ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.634.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 634/2023- 1352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. J. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 10 To 45/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 155/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Na základě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2019 rozhodl ve věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 155/2019 tento soud v hlavním líčení nejprve rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, jímž byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez vymezení příslušného alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti v trvání 2 let.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 10 To 75/2022.
3. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 Tdo 715/2022, zrušil obě shora uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí.
4. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pak ve věci znovu jednal a rozhodl rozsudkem ze dne 28. 12. 2022, sp. zn. 1 T 155/2019, tak, že uznal obviněného M. J. vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Podle §254 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti pro konkrétně označené předměty činnosti v trvání 2 let (v podrobnostech je možno odkázat na výrok uvedeného rozsudku, s nímž jsou strany seznámeny).
5. Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 10 To 45/2023, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti, v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zůstal nezměněn.
6. V podrobnostech je možno odkázat na obsah uvedených rozhodnutí, která jsou stranám známa (to se týká i popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným).
II. Dovolání obviněného M. J.
7. Proti posledně uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d) a h) tr. ř.
8. Obviněný nejprve připomněl, že se jedná o druhá rozhodnutí ve věci, neboť soudy nižších stupňů rozhodovaly po kasačním zásahu Nejvyššího soudu. Obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů neodstranily vytýkané vady původního řízení a částečně založily vady nové.
9. Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí podle obviněného zavázal soud prvního stupně odstranit vady dokazování spočívající v provádění dokazování v nepřítomnosti obhájce obviněného (a obviněného), což ale soud prvního stupně nesplnil. Nařídil totiž hlavní líčení na den 28. 11. 2022, obviněnému se však nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, i přesto byl mimo hlavní líčení vyslechnut svědek L. Ch. Následně samosoudce vydal příkaz k zatčení obviněného, ačkoliv se obviněný nikdy předtím trestnímu řízení nevyhýbal. Po informaci, kterou obdržel od svého obhájce, se dne 1. 12. 2022 obviněný osobně dostavil k okresnímu soudu, který následně provedl vazební zasedání bez přítomnosti obhájce. Pod tíhou situace dal obviněný souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka L. Ch. ze dne 28. 11. 2022, neboť měl za to, že by mu to uškodilo při rozhodování soudu o vazbě, pokud by souhlas nedal. Obviněný též souhlasil, aby další hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, z důvodu hospodárnosti se také obhájce vzdal účasti na hlavním líčení. Ke čtení protokolu o výslechu svědka L. Ch. v hlavním líčení dne 21. 12. 2022 však nedošlo, neboť s jeho čtením nesouhlasil státní zástupce. Obviněný vyjádřil svůj názor, že nedošlo ke zhojení vad vytýkaných dovolacím soudem, protože k výslechu svědka L. Ch. nedošlo zákonným způsobem. Výhrady vznesl obviněný rovněž proti provedenému vazebnímu zasedání, jemuž nebyl přítomen obhájce a jež podle něj nahrazovalo hlavní líčení.
10. Odvolací soud tyto argumenty obviněného nepřijal s tím, že dne 1. 12. 2022, se nejednalo o vazební zasedání. Obviněný upozornil na referát ze dne 28. 11. 2022 založený ve spise, v němž je výslovně uveden pokyn k zatčení obviněného (§69 odst. 3 tr. ř.) a informace o následném výslechu obviněného a rozhodnutí o vazbě (§69 odst. 6 tr. ř.). Dovolatel považuje postup soudu prvního stupně za protizákonný, odporující Listině základních práv a svobod. Jednak obviněný nebyl při výslechu zastoupen obhájcem, který nebyl o úkonu ani vyrozuměn, jednak se výslech týkal věci samé, nikoliv jen zjištění aktuálního pobytu obviněného, jednak obviněný dal souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka pod tíhou rozhodování o jeho vzetí do vazby. Nebyla dodržena rovněž pětidenní lhůta k přípravě k veřejnému zasedání (viz §233 odst. 2 tr. ř.).
11. Dále dovolatel upozornil na nestandardní situaci, kdy soud prvního stupně v hlavním líčení dne 21. 12. 2022 konstatoval, že se soudu dovolal neznámý muž, který měl sdělit, že si obviněný M. J. dělá ze soudu „srandu“, když v obci XY se vyskytuje. To podle obviněného potvrzuje jeho přesvědčení, že jeho trestní stíhání je důsledkem aktivit jeho bývalé manželky či bývalých zaměstnanců. Proto obhajoba navrhla provést důkaz ztotožněním volajícího, resp. telefonní stanice, z níž bylo na soud voláno. Soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s tímto navrženým důkazem, neprovedly jej ani se k němu nijak nevyjádřily, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Pokud by se volajícího podařilo ztotožnit a jednalo by se o některého z vyslechnutých svědků, zcela jistě by to podle obviněného zpochybnilo jeho svědeckou výpověď.
12. Dovolatel dále poukázal na výpověď své bývalé manželky, kterou považuje za klíčovou svědkyni. V její výpovědi shledal řadu pochybností a rozporů, s nimiž se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, ačkoliv je k tomu Nejvyšší soud vyzval, jestliže uvedl, aby se „náležitě vypořádaly s argumentací obhajoby“. Stejné námitky uplatnil obviněný k posouzení výpovědí dalších svědků, kteří k němu chovají zášť, naopak výpovědi svědků v přátelském vztahu k obviněnému soudy v potaz nebraly.
13. Závěrem obviněný vznesl výhrady k uloženému trestu. Podle něj nebylo při ukládání trestu přihlédnuto k době, která uplynula od spáchání údajné trestné činnosti.
14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení se státní zástupce zaměřil na dovolací námitky obviněného.
16. K namítaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. konstatoval, že se obviněný z vlastní iniciativy dne 1. 12. 2022 dostavil k okresnímu soudu, kde byl vyslechnut. Podle státního zástupce je z protokolu o uvedeném úkonu zřejmé, že nedošlo k žádnému omezení osobní svobody obviněného realizací příkazu k zatčení a už vůbec nebylo rozhodováno o jeho vzetí do vazby. Při úkonu byly obviněnému toliko doručeny předvolánky k hlavnímu líčení, rozhodnutí Nejvyššího soudu a obviněný se vyjádřil ke svým aktuálním kontaktním údajům, své pracovní činnosti a sdělil stanovisko k výslechu svědka L. Ch. mimo hlavní líčení. K meritu věci vyslýchán nebyl. Z uvedeného je tedy patrné, že vůbec nedošlo ke konání vazebního zasedání podle §73d a násl. tr. ř., které navíc není konáno veřejně a nemusí u něj být zachována pětidenní lhůta k přípravě, neboť při stanovení doby konání vazebního zasedání je soud a v přípravném řízení soudce limitován zákonem stanovenými propadnými lhůtami pro vydání rozhodnutí. Státní zástupce vyjádřil svůj názor, že z protokolu o výslechu obviněného ze dne 1. 12. 2022 nelze dovodit, že by obviněný při vyslovení souhlasu se čtením protokolu o výslechu svědka L. Ch. byl pod jakýmkoliv tlakem, či tento souhlas dával ze strachu z možného omezení osobní svobody v důsledku vzetí do vazby. Státní zástupce souhlasil se závěry odvolacího soudu, že postup soudu prvního stupně v následujícím hlavním líčení v termínech 21. a 28. 12. 2022 lze považovat za řádný, v němž nedošlo k opakování pochybení, k nimž došlo v předchozích fázích trestního řízení a která byla vytýkána dovolacím soudem, a to i vzhledem k rozhodnutí o upuštění od provedení osobního výslechu svědka L. Ch. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 528/2002, podle kterého lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podat, jestliže obviněný po určitou část trestního řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, a to za situace, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. K tomu však s ohledem na význam a charakter výpovědi svědka L. Ch. v předmětné věci nedošlo.
17. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak podle státního zástupce není naplněn, pokud se obviněný dne 28. 11. 2022 z objektivních důvodů nezúčastnil naplánovaného hlavního líčení (nebylo vykázáno doručení předvolání) a následně se neúčastnil výslechu svědka L. Ch., který byl za podmínek §183a tr. ř. proveden mimo hlavní líčení. Takový úkon je podle trestního řádu možný a obviněný se takového úkonu, který je prováděn mimo hlavní líčení, může a nikoliv musí zúčastnit zejména za situace, kdy nemá obhájce a je vyslýchán svědek, který má právo odepřít výpověď. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na to, že po rozhodnutí dovolacího soudu bylo naplánováno hlavní líčení na celkem tři dny, obviněný se však ani jednou neúčastnil. Soud prvního stupně tedy zjevně na základě zkušeností z předchozího trestního řízení, kterého se obviněný rovněž pravidelně neúčastnil, provedl výslech předvolaného svědka, který se dostavil, mimo hlavní líčení, aby tím byla dodržena zásada trestního řízení vtělená do §2 odst. 4 tr. ř., která zavazuje orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je pak podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podstatné, zda i přes dílčí procesní pochybení, za které však výslech svědka L. Ch. mimo hlavní líčení nelze považovat, zůstalo trestní řízení jako celek spravedlivé a nepozbylo charakter spravedlivého procesu (k tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1318/2015).
18. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám, které by odpovídaly dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve věci neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů podle státního zástupce v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
19. Námitky uvedené obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce pod tento důvod obsahově nespadaly. Obviněný ve svém dovolání nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Státní zástupce upozornil, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 452/07 a Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 435/2013).
20. Ve vztahu k namítané nepřiměřenosti trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, respektive k jeho přísné výměře s ohledem na délku řízení státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 530/2002. Podle něj je možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení rozhodnutí o trestu takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, které se netýkají otázky druhu a výměry trestu, ale jedná se např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. S ohledem na uvedené nelze obviněným namítanou výměru trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Ze shora rozvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově fakticky nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
25. Obviněný M. J. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a h) tr. ř.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, ve kterých obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě v §36 tr. ř. a §36a tr. ř.
27. Ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
28. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
29. Dále je možno upozornit, že obviněný neuplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ač jej státní zástupce ve svém vyjádření zmiňoval), který byl v návaznosti na dosavadní judikatorní výklad dovolacích důvodů Ústavním a Nejvyšším soudem doplněn novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Přitom některé obviněným uplatněné námitky (jak bylo státním zástupcem upozorněno) by mu spíše mohly odpovídat (zejména výtky nedostatečného zjištění skutkového stavu a opomenutí některých důkazů). Dovolání však lze doplňovat a dovolací důvody jako esenciální náležitost dovolání (viz §265f odst. 1 tr. ř.) měnit jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud je přitom vázán obsahem podaného dovolání a není oprávněn jej jakkoliv doplňovat a domýšlet, může se zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uvedeny přímo v textu dovolání (viz též rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Dovolací řízení je totiž striktně formální, Nejvyšší soud nerozhoduje na základě revizního principu, ale přezkoumává napadené rozhodnutí jen z hlediska námitek vymezených dovolatelem, odpovídají-li označeným dovolacím důvodům. Za tím účelem (správného vymezení námitek a dovolacích důvodů) je také obviněný jako osoba práva neznalá povinně právně zastoupen obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.), aby mohl účinně dovolání uplatnit.
b) K námitkám obviněného
30. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. byly podle obviněného naplněny tím, že soudy nižších stupňů neodstranily vady v dokazování, nedostály pokynům dovolacího soudu v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí (pod sp. zn. 5 Tdo 715/2022) a vytvořily vady nové. Konkrétně obviněný namítal, že soud prvního stupně jednak provedl výslech svědka L. Ch. mimo hlavní líčení, přičemž tohoto výslechu se neúčastnil obviněný, jednak konal vazební zasedání, aniž by mu byl přítomen či o něm alespoň informován obhájce obviněného, jednak si při tomto vazebním zasedání vlastně vynutil souhlas s pozdějším čtením protokolu o výslechu svědka L. Ch. pod nátlakem možného vzetí do vazby.
31. Nejvyšší soud k těmto námitkám může jen konstatovat, že předně vůbec neodpovídají označeným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům, nadto jde o námitky neopodstatněné a založené na dezinterpretaci skutečného průběhu trestního řízení, navíc se s nimi zcela dostatečně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Na odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto plně odkázat, stejně tak lze souhlasit i s vyjádřením státního zástupce. Z uvedených důvodů k těmto námitkám zaujme Nejvyšší soud níže jen velmi stručné vlastní stanovisko, a to především z pohledu, zda nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
32. Další podstatnou námitkou obviněného bylo, že došlo k opomenutí některých důkazů, resp. že chybným hodnocením důkazů byl nesprávně zjištěn skutkový stav. Obviněný především vytýkal, že nebyla zjištěna osoba, která volala na soud, což by bývalo umožnilo případně zohlednit tuto informaci při hodnocení výpovědi některých osob, dále namítal chybné provedení výslechu svědka L. Ch., ovšem dlužno podotknout, že procesně řádně a použitelným způsobem tento svědek v hlavním líčení vyslechnut nebyl, stejně tak nebyl ani přečten protokol o jeho výslechu, byť s tím obviněný souhlasil. Soudy nižších stupňů totiž považovaly tuto svědeckou výpověď za nepotřebnou a nadbytečnou (a to i při zohlednění postoje obviněného a obsahu výpovědi svědka provedené mimo hlavní líčení).
33. Jak již bylo shora naznačeno, tyto námitky ovšem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), d) či h) tr. ř., jak byly vymezeny shora, vůbec neodpovídají, mohly by snad odpovídat dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil (a není úkolem Nejvyššího soudu za něj dovolání domýšlet a doplňovat). Nadto i tak by šlo o námitky zjevně neopodstatněné, jak bude též nastíněno dále.
34. Na úvod je dále nutno připomenout, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména na str. 3 až 4 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Odkázat lze rovněž na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s argumentací obviněného také dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
35. Z obsahu trestního spisu v části týkající se řízení po vrácení věci na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu okresnímu soudu vyplývají následující zjištění. Samosoudce nařídil na den 28. 11. 2022 ve věci hlavní líčení, které se však nemohlo konat, protože se obviněnému nepodařilo doručit předvolání. K soudu prvního stupně se však na základě předvolání dostavil svědek L. Ch., jehož výslech obviněný navrhoval. Samosoudce po zvážení situace (zejména s ohledem na procesní hospodárnost) svědka k věci vyslechl mimo hlavní líčení podle §183a tr. ř., jak vyplývá z protokolu na č. l. 1249. Zároveň ten samý den vydal podle §69 odst. 1 tr. ř. na obviněného M. J. příkaz k zatčení, který zdůvodnil tím, že se obviněnému nedaří doručovat předvolání a obviněný se opakovaně vyhýbá trestnímu stíhání (viz č. l. 1250-1251 trestního spisu). O plánu vydat dne 28. 11. 2022 příkaz k zatčení, pokud se nebude dařit doručení obviněnému předvolání k hlavnímu líčení a obviněný se k němu ani po domluvě s obhájcem nedostaví, byl předem upozorněn i jeho obhájce (viz referát ve spise na č. l. 1244). Dne 30. 11. 2022 byl obviněný zařazen do databáze celostátně hledaných osob, o čemž byl vyrozuměn soud (viz č. l. 1256 trestního spisu). Ze spisu je dále patrné, že mezi samosoudcem a obhájcem obviněného probíhala písemná komunikace (též s doporučením předejít realizaci příkazu k zatčení tím, že se obviněný sám dobrovolně k soudu dostaví – viz zejména referát na č. l. 1260).
36. Prakticky ihned po vydání příkazu k zatčení, resp. vyhlášení celostátního pátrání, se proto dne 1. 12. 2022 k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dostavil z vlastní iniciativy sám obviněný M. J. (a to bez svého obhájce), soudem mu tak byly doručeny (předány) soudní písemnosti, které se mu doposud nepodařilo doručit, byl vyslechnut ke svému aktuálnímu pobytu, o čemž byl sepsán protokol, v rámci výslechu obviněný též souhlasil se čtením protokolu o výslechu svědka L. Ch. (viz na č. l. 1261 trestního spisu). Z obsahu protokolu je tak zřejmé, že se v žádném případě nejednalo o vazební zasedání ve smyslu §73d tr. ř. Obviněný ani po krátkou chvíli nebyl omezen na osobní svobodě, příkaz k zatčení nebyl vůbec realizován, takže se ani nerozhodovalo o vazbě obviněného ve smyslu §69 odst. 6 tr. ř., nadto obviněný ani v rámci výslechu nepožadoval, aby mu byl přítomen obhájce, jak uvedené ustanovení (podle nějž ovšem nebylo postupováno) předpokládá. Především je ale třeba uvést, že to byl obviněný sám, kdo se rozhodl dostavit se k soudu, aby předešel svému zatčení, k němuž také nedošlo. Byl to tedy on, kdo fakticky určil termín, tedy den a čas svého výslechu, soud jej do protokolu vyslechl prakticky okamžitě, jakmile se obviněný k soudu dostavil. Obviněný se tak mohl (a měl) domluvit se svým obhájcem, pokud by si přál, aby byl výslechu přítomen, resp. nemusel v jeho nepřítomnosti vůbec vypovídat (a ostatně ani se k soudu dostavit). Výtka obviněného vůči postupu soudu prvního stupně v uvedeném smyslu učiněná v dovolání tak kromě toho, že vůbec neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, a to zejména ne důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., jak se mylně obviněný domníval (k jejich úzce vymezenému obsahu viz výše), je zcela nedůvodná. Naopak samosoudce postupoval zcela v intencích zákona, logicky, hospodárně, přiměřeně a zdrženlivě, neboť předešel realizaci příkazu k zatčení, přiměl obviněného spolupracovat a převzít soudní písemnosti a vzít na vědomí další termín hlavního líčení.
37. Příkaz k zatčení obviněného byl tentýž den (1. 12. 2022) odvolán. Zároveň byl obviněný i obhájce informováni o nových termínech hlavního líčení na dny 21. 12. 2022 a 28. 12. 2022. Obhájce ani obviněný se v uvedené dny ale k hlavnímu líčení nedostavili. Obviněný byl k tomuto hlavnímu líčení předvolán dne 1. 12. 2022, což stvrdil svým podpisem (viz č.l. 1248 p.v. a č.l. 1249 trestního spisu). Obhájci bylo vyrozumění doručeno do datové schránky. Omluvu obhájce na den 21. 12. 2022 samosoudce neakceptoval, obviněný se též nedostavil, k dalšímu naplánovanému hlavnímu líčení na den 28. 12. 2022 obhájce zaslal vyjádření (viz č. l. 1283-1284 trestního spisu), v němž výslovně uvedl, že omlouvá svou účast i účast obviněného, nemá námitek proti konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti a nežádá o odročení hlavního líčení (a to za předpokladu, že nebudou vyslýcháni svědci), zároveň pro případ konečného rozhodnutí ve věci přiložil „závěrečný návrh“ (spíše správně závěrečnou řeč ve smyslu §216 tr. ř.). Soud prvního stupně pak ve věci rozhodl rozsudkem v hlavním líčení konaném dne 28. 12. 2022 (spis pak byl k dalšímu vyřizování včetně písemného vyhotovení rozsudku přidělen po konci mandátu dosavadního samosoudce JUDr. Jiřího Fukse uplynutím roku 2022 soudkyni JUDr. Václavě Markové).
38. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že nemohl být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť v daném případě nešlo o trestní řízení, v němž by obviněný musel mít obhájce a neměl ho, neboť nebyl vazebně stíhán (dokonce vůbec ani po krátkou dobu nebyl omezen na osobní svobodě), nebyl dán ani jiný důvod nutné obhajoby podle §36 nebo §36a tr. ř., resp. jiný důvod, pro který by měl obhájce mít (např. pokud by bylo přiznáno právo na obhajobu bezplatnou a nebyl mu obhájce ustanoven, ač o to obviněný žádal apod.). Nadto se procesní úkon v podobě výslechu obviněného konal z vůle obviněného, který tak měl plně ve své moci, zda se jej bude účastnit se svým obhájcem či nikoli, soud neurčoval termín jeho provedení, nemohl tedy ani předem obhájce zajistit jeho vyrozuměním, nemohlo tak ani dojít k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Není ani pravdou, že by se konalo vazební zasedání v nepřítomnosti obhájce, jak obviněný v dovolání uváděl. Na tom nic nemění ani chybné označení provedeného výslechu obviněného samotným samosoudcem v referátu určenému kanceláři na č. l. 1262 trestního spisu, kde označil uvedený protokol o výslechu jako protokol o vazebním zasedání.
39. V žádném případě tím nemůže být ani naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán, jsou-li porušena pravidla o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Kromě toho, že se obviněný výslechu účastnil, žádné veřejné zasedání ani hlavní líčení se dne 1. 12. 2022 nekonalo. Uvedený dovolací důvod se vůbec nevztahuje na vazební zasedání, kromě toho se ani vazební zasedání nekonalo, nadto obviněný ve svém dovolání tento důvod poněkud zmatečně spojuje s nepřítomností obhájce, ač je striktně vázán na nepřítomnost obviněného a provedení uvedených dvou forem zasedání soudu (hlavní líčení a veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného, ač pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Z více uvedených příčin tak vůbec nemůže být uvedený dovolací důvod naplněn postupem samosoudce při výslechu obviněného dne 1. 12. 2022, jak nesprávně obviněný v dovolání dovozuje. Tento dovolací důvod by tak mohl obviněný spojovat jen s těmi termíny, na které bylo nařízeno hlavní líčení. Nemůže ale jít o 28. 11. 2022, kdy se hlavní líčení nekonalo právě z důvodu nepřítomnosti obviněného, zbývaly by pak už jen dny 21. 12. 2022 a 28. 12. 2022, kdy se hlavní líčení konalo v nepřítomnosti obviněného. Ovšem zákonnost konání těchto dvou hlavních líčení v nepřítomnosti obviněného ve svém dovolání obviněný nijak nezpochybňoval (zmiňoval je jen v popisné části pod písm. B. na str. 3 svého dovolání, kde uváděl, že státní zástupce nesouhlasil se čtením protokolu o výslechu svědka L. Ch.). Z vyjádření obhájce i obviněného (byť místy nejednoznačných) nakonec přece jen vyplývá, že konání hlavního líčení dne 28. 12. 2022 v nepřítomnosti obou akceptovali a souhlasili s ním. Nelze se přitom divit soudu prvního stupně, pokud v postupu obviněného i jeho obhájce, kteří se neúčastnili z různých důvodů ani jednoho ze tří naplánovaných dnů hlavního líčení (přičemž možnosti se jich účastnit se předtím domáhali i mimořádným opravným prostředkem, kterému Nejvyšší soud vyhověl), a spatřoval v tom pouhou obstrukční snahu zmařit rozhodnutí ve věci v původním obsazení soudu (a to i vzhledem ke konci mandátu soudce). Obviněný měl řadu příležitostí, jak uplatnit svou obranu v tomto řízení, reagoval promptně jedině v okamžiku, kdy mu hrozilo zatčení. Především ale konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve dnech 21. a 28. 12. 2022 nebylo zahrnuto do dovolacích námitek a nebylo tak v dovolání účinně zpochybněno.
40. Obviněným uplatněné dovolací důvody nemůže naplnit ani námitka obviněného, že nebyly dodrženy pokyny dovolacího soudu. Není pravdou, že by Nejvyšší soud ukládal soudu prvního stupně provést výslech L. Ch., rozsah dokazování zcela ponechal na něm, jen uložil provést řízení v souladu se zákonnou úpravou, zejména s respektem k právu na spravedlivý proces a k právu na obhajobu. V daném případě se výslechu svědka L. Ch., který při výslechu mimo hlavní líčení nesdělil nic podstatného pro rozhodnutí věci, domáhal obviněný, který jeho výslech navrhoval, ovšem zároveň znemožnil konání hlavního líčení dne 28. 11. 2022, k němuž byl svědek předvolán, tím, že se k němu nedostavil (když si předtím nepřebíral soudní obsílky na jím určené adrese pro doručování). Nadto pak změnil své stanovisko a na osobním výslechu svědka netrval, když dne 1. 12. 2022 poté, co se sám dobrovolně dostavil k soudu, do protokolu vyjádřil souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka mimo hlavní líčení. Když pak nesouhlasil státní zástupce s přečtením uvedeného protokolu, soud prvního stupně zcela důvodně upustil od čtení i výslechu uvedeného svědka, protože souhlasil s názorem státního zástupce, že výslech není třeba opakovat (svědek totiž nikdy neuvedl nic relevantního k věci, ač byl ve věci opakovaně vyslýchán, na osobním výslechu původně trvala obhajoba, nakonec své stanovisko obviněný také změnil). Rozhodně tak nejde o opomenutý důkaz, jak obviněný v dovolání uváděl, kromě toho tuto svou námitku ani neuplatnil v souladu s dovolacími důvody, když neuplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. Uvedené přiměřeně platí i pro dovolací námitku týkající se opomenutého důkazu spočívajícího v neztotožnění volajícího na soud, který informoval soud o pobytu obviněného. Námitka opomenutého důkazu by sice za určitých okolností snad mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem muselo by se jednat o důkaz opomenutý, který navíc by se týkal rozhodného skutkového zjištění, určujícího pro naplnění znaků trestného činu. Kromě toho, že obviněný zmíněný dovolací důvod vůbec neuplatnil, jak bylo opakovaně uvedeno, ztotožněním uvedeného volajícího (bylo-li by to vůbec možné) se vůbec netýkalo rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu kladeného obviněnému za vinu. Obsah telefonátu totiž vůbec nesouvisel s trestnou činností, která byla obviněnému kladena za vinu, ale toliko s místem pobytu obviněného a jeho vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení. Odkázat lze k tomu také na odůvodnění napadeného usnesení v bodě 20 na str. 4, v němž se soud s návrhem obviněného dostatečně vypořádal. V tomto směru tak vůbec nejde o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, kterým se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy.
42. Námitky obviněného, kterými brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně, nelze zpravidla v dovolacím řízení úspěšně uplatnit, jelikož neodpovídají dovolacím důvodům taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Dovolací soud zásadně není povolán ke zjišťování či přezkumu skutkového stavu, takto dovolací řízení nebylo od počátku koncipováno. Na tom nic nemění ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který navíc obviněný ani v dovolání neuplatnil a který je třeba vykládat v intencích předchozí judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, že má jít o pojistku pro případy tzv. extrémního neboli zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a soudy učiněných skutkových závěrů. Nemá přitom jít o běžné případy polemiky o správnosti té či oné verze skutkového děje podložené některou ze skupin důkazů. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V posuzovaném případě k tomu lze odkázat na str. 18-19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3-4 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Obviněný M. J. dokonce ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem v dovolání netvrdil a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém dovolání neuváděl, takže se touto otázkou ani Nejvyšší soud nemůže zabývat (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 nebo ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014).
43. V tomto směru je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečních důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
44. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
45. Byť dovolatel uvedl rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., žádné konkrétní námitky odpovídající tomuto důvodu nevznesl. Je možno zopakovat, že není úkolem Nejvyššího soudu v řízení o dovolání domýšlet podání obviněného a doplňovat jím užitou argumentaci, naopak se vychází z vázanosti dovolacího soudu obsahem mimořádného opravného prostředku – dovolání, Nejvyšší soud může vzít v potaz jen argumentaci obsaženou v dovolání, dokonce se nemůže zabývat ani tou argumentací obviněného, pokud dovolatel užije odkazu na svou dříve uplatněnou argumentaci v jiných svých podáních (např. v řádném opravném prostředku), není-li taková argumentace obsažena přímo v textu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
46. Námitka, resp. pouhá výtka, že nebylo podle §39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnuto při ukládání trestu k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti obviněného, se týká přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu a neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
47. Nad uvedený rámec k tomu může dovolací soud jen poznamenat, že obviněnému byl uložen alternativní podmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby ve výměře 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1,5 roku, tedy opět hluboko v dolní polovině výměry, resp. spíše při spodní hranici (zkušební doba mohla být vyměřena v rozpětí 1 roku až 5 let). Tedy tento trest uložený obviněnému (nedoprovozený ani vedlejším majetkovým trestem či trestem zákazu činnosti) rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný, je zcela odpovídající i časovému odstupu od spáchání činu, byť na to soud výslovně nepoukázal.
V. Závěrečné shrnutí
48. Na závěr tak lze konstatovat, že z podnětu takto podaného dovolání M. J. nyní Nejvyšší soud neshledal důvod pro kasační zásah, naopak vzhledem ke shora rozvedené argumentaci dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., resp. obviněným uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 8. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu