ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.27.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 27/2023-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 174/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 82/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 8 T 82/2019, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 21. 1. 2019 v 8:18 hodin z přesně nezjištěného místa za účelem poškození Z. J., pověřené zastupováním ředitele H. s. h. m. P., se sídlem XY, XY, XY, ohrožením jejího působení a její pozice na H. s. h. m. P., a to za účelem obsazení místa osoby pověřené zastupováním ředitele H. s. h. m. P. osobou, která by mu vyhovovala z jeho osobních důvodů, když byl rozhodnutím Státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 12. 10. 2018 zproštěn výkonu služby na služebním místě vrchní rada, vedoucí služebního úřadu – ředitel H. s. h. m. P., a to do skončení jeho trestního stíhání v jiné trestní věci, odeslal předsedovi vlády A. B., ministru zdravotnictví A. V. a státnímu tajemníku J. P. ze svého e-mailu XY e-mailovou zprávu nazvanou ,otevřená výzva k zastavení nezákonného postupu J. na MSHMP‘, přičemž v textu e-mailu mimo jiné uvedl „Nadto se dále dne 7. 1. 2018 písemně obrátila J. na MZ ČR na sekci hlavní hygieničky s dotazem (až po své dovolené, proto to zpoždění), že má firmu která udělá ten požadovaný audit za 2 roky zpětně a zároveň se přímo táže MZ ČR ,Paní inženýrko, je i v tomto případě, když audit je požadován zástupci MZ třeba provádět výběrové řízení? Nabídku firmy přikládám. V případě, že byste shledala v nabídce nějaké nepřesnosti budu Vám vděčná za předání informace.‘ Následně druhý den, tj. 8. 1. 2018 MZ ČR cestou M. odpovídá dopisem MZDR 946/2019-2/SOZ ze dne 8. 1. 2019, že ,je nutné se při výběru auditorské firmy řídit interními předpisy Vámi řízené organizace. V případě zadání veřejné zakázky malého rozsahu dodržet zásady ZoZVZ, tj. zásadu transparentnosti, přiměřenosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace‘, načež v textu e-mailu uvedl pochybnosti o výběru Z. J. po dobu jeho dočasného zproštění funkce ředitele s tím, že nebyla vybrána jeho oficiální zástupkyně D. nebo ředitelka Odboru sekce ochrany a podpory veřejného zdraví S., a žádal o pověření vedením H. s. h. m. P. jinou osobu, přičemž text e-mailu ze dne 21. 1. 2019 je citací ze zprávy, kterou dne 7. 1. 2019 odeslala Z. J. do datové schránky Ministerstva zdravotnictví České republiky k rukám P. M., ve které uvedla ,Vážená paní inženýrko, chci Vás informovat, že HSHMP konečně nalezla auditorskou firmu, která je ochotna provést forenzní audit hospodaření za uplynulé 2 roky. Paní inženýrko, je i v tomto případě, když audit byl požadován zástupci MZ na základě situace vzniklé podáním trestního oznámení na ředitele J. třeba provádět výběrové řízení? Nabídku firmy přikládám v příloze. V případě, že byste shledala v nabídce nějaké nepřesnosti budu Vám vděčná za předání informace.‘ a zprávy, kterou dne 8. 1. 2019 P. M. pod č. j. MZDR 946/2019-2-SOZ odeslala do datové schránky H. s. hl. m. P. k rukám Z. J., pověřené řízením, ve které je uvedeno ,Vážená paní ředitelko, děkujeme za informaci ohledně záměru provést forenzní audit HS HMP. Tento záměr má podporu sekce ochrany a podpory veřejného zdraví s tím, že je nutné se při výběru auditorské firmy řídit interními předpisy Vámi řízené organizace. V případě zadání veřejné zakázky malého rozsahu dodržet zásady uvedené v §6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, tj. zásadu transparentnosti, přiměřenosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.‘, kdy Z. J. ani P. M. obžalovanému obsah zpráv nesdělily ani nepředaly, neboť obsah zprávy byl určen výlučně pro ně jako odesílatele a adresáty, přičemž obžalovaný se k obsahu jejich komunikace dostal doposud nezjištěným neoprávněným způsobem a bez jejich přivolení.“
2. Podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť soud měl za to, že trest uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 9 T 130/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 67 To 269/2021, je dostatečný. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené H. s. hl. m. P. škodu ve výši 21.780 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % p. a. ode dne 10. 12. 2019 do zaplacení.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 174/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. s. hl. m. Prahy odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Uvedl, že za nesprávné právní hodnocení považuje závěr, podle něhož skutkem spočívajícím v oznámení státního zaměstnance o protiprávním jednání ředitelky správního úřadu a v uplatnění petičního práva a práva na svobodu projevu dopisem politickým představitelům lze naplnit skutkovou podstatu přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 tr. zákoníku, i když obsah je korektní, ale vychází z obsahu úřední komunikace mezi zcela jinými osobami, než je autor dopisu. Nesprávným hmotněprávním posouzením je závěr soudu o tom, že e-mailová komunikace mezi dvěma státními úřednicemi o zcela jednoznačně úřední záležitosti byla komunikací soukromou a nikoli úřední. Jednáním, jehož se podle popisu skutku dopustil, nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
6. Dovolatel namítl, že skutek je popsán poměrně složitě, nesrozumitelně a nadbytečně obsahuje i popis okolností, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků tvrzeného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným. Skutek spočívá v tom, že se jako státní zaměstnanec obrátil dopisem na předsedu vlády, ministra zdravotnictví a náměstka ministra vnitra, tj. osoby nadřízené J. V dopise sděloval, že se J. obrátila na ministerstvo zdravotnictví s dopisem, o němž se obviněný domníval, že z jeho obsahu vyplývá možné protiprávní jednání J. či H. s. hl. m. P. Dále se dopustil trestného činu tím, že uvedl pochybnosti o výběru Z. J. jakožto pověřené řízením H. s. hl. m. P. po dobu jeho dočasného zproštění z funkce, a tím, že žádal o pověření vedením dané organizace jinou osobu nacházející se v době jmenování ředitelkou dané hygienické stanice na nadřízených pozicích ve vztahu k J. Podnětem byla korespondence, kterou získal, ač mu podle soudu nebyla určena, a jejíž obsah vyzradil. Obviněný dodal, že obsah korespondence se netýkal nijak personálních otázek a jeho kritika toliko navazovala na poukaz týkající se zmíněné komunikace mezi J. a Ministerstvem zdravotnictví ČR. V tomto směru popis skutku neodpovídá tomu, co bylo předmětem dopravované zprávy.
7. S výjimkou tvrzení o tom, jaký zájem měl obviněný svým jednáním sledovat, samotný popsaný skutek obviněný nezpochybňuje. Avšak zpochybňuje jeho právní kvalifikaci. Odvolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku závěry, s nimiž se obviněný neztotožnil. Souhlasil pouze s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého je z trestněprávního hlediska k naplnění dané skutkové podstaty irelevantní, jakým způsobem se obviněný k předmětné e-mailové korespondenci dostal. V bodu 8. odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že předmětná korespondence byla pracovní, ale současně soukromá, což je jedním z argumentů obecných soudů pro to, že taková korespondence je chráněna ústavním právem na listovní tajemství. S takovým závěrem se obviněný neztotožnil. Předmětná korespondence podle něj byla úřední. Závěr soudu o tom, že šlo o korespondenci soukromou, je jiným nesprávným hmotněprávním posouzením.
8. Dovolatel dále měl za to, že pokud by napsal žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tak by mu kopie předmětné korespondence musela být vydána. To logicky vylučuje závěr o soukromém charakteru korespondence a zejména o tzv. tajemství, které mělo být podle soudů nižších stupňů chráněno.
9. Navázal, že je jedno, jak se k dané korespondenci dostal. Nicméně její obsah vyhodnotil jako znepokojující informaci o podezřelém jednání, které může vést k trestnému činu a obrátil se s touto informací na kompetentní státní úředníky, což mělo za následek, že ministerstvo zakázalo pokračování v této činnosti. Jeho jednání mělo přesně ten sledovaný záměr, který je obecně přiznáván právu stěžovatele.
10. Dovolatel připomněl, že odvolací soud zdůraznil, že listovní tajemství může být prolomeno jen v případech a způsobem, který stanoví zákon. Tím dal jmenovaný soud najevo, že nevnímá jako zákonný důvod prolomení listovního tajemství svobodu projevu a oznámení státního zaměstnance o jednání v rozporu s právními předpisy ze strany ředitelky správního úřadu, a tedy nutnost v každém případě střetu ústavních práv či zásad nutnost proporcionálního posouzení, kterému právu má být dána přednost.
11. Předmětem sporu je posouzení, do jaké míry měl obviněný právo s předmětnou e-mailovou korespondencí a informacemi v ní obsaženými nakládat. Je třeba se zabývat i otázkou, zda může občan reagovat na obsah informace, která se mu dostala do dispozice nezjištěným způsobem, je-li přesvědčen, že je třeba reagovat a chce-li uplatnit své petiční právo či prostě realizovat svobodu slova.
12. Pokud bychom připustili, že občan bude moci realizovat své právo na svobodu slova s tím, že posléze zde bude kompetentní autorita, která bude posuzovat oprávněnost jeho postupu, kterým realizoval právo na svobodu slova, pak jde o cenzuru a takový projev „svobody slova“, jaký jsme zažívali v naší republice v minulém režimu přes 40 let. V demokratickém státě však takový postup nemůže mít oporu, neboť by tím bylo popřeno právo na svobodu slova a projevu. Občan má právo ze zákona si stěžovat a uvádět informace, které jsou kritické a působí újmu tomu, na koho si stěžuje, ale principiálně jde vždy o projev svobody slova. Hledání konsekvencí v tom smyslu, že občan si stěžuje proto, aby ublížil tomu, na kterého si stěžuje, je naprosto nesmyslné. Každý občan má právo si stěžovat a je irelevantní, jaké následky to bude mít pro toho, na koho si stěžuje. Listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů zasílaných poštou nebo jiným způsobem je chráněno čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a jde tedy o právo ústavní. Stejným právem je svoboda projevu, která podle čl. 17 odst. 4 Listiny může být omezena pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod. Obviněný realizoval své právo na svobodu projevu. A to právo poukázat na jednání, které se mu jevilo jako podezřelé jednání, které může mít protiprávní důsledky. Právě v tomto kontextu měly soudy na jeho jednání pohlížet. Existuje řada zákonem předpokládaných situací, v nichž je namístě právo tajemství zpráv prolomit a takový postup by byl plně v souladu s právem na svobodu projevu. Typickým příkladem je situace, kdy prostřednictvím získané zprávy byly sdělovany informace svědčící o tom, že byl nebo je páchán trestný čin, na který se vztahuje oznamovací povinnost. I v případě přípravy jakéhokoliv trestného činu je namístě, aby tajemství přepravovaných zpráv ustoupilo jeho překažení. Právo na přiměřené zveřejnění této informace by mělo být významnější než právo na ochranu tajemství přepravovaných zpráv. Uvedený závěr je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva unie. Tato směrnice není dosud transponována do práva ČR, nicméně od 17. 12. 2021 má přímou účinnost v ČR. Podle čl. 2 odst. 1 citované směrnice je jako prvý případ porušení práva Unie uvádí zadávání veřejných zakázek. Dosavadní návrh implementace směrnice do právního řádu ČR rovněž uvádí zadávání veřejných zakázek. Kdokoli má právo se dovolat této směrnice.
13. V situaci, kdy měl obviněný za to, že dochází či může dojít k protiprávnímu jednání, měl právo na tuto nezákonnost upozornit a nesmí být za toto oznámení nijak postižen. Za minimálně podezřelý považoval postup J. nejen obviněný, ale i B. M., ředitelka odboru ekonomicko – provozního H. s. hl. m. P., jak vyplývá z jejího e-mailu ze dne 18. 1. 2019. Reakce ministra zdravotnictví je jasným důkazem, že nešlo ze strany obviněného o zneužití svobody projevu. Bez ohledu na to, zda obviněný v době svého jednání znal směrnici, tak znal nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu a vycházel z něj.
14. V kontextu uvedeného dovolatel uvedl, že právo na svobodu slova, konkrétně právo upozornit na podezření z možného protiprávního jednání, musí převážit nad zájmem na ochranu důvěrnosti přepravovaných zpráv. Obviněný tím, že zvolil postup, který je dovolen a chráněn směrnicí a nařízením vlády, zrealizoval své právo na svobodu slova, která by měla mít přednost před právem na listovní tajemství. Jako státní zaměstnanec by měl požívat ochrany podle nařízení vlády č. 145/2015 Sb.
15. Bylo prokázáno, že ministr zdravotnictví dne 22. 2. 2019 nařídil mimořádnou veřejnosprávní kontrolu na H. s. hl. m. Prahy a současně zakázal J. angažovat externí auditorskou společnost pro plnění veřejné zakázky. Z uvedeného data a ze skutkové věty je zřejmé, že se tak stalo poté, kdy obviněný zaslal inkriminované oznámení. To evokuje závěr, že úvaha obviněného o podezření z protiprávního jednání byla opodstatněná.
16. Dovolatel rovněž poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 16. 2. 2021, věc Gawlik proti Lichtenštejnsku s tím, že na jeho základě lze dospět k závěru, že zveřejnění informace, navíc činěné přiměřeným způsobem, bylo v daném případě legitimní. Dalším významným kritériem, které ESLP zkoumal, byla pravost/důvěryhodnost informací. Ve věci obviněného nebyla důvěryhodnost informace zpochybněna. ESLP stanovil další kritérium, zda existovaly alternativní kanály pro učinění odhalení. To zkoumáno nebylo. Je jisté, že minimálně dva z adresátů dopisu obviněného, vrcholní představitelé rezortu, představují odpovídající kanál pro učinění odhalení. Obviněný své podezření ventiloval interně, stále v linii, kterou lze považovat za interní v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti na příslušném úseku státní správy. Za další relevantní kritérium považoval ESLP motiv jednání stěžovatele. V přípravném řízení to nebylo zkoumáno. Odvolací soud ve svých rozhodnutích vyslovil názor, že obviněný chtěl dehonestovat J., což následně převzal soud prvního stupně do svého rozsudku a odvolací soud to akcentoval ve svém odvolacím rozsudku. V případě jakéhokoliv oznámení, které se týká kritiky činnosti jakékoli fyzické osoby, přináší takové oznámení, vždy jistou míru dehonestace osoby, která se měla protiprávní činnosti dopustit. Pokud by dehonestace protiprávně postupující osoby měla být kritériem pro oprávněnost takového jednání realizovaného jako právo na svobodu slova, byla by pochopitelně taková stížnost a priori vždy vyloučena.
17. V neposlední řadě je třeba při hodnocení jednání obviněného vycházet z postulátu, že projevy osob, které realizují v rámci výkonu svých veřejných funkcí, nepožívají shodné ochrany jako projevy v rámci soukromého života.
18. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 174/2022, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 8 T 82/2019, a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu projednání a rozhodnutí, pokud sám Nejvyšší soud nerozhodne podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
19. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit dovolací argumentaci obviněného o realizaci svobody projevu vůči informacím prezentovaným v komunikaci mezi úřednicemi, v důsledku čehož by byla vyloučena jeho trestní odpovědnost za přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Navzdory tomu lze námitky obviněného pokládat za neopodstatněné. V napadeném rozsudku nejsou vady, pro které by nemohl obstát. Bylo by sice možné představit si adresnější vypořádání se s obhajobou zahrnující ústavněprávní aspekty nerespektování svobody projevu, přesto odůvodnění soudu prvního stupně ještě dostojí požadavkům ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
20. Dále státní zástupce konstatoval, že podstata dovolací argumentace je do značné míry v obsahové shodě s námitkami uplatněnými v odvolání obviněného, s nimiž se Městský soud v Praze adekvátně vypořádal ve svém rozhodnutí (viz zejména na odstavce 8. až 14. odůvodnění). Není tudíž zapotřebí v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku jeho závěry znovu repetitivně rozebírat. Na případ, kdy se v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky z předcházejícího odvolání, s nimiž se soudy již dostatečně zabývaly, přitom dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, 2002), podle nichž jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Nad rámec uvedeného považoval státní zástupce za vhodné upozornit na následující aspekty. Svoboda projevu není bezbřehá, jelikož nachází mantinely tam, kde naráží na práva jiných. V rozebírané trestní věci je určující, že obviněný byl souzen za prozrazení obsahu e-mailové komunikace, kterou ve dnech 7. 1. a 8. 1. 2019 vedla pověřená ředitelka hygienické stanice Z. J. se zaměstnankyní ministerstva zdravotnictví P. M. v souvislosti se zjišťováním správného postupu při provádění auditu, a jednal takto v úmyslu způsobit škodu prvně jmenované a opatřit sobě neoprávněný prospěch. Za soukromou schránku se nepovažuje jen schránka zřízená zaměstnancem pro osobní účely, ale též schránka zřízená zaměstnavatelem za účelem výkonu pracovních činností. Zaměstnavatel, resp. třetí osoba, tudíž nesmí vstupovat do takové schránky zaměstnance a seznamovat se s obsahem komunikace v ní obsažené, neboť by porušil právo zaměstnance na soukromí, resp. listovní tajemství ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod. To má pak dopad i na šíření informací z takové komunikace. K prolomení ochrany tajemství zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací může dojít pouze ve zcela výjimečné situaci, ve které by jasně definované zájmy převažovaly nad právem na ochranu soukromí zaměstnance. E-mailová komunikace mezi těmito úřednicemi nevykazovala podobu nějakého zjevného či závažného excesu, ale jejím prostřednictvím měla být po ekonomické stránce precizována činnost při zadávání auditu požadovaného ministerstvem zdravotnictví v návaznosti na pochybení obviněného v ředitelské pozici na hygienické stanici, po které byl této funkce zproštěn. Informace obsažené v této komunikaci nebyly určeny obviněnému ani nikomu jinému. Při posuzování problematiky tedy nestála kolize práva na ochranu soukromí ve vztahu k svobodě projevu, resp. zájmu na odhalení protiprávní činnosti za využití předmětné komunikace, jak se ji snažil zpětně interpretovat obviněný. K petičnímu právu ve smyslu čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu se obracet na orgány s žádostmi, návrhy a stížnostmi, lze poznamenat, že nepředstavuje nic jiného než kvalifikovaný případ svobody projevu, o které však nemůže být řeč z výše zmíněných důvodů.
22. Za mimoběžnou označil státní zástupce argumentaci obviněného týkající se směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, pokud podle svého tvrzení hodlal oznamovat protiprávní jednání při zadávání veřejné zakázky na hygienické stanici. Zamýšlenou právní úpravou na národní úrovni se měl předvídat oznamovací systém, který by garantoval důvěrnost pro oznamovatele protiprávního jednání, a zároveň povinnost vyhodnotit a prošetřit oznámené protiprávní jednání, z čehož však obviněný vybočil přístupem, kterým směřoval k dehonestaci poškozené Z. J., která byla místo něj pověřena zastupováním ředitelské pozice na hygienické stanici, a prosazoval parciální, resp. osobní zájmy v další profesní perspektivě na tomto úřadu, navzdory minulé trestné činnosti, pro kterou byl vyšetřován on sám. Zvolenou cestou se obviněný ani náznakem nevydal v rámci institucionálního zabezpečení; v rozhodné době byl již rozhodnutím státního tajemníka ze dne 12. 10. 2018 zproštěn výkonu služby z ředitelské pozice na hygienické stanici. Obviněný též nepostupoval za využití nástrojů resortního interního protikorupčního programu předvídaného na úrovni ministerstva zdravotnictví. Rovněž je třeba zdůraznit, že tzv. transpoziční lhůta, ve které měl být obsah předmětné směrnice Evropské unie přenesen do českého právního řádu, uplynula až dne 17. 12. 2021, teprve poté by bylo možné uvažovat o jejich přímých vertikálních účincích, navíc nikoli paušálním způsobem. Obviněný se žalovaného skutku, v němž byl spatřován přečin podle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dopustil v dřívější době, jestliže dne 21. 1. 2019 odeslal z e-mailu informace předsedovi vlády, ministrovi zdravotnictví a státnímu tajemníkovi. Jednání obviněného dokonce předchází vlastnímu přijetí tohoto právního aktu Evropské unie, které je vztahováno ke dni 23. 10. 2019.
23. Pokud jde o avizovaný rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2021 ve věci Gawlik proti Lichtenštejnsku (č. 23922/19), nabízí se upřesnit, že řešil právo na svobodu projevu v kontrapozici s právem na ochranu osobnosti, a to v situaci, ve které došlo k propuštění stěžovatele z nemocnice v důsledku toho, že podal trestní oznámení na primáře v této nemocnici, kterého podezíral z provádění aktivní eutanázie, což si dostatečně neověřil, ačkoli to udělat měl a mohl, pročež nebylo shledáno porušení jeho práva na svobodu projevu zaručenou článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Meritum tohoto případu Evropského soudu pro lidská práva tak leží jinde s tím, že se odvíjí od možností ověřit získanou informaci (o provádění aktivní eutanázie), než se přistoupí k razantnímu ukončení pracovního poměru stěžovatele, potažmo podání trestního oznámení. V nyní rozebírané věci nelze obviněnému vůbec přiznávat postavení tzv. whistleblowera, při němž by realizoval svobodu projevu ve vazbě na odhalení podezření z určité trestné činnosti ve vyjmenované oblasti. Co se týče obecněji šesti kritérií, jejichž prostřednictvím nazírá Evropský soud pro lidská práva na přiměřenost zásahu do práva zaměstnance na svobodu projevu, byly formulovány postupně na podkladě předešlé judikatury, např. věc Kudeshkina proti Rusku (č. 29492/05), věc Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku (č. 21980/93) a další. I kdyby se přistoupilo na posuzování nastíněných kritérií, jde proti nim předně motiv jednání obviněného, který zřetelně nekonal v dobré víře, nýbrž se záměrem poškodit pověřenou ředitelku hygienické stanice. Rovněž ze strany obviněného nešlo o prezentaci věrohodné informace, jelikož získané údaje z dopravovaných zpráv překroutil a dal jim falešný rozměr, např. uváděl-li že poškozená Z. J. vybrala 28. 12. 2018 firmu bez řádného výběrového řízení. Nabývaly tak i povahu difamujících skutkových tvrzení, u nichž jednoznačně nelze jít na úkor osobnostních práv tvořících složku práva na ochranu soukromí. Potřeba posuzování dalších kritérií, mezi něž spadá veřejný zájem na zveřejnění informace, rozsah újmy způsobené zaměstnavateli, přísnost sankce uložená zaměstnanci apod., proto logicky vzato odpadá, aniž by mohla vyznívat ve prospěch potenciálu svobody projevu.
24. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
26. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 To 174/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Obviněný uplatnil námitky, které směřují proti hmotně právním závěrům soudů nižších stupňů, přičemž (stručně řečeno) tvrdil, že jednání, jehož se dopustil, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, jelikož šlo o oznámení obsahu e-mailové komunikace mezi dvěma státními úřednicemi o zcela jednoznačně úřední záležitosti a především o uplatnění jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva petičního a práva na svobodu projevu. Takto úzce nazíráno na jeho argumenty by bylo lze konstatovat, že jsou v plném rozsahu relevantní, a tedy podřaditelné pod jím uplatněný důvod dovolání. Patří se nicméně zdůraznit, že toto konstatování nutno korigovat či upřesnit potud, že obviněný ve své polemice s právními závěry soudů nižších stupňů nevychází bezvýhradně z celého jimi zjištěného skutkového stavu věci v komprimované podobě vyjádřeného v popisu skutkové věty ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeného v odůvodnění obou soudních rozhodnutí, nýbrž jeho část mající rovněž svůj nepopiratelný význam pro subsumpci celého skutku pod příslušné ustanovení trestního zákoníku a v přímé souvislosti s tím pro posouzení věci z pohledu ústavně zaručených práv a svobod pomíjí či významově rozvolňuje či potlačuje, příp. prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Lze tak předeslat, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jeho námitky formálně odpovídaly s jistou dávkou tolerance, a dále že obviněný de facto brojil i vůči správnosti části soudy učiněných skutkových zjištění, zejména pokud šlo o skutečný motiv a podstatu jeho činu (zejména tvrdil, že pouze učinil oznámení o protiprávním jednání ředitelky správního úřadu, že popis skutku neodpovídá tomu, co bylo předmětem dopravované zprávy, neboť obsah korespondence se netýkal nijak personálních otázek a že jeho kritika toliko navazovala na poukaz týkající se zmíněné komunikace mezi Z. J. a Ministerstvem zdravotnictví ČR).
30. V těchto souvislostech lze poznamenat, že současná právní úprava dovolání již připouští zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Je tomu tak ovšem výlučně v těch případech, na něž dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, když jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně je třeba připomenout, že existence určitého dovolacího důvodu musí být podložena obsahem konkrétně uplatněných námitek. V posuzované věci přitom nejenže nebyl uvedený důvod dovolání v mimořádném opravném prostředku obviněného výslovně zmíněn, ale jeho případná existence ani nebyla povahou a podstatou dovolací argumentace fakticky vyjádřena a doložena. Nebylo proto důvodu, aby se Nejvyšší soud otázkou správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů zabýval. Vycházel proto z těch skutkových okolností, jež soudy měly za spolehlivě prokázané.
31. Na tomto místě lze ještě poznamenat, že argumentace podaného dovolání je v převažující míře opakováním argumentace odvolání, s níž se odvolací soud řádně vypořádal, takže na odůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat. Za tohoto stavu věci dovolací soud považoval za potřebné zdůraznit následující skutečnosti.
32. Přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, který nebyl určen jemu.
33. Objektem tohoto trestného činu je tajemství dopravovaných zpráv, zaručené čl. 13 Listiny , podle něhož nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon; stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením (v současné době se bude jednat zejména o elektronickou poštu). Článek 13 Listiny tedy mimo jiné zahrnuje ochranu listovního tajemství i tajemství jiných písemností a záznamů zasílaných poštou nebo jiným způsobem i tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon.
34. Jednání tu záleží v prozrazení tajemství získaného z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, které nebyly určeny pachateli. Pachatel zde navíc jedná v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jednání zde navazuje na získání tajemství, tedy seznámení se s obsahem písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, které nebyly jemu určeny, což zjevným předpokladem, aby pachatel získané tajemství prozradil nebo využil. Prozrazením tajemství se rozumí sdělení (písemné nebo ústní) obsahu písemnosti nebo zprávy jiné osobě než té, které byly určeny (adresátovi), přičemž k naplnění této skutkové podstaty postačí i částečné prozrazení obsahu předmětné písemnosti nebo zprávy. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění (§15 tr. zákoníku), které musí zahrnovat všechny znaky trestného činu podle §182 odst. 2 tr. zákoníku. Úmysl zde však přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Škoda i neoprávněný prospěch tu mohou mít majetkovou i nemajetkovou povahu (srov. rozhodnutí č. 34/1998 Sb. rozh. tr. ), přičemž nemusí být ani v kvantifikovatelné podobě, popř. vyčíslitelné v penězích. Postačí, že pachatel směřoval k blíže nekonkretizované škodě či prospěchu, která je v příčinné souvislosti s prozrazením nebo využitím uvedeného tajemství. Vzhledem k tomu, že postačí, aby pachatel jednal v takovém úmyslu, nemusí se mu k dokonání trestného činu podařit zamýšlené škody nebo zamýšleného prospěchu dosáhnout. (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1813–1814 s.)
35. Jsou-li soudy učiněná skutková zjištění posouzena v mezích rozvedených teoretických východisek, pak je třeba přisvědčit jejich závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty daného přečinu.
36. Obviněný se seznámil s obsahem e-mailové komunikace mezi Z. J. a P. M., a to bez jejich přivolení (není podstatné, jakým způsobem se tak stalo, což sám nezpochybňuje), přičemž tento obsah – tajemství – prozradil dalším osobám. Podle zjištění soudů nižších stupňů tak učinil v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě neoprávněný prospěch, totiž „za účelem poškození Z. J., pověřené zastupováním ředitele H. s. h. m. P., ohrožením jejího působení a její pozice na H. s. h. m. P., a to za účelem obsazení místa osoby pověřené zastupováním ředitele H. s. h. m. P. osobou, která by mu vyhovovala z jeho osobních důvodů, když byl rozhodnutím Státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví ze dne 12. 10. 2018 zproštěn výkonu služby na služebním místě vrchní rada, vedoucí služebního úřadu – ředitel H. s. h. m. P.“
37. V daných souvislostech je namístě poznamenat, že není podstatné vzhledem k okolnostem, jež charakterizují tento čin, jakým osobám neoprávněně získanou e-mailovou korespondenci poskytl, tj. že se tak stalo sdělením jejího obsahu vůči premiérovi, ministru zdravotnictví a státnímu tajemníkovi. Jak již výše řečeno, prozrazením tajemství se totiž rozumí sdělení (písemné nebo ústní) obsahu písemnosti nebo zprávy jiné osobě než té, které byly určeny (adresátovi), přičemž k naplnění této skutkové podstaty postačí i částečné prozrazení obsahu předmětné písemnosti nebo zprávy.
38. Zejména ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že dosah ustanovení čl. 13 Listiny (z hlediska ochrany soukromí a soukromého života) je třeba vykládat extenzivně. V tomto směru lze připomenout z komentáře k uvedenému článku Listiny publikovaného nakladatelstvím Wolters Kluver v právním systému ASPI, že obsah a důvod komunikace jsou v evropském kontextu považovány za irelevantní z hlediska zachování důvěrnosti. Je proto lhostejné, zda komunikací jsou sledovány cíle soukromé, obchodní či politické (rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu 1 BvR 1611/96, 1 BvR 805/98). Navíc žádný zásadní důvod neumožňuje vyloučit z pojmu soukromého života aktivity profesní, obchodní či sociální (srov. rozsudek Niemietz proti Německu).
39. Od věci stejně tak není zmínit z r ozhodnutí č. 34/1998 Sb. rozh. tr., že naplnění objektivní stránky trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 tr. zákoníku nebrání, že písemnost neobsahovala údaje soukromého rázu, ale údaje, které měly být zveřejněny. Rozhodné je, že pachatel využil, popř. prozradil tajemství, o němž se dozvěděl z písemností, jež nebyly určeny jemu.
40. Se zřetelem k uvedenému nelze dovozovat (a tedy přisvědčit dovolací argumentaci), že vyvození trestní odpovědnosti pro přečin podle §182 odst. 2 tr. zákoníku brání charakter prozrazené komunikace, tedy že se jednalo o komunikaci o úřední záležitosti.
41. Uvedenou část argumentace Nejvyššího soudu lze shrnout do konstatování, že ochrana poskytovaná čl. 13 Listiny a v kontextu s ním z hlediska trestněprávního ustanovením §182 tr. zákoníku svědčí každé fyzické osobě, resp. komunikaci každé fyzické osoby, a to bez ohledu na charakter této komunikace. Prolomení tajemství, jež komunikace požívá, je možné toliko způsobem a v případech, jež stanoví zákon (viz např. ustanovení §86 – §87c tr. ř., §88 a §88a tr. ř., §158d odst. 3 tr. ř.).
42. Ostatně §316 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, stanoví, že zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Tím spíše to platí pro osobu, která je v postavení řadového zaměstnance, resp. osobu, která vzhledem ke svému postavení ani nemá jakékoli právo provádět sledování ostatních zaměstnanců či kontrolovat jejich elektronickou poštu a listovní zásilky.
43. Ze stávající judikatury ESLP a českých soudů a rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů přitom vyplývá, že zaměstnavatel nesmí sledovat, monitorovat a zpracovávat obsah telefonické, e-mailové a listinné korespondence svých zaměstnanců (ŠTEFKO, Martin. §316 [Majetek zaměstnavatele; soukromí zaměstnance; nesouvisející informace]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1250, marg. č. 11.).
44. Pokud obviněný rovněž namítl, že by mohl získat přístup k uvedené komunikaci cestou upravenou zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, pak postačí nad rámec argumentace odvolacího soudu (bod 9. napadeného rozsudku) uvést, že jde toliko o hypotetickou úvahu ex post , navíc bez bližšího odůvodnění, na základě jakých skutečností by k tomu bývalo mohlo dojít. Pro posouzení dané věci je podstatné a určující, že se obviněný seznámil s předmětnou komunikací nelegálně a stejně tak protiprávně ji prozradil.
45. Obviněný založil podstatu své argumentace především na tvrzení, že pouze aplikoval své právo na svobodu projevu a právo petiční ve smyslu čl. 17 a 18 Listiny. Z tohoto hlediska i tak, jak je koncipována argumentace dovolání, by měla být posouzena otázka střetu ústavně zaručených práv – na jedné straně zmíněné právo na svobodu projevu a právo petiční, na druhé straně právo na tajemství dopravovaných zpráv. Nutno ovšem zdůraznit, že ve skutečnosti v dané věci řešení tohoto střetu nemůže vyústit v závěr požadovaný dovolatelem.
46. Je totiž nutno mít na zřeteli a pečlivě vážit konkrétní okolnosti posuzovaného případu tak, jak je zjistily soudy nižších stupňů. Nelze přitom znovu nezopakovat, že obviněný prosazující tvrzení o pouhém využití ústavně zaručených práv motivovaném snahou upozornit na nekalé jednání Z. J. v podstatě odhlíží od skutečného stavu věci. Podstatou jeho jednání totiž bylo, jak zjistily soudy nižších stupňů, poškodit ji dezinterpretací obsahu jím nelegálně získané komunikace mezi Z. J. a P. M.
47. V kontextu s tím je třeba upozornit na skutečnost, že obsah předmětné komunikace rozhodně nesvědčil o tom, že by se Z. J. chtěla či měla dopustit protiprávního jednání, natož pak trestného činu. Naopak z obsahu této komunikace zřetelně plynulo, že usilovala o dodržení požadavků kladených na výběr subjektu, který by měl provést audit H. s. hl. m. P. To muselo být obviněnému zřejmé. On však, jak již výše řečeno, podstatu a smysl obsahu dané komunikace významově úmyslně dezinterpretoval, a to vše s cílem (záměrem) dosáhnout odvolání Z. J. a obsazení funkce ředitele H. s. hl. m. P. jemu vyhovující osobou. Snahou obviněného tedy nebylo, jak on tvrdí, upozornit na závadné jednání Z. J. Tímto tvrzením pouze zakrývá skutečnou podstatu svého činu.
48. Vědomě lživý, nepravdivý projev ostouzející jinou osobou, či ji obviňující z nekalého či protiprávního jednání nemůže požívat ochrany (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 1061/20), a nemůže jít o realizaci práva na svobodu projevu a práva petičního. Svobodu projevu a stejně tak právo petiční totiž nelze chápat jako beztrestnou možnost označovat jinou osobu závažnými nepravdivými údaji se všemi z toho plynoucími možnými důsledky.
49. Ústavní soud již odepřel ochranu sdělování vědomě nepravdivých informací (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 ). Přitom mj. dovodil, že presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám, což dovodil s odkazem na judikaturu ESLP, jakož i na judikaturu evropských ústavních soudních instancí, a tak se přihlásil k evropskému standardu právě v podobě požadavku, podle něhož tvrzená fakta musí prokazovat ten, kdo je sděluje s případným úmyslem je kritizovat. Dále se Ústavní soud vyjádřil k tomu, kdy nelze považovat sdělení informace difamační povahy za legitimní a rozumné a zdůraznil, že vždy je třeba zkoumat motiv zveřejnění informace. Prohlásil, že legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud si šiřitel sám informaci neověřil, anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá.
50. Ochrany podle čl. 17 Listiny, potažmo čl. 18 Listiny, tak nemohou požívat taková jednání, jež jsou svojí podstatou publikací vědomě nepravdivých tvrzení v kontextu zneužití neoprávněně získaných informací za porušení (dokonce ústavně zaručených) práv jiné osoby.
51. Z uvedených důvodů tak nelze považovat za přiléhavý odkaz obviněného na směrnici Evropského parlamentu a rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva unie a rozhodnutí ESLP ze dne 16. 2. 2021 ve věci Gawlik proti Lichtenštejnsku. Ostatně i v tomto směru lze odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného.
52. Neobstojí pak ani poukaz obviněného na zrušení auditu a rozhodnutí V. o provedení kontroly přímo ministerstvem. V tomto směru postačí odkázat na dostatečně výstižné vyjádření odvolacího soudu (bod 13., 14. napadeného rozsudku). Ostatně jistý význam v tomto směru má i zjištění o tom, že Z. J. zůstala ve vedoucí funkci až do svého odchodu do důchodu (bod 12. napadeného rozsudku).
V.
Způsob rozhodnutí
53. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu