ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.640.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 640/2023- 4884
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ing. Pavel Košátko , nar. 13. 6. 1961 v Jičíně, bytem U Koupaliště 1239/6, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn 12 To 52/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Ing. Pavla Košátka odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný Ing. Pavel Košátko byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 98 T 1/2020, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl tímto rozsudkem podle §206 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvoláních podaných obviněným a státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 12 To 52/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že v Liberci, na poště v obchodním centru Hypernova, dne 3. 11. 2016, jako jediný člen představenstva a statutární orgán obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za ni jako prodávající, aniž k tomu měl pokyn valné hromady, uzavřel smlouvu o koupi nemovitých a movitých věcí s kupující obchodní společností EQ Real, s. r. o., a takto z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., prodal nemovité věci specifikované v rozsudku soudu prvního stupně za sjednanou kupní cenu ve výši 2 694 039,38 Kč a soubor movitých věcí, včetně veškerých součástí, příslušenství a vybavení, specifikovaný v příloze č. 2 kupní smlouvy, za sjednanou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč, jež v souhrnu tvořily celý areál provozovny obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., na adrese Hodkovická 747/29, Liberec, ačkoli věděl, že sjednaná kupní cena uvedených nemovitých věcí a souboru movitých věcí neodpovídá ceně obvyklé, která u nemovitých věcí ke dni 3. 11. 2016 činila 35 000 000 Kč a u movitých věcí 4 446 285 Kč, čímž způsobil obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., škodu ve výši 39 446 285 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. Pavel Košátko dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v řízení mu předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
5. Obviněný namítl, že se nemohl dopustit zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako jediný člen představenstva byl oprávněn nakládat s majetkem této obchodní společnosti, aniž by potřeboval souhlas jediného společníka či valné hromady, což ostatně potvrdily i soudy nižších stupňů. Provedenou majetkovou transakcí nijak neobohatil sebe ani třetí osobu, pouze uskutečnil ekonomicky nevýhodný obchod, jímž obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., způsobil škodu. Skutek lze proto podle obviněného kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se nemohl dopustit s ohledem na absenci úmyslného zavinění jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu.
6. Obviněný zdůraznil, že podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se měl dopustit trestného činu tím, že prodal movité a nemovité věci z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., aniž k tomu měl pokyn valné hromady, ačkoliv odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že mohl předmětnou smlouvu podepsat (viz bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Přitom soud druhého stupně rovněž uvedl, že pokud měl obviněný pochybnost, zda má tuto smlouvu podepsat, či nikoli, měl věc předložit valné hromadě a řídit se jejím rozhodnutím. Podle názoru obviněného byl tedy odsouzen za to, že prodal majetek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., bez souhlasu valné hromady, ačkoliv podle odvolacího soudu tento souhlas nebyl zapotřebí a obviněný si jej mohl vyžádat pouze v případě, pokud by měl pochybnosti. V této souvislosti obviněný citoval ustanovení §151 odst. 1, §163 a §164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), §194 odst. 1, §195 a §51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“), která potvrzují právní názor uvedený v odůvodnění usnesení odvolacího osudu, že obviněný mohl jako statutární orgán obchodní společnosti za ni jednat ve všech záležitostech a souhlas valné hromady si vyžádat mohl, avšak nemusel, a to i ohledně převodu majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., na třetí osobu.
7. Bylo tedy podle přesvědčení obviněného výlučně na něm, aby vyhodnotil rizika spojená s uzavřením předmětné smlouvy, přičemž situaci vyhodnotil tak, že existuje reálné riziko, že může dojít k zesplatnění úvěru poskytnutého v roce 2012 spořitelním družstvem Artesa obchodní společnosti Individual Car Service, s. r. o., který byl mimo jiné zajištěn i ručitelským závazkem ze strany obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., a současně i zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví této obchodní společnosti. Obviněný v souladu s již dříve uplatněnou obhajobou zdůraznil, že byl přesvědčen na základě jemu tehdy dostupných informací, že zesplatnění úvěru a následná realizace zajišťovacích práv ze strany úvěrujícího spořitelního družstva by byla pro společnost AUTO ENGE, a. s., likvidační. Rozhodnutí, které učinil, považoval za nejvhodnější a ve prospěch společnosti AUTO ENGE, a. s. Pokud předpokladem přisvojení si cizí věci jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je podle soudů nižších stupňů prodej svěřené věci proti vůli vlastníka, nemohlo k takovému přisvojení cizí věci dojít, neboť vůli vlastníka podle platné právní úpravy vytvářel právě on, a to samostatně, bez rozhodnutí valné hromady.
8. Odvolací soud hodnotil podle přesvědčení obviněného jeho jednání jako nesouladné s povinností jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 o. z., která je „podle zákona uloženou povinností spravovat cizí majetek“ ve smyslu §220 tr. zákoníku. Pokud mohl bez souhlasu valné hromady převést majetek společnosti AUTO ENGE, a. s., na třetí osobu, ale převedl ho údajně za nevýhodných podmínek, porušil tím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře při správě jejího majetku, v důsledku čehož vznikla údajná škoda. Přitom pouhá okolnost, že určitá osoba byla oprávněna prodat spravovaný (opatrovaný) cizí majetek, sama o sobě nevylučuje její trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Za tento trestný čin je přitom pachatel odpovědný, pokud svým jednáním neobohatil sebe či jiného, avšak způsobil škodu na opatrovaném či spravovaném majetku. Pokud nějaká škoda obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., vznikla nevýhodnou transakcí a prodejem majetku „pod cenou“, musel by svým jednáním někoho jiného obohatit, a to buď sebe, nebo třetí osobu.
9. Obviněný poukázal na závěr odvolacího soudu, že právní vada v podobě zástavního práva váznoucího na nemovitostech se automaticky neodečítá od hodnoty zastavených nemovitostí, neboť poskytnutý úvěr byl zajištěn i dalšími zajišťovacími instituty. Za pouhou spekulaci obviněný označil závěr odvolacího soudu, že pokud F. S. ovládal spořitelní družstvo Artesa i obchodní společnost EQ Real, s. r. o., pak obviněný mohl tušit, že spořitelní družstvo Artesa nebude úvěrovou pohledávku vymáhat prodejem zastavených nemovitostí, ale využije jiné zajištění či se vzdá uplatnění zástavního práva. Jeho jednáním tak mělo dojít podle odvolacího soudu k obohacení společnosti EQ Real, s. r. o., avšak až v budoucnu, podmíněně, pokud bude pohledávka spořitelního družstva Artesa uspokojena jinak než prodejem předmětných nemovitostí. Taková úvaha odvolacího soudu byla založena na předpokladu, že F. S. ovládal spořitelní družstvo Artesa i obchodní společnost EQ Real, s. r. o., natolik, že by splnily každé jeho přání, a že obviněný si byl této skutečnosti vědom. V řízení však ani jeden z těchto předpokladů nebyl podle obviněného prokázán. Otázku obohacení obchodní společnosti EQ Real, s. r. o., je tak nutno zkoumat k okamžiku dokonání trestného činu zpronevěry. K tomuto okamžiku však k jejímu obohacení nedošlo, neboť obchodní společnost EQ Real, s. r. o., nabyla nemovitosti zatížené zástavním právem zajištujícím úvěr, jehož nesplacená jistina převyšovala tržní cenu nemovitostí. Úvahy o podmíněném obohacení této obchodní společnosti nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný namítl, že F. S. ani neznal a nevěděl o jeho údajném vlivu na zmíněné obchodní společnosti. Jelikož podle obviněného v době spáchání trestného činu nedošlo k obohacení obchodní společnosti EQ Real, s. r. o., ani nikoho jiného a nebyla způsobena škoda v souvislosti s tímto činem a obviněný byl oprávněn majetek prodat na základě vlastní úvahy, bez potřeby souhlasu jiného, ke spáchání trestného činu zpronevěry vůbec nemohlo dojít. Podle přesvědčení obviněného i z hodnotících úvah odvolacího soudu vyplývá, že je mu kladeno za vinu uskutečnění nevýhodného obchodu, nikoliv přisvojení si majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s.
10. Obviněný v podaném dovolání uvedl, že ke spáchání trestného činu zpronevěry by došlo za předpokladu, že by kupní cena poklesla pod úroveň ceny v místě a čase obvyklé, protože by kupující nabyl majetek za nižší než obvyklou cenu. Statutární orgán, který by úmyslně prodal majetek za cenu nižší než obvyklou, by se v takovém případě dopustil trestného činu zpronevěry, zatímco statutární orgán kupující společnosti, který by majetek koupil za cenu vyšší než obvyklou, by se dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Protože v praxi se ani dva znalci neshodnou na ceně obvyklé, pak by každý obchod mezi právnickými osobami byl potencionálním trestným činem osoby jednající za kupující či prodávající právnickou osobu. Právě z tohoto hlediska považuje obviněný za klíčový závěr, že byl oprávněn jako statutární orgán obchodní společnosti prodat její majetek, aniž by potřeboval souhlas kohokoli, přičemž pokud obchod realizoval v souladu se svými oprávněními jednat za obchodní společnost, avšak v rozporu se svojí povinností počínat si s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož vznikla obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., škoda, může být toto jednání posouzeno maximálně jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, nikoli jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, zejména když realizovaným obchodem se podle obviněného neobohatil nikdo, tedy ani kupující. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, z něhož dovodil, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
11. Obviněný rovněž namítl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin zpronevěry i z důvodu absence úmyslného zavinění jakožto znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jeho úmyslné zavinění nebylo podle něj prokázáno a soudy nižších stupňů je pouze presumovaly, a to na základě následku, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze vést trestní stíhání obviněného pouze „za následek“, je nutné je vést „za ostatní složky trestného činu, jimiž jsou jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a následkem a zavinění“, v této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001. Podle obviněného v rozsudku soudu prvního stupně absentuje prokázání jeho zavinění ve vztahu k obligatorním znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nebylo prokázáno, že by si úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a že by úmyslně způsobil škodu (velkého rozsahu) na cizím majetku. Obviněný zdůraznil, že úmysl musí směřovat i k protiprávnosti jednání, nepostačuje tedy pouze úmysl k přisvojení si cizí věci, ale je třeba, aby si byl pachatel minimálně vědom toho, a byl s tím srozuměn, že tak činí protiprávně, což rovněž prokázáno podle něj nebylo. Odvolací soud tyto vady nijak nenapravil, jeho úmysl rovněž pouze presumoval a v obecné rovině uvedl, že má za to, že obviněný jednal v úmyslu přímém, pokud smlouvu podepsal, vědom si jejích důsledků pro poškozenou obchodní společnost.
12. Obviněný zdůraznil, že pro posouzení jeho úmyslu je rozhodné, jak danou situaci vnímal při podpisu kupní smlouvy, připomněl, že v této době jednal ve snaze vyřešit kritickou situaci, ve které se nacházela jím řízená obchodní společnost. Soud prvního stupně ani soud odvolací přesvědčivě nezdůvodnily, na základě jakých skutečností se domnívají, že měl v úmyslu poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., podpisem předmětné kupní smlouvy s obchodní společností EQ Real, s. r. o., kterou do té doby ani neznal. Obviněný označil za absurdní, že soudy nižších stupňů dovodily, že jednal na vlastní pěst s úmyslem poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., a využil k tomu obchodní společnost, o jejíž existenci věděl necelý měsíc. Jeho úmysl poškodit obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., nezapadá ani do jeho osobnosti, pověsti a dřívějšího vystupování vůči této společnosti navenek. Soud prvního stupně i soud odvolací se podle názoru obviněného záměrně vůbec nezmínily o motivu jeho jednání, neboť by musely dospět k opačnému závěru, než jaký učinily ve svých rozhodnutích.
13. Obviněný rovněž namítl, že byla chybně vyhodnocena hmotněprávní otázka způsobené škody, neboť ačkoliv soudy obou stupňů věděly, že na převedených nemovitých věcech vázne zástavní právo, tedy právní vada, vycházely z ceny věci, jako by byla bezvadná. Právní vadu záměrně ignorovaly v přesvědčení, že může v budoucnosti pominout v důsledku vlivového jednání osoby, kterou ale on neznal a nemohl tušit, že v důsledku jejího jednání může tato právní vada zaniknout. Znaleckým posudkem byla stanovena cena jím prodaných nemovitostí v majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., na částku 35 milionů Kč, aniž by byl zohledněn aktuální právní stav těchto posuzovaných nemovitostí, na nichž v rozhodné době vázlo zástavní právo ve prospěch spořitelního družstva Artesa až do výše 90 milionů Kč. Obviněný zdůraznil, že v okamžiku prodeje činila výše nesplacené jistiny úvěru více než 36 milionů Kč a k právní vadě v podobě zástavního práva znalec ve svých závěrech vůbec nepřihlížel. Takový postup je v rozporu s obecným chápáním obvyklé ceny i se zákonem. Cena obvyklá představuje právě takovou cenu, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit. Obviněný v této souvislosti poukázal na ustanovení §137 tr. zákoníku, s tím, že jde o cenu tržní, která je ovlivněna nabídkou a poptávkou v daném místě a čase, proto zahrnuje i hledisko prodejnosti věci. V této souvislosti obviněný připomněl, že při stanovení výše škody je třeba přihlížet i k právním vadám věci, jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp zn. 8 Tdo 1315/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 833/2005. Podle obviněného ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nezpochybňovaly, že by právní vada v podobě zástavního práva neměla být zohledněna v ceně obvyklé, úvaha o ceně obvyklé však byla vystavěna na ničím nepodložené spekulaci, že obviněný musel vědět, že právní vada možná zanikne. Při určení ceny bylo proto nutné vycházet z ceny, za kterou se v době a místě činu obdobné nemovitosti prodávaly, nebylo možné brát v potaz spekulace, za kolik by se mohly nemovité věci prodat v neurčené budoucnosti, pokud by nastala určitá nejistá budoucí událost.
14. S ohledem na všechny výše uplatněné námitky obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil tomuto soudu věc k novému rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který námitky obviněného označil za zjevně neopodstatněné.
16. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný uplatnil v rámci svého dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V podaném dovolání obviněný neuplatňoval námitky, které by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž za této situace je nutno při posuzování uplatněných hmotněprávních námitek vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
17. Podle státního zástupce nemá tvrzení obviněného, že prodal předmětné nemovitosti, neboť hrozilo zesplatnění úvěru zajištěného zástavním právem k těmto nemovitým věcem, a tedy i realizace tohoto zástavního práva, oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, neboť z nich naopak vyplývá, že ačkoliv měla společnost Individual Car Service, s. r. o., problémy se splácením úvěru a jednotlivé splátky byly spláceny opožděně, úvěr splácen byl a v roce 2016 byly prodlevy při jeho splácení menší než v předcházejících letech. Poskytnutý úvěr přitom byl zajištěn i dalšími zajišťovacími instituty. K mimořádné splátce úvěru byl dlužník a ručitelé vyzváni právě až poté, co spořitelní družstvo Artesa jakožto věřitel zjistilo, že byl bez jeho souhlasu uskutečněn prodej nemovitých věcí, na nichž vázlo zástavní právo. Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že obviněný prodejem veškerého nemovitého majetku a podstatné části movitého majetku zbavil společnost AUTO ENGE, a. s., možnosti dalšího podnikání.
18. Další námitky obviněného označil státní zástupce za rozporné, neboť obviněný se domáhal mírnějšího právního posouzení skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, současně však tvrdil, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu. Absence škody by přitom vylučovala i tuto mírnější právní kvalifikaci.
19. Státní zástupce rovněž připomněl, že trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu, přičemž si přisvojí cizí věc za předpokladu, že s danou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu tato cizí věc byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem, kterým maří základní účel svěření. Ačkoliv podle státního zástupce lze připustit, že obviněný k prodeji předmětných věcí formálně nepotřeboval souhlas valné hromady, neznamená tato skutečnost, že se svěřeným majetkem mohl nakládat libovolným způsobem. Existence či absence souhlasu přitom není okolností rozhodnou pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Pokud obviněný v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti prodal předmětné věci jinému subjektu a zbavil tím obchodní společnost AUTO ENGE, a. s., možnosti dalšího podnikání, nejenom že nejednal s péčí řádného hospodáře, ale současně se svěřenými věcmi naložil v rozporu s účelem svěření a způsobem mařícím základní účel svěření, neboť majetek obchodní společnosti byl obviněnému svěřen k provozování ekonomických aktivit směřujících k dosažení zisku, nikoliv k tomu, aby tento majetek zlikvidoval. Obviněný současně trvale vyloučil vlastníka z dispozice s těmito věcmi, a tedy si je přisvojil ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu zpronevěry a dopadá na jednání osob, kterým bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku a které na něm způsobily škodu, avšak neobohatily sebe nebo jiného. V posuzované věci nebyla na místě kvalifikace skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, neboť nevýhodným prodejem majetku došlo současně k obohacení kupujícího, společnosti EQ Real, s. r. o. Obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010, se týkalo skutkově odlišné situace, v níž statutární orgán bytového družstva platil za provedené práce částky výrazně převyšující jejich skutečnou hodnotu, aniž provedl či zajistil kontrolu prováděných prací.
21. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani námitky obviněného týkající se absence škody jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť ji obviněný dovozuje ze skutečnosti, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem. Takový závěr je však v rozporu s judikaturou, kterou sám obviněný cituje. Ačkoliv podle státního zástupce řeší citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1315/2011, problematiku z jiného hlediska, lze z jeho závěrů vycházet i v posuzované věci, s vědomím, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že existence zástavního práva má vliv na obvyklou cenu nemovitosti, současně však konstatoval, že rozdíl mezi cenou nemovitosti nezatíženou zástavním právem a zatíženou zástavním právem, by jako zákonný znak trestného činu přicházel v úvahu jen tehdy, pokud předmětem útoku byla nemovitost a kupující by o této právní vadě nevěděl v důsledku podvodného jednání pachatele. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu škoda nemůže vzniknout jen tím, že kupující nabyl do vlastnictví nemovitost zatíženou zástavním právem, neboť tím, že zástava na nemovitosti oproti představě kupujícího nadále vázla, nebyl majetek kupujícího nijak zmenšen a nedošlo ani k žádné reálné hrozbě jeho úbytku za situace, v níž úvěr, který byl zástavním právem zajišťován, byl nadále splácen. Podle státního zástupce nelze říci, že by obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., nevznikla žádná škoda jen proto, že byly nemovitosti zatíženy zástavním právem a že z toho důvodu nedošlo ani k obohacení společnosti EQ Real, s. r. o. K úbytku na majetku poškozené obchodní společnosti došlo v rozsahu ceny obvyklé, tedy 35 milionů Kč, a to bez ohledu na zatížení nemovitých věcí zástavním právem. Ostatně zástavní právo k předmětným nemovitostem nebylo nikdy realizováno a jeho realizace ani nehrozila, neboť úvěr byl splácen, byť s určitými problémy. Celý úvěr byl zaplacen ke dni 16. 10. 2017 a lze proto učinit závěr, že kupující obchodní společnost byla obohacena ve stejném rozsahu, v jakém poškozené obchodní společnosti vznikla škoda. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že vedle prodeje nemovitých věci, byly prodány i věci movité, nezatížené zástavním právem, a to za výrazně nižší cenu, než jakou měl tento soubor movitých věcí.
22. Námitky obviněného o absenci úmyslného zavinění se opírají o jeho tvrzení, že svým jednáním řešil kritickou situaci, v níž se obával realizace zástavního práva, takové nebezpečí však podle státního zástupce ve skutečnosti nehrozilo. Již ze samotného charakteru jednání obviněného, který bez jakéhokoliv racionálního ekonomického důvodu prodal za zlomek skutečné hodnoty veškerý nemovitý a téměř všechen movitý majetek společnosti AUTO ENGE, a. s., vyplývá, že jeho jednání bylo úmyslné a že následku, tedy odčerpání téměř veškerého majetku této společnosti, obviněný chtěl dosáhnout, a jednal tedy v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ke vzniku škody velkého rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přitom postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé. Podle názoru státního zástupce však obviněný jako statutární orgán poškozené obchodní společnosti musel alespoň rámcově znát hodnotu nemovitého a movitého majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., i ve vztahu ke vzniku škody velkého rozsahu lze proto dovodit úmyslné zavinění minimálně ve formě eventuálního úmyslu.
23. K námitce obviněného, že soudy nezjišťovaly motiv jeho jednání, státní zástupce uvedl, že motiv není zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přesto se i touto otázkou odvolací soud zabýval a za pravděpodobný motiv jednání obviněného označil jeho snahu umožnit jinému subjektu ovládnout společnost AUTO ENGE, a. s., nebo z ní alespoň vyvést co nejvíce majetku pro potřeby podnikání jiné obchodní společnosti. Protože motiv není zákonným znakem tohoto trestného činu, postačilo jeho zjištění pouze s určitou mírou pravděpodobnosti.
24. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
25. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
26. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
27. Obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jimi zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K dovolacím námitkám obviněného obecně
28. Jak bylo již výše konstatováno, obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě a namítl, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný Ing. Pavel Košátko však v podaném dovolání netvrdil, že v řízení předcházejícím usnesení odvolacího soudu by byl dán důvod dovolání předpokládaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuplatnil námitky, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za této situace, jak správně uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření, musel Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, které byly dále rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení odvolacího soudu.
29. Obviněný ostatně v podaném dovolání ani nezpochybnil skutečnost, že dne 3. 11. 2016 v pozici jediného člena představenstva obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností EQ Real, s. r. o., kterou z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., prodal nemovitosti specifikované v rozsudku soudu prvního stupně za sjednanou kupní cenu 2 694 039,38 Kč a dále soubor movitých věcí včetně jejich součástí, příslušenství a vybavení, který je konkretizován v příloze č. 2 této kupní smlouvy, a to za kupní cenu 1 000 000 Kč. Obviněný pouze namítl, že k realizaci tohoto prodeje nemovitých a movitých věcí nepotřeboval pokyn valné hromady této obchodní společnosti, neboť s ohledem na své postavení jediného člena představenstva obchodní společnosti byl oprávněn kupní smlouvu uzavřít. Byl to on, kdo vytvářel vůli obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s. Ve shodě se svojí dosavadní obhajobou v řízení před soudy nižších stupňů pak obviněný uvedl, že toto rozhodnutí učinil na podkladě přesvědčení o správnosti tohoto kroku s ohledem na ručitelský závazek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za úvěr poskytnutý v roce 2012 spořitelním družstvem Artesa obchodní společnosti Individual Car Service, s. r. o., i s ohledem na zástavní právo zřízené v souvislosti s tímto úvěrem k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s. Obviněný namítl, že tímto prodejem prakticky veškerého majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., neobohatil sebe ani žádnou třetí osobu, pouze realizoval ekonomicky nevýhodný obchod, kterým prodávající obchodní společnosti způsobil škodu, nesouhlasí však s výší soudy nižších stupňů tvrzené škody s ohledem na existující právní vadu v podobě zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., kterým byl zajištěn poskytnutý úvěr. Obviněný v rámci podaného dovolání dovodil, že jeho jednání mělo být s ohledem na výše uvedené skutečnosti posouzeno pouze jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, a nikoli jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze z hlediska obviněným uplatněných dovolacích námitek mohl Nejvyšší soud věc v rámci dovolacího řízení přezkoumat, neboť skutkový stav bylo možno při rozhodování o dovolání hodnotit pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, zda byly správně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S ohledem na uplatněný dovolací důvod totiž nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
c) K dovolacím námitkám obviněného konkrétně
1. K otázce právní kvalifikace skutku
30. Obviněný ve svém dovolání namítal chybnou právní kvalifikaci skutku, neboť podle jeho názoru měl být uznán vinným pouze trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, nikoli však trestným činem zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jelikož je mu de facto kladeno za vinu uzavření nevýhodného obchodu, nikoli přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Naproti tomu pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 je zároveň podstatným diferenciačním znakem oproti trestnému činu (úmyslného) porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, jenž je ve vztahu subsidiarity k trestném činu zpronevěry (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 12/2016). Pokud tedy není prokázáno, že pachatel způsobil na cizím majetku, jehož opatrování nebo správa mu byla svěřena, úmyslně škodu tím, že si jej přisvojil, přichází v úvahu posouzení jeho jednání podle §220 tr. zákoníku (srov. Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1667).
31. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že cizí věc je ve smyslu ustanovení §206 tr. zákoníku svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem, v této konkrétní věci, aby s ní nakládal s péčí řádného hospodáře ve prospěch obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., s cílem úspěšné realizace podnikatelského záměru a výkonu obchodní činnosti této obchodní společnosti. O přisvojení si takovéto věci půjde v případech, v nichž pachatel s takovouto věcí disponuje v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel současně maří, neboť výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, která poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry je úmyslným trestným činem, musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele již při svěření věci nebo až později. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku není zapotřebí, aby pachatel jednal v úmyslu obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch, který spočívá v obohacení sebe nebo jiného, zcela postačí, pokud pachatel jednal v úmyslu přisvojit si svěřenou věc, pokud takovýto úmyslu se současně vztahuje (alespoň v eventuální formě) i ke způsobení škody na cizím majetku (osoby, která mu věc svěřila). Obstarání prospěchu pro sebe nebo jiného nebo jakékoli obohacení pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Pachatel tedy nemusí jednat v úmyslu přisvojením si cizí svěřené věci obstarat sobě nebo jinému prospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 344/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci je tedy klíčové zodpovězení otázky, zda si obviněný přisvojil svěřené věci z majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s. Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní ( viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr.), není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, prodá ji, odhodí ji nebo zničí apod. Z toho vyplývá, že pro učinění závěru o přisvojení věci není rozhodný způsob, jak pachatel se zpronevěřenou věcí, kterou si již přisvojil, konkrétně naložil, tedy není podstatné, zda si ji ponechá nebo ji prodá či jinak převede na jinou osobu apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 924/2016), avšak tento způsob konkrétního naložení s věcí může být relevantní pro samotné posouzení, zda došlo k jejímu přisvojení. Proto podle judikatury k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že si pachatel „přisvojil cizí věc (hmotnou nebo nehmotnou), která mu byla svěřena“, nepostačuje skutkové zjištění, podle něhož obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a použil je „k blíže nezjištěnému účelu“. To platí i za situace, pokud pachatel nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak použil tyto finanční prostředky (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2589). Znak „přisvojení si“ cizí věci v §206 odst. 1 tr. zákoníku je naplněn, pokud pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr.).
33. Jestliže pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji, s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou věc přisvojí ve smyslu ustanovení §206 tr. zákoníku, neboť s ní tímto způsobem nakládá jako s věcí vlastní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, uveřejněný pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Jak již vyložily soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, obviněný jakožto jediný člen představenstva obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., byl povinen nakládat s majetkem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., který mu byl svěřen, s péčí řádného hospodáře ve smyslu §51 odst. 1 z. o. k. Měl jednat v nejlepším zájmu této obchodní společnosti, činit veškeré kroky k tomu, aby mohla provozovat podnikatelskou činnost a generovat zisk, neboť právě za tímto účelem mu byl majetek svěřen. Pokud zcela svévolně veškerý majetek rozprodal za několikanásobně nižší cenu, než byla cena obvyklá, naplnění tohoto účelu, byť alespoň částečné, zcela znemožnil. V souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu pak byl právě tím naplněn znak „přisvojení si“ věci, neboť tímto svévolným zacházením s majetkem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., s ním jednal s vůlí nakládat s ním jako s vlastním.
34. Obviněnému lze přisvědčit, že k prodeji předmětných nemovitých a movitých věcí skutečně nepotřeboval jako jediný člen představenstva obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., souhlas valné hromady, tato skutečnost proto neměla být součástí tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Lze zcela souhlasit s úvahami soudů nižších stupňů o vhodnosti vyžádání si stanoviska valné hromady z hlediska jednání s péčí řádného hospodáře. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku však tato skutečnost není relevantní. Její zahrnutí do skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je zcela nadbytečné a nesprávné, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemá vliv na závěr o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu je zřejmé jak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, tak zejména z jeho odůvodnění.
35. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že soud prvního i druhého stupně dovozují jeho zavinění jako zavinění za následek. Zavinění obviněného není dovozováno na základě toho, že v důsledku jeho jednání vznikla škoda, ale soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily na základě jakých skutečností dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jednání obviněného bylo vedeno záměrem převzetí podnikatelské činnosti obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., obchodní společností ze skupiny společností kolem osoby F. S., a to tajně, bez vědomí Ing. Antonína Charouze, jediného společníka obchodní společnosti Individual Car Service, s. r. o., která byla majoritním akcionářem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s. Obviněný cíleně činil kroky směřující k tomuto převodu, když mimo jiné ukončil pracovní poměry tehdejších zaměstnanců obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., a to přesto, že šlo o prosperující obchodní společnost. Obviněný byl před podepsáním smlouvy seznámen minimálně s oceněním nemovitostí od společnosti Collis Real, a. s., ze dne 2. 5. 2012 na částku 65,55 milionů Kč, jelikož toto ocenění sám přeposílal e-mailem Jaroslavu Páralovi, stejně tak byl seznámen i s dalším oceněním těchto nemovitostí, které zpracoval Miroslav Rieger v červenci 2015, podle něhož nemovitosti měly hodnotu 67 milionů Kč (viz bod 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž byla provedeným dokazováním vyvrácena obhajoba obviněného, že jednal ze strachu z bezprostředně hrozící realizace zástavního práva, a neměl v úmyslu poškozené obchodní společnosti způsobit škodu, ale naopak předmětnou kupní smlouvu uzavíral v její prospěch. Obviněný se zcela svévolně rozhodl prodat téměř veškerý nemovitý i movitý majetek obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za cenu 2 694 039,38 Kč, pokud jde o nemovitý majetek, a 1 000 000 Kč, pokud jde o movitý majetek, ačkoliv byl obeznámen s tím, že hodnota majetku je mnohonásobně vyšší a že prodejem za takto nízkou kupní cenu způsobí poškozené obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., škodu. Na základě těchto skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, nelze dospět k jinému závěru, než že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že prodejem majetku obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., za nepřiměřeně nízkou cenu, způsobí této obchodní společnosti škodu a tuto škodu způsobit chtěl, neboť takto jednal, ačkoliv neexistovala reálná možnost, že tímto postupem škodu nezpůsobí.
2. K otázce výše škody
36. Ačkoliv námitky obviněného ohledně nesprávného určení výše škody lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se již s argumentací, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, vypořádal v bodě 111. odůvodnění svého rozsudku a na jeho úvahy v tomto směru lze zcela odkázat. Soud prvního stupně vyložil, že v situaci, v níž je úvěrovým dlužníkem osoba odlišná od vlastníka zástavy, není nutné zatížení zástavním právem zohlednit tak, že částka odpovídající zůstatku nesplaceného úvěrového dluhu se automaticky odečítá od hodnoty zastavených nemovitých věcí. Ačkoliv na cenu nemovitosti má vliv, zda jsou zatíženy nějakou právní vadou, tedy například pokud na nich vázne zástavní právo, rovněž hraje roli i to, že úvěr nebyl zajištěn pouze zástavním právem, ale hned několika zajišťovacími instituty, včetně blankosměnky obchodní společnosti Individual Car Service, s. r. o., a ručitelským závazkem obchodní společnosti AUTO ENGE, a. s., přičemž věřitel si mohl vybrat, zda a který z těchto zajišťovacích institutů zvolí, pokud by k tomu nastaly podmínky. Jelikož zde bylo klíčové rozhodnutí věřitele, soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že spořitelní družstvo Artesa bylo součástí skupiny společností pod vlivem F. S., ostatně jako všechny další společnosti zúčastněné na transakci, včetně kupujícího – obchodní společnosti EQ Real, s. r. o. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., a vyložil, proč jej považuje za správný a jeho závěry přebírá do svého rozsudku, a v jeho postupu neshledává Nejvyšší soud žádá pochybení. Navíc cena nemovitých věcí odpovídá i znaleckému posudku, který předložil sám obviněný, a je velmi blízká ceně, která je cenou obvyklou podle předmětné kupní smlouvy mezi obchodní společností AUTO ENGE, a. s., a obchodní společností EQ Real, s. r. o. (srov. bod 96. rozsudku soudu prvního stupně).
37. Obecně lze uvést, že obviněný ve své podstatě v podaném dovolání pouze zopakoval svou obhajobu uplatňovanou již před soudy nižších stupňů, které se s ní beze zbytku vypořádaly. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 h) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 8. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu