ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.993.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 993/2023- 1592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný Mgr. George King, nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 6 To 390/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 252/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. George Kinga odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 T 252/2011-1416 , byl obviněný Mgr. George King uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za něž mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené příspěvkové organizaci Dům Kultury Rumburk, IČ: 00830682, se sídlem Rumburk, SNP 484/29 (dále jen „Dům Kultury Rumburk“ nebo „poškozená“), na náhradu škody zaplatit částku ve výši 494 390 Kč, přičemž uvedená organizace byla se zbytkem svého nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný Mgr. George King a státní zástupkyně odvolání, o nichž poprvé rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 390/2019-1454 , tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Mgr. George Kinga pro označené skutky, v nichž byly obžalobou původně spatřovány dílčí útoky pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
3. Shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně však nebyla podaná obžaloba zcela vyčerpána. O zbývajících skutcích rozhodl Okresní soud v Děčíně svým usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 T 252/2011-1409 , jímž podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného Mgr. George Kinga pro skutky blíže popsané pod body 1. až 5., neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Uvedená jednání měla spočívat v dalším nehospodárném nakládání s majetkem příspěvkové organizace Dům kultury Rumburk (v konkrétnostech je možno odkázat na uvedené rozhodnutí, které je stranám dobře známo). Proti uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 391/2019-1465 , podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Proti oběma výše uvedeným usnesením soudu druhého stupně poté podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Mgr. George Kinga dovolání. Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 27. 7. 2022, č. j. 5 Tdo 647/2022-1491 , o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obžalovaného Mgr. George Kinga jednak proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 390/2019-1454, a jednak proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 6 To 391/2019-1465, tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 390/2019, a to (výlučně) ve výroku pod bodem 2), podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 6 To 391/2019, zůstalo uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeno.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 6 To 390/2019-1519, o odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 T 252/2011-1416, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě majetkové škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně. Odvolací soud obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2021, byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradu škody částku ve výši 373 905 Kč poškozené příspěvkové organizaci Dům Kultury Rumburk, již pak se zbytkem jejího nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Podle posledně citovaného rozsudku soudu druhého stupně se obviněný dopustil zpronevěry (zjednodušeně uvedeno) následujícím způsobem. Obviněný ve funkci ředitele poškozené příspěvkové organizace Dům kultury Rumburk, kterou vykonával od 1. 4. 2007 do 30. 9. 2009, ke škodě poškozené navyšoval ceny za jednotlivá vystoupení prostřednictvím účelově založených uměleckých agentur, přestože pořádané kulturní akce zajišťoval kompletně sám, příp. za asistence zaměstnanců poškozené, a to tak, že veškeré náklady na pořádání jednotlivých akcí zahrnující odměnu pro umělce i odměnu za zprostředkování na základě faktur proplácel zmíněným uměleckým agenturám. Tímto docházelo k umělému navyšování cen za jednotlivá vystoupení, přičemž rozdíl v uvedených cenách (skutečných nákladů na vystoupení a fakturovaných uměleckými agenturami) se stal jen z menší části ziskem těchto uměleckých agentur, zatímco z větší části byl vyplácen obviněnému na základě údajných poradenských smluv. V letech 2007 až 2009 takto sjednal nejméně 41 vystoupení, při jejichž proplácení navýšil cenu a způsobil tak poškozené škodu v celkové výši nejméně 373 905 Kč.
II. Dovolání obviněného
7. Obviněný Mgr. George King podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť se podle něj zakládá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v předcházejícím trestním řízení nebyly provedeny navrhované důkazy procesně relevantním způsobem, kromě toho došlo k promlčení trestního stíhání.
8. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl bez náležitého skutkového zjištění, že po vrácení věci Nejvyšším soudem nedoplnil dokazování a věc nevrátil soudu prvního stupně, neboť těžiště dokazování má podle jeho názoru spočívat před soudem prvního stupně. Tento postup považoval obviněný za nezákonný a procesně překvapivý. Dále nesouhlasil s tím, že byl uznán vinným jednáním v obžalobě popsaným pod bodem 7, později pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy že navyšoval ceny za jednotlivá vystoupení pořádaná v příspěvkové organizaci Dům kultury Rumburk prostřednictvím údajně na jeho popud účelově založených uměleckých agentur (AKSA, KARAOKE MUSIC a ZPRAG), neboť v tomto ohledu nebyly odvolacím soudem provedeny fakticky žádné relevantní důkazy. Odvolací soud zcela přehlédl jeho argumentaci ohledně procesně vadného přečtení výpovědí svědků S. K., I. Z. a V. V. Tyto důkazy podle něj byly provedeny v rozporu s ustanovením §211 odst. 1, 2 tr. ř., protože protokoly o výpovědích těchto svědků nebyly přečteny a jeho tehdejší obhájkyně nedala souhlas ke čtení protokolů, i když se tato skutečnost objevila v protokolu z hlavního líčení. Podle jeho názoru napravit takto vadně opatřené důkazy a zhojit nezákonnost dokazování je možné pouze procesně použitelným výslechem svědka v rámci hlavního líčení, k čemuž však v řízení před soudy nižších stupňů nedošlo. Tímto způsobem došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, které jsou zakotveny v §2 odst. 11 a 12 tr. ř., a rovněž k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť svědkům nemohl klást otázky. Podle jeho názoru i výslechy těchto svědků byly provedeny policejním orgánem v rozporu s ustanovením §164 odst. 1 tr. ř. a neměly být v hlavním líčení vůbec čteny.
9. Dále obviněný namítl porušení ustanovení §190 odst. 2 tr. ř., neboť byl uznán vinným přísnějším ustanovením, než pro které byla podána obžaloba. Byl totiž odsouzen pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu pro přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž obžalobou bylo v předmětném skutku spatřováno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy byl uznán vinným podle přísnějšího ustanovení, než byla podaná obžaloba. S uvedenou okolností však nebyl nikdy seznámen, nebyl upozorněn na možné překvalifikování svého jednání, takže se nemohl k věci řádně vyjádřit, ani vznést důkazní návrhy. Uvedený postup je podle něj v rozporu s ustanovením §225 odst. 2 tr. ř., soud prvního stupně tudíž pochybil a zatížil tak další řízení závažnou právní vadou.
10. Dále obviněný namítl promlčení trestní odpovědnosti, neboť skutek bylo třeba právně posoudit jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, pokud škoda dosáhla výše 373 905 Kč. Promlčecí doba trestní odpovědnosti pro skutek podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku 3 roky. Jestliže byla podána obžaloba dne 14. 12. 2011, promlčecí doba uplynula dne 15. 12. 2014. Jednání dovolatele tedy mělo být posouzeno jako promlčené a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Promlčecí doba byla naposledy přerušena ve smyslu §34 odst. 4 tr. zákoníku podáním obžaloby. K dalšímu přerušení promlčecí doby již nedošlo, protože nedošlo k upozornění obviněného na změnu právní kvalifikace podle §190 odst. 2 tr. ř. u soudu prvního stupně, ani v souladu s ustanovením §225 odst. 2 tr. ř. u soudu odvolacího. Pokud nebyl zákonným způsobem upozorněn na změnu právní kvalifikace, bylo jeho jednání podle jeho přesvědčení promlčeno nejpozději dne 14. 12. 2021. Nemohl tak naplnit všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Právní kvalifikaci označil za vadnou, a to proto, že k tomuto skutku nebylo provedeno žádné relevantní dokazování a nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně (aniž by ovšem uvedl, jak by měl po zrušení napadeného rozsudku dále rozhodnout, resp. trestní řízení pokračovat).
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Státní zástupkyně nejprve zdůraznila, že odvolací soud rozhodoval v této trestní věci opakovaně. Jeho první rozhodnutí však bylo zrušeno ve výroku pod bodem 2) Nejvyšším soudem z podnětu dovolání ze strany nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že není vyloučeno právně kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněnému bylo totiž vytýkáno, že měl v podstatě fingovat zapojení uměleckých agentur, které reálně žádnou činnost ve prospěch poškozené neměly poskytovat, pouze mělo jít o nastrčené fakturační místo, které ve skutečnosti ovládal obviněný a měl tak mít vliv na umělé navýšení ceny za jednotlivá vystoupení různých umělců, přičemž podstatnou část odměny uvedené agentury měl následně odčerpat sám na základě smluv o spolupráci s těmito agenturami. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud by jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (neboť svým jednáním měl způsobit škodu v celkové výši 373 905 Kč), uvedené jednání by promlčeno nebylo, neboť ve smyslu §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je pro tuto sazbu stanovena desetiletá promlčecí doba. Posledním okamžikem, kterým byl přerušen běh promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pak bylo vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně dne 5. 11. 2018, od nějž běží nová desetiletá promlčecí doba, přičemž před tím byl běh promlčecí dovolací doby přerušen nejméně podáním obžaloby státního zástupce dne 14. 12. 2011, avšak mezi podáním obžaloby a vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně desetiletá promlčecí doba neproběhla.
13. Podle státní zástupkyně označil dovolatel dovolací důvody správně a jím uplatněná argumentace jim také odpovídala. Státní zástupkyně odmítla námitku, že byl uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku bez důkazů, resp. že odvolací soud neprovedl žádné dokazování. Ke změně právní kvalifikace mohlo dojít i na základě do té doby ustáleného skutkového stavu a nebylo zapotřebí důkazy doplňovat, případně opakovat. Totožnost skutku zůstala zachována (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nemohlo být pro obviněného ani nijak překvapivé, neboť zákonná podmínka upozornění na možnost přísnější právní kvalifikace skutku podle §225 odst. 2 tr. ř. byla splněna. Shodné účinky jako upozornění podle §225 odst. 2 tr. ř., resp. §190 odst. 2 tr. ř. má ale i doručení opisu rozhodnutí obsahujícího závazný názor, že skutek obviněného je třeba posoudit podle přísnějšího ustanovení zákona vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který výslovně uvedl, že pokud jde o bod 7 obžaloby [bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně], bylo možné na jednání obviněného nahlížet právě jako na přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
14. Podle státní zástupkyně nebyl výrok o vině postaven na procesně nepoužitelných důkazech, jak naznačoval obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku. Těmito námitkami dovolatele se již zabýval odvolací soud, podle nějž v rámci dokazování v hlavním líčení byly řádně čteny výpovědi svědků S. K., V. V. a I. Z., jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 7. 2014. Protokoly o výslechu jmenovaných svědků byly přečteny za souhlasu stran podle §211 odst. 1 tr. ř., přičemž takový souhlas obviněný výslovně sdělil do protokolu o hlavním líčení, a to dne 13. 6. 2014. Výslechy těchto svědků tedy byly provedeny řádně a v žádném ohledu nezůstaly opomenuty, jak naznačoval dovolatel ve svém dovolání, když poukazoval na to, že v řízení o odvolání přednesl důkazní návrh na výslech všech jmenovaných svědků. Odvolací soud se tímto důkazním návrhem řádně zabýval a s ohledem na to, že shora uvedení svědci byli vyslechnuti, jakož i s ohledem na důkazní potenciál těchto výslechů, návrh obviněného řádně zamítl, jak vyplývá z jeho rozhodnutí (viz bod 14. jeho odůvodnění). Výslechy jmenovaných svědků byly provedeny v intencích ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. Toto zákonné ustanovení nevyžaduje splnění podmínky spočívající v tom, že obviněný nebo jeho obhájce měli možnost účastnit se dřívějšího výslechu svědka a klást mu otázky. V této spojitosti odvolací soud správně vyzdvihl, že uvedené se vztahuje i k výpovědi svědkyně I. Z., která byla vyslýchána dožádaným policejním orgánem ve Slovenské republice, jejíž je občankou a kde se zdržuje, neboť i protokol o výpovědi této svědkyně byl v hlavním líčení přečten poté, co k tomu dal obviněný a státní zástupce souhlas. Pokud by obviněný trval na možnosti klást této svědkyni otázky, měl možnost svůj souhlas podle §211 odst. 1 tr. ř. neudělit. V případě výslechu svědků V. V., S. K. a I. Z. však nešlo o stěžejní důkazy. Těmi byly listinné důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení dne 3. 10. 2017 předložením stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř., zejména smlouvy a faktury mezi Domem kultury Rumburk a jednotlivými umělci.
15. Jako neopodstatněnou odmítla i námitku promlčení trestní odpovědnosti a odkázala na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 647/2022, v bodě 23. jeho odůvodnění. K promlčení trestní odpovědnosti obviněného tak nemůže dojít dříve než 5. 11. 2028. V této souvislosti odmítla názor obviněného, že k přerušení promlčecí doby nemohlo dojít v důsledku toho, že nedošlo k upozornění obviněného na změnu právní kvalifikace podle §190 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně ani v souladu s ustanovením §225 odst. 2 tr. ř. odvolacím soudem, neboť předmětné zákonné ustanovení nemá hmotněprávní dosah. Upozornění na změnu právní kvalifikace slouží k tomu, aby mohl obviněný v plné šíři uplatnit svoji obhajobu, vzhledem k podstatě důležitých skutkových okolností, které jsou pro právní kvalifikaci určující, přičemž tyto se mohou se změnou právní kvalifikace měnit. V této trestní věci byl obviněný na změnu právní kvalifikace řádně upozorněn, takže k žádnému zásahu do jeho práv dojít nemohlo.
16. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l nebo 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný Mgr. George King uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
20. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
21. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že dovolací soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání založené na námitkách, které dovolatel uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K námitkám obviněného
22. Předně je třeba uvést, že obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zčásti ovšem svými námitkami polemizoval s dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, a tedy uplatnil nepřípustné námitky (námitky proti posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry, námitky spočívající v promlčení trestního stíhání), zčásti pod shora uvedené dovolací důvody podřadil námitky, které jim svou povahou neodpovídaly (námitka promlčení trestního stíhání, a tedy vedení nepřípustného trestního stíhání, námitka porušení povinnosti upozornit na změnu právní kvalifikace), jen z menší části (s notnou mírou benevolence) by bylo možno uznat námitky obviněného za odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, byť byly zjevně neopodstatněné (tak námitky opomenutých důkazů, resp. založení skutkových zjištění na důkazech nezákonných).
23. Obviněný zčásti argumentaci ve svém dovolání koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku jako trestného činu zpronevěry odvolacím soudem, čímž ve skutečnosti polemizoval s dříve vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího soudu ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. V tomto ohledu jde o námitku nepřípustnou. Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení v téže věci, nezmění-li se rozhodná skutková zjištění (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, resp. v Trestněprávní revue, č. 6/2004, s. 183; shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1086/2021). To vychází z nastavení právní úpravy mimořádných opravných prostředků, neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opravné prostředky přípustné, vyjma obnovy řízení, jak vyplývá především z §265n tr. ř. pro rozhodnutí o dovolání, jakož i z §266 odst. 1 in fine tr. ř., podle něhož zásadně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není přípustná ani stížnost pro porušení zákona. Není tak možné se ani prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona domáhat u senátu Nejvyššího soudu přezkumu rozhodnutí jiného či dokonce téhož senátu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Pokud tedy dojde opětovně k dovolacímu řízení ve věci, v níž již předtím Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, nemůže dovolací soud znovu přezkoumávat svůj vlastní dříve vyslovený právní názor, námitky proti němu směřující jsou tak nepřípustné, a proto by bylo dovolání, které by bylo postaveno výlučně na nepřípustných námitkách, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Tak by tomu bylo ovšem jen v případě, kdyby nebylo jiných přípustných námitek – viz rozhodnutí č. 12/2021 Sb. rozh. tr. Protože v řízení navazujícím na kasační zásah Nejvyššího soudu nedošlo ke změně rozhodných skutkových zjištění, lze i nadále vycházet ze závěrů, které Nejvyšší soud již vyslovil zejména v bodech 21. a 22. odůvodnění svého předchozího usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 647/2022, jimiž je nyní i on sám vázán a není oprávněn je přezkoumat, proto na ně tímto jen odkazuje (stranám je toto rozhodnutí známo).
24. To samé platí i ve vztahu k obviněným opakovaně uplatněné námitce, že došlo k promlčení trestního stíhání, s níž se již dříve Nejvyšší soud vypořádal ve svém předchozím usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 647/2022, v bodě 23. jeho odůvodnění, jak na to správně poukázala i státní zástupkyně, s jejímž vyjádřením dovolací soud též souhlasí. Ani v tomto směru není oprávněn Nejvyšší soud svůj dříve vyslovený závazný právní názor přezkoumat a revidovat. I v tomto případě tak jde o námitku nepřípustnou [což by bylo důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., kdyby nebylo jiných přípustných námitek]. Kromě toho ale navíc námitku promlčení trestního stíhání lze uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání ve smyslu §11 nebo §11a tr. ř. [zde konkrétně nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.], ovšem pro tento důvod obviněný dovolání nepodal (přitom měnit rozsah a důvody dovolání je podle §265f odst. 2 tr. ř. obviněný oprávněn jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která již uplynula; kromě toho je právě proto, aby bylo podáno dovolání bez formálních vad, obviněný povinně zastoupen obhájcem – §265d odst. 2 tr. ř.).
25. Tím byly vypořádány námitky obviněného uvedené v bodech VI. a VII. jeho dovolání, zbývají námitky uvedené v bodech IV. a V., které lze označit za procesní, neboť jimi obviněný zpochybňoval řádnost procesního postupu soudů nižších stupňů, který vedl k jeho odsouzení. Jak ale bylo již shora uvedeno, dovolání nelze podat z jakéhokoliv důvodu, ale jen z taxativně (relativně úzce) vymezených dovolacích důvodů. Námitky proti procesnímu postupu, který vedl k vynesení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., musejí odpovídat některému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až g), l) nebo m) tr. ř., které mají veskrze povahu tzv. zmatečních důvodů. Jinými slovy nikoli každé procesní pochybení lze v dovolání namítat, muselo by jít o některý ze zmíněných případů tak zásadního porušení procesních pravidel, pro které nemůže napadené rozhodnutí jako spravedlivý výsledek procesu obstát. Takové námitky sice obviněný zčásti formálně uplatnil, šlo ovšem o námitky zjevně neopodstatněné, s nimiž se nadto již vypořádal beze zbytku i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž proto lze odkázat. Jde o ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval proces dokazování, rozsah dokazování, způsob provádění jednotlivých důkazů, resp. jejich hodnocení a na jeho základě utvoření skutkových závěrů.
26. Obviněný zejména vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl bez náležitého zjištění skutkového stavu, že po vrácení věci Nejvyšším soudem nedoplnil dokazování, nevyslechl obviněným označené svědky, případně věc nevrátil soudu prvního stupně, před nímž má spočívat těžiště dokazování. Tím obviněný zpochybnil skutkový závěr, že by uměle navyšoval ceny za jednotlivá vystoupení pořádaná příspěvkovou organizací Dům kultury Rumburk. V tomto směru jde ovšem o opakované námitky, s nimiž se dostatečně vypořádal odvolací soud, jak na to správně poukázala i státní zástupkyně. Na toto odůvodnění může plně odkázat i Nejvyšší soud.
27. Nejvyšší soud se proto k této opakovaně uplatněné námitce obviněného vyjádří jen stručně. Podle obviněného soud prvního stupně při provádění dokazování pochybil, pokud vycházel z protokolů o výsleších svědků S. K., I. Z. a V. V., stejně tak byl proto podle obviněného vadný i postup odvolacího soudu, který skutkové závěry soudu prvního stupně převzal, aniž by sám provedl jediný důkaz. V dalším pak obviněný namítal, že jednak ani on ani jeho obhájce nedal souhlas ke čtení uvedených protokolů, jednak že tyto protokoly nebyly přečteny, jednak že svědci měli být předvoláni k hlavnímu líčení a vyslechnuti soudem prvního stupně v hlavním líčení (negativně se přitom stavěl i k možnosti doplnění dokazování odvolacím soudem), čímž bylo podle obviněného porušeno jeho právo klást svědkům otázky, tedy právo na spravedlivý proces. Nadto podle obviněného výslechy svědků byly v přípravném řízení provedeny nezákonně, protože svědci neměli být vyslýcháni, ale měli jen podávat vysvětlení, protože pro jejich výslech nebyly dány podmínky §164 odst. tr. ř. Obviněný též předestřel jím vybranou judikaturu k §211 odst. 2 tr. ř., který ovšem v dané věci nebyl použit. Podle obviněného proto rozhodující skutková zjištění, že uměle zapojil účelově vytvořené zprostředkovatelské agentury, aby mohl navýšit cenu o částky, které pak ve výsledku byly z větší části jemu proplaceny, nemají oporu v zákonným způsobem provedených důkazech.
28. Jakkoliv uvedené námitky uplatněné obviněným (zčásti) formálně odpovídají nově deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný při své argumentaci totiž vycházel z jiného skutkového stavu, který neodpovídá obsahu trestního spisu a skutečnému průběhu trestního řízení v této věci. Předně je třeba upozornit, že všichni svědci byli jako svědci v přípravném řízení vyslechnuti, o jejich výslechu byl pořízen protokol. Takový postup jistě byl možný, protože se očekávalo delší dobu trvající trestní řízení, což se posléze ukázalo jako správná úvaha, a to i s ohledem na procesní postup obviněného, který využíval všech možných procesních prostředků k oddálení rozhodnutí ve věci samé (např. bylo rozhodováno o podjatosti, o místní příslušnosti, resp. delegaci věci apod.). Provedení výslechu uvedených svědků tak bylo v souladu s ustanovením §164 odst. 1 tr. ř. (pro složitost věci byl odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování, a tím i možná ztráta důkazní hodnoty výpovědi svědků z důvodu odložení jejich výslechu na pozdější dobu a ztráty jejich schopnosti náležitě reprodukovat skutečnosti). Ovšem ani v případě, že by nebyla splněna žádná z alternativ uvedených v §164 odst. 1 tr. ř. pro provedení výslechů svědků v přípravném řízení, neznamenalo by to pozdější procesní nepoužitelnost protokolů o jejich výslechu, jak se snad obviněný mylně domníval. I v takovém případě jde stále o výslech svědka, který vypovídal po řádném zákonném poučení v příslušném procesním postavení, proto nic nebrání pozdějšímu použití takového protokolu o jeho výslechu, jak již vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č. 30/2009 Sb. rozh. tr. Tuto námitku obviněného proto nebylo možno akceptovat.
29. Obviněný se však mýlil i v tom, že nebyly splněny podmínky pro přečtení uvedených protokolů o výsleších svědků S. K., I. Z. a V. V. V tomto směru byly námitky obviněného poněkud zmatené, nebylo zcela jasné, co vlastně obviněný zpochybňuje. Obviněný napadal postup podle §211 odst. 1 tr. ř., částečně vedl argumentaci k §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., který ale v dané věci nebyl vůbec využit, dokonce zpochybňoval také to, že nebylo postupováno podle §158a tr. ř., resp. že neměl možnost v žádné fázi trestního řízení svědkům položit otázky. Obviněného je třeba předně upozornit, že žádný z protokolů o výsleších uvedených svědků nebyl pořízen před zahájením jeho trestního stíhání, ale až poté (viz usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 1. 2011 na č. l. 4 a násl. trestního spisu), výslechy svědků tak nebyly provedeny jako neodkladné či neopakovatelné v rámci prověřování, což je základním předpokladem pro postup podle §158a tr. ř., ale až v rámci vyšetřování. Ustanovení §158a tr. ř. se tak vůbec nemohlo uplatnit. Obviněný v přípravném řízení neměl obhájce, nebyl ani dán důvod nutné obhajoby, obviněný si obhájce zvolil až v řízení před soudem. Z uvedeného důvodu ani nemohl být využit postup podle §165 odst. 2 a 3 tr. ř. o přítomnosti obhájce při úkonech později použitelných jako důkaz v řízení před soudem, resp. o vyrozumění obhájce o těchto plánovaných úkonech. Pokud jde o účast obviněného na úkonech přípravného řízení, úprava již není tak striktní jako u obhájce, záleží na uvážení policejního orgánu, zda účast obviněného připustí, či nikoli, jak vyplývá z §165 odst. 1 tr. ř. (zásadně má policejní orgán účast připustit, jde-li o obviněného nezastoupeného obhájcem a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď). Policejní orgán v daném případě vyrozuměl přímo obviněného (tehdy ještě J. K.) toliko o plánovaném výslechu svědkyně V. V. (viz č. l. 539 trestního spisu), obviněný se však úkonu neúčastnil (č. l. 537-538 trestního spisu), ohledně plánu vyslechnout svědky S. K. (č.l. 396-400 trestního spisu) a I. Z. (č. l. 648-658 trestního spisu) obviněného nevyrozuměl, resp. ze spisu to nevyplývá (ovšem nebylo to jeho přímou zákonnou povinností, záviselo to na jeho uvážení, jak bylo uvedeno shora). Obviněný se však účasti nedomáhal, nežádal o přítomnost při výslechu svědků, byl v tomto směru pasivní, policejní orgán tak ani neměl prostor pro uvážení a následné rozhodnutí, zda účast obviněného připustí či nikoli. Ovšem ani případné pochybení v tomto směru by samo o sobě nečinilo protokoly o výslechu uvedených svědků absolutně nepoužitelné v řízení před soudem.
30. Především ale je třeba upozornit na postoj obviněného v této věci v řízení před soudem. První hlavní líčení v dané věci se konalo dne 13. 6. 2014, obviněný se k němu dostavil, bylo po přednesu obžaloby prováděno dokazování (mimo jiné i výslechem obviněného), před odročením hlavního líčení byl obviněný (podobně jako státní zástupce) samosoudcem dotázán, zda souhlasí se čtením protokolů o výsleších svědků, což obviněný výslovně potvrdil, když uvedl, že souhlasí, jde-li o svědky uvedené na straně 5 pod body 1 a 2 obžaloby (viz k tomu č.l. 1071 trestního spisu), tedy mimo jiné i všechny tři shora zmíněné svědky. Obviněný v tomto hlavním líčení tak osobně dal souhlas se čtením protokolů o výslechu uvedených svědků, souhlas dal i státní zástupce, což jsou dvě nezbytné podmínky pro postup podle §211 odst. 1 tr. ř. – jinými slovy jde o osobní právo obviněného, souhlas za něj nemůže udělit obhájce, jak snad obviněný naznačoval). To jednoznačně vyplývá z protokolu o hlavním líčení z č. l. 1169 p.v. trestního spisu (jen pro úplnost se dodává, že na počátku hlavního líčení samosoudce rozhodl, že z organizačních důvodů nebude pořizován zvukový záznam, byl tak diktován samosoudcem, obviněný proti protokolaci nevznesl žádné námitky). Hlavní líčení bylo odročeno na den 21. 7. 2014, což vzal obviněný na vědomí. Posléze se však z tohoto hlavního líčení omluvil a požádal o jeho konání v jeho nepřítomnosti, zvolil si však v mezidobí obhájkyni (viz č. l. 1182 trestního spisu), která jej v tomto dalším hlavním líčení zastupovala. V něm byly také (mimo jiné) přečteny všechny tři shora zmíněné protokoly o výsleších svědků S. K., I. Z. a V. V., a to podle §211 odst. 1 tr. ř., tedy za souhlasu stran, který byl udělen již v předchozím hlavním líčení jak státním zástupcem, tak i samotným obviněným. Proti tomuto postupu ani nikdo z přítomných, tedy ani obhájkyně obviněného, nevznesl jedinou připomínku (nevyjádřil se k tomu, jak bylo zaprotokolováno). Není tak pravdou, jak obviněný v dovolání uváděl, že by ke čtení nedal souhlas, že by dokonce byly protokoly čteny proti jeho vůli, popř. že nebyly přečteny vůbec. V daném případě ke čtení obviněný sám výslovně svolil, souhlasil s tím i státní zástupce, samosoudce nepovažoval osobní výslech za nutný, podmínky pro čtení uvedených protokolů podle §211 odst. 1 tr. ř. tak byly jednoznačně splněny. Postup soudu prvního stupně při dokazování v naznačeném směru tak odpovídal trestnímu řádu a námitky obviněného proti němu jsou zjevně neopodstatněné. Zcela důvodně proto již odvolací soud stejné výhrady obviněného uplatněné v odvolacím řízení odmítl (viz bod 13. na str. 21 a 22 odůvodnění napadeného rozsudku).
31. Obviněný zpochybnil také zákonnost provedených výslechů svědků, a tím i použitelnost protokolů o těchto úkonech, protože neměl možnost svědkům klást otázky. V tomto směru je třeba upozornit, že jednak není obligatorní povinností policejního orgánu obviněného vyrozumět o zamýšlených výsleších (viz výše), jednak policejní orgán obviněného vyrozuměl o plánovaném výslechu svědkyně V. V., tedy dal obviněnému možnost svědkyni otázky klást, jednak se obviněný účasti na těchto úkonech nedomáhal (policejní orgán tak neměl o čem rozhodovat a co připouštět – viz výše). Především ale se obviněný práva svědkům S. K., V. V. a I. Z. klást otázky dobrovolně vzdal tím, že udělil souhlas se čtením protokolů o jejich výsleších. Netrvá-li obviněný v průběhu procesu na uplatnění svého práva, naopak se jej vzdá, nemůže jeho nerespektování v pozdější fázi namítat, pokud soud na základě takového jeho postoje provedl dokazování a ve věci rozhodl. Právní řád v tomto směru nepočítá ani s pozdější revizí stanoviska obviněného, zvláště pokud již na jeho základě v souladu s právní úpravou orgán činný v trestním řízení postupoval. Proto je zcela nepřípadná námitka obviněného, že takovým postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v České republice publikované jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „EÚLP“), což obviněný (byť ve spojitosti s argumentací k §211 odst. 2 tr. ř., který nebyl v tomto případě užit) také namítal. Také Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) uznává právo obviněného vzdát se práva na spravedlivý proces, resp. některých jeho parametrů. Řada jeho rozhodnutí se týká tzv. konsenzuálních způsobů vyřizování trestních věcí, které i Evropský soud pro lidská práva jako souladný postup s čl. 6 EÚLP připouští, jde dokonce i o právo vzdát se práva na soud, je-li takové vzdání se učiněno svobodně, vážně a bez nátlaku (viz například rozsudek ve věci Deweer proti Belgii ze dne 27. 2. 1980, č. 6903/75, §49, nebo rozsudek pléna ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, č. 6878/75 a 7238/75, §59]. Nepochybně se obviněný může vzdát i práva na výslech svědků, resp. možnosti klást jim otázky, jak vyplývá např. z rozsudku ESLP ve věci Khametshin proti Rusku ze 4. 3. 2010, č. 18487/03, §37–43 (na překážku v daném případě nebylo ani to, že se stěžovatel rozhodl hájit sám a nebyl zastoupen obhájcem). Více k tomu srov. KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména s. 618-619. K porušení práva obviněného klást svědkům otázky tak porušeno nebylo, obviněný se tohoto práva svým výslovným prohlášením vzdal, pokud souhlasil s tím, že svědci vyslýcháni před soudem nebudou a pouze se přečte protokol o jejich výslechu z přípravného řízení. K tomuto prohlášení nebyl nijak nucen.
32. Postoj obviněného je přitom patrný i z dalšího průběhu trestního řízení, v němž se obviněný vůbec soudních jednání nechtěl účastnit, omlouval se z nich a nezúčastnil se pak již jediného hlavního líčení, která se konala ve dnech 21. 7. 2014, 21. 10. 2014, 28. 4. 2015, 16. 6. 2015, 2. 8. 2016, 22. 6. 2017, 3. 10. 2017, 30. 10. 2018 a 5. 11. 2018, ani veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu dne 15. 3. 2021, resp. po kasačním zásahu Nejvyššího soudu dne 19. 12. 2022. Obviněný se tak omezil na uplatňování práv písemnou formou, resp. na zajištění vlastní obhajoby prostřednictvím obhájce, sám se již neúčastnil jediného výslechu svědka, a to ani těch, které sám navrhoval vyslechnout.
33. Pokud tedy bylo postupováno správně při provádění dokazování, v souladu s právním řádem byly přečteny protokoly o výsleších zmíněných svědků, zcela důvodně odvolací soud zamítl návrh na jejich opětovný výslech, jak se toho v odvolacím řízení obviněný prostřednictvím obhájce domáhal. Obviněný tak vlastně žádal opakované provedení téhož důkazního prostředku, který byl již předtím řádně proveden. Odvolací soud nechtěl důkazy vyplývající z těchto důkazních prostředků hodnotit odlišně od soudu prvního stupně, proto ani neměl důvod tyto konkrétní důkazní prostředky provádět znovu, vycházel tak zcela ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který pouze jinak (v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) právně posoudil. Ani v tomto jeho postupu tak nebylo shledáno porušení zákona.
34. Kromě toho lze souhlasit i s vyjádřením státní zástupkyně, že výslechy shora označených tří svědků nebyly pro utvoření skutkových závěrů soudem prvního stupně klíčové, stěžejní. Soud prvního stupně totiž v tomto směru vycházel především z listinných důkazů, z nichž jednoznačně vyplývá způsob fakturace za jednotlivá vystoupení, ale i z výslechů dalších svědků, kteří potvrzovali jednání přímo s obviněným (bez zapojení zprostředkovatelů, kteří tak ničím nepřispěli, jen byli fakturačním místem).
35. Konečně námitka týkající se porušení §190 odst. 2 tr. ř. neodpovídá uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům (srov. k tomu znění §265b odst. 1 a 2 tr. ř.). Obviněný namítal, že byl v řízení před soudem prvního stupně uznán vinným těžším trestným činem, než pro který byla podána obžaloba. Povinnost upozornit na změnu právní kvalifikace skutku lze vnímat jako širší součást práva na spravedlivý proces, zamezující překvapivým rozhodnutím soudů. Lze připustit, že v tomto ohledu soud prvního stupně pochybil, neboť ustanovení §220 odst. 2 tr. zákoníku má sice shodnou horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody ve výši 5 let jako ustanovení §209 odst. 3 tr. zákoníku, nicméně dolní hranice je nižší (6 měsíců oproti 1 roku v §209 odst. 3 tr. zákoníku), proto měl být podle §225 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně upozorněn na možné posouzení skutku podle přísnějšího ustanovení zákona. Je třeba ovšem upozornit, že odvolací soud původně rozhodl ve prospěch obviněného tak, že jeho trestní stíhání zastavil. Poté k dovolání nejvyššího státního zástupce, k němuž měl obviněný možnost se vyjádřit, rozhodoval Nejvyšší soud, který pak zaujal právní názor, že skutek může být posouzen jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tímto usnesením tak vlastně upozornil ještě před konečným vyřešením věci (před vynesením konečného rozhodnutí ve věci samé) obviněného na změnu právní kvalifikace, neboť shodné účinky jako upozornění podle §225 odst. 2 tr. ř. má i doručení opisu rozhodnutí obsahujícího závazný právní názor, že skutek obviněného je nutné posoudit podle přísnějšího ustanovení zákona, přičemž může jít i o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 536/2006, které bylo publikované pod č. 4/2007 Sb. rozh. tr., resp. též pod č. T 905. ve svazku 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).
36. Obviněný tak byl před pravomocným skončením věci upozorněn na možnost jiného právního posouzení skutku, mohl před skončením věci uplatňovat svoji obranu. Obviněný však (jako v jiných fázích trestního řízení) se osobně veřejného zasedání před odvolacím soudem neúčastnil, čímž se vlastně opět dobrovolně vzdal možnosti uplatnit jakoukoliv obranu. Přitom věděl, jaká právní kvalifikace skutku přichází v úvahu. Pokud (třeba i z důvodu absentující či nepřípadné obrany obviněného) nebyly zpochybněny skutkové závěry učiněné na základě rozsáhlého dokazování provedeného před soudem prvního stupně, nebylo ani možno se odchýlit od právního posouzení skutku, jaké učinil ve svém předcházejícím usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 647/2022, to by platilo jak pro odvolací soud, tak i pro soud prvního stupně, pokud by odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jen proto zrušil. Takový postup by ale byl zjevně na újmu obviněného, celý proces by se tím jen prodloužil o další 2 fáze řízení (řízení před soudem prvního stupně a navazující řízení před soudem druhého stupně), aniž by soudy (beze změny skutkových závěrů) byly oprávněny skutek posoudit jinak. Takové lpění na odstranění zmíněné formální vady spočívající v absenci upozornění na přísnější posouzení skutku ještě před soudem prvního stupně by se jevilo jako přehnaně formalistické a kontraproduktivní, nehospodárné a zbytečně zatěžující jak orgány činné v trestním řízení, tak i samotného obviněného. Obviněný mohl uplatnit námitky proti skutkovým závěrům, nové skutečnosti či důkazy, kterými by zpochybnil skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně, případně by přinesl zcela nový pohled podpořený konkrétními skutečnostmi, pro které by nemohl obstát závazný právní názor vyslovený předtím Nejvyšším soudem. Nic z toho ovšem obviněný neučinil, byť takovou možnost měl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak pro něj poté, co mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 647/2022, nemohlo být překvapivé.
37. Z uvedených důvodů ani Nejvyšší soud neshledal, že by tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jinak ve zbytku lze souhlasit s tím, jak se s touto otázkou vypořádal odvolací soud, na jehož odůvodnění lze odkázat (viz zejména bod 8. na str. 18 a 19 napadeného rozsudku).
38. Jen pro úplnost lze dodat, že nelze souhlasit ani s názorem obviněného, že před odvolacím soudem se dokazování zásadně neprovádí, že má být provedeno vždy (či téměř výlučně) jen před soudem prvního stupně. Naopak po novelizaci trestního řádu tzv. velkou novelou (zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2022) je z důvodu posílení apelačního principu (na úkor principu kasačního) zásadně žádoucí, aby odvolací soud v potřebném rozsahu pro své rozhodnutí dokazování doplnil. Vždy tak musí v souladu s bohatou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu učinit, pokud se chce odchýlit od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně – z poslední doby srov. k tomu zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22.
V. Závěrečné shrnutí
39. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Mgr. George Kinga odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ta část jeho námitek, které odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými, další námitky vznesené obviněným neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, část námitek pak byla nepřípustná.
40. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu