ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.734.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 734/2023- 4917
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ing. Miloš Balák , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 11 To 13/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 59/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Miloše Baláka odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 4 T 59/2021, byl obviněný Ing. Miloš Balák uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb po 2 900 Kč, tedy v celkové výši 870 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil okresní soud obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce organizačních složek státu a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu“ na dobu dvou let.
2. Uvedený rozsudek Okresního soudu v Kladně ve všech jeho výrocích napadl odvoláním obviněný, a v neprospěch obviněného též státní zástupce, který je omezil na výrok o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 11 To 13/2023, zamítl obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, je podrobně popsán v rozsudku Okresního soudu v Kladně, který je stranám dobře znám, proto na něj lze plně odkázat a není třeba jej znovu opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. Miloš Balák prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém označil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že napadené usnesení vydal odvolací senát Krajského soudu v Praze 11 To ve složení JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., JUDr. Renáta Humpová a Mgr. Daniela Dubná, který měl být z rozhodování ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 odst. 1 větě první tr. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05-2, zdůraznil obviněný potřebu objektivního hodnocení nestrannosti soudců, na jehož podkladě existuje podle jeho názoru legitimní pochybnost o nestrannosti odvolacího senátu 11 To pro poměr k osobě obviněného a k projednávané věci. Důvodem je skutečnost, že jmenovaný senát rozhodoval ve stejném složení v předchozí trestní věci obviněného vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 11 To 338/2021, v níž potvrdil odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T 35/2020. Odvolací senát přitom opřel odůvodnění svého rozhodnutí v nyní projednávané věci o poznatky zjištěné v rámci předchozí věci v neprospěch obviněného, aniž by příslušný trestní spis provedl v aktuálním trestním řízení jako důkaz. Ze zmíněného trestního spisu byly provedeny toliko usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 11 To 338/2021, rozhodnutí prezidenta republiky o udělení milosti ze dne 26. 3. 2022, přehled odměn vyplácených obviněnému a platební výměry. S poukázáním na citace konkrétních pasáží napadeného usnesení obviněný následně krajskému soudu vytkl, že tři strany, jež představují fakticky celou polovinu obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, věnoval hodnocení jednání obviněného v předchozí trestní věci. Krajský soud tak postupoval v rozporu se zásadou „co není ve spisech, není ve světě“, která se promítá do ustanovení §2 odst. 12, §220 odst. 2 a §237 tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací senát učinil vybraná skutková zjištění k osobě a k posuzovanému jednání obviněného, aniž by k nim provedl jakékoli dokazování, své závěry poté promítl do výroku napadeného usnesení, lze mít podle názoru obviněného důvodnou pochybnost o nestrannosti odvolacího senátu pro jeho poměr k osobě obviněného a k projednávané věci.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně zahrnul do tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku jednání obviněného, které není trestněprávně relevantní a nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jde především o to, že obviněný měl umožnit obchodní společnosti Energie – stavební a báňská, a. s. (dále též jen „Energie“), aby na pozemcích České republiky ve správě Lesní správy Lány, příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky (dále jen „Lesní správa Lány“), při provádění stavebních prací vytěžila a zpracovala nejméně 41 360 tun kamene s vědomím, že Lesní správa Lány nemá a v dohledné době ani nezíská pro tuto činnost potřebná těžební povolení. Soudy obou stupňů přitom samy konstatovaly, že toto jednání není trestné, přesto je v odsuzujícím výroku ponechaly. Odvolací soud tak učinil s odůvodněním, že jednání obviněného bylo potřeba zasadit do širších souvislostí, aby bylo zřejmé, jak byl limitován a motivován ve vztahu k obchodní společnosti Energie. Obviněný s tímto názorem nesouhlasí a s odkazem na §120 odst. 3 tr. ř. a komentářovou literaturu k tomuto ustanovení zdůraznil, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž motiv či pohnutku trestného činu je nutno ve výroku uvádět pouze tehdy, je-li znakem skutkové podstaty. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně převzal popis skutku z podané obžaloby včetně výše zmíněných trestněprávně nikoli relevantních pasáží zřejmě z důvodu zachování obžalovací zásady. Takový postup však obviněný odmítl, neboť má za to, že jediný způsob, jak mohly být vady obžaloby, resp. rozsudku soudu prvního stupně, zhojeny, bylo vrácení věci k došetření státnímu zástupci.
7. K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konstatoval, že rozhodná skutková zjištění učiněná okresním soudem a následně aprobována krajským soudem jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s výpověďmi svědků a s listinnými důkazy, které svědčily ve prospěch obviněného. Soudy podle názoru obviněného postupovaly selektivně, neboť tyto důkazy vůbec nehodnotily, nebo je interpretovaly toliko jednostranně v neprospěch obviněného. Krajskému soudu též obviněný vytkl, že přesvědčivě nevyvrátil obhajobu obviněného a vypořádání jeho odvolací argumentace věnoval v odůvodnění napadeného usnesení příliš málo prostoru.
8. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje obviněný za nepřezkoumatelná a zmatečná. Důvodem je, že nerozlišují či zaměňují tonáž (t) a objem (m 3 ), čisté (zpracované, podrcené) a hrubé (netříděné, nepodrcené) kamenivo, jednotlivé frakce kameniva a s tím související přepočet jejich metráže na tonáž (tj. jiná velikost částic představuje jiný objem, ale stejnou tonáž), hrubé kamenivo z cesty a hrubé kamenivo z lomu (každé obsahuje jiný poměr čistého kameniva a zeminy), jakož i částky s DPH a bez DPH. Tyto nejasnosti podle obviněného způsobují nemožnost zjištění, jak se ve skutečnosti skutkový děj odehrál. Oproti tvrzení obžaloby následně obviněný předestřel svoji skutkovou verzi, neboť má za to, že provedené dokazování potvrdilo následující skutkové okolnosti. Obchodní společnost Energie se v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo zavázala k nadrcení 41 360 tun nanejvýš hrubého, nepodrceného kameniva. Dodatek ani jeho přílohy totiž nikde neuvádí, že by mělo jít o čisté kamenivo. Navíc i formulace předmětné části cenové nabídky dodatku obsahující obrat „drcení stavebního odpadu“ naznačuje, že jde o hrubé kamenivo. Vzhledem k tomu, že obchodní společnost BERDYCH Plus, spol. s r. o. (dále též jen „Berdych“), uzavřela s obchodní společností Energie smlouvu na výrobu a dodání 41 360 tun podrceného, tj. nikoli hrubého, kameniva, je zřejmé, že se zavázala ke zpracování významně většího množství kamene, než obchodní společnost Energie v dodatku č. 1 uzavřeném s Lesní správou Lány. Z přehledu činnosti obchodní společnosti Berdych pak vyplývá, že nadrtila celkem 53 737 tun čistého kameniva. Obviněný poukázal v této souvislosti na skutečnost, že jmenovaná obchodní společnost měla vážicí zařízení s počitadlem na výstupu, šlo tedy o váhu čisté hmoty, která již prošla zpracováním. Předmět koupě představující 18 000 tun podrceného kameniva nemohl být a nebyl součástí 41 360 tun hrubého kameniva zahrnutého v dodatku č. 1. Obviněný poukázal dále na několik skutečností, které přirozeně nebo cíleně způsobují úbytek hmotnosti původního natěženého materiálu, jako nakládka, převoz, výsyp a zpracování kameniva, oddělení části hmoty jako tzv. podsítné nebo skrývka či vědomé použití příliš objemných kamenů k jiným účelům než drcení. Rovněž znalec Ing. Jiří Růžička, CSc., potvrdil, že jen při odtěžení masivu dojde ke ztrátě 4 až 5 % hmoty. Pokud tedy obchodní společnost Berdych vygenerovala celkem 53 737 tun čistého kameniva, podle obviněného muselo být zpracováno kolem 70 000 tun hrubého kameniva, přičemž přesný objem zjistit nelze. V případě 18 000 tun podrceného kameniva, které Lesní správa Lány prodala obchodní společnosti Energie, musela nést náklady na zpracování jmenovaná obchodní společnost. Z tohoto důvodu se počítalo s cenou pouze 50 Kč za tunu. Z obsahu provedených důkazů přitom vyplývá, že podrcené kamenivo, které bylo předmětem kupní smlouvy, bylo použito na opravu dalších přibližně 13 km lesních cest v areálu Lesní správy Lány. Část vytěženého kameniva navíc zůstala uložena na deponii v prostoru lomu.
9. Obviněný se dále vymezil proti závěru soudu prvního stupně o rozpojení pouze 23 377 m 3 kameniva a získání 53 737 tun přetříděného kameniva. O rozpojení podle obviněného neexistuje a ani nemůže existovat žádný důkaz, neboť k prokazatelnému zjištění objemu či váhy dochází až na výstupu z drtičky, ne dříve. Obdobně obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož všechny náklady spojené se zpracováním kamene zaplatila Lesní správa Lány, nikoli Energie. V tomto ohledu namítl, že tato obchodní společnost byla generálním dodavatelem a z faktur založených ve spise je zřejmé, že platby probíhaly ve vztazích generální dodavatel – subdodavatel a zadavatel – generální dodavatel. Není tudíž pravdou, že by subdodavatelům hradila faktury přímo Lesní správa Lány. Obviněný má současně za to, že na základě provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru o výši způsobené škody. Soudy obou stupňů vycházejí z toho, že 18 000 tun podrceného kameniva bylo obchodní společnosti Energie skutečně dodáno, tj. že škoda skutečně vznikla. Z obsahu listinných důkazů nicméně vyplývá, že v čase, kdy mělo dojít k odběru kameniva, jak byl zaznamenán na příslušných protokolech, bylo vyrobeno pouze 9 769 tun čistého kameniva, což potvrzují faktury obchodní společnosti Berdych, která drcení prováděla.
10. Soudy obou stupňů postupovaly podle názoru obviněného v rozporu se zásadou in dubio pro reo i zásadou presumpce neviny. Obviněný připomenul, že povinnost prokazovat vinu přísluší obžalobě, přičemž lze-li provedené důkazy interpretovat dvěma či více způsoby, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného. Ve věci provedené důkazy, mimo jiné i odposlechy citované v rozsudku soudu prvního stupně, podporují podle obviněného skutkovou verzi obhajoby stejně dobře, jako skutkovou verzi obžaloby.
11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného usnesení podle §265h odst. 3, resp. §265o odst. 1 tr. ř.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyjádřil pochybnost o splnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k členům senátu 11 To Krajského soudu v Praze. Důvodem je, že obviněný neuplatnil námitku podjatosti v řízení před odvolacím soudem, ač mu bylo známo složení senátu i okolnost, že odvolací soud bude moci v odůvodnění svého rozhodnutí vycházet rovněž ze skutkových zjištění učiněných v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020. Státní zástupce dále zdůraznil, že v posuzované věci nebyly provedeny pouze důkazy, které zmínil v dovolání obviněný, nýbrž také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T 35/2020, a došlo rovněž k přehrání odposlechů z této trestní věci, na něž odkazoval odvolací soud v napadeném usnesení. Proto podle státního zástupce soudy mohly, a to nikoli překvapivě, vycházet ze skutečností z těchto důkazů vyplývajících. Pokud by se i měla posuzovat důvodnost předmětné námitky, státní zástupce po podrobném rozboru judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva odmítl její opodstatněnost. Předně zde nešlo o žádný ze zákonem předpokládaných případů vyloučení soudce, který již dříve rozhodoval v téže věci obviněného. Podle státního zástupce neexistovaly ani žádné okolnosti, které by zakládaly pochybnost o nestrannosti členů rozhodujícího senátu pro poměr k věci nebo osobě obviněného. Členové senátu 11 To se nepochybně subjektivně necítili být podjatými, jelikož o své případné podjatosti vůbec rozhodnutí nevydávali. Pokud jde o objektivní stránku posouzení nestrannosti, státní zástupce nesouhlasí s názorem, že by obavy z podjatosti mohly vyvstat z toho, jak obviněný interpretuje obsah odůvodnění soudního rozhodnutí a jaký poměr z celkového rozsahu podle svého úsudku přikládá jeho jednotlivým částem. Argumentaci obviněného akcentující skutečnost, že odvolací soud věnoval polovinu odůvodnění napadeného usnesení posouzení jednání obviněného z předchozí trestní věci, označil navíc státní zástupce za zavádějící. Odvolací soud podle jeho názoru respektoval revizní princip v souvislosti s důkazním podkladem, který byl v nezanedbatelné části společný pro obě řízení, zejména pokud jde o výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a z tzv. prostorových odposlechů. Po stručné rekapitulaci souvisejících částí odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce konstatoval, že není žádný důvod vykládat jako skutečnosti objektivně nasvědčující podjatosti členů senátu odvolacího soudu, pokud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí učinili poznatky k procesní použitelnosti vybraných důkazů či konstatovali skutková zjištění o motivaci obviněného, jež z takových důkazů vyplynula. Stejně tak nemůže naznačovat případnou podjatost, byly-li v rozhodnutí komentovány skutkové závěry z dříve projednané trestní věci, pokud obě soudní rozhodnutí z původního řízení byla provedena k důkazu. Státní zástupce sice připustil částečné pochybení odvolacího soudu, pokud v napadeném usnesení zmínil vyjádření obviněného ze dne 23. 3. 2017, jež v řízení nebylo provedeno jako důkaz. Jde však podle jeho názoru toliko o procesní nedůslednost, která nemohla mít význam z hlediska skutkového a právního posouzení věci, ani signalizovat podjatost členů senátu 11 To. Státní zástupce uzavřel, že z postupu odvolacího soudu, který se ve vztahu k obviněnému dopustil pouze toho, že nevyhověl jeho odvolání, nelze usuzovat na jakýkoli zpochybnitelný poměr k věci a bez dalšího ani vyvozovat svévoli namířenou proti obviněnému.
13. Námitka obviněného směřující proti formulaci tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a jejího rozsahu ve smyslu určitého naddimenzování, přitom nijak nerozporující naplnění zákonných znaků trestného činu, který byl v posuzovaném skutku shledán, se podle státního zástupce míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že ze skutkové věty odsuzujícího výroku zřetelně vyplývají skutečnosti podstatné pro vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Související část skutkové věty, jejíž formulaci obviněný rozporuje, vyjadřuje podle názoru státního zástupce skutečnosti důležité pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, jež mají v kontextu dalších okolností ve výroku svoje místo. Nejde proto o případ závažné vady rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. Výhrady, které obviněný podřadil pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje státní zástupce za běžnou polemiku se způsobem hodnocení v dovolání selektivně vybraných důkazů ze strany soudů, kterou se obviněný domáhá pouze prosazení své vlastní skutkové verze. Státní zástupce se v tomto ohledu ztotožnil se závěry soudů, které jeho obhajobu jednoznačně odmítly. Soudy přitom neměly žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, proto nepřicházelo v úvahu ani použití zásady in dubio pro reo . Státní zástupce následně odkázal na konkrétní pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž podle jeho názoru vyplývají úvahy potvrzující správnost jejich skutkových zjištění a zároveň vyvracející obhajobu a jednotlivá dílčí tvrzení obviněného přednesená v jeho dovolání.
15. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce stručně konstatoval, že v posuzované trestní věci by byla příhodná jeho druhá varianta, avšak vzhledem k neopodstatněnosti dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněný uplatnil fakticky ve vztahu k řízení před okresním soudem (viz výše), nelze považovat za naplněný ani předmětný dovolací důvod.
16. Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
18. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, rozhodně nelze akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
20. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít přitom o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o předmětný dovolací důvod. Zákon tedy zároveň neumožňuje, aby dovolatel, který věděl o podjatosti ve věci rozhodujícího soudce, namítal tuto skutečnost až v dovolání.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu podaného dovolání, obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho první alternativě. Tato varianta zahrnuje situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, které bude publikováno pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
22. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.
23. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v situaci, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný blíže neuvedl, ve které z uvedených dvou alternativ tento dovolací důvod uplatnil. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci Krajský soud v Praze na podkladě odvolání obviněného i státního zástupce přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kladně po věcné stránce, přichází v úvahu pouze druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, a to s odkazem na obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jež se obsahově vztahují již k řízení předcházejícímu rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný prosazoval naplnění podmínek pro vyloučení členů senátu Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího 11 To z důvodů uvedených v §30 odst. 1 věta první tr. ř. Podle citovaného ustanovení platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
25. Obviněný má za to, že v jeho trestní věci existuje důvod pro vyloučení všech členů tohoto senátu spočívající v jejich poměru k posuzované věci i k osobě obviněného. Tuto skutečnost obviněný dovodil z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, v němž byl podle jeho názoru věnován neúměrný prostor hodnocení skutku, pro který byl stíhán (a již odsouzen) v jiné trestní věci, v níž v rámci odvolacího řízení rozhodoval rovněž senát 11 To ve stejném složení jako v nyní posuzované trestní věci. Nejvyšší soud neshledal tuto námitku opodstatněnou, a to z níže uvedených důvodů. Formální podmínku pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, podle níž nelze tento důvod úspěšně v dovolacím řízení namítat, pokud okolnost zakládající důvod vyloučení konkrétního orgánu byla dovolateli známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně uplatněna, považuje Nejvyšší soud za fakticky splněnou. Obviněný vědom si evidentně tohoto zákonného předpokladu v dovolání argumentoval tím, že důvodem vyloučení je formulace určité části odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu druhého stupně. Nejvyšší soud tak nehodlá v tomto smyslu tvrzení obviněného zpochybňovat.
26. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že účelem ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení uvedených. Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání jednotlivých úkonů lze uplatňovat jen proti konkrétním osobám, které se na jejich provádění skutečně podílejí. Vyloučení přitom nelze založit pouze na pochybnostech o poměru příslušného orgánu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž také na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována jakákoli skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 372 a násl.). K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah k dané věci nebo účastníkům (případně jejich zástupcům) dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo též obviněným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05-2).
27. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k výkladu této otázky vyplývá potřeba posuzování nestrannosti soudce ve dvou krocích. První spočívá ve snaze zjistit či odhadnout osobní přesvědčení dotyčného soudce v daném případě, druhý směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru. Při posuzování existence oprávněného důvodu pro pochybnost o nestrannosti soudce se zvažuje také stanovisko obviněného, nejde však o rozhodující kritérium. Určujícím v tomto ohledu je, zda lze jeho případné obavy považovat za objektivně odůvodněné. Odpověď na tuto otázku záleží vždy na konkrétních okolnostech případu (srov. například rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01).
28. Při aplikaci výše nastíněných východisek na rozhodování senátu Krajského soudu v Praze 11 To ve složení JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., JUDr. Renáta Humpová a Mgr. Daniela Dubná neshledal Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu žádné okolnosti, které by vyvolávaly jakékoli potenciální pochybnosti o nestrannosti jmenovaných soudců, pokud jde o jejich případný neobjektivní přístup ve vztahu k osobě obviněného či k vlastní posuzované trestní věci jako takové. V první řadě lze souhlasit se státním zástupcem, že samotní členové senátu 11 To včetně jeho předsedy se subjektivně zjevně necítili být podjatými, jelikož o svém vyloučení nevydávali rozhodnutí ve smyslu §31 odst. 1 tr. ř., naopak o věci rozhodovali bez dalšího meritorně zamítnutím obou podaných odvolání. Nepřiznali tedy důvodnost ani argumentaci státního zástupce, který svůj řádný opravný prostředek uplatnil v neprospěch obviněného v rozsahu výroku o trestu uloženého soudem prvního stupně. V tomto ohledu lze do jisté míry zohlednit také předpoklad profesionality soudce, který si při provádění úkonů trestního řízení zásadně nemůže vytvářet osobní vztah k věci či osobám, jichž se takové úkony dotýkají (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 270/2001).
29. Nejvyšší soud nepovažuje za objektivně odůvodněné ani obavy přednesené obviněným v jeho dovolací argumentaci, na nichž založil svůj názor o podjatosti jmenovaných členů senátu (včetně jeho předsedy) a které opřel o obsah odůvodnění napadeného usnesení. Pro stručnost lze v této souvislosti odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nimiž obviněný (dovolatel) není spokojen, případně z procesního postupu soudů, a to dokonce ani v případě, pokud by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 818/2017, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019). I v tomto směru je třeba přisvědčit státnímu zástupci, který ve svém vyjádření poukázal na některá zavádějící tvrzení obviněného. Z obsahu trestního spisu totiž skutečně vyplývá, že z předchozí trestní věci obviněného vedené před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020 nebyly v hlavním líčení konaném v posuzované trestní věci provedeny pouze ty listinné důkazy, které označil obviněný v dovolání, nýbrž také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2021, sp. zn. 26 T 35/2020 (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 25. 11. 2021 na č. l. 4696 a násl. tr. spisu) a zároveň byly přehrány i zvukové záznamy pořízené z odposlechů (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2022 na č. l. 4744 a násl. tr. spisu, dne 28. 6. 2022 na č. l. 4747 a násl. tr. spisu a dne 23. 8. 2022 na č. l. 4774 a násl. tr. spisu). Byly-li výše uvedené důkazní prostředky v nyní probíhajícím trestním řízení provedeny, odvolacímu soudu nic nebránilo, aby ve svém rozhodnutí zohlednil jejich relevanci a vyvodil z nich příslušné závěry. Nutno proto odmítnout námitku obviněného, že odvolací soud činil skutkové závěry k osobě a k jednání obviněného bez náležité opory v provedeném dokazování.
30. Nejvyšší soud nepovažuje za nijak extenzivní ani rozsah, který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval skutečnostem vyplývajícím ze zmiňované jiné trestní věci obviněného, a to tím spíše za situace, v níž se odvolací soud jinak ztotožnil se zcela vyčerpávajícími závěry soudu prvního stupně (k tomu srov. též body 32. a násl. níže) učiněnými ve vztahu ke skutkovým zjištěním v aktuálně projednávané věci, včetně rozsahu a výsledku provedeného dokazování a hodnotících úvah, na které odvolací soud v podrobnostech odkázal (viz bod 5. napadeného usnesení). Pokud jde o zjištění relevantní primárně pro trestní věc vedenou před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020, odvolací soud poukázal především na podstatné okolnosti, z nichž bylo možné dovodit motivaci obviněného pro prodej kameniva obchodní společnosti Energie za výrazně nižší než obvyklou cenu, jíž bylo její zvýhodnění v navazujícím zadávacím řízení, neboť vzhledem k nižší nákupní ceně vstupních nákladů na nezbytný materiál byla jmenovaná obchodní společnost schopna nabídnout Lesní správě Lány oproti jiným účastníkům nižší celkovou cenu soutěžené zakázky, a být tak v budoucím zadávacím řízení úspěšná. Jde tedy o skutečnosti s nyní projednávanou trestní věcí nepochybně související, neboť napomohly osvětlit důvod jednání obviněného, a nepřímo tak podpořit verzi obžaloby o spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Odvolací soud navíc v bodě 8. napadeného usnesení ve vztahu k obsahu informací vyplývajících z odposlechů výslovně konstatoval, že jejich výstupy byly použity toliko okrajově, a to v zásadě k potvrzení závěrů, které ale již zřetelně vyplynuly z důkazů jiných, jež byly opatřeny a provedeny v aktuálně rozhodované trestní věci. Úvahy, které odvolací soud učinil v návaznosti na předmětná skutková zjištění, jsou přitom podle Nejvyššího soudu zcela logické a nenaznačují jakýkoli nestandardní přístup rozhodujícího senátu ve vztahu k osobě obviněného či k posuzované věci jako takové. Nutno naopak zdůraznit, že šlo o skutečnosti zřejmé z pravomocně skončeného trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 35/2020, s nimiž by se při pozdějším rozhodování mohl seznámit jakýkoli jiný soudce nebo člen senátu bez ohledu na to, zda se osobně podílel na rozhodování v předchozí trestní věci obviněného či nikoli. Naprosto běžně jsou v trestním řízení prováděny důkazy související s trestní minulostí osoby obviněného, není výjimečné, že příslušný samosoudce či senát využije v rámci dokazování také obsah pravomocného rozhodnutí vydaného v jiné trestní věci téhož obviněného, nemusí se omezit jen na informace vyplývající z opisu rejstříku trestů. Navíc, jak již bylo shora konstatováno, obě trestní věci, pro které byl obviněný postaven před soud, spolu skutkově souvisely. Týkaly se výkonu jeho pracovní činnosti v rámci příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky, a to Lesní správy Lány, v době provádění stavebních prací na příslušném pozemku spravovaném touto příspěvkovou organizací. Odvolací soud proto vcelku pochopitelně šířeji poukazoval na jednání obviněného, který zastával pozici statutárního orgánu a v podstatě organizoval všechny zásadní kroky, k nimž v průběhu realizace tohoto projektu došlo. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným vytýkaný postup odvolacího soudu nepodporuje existenci objektivních důvodů vyvolávajících pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu 11 To Krajského soudu v Praze ani dalších dvou členů tohoto senátu v projednávané trestní věci obviněného.
31. Přestože obviněný v rámci námitek, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukázal na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, z obsahu jeho konkrétních výhrad existence rozporu takové povahy nevyplývá. Těžiště jeho dovolací argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů, u nichž také obviněný poukazuje na domnělé dílčí nesrovnalosti, které podle Nejvyššího soudu nedosahují intenzity zjevného rozporu v rozhodných skutečnostech, jež jsou určující pro naplnění posuzovaného skutku kvalifikovaného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný se tak ve skutečnosti domáhá toliko prosazení jím podávané verze skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledku, který by vyústil ve zproštění obžaloby. Námitky tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která je vedla k odlišnému závěru od názoru prosazovaného obviněným, tedy k vyslovení jeho viny a k odsouzení. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně přehodnocoval, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
32. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu může na podkladě obsahu trestního spisu konstatovat, že soudy obou stupňů po dostatečně podrobně provedeném dokazování a vyhodnocení jeho výsledku dospěly k závěru, že obviněný uzavřel dne 14. 10. 2015 za Lesní správu Lány s obchodní společností Energie dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 25. 8. 2015, na základě kterého se jmenovaná společnost zavázala provést mimo jiné drcení stavebního odpadu a kamene s dopravou do 100 m a naložením v množství 41 360 tun, za což se Lesní správa Lány zavázala uhradit částku ve výši 2 915 880 Kč. Téhož dne, tj. 14. 10. 2015 uzavřel obviněný za Lesní správu Lány jako prodávající s obchodní společností Energie jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl odkup předrceného kameniva vzniklého z rozšíření obslužné komunikace za kupní cenu 100 Kč/m 3 bez DPH, neboli 50 Kč za tunu, jak tento přepočet vyplývá z faktur vystavených Lesní správou Lány, což soud prvního stupně vysvětlil v bodě 19. svého rozsudku (srov. též č. l. 3725 a 3726 tr. spisu). Obviněný tak učinil navzdory tomu, že před podpisem smlouvy měl k dispozici odborné posouzení, jež stanovilo průměrnou cenu kameniva bez odečtení nákladů na nakládání, podrcení, převoz kameniva a nakládání suti a vybouraných hmot na 147,50 Kč za tunu. Z fakturace Lesní správy Lány obchodní společnosti Energie vyplývá, že na základě sporné kupní smlouvy bylo prodáno celkem 18 000 tun kameniva za jednotkovou cenu 50 Kč za tunu, jelikož fakturovaná částka vycházela z toho, že od ceny kameniva byly odečteny náklady na manipulaci, předrcení a expedici kameniva a nakládání suti a vybouraných hmot. Obviněný takto jednal, přestože si byl vědom, že totožné náklady se již zavázal za Lesní správu Lány uhradit obchodní společnosti Energie na základě výše uvedeného dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, které byly následně skutečně uhrazeny, v důsledku čehož tyto náklady zaplatil jmenované společnosti fakticky dvakrát. Soudy totiž vyšly ze zjištění, že prodané kamenivo o hmotnosti 18 000 tun bylo výsledkem činnosti, kterou obchodní společnost Energie, resp. její subdodavatelská obchodní společnost Berdych, prováděla pro Lesní správu Lány na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo. To znamená, že předmětné kamenivo nebylo vyprodukováno nad rámec původního smluvního vztahu, nýbrž bylo zahrnuto ve výše zmíněném kamenivu v množství 41 360 tun, které se Energie zavázala předrtit na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo.
33. Je tudíž zřejmé, že obviněný ve své dovolací argumentaci, která se navíc v zásadě shoduje s obsahem jeho řádného opravného prostředku, vychází z jiných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy na základě výsledku provedeného dokazování. Svou skutkovou verzi obviněný založil na tvrzení, že obchodní společnost Energie se na základě dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo zavázala k nadrcení 41 360 tun hrubého, tj. nikoli podrceného kameniva. Tuto okolnost dává do souvislosti se smlouvou uzavřenou mezi obchodní společností Energie a jejím subdodavatelem – obchodní společností Berdych na výrobu a dodání 41 360 tun podrceného, tj. nikoli hrubého, kameniva. Z toho obviněný dovozuje, že obchodní společnost Berdych se zavázala ke zpracování významně většího množství kameniva než Energie vůči Lesní správě Lány. Prodané kamenivo o hmotnosti 18 000 tun proto podle názoru obviněného nemohlo být součástí 41 360 tun hrubého kameniva, jehož nadrcení bylo předmětem dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo. Soudy obou stupňů nicméně tuto skutkovou verzi jednoznačně a na základě přesvědčivých a logických argumentů odmítly. V této souvislosti lze poukázat zejména na bod 50. rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud mimo jiné zdůraznil, že celkový objem provedených prací spočívajících ve třídění a drcení kamene byl prokazatelně doložen zjišťovacími protokoly a vystavenými fakturami dodavatelů. Ze soupisu prací a dodávek vyplynulo, že položky vyúčtované společností Berdych se shodují s položkami fakturovanými společností Energie. Soud prvního stupně správně vyzdvihl také skutečnost, že veškeré odhady a nastavené smluvní vztahy týkající se rozšíření obslužné komunikace se vázaly právě na stejné množství 41 360 tun kamene. V dalších podrobnostech, v jejichž rámci soud prvního stupně zcela přiléhavě hodnotil obsah provedených listinných důkazů v souvislosti s výpověďmi jednotlivých svědků a informacemi, které vyplývaly z odposlechů, odkazuje Nejvyšší soud na výše již zmíněný bod 50. rozsudku soudu prvního stupně.
34. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud doplnit, že provázanost smluvních vztahů mezi Lesní správou Lány a společností Energie na jedné straně a společnostmi Energie a Berdych na straně druhé, dokládající, že v obou případech bylo předmětem činnosti stejné množství 41 360 tun předrceného, tj. nikoli hrubého, kamene, nepřímo potvrzuje také samotný obsah subdodavatelské smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi společnostmi Energie a Berdych dne 23. 11. 2015. Tato smlouva odkazuje na název stavby, která byla předmětem původní smlouvy o dílo, k níž následně Lesní správa Lány a Energie uzavřely dodatek č. 1, tedy „Lánská obora – zabezpečení svahových deformací v údolí vodní nádrže Klíčava v rozsahu havarijních úseků včetně opětovného zalesnění“. V čl. 2 odst. 2 pak smlouva obsahuje referenci na původní projektovou dokumentaci, jež byla jedním z podkladů a nedílnou součástí smlouvy o dílo (viz listiny na č. l. 739 a násl., resp. 4280 a násl. tr. spisu). Podle Nejvyššího soudu bylo v trestním řízení nade vši rozumnou pochybnost prokázáno, že obchodní společnost Berdych se jakožto subdodavatel obchodní společnosti Energie zavázala k nadrcení stejného množství kamene jako obchodní společnost Energie v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, tj. v obou případech šlo o 41 360 tun již nadrceného, nikoli hrubého, kamene. Obrana obviněného, že předmětem dodatku č. 1 bylo nadrcení 41 360 tun hrubého kamene nemá oporu v provedeném dokazování a ostatně je i v rozporu s jiným tvrzením obviněného v tom smyslu, že k prokazatelnému zjištění objemu či váhy kamene dochází až na výstupu z drtičky, nikoli dříve. Dodání 41 360 tun hrubého kameniva by tak bylo v intencích obhajoby samotného obviněného fakticky neměřitelné.
35. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že obviněný v dovolání pokračuje ve způsobu vedené obhajoby v posuzované trestní věci, v podstatě opakovaně se snaží vytrhávat jednotlivosti z obsahu provedených důkazů a poukazovat na zdánlivé zaměňování veličin tonáže a objemu či hrubého a čistého kameniva apod. ze strany soudů prvního a druhého stupně. Nicméně je to naopak sám obviněný, kdo záměrně pomíjí celkový kontext věci a celou svoji navazující argumentaci staví na účelovém zdůrazňování úbytku původně vytěženého materiálu, která však vychází z nesprávné, v trestním řízení neprokázané premisy, že předmětem dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo bylo nadrcení 41 360 tun hrubého kamene. Vzhledem k tomu, že soudy prvního a druhého stupně učinily opačné zjištění podpořené výsledkem dokazování, tj. že šlo o kamenivo podrcené, postrádá tato argumentace obviněného jakoukoli relevanci.
36. Obdobně se lze vyjádřit také k dílčí výhradě obviněného, podle níž Lesní správa Lány nehradila žádné faktury přímo subdodavatelům obchodní společnosti Energie. Související závěr odvolacího soudu o tom, že náklady spojené s drcením hradila Lesní správa Lány, nikoli Energie, byl totiž zjevně vysloven v tom smyslu, že Lesní správa Lány byla konečným plátcem těchto nákladů bez ohledu na to, že platby probíhaly napřímo pouze ve vztazích mezi Lesní správou Lány a společností Energie a mezi touto obchodní společností a jejími subdodavateli.
37. Pokud jde o námitku týkající se neprokázané výše škody z důvodu, že v době fakturace prodeje 18 000 tun kameniva bylo podle soupisu provedených prací vyrobeno pouze 9 769 tun kameniva, Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že obviněný opětovně záměrně pomíjí širší kontext ve věci provedených důkazů. Nejvyšší soud poukazuje v této souvislosti na výstup z odposlechu, z něhož vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo po zástupci obchodní společnosti Energie L. T. požadoval, aby vyfakturování kameniva v celém rozsahu proběhlo v roce 2015, přičemž L. T. slíbil, že polovinu sumy z celkového množství nechá zaplatit v listopadu a druhou polovinu v prosinci (srov. bod 29. rozsudku soudu prvního stupně).
38. Nejvyšší soud uzavírá, že okresní soud pečlivě a srozumitelně vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, respektoval konkrétní obsah důkazních prostředků bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily některou ze stran trestního procesu a neopomněl přitom reagovat ani na obhajobu obviněného, kterou přesvědčivě vyvrátil, jak vyplývá především z bodu 50. jeho rozsudku. Pokud se za dané procesní situace odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jak konstatoval v bodě 5. napadeného usnesení, podle Nejvyššího soudu mu rovněž nelze ničeho vytýkat. Vzhledem k tomu, že v trestním řízení nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, lze souhlasit s názorem státního zástupce, že použití zásady in dubio pro reo nepřicházelo v posuzovaném případě v úvahu.
39. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí také námitka, kterou obviněný podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému lze do jisté míry přisvědčit v tom, že skutkovou větu odsuzujícího výroku bylo možno v posuzované trestní věci formulovat přehledněji a vypustit z ní některé okolnosti, které nemají přímou vazbu na vymezení zákonných znaků žalovaného přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato skutečnost však v žádném případě nepředstavuje vadu hmotněprávního posouzení skutku, pokud skutková věta jinak všechny zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu zcela nepochybně obsahuje, což ostatně ani obviněný nezpochybnil. Nejvyšší soud proto pouze poznamenává, že odsuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky vyplývající z §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož platí, že výrok musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Všechny výše uvedené náležitosti výrok rozsudku soudu prvního stupně obsahuje, nejde zde proto o situaci, v níž by byl tento rozsudek zatížen závažnou vadou, pro kterou by nemohl obstát a jež by mohla být důvodem pro jeho zrušení.
IV. Závěrečné shrnutí
40. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Ing. Miloše Baláka jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
41. K žádosti obviněného o odložení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (srov. §265h odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na posouzení podaného dovolání a způsob rozhodnutí o něm neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněného rozhodovat samostatným negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu