ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.795.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 795/2023- 259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání, které podala obviněná J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 83/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 5/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná J. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 1 T 5/2023, spolu se spoluobviněným S. R. uznána vinnou pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění peněz podle §21 odst. 1 a §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněné podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná J. P. odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 83/2023, podle §256 tr. ř.
3. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti dopustila tím, že dne 3. 7. 2022 asi v 17:30 hod., společně se spoluobviněným S. R. předložili ve směnárně obchodní společnosti T. C., s. r. o., na adrese XY, padělanou bankovku nominální hodnoty 500 EUR, vzor 2001, sériového čísla XY, a požadovali její směnu za české koruny v kurzu 24,22 Kč za 1 euro, a to s vědomím, že se nejedná o pravé a platné peníze, přičemž ke směně na české koruny v částce 12 110 Kč ke škodě obchodní společnosti T. C., s. r. o., nedošlo, jelikož obsluha směnárny J. R. rozpoznala, že se jedná o falzifikát.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná J. P. dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněná ve svém dovolání nejprve namítla, že v řízení nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“ z hlediska posouzení, zda byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, které jsou jí kladeny za vinu. Obviněná zopakovala svoji dosavadní obhajobu a za nesprávný označila závěr soudů nižších stupňů, že oba spoluobvinění jednali při udání padělané bankovky s vědomím, že jde o falzifikát, a že oba jednali ze zištné pohnutky. Soudy nižších stupňů podle jejího názoru nedostatečně diferencovaly podstatu subjektivní stránky obou obviněných a nerespektovaly individuální přístup k posouzení okolností a způsobu jednání každého z nich ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutková zjištění uvedená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají podle přesvědčení obviněné provedeným důkazům, pokud by tyto důkazy byly vyhodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím k obhajobě obviněné.
6. Obviněná zdůraznila, že je nepochybné, že padělek bankovky opatřil a přechovával spoluobviněný S. R. Míra společného úmyslného jednání je podle obviněné krajně dubiózní, neboť její účast je spatřována pouze v předložení falzifikátu bankovky pracovnici směnárny, v tomto směru jednala naivně. Ostatně i soud prvního stupně dospěl k závěru, že zatímco obviněný jednal s předchozím rozmyslem, ona patrně až před směnárnou zjistila, že nejde o bankovku pravou. Tento závěr soudu prvního stupně však obviněná označila za izolovaný, neboť tento soud ponechal stranou svých úvah ostatní aspekty jejího jednání.
7. Přestože stěžejními důkazy bylo podané vysvětlení pracovnice směnárny a kamerový záznam, nelze tyto důkazy hodnotit samostatně bez návaznosti na ostatní důkazy, jak to učinily soudy obou stupňů. Význam samotného předání falsa pracovnici směnárny je z hlediska společného úmyslu obou spoluobviněných přeceňován, neboť jde pouze o formální, technický aspekt, který vyplynul ze situace. Směna byla realizována z vůle obviněného a ona neměla ani tušení o jeho podvodném záměru. Nesledovala nic jiného než uspokojení své pohledávky vůči spoluobviněnému ve výši 1 000 Kč. Její výhrady k pravosti bankovky a výtky na adresu spoluobviněného, které uvedla ve směnárně, byly bezprostřední a svědčily o tom, že se stala obětí podvodného jednání spoluobviněného. Absenci vědomí, že se podílí na podvodu, dokládá její vlastní naivita, lehkomyslnost a mentální selhání, když bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy asistovala u předání padělané bankovky pracovnici směnárny. Pokud by tomu tak nebylo, existovaly rozumné důvody, aby nechala jednat spoluobviněného.
8. Obviněná upozornila i na článek lokálního prostějovského tisku, který o předmětné věci referoval a uvedl, že „byli obžalováni za blbost, vietnamský nápis na bankovce neřešili“. Takový způsob mediální prezentace případu podle jejího názoru nevrhá přesvědčivé světlo na výkon spravedlnosti ze strany soudu, který správně nevyhodnotil skutečnou společenskou škodlivost jejího jednání. V této souvislosti podle obviněné vyznívá až absurdně závěr odvolacího soudu, že zaútočila na evropskou měnu požívající právní ochrany našeho státu.
9. Na základě argumentace soudů obou stupňů tak lze dospět podle obviněné k závěru, že je trestána za absenci občanské uvědomělosti. Z provedených důkazů nelze totiž dovodit její vědomí o tom, že bankovka, kterou předkládala pracovnici směnárny, je padělek. Důkazy provedené v hlavním líčení vedou k důvodnému podezření, že spáchala uvedené trestné činy, avšak nevylučují reálnou možnost, že skutečně nevěděla o tom, že bankovka je falzifikát. Přitom její úmysl nelze pouze předpokládat, je nutné jej na základě zjištěných okolností prokázat. Jestliže jí však nebylo prokázáno, že o této skutečnosti jednoznačně věděla, a nelze to ani nepřímo věrohodně s praktickou jistotou dovodit ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., není prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byla uznána vinnou. Pokud existuje více skutkových alternativ, včetně té, která tvoří obhajobu obviněné, má soud povinnost se přiklonit k té z nich, která je pro obviněnou nejpříznivější. Opačný postup, který zvolily soudy nižších stupňů, neboť upřednostnily verzi pro obviněnou méně příznivou, je porušením jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a principu „in dubio pro reo“ ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř.
10. Podle obviněné rovněž došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn typový stupeň společenské škodlivosti zakládající trestní odpovědnost. Společenská škodlivost skutku, který je jí kladen za vinu, je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. V této souvislosti obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016.
11. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího ve vztahu k její osobě a sám ve věci podle §265m tr. ř. rozhodl a zprostil ji obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
14. Obviněná opřela své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno úspěšně podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost nalézacího soudu a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
16. Obviněná J. P. ve svém dovolání sice formálně deklarovala dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve skutečnosti měla patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který zamítl její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly podle obviněné v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Byť obviněná neoznačila správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněné odmítl. O odmítnutí dovolání obviněné Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, z důvodu, že obviněnou uplatněné námitky neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) K námitkám obviněné
17. Obviněná své dovolání založila v podstatě na dvou námitkách, jednak že nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“ a obviněná byla odsouzena, ačkoliv nebylo spolehlivě prokázáno, že byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, jednak že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
18. Námitka obviněné ohledně porušení zásady „in dubio pro reo“ se nachází zcela mimo uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudy nižších stupňů zcela oprávněně neměly pochybnosti o vině obviněné, proto nemohly mít ani důvod postupovat podle tohoto pravidla ve prospěch obviněné. Pokud hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů ani zásady „in dubio pro reo“ . Uvedené pravidlo vychází ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tudíž procesní charakter, což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští. Konkrétní výhrady obviněné byly přitom založeny na jejím vlastním náhledu na způsob provedení činu, který se odlišuje od skutkového zjištění soudů. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a které vyplývá z výsledků dokazování. Nejvyšší soud bez ohledu na ryze procesní povahu této zásady připomíná, že se uplatňuje v procesu vyhodnocení důkazů, a to především v situacích, v nichž některé z nich vyvracejí tvrzení obžaloby, a tedy zpochybňují vinu obviněného. V posuzované věci nevyplývají z výsledků dokazování žádné rozpory mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků. Soudy prvního i druhého stupně se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Soud prvního stupně založil závěr o vině obviněné zejména na výpovědi zaměstnankyně směnárny J. R. a na kamerovém záznamu, z něhož je zřejmé, že si obvinění společně bankovku přibližně jednu minutu podrobně prohlíželi, než do směnárny vstoupili. Rovněž soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněná na bankovku dobře viděla, neboť požadovala po pracovnici směnárny předložení pravé bankovky, aby ji mohla porovnat s bankovkou předkládanou ke směně. O vědomosti obviněné, že jí předkládaná bankovka je padělkem, pak svědčí i to, že se na spoluobviněného S. R. posléze obrátila s výtkou, že mu říkala, že se to pozná. Z provedeného dokazování tedy jednoznačně vyplynulo, že obviněná věděla o tom, že předmětná bankovka je padělkem, a přesto se ji pokusila ve směnárně obchodní společnosti T. C., s. r. o., jako pravou udat. Obviněná svým jednáním tak naplnila veškeré znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a je nepochybné, že jednala v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
19. Obviněná J. P. čin spáchala ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž jak obviněná, tak spoluobviněný S. R. samostatně naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, za něž byli odsouzeni, a to společným předložením padělané bankovky. Nelze tedy ani přisvědčit námitkám obviněné, že se na spáchání trestného činu podílela pouze okrajově, že sama byla uvedena v omyl a že ji pro spáchání trestného činu spoluobviněný S. R. zneužil. Rozdílnou míru účasti na celém jednání a na zisku, o který trestnou činností usilovali, zohlednil soud prvního stupně při ukládání trestu oběma obviněným, přičemž obviněné uložil mírnější trest než spoluobviněnému S. R. právě s přihlédnutím k tomu, že se obviněná dozvěděla o tom, že bankovka je falzifikátem, patrně až před směnárnou, zatímco spoluobviněný jednal s předchozím rozmyslem a usiloval o získání majetkového prospěchu ve výši 12 110 Kč, zatímco obviněná takto jednala s cílem, aby jí byla splacena půjčka v hodnotě 1 000 Kč, kterou dříve poskytla spoluobviněnému.
20. Námitku, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, je obecně možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, nicméně obviněná tuto námitku ve svém dovolání uplatnila pouze formálně s obecným konstatováním, že společenská škodlivost skutku byla natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti, aniž by však specifikovala, v čem tuto nízkou společenskou škodlivost spatřuje. Nad rámec toho Nejvyšší soud připomíná především stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím právě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní následky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“ , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
21. Obviněná se rozhodně nedopustila posuzované trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, ostatně ani sama žádné takové konkrétní okolnosti neuvedla. Pokud jde o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, skutková podstata je naplněna, pokud je způsobena na cizím majetku škoda nikoliv nepatrná, tedy alespoň ve výši 10 000 Kč. Obvinění svým jednáním chtěli způsobit škodu přibližně o 2 000 Kč vyšší, než je hranice výše škody pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, nejedná se tedy o žádný hraniční případ. V případě trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku pak je trestné udání peněz jako pravých, aniž by v zákoně byla stanovena minimální hodnota těchto peněz, trestné je tedy udání padělaných peněz jakékoliv hodnoty. V této souvislosti lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 5 Tdo 348/2017, kde Nejvyšší soud neshledal existenci žádných mimořádných okolností, pro které by nebylo třeba postihovat jako trestný čin skutek, v němž obviněný držel padělanou bankovku v hodnotě 2 000 Kč, tedy v hodnotě přibližně šestkrát menší, než měla padělaná bankovka, kterou obviněná chtěla ve směnárně vyměnit za tuzemskou měnu. Je zřejmé, že obviněná svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty jak trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, tak trestného činu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a soud prvního stupně ji tak uznal vinnou zcela správně a v souladu s §13 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, přičemž k trestní odpovědnosti za něj je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
22. Na okraj Nejvyšší soud uvádí, že odkaz obviněné na způsob prezentace předmětné věci v místním tisku není způsobilý naplnit žádný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., nadto je námitkou zcela nerelevantní, jak ostatně vyplývá i z čl. 18 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví zákaz zasahování peticí do nezávislosti soudu. Povinností soudu je řídit se výlučně zákonem a závěr o vině či nevině obviněných založit na důkazech, které byly provedeny zákonem stanoveným způsobem, které vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení (srov. §2 odst. 5 a 6 tr. ř.).
V. Závěrečné shrnutí
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné J. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., neboť námitky obviněné nebylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody, ale ani žádné jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněné bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu