ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.257.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 257/2022- 15338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění J. B. , nar. XY v XY, bytem XY č. XY, okres XY, M. H. , nar. XY v XY, bytem XY, a M. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 4 To 25/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H., J. B. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění J. B. (v bodě 3.), M. H. (v bodě 2.) a M. B. (v bodě 1. a 7.) byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 7 T 19/2016, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému J. B. byl uložen podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 3 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 30 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Obviněnému M. H. byl uložen podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Obviněnému M. B. byl podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 40 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výši 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti statutárního orgánu právnické osoby na dobu 3 let.
2. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou popsány v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a jsou všem účastníkům řízení dostatečně známy.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění J. B., M. H., M. B., J. W., J. Ř., R. H., M. G., M. K., L. B., P. J., R. P., L. K., J. Č., K. N. a obviněné právnické osoby P., H. s. Č., M., S. o. s. K. k., E. b. h., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněných M. H., J. W., J. Ř., L. K., J. Č., K. N. a obviněných právnických osob P., M., S. o. s. K. k., E. b. h., rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části, tedy ve výrocích o vině a trestu a ve výroku o náhradě škody u všech těchto obviněných s výjimkou M. H., u něhož byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o trestu, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestech u těchto obviněných. V případě obviněného M. H. při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud o uložení trestu odnětí svobody tomuto obviněnému podle §260 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Odvolání obviněného J. B. a M. B. Vrchní soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
a) dovolání obviněného J. B.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
5. Obviněný znovu zopakoval, že byl představitelem organizace s velmi úzce specializovanou činností nesouvisející s administrativou, přičemž financování H. s. Č., bylo závislé na dotacích ze státního rozpočtu. Jejím nejvyšším orgánem byla správní rada, jejíž předsedou byl ministr pro místní rozvoj. V letech hospodářské krize 2008 až 2010 zanikl sponzoring organizace ze strany soukromých subjektů a prostředky poskytované ze státního rozpočtu pro její provoz nepostačovaly. Obviněnému proto bylo doporučeno využít různé dotační projekty. Proto H. s. Č., usilovala o přiznání dotačních projektů z prostředků Evropské unie, a to v rámci projektů „XY“ a „XY“. Podle obviněného není pravdou, že k administraci projektu udělil účelově plnou moc. Projekty administrovali manažeři, neboť statutární zástupci H. s. Č., se v problematice dotací neorientovali. Ve shodě se svou dosavadní obhajobou obviněný uvedl, že většina administrátorů požadovala finanční plnění za zpracování žádosti, na což neměli v rozpočtu finanční prostředky. R. H. nabídl zpracování žádosti zdarma s tím, že v případě schválení projektu bude vše administrovat. Působil přitom velmi sebejistě, měl detailní informace o projektech a budil dojem, že se v problematice projektů vyzná. Přislíbil zpracování projektu pro zajištění financí na školení H. s. Č., přičemž detaily žádosti obviněný neznal a ani ostatní obvinění neměli v popisu práce se s touto žádostí seznámit.
6. Obviněný rovněž znovu podrobně popsal všechny okolnosti případu, uvedl, že po schválení žádosti o dotaci uzavřela H. s. Č., s obchodní společností P., zastoupenou R. H., smlouvu na administraci projektu, přičemž tato společnost měla připravit veškeré potřebné podklady, zajistit manažera projektu, který bude zpracovávat monitorovací zprávy, a hlídat, aby bylo vše v pořádku. P. zpracovala pracovní smlouvy, navrhla rozdělení jednotlivých pozic a připravila časový harmonogram. H. s. Č. prováděla školení a předávala potřebné podklady a doplňovala je podle přesvědčení obviněného J. B. pravdivě podle dalších požadavků. Pokud bylo v podkladech cokoliv nesprávně či nedostatečně, byly podklady podle pokynů R. H. opraveny nebo doplněny. Dovolatel popřel, že by na fakturách něco škrtal. Při zahájení kontroly mu bylo sděleno, že jde o běžnou kontrolu a teprve na základě dotazů vznášených v rámci kontroly ze strany Krajského úřadu požádal obviněný o nahlédnutí do podkladů k projektu. Teprve po nahlédnutí do nich nechal celý projekt zastavit a ukončil R. H. plnou moc, neboť zjistil, že zde jsou podklady, které nikdy neviděl, nepodepsal, nebo které neoprávněně podepsal R. H. Ukončení spolupráce s R. H. učinil obviněný ještě z kanceláře Krajského úřadu. Následně byly vráceny veškeré poskytnuté finanční prostředky. Krajský úřad vyměřil H. s. Č. pokutu a po zamítnutí její žádosti o prominutí byla řádně uhrazena. H. s. Č., ukončila veškeré další rozpracované projekty a více než půl roku od R. H. získávala podklady celého projektu, které dovolatel následně předal orgánům činným v trestním řízení.
7. Obviněný namítl, že se z poskytnutých prostředků Evropskou unií neobohatil, snažil se jen naplnit účel, pro který byla založena H. s. Č., proto i najal externího dodavatele služeb, který celý projekt zajišťoval, předával mu potřebné podklady, které administrátor dále měl předávat Krajskému úřadu, který čerpané prostředky proplácel. Jakmile zjistil, že byly Krajskému úřadu předloženy falešné podklady, činnost dodavatele služeb okamžitě ukončil, neoprávněně vyčerpané prostředky vrátil a plně spolupracoval na vyšetření činnosti tohoto administrátora projektu. Podle názoru obviněného mu nebyl prokázán úmysl skutek spáchat ani vědomost o tom, že k páchání skutku dochází. Jeho jednání poté, když začaly vycházet najevo nesrovnalosti, naplnilo ustanovení o účinné lítosti, byť jeho aplikaci v tomto případě zákon nepřipouští. Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud ve vztahu k němu nesprávně vyhodnotil stupeň společenské škodlivosti skutku, neboť vzhledem k jeho jednání poté, co byl seznámen se způsobem činnosti R. H., a vzhledem k nápravným krokům, které podnikl, je namístě uvažovat o zániku trestnosti skutku, a to i vzhledem k jeho vedlejší roli v porovnání s rozsahem činnosti R. H. Ačkoliv měl odvolací soud za to, že jeho činnost naplnila skutkové podstaty stíhaných trestných činů, sám obviněný ani nikdo jiný z H. s. Č., tyto dokumenty nikdy neviděl, obviněný J. B. je proto přesvědčen, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
8. Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
b) dovolání obviněného M. H.
9. Obviněný M. H. podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný v něm namítl, že neměl být uznán vinným skutkem pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, jelikož v popisu tohoto skutku ve výrokové části rozsudku nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodnily závěr, že se aktivně a vědomě podílel společným jednáním se spoluobviněnými J. W., J. Ř., R. H. a obviněnou právnickou osobou obchodní společností D., na jednání směřujícím k neoprávněnému vylákání dotačních prostředků z Operačního programu „XY“. V popisu skutku podle názoru dovolatele absentují skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že skutečně přijal pozici manažera projektu, metodika a lektora a že by tyto pozice reálně vykonával.
10. Podle přesvědčení obviněného byla jím uplatněná obhajoba o jeho nevědomém zapojení do páchané trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, potvrzena i výpověďmi spoluobviněných a znalců MUDr. Evy Čápové a doc. PhDr. Jana Laška, CSc., kteří zkoumali osobnost jeho otce a jeho vztah k členům rodiny včetně dovolatele. Na většině zkoumaných dokumentů byly podpisy dovolatele označeny znalcem z oboru písmoznalectví za padělky. Obviněný považoval za důležité provést znalecké zkoumání i dalších listin, jeho návrhu však nebylo vyhověno ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Skutečnosti vyplývající z těchto listin jsou tak sporné a nejasné a dokazování je v důsledku toho neúplné.
11. Obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně i soud odvolací založily aktivní a vědomou účast obviněného na projektu na jediném důkazu, a to pracovní smlouvě, která měla být uzavřena mezi ním a obchodní společností D. Obviněný přitom od počátku řízení trval na tom, že tuto smlouvu ze dne 1. 12. 2012 nikdy nepodepsal a nikdy ji neviděl. Pokud znalec z oboru písmoznalectví považoval podpis na této listině s vysokou pravděpodobností za jeho pravý podpis, obviněný k tomu uvedl, že mu v té době bylo pouhých 20 let a mohl smlouvu podepsat pod tlakem svého otce a rodinné situace. Obviněný rovněž připomněl, že měl téhož dne podepsat i druhou smlouvu mezi ním a obchodní společností D., jeho podpis na ní byl však provedeným znaleckým zkoumáním označen za padělek. Proto podle přesvědčení obviněného existují důvodné pochybnosti o pravosti jeho podpisu i na předmětné pracovní smlouvě.
12. Obviněný poukázal na to, že již v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpochybňoval platnost předmětné pracovní smlouvy, přičemž k námitce její neplatnosti se odvolací soud vůbec nevyjádřil a zcela tuto námitku opomenul. Přitom nedílnou součástí této pracovní smlouvy měl být podle bodu 4. smlouvy dokument s názvem „XY“, který měl vymezovat přesnou pracovní náplň obviněného, avšak na tomto dokumentu chybí jeho podpis. Protože se jednalo o podstatnou součást pracovní smlouvy a byl nezbytný jeho souhlas s tímto dokumentem, který však nebyl udělen, nemohlo ani dojít k platnému uzavření pracovní smlouvy a k platnému přijetí pracovní pozice. V této souvislosti obviněný odkázal na odbornou literaturu, podle níž není pracovní smlouva platně uzavřena, pokud se účastníci nedohodnou na některé z podstatných náležitostí. Obviněný namítl, že nikdy nepřijal účast na žádném projektu, nikdy nepřijal žádnou pracovní pozici a nepodepsal žádný dokument, na jehož základě by přijal jakoukoliv pracovní pozici. Tyto skutečnosti podle něj nebyly v řízení prokázány. Pochybnosti o existenci pracovního poměru rovněž podle názoru obviněného plynou i z výpovědi spoluobviněné R. H., jednatelky obchodní společnosti D., která uvedla, že se s obviněným M. H. nikdy nesetkali, žádný dokument spolu nepodepsali a obviněný se nikdy nedostavil ani na místo výkonu údajné pracovní pozice v obchodní společnosti D.
13. Podle názoru obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení v tom, že v odsuzujících rozsudcích byl mylně kvalifikován trestný čin spáchaný obviněným na podkladě skutečnosti, že podle předmětné pracovní smlouvy byla na jeho účet, který kontroloval jeho otec, poukazována mzda ve výši přibližně 15 000 Kč, žádná z takto na účet připsaných částek však neodpovídá sjednané mzdě. Přitom z pracovní smlouvy rovněž vyplývá, že od 1. 2. 2013 měla být a zřejmě i byla mzda poukazována na jiný účet, jak je viditelné z listiny, kde byla na horní části ručně vyznačena změna této skutečnosti. Ačkoliv obhajoba navrhovala doplnění dokazování k otázce, kdo je majitel tohoto účtu a kdo skutečně mzdu inkasoval, v řízení tato skutečnost nebyla objasněna, nicméně obviněný vlastníkem tohoto účtu nebyl. Skutkový stav tak nebyl zjištěn podle obviněného dostatečně a bez důvodných pochybností.
14. Podle přesvědčení obviněného hodnocení provedených důkazů neodpovídalo zásadám trestního řízení, požadavku na respektování zásady presumpce neviny a nebylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, pro který byl stíhán, se skutečně stal a že jej spáchal obviněný. Už v podaném odvolání přitom dovolatel namítal procesní pochybení spočívající v nerespektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž došlo k zásahu do principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“ . Obviněný rovněž shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a nesprávnými právními závěry, neboť závěry soudů nižších stupňů postrádají jakoukoli racionální a logickou oporu v provedeném dokazování. Podle obviněného existují na základě provedeného dokazování důvodné pochybnosti o jeho vině, a tak soudy nedostály zákonným požadavkům, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
15. Závěrem svého dovolání obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
c) dovolání obviněného M. B.
16. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. B. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jejich naplnění spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou pravým opakem obsahu provedených důkazů a napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Došlo podle něj také k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů vyhodnotily jeho jednání v rozporu s provedenými důkazy jako trestný čin, přestože spáchání trestného činu nebylo prokázáno bez důvodných pochybností. Navíc skutková zjištění nebyla provedena v rozsahu potřebném pro závěr o vině obviněného a žádný z důkazů, ani ve spojení s dalšími důkazy, bez důvodných pochybností neprokazuje, byť i jen nepřímý úmysl obviněného spáchat trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
17. Odvolací soud se podle obviněného nesprávně vypořádal s námitkami obsaženými v jeho odvolání a dospěl k závěru, že se obviněný doznal, že ve vztahu k projektu XY podepsal pracovní výkazy obsahující nepravdivé skutečnosti, obdržel finanční prostředky z účtu XY, ačkoliv si byl vědom, že v rámci projektu žádnou práci neprovedl, v projektu XY společně s K. N. vystavoval pro poskytovatele dotace podklady, v nichž byly uváděny informace v rozporu se skutečností a jeho spolupráce s R. H. nebyla krátkodobá, přičemž již v rámci prvního projektu XY obviněný vystupoval pouze formálně, aniž by se zajímal, proč a v jaké pozici zde vystupuje. Podle odvolacího soudu věděl, že dotační akce vykazují i další nesrovnalosti, že i jeho financování neprobíhá odpovídajícím způsobem, v důsledku čehož vědomě předstíral neexistující skutečnosti. Tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
18. Odvolací soud podle obviněného zcela opomenul skutečnost, že hlavním organizátorem trestné činnosti byl zemřelý R. H., extrémně manipulativní člověk, schopný přesvědčit sebe i ostatní o oprávněnosti svého jednání, který zneužíval třetí osoby k dosažení vlastních cílů, přičemž působil velmi důvěryhodně. Navzdory tomu posoudil soud druhého stupně jednání obviněného jako zcela neobezřetné, jelikož dokumenty předkládané R. H. neověřoval a nezjišťoval, co je jejich obsahem, buď vůbec, případně v nedostatečné míře, z čehož odvolací soud v rozporu s výše uvedeným a zásadou „in dubio pro reo“ dovodil zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
19. Obviněný namítl, že jeho účast na podvodném jednání nelze dovodit ani ze skutečnosti, že přijal peněžní prostředky z účtu společnosti E., neboť věrohodně vysvětlil, že se mělo původně jednat o neplacenou spolupráci s R. H., přičemž odměna byla sjednána na pevnou částku. To, že byly finanční prostředky zasílány z účtu společnosti E., nemůže být podle obviněného důkazem o jeho vědomém zapojení do předmětné trestné činnosti s úmyslem se obohatit. Obviněný považuje za rozporný rovněž závěr soudů nižších stupňů o tom, že věděl i o jiných nesrovnalostech v projektech, aniž by bylo specifikováno, o jaké nesrovnalosti mělo jít. Takovéto závěry soudů totiž podle něj nevyplývají z žádných dosud zjištěných skutečností.
20. Odvolací soud se ani nevypořádal s obviněným opakovaně vznesenou námitkou, že jsou hodnoceny k jeho tíži pouze obsahy listin, na nichž uznal svůj podpis. Soud se nezabýval obsahem listin, které byly obviněným předkládány, jaká byla jejich relevance, a zda byly podpisy na nich pravé. V rozporu s tím pak hodnotil v jeho neprospěch pouze ty listiny, které skutečně podepsal. Výše uvedené je podle přesvědčení obviněného zřejmým důkazem o jeho nevědomém zapojení do celém projektu a o jeho zapojení pouze v rozsahu lektorské činnosti. Obviněný rovněž vytkl odvolacímu soudu to, že neprovedl ani opakovaně navrhovaný důkaz znaleckým posudkem za účelem zkoumání pravosti jeho podpisu na některých listinách.
21. Závěrem svého dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc s tím, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení tohoto rozsudku ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
III. Vyjádření k dovolání
a) vyjádření k dovolání obviněného J. B.
22. K dovolání obviněného J. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla, že pokud obviněný směřoval své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, mělo být toto jeho dovolání opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho druhé alternativě, ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Námitky obviněného však státní zástupkyně považuje za neopodstatněné. Skutková zjištění soudu prvního stupně zformulovaná ve skutkové větě rozsudku jsou dostatečná z hlediska úmyslu obviněného předmětné trestné činy spáchat, je v nich tedy dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, a popis skutku odpovídá znakům skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. K naplnění subjektivní stránky se soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku na straně 238, kde uvedl, že není rozhodné, pokud pracovní výkazy o své účasti i další podklady k doložení údajně řádného projektu pro poskytovatele nevystavoval osobně, ale činil tak jeho jménem někdo jiný v rámci spolupachatelství. Obviněný si totiž musel být vědom toho, že v rámci realizace projektu musí dojít k předložení předmětných listin, a pokud H. s. Č. obdržela dotační prostředky, bylo zřejmé, že potřebné doklady předložila. Listiny tak musel podepsat buď obviněný, nebo jiná osoba jeho jménem. Pokud obviněný takto poskytnuté finanční prostředky využil, musel si být vědom toho, že se někdo podepisoval jeho jménem, přičemž na tuto skutečnost odpovídajícím způsobem nereagoval. Jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací soud a vypořádal se s námitkami obviněného v bodech 30. až 34. odůvodnění svého rozsudku.
23. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky obviněného byly pouhým opakováním jeho obhajoby v předchozích stadiích řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly.
24. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
b) vyjádření k dovolání obviněného M. H.
25. K dovolání obviněného M. H. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který neshledal, že by námitky obviněného byly způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod.
26. Podle státního zástupce nelze v posuzované věci spatřovat žádný nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natož pak rozpor extrémní. V hodnotících postupech soudů nedošlo k situaci, která by byla soudní praxí vnímána jako flagrantní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěními vyvozenými z nich soudy nižších stupňů. V předmětné věci ani nedošlo ke svévolnému hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Námitka o existenci extrémního rozporu byla obviněným vznesena pouze formálně a sama o sobě není dovolacím důvodem.
27. Státní zástupce připomenul, že soudy nižších stupňů posuzovaly míru zapojení obviněného do projektů specifikovaných v bodech 1, 2, 3 a 5 obžaloby a obviněný byl uznán vinným výlučně pro spoluúčast na jednání, které se týkalo příjemce dotace obchodní společnosti D. ve třech zbylých skutcích byl obviněný M. H. obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř., a to právě z důvodu absence prokázání naplnění subjektivní stránky. V případě projektu příjemce dotace obchodní společnosti D. byla však důkazní situace diametrálně odlišná, zaviněná spoluúčast obviněného na podvodném vylákání dotačních prostředků byla bez důvodných pochybností prokázána. Závěr o vině byl učiněn především s ohledem na písmoznaleckým zkoumáním potvrzenou pravost podpisu obviněného na pracovní smlouvě datované dne 1. 12. 2012 na pracovní pozici manažera projektu, tedy na zásadní pracovní roli nezbytnou pro zdárné fungování projektu, pokud by vůbec bylo takové fungování někým ze spolupachatelů reálně zvažováno. Podpis listiny ostatně sám obviněný připustil v rámci hlavního líčení konaného dne 24. 9. 2019. Jeho obhajoba, že smlouvu nikdy neviděl a nepodepsal, byla tedy vyvrácena.
28. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani obhajobě obviněného o jeho údajně nevědomém zapojení, resp. zneužití jeho jména na pozici manažera projektu. Podle pracovní smlouvy tuto pracovní pozici přijal, přičemž si vzhledem ke svému věku a vzdělání musel uvědomit, co podepisuje a jaké to s sebou nese následky. Z obsahu písemnosti si musel být vědom přijetí své účasti na projektu financovaném z dotací, v němž neodváděl ani neplánoval odvádět téměř žádnou činnost, vůbec ne však činnost manažerskou, k níž se zavázal. Absence jeho podpisu na listině obsahující pracovní náplň není pro posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu podstatná. I pokud by bylo možné pracovní smlouvu vyhodnotit jako neplatnou, klíčové je zde prokázané vědomí obviněného o tom, že je v projektu formálně vykazována jeho účast předmětnou pracovní smlouvou a že je vykazováno i jeho aktivní působení v projektu. To i pro obviněného nepochybně vyplývalo ze skutečnosti, že přijal na svých bankovních účtech postupně odměnu ve výši 241 468 Kč. V situaci, kdy na projektu fakticky nebyl aktivně činný, a přesto inkasoval odměnu, si byl vědom, že jeho pracovní aktivita musí být vykazována v rozporu s realitou.
29. Otázka, proč nebyla obviněnému vyplácena odměna na bankovní účet uvedený ve smlouvě, je pro meritum věci nerozhodná. Rozhodující je, že byla odměna za fiktivně vykázanou činnost vyplácena obchodní společností D. na bankovní účty obviněného vedené u Komerční banky, a. s., a Fio banky, a. s.
30. K námitce porušení zásady presumpce neviny a principu „in dubio pro reo“ státní zástupce uvedl, že jde o námitku směřující výlučně do skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů. Jde tedy o námitku ryze procesního charakteru, která není schopna naplnit žádný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
31. Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
b) vyjádření k dovolání obviněného M. B.
32. K dovolání obviněného M. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který na úvod uvedl, že obviněný sice odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak v jeho zákonných mezích neargumentoval. Státní zástupce připomenul, že i přes nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zůstalo hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu doménou soudu prvního stupně, případně s jistými omezeními soudu odvolacího. Kromě případů, v nichž se procesní vady při dokazování dostávají do rozporu se zásadami spravedlivého procesu, není Nejvyšší soud povolán k jejich revizi. Dovolání s poukazem na uvedený dovolací důvod nemůže být založeno na obecných námitkách proti tomu, jak soudy nižších stupňů postupovaly při provádění důkazů, jak důkazy hodnotily a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, přičemž dovolání obviněného je založeno pouze na takovéto obecné argumentaci. Obviněný spatřuje zjevný rozpor v závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož skutková zjištění jsou podle něj přímým opakem toho, co je skutečným obsahem důkazů, avšak žádný konkrétní důkaz obviněný neoznačil. Státní zástupce uvedl, že soudy vzaly v potaz vůdčí roli R. H. i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k jeho osobě. Ze závěru o jeho schopnosti manipulovat s okolím však nelze automaticky vyvozovat, že by obvinění měli být vyviněni pro absenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu. Obviněný nebyl osobou, která by se nevědomky nechala vlákat do podvodné hry, zjištěné okolnosti případu a rozsah trestné činnosti takový závěr zcela vylučují.
33. S obsahem provedených důkazů není v rozporu, natož v rozporu zjevném, ani vyhodnocení důkazně doloženého faktu inkasování finančních odměn obviněným, jemuž byla vyplacena částka 152 000 Kč od subjektu, který vykazoval na svých pracovních výkazech, aniž by pro tento subjekt vykonal lektorskou činnost. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, který navíc tuto rozpornost spatřuje v tom, že spolupráce s iniciátorem trestné činnosti R. H. měla být původně neplacená.
34. Podle státního zástupce nedošlo k rozporu ani v situaci, že soudy nižších stupňů hodnotily v neprospěch obviněného pouze obsah listin, na nichž uznal svůj podpis. Soudy obviněnému nepřičítaly vyhotovení dokumentů, na nichž mohl být zfalšován jeho podpis, což by odporovalo zásadám elementární logiky, neboť si lze stěží představit, že by nechával opatřit listinu, kterou měl jinak sám podepsat, fiktivním podpisem své osoby. Chybné nemůže být ani odmítnutí doplnění dokazování ke zjištění pravosti podpisů na některých listinách pro nadbytečnost. Prokázání spoluúčasti obviněného na trestné činnosti bylo vystavěno na celé řadě jiných důkazů a z nich zjištěných skutečností.
35. Státní zástupce neshledal ani naplněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož obviněný dovozuje jeho naplnění pouze z uplatněných námitek napadajících dílčí skutková zjištění, na nichž byl založen závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě nepřímého úmyslu, avšak neuplatňuje žádnou argumentaci tomuto dovolacímu důvodu odpovídající.
36. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
37. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
38. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
39. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno důvodně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Uvedený dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném od 1. 1. 2022, může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor mezi důkazy a zjištěním soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Takovýto nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
41. Obvinění J. B. a M. B., jejichž odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zamítl, měli správně uplatnit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, v jeho druhé alternativě, a to s odkazem na jimi uplatněné dovolací důvody, nicméně tato skutečnost sama o sobě neměla vliv na to, že jejich dovolání byla odmítnuta. Takto totiž Nejvyšší soud rozhodl z důvodů níže uvedených.
b) K námitkám obviněných
1. k námitkám obviněného J. B.
42. Obviněný ve svém dovolání namítal, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Většina jím uplatněných námitek je polemikou se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný pokračuje ve své obhajobě uplatněné již před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a předkládá svoji verzi skutkového stavu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli. Soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
43. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s obhajobou obviněného vypořádaly a vysvětlily, proč jí neuvěřily a považují ji za vyvrácenou. Soud prvního stupně vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obviněný věděl, že čerpal dotační prostředky s vědomím, že jsou určeny pro školení, která nikdy nebyla v plánovaném rozsahu realizována a ani realizována být nemohla vzhledem k personálním kapacitám H. s. Č. Vycházel ze zjištění, že obviněný v postavení ředitele H. s. Č. podepsal žádost o dotaci i dotační smlouvu, přičemž obsah sjednaných podmínek mu byl znám. Rovněž se projektu účastnil jako vedoucí, za což pobíral odměnu. R. H. nemohl znát jména členů cílové skupiny bez spolupráce s obviněným J. B. K závěru o vědomí obviněného o tom, že se osoby ze seznamu reálně vykazovaných školení neúčastnily, dospěl soud prvního stupně i na základě výpovědi svědkyně H. V., která uvedla, že obviněný odmítl předložit čestná prohlášení o reálné účasti od členů cílové skupiny, jelikož nechtěl nikoho přesvědčovat k podepisování něčeho, co neodpovídalo skutečnosti. Soud prvního stupně vysvětlil, že nemohl akceptovat obhajobu obviněného, že se neúčastnil na předkládání dokladů s nepravdivým obsahem o řádném uskutečňování projektu vůči poskytovateli dotace a až při kontrole ze strany Krajského úřadu zjistil, že byly předávány zfalšované podklady. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v odůvodněních svých rozsudků popsaly, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně a svým jednáním naplnil subjektivní stránku obou trestných činů, za něž byl odsouzen.
44. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznesl námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, že by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
45. Argumentace obviněného je dále značně nekonzistentní, když na jednu stranu namítá absenci naplnění subjektivní stránky úmyslných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, na straně druhé hovoří o splnění podmínek pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti, která přichází v úvahu v situacích, v nichž byl trestný čin dokonán, a byly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jak ovšem sám obviněný uvádí, zákon v případě těchto trestných činů neumožňuje zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí, jelikož trestný čin podle §212 a §260 tr. zákoníku není uveden v ustanovení §33 tr. zákoníku, který taxativně vyjmenovává trestné činy, u nichž může za splnění zákonem stanovených podmínek zaniknout trestní odpovědnost účinnou lítostí.
46. Nelze přisvědčit ani argumentaci obviněného, že by v případě, pokud bylo shledáno naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, byla nesprávně odvolacím soudem vyhodnocena „společenská nebezpečnost“ skutku, a to vzhledem k jednání obviněného poté, co byl seznámen s činností R. H. Na úvod je třeba podotknout, že pojem „společenská nebezpečnost“ již tr. zákoník nezná, tento pojem užíval zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), přičemž obsah těchto pojmů není zcela totožný. Obecně lze říci, že pokud absentuje společenská škodlivost skutku, nedochází k zániku trestnosti skutku, ale nikdy se nejednalo o trestný čin. Naopak chování obviněného po činu zásadně nelze z hlediska aplikace principu subsidiarity trestní represe brát do úvahy. Skutek se již stal a hmotněprávní trestněprávní poměr trvá, pokud nenastane událost výslovně upravená trestními předpisy, např. zánik trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti či promlčení trestní odpovědnosti. Jednání obviněného po činu může mít kromě uvedených výjimek pouze procesní důsledky, např. zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., případně využití některého z odklonů (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 169). Jednání obviněného po činu by tedy mohlo mít vliv pouze na možnost zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, pokud však nejsou splněny podmínky pro aplikaci §33 tr. zákoníku, nelze jako druhou možnost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. I v tomto aspektu se projevuje odlišné pojetí společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a společenské nebezpečnosti, neboť podle §65 tr. zák. mohla zaniknout trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, jestliže vzhledem ke změně situace či vzhledem k osobě pachatele pominula jeho nebezpečnost pro společnost.
47. Námitky uplatněné obviněným J. B. v podaném dovolání tedy neodpovídají s ohledem na výše uvedené ani jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř.
2. k námitkám obviněného M. H.
48. Rovněž obviněný M. H. ve svém dovolání uplatňoval především námitky ryze skutkového charakteru. Jak již bylo uvedeno výše, takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodů neodpovídají, a proto by jen na jejich základě nemohl Nejvyšší soud založit svůj přezkum. Do značné míry jde navíc o opakování dosavadní obhajoby obviněného, s níž se vypořádaly soudy nižších stupňů. Takové námitky se pak považují za zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
49. Žádné opodstatnění nemohl Nejvyšší soud přiznat ani tvrzení obviněného o extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Jak již bylo uvedeno výše, o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Takové pochybení však nelze v rozsudcích soudů obou stupňů spatřovat. Posuzovanou věcí se řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož podkladě dospěly ke skutkovým závěrům, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů vysvětlily své úvahy, jež vedly ke zjištění, že obviněný věděl o fiktivním projektu, podepsal pracovní smlouvu, přijal pozici manažera a inkasoval ze své účasti na fiktivním projektu odměnu, aniž by odpovídající práci skutečně odvedl. Z obsahu obou napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že rozsah provedeného dokazování odpovídal požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., způsob vyhodnocení provedeného dokazování odpovídá požadavkům §2 odst. 6 tr. ř. a skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou v naprostém souladu s obsahem důkazů, nedošlo ani k žádné deformaci jejich významu a obsahu a ani žádný z důkazů nebyl při hodnocení pominut. Vina obviněného je řádně podložena logickými úvahami, jimiž byla přesvědčivě vyvrácena jeho obhajoba. Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí, v čem konkrétně tvrzený extrémní rozpor spatřuje.
50. Argumentaci, v níž obviněný zpochybňoval pravost podpisu na pracovní smlouvě, považuje Nejvyšší soud za nelogickou. Ze skutečnosti, že byl na jiných listinách podpis obviněného padělkem, nelze dovozovat fiktivnost podpisu na pracovní smlouvě, kde byl týmž znaleckým posudkem podpis uznán s vysokou pravděpodobností za pravý podpis obviněného. Nejde sice o závěr kategorický, nicméně nelze pominout, že sám obviněný připustil, že může jít o jeho podpis, který učinil na nátlak otce s ohledem na složitou rodinnou situaci. Závěr o vině obviněného přitom není postaven pouze na tomto důkazu, ale i na důkazech dalších, na které poukázal již soud prvního stupně i soud odvolací. Obviněný zpochybňuje pouze ty závěry vyplývající ze znaleckého dokazování, které nejsou v souladu s jeho obhajobou, neuvádí však žádný důvod, proč zpochybnit právě i tyto další důkazy, na jejichž základě soudy nižších stupňů dovodily nejméně jeho vědomou účast na vylákání dotačních prostředků obchodní společností D., v rámci operačního programu „XY“. Je nutno poukázat na skutečnost, že obviněný, ačkoli věděl o předchozí trestné činnosti svého otce, s níž souviselo i insolvenční řízení vedené proti němu, poskytl svému otci přístup ke svému účtu, navíc musel být dalšími členy jeho rodiny minimálně informován o podvodném jednání jeho otce při vylákávání dotačních prostředků, na němž se aktivně účastnila i jeho matka a sestra. S ohledem na finanční prostředky zasílané na jeho účty, neboť přístup k nim neztratil, a to ani ve vztahu k účtu, který umožnil svému otci ovládat, si musel být vědom, že obchodní společností D., jsou mu poukazovány peněžní prostředky související s podvodným vylákáním dotačních prostředků.
51. Zabývat se otázkou platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 12. 2012 Nejvyšší soud považuje za nadbytečné. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není podstatné, zda tato pracovní smlouva byla z hlediska soukromého práva platná, či nikoliv, ale zda obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu není a ani nemůže být závislé na splnění podmínek, které předpokládá soukromoprávní právní předpis pro platnost smlouvy. Pokud byl obviněný zapojen do fiktivního projektu, na který byly čerpány dotační prostředky, je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nepodstatné, zda bylo toto zapojení založeno na základě platné či neplatné pracovní smlouvy, ale zda o svém zapojení věděl a chtěl na fiktivním projektu participovat.
52. K tvrzení obviněného, podle něhož soudy rozhodly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“ a zásadou presumpce neviny, Nejvyšší soud pouze připomíná, že jde o pravidlo trestního práva procesního, které vyplývá ze zásady presumpce neviny upravené v §2 odst. 2 tr. ř. a uplatňuje se při dokazování v trestním řízení. Nejde tedy o námitku, která by se týkala hmotněprávního posouzení skutku, na němž je založen dovolací důvod uplatněný obviněným. Uplatněné námitky obviněného tedy opět neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř.
3. k námitkám obviněného M. B.
53. Ačkoliv obviněný M. B. formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obsahem jeho dovolání byly výlučně námitky skutkové povahy. Jiné právní posouzení skutku zakládal na odlišném skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Přitom obviněný v dovolání v zásadě jen zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se tyto soudy důsledně vypořádaly a reagovaly na všechna tvrzení obviněného, kterými se snažil vyvrátit důvodnost závěru o své vině, a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, co je vedlo k vyslovení viny obviněného. Soudy vyložily, že obviněný musel o svém zapojení v projektech vědět, sám vypracovával podklady pro poskytovatele dotace, stejně tak si byl vědom toho, že reálně nevykonává žádnou práci, ačkoliv za ni pobíral odměnu. Jak uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, soudy se při hodnocení důkazů zabývaly i povahovými rysy R. H. a vzaly v potaz závěry znaleckých posudků, jeho vůdčí role ve fiktivních dotačních projektech však nemůže zbavit obviněného trestní odpovědnosti za vlastní zaviněné jednání.
54. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, že učiněná skutková zjištění jsou pravým opakem obsahu důkazů. Nejvyšší soud neshledal zjevný a tím méně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již výše bylo nastíněno, že o zjevný rozpor mezi důkazy a zjištěním soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Pokud skutková zjištění neodpovídají verzi předkládané obviněným, nezakládá tato skutečnost důvod pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud připomíná vlastní rozhodovací praxi, podle níž zpravidla dovolání odmítne, pokud se obviněný v zásadě domáhá toho, aby dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět, neboť takovýto požadavek dovolatele je v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad, výslovně uvedených v §256b odst. 1, odst. 2 tr. ř. Institut dovolání tedy není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
55. Konečně námitka obviněného, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ , je námitkou procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný dovolací důvod. Opět proto nezbývá než konstatovat, že námitky obviněného M. B. neodpovídají ani uplatněným, ani žádným jiným dovolacím důvodům.
V. Závěrečné shrnutí
56. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovoláních obviněných bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu