ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.456.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 456/2023- 2845
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání, které podal obviněný A. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 To 301/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 105/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 8 T 105/2021, byl obviněný A. F. uznán vinným pod bodem I. 1. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem I. 2. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 1 T 47/2019, a přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 6 T 8/2019, mu byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení vedl řádný život a uhradil podle svých sil škodu trestnými činy způsobenou. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 600 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání 4 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu jednak z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 1 T 47/2019, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2020, a jednak z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 6 T 8/2019, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem soud rozhodl také o vině již odsouzených právnických osob – obchodních společností I. C. a S. H.
2. Uvedených dvou trestných činů, jimiž byl obviněný v tomto trestním řízení uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že pod bodem I. 1. výroku rozhodnutí jako jednatel a 70% společník obchodní společnosti I. C., IČO: XY, se sídlem XY (dále jen jako obchodní společnost „I. C.“), při vědomí povinností vyplývajících z §9 a §31 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy platném znění (dále ve zkratce jen „ZÚ“), se záměrem zatajit účetní evidenci uvedené obchodní společnosti a znemožnit tak zjištění její ekonomické situace, plnění jejích daňových povinností, uspokojení pohledávek jejích věřitelů a zbavit se odpovědnosti za plnění jejích závazků, dne 17. 4. 2018 v XY na valné hromadě této obchodní společnosti docílil svými hlasy přijetí rozhodnutí, jímž byl odvolán z funkce jednatele a novým jednatelem byl zvolen J. P., jemuž obviněný téhož dne také převedl celý svůj obchodní podíl v uvedené obchodní společnosti. Ve skutečnosti ale J. P. na sebe nechal převést obchodní podíl a nechal se zvolit do funkce jednatele za úplatu ve výši 10 000 Kč. Obviněný si přitom byl dobře vědom, že J. P. není k výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti odborně nezpůsobilý, v příslušném oboru podnikání je nezkušený, nemá skutečný zájem o faktický výkon funkce jednatele, nebude ani za uvedenou obchodní společnost řádně plnit povinnosti vyplývající z funkce jednatele společnosti, včetně povinností vyplývajících z §195 a §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZOK“), tedy konkrétně nezajistí řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, archivaci evidence a účetnictví a nesplní povinnosti vyplývající z §7 až 9 ZÚ. Ve spojitosti s těmito změnami v obchodní společnosti I. C. obviněný jako dosavadní jediný její jednatel nepředal svému nástupci účetnictví obchodní společnosti, naopak si je ponechal a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Obviněný tímto jednáním znemožnil reálné zjištění ekonomické situace obchodní společnosti I. C. pro účely vymožení pohledávek věřitelů konkrétně uvedených ve výroku rozsudku a ohrozil tak jejich majetková práva. Současně tímto jednáním ohrozil řádné a včasné vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, k nimž byla obchodní společnost I. C. povinna. V důsledku jeho jednání nemohlo být a nebylo obchodní společností I. C. podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018 a 2019 a daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíční zdaňovací období květen až září 2019, přičemž další povinnost podat daňové přiznání nevznikla z důvodu zrušení registrace k dani z přidané hodnoty k datu 21. 9. 2019 z moci úřední.
3. Dále pod bodem I. 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný jako jednatel a 70% společník společnosti S. H., IČO: XY, se sídlem XY (dále jen jako obchodní společnost „S. H.“), se záměrem zatajit účetní evidenci této obchodní společnosti a znemožnit tak zjištění její ekonomické situace, plnění jejích daňových povinností, uspokojení pohledávek jejích věřitelů a zbavit se odpovědnosti za plnění jejích závazků, dne 17. 4. 2018 v XY na valné hromadě obchodní společnosti S. H., kterou svolal a jíž se zúčastnil jako jediný ze společníků, docílil svými hlasy na valné hromadě přijetí rozhodnutí, jímž byl odvolán z funkce jednatele a novým jednatelem byl zvolen J. P., kterému poté dne 21. 1. 2019 převedl celý svůj podíl v této obchodní společnosti. Ve skutečnosti ale J. P. přijal funkci jednatele a nechal na sebe převést obchodní podíl za úplatu ve výši 10 000 Kč. Obviněný si přitom byl dobře vědom, že J. P. není k výkonu funkce jednatele odborně nezpůsobilý, je v příslušném oboru podnikání nezkušený, nemá skutečný zájem o faktický výkon funkce jednatele a o podnikatelskou činnost obchodní společnosti S. H. a především nebude řádně plnit povinnosti vyplývající z funkce jednatele společnosti, včetně povinností uvedených v §195 a 196 ZOK, tedy nezajistí řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, archivaci evidence a účetnictví a nesplní povinnosti vyplývající z §7 až 9 ZÚ. Obviněný ani účetnictví obchodní společnosti S. H. jako její dosavadní jediný jednatel J. P. jako novému jednateli nepředal, ponechal si je a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Tímto jednáním znemožnil reálné zjištění ekonomické situace společnosti pro účely vymožení pohledávek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označených věřitelů a ohrozil tak jejich majetková práva, ohrozil také řádné a včasné vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, k nimž byla obchodní společnost S. H. povinna. V důsledku jeho jednání nemohlo být a nebylo za obchodní společnost S. H. podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018, a proto daňový správce vyměřil daň z příjmů za rok 2018 podle údajů uváděných v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty ve výši 67 070 Kč. Nemohlo být a nebylo za obchodní společnost S. H. podáno ani daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 a daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíční zdaňovací období leden až listopad 2019, přičemž další povinnost podat daňové přiznání nevznikla z důvodu zrušení registrace k dani z přidané hodnoty k datu 18. 11. 2019 z moci úřední.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 To 301/2022, tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, zatímco z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech u obou obviněných právnických osob a sám o trestech znovu rozhodl.
II. Dovolání obviněného A. F.
5. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o posouzení protiprávnosti jeho jednání. Nejprve uvedl, že naložení s účetnictvím „blíže nezjištěným způsobem“ není pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Soudem prvního stupně byl uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku za to, že měl se záměrem zatajit účetní evidenci obchodních společností, znemožnit zjištění jejich ekonomické situace, plnění daňových povinností a uspokojení věřitelů přesvědčit J. P. k výkonu funkce statutárního orgánu přesto, že si byl vědom skutečnosti, že J. P. byl osobou nezpůsobilou a v podnikání nezkušenou. Podle jeho názoru je rozhodnutí v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Obviněnému nebyl prokázán záměr, že by měl jednat s cílem znemožnit uspokojení věřitelů a plnění daňových povinností. Naopak bylo prokázáno, že obviněný hradil služby účetní externí společnosti nejméně do konce roku 2018, přičemž sám jednatel externí společnosti S. V. Š. ve své svědecké výpovědi potvrdil, že účetnictví bylo vedeno řádně, dokonce i v době, když už obviněný nebyl jednatelem obchodních společností. Také záměr neplnění pohledávek věřitelů byl vyvrácen, neboť obviněný doložil, že mnohé z pohledávek věřitelů aktivně řešil, a to i poté, co přestal být jednatelem.
7. Obviněný také odmítl závěr, že by měl přesvědčit J. P. k výkonu funkce, k níž nebyl způsobilý. Svědek J. P. potvrdil, že funkci jednatele převzal dobrovolně, nikdo jej nenutil, byl svéprávný a měl zkušenost s podnikáním a vedením účetnictví. Obviněný tak předpokládal, že účetnictví povede a bude plnit své povinnosti jednatele.
8. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že by nepředal účetnictví J. P., neboť prokázal, že mu předal elektronické účetnictví. Bylo prokázáno, že mu dne 17. 4. 2018 na valné hromadě předal přehled závazků a pohledávek obchodní společnosti I. C. Účetnictví mělo být předáno J. P. synem obviněného O. F. v XY, avšak při převozu bylo odcizeno spolu s nářadím z korby automobilu, což bylo ihned nahlášeno na Policii České republiky. Nebyl tak řádně zjištěn skutkový stav věci, minimálně ve vztahu k odcizení účetnictví, a proto měly soudy nižších stupňů aplikovat zásadu in dubio pro reo .
9. Podle obviněného mu bylo kladeno za vinu jen to, že měl se záměrem jeho zatajení naložit s účetnictvím blíže nezjištěným způsobem. Nebylo mu však kladeno za vinu, ani nijak prokázáno, že by účetnictví zatajil či poškodil tak, jak zákon pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu požaduje. I přesto byl soudem prvního stupně uznán vinným za to, že měl s určitým záměrem přesvědčit J. P., aby se stal jednatelem, přičemž záměr byl soudy nižších stupňů pouze konstatován, ačkoliv byl provedeným prokazováním vyloučen. Navíc byl uznán vinným za skutek, který mu obžalobou nebyl kladen za vinu a pro který nebylo ani vedeno trestní stíhání. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku za zapotřebí nevedení účetních knih, uvedení nepravdivých údajů v účetních knihách nebo jejich změnění, poškození, zničení nebo zatajení. Ani jedno z těchto jednání mu však nebylo kladeno za vinu. Dále obviněný dovozoval, že vzhledem k tomu, že J. P. nebyl trestně stíhán a nebyl uznán vinným, mohlo se jednat nanejvýš o nezdařilý pokus. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný měl J. P. přesvědčit, aby účetnictví zatajil, mohlo se jednat nanejvýš o návod. Bezvýsledný pokus návodu lze posoudit jen jako přípravu, která ale v případě tohoto trestného činu není trestná.
10. Rozsudek soudu prvního stupně je podle názoru obviněného nepřezkoumatelný i z důvodu tzv. opomenutých důkazů. Tento soud se totiž řádně nevypořádal s důkazy svědčícími v jeho prospěch, zejména o odcizení účetnictví. Odvolacímu soudu pak s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. m) tr. ř., vytkl, že se jeho dovolacími námitkami nezabýval a zcela je v napadeném rozhodnutí opomenul. Nevypořádal se ani s namítanými skutkovými zjištěními a právními závěry, které jsou podle jeho názoru ve zjevném vzájemném rozporu. Dále rozvedl, v čem spatřoval rozpor mezi rozhodnutími soudů nižších stupňů a judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že nebyl osobou, která by byla ze zákona povinna vést účetnictví, neboť nebyl jednatelem. K závěru soudu prvního stupně, že J. P. byl tzv. bílý kůň, dovodil, že toto rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se případů, kdy mělo být jednatelství převedeno na tzv. bílého koně. Podle jeho přesvědčení nelze dospět k názoru, že by jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 tr. zákoníku.
11. Obviněný s ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zprostil ho obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, který je trestným činem, a ani nebylo prokázáno, že by skutek měl spáchat obviněný, případně aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
12. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a základní námitky obviněného. Na úvod uvedl, že porovnáním skutkových vět lze dospět k závěru, že na skutku, pro nějž byl obviněný obžalován, se po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nic nezměnilo, přičemž ani použité skutkové věty nedoznaly zásadních změn. Jako neopodstatněnou odmítl námitku obviněného týkající se naložení s účetnictvím „blíže nezjištěným způsobem“. Pokud šlo o argumentaci bezvýsledného pokusu návodu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku (inspirovanou závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1029/2017), uvedl, že již odvolací soud odmítl tuto námitku s tím, že se jednalo skutkově o jiný případ. Státní zástupce k tomu doplnil, že obviněný založil tuto svou argumentaci na skutkovém závěru, že přesvědčil J. P., aby zatajil účetnictví. Tento závěr však soudy nižších stupňů přijat vůbec nebyl a je výsledkem naprostého nepochopení důkazně prokázaného skutkového stavu, že to byl sám obviněný, a nikoliv J. P., kdo zatajoval účetní knihy, zápisy a doklady. Konstrukce dovolatele je vadná i z toho důvodu, že jen na základě poznatku, že J. P. nebyl trestně stíhán, ani uznán vinným trestným činem, dospěl k chybnému závěru o nezdařeném pokusu návodu.
13. Státní zástupce pak k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněný při uplatnění námitky existence zjevného rozporu vycházel výlučně ze své vlastní skutkové verze a z argumentace, kterou uplatnil v rámci své obhajoby před soudy nižších stupňů, jež se s ní řádně vypořádaly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku dostatečně obsáhle vyjádřil k tomu, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný záměrně nainstaloval J. P. do funkce statutárního orgánu obou obchodních společností a převedl na něj obchodní podíly v nich, aniž by však k tomu hodlal předat účetnictví a vedení obchodní společnosti, neboť tak činil s cílem ztížit vymožení označených pohledávek věřitelů těchto obchodních společností. Soudy nižších stupňů také zohlednily, že obviněný po valné hromadě, když dosadil J. P. do statutárních orgánů dotčených obchodních společností, některé závazky hradil. Obviněný musel předpokládat, že J. P. účetnictví obchodních společností nepovede a nebude ani řádně plnit své povinnosti jednatele, pokud mu účetnictví obchodních společností ani nepředal, naopak jeho předání jen fingoval, předat jej nehodlal a za jeho zády činil kroky vedoucí k nakládání s majetkem obchodních společností a s jejich účetnictvím. Soud prvního stupně také důvodně odmítl námitky obviněného, že nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy nebo že by řízení mohlo být stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů.
14. K námitce obviněného, že obviněný nebyl jednatelem dotčených obchodních společností, tudíž nebyl osobou povinnou ze zákona vést jejich účetnictví, v obecné rovině poznamenal, že pachatelem trestného činu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku může být jakákoliv trestně odpovědná osoba, ať již fyzická nebo právnická. Nevyžaduje se, aby pachatel tohoto trestného činu měl nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, tedy aby byl konkrétním nebo speciálním subjektem ve smyslu §114 tr. zákoníku. Státní zástupce částečně přisvědčil dovolatelovým námitkám nesprávného právního posouzení skutku, neboť skutek byl pojat tak, že jeho podstatou bylo konání v podobě zatajení účetnictví před nově nainstalovaným jednatelem obou obchodních společností J. P., a to v souvislosti s konáním valných hromad obou obchodních společností dne 17. 4. 2018. Novému jednateli podle skutkové věty účetnictví nepředal, ponechal si je a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem. Tímto jednáním znemožnil reálné zjištění ekonomické situace obchodních společností pro účely vymožení pohledávek ve skutkové větě blíže označených věřitelů a ohrozil tak jejich majetková práva a současně tím ohrozil řádné a včasné vyměření daně. Obviněný tak jednal s vědomím, že J. P. je k výkonu funkce odborně nezpůsobilý, v podnikání v příslušném oboru nezkušený, že nemá skutečný zájem o faktický výkon funkce jednatele a podnikatelskou činnost, včetně vedení předepsané evidence účetnictví, archivace evidence a účetnictví a nesplní povinnosti vyplývající z §7 a 9 ZÚ. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že obviněný svým jednáním docílil, že účetní knihy obou obchodních společností nebudou vedeny a současně jeho jednání směřovalo k jejich zatajení, když ohledně nich uváděl rozporné údaje, vzhledem k tomu není jasné, kde se knihy skutečně nacházejí. Závěr o nevedení účetnictví se nijak nepromítl do popisu skutku v odsuzujícím výroku rozsudku (popisem doby, po kterou mělo opomenutí obviněného trvat, způsobem tohoto omisivního jednání). Odvolací soud tuto nepřesnost nenapravil, neboť pouze odcitoval zákonné znění trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a dále se věnoval pouze znaku skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, spočívajícímu v zatajení účetních knih, zápisů a jiných dokladů a dospěl k závěru, že obviněný ohrozil majetková práva věřitelů společností v důsledku toho, že obviněný nepředal novému nabyvateli obchodních podílů a jednateli J. P. účetnictví.
15. Státní zástupce doplnil, že i přes uvedené pochybení obviněný nepodal návrh na zrušení napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícímu rozsudku. Pokud šlo o vliv na postavení obviněného, učinil závěr, že projednání dovolání by postavení obviněného nemohlo zásadně ovlivnit, neboť obviněný spáchal přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, avšak trest byl ukládán jako trest souhrnný za sbíhající se trestnou činnost za trestný čin nejpřísněji trestný, tj. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku. Okolnost, že ve výroku o vině bylo vysloveno spáchání přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku v alinea 1 i 3 se nikterak neprojevila ani na dalších ukládaných trestech, jak lze vyčíst z odůvodnění obou rozhodnutí k výroku o trestu.
16. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného jednání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
20. Obviněný A. F. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
21. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
22. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
24. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 10 až 14 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K vlastním námitkám obviněného
25. Obviněný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný z velké části vytýkal rozsudkům soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, což se mělo posléze promítnout do chybného hmotněprávního posouzení skutku, který mu byl kladen za vinu. Šlo především o ty námitky, kterými zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů a s tím spojené hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Takové námitky však zásadně (v intencích výše vyřčeného) nejsou způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Konkrétně v této věci se obviněný domáhal zjištění, že účetnictví bylo odcizeno z vozidla jeho syna, když jej převážel novému jednateli, že účetnictví jinak sám dále vedl, a to dokonce i v době, kdy již nebyl jednatelem, že úplné účetnictví v elektronické podobě předal novému jednateli, že tento jednatel rozhodně nebyl tzv. bílým koněm, že měl záměr v podnikání pokračovat, že on za něj neodpovídá apod. Řada těchto tvrzení obviněného si jednak vzájemně odporuje, jednak se s nimi soudy nižších stupňů zcela a beze zbytku vypořádaly, obviněnému žádnou z jeho několika protichůdných verzí neuznaly, naopak je zcela důvodně odmítly, neboť dospěly zcela důvodně k závěru, že obviněný tzv. společenstevní změny v podobě změny v pozici jednatele a v převodu obchodního podílu u obou dvou označených obchodních společností dělal zcela záměrně s tím, že současně s těmito změnami zmizí i účetnictví, z něhož by mohlo vyplývat, jak naložil s aktivy obou obchodních společností, z nichž by se mohly chtít uspokojovat jejich věřitelé, resp. z nichž by stát se mohl domáhat zaplacení daní, které ostatně ani nebylo možno řádně bez účetnictví vyměřit.
26. Obviněný tak především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně, a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje (resp. několik vzájemně rozporných verzí), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť stejné námitky byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění nově formulovaného dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Přiměřeně k tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.
28. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce nevinny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo , jak také obviněný namítal. K tomu Nejvyšší soud jen stručně uvede, že jde o zásadu procesní (a nikoli hmotněprávní), a proto již ze samé podstaty nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení. Sama o sobě nenaplňuje ani nově formulovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především ale je třeba uvést, že soudy nižších stupňů neměly žádnou pochybnost o průběhu skutku, jak jej stručně vylíčil soud prvního stupně ve skutkové větě výrokové části svého rozsudku. Především soud prvního stupně provedl v dostatečném rozsahu dokazování a vyhodnotil obranu obviněného podpořenou jím preferovanými důkazy jako účelovou, zatímco uznal v plném rozsahu za prokázanou verzi uvedenou v obžalobě a podpořenou jinou skupinou důkazů po jejich náležitém vyhodnocení. V takovém případě o tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků jít nemůže, pokud alespoň v jedné skupině důkazů mají taková zjištění oporu.
29. Takové námitky zpochybňující skutkové závěry soudů nižších stupňů nebo jimi provedené hodnocení důkazů proto Nejvyšší soud nepřipustil, neboť nejsou způsobilé naplnit žádný z uplatněných ale ani jiných dovolacích důvodů.
30. Naopak za námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné pokládat ty, kterými obviněný zpochybnil správnost právního posouzení soudy nižších stupňů zjištěného skutku jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 i 3 tr. zákoníku. Obviněný mimo jiné zpochybnil, zda mohl vůbec najednou naplnit obě uvedené alternativy zmíněného trestného činu, resp. že by naplnil kteroukoliv z nich. Obviněný přitom ale zčásti vycházel z jiného skutkového stavu, jak bylo uvedeno shora, což v řízení o dovolání zásadně nelze přezkoumávat (zda předal či nepředal účetnictví, zda bylo či nebylo odcizeno, zda jej vedl či nevedl etc.). Je třeba v tomto směru souhlasit se státním zástupcem, že současné naplnění obou zmíněných alternativ uvedených v jednak v §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednak v §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku zásadně nepřichází v úvahu. Buď totiž pachatel účetnictví nevede, anebo jej sice vede, ale zničí jej, změní, poškodí, učiní neupotřebitelným nebo jej zatají (snad jen výjimečně by přicházelo v úvahu řádné nevedení účetnictví, tj. jeho vedení neřádným způsobem, přičemž následně by došlo k jeho zničení, zatajení etc. – pak by měla dostat přednost varianta uvedená v alinea 1 zmíněného ustanovení).
31. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea 1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu k alinea 1-3) ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ.
32. Obviněnému byla podle rozsudku soudu prvního stupně pod body I.1. i I.2. výrokové části konkrétně kladeno za vinu , že „ nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu majetku nebo jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona povinen nebo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zatajil a ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně “. Soud prvního stupně tak kladl obviněnému za vinu jednání uvedené v §254 odst. 1 alinea 1 i 3 tr. zákoníku, přitom ale navíc (též nesprávně) uváděl mezi oběma alternativami spojku nebo (čímž vlastně vyjadřoval, že má platit buď alternativa první nebo třetí, ač alternativní závěry jsou nepřípustné).
33. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně koncentrovaných v popisu skutku výroku rozsudku tohoto soudu obviněný převedl svůj 70% obchodní podíl v obchodních společnostech I. C. a S. H. na J. P., kterého předtím tímto převodem ustanovil jednatelem, a to za smluvní cenu ve výši 10 000 Kč za každou obchodní společnost, tedy celkem za 20 000 Kč. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že novému jednateli obviněný vůbec nepředal účetnictví a naložil s ním dosud nezjištěným způsobem, v každém případě ale z něj neumožnil čerpat informace ani poškozeným a ani správci daně, který pak v jednom případě musel vyměřit daň za užití pomůcek. Obviněný přitom byl veden záměrem znemožnit zjištění ekonomické situace obou obchodních společností, plnění jejich daňových povinností i uspokojení pohledávek jejich věřitelů a zároveň se zbavit odpovědnosti za plnění jejich závazků. Důvodně pak soudy nižších stupňů uzavřely, že J. P. přitom plnil typickou roli tzv. bílého koně, zatímco obviněný si ponechal faktický rozhodující vliv v obou obchodních společnostech, za něž jednal na základě generálních plných mocí.
34. Soud prvního stupně tak především dospěl k závěru, že dosavadní účetnictví obou obchodních společností obviněný zatajil. K tomu skutečně nemusí mít obviněný žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost, jak uvedl státní zástupce, postačí, pokud měl účetnictví k dispozici či se k němu mohl dostat, aby uvedeným způsobem mohl jednat (viz k tomu již dříve rozhodnutí pod č. 48/2019 Sb. rozh. tr.), a to na rozdíl od alternativy uvedené v §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, v němž je právě takové zvláštní postavení požadováno – pachatel musí mít zákonnou povinnost vést účetnictví, a to alespoň přenesenou na základě pověření (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 11/2020 Sb. rozh. tr.). Je-li tedy obviněnému primárně kladeno za vinu, že v době, kdy již nebyl jednatelem, ale byl jím J. P., mu nepředal účetnictví, naopak jej zatajil, aby si umožnil dále nekontrolovatelným způsobem nakládat s majetkem obou obchodních společností (a to i za užít generálních plných mocí), měla být obviněnému vytýkána jen alternativa obsažená v §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Jen pro případ zjištění, že J. P. obviněného spolu s generální plnou mocí pověřil dalším vedením účetnictví, což ale obviněný nečinil, ač to byla jeho zákonná povinnost, by mohl být odpovědný za alternativu uvedenou v §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Takové skutkové zjištění ale ani z popisu skutku ve výrokové části ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá. Správně tak měla být při stávajících skutkových zjištěních zvolena varianta obsažená v §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, tedy že obviněný zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, a ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně. V tomto směru (byť to takto pregnantně obviněný neformuloval) lze s obviněným souhlasit, že nebyla zcela správně zvolena právní kvalifikace skutku, který mu byl v tomto řízení kladen za vinu.
35. Zároveň ale lze souhlasit i se státním zástupcem, že případné zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí některým ze soudů nižších stupňů by pro obviněného nemělo žádný praktický význam. Toliko by se totiž z právní věty a následně i z právní kvalifikace vypustila alternativa obsažená v alinea 1 §254 odst. 1 tr. zákoníku, zůstala by jen ta obsažená v alinea 3, přitom závažnost těchto alternativ je v zásadě stejná, což ostatně vyplývá i ze zcela stejného hrozícího trestu, když zákonodárce obě alternativy zařadil do téhož ustanovení. Zdánlivé naplnění obou alternativ, jak o tom uvažovaly soudy nižších stupňů, se přitom vlastně nijak nepromítlo do úvah o trestu, který beztak byl ukládán podle zcela jiného ustanovení s přísnější trestní sazbou trestu odnětí svobody, a sice §175 odst. 2 tr. zákoníku (s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 8 let), neboť obviněnému byl ukládán trest za celkem 4 různé trestné činy, z nichž přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku byl tím nejméně závažným. Přesto byl obviněnému uložen ještě relativně mírný výchovný trest nespojený s přímým omezením osobní svobody, naopak byl mu uložen ještě podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem, doprovozený dalšími vedlejšími tresty (viz shora). Za této situace se kasační zásah do pravomocně skončené trestní věci v době, kdy obviněný vykonává uložený podmíněný trest odnětí svobody i další tresty, a s tím spojené narušení právní jistoty a materiální i formální právní moci napadeného rozhodnutí vůbec nejeví jako vhodné, měl-li by být odstraněn jen nedostatek ve formulaci právní věty a jedna ze dvou stejně závažných alternativ v právní kvalifikaci, aniž by to mělo vliv na celkové posouzení povahy a závažnosti činu a s tím spojené úvahy o trestu, který má být obviněnému uložen. Stejně tak není předložená o tázka po právní stránce zásadního významu, neboť takto Nejvyšší soud judikuje pravidelně a ve zbytku je posouzení soudů nižších stupňů jinak správné.
36. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný se popsaným skutkem dopustil přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění toliko podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, a ohrozil tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně.
VI. Závěrečné shrnutí
37. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
38. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu