ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1123.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 1123/2023- 2435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ing. Martin Matzner , nar. 21. 7. 1959 v Českých Budějovicích, bytem Pekařská 557, Stráž nad Nisou, okres Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 4 To 40/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 10/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Martina Matznera odmítá .
II. Podle §265h odst. 3 tr. ř. se návrh na odklad výkonu rozhodnutí zamítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 53 T 10/2019, byl obviněný Ing. Martin Matzner uznán vinným přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném k 24. 3. 2014, za který mu byl podle §256 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem životního prostředí byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento odsuzující rozsudek je ohledně obviněného Ing. Martina Matznera třetím rozhodnutím ve věci samé učiněným soudem prvního stupně, předchozí dva rozsudky, jimiž byl tento obviněný obžaloby zproštěn, byly ohledně něj zrušeny odvolacím soudem a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (již dříve byli ve věci uznáni vinnými další obvinění – dvě fyzické osoby – Michal Jurkovič, Josef Ševčík, a dvě právnické osoby – obchodní společnosti BENNE, s. r. o., a ADAPTO, spol. s r. o.).
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný Ing. Martin Matzner a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 4 To 40/2023, a to tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. Martina Matznera vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku účinného k 24. 3. 2014 a jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku účinného k 24. 3. 2014. Podle §256 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolací soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému Ing. Martinu Matznerovi povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými Michalem Jurkovičem, Josefem Ševčíkem a obchodními společnostmi BENNE, s. r. o., a ADAPTO, spol. s r. o., nahradit škodu poškozené České republice – Ministerstvu životního prostředí ve výši 3 928 317,44 Kč. Pod bodem III. zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. Martina Matznera.
3. Uvedených zločinů se obviněný podle rozsudku soudu druhého stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Při zadávání veřejné zakázky „Snížení energetické náročnosti stávajícího objektu č.p. XY XY-XY, k.ú. XY“ v hodnotě 5 552 180,57 Kč bez DPH, jejíž zadání s administrací projektu a následným výkonem technického dozoru investora na stavbě zajistila pro obec XY (zadavatel) na základě mandátní smlouvy obchodní společnost D (dále jen Administrátor), jednající samostatně stíhanou osobou J., se již odsouzené osoby společně se samostatně stíhanými osobami označenými jako J. a K. a se zaměstnankyní obce XY předem v XY, XY, XY a na dalších nezjištěných místech nejméně v době od 1. 8. 2013 do 24. 3. 2014 protiprávně dohodli na přidělení uvedené veřejné zakázky obchodní společnosti BENNE, s. r. o. (dále jen BENNE). Za ovlivnění veřejné zakázky ve prospěch této obchodní společnosti odsouzený Michal Jurkovič slíbil samostatně stíhaným osobám J. a K. finanční prospěch v nezjištěné výši. K dosažení tohoto záměru jednali s dalšími osobami včetně obviněného Ing. Martina Matznera a vzájemně koordinovali svůj postup. Prvního zadávacího řízení konaného formou zjednodušeného podlimitního řízení podle tehdy platného a účinného §25 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZVZ“), se obviněný Ing. Martin Matzner ještě neúčastnil. Toto první zadávací řízení bylo dne 14. 1. 2014 zrušeno samotným zadavatelem pod záminkou údajné vady v projektové dokumentaci (ve skutečnosti však z důvodu napadení výsledku nespokojeným uchazečem o veřejnou zakázku u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže – dále ve zkratce též jen „ÚOHS“). Následně pak bylo zadávací řízení vypsáno znovu jako zakázka malého rozsahu podle §18 odst. 5 ZVZ, přičemž tohoto zadávacího řízení se již účastnila i obchodní společnost Ještědská stavební společnost, s. r. o., se sídlem v Liberci XII – Staré Pavlovice, Selská 517, IČ: 18382550 (dále jen Ještědská stavební společnost), se kterou samostatně stíhaná osoba J. jednala prostřednictvím obžalovaného Ing. Martina Matznera, jemuž také dala instrukce a podklady ke zpracování nabídky tak, aby s nejnižší cenou zvítězila předem domluvená obchodní společnost BENNE. Obviněný Ing. Martin Matzner s tímto vědomím po přijetí e-mailu od samostatně stíhané osoby J. z konspirační e-mailové adresy na svou soukromou e-mailovou adresu v úmyslu zajistit vítězství předem domluvenému soutěžiteli vytvořil nabídkový rozpočet, který Ještědská stavební společnost zahrnula do své nabídky na uvedenou veřejnou zakázku s nabídkovou cenou 5 705 368,06 Kč bez DPH. Dne 24. 3. 2014 se samostatně stíhaná osoba J. jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise, podílela na výběru předem domluvené obchodní společnosti BENNE jako zhotovitele zakázky. Obviněný Ing. Martin Matzner postupoval s vědomím, že vyhotovená dokumentace týkající se nabídky Ještědské stavební společnosti a navazující dokumentace k veřejné zakázce vyhotovená samostatně stíhanou osobou J. týkající se výběru zhotovitele zastírá skutečnost, že jsou vzájemně domluveni na ceně, a na tom, že zakázku bude realizovat předem určená obchodní společnost BENNE. Věděli tedy, že tato dokumentace k veřejné zakázce je v přímém rozporu zejména s ustanovením §6 odst. 1 ZVZ stanovujícím základní zásady zadávání veřejných zakázek, jako jsou principy transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Bylo mu též známo, že takto připravené podklady budou samostatně stíhanou osobou J. předloženy Ministerstvu životního prostředí jako poskytovateli dotace financované z prostředků Evropské unie z programu „Operační program Životní prostředí“, podporovanému z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj, s žádostí o dotaci. Ta byla také nakonec podána a zadavateli veřejné zakázky a současně příjemci dotace byla podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplacena částka ve výši 3 928 317,44 Kč, kterou lze považovat za škodu spáchanou k újmě poskytovatele obviněným Ing. Martinem Matznerem spolu s dalšími obviněnými.
II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. Martin Matzner prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle obviněného napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač byly v řízení předcházejícím dány dovolací důvody dříve uvedené.
5. Své dovolání obviněný koncipoval značně nepřehledným způsobem, ve své převážné většině (pod bodem III.) je koncipováno jako polemika s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (ač dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné – viz §265a odst. 4 tr. ř.), při níž se navíc mísily námitky proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu. V bodě IV. svého dovolání stěžejní dovolací argumentaci chtěl shrnout a podřadit ji pod konkrétní dovolací důvody.
6. Obviněný v první základní části svého dovolaní (pod bodem III.) vyjádřil nesouhlas se zněním skutkové věty výrokové části napadeného rozsudku. Podle dovolatele odvolací soud ve skutkové větě nesprávně popsal průběh dvou zadávacích řízení, ač bylo prokázáno, že se prvního zadávacího řízení neúčastnil ani obviněný ani jím zastupovaná Ještědská stavební společnost. To snad mohlo být pochopitelné, pokud by soud rozhodoval i o ostatních spoluobviněných v této věci, takto měl popis skutku zúžit jen na to, čeho se podle něj měl dopustit obviněný. Obviněný dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pokud jde o nejasné vylíčení údajné dohody o ceně.
7. Jeho odsouzení je podle obviněného založeno jen na dvou nepřímých důkazech. Další důkazy nesvědčí o jeho vině, ale o vině ostatních spoluobviněných. Odvolací soud se proto kvůli důkazní nouzi uchýlil k argumentaci ve vztahu k širším skutkovým souvislostem, které se ale týkaly jen ostatních spoluobviněných. Podle dovolatele neexistuje ucelený řetězec důkazů, kterým by byla jeho vina prokázána.
8. Jeho odsouzení je založeno na odposlechu a záznamu jeho telefonického hovoru, tento důkaz je ale podle obviněného nepoužitelný. Jeho pořízení totiž souviselo s prošetřováním jiných podezření ze závažné trestné činnosti, do které nebyl zapojen. Také samotný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vykazuje závažné nedostatky, k tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Podle obviněného použití odposlechu telefonického hovoru představovalo zásah do legality trestního řízení, neboť uvedený důkaz byl hlavním důkazem o jeho vině a odvolací soud z něj dovodil ucelený řetězec důkazů, přitom však nesplňoval náležitosti stanovené zákonem.
9. V dalších pasážích dovolání obviněný rozporoval skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů týkající se Ještědské stavební společnosti. Nejprve namítl, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl skutečnosti, které z dokazování nevyplynuly, resp. je převracel v opak, když vyhodnotil, že samostatně stíhaný P. J. požádal obviněného o formální účast Ještědské stavební společnosti v zadávacím řízení. Podle dovolatele však nabídka uvedené obchodní společnosti byla podána, aniž by o tom byl P. J. informován, nemohli se tedy předem na ničem dohodnout. Dále nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu že poté, co vedení Ještědské stavební společnosti rozhodlo, že se tato obchodní společnost zúčastní zadávacího řízení, dostal zakázku k přípravě obviněný, který ji přidělil některému ze svých spolupracovníků a z titulu své funkce měl oprávnění jednat se zadavatelem zakázky a s dalšími osobami za Ještědskou stavební společnost. Podle obviněného se tak soud druhého stupně opomněl zabývat otázkou případné vědomosti ostatních členů vedení Ještědské stavební společnosti o komunikaci mezi ním a P. J. a z toho vyplývající okolností, zda se Ještědská stavební společnost zadávacího řízení účastnila s vážně míněným záměrem zakázku realizovat. V této souvislosti dovolatel namítl, že kolektivní vedení rozhodlo o tom, že se Ještědská stavební společnost zakázky zúčastní, není tedy důvod pochybovat, že nabídka nebyla učiněna vážně. Nesouhlasil ani se závěrem soudu druhého stupně, že nabídková cena neodpovídala skutečné vůli účastníka soutěže, což z provedeného dokazování nevyplývá. Obviněný také upozornil, že odvolací soud v napadeném rozsudku neuvedl, zda nabídková cena Ještědské stavební společnosti měla být uměle navýšena či snížena.
10. Obviněný namítal také porušení principu presumpce neviny u zaměstnankyně obecního úřadu obce Višňová, neboť soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích uvedly, že se podílela na zmanipulování veřejné zakázky. Obviněný se ohradil, že se E. J. nedopustila v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou žádného trestného činu, naopak existuje pravomocné rozhodnutí o zastavení jejího trestního stíhání.
11. Dalšími námitkami dovolatel zpochybňoval právní posouzení skutku jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie. Poskytnutí finančních prostředků z fondů Evropské unie nebylo přímo závislé na jeho předchozím protiprávním jednáním, jak opačně tvrdil odvolací soud, neboť zadavatel veřejné zakázky neměl povinnost oslovit pět uchazečů, v případě podlimitní zakázky by postačoval i pouze jeden uchazeč. Jeho jednání nemohlo být v příčinné souvislosti s čerpáním dotace, neboť dotaci by bylo možno čerpat, i kdyby nabídku podala pouze obchodní společnost BENNE. Nesouhlasil ani se závěrem, že by neoprávněně vylákal finanční prostředky z evropských rozpočtů. Podle obviněného odvolací soud celou veřejnou zakázku vykreslil jako záminku pro čerpání dotace a nepřihlédl k tomu, že dílo bylo řádně zrealizováno, poskytovatel dotace vyhodnotil záměr jako způsobilý k poskytnutí dotace a následně neměl k provedenému dílu žádné výhrady.
12. Soud druhého stupně podle dovolatele ani dostatečně nevysvětlil, jaký vliv mělo mít jeho jednání na výběr nejvhodnější nabídky, neboť v napadeném rozsudku neuvedl, zda cenu díla v nabídce zvýšil nebo snížil. Vyjádřil své přesvědčení, že obchodní společnost BENNE podala nižší nabídku než Ještědská stavební společnost, jednalo se proto o nejvhodnější nabídku.
13. Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o povinnosti nahradit škodu poškozené České republice – Ministerstvu životního prostředí. Náhrada finanční částky ve výši poskytnuté dotace odpovídá odvodu za porušení rozpočtové kázně, takové opatření by ale bylo možno uložit jen příjemci dotace, tj. obci XY. Odvolací soud se v trestním řízení nezabýval ani vztahem ceny poskytnutého plnění, obvyklé ceny poskytnutého plnění a výší poskytnuté dotace. Podle obviněného z trestního spisu ostatně ani nevyplývá, že by poskytovatel dotace o dotační prostředky z rozpočtů Evropské unie požádal, nebylo tedy prokázáno, že by tyto prostředky byly skutečně poskytnuty. Z uvedených důvodů proto nelze dovodit, že by poškozená Česká republika – Ministerstvo životního prostředí byla jakýmkoli způsobem poškozena, a proto měla být odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Ve druhé základní části svého dovolání (pod bodem IV.) obviněný chtěl shrnout své výhrady (a podřadit je pod dovolací důvody), tuto část rozdělil do sedmi bodů, v nichž některé námitky zopakoval, k nim ovšem přidal i nové. Předně namítl, že došlo k narušení popisu skutku, pak ale uváděl, že zásah do popisu skutku soudem prvního stupně byl natolik intenzivní, „že jednota skutku není zachována“, následně namítl, že skutek v rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu druhého stupně není týž. Bylo-li pak jeho odvolání zamítnuto, došlo podle něj k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Dále pod písm. b) této pasáže znovu zpochybnil zákonnost odposlechu jako důkazního prostředku, což podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod týž dovolací důvod podřadil i další námitku, že Ještědská stavební společnost měla reálný zájem o provedení zakázky, že její nabídka nebyla fingovaná, že nechyběla vážnost vůle při jejím předložení. Takové závěry odvolacího soudu jsou podle obviněného v rozporu s důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, zejména výpovědí svědkyně N. a svědka K.
15. Obviněný dále pod body IV. písm. d) až f) svého dovolání nesouhlasil s tím, že by mohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie. Podle něj soud druhého stupně chybně neaplikoval závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1387/2020, v níž byl skutkový stav totožný jako v nyní projednávané věci. Odvolací soud napadeným rozsudkem propojil jednání obviněného s jednáním zaměstnankyně obecního úřadu obce XY E. J., na čemž založil své závěry o vině obviněného. Dovolatel ale zdůraznil, že E. J. neznal, nikdy s ní nejednal, neměl tedy důvod se domnívat, že osoba jednající za obec XY měla povědomí o protiprávním jednání P. J. Podle názoru dovolatele tak nelze její jednání spojovat s jeho jednáním. V této souvislosti také poukázal na to, že odvolací soud dospěl v předcházejícím rozhodnutí týkajícím se viny Ještědské stavební společnosti k závěru, že jednání dovolatele nelze této obchodní společnosti přičíst, na druhou stranu ale jednání E. J., která navíc není trestně odpovědná, přičetl obci XY. Tím podle dovolatele byl porušen princip presumpce neviny. Došlo tak podle obviněného k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Konečně v bodě IV. písm. f) svého dovolání obviněný zpochybnil s odkazem na tytéž dovolací důvody správnost výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu, který nemůže být založen jen na tvrzení poškozeného, že se cítí být poškozen. Dále namítl, že případné porušení rozpočtové kázně mělo být řešeno jinak a v jiném řízení a s někým jiným – s žadatelem o dotaci. Odvolací soud se ani nezabýval podmínkami pro přiznání nároku na náhradu škody.
17. Dovolatel též navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu do doby pravomocného skončení řízení o jeho dovolání, neboť podle jeho názoru není vyloučeno odlišné právní posouzení věci a majetkové zájmy poškozené nebudou odložením významně ohroženy. Vznesl též podnět, aby návrh na odložení výkonu rozhodnutí podal předseda senátu soudu prvního stupně, což on skutečně učinil.
18. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o tom, že se dovolatel zprošťuje obžaloby.
19. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který tohoto práva nevyužil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
22. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
23. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – zamítl řádný opravný prostředek a neodstranil tak vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
26. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
27. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného z velké části představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil ve svém dovolání námitky do značné míry totožné jako v odvolání proti rozsudku odvolacího soudu, se kterými se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Na tyto pasáže je proto možno plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí a není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (stranám je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvede několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněného. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud totiž zpravidla odmítne odvolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud v zásadě souhlasí jak s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, tak i se změnami v použité právní kvalifikaci skutku odvolacím soudem, jež v dovolání namítal obviněný (k jiným otázkám se Nejvyšší soud s ohledem na vymezení dovolacích námitek nemohl vyjádřit). Nové námitky obsažené v dovolání obviněného se týkají především právního posouzení skutku jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, byť i k této právní kvalifikaci dříve obviněný uváděl svou argumentaci, s níž se dostatečně zevrubně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku již odvolací soud, jak bude níže rozvedeno.
28. Argumentace obviněného Ing. Martina Matznera byla navíc do značné míry obsahově shodná, jako byla argumentace spoluobviněných Michala Jurkoviče a Josefa Ševčíka v jejich dovoláních podaných proti dřívějšímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 4 To 50/2022, jímž byli tito spoluobvinění uznáni vinnými týmiž trestnými činy jako obviněný Ing. Martin Matzner. Dovolání těchto spoluobviněných již dříve Nejvyšší soud odmítl svým usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023, z nějž bude argumentace zčásti převzata, protože je přiléhavá i na věc obviněného Ing. Martina Matznera.
29. Obviněný Ing. Martin Matzner předně zpochybnil popis skutku ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, v němž podle něj vůbec neměl být popsán průběh prvního zadávacího řízení, neboť se jej ani on ani Ještědská stavební společnost neúčastnili. Dále v jeho první části není uvedeno, že by mu byla kladena za vinu dohoda s dalšími spoluobviněnými, přesto v následující části skutkové věty odvolací soud uvedl, že se účastnil vzájemné domluvy na ceně. Proti formulaci skutkové věty obviněný vznesl též námitky ve spojitosti s výtkou, že došlo k porušení totožnosti skutku, resp. „jeho jednoty“, když mu bylo kladeno za vinu, že svým jednáním zvýhodnil Ještědskou stavební společnost, ač měla být zvýhodněna obchodní společnost BENNE.
30. K tomu je třeba nejprve uvést, že ani jedna z takto postavených námitek týkajících se formulace skutkové věty nenaplňuje dovolatelem vymezené, ale ani žádné jiné dovolací důvody. Jde veskrze o námitky procesní, s nimiž nepočítá ustanovení §265b odst. 1 a 2 tr. ř., které obsahuje jen úzce vymezený okruh procesních námitek majících charakter zmatečních důvodů, mezi něž obviněným označené výhrady nepatří. Tyto námitky by mohly být nanejvýše součástí širšího okruhu výhrad porušení práva na spravedlivý proces. Ovšem tak je ani obviněný nekoncipoval. Přesto se i k nim, značně nad rámec (jako obiter dictum ) Nejvyšší soud vyjádří. K první z těchto námitek lze uvést, že dovolatel byl shledán vinným shora uvedenými trestnými činy, jichž se podle závěrů soudů nižších stupňů dopustil jako spolupachatel s dalšími již odsouzenými osobami, které se prvního zadávacího řízení účastnily. Ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že se prvního zadávacího řízení obviněný neúčastnil a že figuroval až ve druhém zadávacím řízení, které ovšem na první zadávací řízení jednoznačně navazovalo. Ke zrušení prvního zadávacího řízení došlo jen proto, aby se obvinění vyhnuli rozhodování ÚOHS a eventualitě zpochybnění vyřazení jednoho z uchazečů o (první) v podstatě totožnou veřejnou zakázku. Bylo by sice možno dospět k závěru, že v případě obviněného Ing. Martina Matznera je tento předcházející průběh (prvního) zadávacího řízení a s ním související jednání dalších osob popsán v rozsudku soudu druhého stupně poněkud nadbytečně, nicméně to rozhodně nelze považovat za pochybení, které by snad mělo být důvodem pro kasační zásah, a to dokonce až Nejvyššího soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku. Předně nadbytečné neškodí, jak uvádí stará latinská poučka ( superfluum non nocet ), navíc ale i vylíčení dalších skutkových okolností, zvláště pak za situace, že tento rozsudek byl vynesen již jen ohledně obviněného Ing. Martina Matznera, je svým způsobem pochopitelné a zdá se dokonce i vhodné, protože poukazuje na širší souvislosti skutku, a to dokonce i na to, že rozsáhlejší činností všech spoluobviněných byl naplněn prvek úkoru vůči dodavatelům ucházejícím se o prvně vypsanou veřejnou zakázku, kteří byli zrušením a následným vypsáním nové veřejné zakázky vyloučeni z možnosti se o ni ucházet. Obviněný Ing. Martin Matzner se zapojil do činnosti organizované skupiny později, ovšem při vědomí, co druhému vypsání veřejné zakázky předcházelo. Dovolací soud neshledal ani obviněným tvrzený rozpor ve skutkové větě, který by činil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Obviněnému nebyla kladena za vinu dohoda se všemi spoluobviněnými v žádné části skutkové věty. V její první pasáži soud druhého stupně jen uvedl, že se mezi s sebou dohodli samostatně stíhaná osoba K., samostatně stíhaná osoba J., a odsouzený Michal Jurkovič. Dovolatel tedy v této dohodě není zmíněn. Z druhé pasáže skutkové věty pak vyplývá, že se obviněný domluvil na ceně se samostatně stíhanou osobou J. (nikoli i s dalšími osobami; ovšem současně při vědomí jejich existence), že nabídková cena Ještědské stavební společnosti bude odpovídat určité ceně tak, aby zvítězila obchodní společnost BENNE. Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že soudem prvního stupně nebyla zachována totožnost skutku. S touto námitkou se dostatečně vypořádal již soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 33.), proto lze na tuto část odůvodnění odkázat. Jen stručně lze uvést, že obviněnému po celou dobu tohoto řízení bylo kladeno za vinu stejné jednání, a dokonce i stejný následek, jejich totožnost tak byla zachována, což je klíčové i pro zachování totožnosti skutku. Na tom nemohou nic změnit ani drobné úpravy popisu skutku, které rozhodně nemohou znamenat narušení principu totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. Viz k tomu bohatou judikaturu – za všechny např. rozhodnutí pod č. 64/1973, 33/1974, 52/1979, 1/1996 či 21/2010 Sb. rozh. tr. Na neujasněnost přístupu teorie i aplikační praxe k této otázce lze usuzovat i z obviněným vznesené námitky nedodržení zásady jednoty skutku. Není vůbec jasné, co tím obviněný mínil. Lze jen upozornit, že otázka jednoty skutku je problematikou hmotněprávní, zatímco totožnost skutku je otázkou procesní. V případě jednoty skutku jde o řešení, zda jde o jeden či více skutků, jaké jsou hranice skutku, co vše lze vnímat ještě jako jeden skutek (které dílčí akty je třeba spojit do jediného celku). K vypořádání této námitky ovšem obviněný neuvedl žádné další podrobnosti, spíše se zdá, že zaměnil tento pojem za pojem totožnosti skutku.
31. Obviněný svým dovoláním dále zpochybnil způsob, jakým odvolací soud (a předtím soud prvního stupně) dospěl ke skutkovým závěrům, které byly podle něj založeny na nedostatečném množství důkazů, jeho vina vlastně měla být založena na pouhých dvou nepřímých důkazech. Tak tomu ovšem není, kromě toho takto založená výhrada je pouhou polemikou se soudy nižších stupňů o hodnocení důkazů a jejich potřebného penza k prokázání konkrétního tvrzení. To je ovšem zcela na soudu, který určuje rozsah dokazování, pouze se musí vypořádat s případnými návrhy na doplnění dokazování. Výhrady obviněného proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, popř. proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, jsou v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné, pokud je výjimečně nelze podřadit pod nově formulovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo vysvětleno shora. Tomu by ale také musely výhrady odpovídat, což není případ dovolání obviněného. Obviněný nepoukázal na to, že by konkrétní skutkové zjištění rozhodné pro právní posouzení činu vůbec nemělo oporu v některém z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Zjevným (tj. extrémním) rozporem mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů na straně jedné a obsahem důkazů na straně druhé není ani případ, kdy je tvrzení založeno na jedné skupině důkazů, kterou preferuje jedna strana řízení (obžaloba), zatímco druhá strana (obviněný) se dovolává jiné skupiny důkazů. Kromě toho, že takové námitky nejsou způsobilé naplnit ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje je Nejvyšší soud ani za opodstatněné, neboť soudy nižších stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu pro rozhodnutí ve věci, v odůvodnění svých rozsudků pak detailně rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům na základě takového hodnocení dospěly, jejich argumentace se jeví jako zcela logická a přesvědčivá.
32. Dále obviněný namítal nezákonnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tedy klíčového důkazu, na němž bylo postaveno rozhodnutí o jeho vině. To je sice relevantní námitka plně podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně je zjevně neopodstatněná. Uvedený odposlech dovolatel považoval za procesně nepoužitelný, neboť jeho pořízení souviselo s prověřováním jiné trestné činnosti, jíž se obviněný neúčastnil. Podle něj navíc příkaz k odposlechu neobsahoval ani základní náležitosti, v důsledku čehož mají být poznatky učiněné z odposlechnutých telefonních hovorů absolutně nepoužitelné. Také s touto námitkou se dostatečně a správně vypořádal již soud druhého stupně, a to nejen v napadeném rozsudku (viz body 24. a násl. jeho odůvodnění), ale především v předchozím usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 4 To 44/2019 (č. l. 1830 a násl. trestního spisu). S argumentací odvolacího soudu k této otázce Nejvyšší soud souhlasí, proto i v tomto případě na ni může v plném rozsahu odkázat. Nad rámec pak může jen dodat, že s námitkami obviněného proti použitelnosti těchto důkazů nelze souhlasit. Je zcela běžné a v aplikační praxi uznávané, že prověřováním jedné trestné činnosti jsou získávány i poznatky o další trestné činnosti, a to dokonce i jiného okruhu osob. I ohledně nich jsou pak takto opatřené důkazy zásadně plně použitelné. Výjimkou z takového pravidla by byl případ, kdy by prvotní prověřování bylo založeno na ryzí fabulaci orgánů činných, takže by ve skutečnosti byly nasazovány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v případech, v nichž se neprověřují konkrétní relevantní poznatky o trestné činnosti, ale teprve odposlechy telekomunikačního provozu mají být získány. Těmto tezím odpovídá i právní úprava obsažená v §88 tr. ř. Použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci než v té, ve které byl záznam pořízen, předpokládá přímo zákon v §88 odst. 6 tr. ř., a to za podmínky, že s tím souhlasí uživatel odposlouchávané stanice nebo je v této jiné trestní věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin, pro který lze přikázat odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tedy na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši nejméně 8 let, pro některý z taxativně vyjmenovaných trestných činů anebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Tato podmínka byla splněna, neboť šlo o trestní stíhání pro trestný čin podle §256 tr. zákoníku, který je uveden v taxativním výčtu trestných činů, u kterých je odposlech a záznam telekomunikačního provozu vždy připuštěn, nadto horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u obou zločinů kladených obviněnému v této věci za vinu činí 8 let. Základní zákonný rámec použitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v jiné trestní věci, než ve které byl nařízen, tak byl naplněn.
33. Obviněný dále zpochybnil, že tento odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen v souladu se zákonem. Dovolací soud proto uvedený příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přezkoumal a dospěl k závěru, že i v tomto ohledu jsou výhrady obviněného zjevně neopodstatněné. Výroková část zpochybněného příkazu obsahuje všechny náležitosti předepsané zákonem. V odůvodnění příkazu musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují, dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Přezkoumávaný příkaz základní náležitosti obsahuje, byť si jistě lze představit zevrubnější odůvodnění takového zásahu do základních lidských práv, jaký je spojen s nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V tomto směru lze námitky obviněného chápat a zčásti uznat. Soudkyně Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, která příkaz vydala, v odůvodnění příkazu sice stručně uvedla konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňovaly, avšak takto popsala jednání osob, jež nebyly uvedeny ve výroku tohoto příkazu a jejichž účastnických čísel se odposlech netýkal. Není také zcela jasná souvislost mezi osobami uvedenými ve výroku příkazu a popsaným jednáním dalších osob (od osob uvedených ve výroku odlišných) s prověřovanou trestnou činností. Tato spojitost však vyplývá z trestního spisu, a to předně již ze samotného podnětu policejního orgánu k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (viz č. l. 1817) a poté i z návrhu státního zástupce na vydání příkazu, v němž je ještě detailněji popsán případ i s uvedením role jednotlivých osob (viz č. l. 1820). Z těchto dokumentů je zřejmé, s jakými informacemi orgány činné v přípravném řízení pracovaly, jaká podezření v té době měly, jak postupně prověřování probíhalo a jak byla odhalována činnost jednotlivých osob. Na základě této tzv. trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soudce) lze dospět k jednoznačnému závěru, že materiální podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly dány, že příkaz byl soudkyní vydán důvodně a že nejde o žádné tzv. rybaření ze strany orgánů státu, kterým teprve mají být získány poznatky o trestné činnosti, jak snad obviněný naznačoval. Posuzování zákonnosti konkrétního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se neděje v rovině abstraktní, jakýkoliv nedostatek v jeho odůvodnění nemůže sám o sobě znamenat absolutní nepoužitelnost na jeho základě získaných poznatků. Nedostatky je totiž třeba posuzovat materiálně a nikoli formálně, je třeba uvážit, zda určitá vada je natolik zásadní, že již znamená absolutní neúčinnost opatřeného důkazu, nebo naopak jde o vadu ryze formální, která takové účinky nemá. V daném případě i s ohledem na zmíněný test trojí kontroly lze uzavřít, že zpochybněný příkaz může z pohledu zákonnosti obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13).
34. Obviněný v této spojitosti sice odkázal na judikaturu Ústavního soudu a na závěry některých konkrétních rozhodnutí, ale nijak nevysvětlil, jak mají podporovat jeho argumentaci a jak souvisí s nyní projednávanou věcí. Uvedená rozhodnutí, na něž obviněný odkazoval, jsou založena na značně odlišných skutkových okolnostech, takže ani nejsou pro posouzení nyní projednávané věci přiléhavá. V nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, na který obviněný odkazoval, se Ústavní soud zabýval souladností ustanovení trestního řádu o příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků s ústavním pořádkem, ale příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho náležitostí se tento nález netýkal. Stejně tak se jej netýkal ani nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, který se zabýval tzv. prostorovým odposlechem, který byl proveden v rámci povoleného sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. Jedině v nálezu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, se Ústavní soud věnoval problematice podmínek a náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, podle přesvědčení Nejvyššího soudu ovšem s tímto nálezem nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozporu. V nyní projednávaném případě totiž byly dány konkrétní indicie o spáchání trestných činů, příkaz nebyl vydán jen na základě prostého trestního oznámení, ale v rámci prověřování rozsáhlé korupční trestné činnosti při zadávání veřejných zakázek ve stavebnictví v Libereckém kraji. Konkrétní informace, které měly být ověřeny nařízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, byly dostatečně podrobně popsány v podnětu policejního orgánu a následném návrhu státního zástupce. Samotné relativně nedostatečné zdůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze strany soudce pak nemůže samo o sobě znamenat absolutní neúčinnost důkazu, jak bylo naznačeno výše.
35. Jako výlučně skutkové lze označit námitky, kterými obviněný zpochybňoval závěry odvolacího soudu ohledně vážně míněné vůle Ještědské stavební společnosti, resp. jejího kolektivního vedení, účastnit se zadávacího řízení a s tím související námitky zpochybňující závěry soudů nižších stupňů, že nabídka byla vypracována a podána samotným dovolatelem účelově. Stejně tak lze označit i námitku, že nebylo prokázáno, zda nabídková cena byla obviněným zvýšena či snížena, čímž podle dovolatele ani nebylo vysvětleno, jaký vliv mělo jeho jednání na výběr nejlepší nabídky. Z jeho pohledu tak obchodní společnost BENNE nabídla nižší nabídkovou cenu, proto se jednalo o nejvýhodnější nabídku. Odvolací soud jednoznačně odmítl tyto námitky obviněného. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že se s administrátorem dohodl, že podá nabídku s takovou cenou, s níž nemá šanci zvítězit, čímž umožní zvítězit obchodní společnosti BENNE. Obviněný tak (podobně jako spoluobviněný Josef Ševčík jednající za obchodní společnost ADAPTO, spol. s r. o.) činil pod příslibem budoucího vítězství v jiné veřejné soutěži, resp. zadávacím řízení. Obviněný tak uvedenými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které mají oporu v provedeném dokazování a jsou logickým vyústěním úvah soudů nižších stupňů, v dovolání pak předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
37. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního i druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. O takový rozpor nejde, pokud soudy vycházely z verze skutkového děje uvedené v obžalobě opřené o jednu skupinu důkazů, naopak odmítly jinou verzi preferovanou obhajobou opřenou o jinou skupinu důkazů, pokud své stanovisko v tomto směru odůvodnily.
38. Pro úplnost dovolací soud dodává, že obviněný téměř u každé skutkové námitky týkající se Ještědské stavební společnosti a vážnosti její vůle účastnit se zadávacího řízení argumentoval tím, že o účasti Ještědské stavební společnosti v zadávacím řízení rozhodovalo kolektivní vedení této obchodní společnosti a nabídka byla zpracována až poté, co o účasti v zadávacím řízení vedení obchodní společnosti rozhodlo. Nebyl zde proto žádný důvod pochybovat o vážně míněném zájmu Ještědské stavební společnosti účastnit se zadávacího řízení. Odvolací soud však v žádné pasáži odůvodnění napadeného rozsudku dovolatelem popsaný průběh nezpochybňuje, naopak takovýto průběh z odůvodnění logicky vyplývá. Ze skutkového děje zjištěného na základě provedeného dokazování skutečně vyplývá (viz např. body 31. a 47. odůvodnění napadeného rozsudku), že o účasti Ještědské stavební společnosti rozhodovalo vedení této obchodní společnosti. Až poté, co vedení rozhodlo, že se Ještědská stavební společnost zadávacího řízení účastnit bude, dostal zpracování nabídky na starost obviněný, který ji vypracovával společně s dalšími osobami. Není tedy pochyb o tom, že o účasti v zadávacím řízení rozhodovalo kolektivní vedení a není pochyb ani o původní vážně míněné vůli Ještědské stavební společnosti účastnit se zadávacího řízení. Přesto se obviněný podílel na vypracování pouze formální nabídky podle pokynů samostatně stíhaného P. J.
39. Obviněný dále ve svém dovolání tvrdil, že samotná nabídka odpovídala skutečné vůli Ještědské stavební společnosti a že soud druhého stupně se záměrně vyhýbal určení, zda nabídková cena Ještědské stavební společnosti byla zvýšena nebo snížena. Místo toho pouze neurčitě konstatoval, že nabídková cena byla ovlivněna. Dále zpochybňoval zjištění, že by se on vůbec na zpracování nabídky podílel. I tyto námitky jsou pouhým vlastním hodnocením provedeného dokazování obviněným, který na takovém základě dospíval k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů. Odkázat je v tomto ohledu možno především na body 37. až 50. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud zevrubně rozebral důkazní situaci a závěry, které je z ní možno vyvodit. Tyto závěry postavil především na objektivních důkazech, jako jsou e-mailová korespondence a záznam telefonického hovoru mezi P. J. a obviněným. Z nich jednoznačně vyplývá, že se vzájemně dohodli, jaký bude jejich budoucí koordinovaný postup, kterým rozhodně nemělo být dosaženo toho, že bude vybrána Ještědská stavební společnost, kterou obviněný zastupoval. Obviněný dostal pokyn, aby jím předložená nabídková cena byla okolo 5,7 mil. Kč, čemuž pak odpovídala i skutečně učiněná nabídka. Telefonickým hovorem z 24. 3. 2014 je zase vyvrácena námitka obviněného, že na nabídce nepracoval, když v něm výslovně uvedl, že na nabídce (podle instrukcí P. J.) již pracuje, ale že jim na to P. J. nedává moc času.
40. Obviněný dále namítl, že odvolací soud se záměrně vyhýbal určení, zda nabídková cena Ještědské stavební společnosti byla zvýšena nebo snížena, proto použil neurčitou formulaci o „ovlivnění“ nabídkové ceny, čímž zároveň nevysvětlil, jakým způsobem jeho jednání ovlivnilo výběr nejvhodnější nabídky. Podle obviněného obchodní společnost BENNE podala nižší cenovou nabídku, proto se jednalo o nejvhodnější nabídku. K tomu je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně jednoznačně uvedl, že ovlivnit nabídkovou cenu účastníků zadávacího řízení se snažil samostatně stíhaný P. J., neboť to byl on, kdo kontaktoval jednotlivé účastníky zadávacího řízení, resp. osoby za ně jednající, a dával jim pokyny k vypracování jednotlivých nabídek tak, aby zadávací řízení (s nejnižší cenou) vyhrála předem vybraná obchodní společnost BENNE. Zadruhé není podstatné, zda cenu v nabídce obviněný snížil nebo zvýšil, neboť z napadeného rozsudku je zcela evidentní, že ji obviněný vypracoval tak, aby odpovídala pokynům, které mu dal P. J., který zajišťoval administraci zadávacího řízení. Právě účelovým vypracováním nabídky podle pokynů P. J. zasáhl obviněný objekt chráněný ustanovením §256 i §260 tr. zákoníku. Prvně uvedené ustanovení totiž chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo veřejné dražby, zejména pak zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky, příp. soutěžitele. Podle ustanovení §6 ZVZ byl zadavatel povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace (nyní podle ustanovení §6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek). Tato povinnost byla dána i v případě veřejné zakázky malého rozsahu, a to i kdyby jinak zadavatel nebyl povinen veřejnou zakázku podle tohoto zákona zadávat (viz rozhodnutí č. 6/2018 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný přistoupil na předstírání soutěže o veřejnou zakázku tím, že vypracoval (či nechal vypracovat) nabídku s předem domluvenými parametry za jednoho z uchazečů o veřejnou zakázku jen proto, aby ji získal předem domluvený dodavatel (obchodní společnost BENNE), účastnil se na zjednání výhody tomuto dodavateli, jakož i na tom, že jakákoliv férová soutěž o veřejnou zakázku byla zcela popřena, nebylo možno o ní vůbec hovořit, neboť žádná vůbec neproběhla.
41. Dovolatel dále zpochybňoval naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie. K této námitce nejprve uvedl, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s čerpáním dotace, neboť dotaci by bylo možné čerpat, i kdyby nabídku podala pouze jedna obchodní společnost, např. BENNE. Nesouhlasil ani se závěrem soudu druhého stupně o neoprávněném vylákání dotačních prostředků, neboť dílo bylo řádně zrealizováno, záměr zadavatele veřejné zakázky byl poskytovatelem dotace vyhodnocen jako způsobilý k čerpání dotace a poskytovatel dotace následně neměl ani žádné výhrady k provedenému dílu. S tvrzením dovolatele, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s čerpáním dotace, nelze souhlasit. Jeho hypotetické úvahy o účasti pouze jedné obchodní společnosti, které ve svém dovolaní předestřel, nejsou pro posouzení jeho jednání a příčinné souvislosti vůbec relevantní. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů totiž jednoznačně vyplývá, že nabídku neučinila pouze jedna obchodní společnost, ale pět obchodních společností, mezi nimiž byla i obviněným zastupovaná Ještědská stavební společnost. Podle dotačních podmínek bylo poskytnutí dotace vázáno na řádné provedení zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách. To se ale nestalo, protože žádná soutěž o veřejnou zakázku fakticky neproběhla, byla vlastně jen fingována, protože veřejná zakázka byla přidělena předem vybranému dodavateli za součinnosti dalších uchazečů o veřejnou zakázku, z nichž jedním byla obchodní společnost zastoupená obviněným. Vzhledem k tomu, že v průběhu zadávacího řízení protiprávně jednal i obviněný, jeho jednání je v příčinné souvislosti s čerpáním dotace. Pokud by totiž poskytovatel dotace věděl o nezákonnostech v rámci zadávacího řízení (které činil i obviněný), dotační prostředky by neposkytl a ani poskytnout nemohl, neboť průběh zadávacího řízení v souladu se zákonem byl jednou z podmínek pro poskytnutí dotace. To bylo prokázáno i dotazy na poskytovatele dotace.
42. Za zjevně neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud také námitku dovolatele, že nedošlo k neoprávněnému vylákání dotačních prostředků, neboť předmětné dílo bylo řádně zrealizováno, záměr zadavatele veřejné zakázky byl poskytovatelem dotace vyhodnocen jako způsobilý k čerpání dotace a poskytovatel dotace neměl ani žádné výhrady k provedenému dílu. Jde v podstatě o obdobné námitky, jaké dříve uplatňovali i spoluobvinění Michal Jurkovič a Josef Ševčík, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023. Tyto závěry tak může Nejvyšší soud zopakovat i ve vztahu k obviněnému Ing. Martinu Matznerovi.
43. Ani v tomto směru tedy nemůže Nejvyšší soud s dovolatelem souhlasit. Je zřejmé, že v daném případě šlo o projekt mimo jiné dotovaný z peněz z rozpočtů spravovaných Evropskou unií, o čemž všichni spoluobvinění dobře věděli. Objektem trestného činu podle §260 tr. zákoníku po celou dobu jeho existence (i při různých legislativních změnách jeho dikce) je zájem na ochraně majetku a finančních zájmů Evropské unie, zejména zájem na řádném zacházení s tokem finančních prostředků (tj. s příjmy – tvorbou zdrojů EU a výdaji – nakládání a využití naakumulovaných zdrojů) spravovaných Evropskou unií a na řádném využívání majetku pořízeného z finančních zdrojů EU – viz k tomu ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1. Znaky tohoto trestného činu tak může naplňovat široká škála různých jednání určitým způsobem se dotýkajících finančních zájmů Evropské unie. Chrání se tak mimo jiné (a především) zájem na tom, aby prostředky z evropských rozpočtů byly účelně vynaloženy v předem schválených oblastech na projekty, které Evropská unie hodlá podporovat, a to v souladu s předem stanovenými pravidly Evropské unie, jimiž se současně umožňuje kontrola správnosti a účelnosti vynaložení prostředků. Porušení těchto pravidel pak namnoze znemožňuje účinnou kontrolu nad vynakládanými penězi, což se podle dotačních pravidel zpravidla postihuje krácením dotace nebo úplným odepřením jejího proplacení, resp. vrácením dotace či její části. Typickým porušením dotačních pravidel přitom bývá porušení pravidel při zadávání veřejné zakázky, jako tomu bylo v tomto případě. Narušení férovosti soutěže o veřejnou zakázku pak znemožňuje kontrolu správnosti ceny díla, které bylo předmětem zakázky. Není totiž možno vůbec určit, zda veřejný sektor nemohl pořídit předmět veřejné zakázky (zde dílo) za cenu nižší, bylo-li zadávací řízení zmanipulováno ve prospěch jediného uchazeče o veřejnou zakázku. Nelze tak ani hovořit o účelném vynaložení peněz z evropských rozpočtů. Ke stanovení správné tržní ceny měla totiž sloužit právě nezmanipulovaná soutěž o veřejnou zakázku, tedy zadávací řízení proběhlé podle zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Jak bylo prokázáno v této věci, finanční prostředky, které měly původ v evropských rozpočtech, byly použity na provedení díla, které zhotovila obchodní společnost BENNE vybraná na základě zmanipulovaného výběrového řízení, přičemž podmínkou pro vyplacení dotace byl výběr dodavatele na základě zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Pokud k žádosti o dotaci byly předloženy doklady, které zastíraly nezákonnosti v rámci zadávacího řízení, a následně došlo k profinancování díla žadateli o dotaci z peněz s původem z evropských rozpočtů, byl zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie (objekt) porušen.
44. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s dalšími námitkami dovolatele směřujícími proti posouzení jeho jednání též jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a) a c) tr. zákoníku. Naopak jde-li o předložené sporné otázky, souhlasí s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který správně vystihl klíčová skutková zjištění, jež důvodně podřadil pod jednotlivé znaky uvedeného trestného činu. Proto lze na toto odůvodnění plně odkázat. Ustanovením §260 tr. zákoníku se nechrání pouze účelné vynaložení finančních prostředků, ale též zájem na pravdivosti, správnosti a úplnosti dokladů a údajů vztahujících se k rozpočtům a majetku Evropské unie. Zákonem č. 315/2019 Sb. došlo mimo jiné k změně dikce tohoto ustanovení (ovšem bez věcného posunu) nahrazením pojmu „nesprávné“ (použití finančních prostředků) slovem „neoprávněné“, aby se výstižněji zdůraznila protiprávnost činu (aniž by došlo k obsahové změně). K nesprávnému (neoprávněnému) použití finančních prostředků dojde i tehdy, pokud při čerpání takových prostředků nebyla dodržena pravidla pro jejich čerpání, což je zastíráno v předkládaných dokladech, jako tomu bylo v tomto případě. Ustanovením §260 odst. 1 tr. zákoníku se nepostihují případy neoprávněného použití prostředků na jiný účel, jak snad námitky obviněného naznačovaly, protože takové jednání se postihuje podle §260 odst. 2 tr. zákoníku (v němž je obsažena druhá základní skutková podstata tohoto trestného činu, která ale nebyla obviněným kladena za vinu). Znaky objektivní stránky první základní skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve vyhotovení nepravdivých dokladů, které se vztahovaly k výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie, a v umožnění nesprávného (tj. neoprávněného) použití finančních prostředků z takového rozpočtu, nepochybně jednáním obviněných a dalších osob v souhrnu naplněny byly. Obvinění totiž zmanipulovali zadávací řízení (při zadávání veřejné zakázky), takže fakticky vůbec neproběhla férová soutěž o veřejnou zakázku, čímž došlo k zásadnímu porušení dotačních pravidel. Dotace by při vědomí takové manipulace se zadávacím řízením nebyla poskytovatelem dotace vůbec poskytnuta. Obvinění tak vytvořením dokladů budících zdání férové soutěže o veřejnou zakázku umožnili nesprávné a neoprávněné použití finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropské unie. Na tom se významnou měrou podílel i obviněný Ing. Martin Matzner.
45. Nejvyšší soud neakceptoval ani stejnou námitku dovolatele, jakou již dříve uplatnili spoluobvinění Josef Ševčík a Michal Jurkovič, že postup odvolacího soudu v této věci byl v rozporu s názory vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1387/2020, že soud druhého stupně zcela nepatřičně a zavádějícím způsobem poukázal na skutkové odlišnosti od projednávané věci, zejména na jednání E. J., která však v této věci nebyla obžalována, že zástupci obce o žádné manipulaci s výběrovým řízením nevěděli, resp. že zpochybňováním řádnosti konání E. J., s níž navíc obviněný Ing. Martin Matzner ani nebyl ve styku, byl porušen princip presumpce její neviny. Předně je k tomu třeba uvést, že uvedené usnesení není ojedinělé v argumentaci, již obviněný uplatňoval i ve své věci, naopak stojí na právním názoru, který se posléze projevil i v další navazující judikatuře Nejvyššího soudu, především pak v usnesení ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 156/2022, jež bylo předloženo trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu a schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou vydává Nejvyšší soud, a to s touto právní větou (doposud k publikaci nedošlo, takže ještě rozhodnutí nebylo přiděleno příslušné pořadové číslo): „ Jestliže zadavatel veřejné zakázky a příjemce dotace z rozpočtu Evropské unie pověřil administrací této zakázky a zorganizováním výběrového řízení zprostředkovatele, který nezajistil dodržení pravidel výběrového řízení a vybral předem domluveného uchazeče o veřejnou zakázku, může se tento uchazeč za splnění dalších podmínek jako spolupachatel nebo účastník dopustit trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě obvykle nebude přicházet v úvahu jeho trestní odpovědnost i za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. “ Zdánlivě tak uvedená právní věta konvenuje názoru obviněného a měla by být aplikována i na tuto věc (ostatně podobnost případů není čistě náhodná, protože jak v této věci, tak v obou shora zmíněných věcech vystupoval týž administrátor veřejných zakázek, jakkoliv šlo o různé veřejné zadavatele veřejných zakázek). V této věci ovšem odvolací soud zcela pregnantně vystihl odlišnost projednávaného případu od obou výše zmíněných, která spočívala právě v angažovanosti při manipulaci se zadávacím řízením na veřejnou zakázku ze strany pracovníků obce, konkrétně pak svědkyně E. J. Taková účast některého z představitelů zadavatele veřejné zakázky a současně příjemce dotace v předešlých případech zjištěna nebyla. Právě a jen proto Nejvyšší soud v nich upřednostnil ochranu dobré víry příjemce dotace, pro něhož jiný jako zjednaný dodavatel zorganizoval celé zadávací řízení na veřejnou zakázku, na němž se jinak příjemce dotace nepodílel (tedy ani na manipulaci s ním). Možnost odlišného posouzení věci v jiných případech, v nichž určitým způsobem bude na manipulaci při zadávacím řízením účasten i sám příjemce dotace (resp. jeho pracovník), vyjadřuje ve shora uvedené právní větě k publikaci schváleného rozhodnutí slovo „obvykle“.
46. V tomto konkrétním případě nejde o případ zneužití dobré víry příjemce dotace a současného zadavatele veřejné zakázky, který si objednal administraci veřejné zakázky u specializovaného subjektu dodávajícího tuto službu, neboť byl soudy nižších stupňů učiněn závěr, že (nejméně) jeden z pracovníků příjemce dotace, konkrétně zaměstnankyně obce XY E. J., která měla jako referentka a sekretářka obecního úřadu zadání veřejné zakázky na starosti, se na manipulaci při zadávacím řízením přímo dohodl se samostatně stíhaným zástupcem administrátora P. J., který měl vše za součinnosti s dalšími osobami organizovat. Zaměstnankyně obce E. J., v jejíž kompetenci byly mimo jiné též veřejné zakázky, byla obcí pověřena ke zpracování podkladů k zadávacímu řízení a ke spolupráci s mandatářem P. J. Pokud tato zaměstnankyně o protiprávnosti jednání obviněných věděla, sama do něj byla zapojena, a dokonce iniciovala některá ze setkáních obviněných, nelze uvažovat o dobré víře žadatele ve vztahu k dotačnímu řízení a k samotnému poskytnutí dotace. Tato skutečnost pak vylučuje hledět na jednání obviněných jako na samostatnou oddělenou součást příprav pro získání zdrojů z rozpočtů Evropské unie, a právě naopak uvedené zapojení E. J. do nezákonných dohod v rámci zadávacího řízení lze vyhodnotit jako snahu žadatele o dotaci vylákat finanční prostředky z evropských rozpočtů. Soud druhého stupně správně zohlednil povahu jednání zaměstnankyně obecního úřadu E. J., vyloučil dobrou víru obce XY jako příjemce dotace, a proto též důvodně vyvodil trestněprávní odpovědnost stíhaných osob podílejících se na manipulaci při zadávání veřejné zakázky za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie.
47. Nelze souhlasit s dovolatelem ani v tom směru, že by přístup odvolacího soudu k E. J. byl v rozporu s principem presumpce neviny. Na posouzení jejího jednání a zapojení do manipulace při zadávání veřejné zakázky totiž záviselo posouzení otázky viny všech osob stíhaných v této věci (konkrétně, zda se obvinění dopustili též trestného činu podle §260 tr. zákoníku). Jednalo se tedy o předběžnou otázku týkající se viny, kterou je soud v trestním řízení oprávněn i povinen posoudit si sám, není přitom vázán žádným jiným rozhodnutím, i kdyby bylo vydáno (sluší se doplnit, že jedinou výjimkou by bylo posouzení otázky osobního stavu, o kterou ale v daném případě nešlo). Takové důsledky vyplývají z §9 odst. 1 tr. ř. – srov. k tomu ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171 a násl. V daném případě soudy nižších stupňů neignorovaly způsob, jakým skončilo trestní řízení vedené proti svědkyni, nicméně zevrubně se povahou její činnosti zabývaly, zohlednily klíčové důkazy (zejména pokud jde o záznam jejího telekomunikačního provozu), na jehož základě mohly dospět k závěrům o její vědomé spolupráci s obviněnými v této věci.
48. V daném případě nešlo ani o vyvozování trestní odpovědnosti právnické osoby – obce XY, proto jakékoliv námitky dovolatele směřující proti chybné aplikaci zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, nemohou nalézt uplatnění. Nejvyššímu soudu nepřísluší v tomto dovolacím řízení ani přezkoumávat správnost rozsudku, jímž byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost Ještědská stavební společnost zproštěna obžaloby, protože takový výrok nebyl vůbec napaden dovoláním. Proto i námitky obviněného týkající se trestní odpovědnosti této obchodní společnosti nemohou být předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.
49. Obviněný ve svém dovolání konečně namítal i nesprávnost výroku o povinnosti nahradit poškozené České republice škodu. Podle něj nebyla odvolacím soudem dostatečně prokázána škoda, její výše, resp. příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou, podle něj soud druhého stupně opřel svůj závěr o vzniklé škodě pouze o sdělení poškozené, že se cítí být poškozena. Podle obviněného se odvolací soud nezabýval ani vztahem ceny poskytnutého plnění, obvyklé ceny poskytnutého plnění a výší poskytnuté dotace, navíc z trestního spisu ani nevyplývá, že by dotační prostředky byly poskytnuty. Dále namítl, že to byl právě žadatel o dotaci, kdo případně porušil rozpočtovou kázeň, proto by k odvodu měl být pasivně legitimován právě jen tento žadatel, tedy obec XY.
50. Ani s těmito výhradami obviněného nelze souhlasit (kromě toho, že jde opět do značné míry o zpochybnění procesu dokazování a učinění skutkových závěrů, což jsou námitky neodpovídající dovolacím důvodům). Předně není pravdou, že by z trestního spisu nevyplývalo, že dotační prostředky byly Českou republikou – Ministerstvem životního prostředí poskytnuty. V trestním spisu je založeno rozhodnutí o poskytnutí dotace (na č. l. 752), po kterém následuje i potvrzení o přijetí dotace podepsané V. E., starostkou obce XY (viz č. l. 775 trestního spisu). Bylo také prokázáno, že došlo k provedení díla, na které byly tyto dotační prostředky poskytnuty. Stejně tak byla dostatečně zjištěna a prokázána i výše škody . Bylo zjištěno, že zákonný průběh zadávacího řízení byl jednou z podmínek pro poskytnutí dotace a že poskytovatel dotace, kdyby věděl o nezákonnosti v průběhu zadávacího řízení, nejenže by dotační prostředky neposkytl, ale ani by je poskytnout nemohl pro nedodržení podmínek pro jejich poskytnutí. Tento závěr výslovně potvrdilo i Ministerstvo životního prostředí, vyplývá i z dokumentů založených v trestním spisu např. z přílohy č. 1 k rozhodnutí o poskytnutí dotace – podmínky poskytnutí dotace (na č. l. 755, resp. 758). Odvolací soud tudíž správně určil částku 3 928 317,44 Kč jako škodu vzniklou v důsledku neoprávněně vyplacených dotačních prostředků, ostatně názor, že škodou je částka odpovídající celé výši poskytnutých dotačních prostředků pocházejících z rozpočtů Evropské unie, je v takových případech v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). Nelze uznat ani námitku obviněného, že stanovení povinnosti k náhradě škody ve výši dotačních prostředků poskytnutých z unijních prostředků by bylo možno uplatnit pouze vůči obci XY, a to jako odvod za porušení rozpočtové kázně.
51. Pokud jednání obviněného je jednou z příčin vzniku škody (třebaže méně významnou), není možno soudům nižších stupňů vytýkat, že mu uložili povinnost takto způsobenou škodu nahradit. Je také třeba upozornit, že obviněný se podílel na vzniku škody úmyslným jednáním, které lze dokonce posoudit jako dva úmyslné trestné činy. Odvolací soud tak nepochybil ani v tom směru, že obviněnému jako škůdci uložil povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně spolu s dalšími obviněnými. V tomto směru lze připomenout právní větu rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. obč. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019): „ Škůdci, kteří podle pravomocného rozsudku vydaného soudem v trestním řízení spáchali trestný čin jako spolupachatelé, jsou zásadně povinni nahradit škodu způsobenou takovým trestným činem společně a nerozdílně (§2915 odst. 1 o. z.); povinnost k náhradě škody podle účasti škůdců na škodlivém následku (§2915 odst. 2 věta první o. z.) jim lze uložit jen výjimečně. Jestliže však škůdci spáchali trestný čin jako spolupachatelé a zároveň jako členové organizované skupiny, jsou povinni nahradit tím způsobenou újmu (škodu) vždy společně a nerozdílně; ustanovení §2915 odst. 2 věty první o. z. o dělené povinnosti škůdců se zde vůbec neuplatní. “ Kromě toho není relevantní ani argument, že poškozený (zde Česká republika – zastoupená Ministerstvem životního prostředí) měl primárně požadovat vrácení poskytnuté dotace po příjemci dotace jako bezdůvodně obohaceném. Právo na vydání bezdůvodného obohacení a právo na náhradu škody proti škůdci, který zavinil, že se jiný bezdůvodně obohatil, jsou podle ustálené judikatury dva samostatné nároky, které může poškozený uplatnit podle svého uvážení (tak např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, srov. též rozhodnutí č. 29/2016-II. Sb. rozh. tr.).
52. Již z toho vyplývá, že nebylo možno ani uznat námitku obviněného , že odvolací soud rozhodnutím v adhezním řízení o přiznání nároku poškozené na náhradu škody ve výši odpovídající výši poskytnuté dotace zasáhl do pravomoci finančního úřadu, popř. že by takovým postupem zkracoval práva obviněných na řízení před příslušnými správními orgány. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že dvěma hospodářskými trestnými činy způsobili poškozenému škodu. Proto bylo povinností soudu, nebylo-li zákonných překážek, rozhodnout již přímo v trestním řízení o povinnosti obviněného takto způsobenou škodu nahradit, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena (srov. §228 odst. 1 tr. ř.). Do pravomoci správních orgánů tím jistě nezasáhl, protože je k takovému stanovení škody zmocněn zákonem a zákon u tohoto trestného činu přímo předpokládá možnost vzniku škody, neboť je vyjádřena ve kvalifikované skutkové podstatě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, který byl kladen obviněným za vinu.
53. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud též zamítl návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí podaný podle §265h odst. 3 tr. ř., neboť podané dovolání obviněného bylo ještě přímo v zákonné lhůtě 14 dnů pro rozhodnutí o návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání proto nebylo vůbec třeba. K současnému rozhodnutí přímo o podaném dovolání v tak krátké lhůtě mohlo dojít jen proto, že Nejvyšší soud měl v době podání návrhu předsedou senátu soudu prvního stupně k dispozici i celý trestní spis, na jehož prostudování měl dostatek času, neboť ve věci krátce předtím rozhodoval o podaných dovoláních spoluobviněných Michala Jurkoviče a Josefa Ševčíka.
IV. Závěrečné shrnutí
54. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Martina Matznera odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a podle §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odklad výkonu rozhodnutí zamítl. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu