovatele stanoviska za ÚOHS K. R. o průběžných a zcela zásadních změnách navrhovaného smluvního ujednání ohledně odměňování ČMZRB, což však neučinil, ačkoliv komunikace mezi oběma jmenovanými průběžně probíhala a obviněný B. G. byl ze své pracovní pozice vyrozuměn o průběžných změnách; konečné stanovisko ÚOHS ze dne 11. 5. 2007 následně obviněný B. G. předložil dne 15. 5. 2007 řediteli odboru Ministerstva financí – Národní fond J. G., - tedy obvinění B. G. a M. E. neučinili žádné kroky k tomu, aby protiprávní ustanovení zakotvená v Dohodě z roku 2007, která byla v rozporu s evropskou právní úpravou, odstranili, a dále se touto věcnou problematikou již nezabývali, a to i přesto, že byli upozorněni na uvedené skutečnosti. - Obvinění B. G., M. E. a nejméně od 15. 9. 2008 i obviněná Z. M. tudíž věděli o zcela zásadním nesouladu ustanovení o odměnách správce Záručního fondu E 2007 zakotvených v Dohodě z roku 2007 s příslušnou evropskou právní úpravou, věděli i o povinnosti vyhlásit výběrové řízení na správce Záručního fondu E 2007 a rovněž o tom, že až 60 % výše finančních prostředků převedených od MPO do programu „Záruka“ pro Záruční fond E 2007 je použito na výplatu finančního příspěvku k ceně záruky a že znění Dohody z roku 2007 povede k tomu, že v období let 2007 až 2013 bude pravděpodobně možné, vzhledem k nadměrným odměnám pro ČMZRB, certifikovat přibližně pouze 44,24 % peněžních prostředků převedených z MPO na účet ČMZRB a 55,76 % bude nutné doplatit z peněžních prostředků MPO, protože zde šlo především o část příspěvku k ceně záruky, která převyšuje 2% limit pro náklady na řízení (tzv. management cost). - V průběhu roku 2008 a na počátku roku 2009 pak obvinění dohodli se zástupci ČMZRB nové znění dohody, kterou byla ČMZRB pověřena správou záručního fondu vytvořeného pro účely realizace programu „Záruka“, když cílem nové dohody mělo být řešení nadměrné odměny pro ČMZRB za správu záručního fondu, což však v této nové dohodě nakonec nebylo obsaženo, - přes tyto skutečnosti obvinění M. E. a Z. M. předložili k podpisu se souhlasným stanoviskem ministru průmyslu a obchodu Ing. Martinu Římanovi znění nové Dohody mezi MPO a ČMZRB o vytvoření a správě Záručního fondu E 2007 v rámci OPPI uzavřené ke dni 11. 2. 2009 (dále rovněž jen ve zkratce „Dohoda z roku 2009“), přičemž opět v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, zejména v rozporu s ustanovením čl. 28 uvedené směrnice, určili ČMZRB bez výběrového řízení jako správce Záručního fondu E 2007, přičemž si byli plně vědomi, že doposud nedošlo k restrukturalizaci ČMZRB, čímž opětovně poškodili další potencionální uchazeče o výkon správy Záručního fondu E 2007, a dále obvinění M. E., B. G. a Z. M. znovu prosadili, aby mechanismy zakotvené v této nové dohodě umožnily za stávajících podmínek čerpání odměn pro ČMZRB prostřednictvím tzv. příspěvku k ceně záruky za poskytované služby ve výši několikanásobně převyšující limity stanovené právní úpravou Evropské unie. - Na základě rozporných stanovisek k obsahu výše uvedené dohody mezi řídícím orgánem a Národním fondem Ministerstva financí, pod který je organizačně zařazen Platební a certifikační orgán (dále rovněž jen ve zkratce „NF PCO“), bylo dne 20. 4. 2009 svoláno jednání, kterého se účastnili obvinění B. G. a Z. M. a na němž pracovníci NF PCO opětovně důrazně upozorňovali, že finanční příspěvek k ceně záruky zakotvený v Dohodě z roku 2009 představuje skrytou formu nákladů na řízení (management cost) převyšující dovolenou hranici nákladů ve výši 2 % podle čl. 43 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006 a je v rozporu s ustanovením čl. 78 bodu 6. nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, přičemž do doby vyjasnění bude NF PCO považovat tyto prostředky (příspěvek k ceně záruky) za nezpůsobilé s tím, že je nelze zahrnout do výdajů a jako takové nebudou předmětem certifikace, a v písemném záznamu z tohoto jednání bylo konstatováno, že řídící orgán, který zastupovali obvinění M. E., B. G. a Z. M., si je vědom, že až 60 % výše převodu finančních prostředků z OPPI do záručních schémat je použito na výplatu tohoto finančního příspěvku k ceně záruky ve prospěch ČMZRB. - V návaznosti na shora uvedené jednání ze dne 20. 4. 2009 informoval ředitel NF PCO J. G. v dopise ze dne 30. 4. 2009, č. j. 55/40631/2009-554, obviněnou Z. M., že v rámci uskutečněné komunikace nebyly doloženy důvody pro hrazení odměny pro ČMZRB z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj nad rámec limitů nařízení Komise (ES) č. 1828/2006 a stále přetrvávají pochybnosti o certifikovatelnosti značné části prostředků vložených do záručních schémat, o souladu příspěvku k ceně záruky s právními předpisy a o dodržení pravidel veřejné podpory, když za prioritní považoval J. G. uzavření dodatku dohody mezi MPO a ČMZRB a doporučoval se opětovně obrátit na ÚOHS se žádostí o vyjádření, - to však obvinění M. E., B. G. a Z. M. z pozice svých funkcí neučinili a dne 2. 12. 2009 předložili se souhlasnými stanovisky k podpisu ministru průmyslu a obchodu Ing. Vladimíru Tošovskému dodatek č. 1 k Dohodě z roku 2009 podepsaný dne 4. 12. 2009 (dále rovněž jen „Dodatek č. 1 k Dohodě z roku 2009“) a znovu prosadili, aby mechanismy zakotvené v Dohodě z roku 2009 ve znění tohoto dodatku umožnily za stávajících podmínek čerpání odměn pro ČMZRB prostřednictvím tzv. příspěvku k ceně záruky za poskytované služby ve výši několikanásobně převyšující limity stanovené právní úpravou EU, a to i přes to, že na tuto skutečnost opětovně upozornila AK Rowan Legal v právním rozboru ze dne 30. 10. 2009. - Dále obvinění M. E., B. G. a Z. M., ačkoliv to doporučovaly NF PCO a AK Rowan Legal v rámci jednání mezi MPO a ČMZRB, neprosadili do znění Dohody z roku 2009 či do znění Dodatku č. 1 k Dohodě z roku 2009 vložení ustanovení, kterým by byla založena povinnost ČMZRB vrátit získané příspěvky k ceně záruky ve výši odpovídající případné korekci ze strany Evropské komise, ačkoliv hrozilo, že budoucí korekce půjde k tíži státního rozpočtu České republiky, - dne 12. 10. 2009 obviněný M. E. schválil souhrnný výkaz výdajů vypracovaný pro účely certifikace, který zahrnoval i program „Záruka“ za období od 1. 1. 2007 do 15. 9. 2009 a který připravovala obviněná Z. M., a tento výkaz postoupil NF PCO k provedení certifikace, přičemž následně byla žádost o platbu odeslána dne 18. 11. 2009 Evropské komisi, na základě takto schválených a certifikovaných podkladů byly ke dni 8. 12. 2009 požadované výdaje zahrnující i nezpůsobilé výdaje v podobě nákladů na příspěvky k ceně záruky proplaceny na účet NF PCO. Dále obviněný M. E. schválil souhrnný výkaz výdajů vypracovaný pro účely certifikace a zahrnující i program „Záruka“ za období od 16. 9. 2009 do 31. 11. 2010, který rovněž připravovala obviněná Z. M., a tento výkaz postoupil NF PCO k provedení certifikace, následně byla žádost o platbu odeslána dne 10. 5. 2010 Evropské komisi, která na základě takto schválených a certifikovaných podkladů ke dni 31. 5. 2010 proplatila požadované výdaje v podobě nákladů na příspěvky k ceně záruky z Evropského fondu pro regionální rozvoj na účet NF PCO. - Přitom zejména obvinění M. E. a Z. M. si byli v průběhu plnění programu „Záruka“ v období od 25. 6. 2007 do 27. 4. 2013 na základě předkládaných měsíčních hlášení ČMZRB vědomi, že dochází k nadměrnému čerpání odměn pro ČMZRB ve formě příspěvku k ceně záruky na účtu E 2007, tedy dochází k deficitu Záručního fondu E 2007, který mohl vzniknout jen v jediném případě, a to když banka účtovala podstatně vyšší úhrady svých nákladů, než povolovalo výše uvedené nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, a obviněný B. G. byl rovněž srozuměn s tím, že náklady neoprávněně vynaložené na odměnu pro ČMZRB v části přesahující stanovené limity (příspěvek k ceně záruky) předkládá MPO k certifikaci NF PCO a následně Evropské komisi, ačkoliv jde o nezpůsobilé výdaje, ale nijak tomu nezabránil, - v důsledku výše popsaného jednání obviněných Evropská komise stanovila dne 15. 2. 2013 finanční opravu (korekci) ve výši 1 830 320 073 Kč, neboť nebylo v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby provedeno výběrové řízení na správce Záručního fondu E 2007 a finanční příspěvky k ceně záruky byly vypláceny v rozporu s nařízením Komise (ES) č. 1828/2006, kterým se stanovují prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, Oddíl 8, Nástroje finančního inženýrství, článek 43, tedy tato část výdajů souvisejících se záručním programem realizovaným v rámci OPPI nebyla způsobilá pro podporu ze strukturálních fondů EU a měla by být použita finanční oprava ve výši 100 % hodnoty dotčené zakázky, s čímž řídící orgán OPPI, tedy MPO, vyjádřil souhlas. - Celková vyplacená částka na příspěvcích k ceně záruky, o kterou se neoprávněně obohatila ČMZRB, činila za období od uzavření Dohody z roku 2007 dne 25. 6. 2007 do dne 15. 2. 2013 , kdy byla stanovena korekce ze strany Evropské komise, částku 2 152 978 397 Kč, vše ke škodě státního rozpočtu České republiky, přičemž z této částky činila část ve výši 1 830 320 073 Kč podle nastavení spolufinancování OPPI podíl z Evropského fondu pro regionální rozvoj, tedy z prostředků EU, a část ve výši 322 658 324 Kč podíl ze státního rozpočtu České republiky a celková výše z takto neoprávněně určených odměn byla započtena do celkového zisku ČMZRB, z něhož byla podle stanovených kritérií za období let 2007 až 2011 z rozhodnutí valné hromady ČMZRB stanovena výše a splatnost dividend akcionářům banky, kteří tímto získali neoprávněný prospěch. Konkrétně Česká spořitelna, a. s., v celkové výši 279 887 192 Kč, Československá obchodní banka, a. s., v celkové výši 35 954 39 Kč, Komerční banka, a. s., v celkové výši 279 887 192 Kč a Česká republika prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj v celkové výši 522 097 261 Kč a prostřednictvím Ministerstva financí v celkové výši 513 054 752 Kč, celkem tedy neoprávněný prospěch způsobený jednáním obviněných činil 2 152 978 397 Kč. - Takto neoprávněně vykazovaný zisk ČMZRB byl nejdůležitějším faktorem při vypracování znaleckého posudku na ocenění jejích akcií v roce 2012 v souvislosti s transformací ČMZRB, která odkoupila své nadhodnocené akcie od akcionářů – soukromých bank na úkor České republiky jako majoritního akcionáře ČMZRB, - přitom obvinění M. E., B. G. a Z. M. věděli o nesrovnalostech týkajících se odměňování ČMZRB zakotvených v Dohodě z roku 2007, v Dohodě z roku 2009 a v Dodatku č. 1 k Dohodě z roku 2009, které nebyly v souladu s právní úpravou EU, a ačkoliv dále věděli o vznikajícím deficitu Záručního fondu E 2007, jakož i o možných následcích stanovení korekce ze strany Evropské komise, o čemž dostatečně neinformovali ministry průmyslu a obchodu Ing. Martina Římana v případě Dohody z roku 2007 a Dohody z roku 2009 a Ing. Vladimíra Tošovského v případě Dodatku č. 1 k Dohodě z roku 2009, kteří nesli odpovědnost za implementaci jednotlivých programů OPPI a do jejichž působnosti spadal daný program „Záruka“, a tito ministři tedy nemohli ze své ministerské pozice rozhodnout o opravných opatřeních v souladu s Metodikou finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu na programové období 2013, vypracovaných Ministerstvem financí, a v souladu s Metodickým pokynem – Nesrovnalosti, vypracovaným Ministerstvem pro místní rozvoj, - a pozastavením plateb z Evropského fondu pro regionální rozvoj došlo k předčasnému ukončení programu „Záruka“ s finančním dopadem ve výši 2 152 978 397 Kč, neboť z rozhodnutí Evropské komise o finanční korekci nebylo možné finanční prostředky proinvestované formou příspěvku k ceně záruky ve výši 2 152 978 397 Kč, o které se neoprávněně obohatila ČMZRB, použít pro určený program „Záruka“ a tento finanční dopad vedl k ukončení programu „Záruka“, a tedy ke zmaření vytyčených cílů regionální politiky pro programovací období 2007 až 2013 vyjádřených ve znění OPPI, programu „Záruka“, schválených Evropskou komisí. - Obvinění M. E., B. G. a Z. M. tedy s vědomím výše uvedených možných následků v souvislosti se stanovením finančních korekcí Evropskou komisí neučinili žádné kroky k tomu, aby zamezili hrozícím rizikům ve stanovení této korekce, ačkoli základní povinností obviněných bylo, aby se podrobně seznámili s právní úpravou Evropské unie a s povinnostmi pracovníků zajišťujících činnost řídícího orgánu nejméně v rozsahu definovaném ve znění OPPI a v rozsahu vyplývajícím z jejich funkčního zařazení, jakož i s možnými následky nedodržení stanovených postupů vyplývajících z dané právní úpravy, ačkoli obvinění měli pro výkon své funkce potřebné vzdělání, zkušenosti a rovněž také potřebné dispozice k zajištění odborných konzultací a právních analýz, - tím obvinění způsobili České republice, zastoupené MPO, škodu v celkové výši 2 152 978 397 Kč, o kterou se neoprávněně obohatila ČMZRB, popřípadě její akcionáři, dále škodu, která vznikla České republice odkoupením nadhodnocených vlastních akcií ČMZRB v celkové výši 570 205 114 Kč, a současně způsobili škodu Evropské unii neoprávněným použitím finančních prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj ve výši 1 830 320 073 Kč. 3. K tomu je třeba dodat, že Vrchní soud v Praze rozhodoval ve věci obviněných opakovaně, když první rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 47 T 6/2018, z podnětu odvolání státního zástupce usnesením ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 9 To 15/2019, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následující, opět zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 47 T 6/2018, Vrchní soud v Praze k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 9 To 87/2019, rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž poté Městský soud v Praze opětovně rozhodl zprošťujícím rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 9 To 5/2021, zrušen a věc byla s odkazem na §262 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Posledně zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze napadli obvinění ústavními stížnostmi, z jejichž podnětu rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, jehož výrokem pod bodem I. shledal, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 9 To 5/2021, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a výrokem pod bodem II. bylo citované usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno. V návaznosti na to pak Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, kterým podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, jako nedůvodné. II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 4. Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, v neprospěch všech obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nejvyšší státní zástupce spatřuje v první řadě v řešení otázky důvodnosti a výše odměny, kterou za správu Záručního fondu E 2007 obdržel správce tohoto fondu – ČMZRB. Soud prvního stupně v rozporu s provedenými důkazy totiž dovodil, že správce fondu poskytoval své služby bezúplatně, když taková úplata nebyla sjednána přímo v textu dohod o správě záručního fondu, přičemž pokud ČMZRB čerpala odměnu z příspěvku k ceně záruky, který jí vyplácelo MPO prostřednictvím účtů jejích klientů (podnikatelů), tak plátcem ceny záruky spoluvytvářené příspěvkem k ceně záruky byl konečný klient banky, kterému byla poskytována bankovní záruka, a nikoli MPO, odkud pocházely peníze. 6. Nejvyšší státní zástupce namítl, že režim správy a nakládání s finančními prostředky poskytnutými ze zdrojů Evropské unie se v projednávaném případě řídil podmínkami nařízení Komise (ES) č. 1828/2006. Ustanovení čl. 43 odst. 4 tohoto nařízení stanovilo omezení členského státu Evropské unie při nakládání s těmito prostředky v tom směru, že náklady na řízení záručních fondů nesmí v ročním průměru překročit 2 % kapitálu vloženého do finančního nástroje z operačního programu, přičemž tento limit bylo možné překročit v případech odůvodněného požadavku vyplývajícího z případné veřejné soutěže na subjekt provádějící správu těchto prostředků. Kapitálem vloženým z operačního programu byly peněžní prostředky vložené do finančního nástroje z OPPI, tedy částka pocházející z 85 % ze strukturálních fondů Evropské unie a z 15 % z národních zdrojů, jež však byla ve výši 100 % předfinancována z národních zdrojů. Vložení prostředků do záručního fondu se uskutečnilo bankovními převody finančních prostředků z účtu MPO na účet k tomu určený u ČMZRB. Tímto byly prostředky (kapitál) vloženy do finančního nástroje a z nich byla ČMZRB odměňována. Z takto definovaných prostředků bylo nutné určit maximální výši „nákladů na řízení“ za správu fondu, tedy částku obsahující faktické náklady na správu fondu a odměnu ČMZRB, a pokud si ČMZRB plánovala krýt své náklady na správu včetně případného zisku z těchto vložených prostředků, je bezpředmětné to, jakým způsobem dále na jí zřizovaných a spravovaných účtech distribuovala vložené finanční prostředky z MPO. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, to platilo i v případě postupu, podle něhož část vložených prostředků poskytla ČMZRB bezhotovostní bankovní operací na účet konečného klienta, aby následně shodnou částku vázanou na účtu klienta (s níž tedy klient nemohl volně nakládat) strhla z jeho účtu jako odměnu za poskytnutí záruky. Vždy šlo o odměnu, kterou ČMZRB čerpala z vloženého kapitálu. Dohody mezi MPO a ČMZRB navíc přímo za odměnu pro účely hrazení vzniklých nákladů a vytváření přiměřeného zisku označovaly cenu záruky skládající se z příspěvku k ceně záruky a prostředků hrazených příjemcem podpory z vlastních zdrojů. 7. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je pak v rozporu se skutečným obsahem dohod o správě záručního fondu tvrzení soudu prvního stupně, že tyto dohody neobsahovaly žádná ustanovení o odměně pro ČMZRB za situace, když byl v příloze č. 3 Dohody z roku 2007 definován výpočet příspěvku k ceně záruky, který obdrží ČMZRB za poskytované služby, a to zvlášť, pokud celková výše takových plateb dosáhla 2,49 mld. Kč. Nelze přitom vycházet pouze z formálního označení takových plateb, jak se snaží činit ve svých závěrech soud prvního stupně, či jejich účel zakrývat tím, že jsou nejprve formálně poukázány příjemci záruky jako dotace a bezprostředně poté přijaty zpět správcem fondu jako jeho zisk. Smlouva mezi dvěma subjekty totiž nemůže být bezúplatná, pokud je v ní sjednáno, že úplata bude poskytována prostřednictvím třetího subjektu. Finanční prostředky ze strukturálních fondů Evropské unie sloužily ke krytí nákladů ČMZRB a k vytváření jejího zisku, přičemž šlo o přímé náklady spojené se správou fondu, označované v použité terminologii práva Evropské unie jako náklady na řízení (tzv. managing costs), byť v uzavřených dohodách byly formálně označované jako cena záruky. S opačným názorem se Evropská komise nemohla ztotožnit a zcela důvodně považovala příspěvek k ceně záruky za součást nákladů na řízení, a právě i z tohoto důvodu přistoupila ke stanovení finanční korekce. 8. Jestliže soud prvního stupně tvrdí, že ČMZRB poskytovala své služby bezúplatně, je takový závěr podle názoru nejvyššího státního zástupce v rozporu se zjištěním, že ve prospěch ČMZRB bylo z prostředků MPO ze strukturálních fondů vynaloženo na nákladech 2,49 mld. Kč a že na této smluvní spolupráci ČMZRB vydělala i podle vyjádření jejího zástupce, svědka B. R., přes 1 mld. Kč. Ostatně i obviněná Z. M. výslovně ve své výpovědi uvedla, že ČMZRB čerpala odměnu z tzv. příspěvku k ceně záruky. Nakonec z jiných zdrojů ani nemohla být odměna pro ČMZRB čerpána a ČMZRB jako akciová společnost ani nemohla tyto služby poskytovat bezúplatně. Nejvyšší státní zástupce také zdůraznil, že systém, který obvinění nastavili, umožnil, aby 55 % poskytnutých finančních prostředků Záručního fondu E 2007 bylo vyplaceno jako odměna ČMZRB, přičemž pokud by systém fungoval dále, došlo by k úplnému odčerpání všech prostředků, jež byly určeny pro poskytování záruk, na odměnu správci záručního fondu, ačkoliv strop nákladů na správu fondu podle právních předpisů Evropské unie měl dosáhnout maximálně 2 % ročně. Postup zvolený obviněnými je tak podle nejvyššího státního zástupce příkladem obcházení právní úpravy Evropské unie a v tomto směru dovolatel odkázal na závěry rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Emsland-Stärke vedené pod sp. zn. C-110/99, v němž je formulován obecný princip zákazu zneužití práva („principle of the prohibition of abusive practices“). 9. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na to, že závěr o bezúplatnosti služeb, které poskytovala ČMZRB, v době uzavírání příslušných dohod o správě Záručního fondu E 2007 obvinění nikdy neprosazovali v souvislosti s tím, že právě z tohoto důvodu není nutné vyhlašovat veřejné výběrové řízení na správu tohoto fondu. Při předkládání Dohody z roku 2007 k podpisu ministru průmyslu a obchodu obvinění B. G. a M. E. uváděli, že odměna pro banku (tj. ČMZRB) za vklad do fondu je navržena ve výši, která byla obvyklá i v předchozím programovacím období let 2004 až 2006, netvrdili tedy, že jde o smlouvu bezúplatnou. Jak rovněž vyplývá z konceptu Dohody z roku 2007, který byl zaslán na ÚOHS dne 9. 3. 2007, původní návrh dohody obsahoval ustanovení o odměně pro ČMZRB přesně v souladu s evropskou právní úpravou. Tento koncept dohody byl ovšem změněn na základě požadavků ČMZRB, které obvinění B. G. a M. E. akceptovali. Toto zjištění podle nejvyššího státního zástupce vylučuje obhajobu obviněných, že jiná úprava vztahů mezi MPO a ČMZRB než ta, která byla nakonec přijatá v Dohodě z roku 2007, nebyla možná vzhledem ke schválenému znění OPPI. Ostatně nakonec MPO a ČMZRB došly k obdobné úpravě, jestliže v Dodatku č. 3 k Dohodě o realizaci programu „Záruka“ a o vytvoření a správě Záručního fondu E 2007 v OPPI na léta 2007 až 2013 podepsaném dne 3. 2. 2011 smluvní strany uvedly, že úhrada nákladů na řízení se sjednává ve výši 2 % p. a. ze zůstatků na účtech Záručního fondu E 2007 a souhrnný limit nákladů na řízení a finančního příspěvku k ceně záruky se od 1. 1. 2010 stanoví jako součet částek 3 % p. a. z výše portfoliových záruk a 4 % p. a. z výše pásmových záruk, a pokud náklady na řízení a finanční příspěvky k ceně záruky překročí v rozhodném období souhrnný limit, převede ČMZRB tento rozdíl na zvlášť vedený účet. Podle nejvyššího státního zástupce se vypuštěním ustanovení o maximální výši odměny z nakonec uzavřené Dohody z roku 2007 fakticky odměna ČMZRB výrazně zvýšila, neboť stanovení způsobu odměňování pro ČMZRB bylo pouze skrytě přesunuto do přílohy č. 3 této dohody, kde byl upraven způsob stanovení příspěvku k ceně záruky v podobě složitého vzorce, který umožňoval, aby ČMZRB čerpala odměnu ve formě příspěvku k ceně záruky výrazně převyšující uvedená 2 % p. a. I zde však bylo výslovně uvedeno, že cena poskytnuté bankovní záruky hrazená z prostředků příjemce podpory činí pouze 0,1 % až 0,3 % p. a. z hodnoty záruky. Jak tedy z uvedeného vyplývá, vždy bylo zřejmé, že příjemce podpory nikdy nebude tím, kdo bude hradit příspěvek k ceně záruky ve výši až 4,3 % p. a. z hodnoty záruky. 10. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že Dohoda z roku 2009 měla narovnat způsob odměňování ČMZRB, a z toho vyplývá, že obvinění si tudíž byli vědomi, že Dohoda z roku 2007 ve skutečnosti není bezúplatná. Paradoxně však v Dohodě z roku 2009 zůstal způsob odměňování ČMZRB prakticky nezměněn. Pro posouzení věci je ovšem podstatná i úprava zvolená ohledně odměňování ČMZRB za správu záručního fondu v následujícím období (2015 až 2023), kterou prováděla ČMZRB mnohonásobně levněji než v případě dohod o správě Záručního fondu E 2007, které sjednali obvinění. Ze smluvní úpravy poskytování zvýhodněných záruk pro roky 2015 až 2023 také vyplývá, že při nezměněné úpravě v zákoně č. 47/2002 Sb., o podpoře malého a středního podnikání, bylo možné poskytovat podporu malým a středním podnikatelům i bez poskytování tzv. příspěvku k ceně záruky. Uvedené tak vyvrací obhajobu obviněných, že finanční příspěvek je definován v ustanovení §4 zákona o podpoře malého a středního podnikání jako forma veřejné podpory, a tudíž nemůže být ztotožněn s odměnou ČMZRB. 11. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání vytkl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ohledně závěru, který souvisí se zjištěním údajné bezúplatnosti Dohody z roku 2007, tedy závěru o možnosti nevypsat výběrové řízení s tím, že směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby není přímo použitelná, ale byla provedena přijetím příslušné právní úpravy v rámci národního práva v podobě zákona o veřejných zakázkách, který se však neuplatní v případě bezúplatných smluv. Uvedené závěry soudů jsou v rozporu s posouzením otázky povolených nákladů na správu záručního fondu podle nařízení Komise (ES) ze dne 8. 12. 2006, č. 1828/2006, kterým se stanovují prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006. Konkrétně jde o ustanovení čl. 43 odst. 4 nařízení č. 1828/2006, podle něhož neprokáže-li se po veřejné soutěži jako nezbytné povolit vyšší procentní sazbu, nesmí náklady na řízení v ročním průměru po dobu trvání pomoci překročit 2 % kapitálu vloženého z operačního programu do podílových fondů nebo kapitálu vloženého z operačního programu nebo podílového fondu do záručních fondů. Výklad, který zaujal soud prvního stupně, umožňuje zřejmé obcházení zákona o veřejných zakázkách, podle jehož ustanovení §15 odst. 2 písm. b) základem pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky na služby v případě bankovních a finančních služeb jsou poplatky, provize, úroky, jakož i jakékoliv jiné další odměny související s těmito službami. Podle názoru nejvyššího státního zástupce dokonce i v případě, kdy by nebylo možno pokládat příspěvek k ceně záruky za platbu za poskytnuté služby, přesto by Dohoda z roku 2007 byla dohodou úplatnou, neboť pro ČMZRB zde byla sjednána i další finanční plnění. 12. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, veškerá argumentace k možnosti výjimky z povinnosti zadat veřejnou zakázku na správu Záručního fondu E 2007 zejména ze strany obviněného B. G. byla vytvořena až ex post , neboť v rozhodné době neproběhlo žádné odůvodnění uvedeného postupu. Na nutnost vypsání veřejné zakázky upozorňovalo již v roce 2006 Ministerstvo financí, které rovněž poukazovalo na to, že poskytnuté „management costs“ pro ČMZRB jsou veřejnou podporou, která by měla být notifikována Evropskou komisí. 13. Soud prvního stupně podle nejvyššího státního zástupce rovněž pomíjí listinné důkazy prokazující, že při výběru správce Záručního fondu E 2007 nebylo možno postupovat mimo zákon o zadávání veřejných zakázek. Jak vyplývá zejména z auditu č. OPPI/2014/O/049 zpracovaného auditním orgánem Ministerstva financí, při vyhlášení výběrového řízení na správce zmíněného záručního fondu se nepostupovalo podle §6 zákona o zadávání veřejných zakázek, ačkoliv šlo o zakázku na poskytování služeb v souvislosti s implementací Záručního fondu E 2007 a zakázka neměla být poskytnuta s odkazem na zákon o podpoře malého a středního podnikání. Takový postup byl v rozporu s platnými předpisy České republiky i Evropské unie o zadávání zakázek. V době zadání zakázky se na ovládání ČMZRB podílely soukromé banky podílem 28 %. Z implementace Záručního fondu E 2007 plynuly výnosy ČMZRB nejen z poskytování záruk, ale též z obchodování s volnými prostředky, které byly při vydávání záruk tvořeny ve výši 8 % až 15 % k případnému plnění záruk. Zakázka na poskytování záruk byla úplatná a profitovaly z ní i komerční banky jakožto akcionáři ČMZRB, měly tak být použity postupy při zadávání veřejných zakázek podle směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Z uvedených důvodů nebyly splněny podmínky pro uplatnění čl. 18 a 28 citované směrnice a příspěvky, které si účtovala ČMZRB jako cenu záruky podle dohody mezi MPO a ČMZRB, byly shledány ze 100 % nezpůsobilé k proplacení z evropských finančních prostředků. 14. Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění subjektivní stránky trestného činu a provedených důkazů. Soud prvního stupně při posuzování vědomí obviněných o porušení jejich důležitých povinností a hrozící škodě, jakož i pro srozumění obviněných s možným vznikem takového hrozícího následku, buď pominul podstatné důkazy, anebo pokud je hodnotil, tak z nich vyvodil závěry zcela odlišné od jejich vlastního obsahu. Obě rozhodnutí soudů jsou zatížená také vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku stran vyhodnocení zavinění jako znaku subjektivní stránky trestného činu. Soud prvního stupně v podstatě pominul listinné důkazy, které dokládají, že obvinění dobře věděli, že náklady na správu Záručního fondu E 2007 v podobě příspěvku k ceně záruky nelze považovat za náklady vynaložené v souladu s evropskou právní úpravou, přičemž existoval důvodný předpoklad, že nebudou certifikovány již na národní úrovni, anebo nebudou následně proplaceny ze strany Evropské komise. Svědectví konkrétních osob popisujících stav věcí v rozhodném období, které výslovně upozornily obviněné na tuto hrozbu, pak soud bagatelizoval s tím, že šlo jen o vyjádření možných rizik, a nikoli o kategorické závěry. Tyto osoby však označovaly své připomínky za zásadní, trvaly na jejich zapracování do dohod mezi MPO a ČMZRB a jednoznačně upozorňovaly, že nerespektování těchto připomínek povede k neuznatelnosti vynaložených nákladů a pravděpodobně k finanční korekci. 15. Jak rovněž nejvyšší státní zástupce zdůraznil, podle provedených důkazů byli obvinění upozorněni na rozpor jejich postupu s evropskou právní úpravou a na jeho pravděpodobné dopady, a to Ministerstvem financí v roce 2006 v rámci připomínkového řízení ke schválení programu OPPI. Dále v roce 2007 před schvalováním první dohody mezi MPO a ČMZRB obviněným B. G. a M. E. vedoucí oddělení metodické podpory MPO P. V. e-mailem sdělil, že není vyřešena problematika výběru ČMZRB mimo veřejnou zakázku a problematika odměňování ČMZRB. Soud prvního stupně přitom výpověď P. V. vyzdvihuje a hodnotí ji tak, že odměňování ČMZRB prostřednictvím příspěvku k ceně záruky považoval tento svědek za rizikovou oblast, ale neformuloval vůči svým nadřízeným nezákonnost dohody a neblokoval její podpis. Ředitel Národního fondu Ministerstva financí J. G. pak dopisy ze dne 19. 3. 2007 a ze dne 25. 4. 2007 jednoznačně sdělil, že výběr ČMZRB bez výběrového řízení představuje porušení čl. 44 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 a že MPO i ČMZRB jsou vázány pravidly podle „Metodiky finančních toků“. Tentýž svědek rovněž uvedl, že do ustanovení dohody upravující výši odměny pro ČMZRB požaduje doplnit maximální procentní limity podle čl. 43 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006 s tím, že tato ustanovení mají aplikační přednost před ujednáními smluvních stran. Soud prvního stupně přesto výpověď J. G. považuje za svědectví potvrzující obhajobu obviněných. Podle nejvyššího státního zástupce v roce 2009 úředníci Ministerstva financí M. C., M. P., L. R., W. A. a zejména J. G. sdělili, že certifikovatelné jsou pouze „management costs“ ve výši maximálně 2 % z prostředků převedených z OPPI do Záručního fondu E 2007 v souladu s čl. 43 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006, ovšem soud prvního stupně vše shora uvedené při hodnocení důkazů zcela pominul. Obviněné upozornil na rozpor jejich postupu s evropskou právní úpravou v roce 2008 i referent MPO J. R., jehož výpověď soud prvního stupně zpochybnil odkazem na to, jak jeho pracovní činnost na MPO posoudili sami obvinění jakožto jeho nadřízení. Následně v roce 2008 referent MPO S. P., kterému byl svěřen stejný referát, neboť byl přijat na pracovní pozici J. R., dospěl ke shodným závěrům. Jakmile však na tato zjištění a na další nesrovnalosti upozornil obviněného M. E., byl propuštěn z pracovní pozice. Podle soudu prvního stupně tato výpověď stojí osamoceně i s výpovědí J. R., neboť výhradně tito dva svědci se měli vymezit negativně vůči postupu obviněných. Výpovědi těchto svědků však rozhodně nejsou osamocené, ale naopak jsou zcela v souladu s listinnými důkazy a s výpověďmi svědků L. B., P. V. a všech svědků z řad zástupců Ministerstva financí. 16. V neposlední řadě poukázal nejvyšší státní zástupce na vyjádření Advokátní kanceláře Rowan Legal, která opakovaně písemně i prostřednictvím svého zástupce Mgr. Davida Fyrbacha vyrozuměla obviněné B. G. a M. E. o tom, že nastavení vztahu mezi MPO a ČMZRB není v souladu s národní a evropskou právní úpravou. Zmíněná advokátní kancelář tak učinila ve svých stanoviscích ze dne 25. 8. 2008, dne 26. 6. 2008 a dne 11. 12. 2008. Soud prvního stupně ohledně závěrů Advokátní kanceláře Rowan Legal opět nepochopitelně souhlasil s tvrzeními obviněného B. G. a obecně uvedl, že u zástupců advokátní kanceláře došlo k vývoji právního názoru. Z uvedených stanovisek a z výpovědi Mgr. Davida Fyrbacha ovšem nelze dovodit žádnou konkrétní změnu relevantní argumentace či právního názoru zastávaného advokátní kanceláří. 17. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil rovněž to, že v roce 2008 byla projednávána plánovaná změna dohod mezi MPO a ČMZRB tak, aby odpovídaly evropské právní úpravě. Při tomto jednání ČMZRB odmítala provést změny či akceptovat stanoviska Advokátní kanceláře Rowan Legal, o čemž byl informován obviněný M. E. Z toho vyplývá, že zásadní skutečností, která bránila v provedení změn v odměňování ČMZRB za správu Záručního fondu E 2007 na základě stanovisek Ministerstva financí, Advokátní kanceláře Rowan Legal a podřízených úředníků MPO, byl odpor ČMZRB k takovému postupu. 18. Soud prvního stupně naopak ve shodě s obhajobou uvedl, že soulad s evropskou legislativou a řádné uzavření dohod mezi MPO a ČMZRB byly doloženy externími stanovisky, zejména ÚOHS ze dne 11. 5. 2007, J. U. ze dne 28. 4. 2009, Advokátní kanceláře Rowan Legal ze dne 4. 2. 2009 aj. V. ze dne 5. 4. 2012. To však bylo podle nejvyššího státního zástupce jednoznačně vyvráceno provedeným dokazováním. Dopisem ze dne 11. 5. 2007 totiž ÚOHS odpověděl na žádost MPO, že dospěl k závěru, že ČMZRB vykonává správu záručního fondu na základě veřejné služby, a nejde tedy o veřejnou podporu podle čl. 87 Smlouvy o Evropských společenstvích, přičemž jsou splněny podmínky vymezené v rozhodnutí Soudního dvora č. C-280/00 ve věci Altmark a odměny za správu Záručního fondu E 2007 nepřesahují průměrné náklady a limity stanovené v čl. 43 až 46 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006. Tímto vyjádřením však ÚOHS neschválil způsob zadání správy uvedeného záručního fondu pro ČMZRB bez veřejného výběrového řízení, protože ÚOHS byl osloven toliko k vyjádření, zda je dohoda mezi MPO a ČMZRB v souladu s pravidly veřejné podpory. Právně nezávazné stanovisko ÚOHS tedy nijak neakceptovalo postup při výběru správce Záručního fondu E 2007 bez vypsání veřejné zakázky. Obvinění byli rovněž obeznámeni s tím, že po vstupu České republiky do Evropské unie mohla notifikovat poskytování veřejné podpory pouze Evropská komise, což potvrdil i svědek K. R. Z hlediska posouzení subjektivní stránky trestných činů je pak rozhodné také to, že obviněný B. G. vědomě, jak potvrdil svědek P. V., předložil ÚOHS k posouzení věci podklady v jiné verzi, než jaká byla konečná podoba dohody mezi MPO a ČMZRB. 19. Ve stanovisku Advokátní kanceláře Rowan Legal ze dne 4. 2. 2009 bylo v rozporu s předešlými stanovisky bez konkrétnějšího odůvodnění uvedeno, že by nastavený model neměl porušovat evropské právo. Konkrétně se zde uvádí, že „text dohody je podle našeho názoru způsobilý k podpisu, protože vyjadřuje vůli řídícího orgánu a je podle obou stran v souladu s právem“. Z tohoto závěru vyplývá, že MPO souhlasí s textem dohody a spolu s ČMZRB má za to, že je v souladu s právem, ale závěr o souladu s právem zde neučinila zmíněná advokátní kancelář. Podrobná argumentace Advokátní kanceláře Rowan Legal z předchozích stanovisek tím nebyla nijak vyvrácena, navíc podle tohoto posledního stanoviska dohoda mezi MPO a ČMZRB obsahuje za účelem ochrany MPO ustanovení, které zakotvuje odpovědnost ČMZRB za způsobilost výdajů fondu, a tudíž by nezpůsobilé výdaje (např. příspěvky k ceně záruky) měla nést ČMZRB. Takové ustanovení však v podepsané dohodě nakonec nebylo zakotveno. Dále Advokátní kancelář Rowan Legal doporučila zapracovat do dohody, že cena záruky vždy odpovídá reálné analýze trhu s bankovními zárukami a nepřesahuje náklady a přiměřený zisk ČMZRB. Ani takové ustanovení nebylo v podepsané dohodě sjednáno. Se zjednodušujícími závěry soudu prvního stupně, že došlo pouze k jakémusi vývoji právního názoru, nejvyšší státní zástupce nesouhlasí, přičemž ani zástupce Advokátní kanceláře Rowan Legal Mgr. David Fyrbach nebyl schopen vysvětlit, proč vůbec došlo k tak radikálnímu obratu v názorech. Z výpovědi svědků a ani ze zpráv této advokátní kanceláře tedy nelze dovodit, že by posoudila jako správný závěr o tom, že odměna ČMZRB za správu Záručního fondu E 2007 není čerpána prostřednictvím příspěvku k ceně záruky, tedy závěr, že dohoda mezi MPO a ČMZRB je dohodou bezúplatnou, jak mylně dovodil soud prvního stupně. 20. Pokud jde o stanovisko J. U. ze dne 28. 4. 2009, v něm tento svědek popsal, že neznal evropskou legislativu k nákladům na finanční nástroje a neznal ani znění dohod mezi ČMZRB a MPO, vyjadřoval se tedy pouze obecně k běžnému tržnímu prostředí. Jak uvedl ve své výpovědi, nepracoval se žádnými podklady a přesnými čísly, pouze na základě svých zkušeností modeloval možné situace. Dospěl přitom k závěru, podle něhož odměna pro ČMZRB je příliš vysoká, což rovněž sdělil obviněnému M. E. Proto nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že stanovisko J. U. potvrdilo názor obviněných. Pokud jde o stanovisko J. V. ze dne 5. 4. 2012, to bylo zadáno k vypracování až poté, co již byly uzavřeny dohody mezi MPO a ČMZRB a vyčerpány prostředky ze strukturálních fondů, a až na základě započatého procesu finanční korekce ze strany Evropské komise, takže nemohlo ovlivnit jednání obviněných, které jim je kladeno za vinu. 21. Nejvyšší státní zástupce zpochybnil i závěr soudu prvního stupně, že následně přijaté metodické pokyny, návrhy změny legislativy či nová evropská legislativa daly obviněným za pravdu a činily z nich průkopníky nové aplikační praxe finančních nástrojů v rámci strukturálních fondů. Podle jeho názoru právě praxi obviněných označila Evropská komise za rozpornou s evropskou legislativou a postihla ji sankcí v podobě finanční korekce. Nelze rovněž přehlédnout, že vůdčí myšlenkou legislativy upravující strukturální fondy Evropské unie je zásada řádného finančního řízení, tedy řízení v souladu se zásadami hospodárnosti, účinnosti a efektivity. V případě postupu obviněných však jejich jednání vedlo k tomu, že ve značném objemu poskytnutých finančních prostředků nebylo dosaženo požadované a plánované podpory malých a středních podnikatelů formou poskytování bankovních záruk, ale naopak většina finančních prostředků k tomu určených ze strukturálních fondů byla využita na odměnu pro ČMZRB. 22. Podle nejvyššího státního zástupce se nelze ztotožnit ani se závěrem soudu prvního stupně, že u obviněných není možné shledat neplnění jejich povinností, pokud byla doložena jejich aktivita. Obviněným totiž není kladeno za vinu, že by ve věci nerozhodli nebo nejednali. Za vinu jim je kladeno naopak právě to, že na základě všech informací a podkladů výše popsaných, které měli k dispozici, byli opakovaně srozuměni s hrozícím následkem, rozhodli o uzavření dohod mezi MPO a ČMZRB, o proplacení odměny ve výši 2,49 mld. Kč ČMZRB za správu Záručního fondu E 2007 a o návrhu certifikovat tyto prostředky jako vynaložené v souladu s evropskou právní úpravou. Nečinnost obviněných v rozporu s jejich povinnostmi je nutno spatřovat v té části jejich jednání, v níž příslušným ministrům průmyslu a obchodu při předkládání uvedených dohod k podpisu nesdělili podstatné informace. Obvinění byli nečinní rovněž v tom smyslu, že ačkoliv byli opakovaně vyzýváni zástupci Ministerstva financí, nevznesli dotaz k Evropské komisi za účelem vyjasnění toho, zda ona považuje za možné využít 55 % prostředků ze strukturálních fondů určených k podpoře malých a středních podnikatelů cestou poskytování zvýhodněných bankovních záruk na odměnu pro správce finančního nástroje, tedy pro ČMZRB. Obvinění rovněž přes výzvu zástupců Ministerstva financí nepožádali Evropskou komisi o notifikaci veřejné podpory pro ČMZRB, ačkoliv pouze Evropská komise byla k takové notifikaci oprávněna. V situaci, kdy již bylo zřejmé, že pravděpodobně nedojde k certifikaci vynaložených nákladů z národních zdrojů, ale k finanční korekci ze strany Evropské komise, a přestože jim to navrhoval pro tyto účely najatý právní poradce – Advokátní kancelář Rowan Legal, obvinění neprosadili do dohod uzavíraných mezi MPO a ČMZRB jakékoliv ustanovení, které by pro takový případ zajistilo vrácení finančních prostředků za nadměrně čerpané odměny od ČMZRB. 23. Jestliže podle soudu prvního stupně šlo o novou a složitou problematiku, s níž nebyly v České republice dostatečné zkušenosti, pak právě z tohoto důvodu nelze podle názoru nejvyššího státního zástupce přehlédnout, že odpovědní zástupci MPO se tímto vůbec nezabývali a bez dalšího převzali návrh ČMZRB, který vycházel z předchozích postupů v rámci ryze národních programů podpory malého a středního podnikání. Základní parametry nastavení finančního nástroje v programu „Záruka“ v rámci OPPI, tedy způsob hrazení nákladů na správu Záručního fondu E 2007 a jejich výše, však komplikované nebyly. Bylo dáno jednoznačné pravidlo, že pokud správce záručního fondu nebyl vybrán ve veřejném výběrovém řízení, lze jeho odměnu (tedy náklady na řízení) hradit v maximální výši 2 % p. a. z vloženého kapitálu. Jestliže tedy nebyla dohodnuta cena ještě nižší, bylo možné dosáhnout splnění této povinnosti jednoduchou úpravou odměňování správce zmíněného záručního fondu stanovením odměny ve výši 2 % z vloženého kapitálu ročně bez dalších doplňujících ustanovení (nakonec ve 3. dodatku k Dohodě z roku 2009 již obdobná úprava byla přijata). Takové ustanovení se opakovaně v konceptech dohod mezi MPO a ČMZRB navrhovalo, nicméně nebylo vzhledem k činnosti obviněných přijato, což umožnilo čerpat odměny pro správce záručního fondu v násobné výši. Podstatná je pak z hlediska posouzení formy zavinění i ta skutečnost, že v průběhu všech jednání o nastavení programu „Záruka“ a během rozhodného období, kdy obvinění činili kroky k popsanému nezákonnému nastavení tohoto programu a kdy byly opakovaně z různých míst vznášeny připomínky, že popsaný postup je nezákonný, obvinění nikdy neuplatnili argumentaci, že správa Záručního fondu E 2007 se poskytuje bezúplatně, proto nebyl nutný výběr správce fondu ve výběrovém řízení a odměna pro správce tohoto fondu nemůže překračovat stanovené maximální limity. Uvedenou argumentaci obvinění uplatnili až v trestním řízení, což podle názoru nejvyššího státního zástupce dokládá, že v rozhodné době tím nebyly ovlivňovány jejich vůle a postup. 24. Pokud tedy soudy obou stupňů zjistily nedostatek zavinění, když obvinění nejednali minimálně ve formě nepřímého úmyslu způsobem předpokládaným v ustanoveních §220 odst. 1 a §260 odst. 2 tr. zákoníku a nedbalostně ve vztahu ke způsobenému následku, pak tento právní závěr opíraly o skutková zjištění zjevně rozporná se skutečným obsahem provedených důkazů. 25. Jak dále nejvyšší státní zástupce připomněl, soudy odůvodnily svá rozhodnutí mimo jiné závěrem, že finanční korekce stanovená Evropskou komisí (ve zprávě W. D. ze dne 15. 2. 2013 na č. l. 2754 až 2760 trestního spisu) neprokazuje trestnost jednání obviněných. Podle soudu prvního stupně zpráva Evropské komise jednoznačně dokládá, že důvodem finanční korekce nebyl způsob odměňování ČMZRB za správu Záručního fondu E 2007, ale způsob jejího ustanovení správcem tohoto záručního fondu bez výběrového řízení. Přestože Evropská komise konstatovala, že takový postup je v rozporu s předpisy evropského práva, pak tato okolnost podle soudu neprokazuje trestnost jednání obviněných jako celku. Z důvodů stanovení finanční korekce ze strany Evropské komise má být podle soudu jednoznačné, že Evropská komise ani z pohledu evropských právních norem neshledala problematickou výplatu příspěvku k ceně záruky, a tedy ani odměnu ČMZRB ve formě uhrazené ceny záruky. To má podle soudu prvního stupně dokládat rovněž sdělení Evropské komise ze dne 19. 8. 2013, které podepsal W. D., a teprve tento dokument byl sdělením o ukončení procesu stanovení finanční korekce, když v něm bylo uvedeno, že důvodem finančního postihu je nesprávné přímé přidělení provádění programu „Záruka“ a Záručního fondu E 2007 do správy ČMZRB, nikoli též nezákonná výše příspěvku k ceně záruky. Předchozí sdělení ze dne 15. 2. 2013 bylo toliko návrhem konečného vypořádání, přičemž na návrh České republiky byla finanční oprava snížena na konečnou částku ve výši 1 830 320 097 Kč, která má být odečtena při nadcházející žádosti o platbu a poté může být znovu použita v jiném programu OPPI. Jak dále uvedl soud prvního stupně, korekcí se rozumí odečtení nezpůsobilých výdajů, přičemž nezpůsobilost je vyslovena dříve, než dojde k proplacení z prostředků souhrnného rozpočtu Evropské unie, a z toho soud dovodil, že prostředky z rozpočtu Evropské unie nebyly vůbec dotčeny, neboť při stanovení korekce nebyly vůbec poskytnuty. Nejvyšší státní zástupce se však neztotožnil s uvedenými závěry, neboť jsou zatíženy vadou zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a provedenými důkazy. 26. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí soudů zatížena i vadou spočívající v nesprávném vyhodnocení dokonání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, tedy nesprávným hmotněprávním posouzením skutku. V projednávaném případě došlo ke vzniku škody již tím, že na základě jednání obviněných byly správci Záručního fondu E 2007 z veřejných rozpočtů jako odměny vyplaceny finanční prostředky za podmínek, které byly v rozporu s tehdy platnou evropskou právní úpravou. Pokud na tuto situaci navazovalo jednání Evropské komise směřující k finálnímu udělení korekce při čerpání prostředků z evropských fondů, je to až následný krok představující formu řešení nastalé situace podle formálních pravidel pro čerpání evropských financí. Škodu velkého rozsahu ve smyslu kvalifikačního znaku trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 5 tr. zákoníku totiž obvinění způsobili již v okamžiku uzavření smluv mezi MPO a ČMZRB o správě Záručního fondu E 2007, podle níž došlo k proplácení nadměrných odměn pro ČMZRB v podobě příspěvku k ceně záruky v rámci jednotlivých poskytnutých záruk příjemcům podpory. S tímto okamžikem je proto nutné spojovat i dokonání uvedeného trestného činu. 27. Přístup soudu prvního stupně ke konečnému stanovisku Evropské komise stran stanovení finanční korekce ze dne 15. 2. 2013 neodpovídá podle nejvyššího státního zástupce jeho skutečnému obsahu. Jak je totiž v tomto stanovisku jednoznačně popsáno, Evropská komise má za to, že smlouva o poskytování záručních služeb neměla být uzavřena s ČMZRB přímo. K nadměrným nákladům na řízení a k poplatkům za správu záručního fondu pak Evropská komise uvedla: „Řídící orgán by měl ukončit postup, v jehož rámci se náklady na řízení a poplatky za správu (včetně poplatků za přípravu) vyplácejí nepřímo prostřednictvím subvence poplatku za záruku, neboť to vede k tomu, že náklady na řízení překračují mezní hodnoty stanovené v čl. 43 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006, a porušuje se tím zásada finančního řízení (více než 50 % záručního fondu jde na subvence poplatků za záruku vyplácené správci záručního fondu, tedy ČMZRB).“ Jak dále z textu vyplývá, Evropská komise rozhodně nepovažovala plnění poskytované správcem fondu, tedy ČMZRB, za bezúplatné, naopak shledala, že tato banka si účtovala za své služby finanční prostředky právě ve výši příspěvku k ceně záruky. Uvedený závěr akceptovalo i MPO, které netvrdilo, že ČMZRB poskytuje služby bezúplatně. Součet poskytnutých příspěvků k ceně záruky pak byl podle Evropské komise hodnotou veřejné zakázky, a proto právě tato částka byla postižena finanční korekcí po odečtení částky odpovídající 2 % p. a. z vložených prostředků. Zmíněné sdělení je přitom nutné vykládat v souvislosti s dalšími důkazy, zejména s předchozí komunikací MPO a Evropské komise (č. l. 2553 až 2781 trestního spisu), v rámci které Evropská komise opakovaně zpochybňovala jak způsob výběru ČMZRB, tak způsob jejího odměňování, což vyústilo zejména v dopisech ze dne 25. 7. 2012 (č. l. 406 až 410 trestního spisu) a ze dne 25. 9. 2012 (č. l. 2660 až 2753 trestního spisu). Sdělení Evropské komise ze dne 15. 2. 2013 je však nutné vykládat především v souvislosti s tím, že otázka výběru správce Záručního fondu E 2007 a limitů nákladů na řízení je na základě evropské legislativy spojitá nádoba, neboť právě za situace, pokud není správce záručního fondu vybrán v rámci veřejné soutěže, tak je povinností řídícího orgánu operačního programu zajistit, aby náklady na řízení nepřekročily onen uváděný 2% podíl z vloženého kapitálu ročně. Při správném posouzení všech souvislostí je zřejmé, že Evropská komise jednoznačně popsala porušení evropské legislativy i ohledně maximálních nákladů na správu záručního fondu a rovněž z tohoto důvodu přistoupila k stanovení finanční korekce. Podstatné je rovněž to, že pokud by důvodem finanční korekce bylo pouze nesplnění povinnosti vybrat správce záručního fondu ve výběrovém řízení, byla by korekce ve výši celé odměny pro ČMZRB. Nicméně vzhledem k tomu, že důvodem finanční korekce bylo překročení 2% limitu p. a. na výši nákladů na řízení a poplatků, byla finanční korekce stanovena ve výši nákladů na řízení a poplatků překračující právě tento limit. 28. Při hodnocení doplněné výpovědi svědka P. O., který uvedl, že Evropská komise postavila své závěry o finanční korekci pouze na chybném způsobu výběru správce záručního fondu, soud prvního stupně podle názoru nejvyššího státního zástupce pominul, že z listinných důkazů vyplývá opak. Jmenovaný svědek obdržel stanovisko Evropské komise ze dne 25. 7. 2012 (č. l. 406 až 410 trestního spisu), v němž je uvedeno, že neměla být vybrána ČMZRB jako správce Záručního fondu E 2007, aniž by prošla výběrovým řízením pro zadávání veřejných zakázek. Stran nadměrných nákladů na řízení a poplatků za správu se odkazuje na čl. 43 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006, v němž jsou určeny prahové hodnoty pro náklady na řízení s tím, že uvedené ustanovení nestanovuje přesnou metodu výpočtu nákladů na řízení a poplatků za správu, ale pouze mezní hodnoty nákladů na řízení a poplatků za správu, které lze považovat za způsobilé. Evropská komise nezpochybňuje metodu výpočtu nákladů na řízení za správu, nýbrž jejich nadměrnou výši vyplacenou z prostředků programu „Záruka“. Svědek P. O. pak v reakci na toto stanovisko dne 25. 9. 2012 odpověděl Evropské komisi (č. l. 2660 až 2753 trestního spisu), že jeho závěry (nejen ohledně problematiky výběrového řízení na správce fondu, ale i ohledně maximální výše nákladů na řízení) uznává a navrhl snížit výši finanční korekce o část proplacených příspěvků k ceně záruky, které byly vráceny do Záručního fondu E 2007, tedy o částku 259 451 161 Kč. Dále také navrhl, aby korekce byla snížena o částku, která odpovídá přípustným nákladům na řízení, tj. 2 % p. a. z příspěvku do záručního fondu za období do 31. 12. 2015, kterou svědek vyčíslil na částku 607 987 778 Kč. Svědek přitom přímo v dopise argumentoval tím, že finanční korekce by se měla vztahovat pouze na tu část příspěvků k ceně záruky, která překračuje limity pro náklady řízení podle čl. 43 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006. Pokud byl svědek na tento zřejmý rozpor dotázán při výslechu, tak pouze uvedl, že jednotlivé zprávy Evropské komise obdržel a reagoval na ně, detaily si však nepamatuje. 29. Nejvyšší státní zástupce považuje za vadný i závěr soudu prvního stupně stran nedostatečné společenské škodlivosti jednání obviněných odkazující na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a shledává v něm nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku opakovaně uvedl, že nebyly naplněny objektivní i subjektivní znaky žalovaných trestných činů, jeho úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe byly bezpředmětné, neboť ty vyžadují jako nutnou podmínku takového posouzení naplnění všech zákonných znaků trestných činů. Jestliže soud hodnotil jednání obviněných především ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nenaznačil, jaký jiný právní předpis by mohl případně toto jednání postihovat, zřejmě opět v návaznosti na vyloučení naplnění znaků skutkových podstat trestných činů. Podle názoru nejvyššího státního zástupce však ve věci obviněných uplatnění zásady subsidiarity trestní represe není možné, neboť ti měli spáchat zločiny (resp. zločin a zvlášť závažný zločin) naplňující kvalifikované skutkové podstaty, přičemž výše vzniklé škody měla dosáhnout 2 mld. Kč. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu se přitom není možné ztotožnit s názorem, že jednání obviněných neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. 30. Jak dále nejvyšší státní zástupce připomněl, Ústavní soud nálezem ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, rozhodoval o ústavních stížnostech obviněných, v nichž brojili proti v pořadí třetímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci z důvodu, že kromě vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí rovněž nařídil podle §262 tr. ř., aby věc byla rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud dal obviněným za pravdu a vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 9 To 5/2021, byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze. 31. Podle názoru nejvyššího státního zástupce se Ústavní soud ve svém nálezu vyjadřoval k ústavnosti a odůvodněnosti postupu podle §262 tr. ř. a jen v tomto ohledu zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, přičemž vyslovil závazné názory, jak má odvolací soud nadále postupovat, aby neporušoval ústavní práva obviněných. Ústavní soud však rozhodně nezavázal Vrchní soud v Praze k tomu, jak má meritorně rozhodnout o odvolání státního zástupce, tj. jak má přistoupit ke všem jednotlivým námitkám uplatněným v tomto odvolání, ať již ve skutkových či v právních otázkách, protože mimo jiné výslovně uvedl, že nehodnotil ani nemohl hodnotit jednotlivé důkazy ani výsledek dokazování jako celek. Porušení práv obviněných tak spočívalo především v tom, že provedené důkazy nebyly řádným způsobem vyhodnoceny příslušným soudem, přičemž Ústavní soud neposuzoval výsledky hodnotících úvah, nýbrž jen jejich formy a způsob, jakým k nim trestní soudy dospěly. 32. Zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu se věc obviněných dostala opět do stadia řízení o odvolání státního zástupce, přičemž odvolací soud byl povinen znovu provést důkladný rozbor celé situace. Jestliže závěry soudu prvního stupně pro svou vadnost nemohly obstát, jak byl ostatně odvolací soud přesvědčen při svém předchozím rozhodování ve věci, mohl a také měl zasáhnout do zprošťujícího rozhodnutí. Odvolací soud však nepostupoval v souladu se svými povinnostmi podrobně přezkoumat zprošťující výrok napadeného rozsudku z hlediska vad vytýkaných odvolatelem a své vlastní závěry k těmto námitkám pojmout do rozhodnutí o odvolání. Poté, co v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul dosavadní průběh řízení, odvolací soud nesprávně uvedl, že je vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, a proto dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání státního zástupce. Odvolací soud dále již jen obecně konstatoval, že soud prvního stupně v zásadě splnil uložené pokyny, konkrétně zhodnotil všechny provedené důkazy a vyjádřil se ke všem připomínkám odvolacího soudu, které mu byly jako podstatné vady vytknuty. Rozhodující skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, které byly odvoláním státního zástupce napadeny, odvolací soud jen stručným a neúplným výčtem shrnul s tím, že je nyní již považuje za akceptovatelné, a tudíž správné, neboť je nelze považovat za nelogické a nemožné. 33. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření obviněných k dovolání nejvyššího státního zástupce 34. Všichni obvinění využili svého práva a prostřednictvím svých obhájců se každý z nich vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. 35. Obviněný B. G. ve svém vyjádření poukázal na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Podle tohoto obviněného se věcí v souvislosti s podanou ústavní stížností na nezákonnou změnu složení senátu soudu prvního stupně zabýval i Ústavní soud, který – ačkoli nehodnotil a ani nemohl hodnotit jednotlivé důkazy ani výsledek dokazování jako celek – po zohlednění obsahu všech tří rozsudků soudu prvního stupně i všech tří kasačních usnesení odvolacího soudu přisvědčil argumentům obhajoby. Pokud by mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo ke zjevnému rozporu mezi zjištěným skutkem a obsahem provedených důkazů, jistě by to Ústavní soud zohlednil ve svém nálezu. 36. Pro případ, že by se Nejvyšší soud rozhodl blíže přezkoumávat zákonnost a důvodnost usnesení Vrchního soudu v Praze napadeného dovoláním, poukázal obviněný B. G. na vybrané rozhodující důkazy provedené soudem prvního stupně, které podle jeho názoru vyvrací dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce. 37. Závěrem svého vyjádření (a jeho doplnění) obviněný B. G. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce nebo ho podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 38. Obviněná Z. M. ve svém vyjádření uvedla, že nejvyšší státní zástupce v dovolání dospívá k závěrům, které jsou v rozporu s obsahem spisu a hmotněprávní úpravou a opakovaně dezinterpretuje skutková zjištění, když je současně nesprávně právně hodnotí. Nejvyšší státní zástupce podle jejího názoru degraduje význam dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když žádá dovolací soud o kompletní posouzení veškerých skutečností vyplývajících ze spisu a právních úvah soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Přitom v podstatě jen opakuje argumentaci dozorujícího státního zástupce vůči skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, které již třikrát předložil odvolacímu soudu v rámci svého odvolání. Dovolání tak s výjimkou odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nepřináší nic nového a činí z dovolacího soudu pouze další přezkumnou instanci. 39. Obviněná vyjádřila rovněž nepochopení, že po více než šesti letech od zahájení trestního stíhání nebyly orgány činné v trestním řízení schopny adekvátně konkretizovat jednání, kterých se měla obviněná, případně všichni obvinění, dopustit. Z toho důvodu je v podstatě veškeré jednání uvedené v obžalobě kladeno za vinu rovněž obviněné, ačkoliv se ho fakticky nemohla dopustit. 40. Jak dále tato obviněná zdůraznila, nejvyšší státní zástupce v dovolání zjevně v rozporu se skutkovými zjištěními jí klade k tíži, že se měla účastnit údajného obcházení právní úpravy zadávacích řízení při výběru správce záručního fondu, ačkoliv se ho nemohla účastnit, protože zmíněný výběr proběhl více než jeden rok před jejím pověřením k řízení odboru implementace strukturálních fondů na MPO, což je pozice, od které se v obžalobě odvozuje její trestněprávní jednání. Z tohoto důvodu obviněná ani nepovažovala za důležité, aby se dále v podrobnostech vyjadřovala k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení jednání blíže rozebranému v dovolání nejvyššího státního zástupce. 41. Podle názoru obviněné nejvyšší státní zástupce v dovolání dovozuje její úmysl spáchat trestnou činnost z toho, že mohla být v roce 2006 ze strany Ministerstva financí upozorněna na postup v rozporu s evropskou legislativou a s jeho dopady. V roce 2006 však obviněná nebyla zaměstnána na MPO, tudíž ani na její straně nemůže být naplněn úmysl při spáchání jednání, z nichž byla obžalována. Nejvyšší státní zástupce tak nekriticky přebírá názory dozorujícího státního zástupce k subjektivní stránce trestných činů, které všechny soudy, a to včetně Ústavního soudu, odmítly jako nesprávné, zavádějící a tendenčně hodnotící. Obviněná proto neshledává, že by se soudy dopustily pochybení při posuzování otázky zavinění, jak namítá nejvyšší státní zástupce v dovolání. 42. Obviněná vytýká nejvyššímu státnímu zástupci, že v rozporu s právní teorií a praxí vykládá pojem nepřímého úmyslu, když zcela pomíjí složku srozumění, resp. smíření, s následkem, který měl podle obžaloby nastat jednáním obviněných. Jestliže nejvyšší státní zástupce v dovolání uvádí, že obvinění měli být opakovaně srozuměni s hrozícím následkem, tak tím fakticky pouze popisuje možnou složku vědění. Uvedené platí i pro zbytek dovolání, jelikož nejvyšší státní zástupce poukazuje na důkazy, z nichž má vyplývat jen údajná vědomost obviněných o hrozícím následku, avšak k možnému vnitřnímu srozumění obviněných nemají jakoukoliv relevanci. Ostatně složkou srozumění se podrobně zabýval soud prvního stupně pod bodem 80. odůvodnění posledního rozsudku a dovoláním nejvyššího státního zástupce nejsou jeho závěry jakkoliv dotčeny. Jak dále obviněná zdůraznila, z hlediska zavinění má stěžejní roli skutečnost, že program „Záruka“ představoval nový program svého druhu, k němuž v posuzovaném období neexistovala žádná doporučení, návody či instrukce ze strany orgánů Evropské unie, jak je běžné v současnosti, přestože šlo o značně složitou a odbornou problematiku. Složitost užití nástrojů finančního inženýrství v praxi, a tím i v samotném programu „Záruka“, přitom dokládá také komunikace mezi orgány činnými v tomto řízení a Evropskou komisí. Podstatné rovněž je, že platební a certifikační orgán certifikoval všechny výdaje spojené s programem „Záruka“, Evropská komise nikdy finálně nekonstatovala pochybení a České republice nevznikla jakákoliv škoda. 43. Obviněná Z. M. označila úvahy nejvyššího státního zástupce stran závaznosti nálezu Ústavního soudu pro odvolací soud jako zcela nadbytečné, jelikož z usnesení odvolacího soudu nevyplývá, že by rezignoval na přezkum rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce. Odvolací soud přezkoumal rozsudek ohledně správnosti a zákonnosti, což ostatně potvrzuje odůvodnění jeho usnesení (viz bod 54. a násl.). Jestliže odvolací soud současně zmínil, že je vázán právním názorem Ústavního soudu, je tato informace vztažena toliko ke skutečnosti, že nemůže za nezměněného stavu přistoupit k přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu. Odvolací soud tudíž podle názoru obviněné nijak nepochybil, protože nepovažoval zmíněný nález Ústavního soudu za právně závazný v celém rozsahu. 44. Přestože Ústavní soud na základě ústavních stížností obviněných přezkoumával pouze dílčí procesní aspekt řízení, nelze podle obviněné přehlížet jeho závěry ve vztahu k hodnocení důkazů a z nich vyplývajících závěrů ze strany soudu prvního stupně, jelikož se seznámil s obsahem trestního spisu a zejména se všemi rozhodnutími soudů ve věci. Jestliže tedy odvolací soud klade důraz také na názory Ústavního soudu, je tento postup zcela logický a pochopitelný, zvláště za situace, kdy se s nimi při opakovaném přezkumu rozsudku ztotožnil. Nejvyšší státní zástupce tedy sice v této souvislosti namítá, že názory Ústavního soudu nejsou právně závazné, přesto je však po jejich zhodnocení mohl odvolací soud využít k podpoře zamítnutí odvolání státního zástupce. 45. Podle názoru obviněné pak odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, že se podrobně nevypořádal s veškerou odvolací argumentací státního zástupce. Jak totiž odvolací soud uvedl pod bodem 56. odůvodnění svého usnesení, s rozsudkem soudu prvního stupně se ztotožnil a na jeho závěry dále odkázal. Již jen toto konstatování je přitom jasným signálem, že odvolací soud neshledal odvolání státního zástupce důvodným, a proto nebylo nutné, aby zaujímal stanovisko ke každé odvolací námitce, zvláště pokud jsou závěry soudu prvního stupně podpořeny také nálezem Ústavního soudu. 46. Závěrem svého vyjádření obviněná Z. M. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné. 47. Obviněný M. E. rovněž zaslal k dovolání nejvyššího státního zástupce své vyjádření, které bylo obsahově téměř totožné s vyjádřením obviněné Z. M. Obdobně jako tato obviněná zdůraznil, že se nemohl dopustit jednání jemu připisovaného, jelikož v příslušném časovém období nepůsobil na MPO. Také uvedl důvody, pro které nejsou rozhodnutí soudů ve vztahu k otázce posouzení subjektivní stránky trestných činů zatíženy vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, jak se domnívá nejvyšší státní zástupce, a rovněž se zabýval povahou certifikace výdajů dotačního programu ze strany Ministerstva financí, jejíž význam nejvyšší státní zástupce bagatelizuje. Nakonec obviněný ve svém vyjádření uvedl, že na rozdíl od nejvyššího státního zástupce neshledává jakékoliv pochybení odvolacího soudu ve vztahu k využití závěrů kasačního nálezu Ústavního soudu a považuje postup odvolacího soudu za zcela správný. 48. Závěrem svého vyjádření obviněný M. E. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné, případně aby je podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 49. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 50. Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na další dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, ten může být naplněn ve dvou alternativách, přičemž podle dovolatele jde o druhou variantu spočívající v tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu byly dány ostatní dva zmíněné důvody dovolání, takže odvolací soud z podnětu odvolání podaného státním zástupcem neodstranil vady, které jim odpovídají. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o vady záležející v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby došlo k významnému porušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v takové intenzitě, že to zpochybňuje i závěr o naplnění či nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno obžalobou za vinu. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky, jimiž dovolatel toliko obecně vytýká nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze předkládá jinou verzi skutkového stavu, aniž by označil konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo nevykazuje znaky žádného trestného činu, anebo naopak naplňuje znaky trestného činu, ale soudy nižších stupňů učinily opačný závěr a vydaly zprošťující rozsudek. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 51. V podaném dovolání shledal nejvyšší státní zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, podle níž rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků posuzovaných trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel s poukazem na něj vytkl nesprávné právní posouzení skutku, pro který byli všichni obvinění stíháni a ohledně něhož byli zproštěni obžaloby, ačkoli podle dovolatele tento skutek vykazuje znaky obou stíhaných trestných činů, tj. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 5 tr. zákoníku. 52. K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že jeho podstatou je takové jednání, které spočívá v porušení zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, pokud v důsledku takovéhoto jednání došlo ke vzniku škody velkého rozsahu. Předmětem útoku je zde cizí majetek, který představuje souhrn všech majetkových hodnot (movitých i nemovitých věcí, včetně jejich součástí a příslušenství, pohledávek, jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), ve vztahu k němuž měl pachatel zákonnou nebo smluvně přejatou povinnost jej opatrovat nebo spravovat. Zákon zde přitom nevyžaduje, aby se pachatel svým jednáním obohatil na úkor tohoto majetku, tedy aby měl prospěch ze svého protiprávního jednání, ale k trestnosti činu postačuje vznik škody na takto opatrovaném či spravovaném majetku. Škodou na cizím majetku je pak nutno rozumět vzniklou újmu na majetku poškozeného, a to v podobě zmenšení jeho majetku nebo ušlého zisku (i případně menšího přírůstku na majetku poškozeného, než by byl ten, který by nastal, kdyby nebylo jednání pachatele). Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat tento cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jednal v rozporu s obsahovým vymezením takové povinnosti, a může jít jak o aktivní jednání, tj. konkrétní dispozice s takovýmto majetkem, při nichž neobdrží do tohoto majetku odpovídající protihodnotu (např. prodej hodnot z tohoto majetku za nízkou cenu, zatížení majetku či věci z něj zástavním či obdobným právem, bezdůvodné darování či půjčení nebo pronájem hodnot z tohoto majetku za nevýhodných podmínek apod.), tak i o případy opomenutí povinnosti pachatele konat, pokud v důsledku tohoto opomenutí dojde ke vzniku škody na spravovaném či opatrovaném majetku (např. neuplatněním práva, s nímž je spojena možnost dosáhnout náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení apod.). K trestnosti tohoto jednání se vyžaduje úmyslné zavinění, postačí však eventuální úmysl. Pachatel tedy musí vědět, že může porušením své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek způsobit na tomto cizím majetku škodu nikoli malou. Současně pro případ, že takovou škodu na tomto majetku způsobí, musí být s tímto hrozícím následkem alespoň srozuměn. Úmysl pachatele se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, v daném případě ve vztahu k těžšímu následku v podobě škody velkého rozsahu, přitom postačuje zavinění nedbalostní ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2809 a násl.). 53. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2019 (tj. v době podání obžaloby), se dopustil ten, kdo neoprávněně zkrátil nebo použil finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Skutková podstata tohoto trestného činu vyžadovala k jeho dokonání (a je tomu tak i nyní podle její aktuální podoby), aby nastala porucha v podobě neoprávněného použití finančních prostředků z evropských rozpočtů a způsobení škody na tomto majetku, jde proto o poruchový trestný čin. Pachatel zde tedy neoprávněně používá finanční prostředky Evropské unie, tj. zdroje získané z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Jeho trestní odpovědnost však není podmíněna získáním prospěchu ani určitou výší neoprávněně použitých finančních prostředků, byť se od ní odvozuje možnost naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §260 odst. 3, odst. 4 písm. c) a odst. 5 tr. zákoníku. Ke spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2 tr. zákoníku se podle §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, ale postačí jen nepřímý (eventuální) úmysl, a to případně i v podobě smíření ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku. Znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §260 odst. 5 tr. zákoníku spočívá ve způsobení škody velkého rozsahu, a pokud jde o zavinění tohoto těžšího následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3652 a násl.). 54. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, napadeného podaným dovoláním i jemu předcházející řízení včetně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, a to v rozsahu a z důvodů obsažených v dovolání. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uvedl obsáhlé námitky, které odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Po jejich posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zcela opodstatněné a že jsou důvodné prakticky všechny argumenty v něm obsažené, jak byly podrobně reprodukovány výše pod body 5. až. 32. v tomto usnesení. Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje se všemi důvody podaného dovolání, v podrobnostech na ně odkazuje a vzhledem k nim považuje za nesprávné jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze. Protože dovolání nejvyššího státního zástupce výstižně a celkem vyčerpávajícím způsobem charakterizuje všechny vady obou těchto rozhodnutí, omezí se Nejvyšší soud na to, aby zdůraznil jen některé vytýkané nedostatky, pro které nemohou rozhodnutí obou soudů nižších stupňů obstát. 55. Zároveň v této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně svými rozsudky opakovaně zprošťoval obviněné obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že skutek označený v žalobním návrhu této obžaloby není trestným činem. Takové rozhodnutí je podmíněno skutkovým závěrem, který ani soudy nižších stupňů nijak nezpochybnily, tedy že se žalovaný skutek stal (tj. že došlo k jednání obviněných a jím způsobenému následku) a že jeho pachateli jsou obvinění. Proto i v dovolacím řízení je primární otázkou, kterou řešil Nejvyšší soud a která má hmotněprávní povahu, zejména to, zda spáchaný skutek vykazuje znaky trestných činů, pro které byla na obviněné podána obžaloba, či jen některého z nich, anebo zda skutečně nejde o žádný trestný čin. Nejvyšší soud přitom vycházel z důkazního materiálu obsaženého v trestním spise a konkretizovaného v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož ovšem dovodil odlišné hmotněprávní závěry, než jaké učinily soudy nižších stupňů. b) K námitkám stran objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů 56. Nejvyšší státní zástupce s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně v rozporu s výsledky provedených důkazů, a tedy nesprávně, uzavřel, že ČMZRB poskytovala jako správce Záručního fondu E 2007 své služby bezúplatně, jelikož úplata nebyla přímo sjednána v textu dohod o správě tohoto fondu uzavřených mezi MPO a ČMZRB, takže tyto dohody neměly úplatný charakter. Pokud pak ČMZRB čerpala odměnu z tzv. příspěvku k ceně záruky, který jí byl vyplácen ze strany MPO prostřednictvím účtů jejích klientů (podnikatelů), tak plátcem ceny záruky byli právě tito klienti, nikoliv MPO. V návaznosti na to pak nejvyšší státní zástupce s odkazem na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o tom, že vzhledem k použité právní úpravě nebylo nutné vypsat na zajištění správy Záručního fondu E 2007 výběrové řízení, a rovněž vytkl, že byla nesprávně posouzena související otázka výše povolených nákladů na správu tohoto záručního fondu. Uvedené námitky nejvyššího státního zástupce svým obsahem spadají pod uplatněné dovolací důvody a Nejvyšší soud je zároveň shledal důvodnými. 57. Soud prvního stupně ve svém rozsudku označil za akceptovatelné právní stanovisko, podle něhož Dohoda mezi MPO a ČMZRB o vytvoření a správě Záručního fondu E 2007 v rámci OPPI, uzavřená ke dni 25. 6. 2007, nebyla úplatná, neboť MPO nevyplácelo ČMZRB náklady řízení, když Dohoda z roku 2007 vůbec neobsahovala takové ustanovení. Zároveň se ztotožnil s postojem MPO (prezentovaným obviněnými), že odměna ČMZRB vyplývala z úhrady ceny záruky, přičemž subjektem provádějícím tuto úhradu byl výhradně koncový klient banky, tedy konkrétní podnikatel z kategorie malých a středních podniků (bod 64. na s. 55 rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr soudu prvního stupně, který je ve věci stěžejní, protože se v jeho souvislosti zdůvodňuje použití zákona o podpoře malého a středního podnikání ve vztahu k určení ČMZRB jako subjektu vykonávajícího správu zmíněného záručního fondu, však byl učiněn ve zjevném rozporu s výsledky provedených důkazů. 58. Pokud jde o to, zda dohody o správě Záručního fondu E 2007 uzavřené mezi MPO a ČMZRB obsahovaly ustanovení o odměně pro ČMZRB, v případě Dohody z roku 2007 byl v její příloze č. 3 vzorcem stanoven výpočet výše tzv. příspěvku k ceně záruky, který náleží ČMZRB. V Dohodě z roku 2009, konkrétně v jejím čl. 9, pak bylo stanoveno, že cena záruky hrazená ČMZRB bude pokrývat její veškeré náklady a její přiměřený zisk, přičemž ČMZRB již nebude mít nárok na jakoukoliv další odměnu. Při hodnocení charakteru plateb, které MPO poskytovalo ve prospěch ČMZRB v souvislosti se správou zmíněného záručního fondu, však nelze vycházet pouze z jejich formálního označení, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, ale z jejich původu, účelu a skutečného způsobu použití. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že finanční prostředky, pocházející ze zdrojů MPO a označené jako příspěvek k ceně záruky, částečně poskytovaly krytí nákladů za správu záručního fondu a částečně tvořily zisk ČMZRB (2,49 mld. Kč z celkových 4,4 mld. Kč). Není přitom rozhodné, jakým způsobem ČMZRB na jí zřízených a spravovaných účtech distribuovala finanční prostředky pocházející od MPO. Přestože tedy byly tyto finanční prostředky nejdříve formálně poukázány příjemci záruky (podnikateli) a poté přijaty zpět správcem záručního fondu, tato skutečnost nijak neodůvodňuje tvrzení, že dohody o správě záručního fondu byly bezúplatné. Jak správně konstatuje i nejvyšší státní zástupce, není vyloučeno, aby v rámci závazku bylo poskytnuto plnění prostřednictvím třetí osoby, pokud se tak strany dohodnou. V případě tzv. příspěvku k ceně záruky tak vždy šlo o příjem ČMZRB, který byl čerpán z peněžních prostředků, které poskytlo MPO, ať již byl formálně jakkoliv pojmenován či převáděn mezi účty ČMZRB. Navíc je nutno dodat, že v příloze č. 3 Dohody z roku 2007 byla sjednána další finanční plnění pro ČMZRB, např. poplatek za vyhodnocení žádosti klienta (podnikatele) o poskytnutí záruky. 59. S otázkou právního charakteru dohod o správě Záručního fondu E 2007 uzavřených mezi MPO a ČMZRB, tedy s tím, zda tyto smlouvy byly úplatné či nikoliv, pak souvisí další dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, kterými vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení závěrů soudů nižších stupňů o tom, že při výběru správce záručního fondu se nepostupovalo podle zákona o veřejných zakázkách, když správou záručního fondu bylo možno pověřit ČMZRB podle zákona o podpoře malého a středního podnikání. Za situace, kdy ze shora uvedených důvodů nelze hovořit o bezúplatnosti dohod o správě záručního fondu, je totiž závěr soudů nižších stupňů o údajné důvodnosti použití zákona o podpoře malého a středního podnikání nesprávný. Podle čl. 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby v rozhodné době (do 18. 4. 2016) platilo, že dohody o správě záručního fondu měly být předmětem řádného procesu zadávání veřejných zakázek, přičemž tato směrnice Evropského parlamentu a Rady EU pak byla v našem národním právu provedena zákonem o veřejných zakázkách, podle něhož se mělo správně postupovat. Navíc k posouzení skutečnosti, zda došlo k porušení povinnosti spojené s výběrem správce záručního fondu, je nutné poukázat na to, že přestože tento správce nebyl v daném případě vybrán prostřednictvím výběrového řízení, jak se mělo stát, bylo nutno respektovat maximální výši ročních nákladů na řízení (2 % kapitálu vloženého z operačního programu do záručního fondu), která byla stanovená podle čl. 43 bodu 4 písm. a) nařízení Komise (ES) č. 1828/2006. Tak tomu však v případě smluv, na jejichž uzavření a realizaci se obvinění podíleli, nebylo, protože peněžní příjem ČMZRB pocházející z tzv. příspěvku k ceně záruky několikanásobně převyšoval uvedené limity. 60. V této souvislosti pak lze souhlasit i s těmi námitkami nejvyššího státního zástupce, podle kterých soudy nižších stupňů nesprávně dovodily, že finanční korekce stanovená Evropskou komisí neprokazuje trestnost jednání obviněných, protože ke korekci údajně došlo jen z důvodu způsobu ustanovení ČMRZB správcem záručního fondu, a nikoliv i z důvodu způsobu a výše stanovení její odměny. Jak je totiž k nadměrným nákladům a poplatkům za správu Záručního fondu E 2007 výslovně uvedeno v konečném stanovisku Evropské komise ke stanovení finanční korekce (viz dopis W. D. ze dne 15. 2. 2013), náklady na řízení zde překračují mezní hodnoty stanovené v čl. 43 odst. 4 nařízení Komise (ES) č. 1828/2006, a tím byla porušena zásada finančního řízení, přičemž součet poskytovaných příspěvků k ceně záruky byl podle Evropské komise hodnotou veřejné zakázky, a proto byla právě tato částka postižena finanční korekcí po odečtení 2 % p. a. z vložených peněžních prostředků. Následující sdělení Evropské komise ze dne 19. 8. 2013 pak odkazuje na dřívější stanovisko ze dne 15. 2. 2013, přičemž jím nejsou nijak zpochybněny důvody navržené finanční korekce. Lze tak uzavřít, že z obsahu stanoviska Evropské komise ze dne 15. 2. 2013 není možné dovodit, že by důvodem korekce nebyla obě výše zmíněná pochybení. 61. Rovněž závěry soudů nižších stupňů stran vyhodnocení dokonání trestného činu poškození zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2, 5 tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud s ohledem na příslušné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce jako nesprávné. Soudy totiž spatřují dokonání tohoto trestného činu a vznik škody až v okamžiku, kdy o škodlivém následku a způsobu jeho řešení rozhodl příslušný kontrolní orgán (v tomto případě Evropská komise). Tento názor byl odůvodněn tím, že v případě rozhodnutí o finanční korekci nemůže být na peněžních prostředcích Evropské unie způsobena škoda, neboť stanovení finanční korekce znamená, že peněžní prostředky ještě nebyly poskytnuty orgánu na národní úrovni, a tedy nemohly být ani neoprávněně použity. V daném případě však ve skutečnosti vznikla škoda v okamžiku, kdy došlo k proplacení nadměrných odměn pro ČMZRB v podobě příspěvku k ceně záruky v rámci jednotlivých poskytnutých záruk příjemcům podpory. V tento okamžik zároveň došlo k dokonání trestného činu bez ohledu na následnou finanční korekci stanovenou Evropskou komisí. K tvrzení soudů, že jednáním obviněných nevznikla škoda na peněžních prostředcích z rozpočtu Evropské unie, je navíc nutno zdůraznit, že ve věci bylo prokázáno proplacení části nákladů ze strany Evropské unie (viz zpráva Ministerstva financí – NF PCO na č. l. 3591 a násl. trestního spisu). 62. Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud přisvědčil těm námitkám nejvyššího státního zástupce, kterými byl zpochybněn závěr soudů nižších stupňů, že jednání obviněných zcela jednoznačně nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty žádného z trestných činů, což bylo mimo jiné důvodem pro zproštění obviněných obžaloby. c) K námitkám stran subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů 63. Rovněž námitky nejvyššího státního zástupce, kterými s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. zpochybnil závěry soudů nižších stupňů stran naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů kladených obviněným za vinu, shledal Nejvyšší soud opodstatněnými. 64. Soud prvního stupně ve svém posledním zprošťujícím rozsudku uzavřel, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by kterýkoli z obviněných jednal nejméně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty kteréhokoli ze zvažovaných trestných činů či ve formě nedbalostního zavinění ve vztahu ke způsobení škody nezákonným postupem při správě majetku České republiky. Podle soudu z vědomosti obviněných o možných budoucích různých výkladech Evropské unie k certifikovatelnosti nákladů nevyplývá bez dalšího, že by obvinění měli být srozuměni s negativním následkem pro rozpočet České republiky v případě, pokud nedojde k proplacení nákladů ze strany Evropské unie. Jak rovněž soud prvního stupně zdůraznil, žádný z provedených důkazů, vztahujících se ke vznášeným výhradám v době tvorby a uzavírání dohod o správě Záručního fondu E 2007, údajně nikdy nepotvrzoval závěr o jasné neuznatelnosti výdajů proplácených podle sjednaných dohod mezi ČMZRB a MPO; všemi výpověďmi zástupců Ministerstva financí bylo prokázáno, že vždy šlo o sdělení upozorňující povahy, nikoli kategorického závěru. V projevu činnosti obviněných pak podle soudu chybí i možnost zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 80. na 66 a 67 rozsudku soudu prvního stupně). Nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů pak bylo pro soud prvního stupně dalším z důvodů, pro které zprostil obviněné obžaloby. 65. Závěr soudu prvního stupně, podle kterého v jednání obviněných chybělo zavinění, a to i ve formě vědomé nedbalosti, však zjevně neodpovídá některým ve věci provedeným důkazům, podle nichž obvinění věděli o tom, že náklady na správu Záručního fondu E 2007 v podobě příspěvku k ceně záruky nelze považovat za náklady vynaložené v souladu s evropskou právní úpravou a že existuje důvodný předpoklad, že nebudou certifikovány. Jde zejména o výpověď svědka P. V. působícího ve funkci referenta autorizace plateb a referenta metodiky MPO, který obviněným B. G. a M. E. sdělil, že ohledně dohod mezi MPO a ČMZRB není vyřešena problematika jejího odměňování, když existuje možné riziko, že by Evropská komise v budoucnu mohla zaujmout jiný postoj k pojetí a výkladu příspěvku k ceně záruky. Podle názoru tohoto svědka by Evropská komise mohla vyhodnotit příspěvek k ceně záruky jako nepovolenou další odměnu pro ČMZRB (viz bod 22. na s. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Dále je zde výpověď svědka J. G., který z pozice ředitele NF PCO u Ministerstva financí upozorňoval na možný budoucí rozšířený výklad ze strany Evropské komise o charakteru příspěvku k ceně záruky s tím, že byla možnost jeho posouzení jako výdaje na náklady řízení, který však byl evropskými předpisy omezen předepsanou limitní procentní výší (viz bod 12. na s. 24 rozsudku soudu prvního stupně). Na možný problém s certifikací prostředků vyvedených z MPO na účet ČMZRB pak upozorňovali i další úředníci Ministerstva financí, a to M. C., M. P., L. R. a W. A. (viz body 10., 11., 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž z výpovědi svědka J. R., referenta MPO, vyplývá, že informoval obviněného M. E. o neadekvátnosti výše odměny ČMZRB, neboť přesahovala stanovené limity vzhledem k příspěvkům k ceně záruky (viz bod 20. na s. 32 rozsudku soudu prvního stupně). Ke stejným závěrům dospěl i svědek S. P., který upozornil obviněného M. E. na nesrovnalosti (bod 21. na s. 33 rozsudku soudu prvního stupně). Přinejmenším z těchto důkazů tak vyplývá, že existují okolnosti, na jejichž podkladě obvinění byli alespoň srozuměni s možností, že neoprávněnou výplatou odměny ČMZRB v podobě příspěvku k ceně záruky a následným neproplacením nákladů ze strany Evropské komise by mohla být v důsledku jejich jednání způsobena škoda. Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně o zcela chybějícím zavinění obviněných. d) K ostatním námitkám nejvyššího státního zástupce 66. Za pravdu je nutno dát rovněž těm námitkám nejvyššího státního zástupce, podle kterých soud prvního stupně nesprávně odůvodnil zprošťující výrok svého rozsudku mimo jiné odkazem na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, když neshledal jednání obviněných společensky škodlivým. Pokud totiž soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že skutek spáchaný obviněnými nenaplňuje jednak znaky objektivní stránky skutkových podstat žalovaných trestných činů a jednak znaky jejich subjektivní stránky, pak nemělo žádný smysl vyvozovat neuplatnění trestní odpovědnosti obviněných s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a na pravidlo užití trestního práva jako ultima ratio , neboť v takovém případě by nešlo vůbec o trestné činy již z důvodu, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky jejich skutkových podstat. Trestní represe se navíc s odkazem na citované ustanovení neuplatní jen tehdy, když je zde možnost postihu podle jiného právního předpisu, přičemž soud prvního stupně ani neuvedl, jakým jiným právním předpisem by mohly být jednání obviněných a jimi způsobený následek postihovány. Přitom o nedostatku potřebné společenské škodlivosti spáchaných činů nelze mluvit za situace, kdy měli obvinění podle obžaloby naplnit znaky kvalifikovaných skutkových podstat žalovaných trestných činů (podle §220 odst. 3 a §260 odst. 5 tr. zákoníku) a spáchat vůbec nejpřísnější alternativy trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a poškození finančních zájmů Evropské unie, jimiž měli způsobit celkovou škodu ve výši přesahující 2,1 mld Kč. Proto rozhodně nejde o případ, který by neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.). Jistou nelogičnost a rozporuplnost zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru dokumentuje již to, že soud poukazuje na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a na údajný nedostatek společenské škodlivosti činu kladeného obviněným za vinu hned v úvodu odůvodnění rozsudku pod body 2. a 4., aniž ještě vyhodnotil provedené důkazy a učinil potřebné skutkové a právní závěry ohledně toho, zda byly naplněny všechny formální znaky těch trestných činů, které v žalovaném skutku spatřovala podaná obžaloba. Podobného pochybení se dopustil soud prvního stupně v závěru svého zprošťujícího rozsudku, kde v posledním bodu 87. jeho odůvodnění opětovně konstatuje nedostatek společenské škodlivosti „žalovaného jednání“, ač v předchozích částech zpochybnil naplnění některých formálních znaků skutkových podstat trestných činů, pro které byla podána obžaloba, a dokonce pod stejným bodem soud poukazuje na „neprokázání subjektivní stránky trestného činu u všech obžalovaných“. 67. Nejvyšší soud se ovšem neztotožnil s poněkud nepřesným konstatováním nejvyššího státního zástupce v podaném dovolání, podle něhož „uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku není vůbec v předkládané věci možné …“. Zásada subsidiarity trestní represe má totiž obecnou povahu a uplatňuje se vždy (proto jde o zásadu), tedy i když se za spáchaný čin dovodí u pachatele trestní odpovědnost, pokud je uplatnění trestní represe vůči němu skutečně jen subsidiární, tj. jde o společensky škodlivý případ a nepostačuje (resp. není možné či účelné) vyvodit jen odpovědnost pachatele podle jiných, mimotrestních právních předpisů. Proto nelze zaměňovat uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, která má své místo vždy, i když se vůči pachateli dovodí trestní odpovědnost, s uplatněním samotné trestní represe, která není nezbytná tam, kde nejde o případ společensky škodlivý a jestliže k jeho postihu postačí prostředky jiných právních odvětví. I když tedy bude proti obviněným uplatněna trestní represe, neznamená to, že se tak nestane subsidiárně, a že tedy nebude dodržena zásada subsidiarity této trestní represe. 68. Nejvyšší státní zástupce věnoval část obsahu podaného dovolání také svému postoji k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, kterým bylo rozhodnuto o ústavních stížnostech obviněných, respektive k závaznosti jeho závěrů vůči obecným soudům rozhodujícím ve věci. K těmto námitkám, přestože je nejvyšší státní zástupce nepodřadil pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu uvádí následující. Ústavní soud z podnětu ústavních stížností obviněných posuzoval ústavnost a odůvodněnost postupu Vrchního soudu v Praze podle §262 tr. ř., přičemž jen v tomto ohledu zrušil jeho rozhodnutí a vyslovil závazné názory, jak se má postupovat, aby nebyla porušena ústavní práva obviněných, konkrétně jejich právo na zákonného soudce. Ústavní soud však, jak ostatně sám ve svém nálezu uvedl, nehodnotil ani nemohl hodnotit jednotlivé důkazy provedené obecnými soudy a ani výsledek dokazování jako celek, přičemž porušení ústavních práv obviněných shledal pouze v tom, že provedené důkazy nehodnotil řádným způsobem soud k tomu příslušný (ať se závěrem o vině nebo jejím neprokázání). Ústavní soud tedy neposuzoval výsledek hodnotících úvah, nýbrž jejich formu a způsob, jakým k nim obecné soudy dospěly, jelikož v takové situaci pravomoc vlastního posouzení přesvědčivosti souboru důkazů nepřísluší Ústavnímu soudu (viz bod 15. na s. 3 citovaného nálezu Ústavního soudu). Jak tedy správně uvádí i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, p okud po kasačním nálezu Ústavního soudu odvolací soud znovu projednával odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, byl povinen podrobně přezkoumat zprošťující výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně z hlediska všech vad vytýkaných odvolatelem. Odvolací soud však poté, co v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul dosavadní průběh řízení, nesprávně uvedl, že je vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, resp. jeho závěry stran prokázání či neprokázání zavinění u obviněných. Dále odvolací soud jen obecně uzavřel, že soud prvního stupně v zásadě splnil pokyny uložené mu předchozím kasačním rozhodnutím, a rozhodující skutkové a právní závěry jen stručným a neúplným výčtem shrnul s tím, že je nyní považuje za akceptovatelné, a tudíž správné, neboť je i s ohledem na názor Ústavního soudu nelze považovat za nelogické a nemožné. Pokud však Ústavní soud při posuzování ústavnosti postupu odvolacího soudu podle §262 tr. ř. poukázal na to, že důkazy ve věci nehodnotil, má Nejvyšší soud za to, že šlo toliko o závěry zaujaté tzv. obiter dictum , tedy ty, které byly učiněny nad rámec samotného rozhodnutí. Tyto závěry však pro obecné soudy nejsou a ani nemohou být závazné, pokud soudy po zhodnocení všech relevantních důkazů a celkovém posouzení skutkového stavu (což je výsada právě obecných soudů) důvodně dospějí k vlastním odlišným závěrům, které náležitým způsobem odůvodní. 69. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že si je vědom omezení vyplývajícího ze stávající právní úpravy [§259 odst. 5 písm. a) tr. ř.], které neumožňuje odvolacímu soudu změnit zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a vydat vlastní odsuzující rozsudek a které se uplatnilo i v nyní posuzované trestní věci. Jak navíc vyplývá z ustálené judikatury, odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí nesmí dávat soudu prvního stupně závazné pokyny k tomu, jak má hodnotit provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich má dovodit (viz např. rozhodnutí pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud však může v intencích ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. ř. zopakovat některé důkazy již provedené před soudem prvního stupně a doplnit je novými důkazy a na jejich podkladě změnit skutkové závěry soudu prvního stupně a nahradit je vlastními, které jsou pak závazné i pro soud prvního stupně, jenž se od nich nemůže svévolně bez změny důkazní situace odchýlit – viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22. Jak totiž vyplývá z tohoto judikatorního rozhodnutí Ústavního soudu, má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, ani z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání v řízení o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle §263 odst. 7 tr. ř. závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je namístě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle §259 odst. 5 tr. ř., ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvního stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem. Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem. To platí samozřejmě pouze s výhradou, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna, neboť odvolací soud nemůže ani v takovém případě zakázat soudu prvního stupně doplnění dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj. K takové potřebě mohou vést např. nově se objevivší, dříve nepředvídané poznatky, nicméně soud prvního stupně nesmí opakovat či doplňovat dokazování účelově jen proto, aby si formálně odůvodnil odchýlení se od těch skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na podkladě vlastního dokazování. 70. V nyní posuzované trestní věci sice odvolací soud zčásti doplnil dokazování v řízení o odvolání státního zástupce podaném proti předchozímu zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ovšem nebyl v tom důsledný a zejména po zrušení jeho třetího kasačního usnesení shora citovaným nálezem Ústavního soudu odvolací soud již rezignoval na své původní požadavky i na případnou korekci skutkových závěrů soudu prvního stupně a zamítl důvodně podané odvolání státního zástupce, aniž se vypořádal s jeho argumenty a neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně. V. Závěrečné shrnutí 71. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce s ohledem na naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. důvodným, a proto z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 9 To 5/2021, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 47 T 6/2018, a také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. 72. Jelikož zjištěné vady byly založeny již v řízení před soudem prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud tomuto soudu, aby věc obviněných B. G., Z. M. a M. E. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze tak opětovně posoudí trestní věc obviněných s tím, že posuzovaný skutek se stal v zásadě tak, jak je – byť poněkud nepřesně a rozvláčně – popsán v podané obžalobě (kromě části, od níž státní zástupce v hlavním líčení „odstoupil“), a že jeho pachateli jsou v odpovídající míře a v příslušném tehdejším postavení všichni obvinění. To ostatně odpovídá i skutečnosti, že sám soud prvního stupně obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a nikoliv podle §226 písm. a) tr. ř., tedy že by nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal. Soud prvního stupně přitom přihlédne k závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v tomto usnesení, které musí respektovat a podle nichž nemohl obstát výrok soudu prvního stupně o zproštění obžaloby obviněných, následně potvrzený odvolacím soudem. Jde především o právní posouzení jednání obviněných související s uzavřením příslušných dohod o správě Záručního fondu E 2007 mezi MPO a ČMZRB za situace, kdy svou povahou nelze tyto dohody považovat za bezúplatné. Peněžní plnění z uvedených dohod tudíž neoprávněně získala ČMZRB z rozpočtu MPO a následně i z konkrétního rozpočtu Evropské unie, protože se tak stalo v rozporu s vnitrostátními předpisy České republiky a zejména s tehdy platnými a pro Českou republiku závaznými předpisy práva Evropské unie, jak byly výše opakovaně specifikovány zejména v popisu skutku, v dovolání nejvyššího státního zástupce a posléze i v závěrech obsažených v tomto usnesení Nejvyššího soudu. Za uvedených okolností proto není vyloučeno spáchání obou žalovaných trestných činů, jak důvodně namítal nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, a to včetně naplnění subjektivní stránky jejich skutkových podstat. 73. Nejvyšší soud připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž soud prvního stupně je vázán rovněž pokyny a právními závěry uvedenými v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 9 To 87/2019, kterým byl zrušen dřívější zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 47 T 6/2018, a které po zrušení všech po něm následujících rozhodnutí zůstalo v platnosti. 74. Soud prvního stupně rovněž upraví popis skutku s přihlédnutím k tomu, že v jeho rámci mají být (mimo jiné i pro jeho větší přehlednost) uvedeny toliko podstatné okolnosti, z nichž vyplývá naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu, s tím, že podrobnější rozvinutí skutkových zjištění by pak mělo být obsaženo v odůvodnění rozhodnutí. Zajištění úpravy popisu skutku je namístě i ohledně části jednání obviněných stran umělého vyvolání nadhodnocení ceny akcií ČMZRB a zvýhodnění jejích tehdejších akcionářů, když z této konstrukce sama obžaloba ustoupila již po prvním provedeném hlavním líčení s tím, že takové jednání nebylo obviněným prokázáno (viz bod 85. na s. 69 rozsudku soudu prvního stupně). K tomu je třeba ovšem připomenout, že péče o správný popis žalovaného skutku je především věcí státního zástupce, jehož aktivita a součinnost je zde nezbytná i v řízení před soudem, který by ji neměl nahrazovat. 75. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.). V Brně dne 13. 12. 2023 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu