ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.322.2023.1
6 Tdo 322/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný B. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 To 1/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2021 pod sp. zn. 63 T 1/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění B. H., Marek Baroš a Radek Pešta uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili podle zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v období nejméně od července 2017 do dubna 2019 včetně v Praze, XY a na jiných místech, ve společném úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty ve zdaňovacím období červenec 2017 až březen 2019 včetně, zahrnuli do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty společností
- MESOPO s.r.o., IČ 24706604, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen MESOPO) v období od 1. 7. 2017 do 30. 8. 2018,
- STAVOTOM s.r.o., nyní STAVOTOM s.r.o. v likvidaci, IČ 24811599, se sídlem Říční 456/10, Praha 1 (dále jen STAVOTOM) v období od 1. 2. 2018 do 31. 10. 2018 a od 1. 12. 2018 do 31. 1. 2019,
- 1.ANIGROUP s.r.o., IČ 2527227, se sídlem Na hutích 581/1, Praha 6 (dále jen 1.ANIGROUP) v období od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2018 a od 1. 2. 2019 do 31. 3. 2019
faktury na neexistující přijatá zdanitelná plnění od společností AZ – PeVeRo, IČ 3109399, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen AZ-PeVeRo), Čakos trade s.r.o., IČ 28496311, se sídlem Dukelská 1621, Čelákovice – okres Praha-východ (dále jen Čakos trade) a MARISIS s.r.o., IČ 24702927, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen MARISIS), MESOPO a 1.ANIGROUP, kdy na pozice statutárních orgánů dosazovali osoby, které nevěděly nic o podstatě podnikání a činnosti těchto společností, v některých případech nadto osoby neznámé totožnosti vystupující pod smyšlenou identitou a prokazující se padělanými doklady, přičemž všichni obžalovaní společně a po vzájemné předchozí dohodě vytvořili vnitřně strukturovanou skupinu, ve které měli jednotliví obžalovaní jako její členové rozdělené funkce a činnosti, přičemž:
Marek Baroš v postavení jednatele a menšinového (40%) společníka společnosti Europe Holding s.r.o., IČ 28427408, se sídlem Musílkova 172/58, Praha 5 (dále jen Europe Holding), nakupoval pro společnost Europe Holding motocykly a s nimi související doplňky a příslušenství od společností v jiných členských státech Evropské unie prostřednictvím společností MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP, které spolu se spoluobžalovanými skrytě ovládal a do jejichž účetnictví a daňových přiznání nechal zahrnovat fiktivní dodavatelské faktury za účelem nezákonného snížení jejich daňové povinnosti; v hotovosti vybíral finanční prostředky z bankovních účtů nejméně společnosti STAVOTOM, vstupoval do internetového bankovnictví společností MESOPO a STAVOTOM a do datových schránek společností MESOPO a STAVOTOM a zároveň jimi simulovaných dodavatelských společností AZ-PeVeRo, Čakos Trade a MARISIS, ze kterých byla podávána daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení těchto společností, a zadával příkazy k bankovním transakcím společností MESOPO a STAVOTOM za nákupy zboží společnostem v jiném členském státě, kdy výše uvedeným způsobem pořízené zboží pro společnost Europe Holding bylo následně dodáno v tuzemsku,
Radek Pešta v postavení jediného jednatele a společníka společnosti FINE FISH CZ s.r.o., IČ 02358964, se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1 (dále jen FINE FISH) nakupoval pro společnost FINE FISH různé druhy masa od společností v jiných členských státech Evropské unie prostřednictvím společností MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP, které spolu se spoluobžalovanými skrytě ovládal a do jejichž účetnictví a daňových přiznání nechal zahrnovat fiktivní dodavatelské faktury za účelem nezákonného snížení jejich daňové povinnosti, vstupoval do internetového bankovnictví společností MESOPO a STAVOTOM a do datových schránek společností MESOPO a STAVOTOM a zároveň jimi simulovaných dodavatelských společností AZ-PeVeRo, Čakos trade a MARISIS, ze kterých byla podávána daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení těchto společností, a zadával příkazy k bankovním transakcím společností MESOPO a STAVOTOM za nákupy zboží společnostem v jiném členském státě, kdy výše uvedeným způsobem pořízené zboží pro společnost FINE FISH bylo následně dodáno v tuzemsku,
B. H. koordinoval a řídil činnost spoluobžalovaných Marka Baroše a Radka Pešty za účelem nezákonného snížení daňové povinnosti u spol. MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP, které spolu se spoluobžalovanými skrytě ovládal, a do jejichž účetnictví a daňových přiznání za tím účelem zahrnoval fiktivní dodavatelské faktury, dokládající simulovaná plnění v řetězci zapojených společností MESOPO, STAVOTOM, 1.ANIGROUP, AZ-PeVeRo, Čakos trade, MARISIS a dalších, které dle potřeby vytvářel na účtech jednotlivých těchto společností na portálu www.idoklad.cz , vstupoval na bankovní účty těchto společností, kontroloval oběh finančních prostředků na bankovních účtech včetně organizace výběrů hotovostí, užíval bankovní platební karty společností MESOPO, STAVOTOM a AZ - PeVeRo a osobně vybíral finanční prostředky z bankovních účtů společností MESOPO, STAVOTOM a AZ-PeVeRo, a následně rozděloval finanční hotovost takto vyčerpanou z obchodních řetězců,
to vše v úmyslu získání vlastního majetkového prospěchu nezákonným krácením DPH u ovládaných daňových subjektů a získání konkurenční výhody na trhu faktickým ponížením pořizovací ceny zboží o aktuální výši základní sazby daně z přidané hodnoty, která nebyla žádným subjektem uhrazena, z čehož profitovaly společnosti Europe Holding a FINE FISH, stejně jako přímo všichni obžalovaní, kteří společnosti zařazené do obchodních řetězců ve výše popsaném rozsahu fakticky ovládali, neboť společnosti MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP předmětné zboží skutečně pořídily z jiného členského státu a následně toto obratem dodaly v tuzemsku společnostem Europe Holding a FINE FISH, čímž však společnostem MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP vznikla vysoká daňová povinnost, která byla cíleně ponížena fiktivními níže pod body a) až u) specifikovanými vstupy bez reálné ekonomické podstaty, konkrétně od plátců daně z přidané hodnoty AZ-PeVeRo, Čakos trade a MARISIS, přičemž od října 2018 byly tyto nahrazeny vzájemnými fakturačními plněními mezi společnostmi STAVOTOM, MESOPO a 1.ANIGROUP, a tyto fiktivní vstupy byly uplatněny v přiznáních k dani z přidané hodnoty a kontrolních hlášeních u místně příslušného správce daně v řádku 40 příslušných daňových přiznání jako nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění a tato fiktivní plnění byla rovněž zohledněna při výpočtu daně na řádcích 63 a 64 předmětných přiznání k DPH, čímž všichni obžalovaní ve společném úmyslu obohatit se na úkor České republiky zkrátili daň z přidané hodnoty u v tuzemsku dodaného zboží …
… přičemž všichni obžalovaní popsaným jednáním s plným vědomím úmyslně porušili ustanovení §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a celkem tak za zdaňovací období červenec 2017 až březen 2019 zkrátili daň z přidané hodnoty o částku 24 354 648,37 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu“.
2. Za tento trestný čin byl obviněný B. H. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 630 denních sazeb s výší denní sazby 3 500 Kč, tedy celkem ve výměře 2 205 000 Kč a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikovaných v daném výroku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 37 600 Kč, 570 eur a 61 USD, které se nachází na bankovním účtu Městského soudu v Praze.
3. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že pro účely tohoto rozhodnutí není třeba uvádět druh a výměru uložených trestů spoluobviněným Marku Barošovi a Radku Peštovi. Daným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o uložení ochranného opatření zabrání věcí, které byly zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, ve výši 14 889 012 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a zúčastněná osoba M. Ch. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 To 1/2022. Podle §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněným Marku Barošovi a Radku Peštovi, a to ve výrocích o vině, trestech a solidární povinnosti nahradit majetkovou škodu poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, a podle 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně. Naproti tomu odvolání obviněného B. H. a jmenované zúčastněné osoby zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 To 1/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný B. H. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že jestliže osoba či osoby, které měly se zůstávajícím pachatelem společně jednat, nelze uznat vinnými, a to bez ohledu na důvod, nenaplňuje takové jednání znaky spolupachatelství. Při použití §23 tr. zákoníku musí být vyjádřena účast a její míra na (společném) jednání ve vztahu ke všem skutkově rozhodným okolnostem a též ve vztahu k následku a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Nemůže být přitom správné takové právní hodnocení, kterému skutkové zjištění neposkytuje v podstatné části oporu. Navazujícím nedostatkem je podle mínění obviněného skutečnost, že odvolací soud částečně zrušil odsuzující rozsudek ve prospěch obou spoluobviněných pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, což však dále nereflektoval ve svých úvahách ve vztahu k němu (dovolateli). Vznikla tím zjevně rozporná skutková zjištění, kdy na jednu stranu měl naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu společným jednáním s dalšími dvěma osobami, avšak zároveň v případě těchto dvou osob byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
6. Obviněný dále namítl nedodržení zásad materiální pravdy, vyhledávací a in dubio pro reo odvolacím soudem, jelikož v rámci odůvodnění uvedl, že neexistence důkazu sama o sobě je důkazem viny. Obdobnou vadou mělo být zatíženo i vysvětlení státní zástupkyně, která podle svého vlastního vyjádření při hlavním líčení ze dne 31. 8. 2021 doladila některé důkazy pro potřeby obžaloby. Ostatně žádný z provedených důkazů podle jeho názoru neprokázal jeho vinu, resp. že by řídil páchání trestné činnosti a získal tím majetkový prospěch.
7. Odvolací soud měl podle obviněného také pochybit, pokud rozhodl o částečném zrušení rozsudku, ovšem nevzal v potaz, že adhezní výrok byl formulován jako společný a nerozdílný vůči všem, tedy i vůči původně odsouzeným spoluobviněným. Poukázal také na navýšení nároku na náhradu škody doplněním poškozeného finančního úřadu, se kterým se nemohl včas seznámit a který byl podán opožděně, jelikož celková výše uplatněného nároku musí být známa před zahájením hlavního líčení. Současně obviněný namítl, že výrokem o náhradě škody bylo rozhodnuto o nároku, o kterém již bylo rozhodnuto v daňovém řízení a jež není uplatnitelný v občanskoprávním řízení, což mělo vyloučit adhezní řízení. Uvedl, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, ale nárokem přímo vyplývajícím ze zákona. V této části dovolání také namítl, že v jím jmenovaných společnostech nikdy nebyl statutárním orgánem a ani nebylo prokázáno, že by do některé z těchto společností dosazoval jakoukoliv osobu jako statutární orgán. Jestliže jednal v důvěře v zápisy v obchodním rejstříku s osobami, které jsou zde jako statuární orgány uvedeny, tak mu to nelze klást k tíži. Dále namítl, že nebylo prokázáno, že by předmětné společnosti neměly žádný majetek či že by mu z nějakého právního titulu plynulo zákonné ručení za jejich chod. Poukázal také na to, že správce daně udělil souhlas s výmazem společnosti STAVOTOM, s. r. o., čímž se vzdal nároku vůči této společnosti.
8. V neposlední řadě vytkl vadný postup při uložení peněžitého trestu, pro který si soudy nezajistily dostatečné podklady, kvůli čemuž je stanovená výměra mimo jeho finanční možnosti. Tím mu měl být uložen daný trest v rozporu s §68 odst. 6 tr. zákoníku.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí jeho odvolání a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání. Navrhl také, aby byl výkon napadeného usnesení přerušen, resp. odložen ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání nejprve zrekapituloval podstatné části řízení pro projednávanou věc a obsah dovolacích důvodů obviněného. K samotnému obsahu dovolání konstatoval, že namítá-li obviněný nedostatky ve formulaci skutkové věty vztahující se k naplnění kvalifikovaného znaku spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, formálně naplnil uplatněný dovolací důvod, ovšem jeho tvrzení nekorespondují s obsahem odsuzujícího rozsudku a jsou tedy neopodstatněné. Ve vztahu k dalším námitkám, předně rozporným skutkovým závěrům vzhledem k rušícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci spoluobviněných dovolatele, státní zástupce poukázal na odůvodnění předmětného rozhodnutí, podle kterého je více než důvodné podezření, že se oba spoluobvinění podíleli na trestné činnosti. Odvolací soud přistoupil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatečné určení míry účasti obou spoluobviněných na trestném jednání, nikoliv z důvodu neprokázání viny. Namítaný extrémní rozpor je za této situace neopodstatněný, jelikož trestní odpovědnost všech spoluobviněných nebyla zpochybněna, nehledě na fakt, že postup odvolacího soudu neměl zásadní vliv na postavení obviněného.
11. Část výhrad k adheznímu výroku státní zástupce shledal jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož se jednalo o námitky procesněprávního rázu, nikoli hmotněprávního. Jednalo-li se tak konkrétně o námitku stran povinnosti plnit společně a nerozdílně se spoluobviněnými, ve vztahu k nimž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, nedošlo podle státního zástupce k zásahu do postavení obviněného, jehož práva a povinnosti zůstaly nezměněny. Se zbylými výhradami vůči výroku o náhradě škody se adekvátně vypořádal odvolací soud. Jmenovitě uplatnitelnost nároku finančním úřadem a jeho navýšení v průběhu trestního řízení. S odkazem na odůvodnění soudů nižší instance, státní zástupce odmítl tvrzení obviněného, že nelze žádat náhradu škody vzniklé zkrácením daně, jelikož obviněný jako fyzická osoba nebyl poplatníkem daně, a tedy nástroje finančního úřadu (vydaný platební výměr) byly neadekvátní pro nastalou situaci. S otázkou výše požadované náhrady škody se odvolací soud také dostatečně vypořádal, přičemž státní zástupce doplnil, že podle ustálené judikatury je možno v případě řízení před soudem prvního stupně měnit požadovanou částku až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Pozici obviněného nesvědčí ani neexistence oficiálního postavení v jednotlivých společnostech, jelikož z dokazování vyplynulo, že fakticky působil jako člen statutárního orgánu, resp. jako osoba řídící chod právnických osob. Podle judikatury Nejvyššího soudu se za této situace vztahují povinnosti členů volených orgánů i na osoby, které tak formálně nevystupují. Zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem je tvrzená dobrá víra obviněného v zápisy z obchodního rejstříku. Námitky vůči výroku o uložení peněžitého trestu označil státní zástupce taktéž za neopodstatněné, jelikož soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil své úvahy při jeho výměře, postupoval v mezích zákona a zvolený postup odhadu majetku obviněného podle §68 odst. 4 tr. zákoníku byl přiléhavý vzhledem ke skutečnosti, že i přes vyvinuté úsilí nebylo možné zajistit nezbytné podklady ke zjištění majetkových poměrů obviněného.
12. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
13. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila také zúčastněná osoba, která se plně ztotožnila s jeho návrhem. Jelikož takové vyjádření nemá z hlediska dovolacího řízení žádnou relevanci, neboť zúčastněná osoba ani není osobou oprávněnou podat dovolání (§265d tr. ř.), Nejvyšší soud se jím nezabýval.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchnímu soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 To 1/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Dovolatel svou dovolací argumentaci v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě postavil na tom, že odvolací soud svým zrušujícím usnesením vytvořil stav, podle nějž tentýž důkazní stav je ve vztahu k němu (dovolateli) podkladem pro závěr, že kvalifikovaným společným jednáním s dalšími dvěma osobami spáchal předmětný zločin, zatímco ve vztahu k dalším dvěma spoluobviněným takovým podkladem být nemůže, resp. neobstojí. Z obsahu spisu se tak podle něj podávají dvě alternativy, a byly tak akceptovány dva rozporné skutkové děje jako podklad pro rozhodování o vině a trestu. Namítl také porušení základních zásad trestního řízení, přičemž z žádného provedeného důkazu podle něj nevyplývá, že by on byl tou hlavní osobou, která spoluobviněné řídila, trestnou činnost koordinovala a získala z ní majetkový prospěch. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele nepřímo potvrzuje neustálenost skutkového stavu.
21. Ač by bylo možné takovou argumentaci do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podřadit, Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obviněný svými tvrzeními tento zjevný rozpor neosvědčil. Pokud jde o ta podstatná zjištění vedoucí k závěru, že se obviněný dopustil předmětného jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině, jehož výsledkem bylo zkrácení daně v zjištěném rozsahu, tato je třeba označit za prokázaná. Nelze hovořit o tom, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, tedy že by byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Nutno přitom zdůraznit, že o bviněný v dovolání ani neoznačil konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů. Jednalo se pouze o konstatování v obecné rovině, že jeho vina nebyla prokázána žádným z provedených důkazů.
23. V této souvislosti je možno připomenout závěry Ústavního soudu z usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvedl, že „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze , v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Vytkl-li obviněný odvolacímu soudu, že porušil zásady trestního řízení, jestliže v bodě 82. napadeného usnesení uvedl, že: „Důkaz, který neexistuje, provést nelze, avšak právě neexistence důkazu je v tomto případě důkazem sama o sobě.“, je třeba nahlížet na toto jeho odůvodnění v celém kontextu zmiňovaného odstavce. Odvolací soud tím v reakci na odvolací námitku toliko vyjádřil, že dospěl-li soud prvního stupně na základě komplexního a vyváženého hodnocení provedených důkazů k závěru o fiktivnosti faktur v bankovnictví firem zapojených do fakturačního řetězce, absence jakýchkoliv důkazů k platbám za tyto faktury tento závěr v daném případě jenom potvrzuje.
25. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce o nepřípustnosti záznamů z bankomatů. Nutno konstatovat, že zde obviněný dezinterpretuje vyjádření státní zástupkyně z hlavního líčení konaného dne 31. 8. 2021. Jak totiž vyplývá z kontextu celého jejího vyjádření, nešlo zde o žádnou nepřípustnou manipulaci s těmito důkazy, nýbrž pouze o objasnění nesouladu písemného sdělení příslušné banky o počtu předávaných nahrávek a počtem nahrávek skutečně orgánům činných v trestním řízení poskytnutých. Za účelem zachování správnosti a srozumitelnosti spisového materiálu byla kontaktována ČSOB, aby své prvotní vyjádření uvedla do souladu se skutečností, což také učinila.
26. Dále je třeba uvést, že odvolací soud označil závěr o vině učiněný soudem prvního stupně ve vztahu k dovolateli za správný a spolehlivě důkazně podložený, přičemž s jeho odvolacími námitkami se řádně vypořádal (body 85. až 112. napadeného usnesení). Namítl-li obviněný nyní v dovolání, že odvolací soud svým rozhodnutím, resp. zrušujícím výrokem ve vztahu k dalším dvěma spoluobviněným, vytvořil dvě varianty možného skutkového děje, nelze jeho námitce přisvědčit. Již z tohoto zrušujícího usnesení plyne, že byť měl odvolací soud výhrady k rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k spoluobviněným dovolatele, z jeho odůvodnění je patrné, že „z celkového kontextu předmětného případu zcela nepochybně vyplývá více než důvodné podezření, že i tito spoluobvinění byli do zažalované trestné činnosti aktivně zapojeni“ (bod 119. napadeného usnesení). Jinak řečeno, odvolací soud tím vyjádřil skutečnost, že zásadně nemá pochybnosti o vině těchto dvou obviněných na posuzovaném skutku. Nelze tedy dospět k závěru, že zde existovaly dva odlišné skutkové děje a že jednání dovolatele nebylo spolehlivě prokázáno.
27. V daných souvislostech je třeba dále konstatovat, že zrušující usnesení odvolacího soudu vedlo v novém řízení k opětovnému odsouzení spoluobviněných dovolatele týmž trestným činem v témže rozsahu. Odvolání obou spoluobviněných odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř., přičemž o jejich dovoláních rozhodl již také Nejvyšší soud, a to usnesením ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 550/2023, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ve spojitosti s trestní věcí dovolatele je třeba ještě zdůraznit, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v tomto svém zamítavém usnesení ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022, zopakoval, že z jeho prvního (zrušujícího) usnesení nelze dovodit, že by shledal nedostatečně prokázaný jakýkoliv podíl spoluobviněných dovolatele na zažalované trestné činnosti.
28. Na tuto dovolací argumentaci obviněného navazovala námitka, že nebyl naplněn znak stran spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami, tj. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze připustit, že napadeným (zrušujícím) usnesením odvolacího soudu došlo (dočasně) k situaci, že byl dovolatel odsouzen za trestnou činnost spáchanou ve spolupachatelství, přičemž ve vztahu k obviněným spolupachatelům byl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušen. S ohledem na zrekapitulovaný konečný výsledek řízení, kdy bylo pravomocně uzavřeno, že spoluobvinění se dané trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s dovolatelem, je třeba takovou dovolací argumentaci označit za neopodstatněnou.
29. Další námitky, které směřovaly do výroku o náhradě škody, podřadil obviněný rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě, že se jedná o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. §265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167.].
30. Námitky obviněného do výroku o náhradě škody se přitom z převážné míry týkaly porušení předpisu procesněprávního, tj. trestního řádu. Pokud jde o námitku, že odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o částečném zrušení rozsudku ve vztahu k spoluobviněným, ovšem nevzal v potaz, že adhezní výrok byl formulován jako společný a nerozdílný vůči všem, je možno uvést následující. Jak důvodně poznamenal státní zástupce, takový postup a uložení povinnosti nejprve toliko dovolateli z hlediska jeho postavení nic nemění na jeho solidární odpovědnosti, kterou má společně se spoluobviněnými, ani se nijak nedotýká jeho práv vůči spoluobviněným na zaplacení jeho podílu na dluhu, případně jiných jeho práv jako spoludlužníka. Spoluobvinění byli v novém řízení odsouzeni týmž trestným činem a v témže rozsahu jako dovolatel, resp. spáchaným s ním ve spolupachatelství, přičemž opětovně byli zavázáni s dovolatelem k solidární náhradě škody (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2022, sp. zn. 63 T 1/2021, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022). Dovolání spoluobviněných byla již Nejvyšším soudem odmítnuta.
31. Další námitka byla opět rázu procesního a týkala se navýšení nároku na náhradu škody poškozenou Českou republikou v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Takový nárok byl podle dovolatele uplatněn opožděně, jelikož celková jeho výše musí být známa před zahájením hlavního líčení. S touto námitkou se přitom řádně vypořádal již odvolací soud, a to v bodě 107. napadeného usnesení. Nad rámec tohoto odůvodnění lze konstatovat, že Nejvyšší soud se danou problematikou již zabýval, a to např. v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014, z nějž se podává, že podle ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování ( §206 odst. 2 tr. ř.). Oproti tvrzení obviněného je namístě akcentovat, že výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsahu požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas, je možno podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§217, §238; srov. též č. II/1962 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného se podává, že je tedy přípustné, aby poškození v průběhu trestního řízení rozšířili a důkazně doložili svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody (srov. §43 odst. 3 a §206 odst. 2 tr. ř.). Z ustanovení §206 odst. 2 tr. ř., a to ani ve spojení s §43 odst. 3 tr. ř. nelze dovozovat opak, když lze předpokládat, že nárok, který byl řádně uplatněn co do důvodu i výše, jež musí být vyjádřena alespoň minimální částkou, bude na podkladě provedených důkazů v hlavním líčení i později upřesňován. Obviněnému nebo jeho obhájci přitom musí být dána možnost se k takovému rozšíření vyjádřit a uplatnit proti němu námitky, což se v posuzovaném případě taky stalo. Návrh poškozeného spočívající v doplnění nároku na náhradu škody ze dne 6. 10. 2021 byl podle §213 tr. ř. včetně příloh proveden k důkazu při hlavním líčení dne 8. 10. 2021. Hned po jeho provedení se měl dovolatel možnost k důkazu vyjádřit, což potvrzuje již to, že k jinému listinnému důkazu se ihned vyjádřil. Dokazování v řízení před soudem prvního stupně pak pokračovalo ještě dne 18. 10. 2021 a i zde byla dovolateli poskytnuta možnost uplatňovat námitky vůči nároku na náhradu škody. Ty pak bylo možno vznést i v řádném opravném prostředku, což se ostatně stalo.
32. Odvolací soud se správně vypořádal také s námitkou, že výrokem o náhradě škody bylo rozhodnuto o nároku, o kterém již bylo rozhodnuto v daňovém řízení a jež není uplatnitelný v občanskoprávním řízení, a to v bodech 104. a 105. napadeného usnesení. Dovolateli tedy již bylo objasněno, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., nevykládá v jeho celku, resp. že opomněl podstatnou část právní věty tohoto usnesení. Jak uvedl již státní zástupce, tvrzení dovolatele o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu stran úplného vyloučení uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení jako nároku vyplývajícího ze zkrácené daně při spáchání trestného činu podle §240 tr. zákoníku se proto nezakládá na pravdě. Rozhodovací praxe vychází z toho, že příslušný finanční orgán nemůže uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody vyplývající ze zkrácené daně proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Tímto ovšem dovolatel jako fyzická osoba v posuzovaném případě nebyl. Naopak není v rozhodovací praxi nijak zpochybňováno, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jak uvedl odvolací soud, z takových závěrů přitom vycházel soud prvního stupně, což vyplývá z bodů 353. a 354. jeho rozsudku.
33. Dále je třeba uvést, že pro možnost samotného uplatnění nároku na náhradu škody přitom není rozhodné, zda pachatel daňového trestného činu za právnickou osobu jednal z pozice statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu, či za ni jednal jako osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, jako faktický či stínový vedoucí (shadow director). Uplatnění nároku na náhradu škody zde přichází v úvahu i tehdy, jestliže je možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Samotná existence platebního výměru vydaného příslušným finančním úřadem proti povinnému k placení daně (právnické osobě využité pachateli trestného činu podle §240 tr. zákoníku) nebrání uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
34. Při posouzení nároku na náhradu škody v trestním řízení v obdobných případech je otázka, zda obviněnému vznikl či nevznikl ručitelský závazek člena statutárního orgánu rozhodná především v případě, je-li obviněný zvoleným členem statutárního orgánu (nikoli tedy v postavení, v jakém se nacházel obviněný). Neexistence tohoto oficiálního postavení ovšem nemůže bránit možnosti poškozeného domoci se v adhezním řízení náhrady škody po pachateli daňového trestného činu, který za právnickou osobu jednal coby osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, resp. osoby takovou společnost fakticky řídící mimo zákonem předpokládané společenstevní organizační struktury.
35. Jestliže v těchto souvislostech dovolatel uplatnil argumentaci, v níž poukázal na údajné své jednání v důvěře v zápisy z obchodního rejstříku, odmítá neprokázání majetku příslušných právnických osob a relativizuje svůj vliv na fungování statutárních orgánů těchto právnických osob, zpochybnil učiněná skutková zjištění, a to zcela v rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplynulo a co je také v dostatečném rozsahu rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
36. Poslední námitka obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se týkala nedobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Soudům vytkl, že si neobstaraly dostatečné podklady, kvůli čemuž je stanovená výměra tohoto trestu mimo jeho finanční možnosti. K tomu je třeba uvést, že námitky spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo sazbu stanovenou trestním zákonem, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť možnost jejich uplatnění je výslovně upravena v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu přitom dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě odpovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Nedobytný je peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení peněžitého trestu přitom nestačí jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
37. Již odvolací soud přezkoumával obviněnému uložený peněžitý trest, přičemž uzavřel, že výše trestu v počtu 630 denních sazeb při stanovení denní sazby ve výši 3 500 Kč nelze ve světle úvah soudu prvního stupně rozhodně označit za nepřiměřeně přísný trest (bod 101. napadeného usnesení). Možno k tomu dodat, že trest v dané výši byl uložen v zákonném rozpětí z hlediska jak počtu denních sazeb, tak výše jedné sazby.
38. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.
39. Podle §68 odst. 4 tr. zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.
40. Jde o subsidiární možnost, jak soud určí výši jedné denní sazby peněžitého trestu. Zároveň zde zákon stanoví, že se nevychází jen z čistého příjmu pachatele, jak uvádí §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale též z majetku pachatele a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Dalšími podklady, z nichž může soud vycházet při stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, budou všechny důkazy a údaje, které umožňují soudu učinit kvalifikovaný odhad pachatelových příjmů tak, aby výše denní sazby pokud možno co nejvíce odpovídala skutečným osobním a majetkovým poměrům pachatele. Stanovení příjmů pachatele, jeho majetku a výnosů z něj, jakož i jiných podkladů pro určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu odhadem soudu bude přicházet v úvahu za situace, kdy nebudou k dispozici žádné nebo dostatečné podklady ke zjištění pachatelova čistého příjmu a jeho majetkových poměrů, zejména neposkytne-li sám pachatel v tomto směru potřebnou součinnost. Odhad soudu pak bude vycházet zejména z těch důkazů, které jsou k dispozici, a z případného srovnání postavení, situace, vzdělání, pracovní kvalifikace a dalších charakteristik pachatele s jinými osobami, u nichž lze zjistit čistý příjem. Odhad soudu ovšem nesmí být projevem jeho libovůle, ale musí mít racionální podklad v úvahách a argumentech soudu, aby byl přesvědčivým a přezkoumatelným podkladem pro stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu [PÚRY, František. §68 (Výměra peněžitého trestu). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1200, marg. č. 4.].
41. Nejvyšší soud přitom konstatuje, že soud prvního stupně postupoval v uvedených zákonných mezích a svůj postup, jestliže při úvaze, zda uložit peněžitý trest a v kladném případě v jaké výši, vyšel z tzv. kvalifikovaného odhadu také patřičně odůvodnil. Tento svůj postup stran určení výše jedné denní sazby odůvodnil zejména v bodech 345. a 346. rozsudku soudu prvního stupně, na něž lze plně odkázat. Proto ani námitka ohledně uloženého peněžitého trestu neobstojí.
42. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí.
V.
Způsob rozhodnutí
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
44. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu